Szabi

Kyler seděl na gauči. Nohy měl přitažené k sobě a hlavu schovanou mezi koleny. Na první pohled bylo jasné, že brečí.

Nico přistoupil blíž a klekl si vedle něj na zem. Když mu položil ruku na rameno, Kyler sebou škubl, ale jakmile uviděl Nica, v podstatě mu skočil do náruče a rozbrečel se ještě víc.

Potoky slz, které nešly zastavit, ale Nicovi to nevadilo. Znamenalo to, že je Kyler naživu, a na tom jediném záleželo.

„Jsi v pořádku? Neudělal ti nic?“ chtěl vědět Nico a tiskl Kylera tak usilovně, že ho to muselo trochu bolet. Taky mu vlepil pusu do vlasů.

„Ne, nic. A tobě? Slyšel jsem výstřel. Myslel jsem, že…“ Kyler ta slova nedokázal říct, protože představa, že by o Nica přišel, byla nepředstavitelná. Slzy mu teď tekly tak moc, že je nestíhal utírat ani polykat.

„Jsem v pohodě. Trefil mě jen do boku,“ odvětil Nico. Pořád to nebolelo. Nejspíš měl v sobě stále hodně adrenalinu, takže si užíval poslední momenty předtím, než se jeho tělo začne uklidňovat.

„CO?!“ Kyler se od něj vyděšeně odtáhl a okamžitě si všiml červené skvrny na tričku. Byla na pravém boku, a když si Nico tričko opatrně vyhrnul, viděl, že ho kulka v podstatě jen škrábla.

Jenže Kylera to vůbec neuklidnilo a začal se celý třást.

„Hej, klídek. Jsem v pohodě. Tohle nic není. Zašije se to a budu v pořádku. Vážně.“

„Ne, ne, tohle je Hádes, chápeš? Tady se to ne to… nevyléčí. Dostaneš zánět a umřeš.“ Kyler vyskočil na nohy a nejspíš chtěl někam jít, ale zakopl o roh sedačky a celý na ni dopadl. A pak už nedokázal vstát, jak se kompletně emocionálně složil.

„Ale no tak, Cvrčku, klid. Neumřu. Poslouchej mě, ano? Řeknu ti, co teď uděláme, abych neumřel. Seženeš mi něco, čím si to budu moct obvázat, něco čistého, a já si to zajdu do koupelny vyčistit. Pak počkáme na Kurta, abychom mu řekli, co se stalo, a následně, úplně klidně, bez zbytečné paniky, zajdeme společně za Razem, který mě ošetří. Pokud to bude nutné, zůstaneme přes noc v nemocnici. Dobře?“

Kyler přikývl. Bylo vidět, že mu jasný plán pomáhá. „Jo, mám tu i lékárničku. Není nic moc, ale mám tam i nějaké náplasti a obvazy.“

„No paráda,“ usmál se Nico a usmíval se až do chvíle, než zmizel v koupelně. Teprve tam si dovolil vydechnout. Koukl do zrcadla a překvapilo ho, jak moc bledý je. Krev, kterou měl na tváři i na rukách, mu byla ukradená, stejně jako pomalu narůstající bolest v boku. To všechno by bral, ale do háje… Jak se měl oklepat ze strachu o Kylera? Jak měl přemoct vztek, co mu koloval v žilách? Klidně by do Primuse vystřílel sto nábojů a mlátil ho rýčem hlava nehlava, ale stejně měl dojem, že by mu to nepomohlo.

Do koupelny vešel Kyler. „V pořádku?“

„Jasně, že jo,“ přikývl Nico a znovu nahodil úsměv.

Společně pak ránu vyčistili a zalepili tou největší náplastí, kterou Kyler našel. Překvapivě stačila. Nakonec si Nico oblékl čisté tričko a zkusil ze sebe smýt krev. Na některých místech byla už zaschlá a musel hodně tlačit.

„On… je mrtvý?“ zeptal se zničehonic Kyler, přestože z jeho tónu bylo jasné, že odpověď zná.

