Szabi

„Seš si naprosto jistý?“ Nico si Kylera nedůvěřivě prohlížel. Nechtěl z toho dělat zbytečnou vědu, protože opravdu o nic moc nešlo, ale už vůbec nechtěl situaci podcenit nebo zlehčovat.

„Samozřejmě,“ přikývl Kylera a dál se točil na židli. Před chvílí zrovna přepočítával lékořici a mračil se, ale teď se nezdál naštvaný ani nervózní.

„Takže jsi s tím fakt v pohodě?“ znovu se ujišťoval Nico. „Já jen chci, abys věděl, že to bude v pořádku a budou maximálně u branky. Nikam dál je nepustím.“ Možná by bylo lepší zajít za Angelem a Tidavarem dolů do hospody, ale to by znamenalo nechat tady Kylera samotného. A na to Nico ještě nebyl připravený. I když věděl, že jednou to bude muset přijít.

„Nicolaii,“ uchechtl se Kyler a otočil se na židli o tři sta šedesát stupňů. „Jsem v pohodě. Dobře? Chápu, že mě zatím nechceš nechat samotného, a souhlasím s tím, aby přišli k brance. Když nepůjdou do domu, můžou si tam klidně postavit i stany a kempovat.“

Tohle Nica pobavilo. Představil si Kurta, Angela a Tidavara, jak v pitomém horku stanují před Kylerovým domem, a chtělo se mu upřímně smát.

„Stejně to mohlo počkat,“ odvětil po chvíli. Když ráno Kurt přišel s tím, že si s ním Tidavar potřebuje promluvit, byl ohledně toho Nico protivný a otrávený. Vzpomínka na Primuse v něm budila jen to nejhorší a stále v sobě nedokázal úplně potlačit hněv. Kyler mu už několikrát říkal, že by se měl raději vrátit na terapii za Razem, ale to by opět znamenalo nechat tu Kylera samotného.

Takže když nemůže Nico sejít dolů, bude se muset Tidavar vyškrábat nahoru.

Kyler se zatočil na druhou stranu, což dělal vždycky – jednou doprava, jednou doleva – a následně zastavil. Naklonil hlavu na stranu a vševědoucně se šklebil.

Tenhle pohled Nico moc dobře znal. „Co?“

„Ty si myslíš, že tě chce Tidavar vyslechnout kvůli tomu, co se stalo, že jo? Že bude chtít mluvit o Primusovi.“

„A ne?“

„Ne.“

Nico chvíli čekal, ale když se Kyler k ničemu neměl, rozhodil teatrálně rukama. „No tak, jak dlouho mě v tom budeš ještě máchat, pane Všechnovím? Kolik času potřebuješ, než se podělíš?“ Společně s tím obrátil oči v sloup. Věděl, že je Kyler génius, ale občas ho štvalo, jak si vedle něj připadá. „V klidu se dotoč na židli. Já počkám.“

„Pan Všechnovím? To se mi líbí,“ usmál se Kyler, zároveň ovšem nechtěl Nica zbytečně trápit, a tak pokračoval. „Myslím, že ti nabídnou práci kontrolora pořádku.“

Nico překvapeně zamrkal. Tahle možnost ho nenapadla. „To je blbost, ne? Já práci mám, jsem spojka. Ta nejlepší spojka.“

„Si nech zdát.“ Kyler seskočil ze židle a šel si sednout za Nicem. Pořád mezi nimi bylo hodně nevyřčeného, jako by se jim oblaka hádky stále vznášela nad hlavami, ale oba předstírali, že tomu tak není. „Nevěřím, že to říkám, ale Kurt je mnohem lepší spojka. Je spolehlivý a rychlý. Angelo byl definitivně lepší spojka. Když si to tak vezmu, dokonce i Sam, ten kluk, co vešel ke mně do domu a já dostal záchvat, jako spojka celkem ušel. A před ním tu byl Eddie a Eddie…“ Víc nestihl říct, protože mu Nico zakryl pusu.

