Szabi

Černočerné oči.

Na ty myslel především.

Kdyby bylo jeho rozhodnutí špatné, necítil by se takhle. Netušil, co takhle znamená, ale připadalo mu to správné. I tak ho neustále, hlavně naprosto nečekaně, přepadaly pochybnosti. Zatím si s nimi ovšem vždycky poradil tak, že je jednoduše ignoroval. Odsunul je někam hodně daleko, moc se jimi nezaobíral, a pokud by se k nim měl vrátit… Ne, byl si jistý, že to neudělá. Hlavně proto, že se mu s každou vteřinou líp dýchalo.

Dneska ráno to byl on, kdo po probdělé noci vyrazil do města dřív, než se Kyler probudil. Věděl, že Kyler bude naštvaný. Chtěl být u Nicovy operace, jako by jeho přítomnost dokázala zabránit komplikacím, jenže to byl panikář a akorát by Raze rozptyloval. Takže Nico raději vyrazil sám.

Měl dojem, že vidí Háda jinak. Že úplně každé zrnko písku je jiné.

Když procházel mezi rozestavěnými domy, když se postupně dostával dál do jižní části, když narážel na stále víc lidí, kteří odpočívali ve stínech, hráli karty a mluvili… Nic z toho mu nepřipadalo neznámé ani cizí. Nejdřív nechápal, co to znamená, než mu došlo, že se stal součástí Háda.

A lidi kolem si to nejspíš mysleli taky, protože se na něj nikdo ani nepodíval. Nepřišel jim podezřelý ani ztracený. Patřil sem.

Vzpomněl si na první den tady. Jak strašně otrávený byl a jak odpočítával hodiny do odchodu. A teď… Nechtěl sám sobě lhát – kdyby nepoznal Kylera, nejspíš by dál odpočítával a čekal a doufal, že brzo odejde. Tedy za předpokladu, že by přežil dostatečně dlouho.

Ale on Kylera poznal.

Takže jeho rozhodnutí dávalo smysl. Byl si tím čím dál jistější.

***

Domů se vrátil až po poledni. Z rozpáleného písku byl unavený a vyprahlý, ale sotva uviděl Kylera, na únavu i žízeň zapomněl.

Kyler měl rudé oči a flekatý obličej a pár slz se mu zachytilo na řasách. Když se Nico objevil ve dveřích, vstal. „Ty pitomče!“ zaječel.

Nico nebyl nijak překvapený, vlastně podobnou reakci čekal. On sám by byl nejspíš taky naštvaný, kdyby se Kyler tajně vyplížil na operaci. „Omlouvám se,“ oznámil automaticky. Pohledem zkontroloval Lukaie, který úplně klidně odpočíval na gauči a nezdál se rozhozený, ačkoliv poslední hodiny s Kylerem rozhodně nemohly proběhnout zrovna jednoduše.

„Omlouváš se? A to je všechno? Prostě jen omlouvám se?“ zavrtěl Kyler nechápavě hlavou a rozhodil rukama. „Takže tím se to jako vyřešilo?“

„Ne, to ne, ale moje omluva rozhodně nemohla ničemu ublížit,“ usmál se Nico a přistoupil blíž. Položil Kylerovi ruce na ramena a stisknul. „Oba víme, že bylo rozumnější, když jsi počkal tady. Ano, jsi génius, já to nepopírám, ale pochybuju, že se to vztahuje i na vytahovávání čipů. A sám jsi řekl, že vytáhnout čip nebude jen tak. Takže Raz potřeboval co?“

Kyler naštvaně nakrčil nos. Nehodlal se tak snadno vzdát. „Podporu.“

„Klid,“ ušklíbl se Nico. Teprve teď přitáhl Kylera do pořádného objetí.

Bylo by mnohem jednodušší prostě říct pravdu. Že to všechno dělá pro ty nejčernější oči a že si tím je naprosto jistý, ale věděl, že nemůže. Kyler by nejspíš nesouhlasil. Musel ho postavit před hotovou věc.

Nedat mu možnost nad tím zbytečně přemýšlet. Takže musel ještě chvíli počkat.

