Szabi

Raz tě odoperuje v neděli dopoledne.

S tímhle Kyler přišel, jako by spasil svět. Navíc byl podrážděný a odtažitý, takže si Nico ani netroufal vytýkat mu, že odešel do nemocnice sám a tajně. Neděle zněla dobře. V neděli býval Hádes klidnější, většina chlapů měla volno, a tak nehrozilo, že bude Nica někdo shánět. Neděle zněla fajn, až na to, že neděle byla zítra.

Tím pádem, pokud by šlo všechno dobře, mohl by Nico odjet už v pondělí.

Což… mu připadalo strašně rychlé. Jako voják byl na změny zvyklý, ale poslední měsíce ho naučily brát změny jako něco ne příliš dobrého. Změny většinou značily příchod něčeho mnohem horšího, a tak i teď vnímal zvláštní a nepříjemné chvění po těle pokaždé, když myslel na odchod.

Naštěstí neměl moc času o tom přemýšlet, protože sotva se Kyler vrátil, Nico musel odejít. Nechtěl vzbuzovat pozornost, a tak předstíral, že ho čeká obyčejný den v práci. Nejprve zamířil za Tidavarem, kterému tvrdil, že potřebuje udělat jednu prácičku pro Angela, a následně našel Angela, aby mu řekl, že musí něco vyřešit pro Tidavara. Ani jeden se netvářil, že by s tím měl problém, a tak mohl Nico bez starostí navštívit Raze.

Raz zrovna ošetřoval muže s rozraženou hlavou, takže byla všude hromada krve, ale pacient vypadal celkem v pohodě, jakože si z toho nic moc nedělá, a neustále se zajímal, jestli dostane svoje konzervy, i když bude chybět den v práci.

Taky to prý nebyla jeho chyba, že mu spadla cihla na hlavu. Ty mrdky prostě nedrží.

Nico počkal, dokud se Raz neopláchl a nevykouřil dvě cigarety, než byli konečně sami. Trochu to připomínalo terapii, které se Nico musel jednou zúčastnit. To taky seděl na lehátku, zatímco na něj Raz smířlivě koukal.

„Myslel jsem, že máš dorazit až zítra, ale když už seš tady, mohli bychom rovnou zjistit, kde máš čip, abych věděl, kam budu řezat,“ navrhl Raz.

Nico si ho nedůvěřivě prohlížel, jako by si nebyl jistý, co si má myslet. „Takže ty jsi s tím v pohodě? Že plánuju zdrhnout a… Nechceš, abych tě vzal taky, nebo tak něco? Prostě mi pomůžeš z dobroty srdce?“ Tohle ho trochu děsilo, protože s Rasputinem zase tak dobrý kamarád nebyl. A ani nijak extra nepomáhalo, že se za něj Kyler zaručil.

„Jedno mi to není, ale pomůžu ti, protože mě o to požádal Kyler,“ odpověděl Raz klidně, zatímco si přepočítával cigarety v krabičce. Měl dojem, že mu jedna chybí, než si uvědomil, že ji má za uchem.

Nico přikývl a chvíli váhal. „Ty ho máš hodně rád, že jo?“

Raz zpozorněl, ale nic neřekl.

„Kyler je výjimečný,“ spustil Nico opatrně. Netušil, jak začít, ale věděl, že s tím nemůže zbytečně otálet. „Nezaslouží si být na Hádovi. Mohl… Chtěl bych mu ukázat celý svět.“

Jestli Nico myslel, že tím Raze nějak šokuje, mýlil se. Raz nepůsobil ani šokovaně, ani překvapeně, ani nijak zvlášť zaujatě. Dál žmoulal cigaretu mezi prsty. Trvalo docela dlouho, než z něj vypadlo odtažité: „A chce to i Kyler?“

„Jak to myslíš?“

„No říkal jsi, že mu chceš ukázat celý svět, tak se ptám, jestli ho chce Kyler vidět.“