Nico zabil dost lidí. Ne hodně, pořád by je dokázal spočítat, ale už by mu k tomu nestačila jedna ruka. Nikdy z toho neměl radost a nikdy se tím nevychloubal, zároveň ale nemíval výčitky a noční můry. Často to bral jako práci a v mnoha případech zabil v sebeobraně, takže měl i výmluvu, že jinak to nešlo. Ale teď, když koukal na Kylera, udělalo se mu špatně.

„Já… Ano,“ přiznal a nervózně přešlápl.

„Dobře.“

„Dobře?“ zopakoval Nico a zkoušel odhadnout, jak se ohledně toho černovlasý chlapec cítí. Neviděl v jeho pohledu znechucení ani strach, ale třeba za to mohl doznívající šok.

„Jen jsem chtěl vědět, že se už nic nestane,“ pokrčil Kyler rameny, jako by o nic moc nešlo.

Možná jen popíral skutečnost, možná si ani neuvědomoval, co se přesně děje, ale Nica děsilo, jak klidný ohledně Primusovy smrti Kyler je. Zároveň ale věděl, že není ta nejlepší chvíle to právě teď rozebírat, proto vyšel z koupelny a pořádně se napil vody. Pohled mu přitom padl na krvavý flek na zemi. „Je to tu trochu špinavé, hodím přes to hadr, aby ses na to nemusel dívat. Ale nebudeš to uklízet, rozumíš? Uklidím to pak já. Teď půjdu ven a počkám na Kurta. Musím se s ním domluvit, co uděláme.“

Kyler bez jediného slova přešel k židli a sebral mikinu, kterou si následně oblékl. Přes hlavu natáhl kapuci.

„Co děláš?“ zeptal se Nico.

„Beru si mikinu, abych se nespálil. Slunce sice zatím tolik nesvítí, ale já na něj nejsem tak zvyklý, takže…“

„Nemůžeš jít se mnou,“ vypálil Nico.

„Půjdu. Dneska už beze mě neuděláš jediný krok,“ odsekl Kyler a byla to jedna z těch chvil, kdy působil a zněl jako absolutní vládce, jehož slova se nerozporují.

„Ty to nechápeš. Střelil jsem Primuse do hlavy, takže to vážně není hezký pohled,“ vysvětlil Nico. Upřímně by byl taky raději, kdyby s ním Kyler zůstal, zároveň měl ale potřebu ho chránit před tím, co udělal.

Kyler došel ke skříni a z dolní police vytáhl prostěradlo. „Tak ho přikryj,“ rozhodl.

„Ale to je jediné náhradní, které máš. A víš, že vždycky…“

„PROSTĚ HO PŘIKRYJ!“ vykřikl Kyler a mrštil prostěradlem přes celou místnost, přímo na Nica. „Jdu s tebou, ať se ti to líbí, nebo ne. Nemůžu být bez tebe, protože když tě neuvidím, když neuvidím, že jsi v pořádku, budu mít strach, jestli někde neležíš mrtvý. A navíc jsem k smrti vyděšený a nechci být sám.“

Nico přikývl. „Tak jo. Jak vyjdeme ven, zakryj si oči. Nechal jsem ho za rohem, hned vedle studny.“

***

„Mořský vzduch. Nebo jako i moře samotné. Ten výhled a koupání a tak, ale mořský vzduch mi chybí nejvíc. To, jak se nadechneš a víš, že jsi u moře, cítíš tu slanost a… Je to prostě něco, co se nedá úplně popsat, ale jakmile to zažiješ, pochopíš. Mořský vzduch je prostě jiný.“

„A co dál?“

Nico přemýšlivě naklonil hlavu na stranu. „Když teda pominu všechno jídlo, protože – a to tě asi šokuje – na světě jsou mnohem lepší věci než čočka, tak jsou to naprosté kraviny. Třeba pouliční lampy, fastfood, zajít si do kina, mít u sebe mobil a vědět, že když něco potřebuješ, tak se dovoláš. Taky posilovna a čokoládové tyčinky s oříšky. Hotely. Bazén. Normální lidi. Víš, když někoho potkáš a na první pohled ti přijde jako úplně normální a nezapamatovatelnej. Tady se na někoho podíváš a už na něj nezapomeneš, protože je to buď totálně divnej zjev, nebo pošuk, nebo úchyl… chápeš.“

Kyler přikývl. Všechny věci, které Nico vyjmenoval, mu nijak zvlášť nechyběly.

