Szabi

Potřebuju se dát dohromady. Protože tohle nejsem já.  

Ale sotva mě napadne, že tohle nejsem já, přijde mi to zároveň k smíchu. Kdo jiný bych asi tak byl?  

Zhluboka se nadechnu a v nose mě okamžitě zaštípá dezinfekce. Někdo to tady po sezóně musel pořádně vydrhnout. A je zvláštní, že mi vlastně chybí smrad propocené výstroje a erárního mýdla. Navíc tu je strašné ticho, co se mi dost možná stačilo usadit na mozku. 

Procházím kolem skříněk a držím brusle – tkaničky mě řežou do dlaně. Jdu pomalu a přijdu si jako přízrak z hlubin dávnověku, co sem úplnou náhodou zabloudil. Chvíli civím na skříňku, kam jsem si několik let dával věci. Barva se z ní odlupuje. Zkusím kus odškrábnout a jde to, protože to je jenom nekvalitní nátěr.  

Představuju si, co by řekl trenér. „MOC ZAJÍMAVÁ RÝHA, NIGELE, ALE UŽ TO NEDĚLEJ.“  

Pokračuju dál k chodbě a nesu ty brusle jako takovou zvláštní tíhu u pasu, stahujou mě dolů, až se nakláním, až s nimi málem drhnu o zem.  

Na stadionu nikdo není, což je dobře, protože jsem ani nikoho nečekal, takže mě to vlastně nepřekvapilo, a tím pádem jsem se vyhnul zklamání.  

Jo, věnuju tomu celou jednu myšlenku.  

Sednu si na tribuny do nejnižší řady a přitáhnu brusle k sobě. Jak jsem je nesl, stačily se zauzlovat. Tak je rozvazuju a dělám to neuvěřitelně dlouho. Rukama z gumy.  

Skopnu polobotky a sáhnu pro jednu z bruslí. Narvu ji na nohu a zavážu přes kalhoty. To samé pak s druhou, protože zas tak mimo nejsem, aby mi na bruslení stačila jedna.  

Sotva stoupnu na led, mám pocit, že sebou praštím. V první vteřině je to pro mě jedna velká neznámá, jako kdybych nikdy předtím nebruslil. Což částečně podporuje moji teorii, že tohle nejsem já.  

Ne, tohle je nějaký zkurvený zlý sen. Za kterého se neprobudím.  

Pustím mantinel a rozjedu se, opatrně, nejdřív si totiž musím zvyknout, že bruslím v kalhotách. Takhle oblečený jsem byl na ledě naposledy před dvěma roky o svátcích, kdy máma mě a Charlieho vytáhla na vánoční bruslení. Vlastně kecám. Takhle oblečený jsem nebyl nikdy, protože jsem ještě nikdy nešel na stadion v pohřebních hadrech. 

Rozjedu se rychleji, trochu přepal, ale vyberu to kolem branky. Teď už si přijdu jistější, protože led je tady od toho, aby mě chytil, když spadnu. I kdyby mi přitom rozbil nos. 

Jezdím dokola v pravidelných oválech, podél celého stadionu, a myslím na všechno, co jsem tady prožil. V očích mě štípou slzy a to je znamení, že se slzné kanálky zase stačily doplnit. Protože většinu z toho jsem vyřval, když rakev zajížděla do země, nic ve mně nezůstalo. A teď mě uklidní, že se to vrací.  

Slzy mi kapou na sako.  

Je to paradox, protože po hodně dlouhé době nemyslím na to, že umřu, i když co jiného než právě dnešek by mě mělo přesvědčit o mojí vlastní smrtelnosti. Ale na druhou stranu si nepřijdu ani živý, a kdybych neslyšel svůj dech a taky drhnutí bruslí o led, fakt bych pochyboval, že mi ještě neodešlo srdce.  

Není to fér, takhle uvažovat. Co mají říkat rodiče Gastona? Anebo Harrison, který vypadal, že jeho život definitivně skončil? Co jsem oproti nim já za dílek v téhle tragédii? A co mě vlastně doopravdy pojí s Gastonem, kromě posledních měsíců, kdy jsme spolu všichni trávili hodně času?  