Nico se uchechtl a vstal, protože nedokázal v klidu sedět. „Takže s tebou o tom mluvil,“ pochopil. „Řekl ti, že ho chci vzít s sebou a že on s tím nesouhlasí, co? Ale to je kravina! Nechce odejít, protože má strach, protože si myslí, že mu venkovní svět ublíží, ale neublíží! Já ho ochráním. Udělám všechno, aby byl v pořádku. Přece sám víš, že si zaslouží mnohem víc než… tohle.“

„Co po mně vlastně žádáš? Proč jsi přišel?“

Nico ani na okamžik nezaváhal a bylo mu jedno, co si o tom Rasputin pomyslí. Prostě jen potřeboval, aby jeho plán vyšel. „Chci, abys mi dal nějaké prášky na spaní, já mu to dám do jídla, a jakmile bude mimo, přinesu ho a ty mu odoperuješ čip. Pak ho necháme v limbu, dokud odtud nevypadneme. Já vím, vím, že se bude vztekat, vím, že mě bude nenávidět, ale upřímně na to seru. Hlavně, když zůstane u mě.“

Rasputin zhluboka vydechl a zavřel oči. Skoro to působilo, že má v plánu v další vteřině začít meditovat. Místo toho ale nakonec vstal a došoural se k rychlovarné konvici, aby si uvařil pořádnou dávku kafe. Ačkoliv by si spíš dal panáka. „Nezlob se, ale s tím ti nemůžu pomoct.“

„Proč ne?“ vyštěkl Nico frustrovaně. „Máš ho přece rád a chceš pro něj to nejlepší, ne?“

Tímhle Raze naštval. Bylo to jako píchnutí do vosího hnízda. Obrátil se na Nica a přeměřil si ho. Tenkrát udělal chybu, obrovskou, neodpustitelnou chybu, když si bláhově myslel, že by se nováček mohl stát Kylerovým přítelem. „TY VŮBEC NEMÁŠ PONĚTÍ, O CO JDE, JASNÉ?“ zahřměl. Byl jako obrovský balón, co potřeboval vypustit. Už se do něj nic nevešlo, a tak musel svoje pocity pustit ven. „JÁ BYCH PRO KYLERA KURVA UDĚLAL COKOLI, ROZUMÍŠ? COKOLI!“

Nico sledoval, jak se doktor pomalu sune zase zpátky k židli. Nebál se ho a bylo mu jedno, že ho právě naštval, klidně se bude rvát, co to jen půjde. Znovu a znovu předkládat argumenty, a když nezaberou, byl ochotný slibovat, prosit a škemrat. Akorát měl dojem, že to není všechno, že Raz ještě neskončil, proto si sedl na lůžko a vyčkával.

„Mám ho rád jako svého syna. Vlastně ne. Ne jako. Já ho za svého syna beru a hodně lidí by řeklo, že díky mně je Kyler na Hádovi celkem soběstačný, ale upřímně… já mám za ty roky pocit, že on mi pomohl mnohem víc než já jemu,“ mluvil a koukal přitom do zdi. „Byl jsem… po smrti mého syna Ivana jsem úplně ztratil vůli žít. Nic nemělo smysl. Ivan byl hodný kluk, plný radosti a snů, než ho autem srazil opilý syn policejního důstojníka. A víš co? Ten alkohol ututlali. Soudu tvrdili, že měl epileptický záchvat, takže ten spratek dostal jen rok na Artemis.“

Nico samozřejmě cítil lítost, ale příběhy na Hádovi ho naučily, že si je nesmí příliš brát, jinak by velmi brzo zešílel. Každý člověk měl srdceryvnou historku. A přesto… „Je mi to moc líto,“ hlesl do tíživého ticha.

„Jo, no. Asi chápeš, proč jsem tady. Můj útok na policejní stanici byl vyhodnocen jako snaha rozvrátit systém. Dokonce jsem byl označen za teroristu. Nikdo si nespojil, že jedna a jedna jsou dvě a že mi šlo jen o obyčejnou pomstu. A víš co? Bylo mi to jedno. Bylo mi jedno, kam mě pošlou, protože jsem přišel o všechno. Na čem dalším by mi mělo záležet?“

Nico odpověď znal, Raz mu ji předtím řekl, takže teď jen chápavě přikývl. „Na Kylerovi.“

„Jasně, na Kylerovi,“ souhlasil Raz.

