Szabi

Vrátit se do domu na kopci byl dobrý pocit. Nico otevřel vrzající branku a stoupl si tak, aby Kyler neviděl na studnu. Tělo už tam samozřejmě nebylo, ale krev určitě ano a Nico nechtěl, aby se Kyler musel s něčím takovým zbytečně potýkat. Už tak stačilo, že je kaluž krve čekala i vevnitř.

U dveří Nico nenápadně kývl na kaktus, akorát že nenápadně v jeho podání znamenalo, že dokonce mávl rukou.

Kyler nechápavě povytáhl obočí.

„Co je?“

„Tys… právě mávl na kaktus?“

Nico byl postřelený, unavený a hladový, takže mu nedělalo problém k tomu připočíst ještě bláznivý, proto přikývl. „Jo, mávl jsem na Reného. Někdy mu taky říkám Kaktusák, abych ho jakože… popíchl. Chápeš. Popíchl.“

Nejprve to vypadalo, že Kyler vtip rozhodně nechápe, ale pak mu svaly v obličeji maličko povolily. „No jasně, velice vtipné,“ vydechl. Už od rána měl podivnou, zamračenou náladu. Byl jako obrovský černý mrak, ze kterého ne a ne zapršet.

Nico si s tím ale nedělal hlavu. Předpokládal, že je Kyler nervózní kvůli tomu, že nestrávili noc v domku. Doufal, že jakmile se život vrátí do zajetých kolejí, bude všechno zase při starém.

Když vešli dovnitř, Nico se opět postavil tak, aby Kyler neviděl na místo, kde Primus krvácel. „Domov, sladký domov,“ pronesl úlevně. Sebral hadr a namočil ho, aby mohl uklidit podlahu.

„Co to děláš?“ vyhrkl Kyler.

„Chtěl jsem to uklidit, aby…“ Nico zaváhal. Nehodlal říkat pravdu, protože mu přišla zbytečně krutá. Aby se nestalo, že z toho budeš mít úklidový záchvat. Abys z toho nezmagořil. Abys neplakal. „… to tu nebylo.“

„Seš zraněný. Fakt si myslíš, že tě nechám drhnout podlahu?“ Kyler naštvaně přešel místnost a stoupl si mezi Nica a skvrnu, jako by je chtěl udržet od sebe. Což bylo k smíchu, protože to byla Nicova práce – držet skvrnu dál od Kylera.

„Nechci se s tebou hádat, ale nemyslím, že je dobrý nápad, abys to uklízel,“ odvětil Nico a zamračil se. Zkusil Kylera obejít, ale zjistil, že je překvapivě hbitý a rychlý. Na skrčka.

„Nápodobně.“

Nějakou dobu na sebe upřeně koukali, než Nico couvl. „Fajn, tak co teda? Necháme tu skvrnu tady? Budeme ji obcházet? Dáme jí jméno a bude s námi bydlet? Nechci, abys ji uklízel. Nechci, aby ses musel dívat na krev a připomínat si, co se stalo.“

Kyler se zhluboka nadechl. Otevřel pusu, jakože něco řekne, ale pak ji zavřel a znovu se zhluboka nadechl. „Dobře, tak… mohla by ta skvrna zatím zůstat schovaná a vyřešili bychom ji, až ti bude líp? Co kdyby sis sedl na gauč a já bych připravil jídlo?“

Místo odpovědi Nicovi hlasitě zakručelo v žaludku. Nakrčil nos a přešel ke gauči, na který se unaveně svalil. „Nevím, jak s tebou mluvit, když jednáš racionálně a máš logické argumenty,“ uchechtl se. Taky se převalil tak, aby na Kylera viděl a mohl si ho prohlížet.

O tom, co dělali v noci, vůbec nemluvili, ale Nico měl dojem, že ani nemusí. Jenže teď, když se díval na zachmuřeného Kylera, přemýšlel, jestli by na to přece jen neměl přivést řeč. Co když je Kyler mimo právě kvůli tomu?

„Takže…,“ začal a odkašlal si, aby dal najevo, že plánuje řešit něco důležitého.