Mívám pocit… Jako kdyby někdo chytal moje zuby do kleští a tahal je a rval za ně. Všechny stoličky s dlouhými a hlubokými kořeny. Jeden zub za druhým. Zrovna teď je to ta nejhnusnější bolest, jakou jsem kdy prožil.  

Objíždím branku, dokud to jde. Stehna mám úplně studená a ruce vrážím hluboko do kapes, protože mi taky mrznou. Vždycky, když vydechnu, u pusy mi zůstane obláček páry.  

Záměrně ignoruju vibrování telefonu. Beztak je to máma, anebo Derek. A jestli na něco právě teď nemám náladu…  

Zničehonic začnu brečet nahlas a na chvíli mě to úplně ochromí, takže musím zastavit u mantinelu. Tam se sesunu a zima mnou prostupuje až do poslední buňky v těle.  

Ženská, která celý pohřeb zařizovala, se nás snažila uklidnit, že si Bůh vzal Gastona k sobě tak brzy, protože ho chtěl ušetřit bolesti a taky protože s ním má další plány. Ale upřímně, co může mít jako Bůh za plány? I kdyby chtěl na Gastonovu počest každý týden pořádat swingers party, nic ho neopravňuje k tomu, aby si ho k sobě vzal.  

Umřel brzo. 

Gaston umřel brzo.  

Gaston umřel.  

Na chvíli se předkloním, protože mi přijde, že co nevidět začnu nahlas dávit. Zvratky mi stoupají do krku. Ale je to jenom pocit, který stejně rychle odezní, nejspíš následek ledového vzduchu. Pak začnu brečet znovu. Třesu se a myslím na to, že chci, aby přišel… Že chci, aby někdo přišel a tu bolest ze mě sejmul nějakým kouzlem.  

Jenomže je ticho a jediným zvukem jsem tady já.  

„Do hajzlu!“ zakřičím a představuju si, že mi led ten zvuk vrací. Hajzlu, hajzl, haj.  

Spolu s tím vstanu a prokřehlýma rukama se přidržím mantinelu, opřu se a koukám před sebe na tribuny. Cítím, jak mi po zádech mezi lopatkami stéká pot. Zkouším si vybavit ty nejhezčí vzpomínky, které se pojí s tímhle místem. A samozřejmě, že mě jako první napadne: Tady jsem seděl, když mě Lukas poprvé políbil. V obou brankách jsem stál, když na mě střílel jednu mrdu za druhou a křičel, abych chytal. Na spoustě z těch míst jsem se opíral, objímal ho a on mi říkal, že jsem jeho tučňák, že mě miluje, že se určitě dostanu na školu jako on, protože musím. 

Znovu se rozjedu a imaginární hokejkou posouvám imaginární puk na branku.  

Díky hokeji jsem měl vždycky pocit, že dělám něco smysluplného, ale teď už možná nikdy nebudeme moct hrát jako tým. S koncem střední se všichni rozejdeme. Skoro všichni. Někteří zůstanou za vysokou zdí hřbitova navěky. 

Sklapni sklapni sklapni. 

Už na to nechci myslet a do spánků mi začne vystřelovat bodavá bolest. Najednou ani nebrečím, znovu je ticho. Neviditelnou hokejkou trefím gól, pořádnou mrdu na brankáře, který ve výstroji vypadá úplně stejně jako já, dokonce má stejné pohyby.  

A pak se rozhodnu, že je čas vypadnout, protože jestli jsem si myslel, že tady nechám kus bolesti, mýlil jsem se. Nanejvýš jsem tady zapomněl další část sebe.  

Už toho moc nezůstalo, čeho bych se chytil.  

x

Sedím ve skříni a vlastně je tady docela příjemně. Sice na mě při sebemenším pohybu z vrchních polic padá prach, a dokonce ani nevím, jestli se ta skříň zničehonic nezřítí, ale to je jedno. Její vnitřek je teď mnohem přívětivější místo než můj pokoj. Než všechno. 

Postupně jsem z ní musel vytáhnout velký kufr a několik párů smradlavých kopaček. Proč si u mě v pokoji všichni dělají skladiště, to je taky ke zvážení, ale teď úplně nemám kapacitu, abych to řešil.  