„Znamená to, že všechno proběhlo v pořádku?“ zamručel Kyler do Nicova hrudníku.

„Jo, naprosto cajk,“ usmál se Nico a odtáhl se, aby mohl ukázat obrovskou čtvercovou náplast na předloktí. Nejraději by si ji strhl a pořádně se poškrábal, jak ho svědila kůže, ale celou dobu se tvářil, jakože o nic nejde a všechno je v pohodě.

„Takže…“ nadechl se Kyler a těkal očima po domě, jako by se snažil najít jakýkoli záchytný bod. „Tohle je konec?“

Byla to otázka, ale vlastně nebyla.

Protože teď už jim nic nebránilo se jednoduše zvednout a odejít. A přitom to bylo zvláštní. Těžko říct, jestli si Nico něco představoval, jestli si myslel, že na úplném konci zazní fanfáry a projde se po červeném koberci. Možná by to tak být mělo, ale zároveň to takhle být nemohlo, protože tohle přece nebyl konec.

Koukl na bratra a usmál se. „Je to na tobě.“

„Dobře, tak dneska večer. Napíšu svému kontaktu, aby nás čekal na smluveném místě při západu slunce.“

Po tom všem bylo tohle všechno pro Nica překvapivě snadné, ale na bratrovi i Kylerovi viděl, že je to pro oba až příliš těžké. Postrčil proto Kylera k sedačce. „Lukaii, pamatuješ na tu pohádku, co nám vždycky vyprávěla máma? O městu a lesu?“

Lukai se zamyslel. „Něco se mi mate, ale upřímně moc nevím. Je to už hodně dávno.“ 

„Dobře, tak já ti ji teď připomenu,“ rozhodl Nico. Sedl si mezi dva jediné lidi na světě, které upřímně miloval, a vyprávěl jim příběh o chlapci, co chtěl žít ve dvou světech zároveň, ale… nešlo to. Musel si vybrat. Na úplném konci, nebo možná už od samotného začátku, bylo ovšem jasné, který svět vybere.

Protože v takových chvílích se přece nikdy nevybírá rozumem.

***

Nikdy dřív si nevšiml, jak krásný umí být na Hádovi západ slunce. Písek se barvil do ruda a Nico měl dojem, že sice kouká do horka, ale za zády se mu jako obrovská příšera rozpíná zima. Cítil ji na zátylku a taky u kotníků.

Chtělo se mu smát.

Hádes byl opravdu příšerné a divné místo k žití.

Držel přitom Kylera za ruku. Tak pevně, jak jen to šlo. Dlouho už před ním pravdu skrývat nemohl a vlastně ani nechtěl. Vozidlo, které je mělo odvézt k letišti, stálo zaparkované mezi dunami a Lukai mluvil s řidičem. Pak se ale koukl na hodinky a zamračil se. „Takže? Kde jde?“

„Kde je kdo?“ nechápal Kyler. Měl roztřesený hlas a v obličeji byl úplně bílý, jako by se měl každou chvíli vyvrátit. Ale byl tak odhodlaný nechat Nica jít, že se pořád držel.

Nico si stoupl před Kylera, takže měl západ za sebou – poslední paprsky tepla byly příjemné. „Lena,“ vysvětlil.

„Lena? Co by tu dělala…“ Kyler uprostřed věty pochopil. „Odjíždí s tebou.“

„Ne,“ zakroutil Nico hlavou a usmál se.

„To je dobrý, chápu to.“ Kyler uhnul pohledem. Slzy se mu draly do očí a knedlík v krku byl čím dál větší. Zkusil zahýbat prsty, ale měl je úplně ztuhlé. Vlastně… celé ruce jako by mu vůbec nepatřily.

„Nechápeš,“ oznámil Nico a zvedl paži, na které měl nalepenou náplast. Odlepil rožek a pak si náplast jedním pohybem strhl. Vzala s sebou i pár chloupků, což dost zabolelo a Nico zkřivil tvář. „Kurva, au,“ vydechl a pořádně ruku protřepal, než ji ukázal Kylerovi.