„Hm?“ Kyler se na něj ani nepodíval. Odměřoval čočku s takovým zaujetím, až to chvíli vypadalo, že v další vteřině začne přepočítávat zrníčka.

Nico zaváhal. „Máš mě rád?“ vyhrkl nakonec.

Kyler k němu v ten okamžik stál zády, ale po téhle otázce se rychle otočil. „Jak to myslíš? Proč se na to ptáš?“

„Nevím. Po včerejšku jsem prostě chtěl vědět, jak na tom jsme. Jestli je mezi námi všechno v pořádku, žádné drama ve vzduchu, jen… pohodka. A navíc, jasně, ta noc, to je velké téma, ale pořád si nejsem jistý, jak jsi zpracoval, žes málem přišel o život,“ vysvětloval Nico.

„Aha.“ Kyler raději začal čočku míchat. Hlas měl klidný a prakticky bez emocí. „Všechno je v pořádku. Pohodka,“ pronesl po nekonečně dlouhé době, když už to vypadalo, že nikdy nepromluví.

Nico vzdychl. Zabořil se do gauče a zavřel oči.

Někdy měl chuť Kylerem pořádně zatřást. Třeba teď. Jenže Kyler občas míval ty nejtvrdohlavější nálady na světě, se kterými se nedalo nic dělat. Nešly překonat ani zlomit. Nico věděl, že prostě musí počkat a být trpělivý, dokud Kyler sám neustoupí.

Takže úplně klidně vypnul. Odevzdaně ležel a cítil, jak mu bok pulzuje. Bolest byla vzdálená a tupá, ale tušil, že jakmile vyprchají prášky, které spolykal před odchodem z nemocnice, bude to o něco horší. Dřív by ho ta bolest nejspíš obtěžovala, a tak by se ji snažil zahnat alkoholem. Opil by se do němoty, aby o sobě nějakou dobu nevěděl. A až by se probral, měl by mnohem větší starosti s kocovinou než s nějakou podělanou ránou. Ale teď… Ani na vteřinu ho nenapadlo, že by šel do baru a uprosil Kroketku, aby mu nalíval do té doby, než by odpadl.

Nechtěl odejít. Stačilo mu klidně ležet a poslouchat, jak Kyler vaří.

No tak vidíš, tati, nakonec mě Hádes přece jen vyléčil.

Na chvíli usnul, ale brzo ho probrala vůně jídla. Během oběda zkoukli včerejší díl Stop vášně – Anna Maria zjistila, že je těhotná, ale když to šla Armandovi říct, někdo ji unesl, už poněkolikáté! A Nico to pak opět spokojeně zalomil, zatímco Kyler zapnul počítač a pracoval. Prý toho měl hodně, ale spíš jen chtěl, aby se Nico nerušeně vyspal.

***

Večer byl poklidný. Nico se povaloval na gauči a připadal si jako největší placka na světě. Nepamatoval si, kdy naposledy zažil takhle lenošný den. Nejprve si myslel, že ho nuda sežere zaživa, ale zvládl to překvapivě dobře. Navíc začal číst novou knížku, tentokrát detektivku, a ta ho bavila od první stránky.

Kyler seděl do čtyř u pracovního stolu, než byl čas na vaření večeře a dalšího dílu Stop vášně – Anna Maria Consuela zjistila, že ji unesl přítel z dětství, který ji poslední rok sledoval a teď se rozhodl, že je na čase vyznat jí lásku. Odvezl ji proto na opuštěnou chatu, kde je zabarikádoval a začal plánovat společnou budoucnost.

Nico byl doslova rozhořčený tím, že se Anny na nic neptal!

Po sprše si šel lehnout do postele, kde si ještě chvíli četl.