„Ale strašná spousta věcí mi rozhodně nechybí. Svým způsobem se mi libí, jak je tu život nekomplikovanej. Teda… když zrovna nehlídáme mrtvolu.“

Navzdory situaci se Kyler usmál. Na tělo pod prostěradlem se ani jednou nepodíval. Seděli na zemi, opření zády o stěnu domu, a Nico ho objímal kolem ramen.

„Taky ti něco chybí?“ zeptal se a prsty hladil Kylera po tváři.

„Ani ne. Jsem tu už dlouho a z venkovního světa si moc hezkých věcí nepamatuju. Poprvé šťastný jsem byl až tady.“

Nica okamžitě napadlo, že on by ty hezké vzpomínky Kylerovi chtěl dát. Chtěl by ho vzít k moři, do kina, do bazénu… Chtěl by mu koupit tolik lékořice, až by se jí přejedl a nějakou dobu ji nemohl ani vidět. Chtěl by mu ukázat svět, ve kterém se nemusí bát každého, koho potká.

Rozhodl se, že mu to řekne, ale sotva se nadechl, zahlédl v dálce postavu. Tentokrát si byl na první pohled jistý, že jde o Kurta, proto vstal a podal ruku Kylerovi, který se ho okamžitě chytil. Aniž se pustili, rozešli se Kurtovi naproti.

Nejdřív to vypadalo, že se tomu Kurt ušklíbne, ale velmi rychle mu došlo, že Kylerova přítomnost musí něco znamenat. Takže místo urážlivé poznámky vyhrkl: „Co se stalo?“

Nico beze slova ukázal směrem ke studni. A i když byl Primus přikrytý, stejně šlo velmi dobře poznat, co je pod prostěradlem.

Kurt vyvalil oči. „Kdo je to?“

„Primus. Přišel sem zabít Kylera.“

Výraz v Kurtově obličeji se měnil podle toho, jak mu postupně všechno docházelo. „Ten zasranej parchant,“ vydechl.

„Jo, to jo. Asi bychom to měli dát vědět Angelovi. A bylo by fajn, kdyby přijel autem a odvezl si ho. Fakt ho tady nechceme.“

Kurt přikývl, ale ještě pořád zíral na mrtvolu. Trvalo mu dalších několik vteřin, než se konečně probral. „Jasně, jo, jdu pro něj.“ Hned nato se ale zarazil a přejel oba kluky pohledem. „A vy jste v pohodě?“

„No nejseš ty staroslivej milouš?“ uchechtl se Nico pobaveně.

„Sklapni, buzno,“ odsekl Kurt a raději odešel. Ani jednou se neotočil a bylo vidět, že spěchá.

Nico netušil, jestli sem Angelo zvládne vyjet autem, ale i tak si spočítal, že zabere minimálně dvacet minut, než se vrátí, proto vzal Kylera do domu.

Chtěl ho posadit na gauč a uklidit krvavou skvrnu, ale Kyler mu to dost rázně zakázal. Takže byl na gauč nakonec posazen on, zatímco Kyler mu ohřál jeho oblíbenou fazolovou polévku.

„Budeš mě i krmit?“ šklebil se Nico. Kylera tím ovšem ani náhodou nevykolejil a podle pohledu by se dalo říct, že kdyby to znamenalo, že tím Nicovi pomůže, klidně by to udělal.

Taky pořád kontroloval, jestli Nico nekrvácí, jestli nemá teplotu, jestli se necítí malátně…

„Cítím se malátně akorát tak z těch otázek. Jsem v pohodě.“

„A nemáš teplotu?“

„Nic mi není.“

„Zkontroluju, jestli nekrvácíš.“

„Cvrčku…“

„Prosím.“

„Nekrvácím. Náplast je pořád stejně krásně bílá, jako byla i předtím. A ne, nemotá se mi hlava, není mi na zvracení, nemám ani zimnici.“

„Dobře. A bolesti?