„Nic tu nemáš.“ Kyler překvapeně zamrkal a ještě překvapeněji pohlédl do Nicových očí. „Ty sis ho nenechal vytáhnout?“

„Ne. Vlastně… Legrační fakt – ani nevím, kde ten čip mám.“

„Legrační fakt?“ zopakoval Kyler a cítil, jak mu po tváři sklouzává slza. Tak nesmyslně pomalu, až ho to lechtalo. „O čem to mluvíš?“

Nico vzdychl. Za Kylerem byla už jen tma a zima. Nenáviděl Háda, ale Kylera miloval a ten pocit byl o tolik silnější než cokoli, co kdy zažil. „Je mi líto, že jsem ti to neřekl hned, ale ty bys vyšiloval a přemlouval mě, ať odjedu a nekazím si život. Říkal bys kraviny, jakože bych tu nikdy nemohl být šťastný a že mi nebudeš stačit, protože seš mentál a bla bla bla. Takže prosím, nezlob se, že jsem tě tak dlouho nechal žít s vědomím, že odjedu, ale Cvrčku, ty pako! Jak sis mohl myslet, že tě tady nechám? Že se prostě jen tak zvednu a odjedu si a… Říkal jsem ti, že chci postavit skleník a něco vypěstovat. Taky ta nedodělaná studna a rozbitý plot a… máme rozehranou hru! Jo a v neposlední řadě, nemysli si, že odjedu, aniž bych viděl první díl Stop vášně. Sakra, musím přece zjistit, jak se Anna Maria Consuela potkala s Armandem. Nepřežil jsem tolik dílů, abych neviděl to nejzajímavější. A ještě jsi do háje nesnědl ani kousek lékořice! Takže já ti dám nejlepší dárek vůbec a ani si neužiju moment, kdy poprvé ochutnáš?“

Kyler měl na srdci hrozně moc věcí. Byl naštvaný a dojatý, vyděšený a šťastný, zoufalý a nadějeplný a všechno se to v něm mísilo, až vlastně netušil, co přesně cítí. Jen toho bylo moc a všechno to chtělo ven. Takže teď už to nebyla jen jedna slza, bylo jich tolik! „Nemů-nemůžeš tu přece zů-zůstat,“ vzlykal. Vždyť to bylo šílenství.

„Cvrčku. Už je to jedno. Nenechal jsem si vytáhnout čip a Lukai za chvíli odjíždí. Musíš se smířit s tím, že mě budeš mít i nadále nacpaného v posteli,“ usmál se Nico a pohladil Kylera po tváři. Pak si ale všiml, že se k nim blíží postava. „Poslouchej. Vím, že je teď toho na tebe moc, ale jde sem Lena. Ona je… Přiznávám, že je trochu praštěná, ale je to hodná holka a já si myslím, že si zaslouží druhou šanci. Takže jí Raz odoperoval čip místo mě a ona teď odjede. Říkal jsem jí, že se má od tebe držet dál, ale i tak ji asi uvidíš. Zvládneš to?“

Kyler upřímně netušil, co se jeho mysl rozhodne udělat, ale přikývl. Zatnul pěsti a zkoušel zhluboka dýchat. Každou vteřinou se rozkládal na malé částečky a zase se skládal. A pořád mu v mysli naskakovala otázka, jestli… panebože, mohla by to být pravda?

„Chci se rozloučit s bráchou, ale pak se hned vrátím. Dobře? Zvládneš to?“

Kyler znovu jenom přikývl, ale Nico vlastně ani nic dalšího nečekal. Pomalu se rozešel pryč a snažil se nemyslet na to, jak děsivé je vidět tam stát Kylera samotného. Uklidňoval se tím, že se k němu za chvíli přidá. Teď se potřeboval rozloučit.