Teprve když se zhaslo, Kyler si lehl opravdu hodně blízko a jeho tvrdohlavá a zachmuřená nálada se začala lámat. Nejprve zhluboka vydechl, jak ze sebe potřeboval dostat přetlak. „Nemyslím na to, že jsem málem přišel o život,“ promluvil. „Na to jsem si upřímně ani nevzpomněl. Nedokážu dostat z hlavy, že jsi ty málem přišel o život. Je to jako ta nejhorší noční můra na světě. Stačilo tak málo a… nebyl bys tady.“

Nico ve tmě nahmatal Kylerovu ruku, aby ho mohl pevně chytit. „Jenže já tady jsem,“ řekl tu nejbanálnější věc, jelikož mu přišlo, že na ničem jiném nezáleží. „Byla to blbá situace, přiznávám, a mohla dopadnout hodně špatně. Ale ber to tak, že kdybych tady nebyl, tak bych tě nemohl zachránit a taky bys tady nebyl.“

„To je tvoje utěšování? Že bychom byli mrtví oba?“

„Vlastně jo,“ připustil Nico a musel se tomu upřímně zasmát. „Jako ano, mohl jsem říct něco lepšího, ale fakt se nad tím zamysli. Kdybych umřel, tak bys umřel taky, hotovo tečka. Byl bys v pohodě. Ale představ si, že bych třeba z té studny vylezl pomaleji nebo bych byl delší dobu mimo a nestihl tě zachránit. Takže by to skončilo tak, že ty by sis poklidně odplul na mráčku do nebe a já bych tady zkysnul sám. Tak jako tak z toho vycházím hůř.“

Kyler se zamračil. Upřímně netušil, na co má reagovat dřív. „Zaprvé, fakt myslíš, že bych, ehm, odplul do nebe? A zadruhé, kdybych věděl, že je to soutěž, vytáhl bych psychické poruchy.“

„Já bych vytáhl sklony k závislosti.“

„Mě týrala matka.“

„HA! Mě týral otec a matka mě opustila. A navíc, abych nezapomněl, ještě mě opustila moje první láska.“

Kyler teatrálně vzdychl. „Ale prosim tě. Mě otec nechtěl ani poznat. A nevytahuj se s první láskou. Tu jsem vůbec nepoznal, protože mě nikdy nikdo nemiloval.“ Upřímně myslel, že vyhrál, protože tohle se jen těžko dalo trumfnout. I když to byla vážně hloupá soutěž.

Akorát, že než si stihl pogratulovat, Nico pořád trochu v ráži vyhrkl: „To není pravda. Já tě miluju.“

Ticho, které se přes dům převalilo, bylo pro oba nečekané.

Kylerovi trvalo, než si uvědomil, co právě slyšel.

A Nico zas přemýšlel nad tím, co řekl. Ale čím víc nad tím uvažoval a čím víc si ta slova opakoval, tím víc docházel k tomu, že je to pravda. Jo, kdysi miloval Victorii. A teď miloval Kylera. Přišlo mu správné, že to řekl. Několikrát sám pro sebe přikývl. „Jo, já tě miluju. Miluju tě. Tím pádem jsem myslím vyhrál.“

Kyler vystřelil do sedu. „Tady už nejde o pitomou soutěž,“ pronesl slabým a roztřeseným hlasem.

„Tak o co jde, Cvrčku? Přece jsi to musel tušit, ne? Nijak jsem to neskrýval, jen to teď říkám upřímně a nahlas, protože mi došlo, že je to pravda.“

Zase bylo ticho, tentokrát ho ale po pár vteřinách přerušil Kyler. Lehl si a celým tělem se přitiskl k Nicovi. „Tak jo,“ zamumlal rozrušeně. Nic dalšího neřekl, ale ani nemusel, protože Nico poznal z každého nádechu, z každého pohlazení a z každé pusy, že to Kyler cítí stejně.

***

Všechno se vrátilo do krásných zajetých kolejí.

Teda takhle. Nico si myslel, že zase bude spojka, ale poté, co Kyler udělal menší scénu, že musí odpočívat, dokud se bok úplně nezahojí – a úplně znamenalo naprosto totálně, až tam bude jen hodně slabě viditelná jizva – zůstal spojkou prozatím Kurt.

A tak Nico alespoň pendloval mezi Kylerem a brankou. To měl po delší diskuzi dovoleno.

Kurt byl i nadále miláček, každý jeho příchod s sebou přinesl hromadu nadávek a urážek, ale hluboko pod otravným šklebením šlo poznat, že ho těší, že zůstává spojkou. Dokonce to chvílemi vypadalo, že má tuhle práci rád.