Ještě víc se zabalím do deky. Hlava mi třeští, jako kdyby… Nevím, k čemu to přirovnat, ale je to sakra děs. A od toho mě čím dál víc bolí i zuby. Při každém pohybu čelistí mi přijde, že mezi nimi drtím písek a kameny. Že kolem mě nekonečný zástup lidí škrábe nehty na tabuli. Jo, to je ono, abych se teda vrátil k té bolesti hlavy. Nehty na tabuli. Vidlička na talíři. Kousání do kapesníku.  

Tahle skříň je momentálně ten nejbezpečnější prostor světa. I když jsem předtím zatáhnul závěsy, pozhasínal všechna světla a nevím co ještě, pořád mi přišlo, že je všude moc světla. Ale tady ne. Tady je úplná tma, taková, že se do ní dá schovat. 

Můžu si pořád dokola opakovat, jak strašně mě to bolí (a nevím, jakou roli v tom hraje, že mám z toho soukromého tréninku na ledě horečku), jenže tohle přiznání bolest stejně neodfiltruje. Je tady se mnou jako staré kafe na nočním stolku, do kterého jsem si během posledních dní máčel piškoty.  

Ke skříni, podobně jako by klepali na dveře mého pokoje, přichází máma, táta a Charlie, jeden po druhém, a ptají se, co pro mě můžou udělat, jestli něco nepotřebuju a jestli nechci něco donést. Odpovídám slušně, ale jednoslabičně. Ne.  

Máma do mě stejně narve dva acylpyriny a s rázností vojenského generála řekne, že mám vylézt a lehnout si na postel jako normální člověk. Nebere vážně ani můj argument, že normální lidi nejsou takoví tragédi jako já, takže mám právo zůstat vevnitř. Ale stejně nevylezu.  

Tváře mi hoří, a když si olíznu rty, jsou hořké od prášku.  

Zachumlám se do deky ještě víc jako do kokonu a něco se zlehka dotkne mých vlasů. Upřímně doufám, že to je jenom prach, který padá z vrchní police.  

Myšlenky se rozutečou do všech stran, napravo, nalevo.  

V duchu se vrátím na hory, kde jsem byl s Lukasem. Připadá mi, že je to dávno, neuvěřitelně dlouhá doba v předaleké galaxii, přitom to není vůbec dlouho, jen jsme z toho udělali věčnost, když jsme… Nechci myslet na Lukase.  

Ale copak už jsem měl někdy nad svojí hlavou kontrolu?  

Dal bych všechno za to, aby tady byl se mnou, otevřel dveře skříně, objal mě a řekl, že to bude dobré. I kdyby tím prohlášením strašně lhal, miloval bych ho. Dovolil bych mu, aby si do mě rýpnul, a třeba bych se tomu i zasmál. Pak bychom společně došli k posteli a on by mi podal toaleťák, abych se vysmrkal a nezasoplil mu tričko, které připomíná dres. Řekl by, ať nebulím. Ať se neksichtím. Že se chovám jak teplouš. Řekl by to s takovou láskou, až by se mi z toho tajil dech, a pak by mě přitáhl do náruče a hladil by mě po zádech. Šeptal by, že to bude v pořádku.  

Zkusím natáhnout nohy, protože mi jedna z nich začíná mravenčit. Možná bych měl poprosit tátu, aby vyndal jednu nebo dvě police, protože to by tady bylo hned víc prostoru. Mohl bych si sem přitáhnout gauč. S trochou štěstí bych jednoho dne vzadu za kabáty našel dveře do nějaké fiktivní země.  

Kdo jsem?  

Není to zas tak dlouho, co jsem to věděl s naprostou jistotou, a teď na to nedokážu přijít. 

Začínám se trochu třást, asi mám zimnici. Nejhorší na tom všem je, že si uvědomuju, že jednou budu muset vylézt. Ne kvůli nějaké společenské nutnosti, ale protože to tady uvnitř nevydržím. Pořád mám totiž dost silný pud sebezáchovy a ten radí zkusit se z toho vyhrabat. A spolu s tím si taky uvědomuju svoji vlastní malost.  