„Fajn, tak co kdybys jel taky? O Kylera bys tím pádem nepřišel a vsadím se, že on by byl taky rád, že tě má u sebe,“ navrhl Nico. Všechno se tím dost komplikovalo, ale bylo mu to jedno.

Rychlovarná konvice nečekaně lupla – Nico vůbec nepostřehl, že se vařila voda, takže se lekl a nadskočil.

„Ach bože, kluci, vy mě oba přivedete do hrobu,“ vzdychl Raz. Na konvici se ani nepodíval, nejspíš už na kafe zapomněl. „Víš, že to já poprosil Angela, abys byl spojkou? Myslel jsem, že by ses mohl s Kylerem skamarádit, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to dopadne takhle,“ rozhodil rukama.

Možná se to Nicovi jen zdálo, ale Raz mu najednou přišel extrémně rozhozený. Jako by v tom bylo něco víc. „Takhle myslíš jak? Že jsme se do sebe zamilovali?“

„Taky. Ale hlavně by mě nikdy nenapadlo, že jsem dohodil Kylerovi jediného člověka na Hádovi, který tu reálně nezůstane. Ale na moji obranu… Jak jsem to měl do háje tušit?“ Raz vytáhl další cigaretu a podal ji Nicovi, ačkoliv si nemyslel, že by mu mohla vzhledem k tomu, co se mu právě chystal říct, kdoví jak ulevit. „Jak jsem měl tušit, že se budete tak milovat, že byste pro toho druhého udělali cokoli?“

Nico sice cigaretu přijal, ale rozhodně si ji neplánoval zapálit. Minimálně ne teď, když se snažil rozluštit, o čem Raz vlastně mluví. „Naznačuješ mi něco, nebo jen tak blábolíš? Potřebuješ se vypovídat? Upřímně se trochu ztrácím a nejsem si jistý, jestli je na tohle čas. Pokud máme odjet všichni, musíme začít řešit ty čipy.“

„Kyler nemůže odjet z Háda,“ pronesl Raz a propaloval přitom Nica očima.

„Kravina. Samozřejmě, že může. Postarám se o něj.“

„Ne, ty mi nerozumíš. Kyler odjet nemůže, je mi to líto. Navzdory nepředstavitelnému strachu, který z venkovního světa má, tě tak miluje, že se rozhodl riskovat pro tebe všechno. Když tu ráno byl, poprosil mě, jestli bych nezjistil, kde má čip.“ Tady klidně mohl skončit. Připadalo mu, že sdělení je víc než jasné. Zároveň ale věděl, že je Nico zoufalý a dost možná to potřebuje slyšet. „Má ho v krku. Někde v blízkosti krční tepny. V normálním světě by to asi nebyl problém, ale tady? Nemám ani rentgen, abych se podíval, kde přesně ta věc je. Nemůžu ho operovat, je mi líto. Mám ho rád a chci mít jistotu, že bude žít, i když to bude na Hádovi, než aby mi zbytečně vykrvácel na stole.“

Začalo to nepatrným brněním v konečcích prstů. Nico jimi zahýbal, ale moc mu to nepomohlo. Nakonec slezl z postele a došel k Razovi, aby si od něj půjčil zapalovač. Akorát, že brnění sílilo, takže mu Raz musel pomoct cigaretu zapálit.

Nico silně potáhl, ale jestli myslel, že se mu uleví, tak se zatraceně mýlil. Necítil skoro nic. Cigareta byla bez chuti, proto ji hned típnul a položil na stůl.

„Je mi to líto,“ zopakoval Rasputin, ale Nico ho skoro neslyšel. Byl to jen hodně vzdálený šum. Přesto se přiměl přikývnout.

„Už musím jít,“ zamumlal. Dokonce i vlastní hlas mu zněl divně a vzdáleně. A nohy mu připadaly cizí a neforemné. Nic nesedělo, jak mělo. Nic nevycházelo, jak mělo. Všechno bylo… v prdeli, v zasrané podělané prdeli!