„Ahoj,“ hlesla Lena, pořád trochu vyjukaná z toho, co se děje. Ještě včera žila ve světě, ve kterém pro ni existoval jen Hádes, a teď… „Pořád tomu nemůžu uvěřit.“

Nico se usmál. „Neboj, Lukai se o tebe postará a ze začátku ti pomůže. Slib mi, že se budeš držet dál od debilů a sráčů. Víš, že pro ně máš slabost.“

„Nemám,“ zamračila se Lena a automaticky zkontrolovala, jestli má schovanou jizvu na krku. Nikdy o ní pořádně nemluvili, ale vlastně ani nemuseli. Svým způsobem byla hodně vypovídající. Nico si na jednu stranu říkal, jestli tímhle Lenu neposílá do světa, ve kterém se neumí orientovat. Jestli ji zkušenost s Hádem naučila vyhýbat se problémům, nebo ji naopak ještě víc zničila a on ji tímhle de facto odsoudil k dalšímu trápení.

Nakonec se ale rozhodl brát to tak, že jí prostě dal druhou šanci a je jen na ní, jak se s tím popere.

„Škoda, že nejdeš taky,“ pronesla a laškovně se usmála. Jako by ho na poslední chvíli chtěla svést. Ale pak se ušklíbla a přes rameno koukla na Kylera. „Ale chápu to. Je sexy, jak je mocnej, co?“

Na to asi Nico neměl co říct, tak jednoduše přikývl. Nechal se obejmout a naposledy se na Lenu usmál, než nastoupila do auta.

„Je trochu praštěná, ale neboj, zkusím na ni dát pozor,“ pronesl Lukai. „S Kylerem jsem se už rozloučil, takže…“

„Jo.“

Oba bráchové se na sebe chvíli dívali, než se sehraně rozesmáli.

„Seš takovej idiot,“ chechtal se Lukai.

„Zato ty seš dokonalost sama.“

Objali se a bylo to… Nico cítil, jak ho zaplavuje smutek, ale zkusil ho potlačit, protože věděl, že tohle rozhodně není naposledy, co svého bratra vidí. Navíc si přece slíbili, že si budou pravidelně psát. Tímhle to rozhodně nekončilo, i když chápal, že to bude na dlouhou dobu naposledy, co jsou spolu. Jenže to bylo na jejich vztahu krásné. Mohli být šťastní i daleko od sebe s vědomím, že ten druhý je v pořádku.

„Co mám říct Victorii?“ napadlo Lukaie.

„Že jsem ji moc miloval a že si přeju, aby byla šťastná?“ navrhl Nico. „Nebo je to moc velký kýč? Prostě jí řekni něco hezkého, ale neříkej jí, že mě mrzí, že jsem se nevrátil.“

„Dobře. Pořád si ale nejsem jistý, jestli to otec vezme tak klidně, jak tvrdíš. Myslím, že zburcuje kdekoho, aby tě přivedl zpátky.“

Nico zavrtěl hlavou. „Ne. Znám ho až moc dobře.“ Možná ho znal úplně nejlíp na světě a částečně za to mohl fakt, že si v mnoha věcech byli dost podobní. „Věř mi. Bude to brát jako zradu. Ještě navíc, když mu řekneš, že jsem šťastný. Nejprve o tom nebude chtít mluvit, pak mě prohlásí za mrtvého a nakonec bude předstírat, že jsem nikdy ani neexistoval.“

Lukai nad těmi slovy chvíli uvažoval, než přikývl. „Budeme muset jet.“

„Jasně. Takže poslední obejmutíčko?“ zamrkal Nico a rozpřáhl ruce.

„Ty seš fakt gay,“ uchechtl se bratr.

„A ty zas poděs, ale přesto tě mám rád! No nejsem já skvělej?“

Zase se smáli, ale Lukaiovi tentokrát vytryskly i slzy. Vzal je ovšem statečně.

Poslední objetí a pak už nebylo zbytí. Lukai nastoupil do auta a zamával. Když auto nastartovalo a odjelo, bylo to sice tíživé, ale Nico zároveň s tím cítil, jak z něj něco velkého a těžkého konečně definitivně spadlo. Nadechl se a do nosu mu vletěl mrtvolný smrad. Domov.

Chtěl se otočit a jít za Kylerem, ale uvědomil si, že Kyler najednou stojí vedle něj.