Protože mi může být sebehůř, ale představa měkké matrace a peřiny mě začíná lákat.  

Možná jsme všichni nastavení tak, abychom zapomněli. Jednou za čas se staneme nejubožejší verzí sebe sama.  

Opatrně otevřu a světlo lampičky, která je na psacím stole – nejspíš ji musela rozsvítit máma – mě okamžitě oslepí. Ze skříně vylezu po čtyřech a vstanu na autopilota (nevím, kdo to je, ale nedá se říct, že by svoji práci dělal zrovna dobře, protože si skopnu palec o noční stolek). 

Pohled mi padne na to hnusné sako přehozené přes židli. Ubrečené, posmrkané, propocené sako. Ale nejhorší na něm je, že smrdí rozkladem.  

Držím ho v ruce a rozhlížím se, kam s ním, a protože nevím, málem začnu znovu natahovat. Pak mě ale napadne, proč ne. Proč bych ten hnus prostě nevyhodil?  

Narvu ho do odpadkového koše, který vystrčím za dveře pokoje. Doufám, že až je znovu otevřu, už tam nebude.  

Dojdu k psacímu stolu a přitáhnu k sobě jeden z hrnků s kafem, které tam stojí od včerejška, nebo možná ještě delší dobu, a na hladině plave prach. Zkusím ho vytáhnout, ale akorát si namočím prsty, tak to vzdám a prostě ho do sebe kopnu.  

S tím se odploužím do postele. Nesmím dovolit, aby moje bolest přetékala na další lidi. Ale zároveň tomu nedokážu zabránit. Měl bych zavolat Harrisonovi a být tady pro něj, nebo prostě… Ježiši, asi bych se neměl tak litovat. Ale už to nejde vzít zpátky.  

Přetáhnu si peřinu ke krku a pevně semknu víčka k sobě.  

Mám strach, že už mě nic nečeká. A nechci o tom přemýšlet.  

V záblescích se ke mně vrací Gastonova popelavá tvář, pomalu se rozpíjí jako velká kaňka. Vidím plakáty, které měl v pokoji. Za jak dlouho je jeho rodiče sundají? Udělají to někdy? Přestěhují se? Dají do Gastonova pokoje třeba běžecký pás jako symbol nového začátku? Můžou vůbec ještě věřit v to, že se jim podaří začít znovu, když ztratili syna? To všechno se mi honí hlavou, zatímco v horečce usínám.  

Pak moje mysl odpluje ještě dál, jako hozená do vody, do míst, kde není nic. 

S trhnutím se proberu o několik hodin později. Na nočním stolku mám hrnek s čajem, ze kterého se pořád trochu kouří, takže tady máma musela být před chvílí. A vedle leží teploměr.  

Pořád je mi strašně na hovno, ale ten spánek vytvořil takový zvláštní předěl mezi minulostí a přítomností, až mi to v něčem ulevilo.  

Napiju se čaje a v puse ucítím třezalku.  

Propocené tričko se mi lepí na kůži a musím se dlouho odhodlávat, abych vylezl a šel do sprchy. Málem za tu dobu zestárnu o dva roky. Ale když konečně vyjdu na chodbu, mám radost, titěrnou a úplně zanedbatelnou, jo, ale je tam, protože si všimnu, že koš zmizel. Sako zmizelo. Jako kdyby neexistovalo.  

Zavřu se ve sprchovém koutě a zkouším ze sebe všechno smýt. Strávím v ní hodně času a drhnu se tak precizně, až mám úplně rudou kůži. Zkouším nemyslet na to, co teď bude. Jestli se s tím dokážu vůbec nějak porvat. A ze všeho nejradši bych se vrátil do skříně, ale teď, když nemám mozek zatemněný horečkou, jsem si téměř jistý, že mi předtím po hlavě přeběhnul pavouk a ne prach.  

Takže už mě dovnitř nikdo nedostane.  

Když vylézám ze sprchy, voním. To je zásadní fakt. V mém podělaném světě to ale nic nemění, protože Gaston je pořád mrtvý. Budoucnost je nejistá. A já nemám kluka, který by mě utěšil.  

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám první kapitola LUKAS A JÁ PODRUHÉ? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