„Fajn! Pochopil jsem. Nemusíš vyjmenovávat půlku Háda. Takže tím mi jako říkáš, že mám tu práci, kterou mi nikdo nenabídl, vzít? Že bys raději trávil dny s Kurtem?“ Zkoušel neznít dotčeně, ale maličko dotčený byl.

„Stejně si na něj budu muset zvyknout, ne? Až odejdeš, tak doufám, že spojka bude on. Nechci si zvykat na někoho jiného. Už tak to bude těžké,“ podotkl Kyler. Věděl, že by možná neměl o Nicově odchodu vůbec mluvit, protože to mohlo opět skončit hádkou, zároveň se tomu ale nemohli vyhýbat věčně.

A Kyler se musel naučit žít s myšlenkou, že tady zůstane sám.

Nico při těch slovech pevně sevřel rty. Nic neřekl, ale bylo poznat, že chce. Akorát… taky se nechtěl hádat. Pořád se s tím ještě nesmířil a pořád byl rozhodnutý Kylera odvést násilím, pokud to jinak nepůjde.

„Vlastně je škoda, že nebudeš kontrolor. Nejen proto, že máš pro tu práci jako jeden z mála kvalifikaci, ale hlavně myslím, že by tě bavila,“ pronesl Kyler a doufal, že tím Nica trochu obměkčí. „Teď když nad tím přemýšlím, stejně to budeš muset přijmout.“

Nico přikývl. „Aby nepojali podezření, že plánujeme zdrhnout?“

Kyler taky přikývl. „Jo, aby nepojali podezření, že plánuješ zdrhnout.“

***

Bylo to přesně tak, jak Kyler říkal. Když se Kurt, Angelo a Tidavar vyškrábali na kopec, nechtěli o Primusovi vůbec mluvit. Částečně to působilo, jako by žádný Primus nikdy ani neexistoval.

Tidavar nejprve nějakou dobu dlouze oddechoval – prý má hypermobilní přepážku v levé komoře srdce a takové výkony jako chození do kopce ho můžou stát klidně i život – než mu bez dalších řečí podal zbraň.

„A co já s ní?“ chtěl vědět Nico.

„No co asi,“ rozhodil Tidavar rukama. „Budeš kontrolor. Seš voják, seš mladej… Co víc bys chtěl? Toho mládí si ceň. Počkej, až ti začne všechno skřípat. Hele, ale ono by se to všechno dalo jakžtakž zvládnout, kdyby nebylo té páteře. Už tři roky mám skřípnutou míchu mezi obratli a je to hazard. Jeden špatný krok, spadnu a puf… jsem ochrnutej od krku dolů. A neuděláš nic. Myslíš, že by se tu někdo postaral o mrzáka, co jen slintá? Těžko. Necháte mě chcípnout v písku. A já se vám vlastně nedivím. Jen žít s pocitem, že každý krok může být ten poslední… Není snad nic horšího.“

Aniž by ho cokoli dalšího zajímalo, otočil se na patě a vydal se směrem dolů. Nico ještě slyšel, jak si brblá, že se musí opít do němoty, protože jinak ho ten zlomený malíček zabije.

„Oukej, to bylo…“ Nico zkoušel najít správné slovo, ale vlastně ho nic nenapadlo. Potěžkal zbraň v ruce.

Angelo si promnul kořen nosu. „Myslel jsem, že ti tu práci trochu popíše nebo že se s tebou domluví na nějakém postupu,“ přiznal. „Hele, Tidavar není špatný kontrolor, jen musí mít dobrý den. Nebo alespoň trochu lepší.“

„Já ho chápu. Zastihli jsme ho uprostřed umírání, to by se nikomu nechtělo makat.“ Všichni tři se automaticky rozesmáli. Dokonce i Kurt, který se zatím nikdy nesmál s Nicem, ale pouze Nicovi.