Dva dny po návratu z nemocnice přišel Kurt na kopec a spokojeně si pískal, i když bylo horko. Nico ho chvíli nedůvěřivě sledoval.

„Co čumíš, buzničko?“

„Seš divně šťastnej.“

Kurt to nijak nerozporoval, došel k brance a vytáhl z kapsy papír od Angela. Spolu s tím vylovil taky malý pokrčený deníček. „Jsou tu dva noví sopli. Jeden šel do jižní části města, toho jsem ani neviděl, ale ten druhej, ty vole, to je párátko. Chceš se vsadit, jak dlouho bude trvat, než se zlomí?“

Tohle Nica zaujalo. „Hm. Jak je starej?“

„Říkám sopel. Jako ty. Pod třicet.“

„Jakou dostal přidělenou práci?“

Kurt se upřímně rozesmál. „Haha, to je na tom to nejlepší! Je pod Angelem a ten ho přiřadil ke stavbě nového křídla nemocnice. Chlapeček bude tahat cihly, dokud se trochu nezocelí.“

„Fajn. Jaká je sázka?“

„Jedna konzerva. Ale s masem! Hlavně ne hrachová.“

Nico se nad tím zamyslel. Nahmatal v kapse minci a chvíli ji převaloval mezi prsty, než řekl: „Oukej, beru. Vsadím se, že se zlomí po prvním dni. Ale až na konci. Jsem si jistej, že první den dá.“

Tím Kurta nesmírně pobavil. „To mu teda věříš, cucákovi. Ale píšu si. Připrav konzervu, protože tohle, kamaráde, projedeš!“ Celou dobu, co si Nicovu sázku zapisoval, se šklebil. Teprve jakmile deník schoval do kapsy a vzhlédl, došlo mu, co řekl. „Co se zase tlemíš, ksichte?“

Nico pokrčil rameny. „Jen tak, kamaráde,“ uchechtl se.

„Chcípni,“ zamručel Kurt a raději odešel ke stromům, aby se schoval do stínu.

Nico se vrátil do domu a předal Kylerovi zprávu od Angela. Poté si sedl na gauč. Vydržel být potichu přesně minutu, než váhavě zakašlal.

„Co?“ pochopil okamžitě Kyler.

„Trochu jsem přemýšlel. Hele, já vím, že jsem mnohokrát říkal, že jsou tu lidi dementi a hňupi a tak dál, a furt si za tím stojím, jsou to hrozní kokoti, na druhou stranu některý mám celkem… rád.“ Zvedl výstražně prst. „A tím nemyslím Kurta. Ale třeba Raze nebo Kroketku. Možná i Angela.“

Kyler přikývl. „Dobře. A?“

„A nemyslím, že by bylo správné je tady nechat bez možnosti spojit se s venkovním světem.“

„Jak to myslíš?“ Kyler se na židli otočil tak, aby líp viděl. Pořád byl hodně bledý, za což mohl fakt, že prakticky nechodil na slunce, ale poslední dobou mnohem líp spal, tím pádem vypadal rozhodně zdravěji a silněji.

„Že by nebylo správné se na ně vykašlat a prostě odejít. Nemohl bys třeba sepsat nějaký manuál, jak komunikovat se sponzory? Nebo někoho zaučit? Teda to by bylo asi dost riskantní, protože by se ten člověk mohl začít pídit po tom, proč ho zaučuješ, ale možná by to nějak šlo, nevím. Ten manuál mi asi přijde jako lepší varianta.“

Kyler zavrtěl hlavou. „Já ti vůbec nerozumím. Proč bych měl sepisovat manuál?“

„Aby se lidi tady mohli domluvit se sponzory, až odejdeš,“ vysvětlil Nico. Vytáhl z kapsy minci a začal si s ní pohazovat. Taky se ušklíbl pokaždé, když udělala ve vzduchu několik otoček a on ji elegantně chytil.

Vůbec nepůsobil nervózně nebo nejistě, čímž vlastně znervóznil a znejistěl Kylera.