„Co s nimi?“

Kyler si přisedl blíž a chytil Nica za ruku, skoro jako by ho chtěl v další vteřině utěšovat. Bylo to zvláštní a moc hezké. „Jestli je máš.“

„No tak štrejchla mě kulka, takže to bolí, ale už jsem zažil horší. Fakt,“ mávl nad tím Nico rukou. Vážně toho za život zažil až příliš a tahle bolest se nedala srovnat s tou, co si pamatoval. I když ano, ani tak nebyla zrovna příjemná.

„Vážně?“ nevěřil Kyler. „Nemusíš být statečný jenom kvůli mně. Vím, že máš strach, abych se nesložil, ale já pro tebe taky dokážu být silný.“

„O tom nepochybuju. Myslím to vážně. Jednou jsem měl otřes mozku, to byla mnohem horší bolest. Taky jsem se jednou fakt pořádně porval a následující dny rozhodně nebyly žádná sláva. A první dny na Hádovi? Byl jsem přesvědčenej, že chcípnu. To byla bolest. Nebo když při jedné akci postřelili Lukaie. To čekání v nemocnici, než mi řekli, zda přežije, bylo téměř nesrovnatelné s jakoukoli bolestí, co jsem kdy zažil. Anebo bolest, kterou jsem cítil, když jsem se drápal ze studny a myslel na to, že bych tě mohl ztratit? Věř mi, že postřelený bok je oproti tomu pohodička.“

Kyler na něj nějakou dobu upřeně zíral, než odvrátil zrak a rudý v obličeji zamumlal: „Stejně se mi uleví, až tě prohlédne Raz.“

„Dobře,“ přikývl Nico. „V tom případě mně se uleví, až se uleví tobě.“

***

Angelo dorazil rychle. Nějakou dobu stál nad mrtvolou, dokonce nahlédl pod prostěradlo, aby se ujistil, že je tam opravdu Primus, a pak se narovnal. „Poslední dobou se choval dost podezřele,“ přiznal a v obličeji měl zvláštní výraz, kterému Nico moc nerozuměl.

Kurt něco zamručel. Ze všech přítomných na něm bylo nejvíc vidět, že ho Primusova smrt těší. Dokonce do mrtvoly kopl a možná by kopal dál, kdyby ho Angelo nezastavil.

„Hajzl jeden posranej. Víš, že jsem s ním před dvěma dny mluvil?“ vyhrkl najednou Kurt a plivl na zem. „Ptal se mě, jak často chodím nahoru. Kurva, měl jsem dojem, že si dělá starost o moje kotníky. A hovno, ten sráč!“

„Neřekl něco? Předtím než jsi ho oddělal?“ vzdychl Angelo a pohlédl na Nica.

Ten stál trochu dál od mrtvoly, protože nechtěl, aby se k ní Kyler přibližoval, zároveň ale dostatečně blízko, aby mohl mluvit s Angelem. Drželi se s Kylerem za ruce. Už zase. A jejich stisk byl pevný. Nico sem tam pohladil Kylera palcem.

„Jako jestli se nevykecal? Ne, to fakt ne. Žádný dlouhý monology nevedl. Navíc na to ani neměl čas, protože jsem ho opravdu nepotřeboval poslouchat,“ odvětil Nico. I sám sobě zněl drze, ale neplánoval se za to omlouvat. Byl ukrutně unavený a bok ho začínal docela dost bolet.

„Takže vlastně nic nevíme,“ zavrčel Kurt. „Proč to ten kripl dělal.“

Nico pokrčil rameny. Bylo mu to jedno. Nepotřeboval konečné rozuzlení. Úplně mu stačilo, že je Kyler v bezpečí. Když se na něj podíval, když ho ještě pevněji stiskl, uvědomoval si, že ten hrozný strach má v sobě pořád. Co by se stalo, kdyby ho nestihl zachránit?

