Szabi

„Doufám, že mám halucinace, protože jinak by to znamenalo, že je můj malej brácha na Hádovi.“ Nico přeskočil pohledem ke Kylerovi, který se ale tvářil, že v místnosti vůbec není. Takže nezbývalo než se vrátit k postavě, co nápadně připomínala Lukaie. „Jenže můj malej brácha není žádný dement, aby se nechal zavřít na Háda. Na rozdíl ode mě. To by… neudělal!“

„Až na to, že udělal,“ pronesl Lukai a udělal krok blíž. Překvapilo ho, jak Nicolai vypadá. Jak ho pět měsíců ve vězení změnilo. Byl pohublý, opálený, trochu ztrhaný, ale v očích měl jiskru, kterou u něj tak dlouho postrádal.

Nico na okamžik zavřel oči. Pořád tomu nemohl a hlavně ani nechtěl věřit. Ještě před minutou žil ve světě, kde byl Lukai nedosažitelný a vzdálený. „Lukaii, ty pitomče,“ hlesl a dvěma kroky překonal vzdálenost mezi nimi, aby mohl bratra pevně obejmout. „Strašně nerad tě vidím. Nemáš tu co dělat.“

„Taky se mi stýskalo,“ pronesl Lukai, zatímco se objímali.

Teprve když mu Lukaiova přítomnost skutečně došla, když si uvědomil, co to znamená, odtáhl se. Rozhodně se nesnažil tvářit mile nebo přívětivě. „Takže… Co přesně tu do háje děláš? Pochybuju, že seš na výletě.“

„Přivezl jsem čtečku,“ usmál se Lukai a ukázal na malé zařízení, které leželo na Kylerově stole.

Nico ta slova zkoušel pochopit. Přivezl čtečku. Jeho bratr. Na Háda. Nechtěl se hádat a nechtěl být ani protivný, ale zároveň cítil, jak v něm bublá vztek, protože i když to tu většinou bylo na hovno, vždycky byl nesmírně rád, že je brácha v pořádku a hlavně daleko odtud. „Takže tohle je to tvoje skvělé překvapení,“ zamručel směrem ke Kylerovi.

Ten jen nepatrně přikývl.

„Jak… jak tě to vůbec mohlo napadnout? Ohrozit ho. Vždyť…“ Přeskočil pohledem k bratrovi. Netušil, na koho má vlastně mluvit. S kým si chce situaci vyjasnit dřív. „To máš taky čip? Nechal ses zavřít? Ví o tom otec?“

„Co kdyby ses posadil a já ti všechno vysvětlím?“ navrhl Lukai. Věčný usmiřovatel a diplomat.

Nico rozhodil rukama, došel ke gauči a teatrálně si sedl. Pak znovu rozhodil rukama. „No tak prosím. Pojď mi to vysvětlit. Jsem jedno ucho,“ prskal. Uvědomil si, že Kyler pořád zaraženě postává u dveří, proto poplácal na místo vedle sebe, aby mu dal najevo, že čeká.

Teprve když se Kyler taky posadil, začal Lukai mluvit. Jako jediný si nesedl, což Nicovi přišlo chytré, protože teď to vypadalo, že má nad nimi navrch. „Před nějakou dobou, už to bude asi dva měsíce, se mi ozval Kyler ohledně tvého čipu. Chvíli mi trvalo zjistit, jestli ho v sobě máš, protože, a to tě asi nepřekvapí, otec s tím ze začátku nechtěl mít nic společného. Několikrát mi důrazně zopakoval, že dostat se z Háda je tvůj úkol a že on do toho nebude absolutně zasahovat. Že tě tu klidně nechá shnít i déle.“

„Jak jinak,“ ušklíbl se Nico.