„Nemůžu uvěřit, že ses všeho vzdal a zůstal tady.“

„Jak to myslíš? Vzdal všeho? Tady je taky spousta skvělých věcí, třeba… fazolová polévka.“

Kyler se zamračil. Byl od pláče celý rudý a oteklý, takže vypadal jak hodně nešťastné rajčátko. A zároveň měl v očích něco, co se nedalo úplně přejít.

„Seš šťastnej jak blecha, přiznej to,“ nadhodil Nico a objal ho kolem ramen.

„Jak blecha nevím. Těžko říct, jak se blechy radují. Ale jinak ano, jsem hodně šťastnej, ale pořád tomu nemůžu uvěřit a mám strach, že se brzo probudím a zjistím, že jsi pryč.“

Nico chápavě přikývl. „Anebo že jsem tu nikdy ani nebyl.“

„Utahuješ si ze mě?“

Chtěl říct ano, rozhodně, definitivně, vždycky, jo, nediv se, utahuju si z tebe rád, akorát ho přerušilo zakašlání za zády. Oba se vyděšeně otočili a spatřili unaveného Angela, který zrovna vytahoval z kapsy jahodový drops.

„Co tu děláš?“ vyhrkl Nico a rozhlédl se.

Angelo obrátil oči v sloup. „Tak hele, vojáčku, neříkal jsem ti, že vím o všem? Někdo musel hlídat, aby vás nikdo nenačapal. Tak šup, už je skoro tma, hodím vás pod kopec. Ale nahoru nejedu, budete si to muset vyjít sami. Zas jako nejsem taxislužba.“ S těmi slovy se rozešel k autu, které nechal u prvního domu. Nechtěl s ním jezdit rovnou do pouště, aby nezapadl, čehož teď litoval.

Kluci neměli na výběr a vydali se za ním. „Věděls o všem? Co to znamená? Co je všechno? A… co? Kdo ti to řekl?“ vyhrkl Nico a dohnal Angela, aby na něj viděl a mohl číst z jeho výrazu.

Chvíli bylo ticho, než Kyler pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. „Já.“

„CO?!“

„A co sis myslel? Že si odjedeš a já si udělám noční procházku po Hádovi a budu v pohodě? Předpokládal jsem, že odjedeš a já se zhroutím, takže jsem potřeboval odvoz.“

„Nejsem taxislužba,“ zamručel Angelo, ale byl si jistý, že ho nikdo neposlouchá. Pořád celé té situaci úplně nerozuměl, ale došel k názoru, že se v tom raději nechce šťourat. Čím méně věděl, tím líp. Podle situace pochopil, že Nicolai neodjel, což bylo hlavní.

„To vlastně dává smysl,“ hlesl Nico a chvíli přemýšlel. „Hele, Angelo, a tebe nesere, že… Když ti Kyler řekl, že je možnost, jak se dostat z Háda…“

„Ptáš se mě, jestli jsem toho nechtěl využít a taky zdrhnout?“

„Jo.“

Angelo pokýval hlavou. Vlastně tu otázku chápal. „Kdyby ses mě zeptal, jestli chci odejít, a dal mi na výběr, asi bych váhal. Přece jen… velký rozhodnutí. Ale to se nestalo. Kyler řekl, že dneska zdrháš z Háda, že tě jde vyprovodit a že pak bude asi hotovej a bude potřebovat odvézt domů. A já jsem fakt rád, že jsem se nemusel mezi ničím rozmýšlet.“

„Tomu moc nerozumím,“ přiznal Nico.

Došli k autu, ale než nastoupili, Angelo se opřel o kapotu. „Podívej, kdyby mě někdo postavil před volbu zůstat tady, nebo odejít, byl bych asi blázen, kdybych se rozhodl zůstat. Přece chceš novou šanci a všechny ty možnosti, co ti venkovní svět nabízí. Na druhou stranu… Tady mám přátele a některé z nich považuju i za rodinu. Tam venku nikoho nemám a nikoho neznám. Musel bych začít od začátku, vypracovávat se a lhát o tom, kdo jsem. Po zbytek života se skrývat a možná i utíkat. Zato tady… Hele, teď jsem si vzpomněl, ve středu pořádáme soutěž v šipkách! Ten novej, Andy, ukázalo se, že je celkem kutil, a vyrobil šipky, jsou trochu křivý a maličko se u toho popálil, ale bude dobrej a soutěž bude rozhodně stát za to. Dokonce jsem sehnal super výhru. Tři rajčatový polívky! Rajčatový! Bude to pecka!“

S obrovským úsměvem na tváři nasedl do auta.