Teprve když vyšel z nemocnice a zabořil se do písku, byl během jediné vteřiny přítomný. Byl na Hádovi. Nadechl se a uvědomil si, že mrtvolný smrad, který mu první dny přišel odporný, už prakticky nevnímá. Stal se součástí každodenního života.

Neodveze Kylera z Háda.

Neukáže mu moře.

Nevezme ho do největší knihovny a nebude s ním bloudit spletitými uličkami.

Žádný les, žádná nová jídla, filmy nebo zážitky.

Jen tohle.

Nechtěl to brát zbytečně definitivně, protože se klidně mohlo stát, že by byla operace možná časem, našel by se ten nejlepší doktor a rentgen a pořádný operační sál… Ale za jak dlouho? Na Hádovi všechno tak trvalo… A co kdyby se mezitím objevil někdo, kdo by Kylerovi ublížil?

Automaticky se vydal domů. Bylo mu jedno, že jde brzo a že se lopotí jako nemohoucí a nejspíš tím vzbuzuje pozornost. Chtěl jen…

Takhle to nemělo být.

Takhle jeho život přece neměl vypadat. Copak nemohl být ani na vteřinu šťastný a spokojený?

Není to o tobě, Nicolaii…

Byl tak ztracený v myšlenkách, že si ani nevšiml Kurta, který si vesele sbíhal dolů z kopce. „Ty vole, vy jste se rafli, že jo? Že jo?! Já si to myslel, páč se oba tváříte, jako byste měli v prdeli zaraženej kaktus.“

Nico na něj dlouho a upřeně zíral, až tím Kurta znejistěl.

„Proč tak čumíš? Někdo chcípl? To mě poser! Já doufal, že už bude klid. Tak dělej, kdo je to?“ Kurt se napřímil, jako by chtěl dát najevo, že to zvládne, ať je to kdokoli. Ale oči ho zrazovaly. Bylo poznat, že má strach.

„Nikdo neumřel.“

Kurt nechápavě nakrčil čelo. „Tak co ten protáhlej ksicht? Seš rozmazlenej, co? A nová práce ti nakonec nevoní. Jsem to říkal.“

Normálně by ho Nico už dávno poslal do prdele, jenže dneska nic nebylo normální, a tak položil Kurtovi zvláštní otázku. „Seš šťastný?“

„Seš sjetej?“

„No tak dělej, odpověz. Prostě mi řekni, jestli seš šťastnej. Upřímně,“ nabádal ho Nico.

„Proč?“

„Prostě proto. Kurva, Kurte, odpověz a neser mě.“

Kurt vzdychl, jako by šlo o tu nejotravnější otázku pod sluncem, ale i tak se rozhodl odpovědět. Zeširoka se usmál. „Proč bych do prdele nebyl? Mám peckovní práci, prostě si jen chodím a nikdo mě nevotravuje. A dneska jsem vyhrál tři masový konzervy, večer máme karetní turnaj o… neuvěříš! O gumový medvídky! Hoho! Takže jo, Kurt je kurevsky šťastnej.“

„Takhle jsem to…“ Nico se zarazil a odevzdaně vzdychl. Při pohledu na Kurta mu došlo, že od něj nic víc čekat nemůže. A vlastně mu záviděl, že si takhle klidně a bezprostředně dokáže užívat den. I když… proč by neměl? On o odchodu z Háda vůbec přemýšlet nemusel. Pro něj nic jiného neexistovalo.

„Můžeš dorazit a zkusit nějakého medvídka vyhrát,“ navrhl Kurt bezelstně.

Možná… ježiši, asi se fakt skamarádili. K neuvěření.

„Ts. A poslouchat pak, jak brečíš, až bych tě porazil? Sorry, ale asi spíš budu piglovat svýho kluka.“ Netušil, kde se v něm tohle vzalo, ale mluvit s Kurtem prostě bylo fajn.