„Možná by stálo za to zeptat se, jestli jsi ochotný tuhle práci vzít. A jak se k tomu staví Kyler, protože by to znamenalo, že Kurt bude i nadále spojka. Akorát… kdybys tu nebyl, musel by Kyler jednat přímo s ním,“ mluvil Angelo. Byl klidný a rozvážný. Zdálo se, že ať situace dopadne jakkoliv, on je s tím v pohodě.

Kurt na druhou stranu přešlapoval, mnul si ruce a těkal pohledem všude možně. Bylo vidět, že mu na práci spojky fakt záleží.

Nico znovu zkontroloval zbraň v ruce. „Kyler si myslel, že mi tuhle práci nabídnete, takže jsme měli čas to spolu probrat.“ Pohlédl na Kurta a uchechtl se. „Seš sice hroznej debil, ale svoji práci děláš dobře a Kyler je v pohodě s tím, že budeš spojka. A jen aby bylo jasno, já byl proti a říkal jsem, že se hodíš jen na tahání cihel, případně na čištění posraných kadibudek.“

Trvalo přesně deset vteřin, než si Kurt uvědomil, co právě slyšel. Spokojeně se usmál, jako by zažíval nejlepší den na světě, a společně s tím ukázal Nicovi fakáče. „Naser si, buzničko.“

Angelo přikývl. Sáhl do kapsy a vytáhl čtyři temně rudé bonbóny. „Na oslavu,“ pronesl a rozdělil je. Jeden byl i pro Kylera, ten si Nico schoval do kapsy.

„Takže… V návaznosti na to, jak dobré mi dal Tidavar informace, je něco, co je potřeba vyřešit bezprostředně dneska? Zastřelit někoho nebo tak?“ nadhodil Nico, zatímco cucal ten nejsladší bonbón vůbec. Byl tak sladký, že ani nedokázal odhadnout příchuť. Možná cucal jen obarvený cukr. „Pokud ne, začal bych zítra. Zajdu za Tidavarem a zkusím z něj něco dostat. A pak bych se stavil i za tebou. Pracujete teďka u nemocnice?“

Kyler měl pravdu. Už teď věděl, že ho ta práce bude bavit, protože… měl konečně zase pocit, že je někde potřebný. Že může být prospěšný.

„Jo, u nemocnice,“ přikývl Angelo.

Pak Nico koukl na Kurta. „Jestli se dozvím, žes Kylerovi něco řekl nebo žes jen o milimetr překročil práh domu, zabiju tě.“

Kurt obrátil oči v sloup. „Uklidni se. V tom, co dělám, jsem kurva dobrej. Tvůj chlapeček se mnou bude v bezpečí.“

Po tomhle výroku si Nico říkal, že si musí dávat pozor, aby v přítomnosti Kurta neměl odjištěnou zbraň v ruce, protože by docela určitě nečekaně vystřelila. A to nemohl riskovat.

***

Líbal ho na rty, na krku i pod uchem.

Líbal ho pomalu a jemně, skoro jako by si hrál.

Líbal ho čím dál vášnivěji, snažil se na něj natlačit celým tělem, dostat se tak blízko, až by se stali jedním. A Kyler se nejspíš snažil přesně o to samé, protože Nica objímal a přitahoval.

Líbal ho na bradavku, na břiše a na jemných chloupcích tam dole. Myslel, že se bude cítit divně, ale bylo mu nádherně. A každá část Kylerova těla mu připadala nádherná. Navzdory Hádovi nenašel žádné spáleniny od slunce.

Líbal ho na vnitřní stranu stehen, a když se Kyler otočil na břicho, líbal ho i na zadku.

Líbal ho vzadu na krku, těsně pod vlasy, když na něm ležel a Kyler prosil. Možná ho líbal až moc, protože mu tam nakonec zůstal cucflek.

Líbal ho, zatímco mezi nimi narůstalo horko.