„Takže jsem musel jednat za jeho zády, což bylo trochu komplikovanější. Nakonec jsem ale zjistil, že ti čip pravděpodobně dali. Prošel jsi standardní procedurou, tím pádem nemáme důvod myslet si, že by to mělo být jinak. Nezbývalo teda nic jiného než dostat na Háda čtečku, abychom zjistili, kde ho máš. Akorát že… nemohl jsem ji jen tak poslat. Bylo by to příliš riskantní. A tohle nám přišlo jako nejlepší nápad.“

Tohle. Lukai. Na Hádovi.

Nico si opravdu přál brát celou situaci v klidu a s rozvahou. Ale rozvaha nikdy nebyla jeho silná stránka, takže od sebe nemohl chtít zázraky. Cítil, jak se mu všechna krev žene do tváří, určitě byl úplně rudý a ruce a prsty měl přitom ledové. „Vy jste se úplně posrali,“ vydechl. „To přece nemůžete myslet vážně! Nejlepší nápad? Tohle je podle vás nejlepší nápad?“ Otočil se na Kylera a zakroutil hlavou. „Říkal jsem ti, že bratr je pro mě nejdůležitější člověk na světě, a ty ses ho rozhodl takhle ohrozit? Zbláznil ses?“

Nejprve to vypadalo, že se Kyler rozbrečí, ale nakonec odhodlaně zvedl bradu. „A co jsem měl teda dělat?“ odsekl.

„Jak to myslíš?“ nechápal Nico.

„No co jsem měl podle tebe dělat?“ pokračoval Kyler a vstal. Byl roztřesený a bledý, ale mluvil rázně, jakože se nenechá jen tak zastrašit. „Tys… Za dvacet sedm dní jsi chtěl odejít z Háda, ale řešil jsi to nějak? Řešil? NE! Raději jsi plánoval opravu plotu, a že postavíš skleník!“

Nico chtěl odseknout, že… No ale nenapadlo ho nic, co by mohl říct, a tak mlčel a koukal na Kylera, který… měl asi trochu pravdu. Odchod z Háda poslední dobou neřešil, i když věděl, že se ta doba blíží.

„Já tě znám, seš idiot!“ obvinil ho Kyler naštvaně. „Seš ten největší idiot, jakého znám, takže mi je jasné, že bys… Ty… Kdyby na to přišlo, prostě by ses rozhodl to risknout a odejít. S tím, že čip možná ani nemáš, nebo nebouchne, nebo cokoli. Ale já tohle riskovat neplánuju. Ta čtečka ti zachrání život! A teď, pane Chytrý, řekni mi, jak jsem ji měl na Háda dostat? Jak? Nechat ji poslat poštou? Nebo možná po miniaturních součástkách? Které by se ke mně ani možná nedostaly, protože jak sám víš, dost věcí se tu ztrácí a krade. Anebo tě možná Raz mohl jen tak naslepo rozřezat, ne? Třeba by se trefil, že ano? Ptám se znovu. CO JSEM MĚL ASI TAK DĚLAT? NECHAT TĚ CHCÍPNOUT?“

Spíš než fakt, že na něj Kyler křičí, Nica překvapilo, jak se Lukai pobaveně šklebí. „Proč se tlemíš?“ chtěl vědět.

Lukai pokrčil rameny. Na to, kde byl, působil klidně. „Kyler má pravdu,“ vysvětlil. „Všechno, co říká, zní přesně jako ty.“

„Skvělý,“ zamručel Nico. „Že si spolu tak rozumíte.“ Můj brácha a můj… kluk? Pohlédl na Kylera a znovu cítil tu nepředstavitelnou a svírající bolest, která mu nedovolovala volně dýchat.

„Podívej, chápu, že jsi naštvaný,“ pronesl smířlivě Lukai. „Ale nejsme úplní dementi, jak si o nás myslíš. Nikdo neví, že jsem tady. Nejsem odsouzený a nemám čip.“

Nico nechápavě nakrčil čelo. „Takže vážně dovolená?“ zamručel ironicky, ale zvědavost byla nakonec přece jen silnější, proto pokračoval: „Copak to jde? A pokud ano, tak proč jsem se do háje nechal odsoudit?“ Samozřejmě ho v průběhu uplynulých měsíců tahle otázka občas napadla. Nebo se sám sebe často ptal, proč s odjezdem na Háda vůbec souhlasil. A co je to do prdele za trest, nechat se zavřít? Proč si myslel, že odtud bude snadné odejít? A proč na odchod poslední dobou vůbec nemyslel a ani ho nechtěl řešit?