„Pcha! Lháři. Celej Hádes ví, že Kyler pigluje tebe, ty malá ufňukaná buzničko.“

Když Kurt odcházel, začal si v tom nelidském horku broukat.

Jakmile Nico téměř z posledních sil vyšel kopec, zamířil rovnou za Kylerem, který seděl u psacího stolu a zíral tak upřeně na monitor, že si Nica všiml až v okamžiku, kdy už měl vyzuté boty.

„Co tady děláš?“ zeptal se klidně a pootočil se na židli směrem do místnosti.

Lukai seděl na gauči a četl si. Za poslední hodinu se prakticky nepohnul, jen tiše otáčel stránky. Což Kylera mimochodem ze začátku nesmírně udivovalo – jak jsou si bratři vzhledově podobní a povahově tak rozdílní.

Nico neodpověděl a přešel ke Kylerovi. Klekl si a pevně ho objal. V podstatě se mu složil do klína jako malé dítě. „Byl jsem za Razem,“ vysvětlil po chvíli. A to stačilo. Nic dalšího říkat nemusel, protože Kyler hned pochopil. Pohladil Nica ve vlasech, tak jemně, jako by se bál zatlačit.

Jestli existovala správná slova, co v danou situaci říct, ani jeden je neznal.

***

Kyler usnul brzo, i když se snažil vydržet a být s Nicem vzhůru, protože jim moc času nezbývalo. Ale čím víc zkoušel neusnout, tím víc se mu zavíraly oči, až nakonec jeho tělo úplně vypnulo.

Nico na druhou stranu usnout nemohl. Od chvíle, co odešel od Raze, mu v hlavě vířila bouře obrovských rozměrů, která nešla zastavit ani ovládnout. Bez ohledu na to, jak pravidelně a zhluboka dýchal, jak zkoušel sám sebe okřikovat a zabránit si v přemílání a jak skoro až násilně předstíral spánek… Nic z toho nepomáhalo.

Byl plný myšlenek. A ještě plnější emocí.

Chvíli naslouchal tichu domku. Dávno zapomněl, jaké je to spát jinde. Dávno zapomněl, co znamená slyšet ruch. Tady neexistovalo nic – teda kromě období cvrčků. Kdy slyšel poslední cvrkot? A jak to, že si neuvědomil, že je poslední?

Půjde zítra naposledy do kopce?

Rozloučí se s Kroketkou? Řekne, že děkuje, a Kroketka se pak na něj bude nechápavě dívat a kroutit hlavou, až nakonec poznamená, že dneska je Nico obzvlášť sentimentální. A nebude vědět, že je to naposledy.

Naposledy, co si u něj objedná limonádu.

A úplně naposledy si vyslechne, co Tidavara trápí. Zkoušel uhádnout nemoc, se kterou se vytasí, ale v tomhle byl Tidavar nepřekonatelný. Málokdy přišel s něčím obyčejným a nudným a Nicova fantazie na to neměla dostatečnou kapacitu.

Vzpomněl si na dobu, kdy byl Tidavar přesvědčený, že jeho problémy konečně dávají smysl, protože všechno zapadlo do sebe. Hádes je totiž jen obrovská nekonečná loď plná písku, která pluje po ještě nekonečnějším oceánu a… původcem potíží je logicky mořská nemoc. No jistě.

Kurt byl z této diagnózy absolutně nadšený a pokaždé v Tidavarově blízkosti předstíral, jak se loď houpe, a ukazoval na pohybující se horizont.

Už žádné blbé kecy od chlapů v hospodě. Díkybohu.

Už žádné smutné příběhy, jak lidé skončili na Hádovi.

Už žádné horko a mrtvolný smrad a přívalové deště a písek.

Jestli Nico někdy navštíví pláž, vybere kamínkovou.

Po hodině ležení, kdy jen zíral do tmy a nedokázal se přimět usnout, se rozhodl opatrně vylézt z postele, teple se obléct a vyjít ven. Hádes byl v noci klidný, obzvlášť tady na kopci. A i když byla zima, z písku pořád sálalo horko.

„To počasí tady absolutně nechápu,“ ozvalo se najednou v tichu.