„Ale já nikam neodejdu,“ podotkl Kyler opatrně, protože měl skoro dojem, že… to Nico neví. Což byla hloupost. Jak by mohl nevědět?

Nico znovu vyhodil minci a trvalo věčnost, než ji chytil do dlaně, než ji schoval do kapsy, než na Kylera pohlédl a než konečně promluvil. „Nebuď blázen. Přece si nemyslíš, že odejdu a tebe tady nechám. Odejdeš z Háda se mnou. Jasně, je to komplikace, ale je mi jedno, co pro to budu muset udělat. Neboj.“

„Neboj,“ zopakoval Kyler. Dokonce se přistihl, že úplně hloupě přikyvuje, ani sám nevěděl proč. Vstal a s hrníčkem se zeleným pruhem došel k lince, aby si napustil vodu. Nejprve se napil a dal si pořádně načas. „Nicolaii, já s tebou neodejdu,“ oznámil. Bylo to jako strhnout náplast, akorát že o něco bolestivější.

„Odejdeš,“ odvětil Nico a jeho bezstarostnost pomalu mizela. Taky vstal a došel ke kuchyňskému ostrůvku. „Samozřejmě, že odejdeš. O tom nebudu diskutovat.“

„Nebudeš o tom diskutovat? To doufám žertuješ. Ne-nemůžeš si prostě jen tak říct, že mě vezmeš s sebou, a neptat se mě na názor. Tohle není o tobě.“ Kyler cítil, jak se v něm vaří krev. Od chvíle, kdy dorazil na Háda, se snažil být klidný a trpělivý. Ne vždycky se mu to dařilo, ale za to mohly panické ataky. Nikdy ne vztek. A pak si přišel dokonalý Nicolai Rey a… Kyler by ho teď nejraději plácnul po hlavě. Nebo do něj strčil. Nebo ho polil studenou vodou. Nebo po něm hodil hrnek. Cokoli, co by mu pomohlo s tou frustrací.

„Vím, že to není o mně. Jenže taky vím, že ty se změn bojíš, a kdybych se tě zeptal, tak bys ze strachu odmítl. Takže jsem rozhodl za tebe. Jedeš se mnou a já se postarám, abys byl tam venku v pořádku.“

„NE!“ vyštěkl Kyler.

„Ne?“ zopakoval Nico.

„Správně. Ne,“ potvrdil Kyler a nadzvedl bradu, aby nepůsobil slabě a nejistě. „Sám přece musíš vědět, jak strašně hloupý je to nápad.“

Nico naštvaně plácl dlaní do linky. „Proč? Proč je to hloupej nápad? Jestli Raz odoperuje jeden čip, nebo dva… Na tom už nesejde. A i kdybych měl podplatit celou armádu, udělám to. Z Háda tě odvezu.“

„A pak co?“ rozhodil Kyler rukama.

„Jak to myslíš? A pak nic. Budeme spolu v normálním světě. Vezmu tě do kina, k moři, do restaurace, budeme dělat, co budeš chtít. A sníš tolik lékořice, kolik zvládneš,“ mluvil Nico a v očích měl něco, co vzdáleně připomínalo naději. A radost. Bylo vidět, že takovou budoucnost by si opravdu přál.

Kyler by si ji samozřejmě přál taky, ale byl evidentně mnohem větší realista. „Ale no tak. Oba víme, že to nebude fungovat. Ze začátku možná jo, dobrý. Jenže já nejsem… Nejsem psychicky v pořádku. Nejsem zdravý, i když jsem na tom poslední dobou líp. Přestaň si to idealizovat. Nepůjdu s tebou na pláž nebo do kina nebo na jídlo do restaurace, protože každá z těch věcí mě nepředstavitelně děsí. Znám tě a ty teď řekneš, že to nevadí, že tam pro mě budeš a všechno spolu zvládneme. A víš co? Věřím ti, že bys každé z těch slov myslel vážně. Akorát… co když mi bude trvat zvyknout si rok? Nebo dva? Nebo deset? Budeš tam každý den? Vážně?“

Nico byl v obličeji bílý a navíc působil zatvrzele a nedostupně. Jako by se k němu žádné z těch slov skutečně nedostalo.