„Stálo mě to dost peněz, dostat se sem. A… tohle asi neuslyšíš rád, ale nakonec jsem přesvědčil i otce, aby zatlačil na správce Háda. Nechtěl jsem ti to říkat, protože jak jde o otce, vždycky vyvádíš, ale bez něj bych tu teď nebyl. Sám uznal, že bez naší pomoci by ses ven nejspíš nedostal a že je na Hádovi něco divného. Myslíme si, že jde o něco, co možná ani otec ze své pozice neví.“

Nico by se zasmál tomu, že existuje něco mimo dosah otcova vlivu. Zasmál by se, kdyby nebyl tak unavený a prázdný. Raději jen vzdychl a zakroutil hlavou. Tohle bylo špatně, hodně špatně a už to nešlo nijak napravit, což bylo šíleně frustrující.

„Něco pro tebe mám,“ zamumlal Lukai a sáhl do kapsy. „Myslel jsem, že by ti to mohlo udělat radost.“

„Co je to?“ zeptal se Nico při pohledu na pečlivě složený bílý papír.

„Tak si to vem,“ doporučil mu Lukai.

Nico zkontroloval Kylera, který po svém menším výbuchu poodešel k pracovnímu stolu. Byl tak nejistý a pořád kontroloval čas. Blížila se čtvrtá, ale Nico si teď nedokázal představit, jak by se jejich den mohl vrátit do zajetých kolejí. Rozhodl se, že udělá všechno pro to, aby měl zbytek odpoledne správný řád, ale nejprve chtěl vědět, co je na papíře, a tak si ho vzal a rozložil.

Byl to dopis.

Byl to dopis napsaný úhledným a drobným písmem.

Začínal oslovením Milý Nico a končil S láskou Victorie.

Aniž si přečetl první větu, vzhlédl. „Co to znamená?“

„Co kdyby sis to přečetl a zjistil to sám?“ odvětil Lukai. Nechápal, proč se bratr tváří tak otráveně, upřímně myslel, že ho dopis od Victorie potěší. Ale už od první chvíle si všiml, že je Nico jiný, což ho asi nemělo překvapovat, přece jen ho pobyt na Hádovi musel změnit. S tím od začátku počítal, ale v jedné věci si byl víc než jistý – že Victoriin odchod Nicolaie nikdy nepřebolí.

Nico však dopis zavřel a hodil na stůl. „No tak když tak potom. Teď… potřeboval bych si na chvíli promluvit s Kylerem.“ S těmi slovy se postavil a rozhlédl se. „Když nikdo neví, že jsi tady, asi by nebylo rozumné potulovat se venku, takže, Kylere, nevadilo by ti jít na chvíli se mnou?“ Vlastně na odpověď ani moc nečekal a rovnou se vydal před dům. Vrátit se na slunce bylo jako dostat pořádnou facku, ale zkoušel to nevnímat. Obešel dům a zastavil pár kroků od studny.

No jo, tu studnu už asi taky nestihne dokončit.

Kyler k němu váhavě došel. Na to, jak se obvykle hroutil, teď působil spíš odhodlaně, jakože je ochotný se za svou pravdu bít. Zastavil kousek do Nica a vyčkával.