„Myslím, že vím, proč to dělal,“ pronesl Angelo a sáhl do kapsy kalhot. Jenže žádný bonbón nenašel. Ani ty odporné jahodové šumáky. „Poslední dobou začal být dost posedlý spravedlností. A teď, když vím, že za tím vším byl on, začíná mi docházet, že všichni mrtví měli nějakej škraloup. Většinou krádeže, pár napadení, jeden pokus o znásilnění a…“ Zarazil se a úkosem pohlédl na Kylera.

Ten okamžitě sklopil zrak k zemi.

„A jedno vydírání,“ pochopil Nico.

„Jo, Kyler byl pro Primuse trnem v oku. Už několikrát do mě hustil, že bychom ho měli přestat poslouchat,“ přikývl Angelo. „Akorát jsem ho moc nebral v potaz. Byl to pošuk, ale kdo není. Vedle Tidavara byl… no celkem příčetnej.“

Nico jen vzdychl. Netušil, co by na to měl říct. Na jednu stranu ho sralo, že k něčemu takovému vůbec došlo, ale na druhou sám moc dobře věděl, že lidé na Hádovi jsou prostě divní! A nikdy nejde doopravdy poznat, co se jim honí hlavou, dokud jim definitivně nepřepne.

Takže jo, mohl se na Angela zlobit, že nerozpoznal hrozbu, ale taky to chtěl všechno nechat za sebou a mít radost, že to dopadlo takhle.

„Co s tou mrtvolou?“ napadlo ho.

„Nic. Hodím ji z Rokova útesu a až ho tam za pár dní náhodou najdu, tak řeknu, že spáchal sebevraždu. To, co se dneska stalo, řeknu jen Tidavarovi, ten vybere nového kontrolora a tím to snad všechno skončí.“

Nico i Kurt sehraně přikývli.

Angelo následně ukázal na Nicův bok. „Ale ze všeho nejdřív tě zavezu do nemocnice.“ S těmi slovy se okamžitě rozešel k autu. A Kyler taky, jako kdyby na tuhle chvíli čekal.

Dům už byl zamčený a Kyler měl přes rameno tašku, do které si sbalil hromadu věcí, u kterých předpokládal, že by je mohl potřebovat. Šli za Angelem a společně nasedli na zadní sedadlo.

Ještě než Angelo nastartoval, Kurt zpod prostěradla vytáhl Primusovu ruku a tou jim zamával.

***

Nico spal tak tvrdě, že když se probudil, byl na malou chvíli úplně zmatený. Tahle místnost mu vůbec nepřipadala povědomá, ačkoliv z ní ve tmě viděl jen obrysy. Ale nepanikařil, protože vnímal, že na něj je z boku natlačený Kyler – stočený do klubíčka pomalu oddechoval a černé vlasy šimraly Nica na krku.

Takže byli spolu, a tím pádem nezáleželo na tom, kde jsou.

Po několika vteřinách se Nico samozřejmě začal rozpomínat. Že je postřelený, že jeli do nemocnice a že se o něj Kyler tak bál, že tím vyděsil i všechny ostatní a Raz proto chtěl, aby v nemocnici zůstal minimálně přes noc.

Což bylo dle Nica zbytečné, ale Kyler se nedal obměkčit.

Nejspíš nespal příliš dlouho, protože pořád necítil téměř žádnou bolest. Léky tedy ještě musely účinkovat. Zkusil se pohnout, jen o milimetr, aby zjistil, zda jeho tělo zatím prostě jen nespí, ale nic. Bolest nepřišla.

Když ovšem nepočítal močák, který působil, že každou chvíli exploduje. Bez přehánění.

Nico se opatrně posadil. Zkoušel přitom nevydat žádný zvuk, ale úplně zbytečně, protože Kyler se okamžitě vyděšeně napřímil. „Co se děje?“ vyhrkl a jeho hlas byl plný strachu.