„A co tvůj otec?“ nadhodil Kyler.

„Co je s ním?“

„Určitě bude nadšený, že sis z Háda dovezl odsouzeného vraha s psychickými problémy,“ ušklíbl se Kyler. Nechtěl si z toho dělat legraci, ale přece… tohle nešlo brát vážně. Jak si Nicolai mohl myslet, že jde o dobrý nápad?

„Kašlu na otce, jasné? Dobře, přiznávám, za Victorii jsem se nepostavil, ale tohle je přece něco jiného. Tebe bych se nevzdal!“ vyštěkl Nico a znovu praštil dlaní do linky.

„To říkáš, protože jsme pořád na Hádovi a ty tu nikoho jiného nemáš. Ale venku… Budou tam ty nejkrásnější holky, nebo klidně i kluci, to je asi jedno, kteří by tě okamžitě chtěli. Chceš mi říct, že raději budeš trávit čas se mnou a mými strachy? Jestli si to vážně myslíš, tak si jen něco nalháváš.“

Zdálo se, že tahle poznámka Nica obzvlášť zasáhla. A rozhodně to neplánoval skrývat. „Máš o mně vysoké mínění, co?“

Kyler vzdychl. „Dobře, tohle znělo možná příliš odsuzovačně. Omlouvám se. Tak jinak. Neodejdu z Háda, protože jsem tady šťastný. Poprvé v životě jsem našel místo, kde vím, jak žít. Chápu, že pro tebe to není, a je to v pořádku, nechci tě tady držet, ale tak jako já nemám právo tě tady držet, tak ty nemáš právo mě nutit odejít.“

Nico nad těmi slovy chvíli uvažoval. „Nebyl jsi šťastný, když jsem sem přišel,“ pronesl nakonec chladně. „Ty už si to nepamatuješ? Jak jsi každou noc brečel?“

„To ale s Hádem nemá nic společného. Brečel jsem kvůli vzpomínkám a ty jen tak nezmizí, ani tady, ani nikde jinde.“ Kyler obešel ostrůvek, aby byl úplně u Nica. Zkoušel se mu podívat zblízka do očí a přimět ho, aby pochopil, že to prostě nejde. Nemohl odejít a stejně tak nechtěl odejít. „Já na Hádovi zůstanu. Promiň. Možná toho jednou budu litovat a říkat si, že jsem měl jít s tebou, ale teď…“

Nico přikývl, na okamžik se zdálo, že konečně chápe. A možná i chápal, sám netušil, co se v něm právě odehrává, ale zároveň takovou skutečnost, že odejde bez Kylera, nechtěl jen tak přijmout. „Takže… ani láska ti nestojí za to, abys to zkusil a bojoval?“

Na to Kyler upřímně neměl co říct, a tak tam jen stál, zíral před sebe a doufal, že mu Nico odpustí. Přece jen jim pořád pár společných týdnů zbývalo a on je nechtěl promarnit hádkou, která nešla vyřešit. Ať už dopadne jakkoliv, na úplném konci ani jeden nevyhraje.

„Nemůžu se tě vzdát,“ hlesl Nico a přišel blíž. Položil ruku Kylerovi na rameno a stiskl. „I když ty to dokážeš, já ne. Půjdeš se mnou, i kdybych tě měl omráčit a odnést.“

Nemyslel to vážně a Kyler to věděl, proto se smutně usmál.

„Slib mi, že to ještě promyslíš,“ navrhl Nico, který se stále držel malé naděje v sobě. „Prosím, Cvrčku. Slib mi, že nad tím aspoň budeš přemýšlet. Nic víc nechci.“

Nic víc, a přesto to Kylerovi přišlo až příliš. Ale přikývl. Tohle slíbit mohl, i když nemyslel, že by dospěl k jinému závěru.

Po tomhle rozhovoru to mezi nimi bylo po zbytek dne divné. A tiché. Jako by ani jeden nevěděl, jak se vrátit do chvíle před hádkou. A když se v noci líbali a hladili, bylo v tom něco smutného a melancholického.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