„Jsi nám hezky zkazil večer. Uvědomuješ si, že nemůžu bráchu nechat na Hádovi samotného? Bude u tebe muset zůstat. Zvládneš to?“

Kyler pokrčil rameny. „S tím jsem počítal. Kdybych myslel, že to nedám, asi bych s tím plánem nesouhlasil, nemyslíš?“

„To nevím. O svých plánech se mnou moc nemluvíš, takže jak mám vědět, co se ti honí hlavou?“ odsekl Nico a téměř okamžitě toho, co řekl, litoval. Proto vzdychl a zaklonil hlavu. Slunce ho zabíjelo, ale… za chvíli bude jen minulostí. Třeba si už za nějakou dobu ani nevzpomene, jaké to je, když se člověku škvaří kůže. „Omlouvám se. Máš pravdu, že jsem odchod poslední dobou neřešil, tak nějak jsem to v hlavě pořád odsouval, protože pokaždé, když na to myslím, je to… Nechci jít bez tebe. Prosím, zkus si to ještě promyslet.“

Kyler nic neřekl, ani nedal najevo žádnou emoci.

Nico ho chvíli sledoval. Chápal, že je tohle téma nejspíš definitivně tabu, ale bylo těžké se s tím smířit. „Dřív mi půl roku na Hádovi přišlo jako nekonečná doba. A teď je to pryč. Neříkám, že mi bude Hádes chybět, to fakt ne, ale na některé věci se překvapivě zvyknout dá.“

„Zítra budeme muset zajít za Razem a domluvit se s ním na odstranění čipu,“ promluvil Kyler a celou dobu upřeně pozoroval stromy v dálce. „Bylo by dobré, aby ho co nejdřív vytáhl a tys odjel. Už jen kvůli tomu, že tu Lukai nemá co dělat, a kdyby někdo na jeho přítomnost přišel, byl by to průšvih.“

„Takže už nemáme ani těch dvacet sedm dní, rozumím,“ zamumlal Nico.

Kyler přikývl. „Za chvíli budeš mít zpátky svůj život. Vím, že teď je toho na tebe hodně, ale uvidíš, že nakonec budeš rád, že jsi pryč. Nepatříš sem. A tam venku toho můžeš ještě strašně moc zažít. Já budu v pohodě, umím se o sebe postarat. A navíc… vždycky mi můžeš napsat.“

Na to zas neměl co říct Nico. Byl… bylo mu špatně. Chtěl si uvařit čočku a sníst ji u Stop vášně. Chtěl hrát hry a tulit se. Chtěl jít zítra do práce. Dokonce chtěl i poslouchat Tidavara a jeho lamentování o nemocích. S Kurtem se vsadili, která nemoc ho skolí tento týden. Nico dal dvě konzervy na zánět močáku, zatímco Kurt byl odvážnější a hádal schizofrenii.

A taky chtěl…

Znovu se rozhlédl.

Chtěl vidět moře. A hory. Les.

***

Podivné odpoledne skončilo ještě podivnějším večerem. Nico bratrovi vysvětlil, že se snaží dodržovat určitý rozvrh, a bratr nic nenamítal. Takže ve třech snědli čočku a koukali na telenovelu, což bylo možná vůbec to nejdivnější, co kdy Nico zažil.

Ale nic neříkal.

Kyler pak navrhl, že si bude číst, čímž dával jasně najevo, že chce bratrům dopřát čas pro sebe. A to bylo fajn, víc než fajn, Nico byl nadšený, že je s Lukaiem, ale zároveň… nebyl. Nechtěl mluvit o Hádovi, nechtěl vytahovat vzpomínky a sdílet zkušenosti, protože šlo o nepřenositelný zážitek. Lukai byl sice tady, ale nikdy nezažil nošení cihel, hlad, špínu, noční zimu, přívalové deště, chození do kopce, propadání se do bahna, cvrčky… Co mu měl Nico říct? Bylo to peklo, ale…

V tom děsu a hrůze totiž bylo jedno velké ALE, které sedělo shrbené u pracovního stolu a četlo si. Mělo černé vlasy a ty nejčernější oči. A Nico věděl, jak chutná a směje se a hřeje a pláče.

Přece ho tady nemohl nechat, přece ho tady DO HÁJE KURVA nemohl nechat!