Líbal ho, když se Kyler roztřásl a Nico ho musel pevně držet a hladit a hlavně ho nepřestal líbat na rameni a lopatce a zádech. Líbal ho po celé páteři, líbal ho nahoru a zase dolů, pořád dokola, dokud vzrušení nepolevilo.

Líbal ho pak zase na rty, když leželi naproti sobě, unavení a zpocení.

***

Život byl celkem fajn. Nico každé ráno vstal, ustlal, šel do koupelny, posnídal, dal Kylerovi pusu a odešel do práce. Což znamenalo, že zamířil do hospody za Tidavarem, probral s ním, jestli neví o nějakém problému, který buď vyřešili spolu, nebo si ho vzal na starost Nico. Většinou šlo o řešení krádeží a menších roztržek.

Obvykle během dne zašel i za Angelem, pohádal se s Kurtem, mávl týpkovi u skladu a občas si dal limču s Kroketkou. Domů se vracel před čtvrtou, což považoval za nejlepší část dne.

S Kylerem společně uvařili čočku a koukli na další díl Stop vášně.

Když se blížil podvečer a venku přestalo být takové horko, Nico pracoval na domě. Kvůli zranění měl zatím zakázáno dělat těžší práci, takže se studnou musel ještě počkat, ale aspoň zatím namazal vrzající branku a opravil žebřík. Taky zkontroloval a očistil solární panely.

Představoval si, že časem opraví i plot, vydláždí cestu a postaví lavičku.

O skleníku zatím nemluvil, to bylo jen hodně zbožné přání do budoucna.

Po horké sprše si s Kylerem většinou četli nebo hráli hry – těch už měli několik, ale Útěk z Háda byla rozhodně jejich nejoblíbenější.

V noci se pak mazlili.

Dřív, před Hádem, by Nico nevěřil, že mu takový stereotyp může vyhovovat. Většinu života potřeboval vzrušení, něco, co ho dokázalo přimět žít, a najednou byl spokojený, protože věděl, kdy se vstává, kdy se podává jídlo a kdy se tulí.

Ale možná nešlo o řád. Když nad tím Nico přemýšlel, uvědomil si, že jde především o Kylera. Že ten černovlasý kluk je důvodem, proč mu jednotlivé dny připadají samy o sobě dobrodružné.

Nikdy netušil, s čím se Kyler probudí, ale špatných dnů ubývalo. Pořád se objevovaly a mohlo je zapříčinit cokoli, ale prozatím je spolu vždycky zvládli. Nico se navíc velmi rychle naučil všímat si jednotlivých spouštěčů, takže věděl, čemu se má vyhýbat, aby tím Kylera nerozhodil.

Tak třeba… nepořádek, nedodržování časového rozvrhu nebo určitých rituálů, mluvení o minulosti, křik a cizí lidé. A pak spousta maličkostí, které Kylera spíš otravovaly, než že by ho vyloženě rozhodily.

Poslední dny však bylo všechno v naprostém pořádku. Nedošlo k ničemu velkému ani zásadnímu, a dokonce si nedokázal vybavit ani žádnou sebemenší hloupost, která by zapříčinila… tohle.

Kyler byl od rána divný. Nebrečel, nebyl rozklepaný, nelekal se, a přesto bylo něco jinak.

Byl roztržitý a nervózní.

Byl odtažitý a neustále těkal očima.

A když se Nico zeptal, jestli se něco neděje, odváděl řeč jinam. Třeba začal mluvit o lékořici. Že přemýšlí, že si dá první kousek, že už je odhodlaný… spousta řečí, ale Nico mu to ani v nejmenším nevěřil, protože se přitom na krabičku s lékořicí nedíval. Nebo ho najednou velmi fascinovalo počasí.

Bylo to prostě podezřelé, jenže Nico netušil proč.

„Vážně je všechno v pořádku?“ chtěl vědět. Chytil Kylera za ramena a podíval se mu do očí. Pokoušel se v nich najít známé šílenství, ale… nebylo tam.