Kyler nastoupil jako druhý a měl dost podobný výraz. Plný štěstí a nevěřícnosti.

Nico se ještě naposledy ohlédl do tmy. Věděl, že auto s bratrem je už někde daleko, ale stejně si představoval, že brácha teď přes poušť kouká zpátky na něj.

Tak mu zamával a nastoupil za Kylerem.

***

Byli nazí a udýchaní a zpocení. Nico Kylera pořád dokola líbal a hladil. Nemohl se nabažit pocitu, že… je tady. Přišlo mu to neuvěřitelné a šílené a nejspíš právě proto to bylo správné.

„Seš nějak podezřele potichu,“ pronesl a zkoušel ve tmě odhadnout, jak se Kyler tváří.

„Nejsem.“

„Seš.“

„Jsem dojatý,“ vydechl Kyler odevzdaně. „Zároveň mám strach, že budeš litovat. A nerozumím tomu, že zrovna já mám takové štěstí. Že bys ze všech lidí na světě mohl milovat právě mě.“

„No tak to pozor. Nepotkal jsem všechny lidi na světě, takže nevím, jestli by mi někdo třeba nesedl víc,“ rozesmál se Nico, ale pak se zaksichtil, když dostal překvapivě silnou ránu pěstí do ramene. „Au, no dobře, promiň. Přijde mi, že z toho děláš hrozný hrdinství, že jsem se obětoval a zůstal navzdory. Ale takhle to není. Já jsem… fakt šťastnej. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že zůstanu, v té jediné vteřině, kdy mě to napadlo, mi okamžitě došlo, že je to tak správně. Měl jsem pochybnosti a strach, ale taky jsem byl… smířenej, ale ne ve špatném smyslu slova. Prostě jsem měl úplně poprvé v životě dojem, že něco je, jak má být, a já jsem s tím spokojenej. Rozumíš tomu?“

„Vlastně asi jo.“

„Dobře. Paráda. Takže teď spolu můžeme plánovat zbytek života,“ usmál se Nico. „Mám toho hodně.“

Kyler se nadšeně zavrtal pod peřinu. „Co třeba?“

„Tak kromě skleníku chci i venkovní posezení, něco zastíněného, kde si bude Kurt moct v klidu relaxovat, chápeš. Pak jsem přemýšlel, že by se nám hodil sklep. Přece jen jsi říkal, že se tady bude dát něco vypěstovat, a kdybychom to mohli skladovat, bylo by to skvělý. Je tu sice hodně písku, ale země pod ním je překvapivě pevná, takže si troufám tvrdit, že by to šlo. A taky chci někdy pozvat Raze na nedělní oběd. Ten chlap tě má neskutečně rád, takže jsem se rozhodl, že se o něj postaráme. A neříkám, že se musíme hned teď ve středu zúčastnit turnaje šipek, ale někdy zajít do hospody by nebylo na škodu. A taky… ne, že se budeš smát, ale je tu čtenářský kroužek! Prostě tam zajdu a uvidím. Třeba to bude sranda, kdoví. No a v neposlední řadě tě budu každý večer… mazlit jako medvídka.“

Kyler se nevydržel nesmát. „Tak jo.“

„Tak jo?“

„Tak jo. Na všechno. Některé z těch věcí zní náročně a možná i maličko děsivě, ale taky krásně. Chci to všechno.“

Nico ho pohladil po zádech a zavřel oči. Cítil, jak na něj jako velká chlupatá deka padá únava. „To je dobře. Čeká nás dlouhý a krásný život, Cvrčku.“ Věděl, že je to pravda. I když ten život měl být na Hádovi.

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám novela HÁDES? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