Přeskakoval pohledem z Kylera na Lukaie a pokoušel se bratra poslouchat. Pokládal mu co nejvíc otázek, aby on sám nemusel tolik vyprávět, ale stejně nejspíš působil vzdáleně a zamyšleně.

Nakonec šli spát.

Lukai ukázal na místo na zemi a rozhodl, že bude spát tam. Přece jen spal poslední měsíce na měkké posteli, takže jedna noc na tvrdém mu neublíží. Nico nejprve vůbec nechápal, o čem to mluví, než mu docvaklo, že… jasně, na gauči by měl spát Nico. Nico, který na gauči nespal už docela dlouho.

Zasmál se a mávl rukou. „Víš, co?“ řekl. „Klidně si vezmi gauč. Vyspím se s Kylerem v posteli. Je trochu větší a v pohodě se tam vejdeme. Tady seš na Hádovi, ber to nejlepší, co jde, dokud to jde.“ Což znělo fakt chytře a nezdálo se, že by Lukai pojal sebemenší podezření.

I když… vadilo by, kdyby pojal?

Všichni tři si lehli, popřáli si dobrou noc a přesně, jak Nico tušil, Lukai za chvíli pravidelně oddechoval. V tomhle na něm bylo spolehnutí. Uměl usnout vždy a všude, a i když se dokázal vzbudit téměř okamžitě, Nico si byl jistý, že ho hádovské horko určitě unavilo.

„Na to zapomeň. Nebudu s tebou nic dělat,“ zašeptal Kyler.

„Co? Jak tě to napadlo?“ zašeptal Nico nazpátek.

„Hladíš mě po zadku.“ Kyler se trochu odtáhl, ale neměl moc kam, takže na sebe byli pořád hodně namáčknutí. „Nebudu nic dělat, když je tu tvůj bratr.“

Jasně, to by asi nebylo rozumné. Nico taky nechtěl nic dělat, na druhou stranu… Nejspíš už noc pouze ve dvou nezažijí.

Zkusil si představit, jak bude zpátky ve svém pokoji a usínat v obrovské posteli. Bez Kylera. Bez jeho vůně a doteků. Už jen z toho mu bylo zle.

Posunul ruku výš a nechal ji Kylerovi na zádech. Pak se v podstatě schoulil Kylerovi do náruče. Bylo to možná poprvé, co potřeboval, aby Kyler držel jeho, protože jinak by se mohl rozpadnout. Nebo rozsypat. Nebo zlomit.

Takhle to přece nemohlo být. Takhle to nemohlo skočit.

Vážně jenom tak odejde a nechá Kylera tady? Ve vězení?

„Závidím ti, jak klidně to bereš,“ přiznal Nico.

„Neberu to klidně. Jen si to nesmím připouštět. Kdybych to udělal, pravděpodobně bych nedokázal přestat brečet. Ale tím bych ti nepomohl.“

Nico nad těmi slovy přemýšlel. „Takže tím říkáš, že až odejdu, složíš se?“ Jak by s takovým vědomím mohl Nico odejít? To přece nešlo. Znovu sám sebe zatvrzele přesvědčil, že Kylera za každou cenu vezme s sebou.

Jestli kvůli tomu Hádes přijde na nějakou dobu o kontakt se světem? Jestli se Hádes propadne sám do sebe a všichni, které znal, a třeba mu na nich i záleželo, zemřou? Nemyslel na to rád a nebyl na sebe hrdý, ale bylo mu to jedno. I kdyby měl Háda sám vypálit do základů, kvůli Kylerovi by nezaváhal.

„Nevím, co bude, až odejdeš,“ připustil Kyler. Nechtěl se o tom teď bavit. Nechtěl se ani dohadovat, protože věděl, že mu čas s Nicem hrozně rychle utíká. Přál si prostě jen ležet tak blízko, jak jen to šlo, dýchat jeho vůni, dotýkat se jeho těla a představovat si, že spolu budou navždycky. Nakonec, ačkoliv původně nechtěl, se naklonil a opatrně políbil Nica na rty.