Nico se ani nemusel otáčet, věděl, že za ním stojí Lukai. Přesto se k němu obrátil a usmál se. „Tohle je v pohodě. Nejhorší jsou cvrčci. To si chceš doslova vyškrábat mozek z hlavy. Teda pokud nejsi Kyler. Jemu to z nějakého důvodu připadá uklidňující.“

„Dobře,“ uchechtl se Lukai. „Vůbec nechápu, jak to myslíš, ale budu ti věřit. Cvrčci jsou nejhorší. Nemůžeš spát?“

Nico přikývl a došel k brance. Chvíli na ni upřeně koukal, než pohlédl na bratra. „Chtěl jsem opravit plot a dodělat studnu, ale to už teď asi nestihnu. A taky… víš, že mě napadlo postavit skleník? A pěstovat zeleninu? Ta představa se mi docela líbila.“ Asi říkal kraviny. Netušil, proč to řeší. Byla to skoro až nějaká násilná moc, která to z něj po kousíčcích vytahovala.

Je to jen blbá studna a blbý plot.

Lukai však bratra znal a často mu rozuměl víc, než si Nico rozuměl sám. „Je v pořádku připustit, že se ti bude stýskat.“

„Co?“ Nico povytáhl obočí a zamračil se. „Nebude se mi stýskat po Hádovi! Zbláznil ses? Je to tu… Zažil jsem peklo. Nikdy jsem nebyl vyčerpaný jak tady. Nikdy jsem se nebál jak tady. Neměl jsem hlad jak tady.“ Vzpomněl si na den, kdy spadla ubytovna, a otřásl se.

„A zároveň jsi nikdy nebyl šťastný jak tady,“ doplnil Lukai vědoucně.

Nicolaie tím akorát naštval. „Co to meleš?“

„Ale no tak. Myslíš, že to nevidím? Změnil ses. Hodně. A je to dobrá změna. Jsi klidnější, vyrovnanější a…“

„Gay.“

„Chtěl jsem říct soustředěnější. Ale jasně, gay taky. To je… Už jsem ti říkal, jak strašně mě to šokovalo?“ zasmál se Lukai. Ruce měl schované v kapsách a choulil se do mikiny, jak se snažil zahřát. Možná i kvůli tomu snad vůbec poprvé působil jako ten mladší bratr.

Nico nakreslil špičkou boty do písku kolečko. Teda možná. Doufal, že by to mohlo být kolečko a ne nějaká šiška, protože byla tma a on toho moc neviděl. „Kyler s námi nepojede,“ zamumlal a cítil, jak se mu při každém slově svírá srdce. Jak proti tomu jeho tělo bojuje a vzpírá se.

Ať už si o tom Lukai myslel cokoli, nedal nic najevo. Mlčel a to ticho bylo stejně tíživé jako skutečnost, že tady Kylera jenom tak nechají.

„Jak se má otec?“ napadlo najednou Nica.

„Na co se přesně ptáš?“

Dobrá otázka, na kterou Nico vlastně neznal odpověď. Zkusil se zamyslet, co ho vlastně zajímá a co by chtěl slyšet, ale došel k tomu, že nemá nejmenší ponětí. Pokrčil rameny. „Čím déle jsem tady, tím víc pro mě přestává existovat. První dny jsem ho proklínal a nenáviděl a pak se to najednou zlomilo a nic neznamenal. Myslel jsem hodně na mámu, na příběhy, které nám vyprávěla, ale na něj nikdy.“

„Myslím, žes mu chyběl,“ pronesl Lukai a zněl upřímně. Občas měl tendence bratrovi milosrdně lhát, ale tentokrát tomu tak nebylo. Vážně na otci viděl záblesky stesku. A samotného ho to překvapilo.

„Chyběl jsem mu já jako syn, nebo mu chyběl poslušný voják, na kterého se může spolehnout?“

„To nevím,“ přiznal Lukai. On sám měl s otcem podobně komplikovaný vztah.