„Jo, jasně,“ odvětil Kyler, jako by se vůbec nic nedělo. Tak proč ale potom neustále uhýbal pohledem?

„Nemám tady dneska raději zůstat?“

„Ne!“ vyhrkl Kyler okamžitě a začervenal se. Došlo mu, že se chová podezřele, proto vydechl. „Všechno je v pořádku. Jen… potřebuju něco vyřešit a jsem z toho nervózní. Až odpoledne přijdeš, bude to vyřízené.“

Nico přikývl. „A řekneš mi pak o tom?“

Tahle otázka Kylera z nějakého důvodu pobavila. „Předpokládám, že nebudu mít moc na výběr,“ uchechtl se. „Možná… Je tady taková malá šance, že se na mě kvůli tomu budeš zlobit.“

Tomu Nico dokázal celkem věřit, protože Kyler ho koneckonců vytáčel překvapivě často. Povytáhl obočí a naklonil hlavu na stranu. „A nechceš mi to říct raději hned?“ navrhl.

„Ne, myslím, že odpoledne to bude jednodušší.“

Na to neměl Nico moc co říct. Maličko se děsil, ale zároveň to bral celkem statečně, protože Kyler byl občas dost dramatický a spoustu věcí zbytečně zveličoval. Takže i teď prostě došel k názoru, že nejspíš nepůjde o nic extra a Kyler jen panikaří. „Dobře no, v tom případě se nemůžu dočkat,“ vzdychl. Chtěl odejít, ale Kyler ho ještě zastavil.

Polibkem.

Což bylo… hezké.

„Bylo to proto, že si myslíš, že pak na tebe budu naštvaný a nebudu tě chtít líbat?“

Kyler přikývl.

„Cvrčku, no tak. Budu tě chtít líbat, neboj.“ S těmi slovy ho cvrnkl do nosu a odešel. Očekával celkem náročný den, protože musel prošetřit, jestli ze skladu fakt někdo krade toaleťák.

***

Do kopce šel pomalu, krok za krokem, a neustále zíval. Slunce ho přitom požíralo zaživa. Měl žízeň a hlad a taky písek. Toho měl hromadu, hlavně v botách a ponožkách a vlasech a očích. Znovu zívl a s hlavou skloněnou se šinul dál. Věděl, že za chvíli uvidí placatý kámen, následně udělá patnáct kroků a zahlédne střechu Kylerova domu.

Nijak extra nespěchal, protože měl čas, ale zároveň se těšil na stín a vodu, takže se přece jen přiměl zrychlit.

Krok za krokem až k brance.

Hlavní dveře byly otevřené, ale v šeru dovnitř moc neviděl. „Jsem doma,“ zahulákal a začal si vyzouvat boty a ponožky a vytřepávat z nich písek. Když se narovnal, stál Kyler úplně u něj. Tak blízko, až ho to zarazilo. „To mi to budeš říkat teď? Tu věc, co jsi ráno potřeboval vyřešit? Nepočká to? Fakt bych nejprve potřeboval sprchu.“

Podle Kylerova výrazu poznal, že situace, problém, záležitost, nebo o co vlastně šlo, rozhodně nepočká, a tak odevzdaně vzdychl.

„Fajn, tak co se děje?“

„Předem chci říct, že se omlouvám, ale jinak to nešlo. Nic lepšího nás nenapadlo,“ pronesl Kyler a ustoupil na stranu, aby mohl Nico vejít dovnitř.

Trochu ho zarazilo slovo nás, protože absolutně netušil, koho by Kyler mohl mít na mysli. Ale nakonec se na to ani nemusel ptát. Jakmile vstoupil do domu, jakmile několikrát zamrkal, aby přivykl přítmí, jakmile mu docvaklo, že nemá halucinace, bylo mu naprosto jasné, co nás znamená.

„Ahoj, bráško,“ usmál se Lukai a vstal z gauče.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