***

Ráno mu trvalo otevřít oči. Pořád si říkal, že pokud to neudělá, může žít ve světě, kde se nic nezměnilo, a jeho čeká obyčejný, pohodový den. A možná, že kdyby ho netlačil močák, zvládl by sám sebe klamat mnohem déle.

Takhle se nakonec přiměl posadit. Lukai už byl vzhůru, seděl na gauči a listoval knížkou.

„Čau,“ zamručel Nico a pořádně zívl.

„Dobré ráno,“ pozdravil Lukai a zvláštně se usmál, což… mohlo znamenat cokoli.

„Kyler je v koupelně?“ Nico vstal a začal automaticky stlát, hezky rožek na rožek, pak přiložit, uhladit… Sám před sebou se maličko styděl, že i tahle rutina mu vnitřně dělá dobře.

„Ne, on odešel,“ prohodil Lukai bezstarostně, jako by netušil, jak šílené jeho prohlášení je.

„Cože?!“ vyhrkl Nico. Nechal peřinu peřinou a sebral kalhoty. Potřeboval se co nejrychleji obléct a jít ho hledat. Sakra, jak mohl tak tvrdě spát, že o Kylerově odchodu neměl ani ponětí?

„Uklidni se,“ zamumlal Lukai a zaklapl knihu. Byla to Nicova rozečtená kniha, kterou… už asi nebude mít čas dočíst. Škoda. „Říkal, že budeš vyvádět, a já mu to nevěřil. Mám ti vzkázat, že je v pořádku a že to šel domluvit s Razem. Prý si myslí, že on sám mu to dokáže vysvětlit líp. Musí s ním probrat i konstrukci toho čipu a tak. Navíc tady někdo musí být, až dorazí…“ Zarazil se. Evidentně si nemohl vzpomenout na jméno.

„Kurt,“ hlesl Nico. Ztěžka dosedl na postel. Tohle byla z Kylerovy strany rozhodně rána pod pás. Ten malej skrček věděl, že by Kurt zburcoval celého Háda, kdyby tu o půl osmé ráno nikdo nebyl. Naštvaně vstal a odešel do koupelny, a když se vrátil, začal naštvaně vařit snídani. Odteď byl odhodlaný všechno dělat naštvaně.

„Nicolaii?“ promluvil Lukai a došel k barové stoličce. Sedl si a chvíli něco kreslil prstem na linku. „Ty… Co je mezi tebou a tím klukem?“

Věděl, že to před bratrem nedokáže dlouho skrývat, vlastně to ani nechtěl, jen… pitvat se v pocitech ho děsilo. Raději odsypal správné množství ovesných vloček.

„Víš, v noci jsem se na chvíli vzbudil a skoro to znělo, jakože se líbáte. Ale to je asi blbost, ne? Ty přece nejsi… Nebo jo?“

„Nebo jo,“ vydechl Nico odevzdaně. „Nebo jo, asi jsem.“

Lukai vypadal doopravdy šokovaně. Chvíli nehybně seděl s otevřenou pusou, než se konečně přiměl promluvit. „Ale co Victorie? Už jsi četl ten dopis? Čeká na tebe, chce tě zpátky. Celý ten půlrok o tebe měla obrovský strach. Byla fakt na dně. Chybíš jí.“

Zvláštní, jak se všechno mohlo obrátit a změnit. Dřív by dal za takovou zprávu cokoli, ale teď se ani nedokázal přimět něco cítit. „Podívej, Victorii jsem hodně dlouho miloval. Byla… Vlastně pořád je ta nejlepší holka, jakou jsem poznal, jenže už je to pryč. Když odcházela, měla pravdu. Nehodíme se k sobě, respektive já se nehodím k ní. Potřebuje někoho jiného. A já taky.“

Lukai zavrtěl hlavou. Nejspíš ještě nikdy nevypadal tak překvapeně. „A tím říkáš, že potřebuješ jeho? Mám to brát tak, že ho… ehm… miluješ?“

Těžko říct, jak by se k celé situaci stavěl před Hádem, ale tak nějak odhadoval, že by se za lásku ke klukovi styděl. Jenže od té doby uběhla hromada času a stala se velká spousta věcí. A jestli něco cítil, rozhodně to nezahrnovalo ani ždibec studu. „Ano, miluju Kylera. Miluju ho víc než kohokoli jiného.“

Domem, možná celým Hádem, se rozneslo ticho. A trvalo vteřinu stejně jako věčnost.