Nico nějakou dobu mlčel, než konečně řekl to, co se dost dlouhou dobu bál vyslovit. „Tolik jsem se mu chtěl zavděčit, že jsem poslední roky úplně zapomněl na sebe. Přál jsem si, aby mi řekl, že je na mě hrdý, ale… to se nikdy nestalo. Takže jsem se neustále plácal mezi láskou a nenávistí k němu.“

„A teď jsi na tom jak?“

Zkusil si vybavit, jak otec vypadá, ale vůbec mu to nešlo. „Nijak. Přál bych si, aby nebyl. Abych se na něj podíval a necítil nic.“

Zdálo se, že Lukai chápe, jak to Nico myslí, což asi dávalo smysl. Sám nejspíš zažíval to samé, přestože měl jinou povahu. „Víš, že až se vrátíš, nemusíš pro něj dál pracovat? Můžeš si se životem dělat, co uznáš za vhodné. Třeba… Co bys chtěl dělat?“

„Co bych chtěl dělat?“

Nico naklonil hlavu na stranu a zamyslel se.

Co by chtěl dělat.

Přemýšlel nad tím někdy? Viděl někdy budoucnost jinak než jako nalinkovaný scénář, který mu předkládal otec?

„Jasně,“ přitakal Lukai. „Klidně řekni cokoli. Třeba i naprostou kravinu.“

Nico zavřel oči, protože cítil, jak se mu do nich hrnou slzy. Překvapilo ho, že odpověď zná, že je tak jasná a bez sebemenších pochybností. „Chtěl bych opravit plot. Chtěl bych vydláždit cestu od branky ke vchodu. A vykopat studnu, protože kdyby se to povedlo a byla v ní voda, mohl bych časem postavit skleník a začít pěstovat zeleninu. Rajčata, ředkvičky, brambory, cukety… Jasně, nic o tom nevím, ale proč bych se to do háje nemohl naučit?“ Zhluboka vzdychl a zakroutil hlavou.

Netušil, jak dlouho už stojí venku, ale měl úplně ledové prsty na nohou a špičku nosu. Hádův paradox – nemohl si vzpomenout, jaké to je, když se mu z horka škvaří kůže, zato moc dobře věděl, jaké to je cítit krutou a nelítostnou zimu.

A za pár hodin se tenhle pocit zase překlopí.

„Nenávidím to tady, Lukaii. Nenávidím ten posranej písek a prach a počasí a nedostatek jídla a obecně strádání. Nenávidím! Je to… Není tady nic. Kurva! A každej člověk je tu jen kousíček od toho, než mu přepne v palici a začne shazovat lidi z útesu! A přitom… Jo, máš pravdu, někdy jsem byl fakt šťastnej, protože nemáš čas řešit zbytečný kraviny a prostě jen žiješ.“ Kopl do písku, jako by ho chtěl potrestat. Ale nic moc z toho neměl, protože ani neviděl, jestli ho vůbec rozvířil. A tak došel k brance a aspoň do ní praštil. Ani to mu s frustrací nepomohlo.

Byl tak strašně naštvaný – na sebe, na svět, na Háda, na otce, na osud… A něco velkého a nepopsatelného mu sedělo na hrudníku a tlačilo ho k zemi. Právě kvůli tomu neviditelnému závaží nemohl nic. Dokonce ani myslet.

„Nicolaii, ty…“ začal Lukai váhavě. „Skoro mám pocit, jako bys mi říkal, že…“ Rozhodil rukama a zkoušel najít správná slova. Ale ta nejspíš neexistovala, protože nakonec nic dalšího neřekl. A možná ani nemusel. Odpověď byla i v takové tmě jasně viditelná.

Nico cítil, jak mu po těle přebíhá mráz.

Byla noc a ještě zbývalo dost času, teď nemusel nic. Mohl si jít lehnout a spát a nechat všechno na ráno, a přesto mu každičká buňka tvrdila, že je to teď, nebo nikdy. A tím pádem měl dojem, že nemá na výběr. Proto přikývl. Ať už to znamenalo cokoli.

A sotva to udělal, neviditelná síla na hrudníku začala povolovat.

Prostě jen tak. 

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