„Páni. Předpokládal jsem, že tě Hádes změní, ale tohle by mě nikdy ani nenapadlo,“ přiznal Lukai. „Takže můj velkej brácha je v tom zase až po uši. No dobře, ale… prostě vau! Nezlob se, jen jsem z toho fakt v šoku. Vždycky jsi byl tak strašně na holky. Ježiši, pamatuješ si, jak máma zjistila, že máš ve skříni vylepené ty nahé fotky z časáku?“ uchechtl se Lukai. „To ti bylo tak deset?“

Chtě nechtě se Nico při té vzpomínce taky musel zasmát. „Devět. A máma se mohla zbláznit. Na to jsem už úplně zapomněl.“

„Jo, a tvoje sbírka časáků? Vždyť nebyla mise, kam by sis aspoň jeden nevzal.“

„No dobře,“ mávl Nico rukou. „Chápu. Byl jsem docela prasák. A ano, byl jsem dost na holky, ale teď jsem zamilovanej do kluka. Nevybral jsem si to, prostě se to stalo.“

Lukai nejistě poposedl. „Hele a není to třeba tak, že tady nebyla žádná pořádná holka?“

Nico si okamžitě vzpomněla na Lenu. Na hodnou, ale praštěnou Lenu, která se na Háda příliš nehodila. Nikdy se jí nezeptal, odkud má tu jizvu nebo odkud pochází, a teď na úplném konci toho trochu litoval. „Ne. A než se zeptáš, tak náš vztah není jen platonický. Normálně děláme spoustu věcí a péro navíc mi přitom vůbec nepřekáží. Dokonce bych řekl, že s dalším pérem v posteli je docela legrace. Ještě nějaká zvědavá otázka? Třeba na kouření nebo strkání si věcí do zadku? Hm?“

Lukai si okamžitě připlácl dlaně na uši. „Ne! Už nechci nic slyšet. Přestaň s tím! Lalalalala!“

„Blbče!“ zakřičel Nico. Sebral špinavý hadr a praštil s ním bráchu po hlavě. Což asi byla chyba, protože tím Lukaie naštval. Už to bylo nějakou dobu, co se spolu prali naposledy, ale bylo vidět, že Lukai má od první chvíle navrch. Bodejť by ne, když měl poslední měsíce pestrou a vyváženou stravu.

Skončili zadýchaní nad miskami ovesných vloček, které měly skvělou chuť. Nico ji nazýval štěrková cesta.

„Hele,“ pronesl po třetím soustu Lukai. „Jak to jako plánuješ udělat? Pokud jsem to dobře pochopil, tak Kyler se z Háda nechystá.“

„No jo. On nechce odejít. Má z venkovního světa strach.“

„Takže ty odejdeš a on zůstane a… to je konec? Já tě znám. Umíš být posedlej a moc nevěřím, že bys to nechal jen tak.“

Nico přešel ke dveřím a zkontroloval, že se zatím nikdo neblíží. Teprve potom pohlédl na bratra. Byl jediný, komu to mohl říct, a jediný, komu věřil, že ho pochopí a neodsoudí. „Kyler pojede s námi. Ještě to neví a ani se to nedozví, protože by s tím nesouhlasil. Ale mám plán.“

„Plán? Máš plán, jak ho unést?“

Když se nad tím Nico zamyslel, tak to svým způsobem únos doopravdy byl. Takže přikývl. „Jo. Vlastně jo.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