„Kromě toho, že se asi brzo pochčiju, nic moc,“ uchechtl se Nico a pohladil Kylera po hlavě, aby ho ukonejšil. Respektive pohladil černý obrys, nic víc neviděl. Rozhlédl se a vlastně vůbec nevěděl, kam jít. „Tohle absolutně není jako v normálních nemocnicích. Kde jsou sexy sestřičky, které se o mě postarají?“

Nejdřív si Nico říkal, jestli nepřestřelil a tenhle vtip není už moc, ale Kyler nakonec vzdychl, tak roztomile odevzdaně, a vstal. „Jsou na jiných odděleních, aby mě neděsily. Takže se o tebe budu muset postarat já.“

Nico se uvolněně zasmál. Napadlo ho říct Kylerovi, aby zůstal ležet, že to přece zvládne sám, ale hned nato mu došlo, že by akorát zbytečně plýtval energií. Kyler by ho samotného nepustil. A tak se nechal odvést na záchod.

Zatímco Nico stál nad záchodem, Kyler se opíral o umyvadlo a mžoural do světla. Vlasy měl rozcuchané a tvář otlačenou, ale jinak vypadal konečně trochu klidněji. Když byl Nico hotový, zase se společně vrátili a lehli si do postele, tak blízko k sobě, že mezi nimi už nezbýval žádný prostor.

„Takže,“ začal Nico, který se navzdory zranění cítil překvapivě odpočatě, „mám v nejbližší době očekávat nějaké zhroucení?“

„Snažíš se vtipnou formou zjistit, jak na tom jsem?“ pochopil Kyler a zavrtěl se. Nejspíš nechtěně se přitom otřel kolenem a Nicovo stehno.

„Vlastně jo.“

„Jsem v pohodě.“

„Dobře. A seš v pohodě, protože se snažíš být silný kvůli mně, nebo seš doopravdy v pohodě?“ vyptával se Nico dál a téměř líně hladil Kylera po zádech. Přejížděl mu prsty po páteři, nahoru a dolů, a sem tam kreslil kolečka.

Kyler chvíli mlčel, jako by nad otázkou vážně přemýšlel, a nakonec z něj vypadlo: „Spíš to první. Chci tu být pro tebe. Ale neříkej mi, že mám myslet na sebe, nebo tak. Nechci. Teď držím pohromadě a je jedno proč.“

S tím Nico překvapivě dokázal žít, proto přikývl. Pak si ale uvědomil, že je tma a Kyler ho nevidí, proto přejel rukou výš a nahmatal jeho bradu. Přiměl Kylera zaklonit hlavu a políbil ho. Hned napoprvé se trefil na rty.

Myslel, že se budou líbat pomalu a líně a odevzdaně a unaveně a že na konci už se téměř ani nebudou hýbat, jen dotýkat, dokud tak nějak zároveň neodpadnou. A ráno si nebudou pamatovat, jak usnuli.

Ale Kyler byl tak hezky lísavý. Nico měl dojem, že se mazlí s medvídkem, a tak ho kromě líbání i hladil – nejdřív přes tričko, ale po chvíli i pod ním. Jestli myslel, že se Kyler stáhne, protože je to pro něj příliš, tak se mýlil. Kyler měl totiž moc práce s vlastním hlazením Nicova těla.

„Počkej,“ vydechl Nico a odtáhl se. Připadalo mu legrační, jak má slabý a rozklepaný hlas. „Měli bychom přestat. Začínám být…“

„Unavený?“ odtušil Kyler, ale ruce pořád nechával na Nicově rozpáleném těle.

„Nadržený.“

„Aha.“

„Jakože hodně nadržený,“ pokračoval Nico. „Jakože to, co tě tlačí do stehna, není moje noha.“

Chvíli bylo ticho a Nico celkem litoval, že na sebe nevidí, protože by ho opravdu zajímalo, jak se Kyler tváří. Když ale promluvil, zněl překvapivě celkem v pohodě. „Nejsem idiot, dobře? Snad ještě rozpoznám nohu od… ostatních částí. Navíc… Já do tebe taky nešťouchám svojí třetí nohou.“

„No tak já se omlouvám. Netušil jsem, že máš tak zmáknutou anatomii,“ uchechtl se Nico, ale ve skutečnosti byl především nervózní. Protože byl nadržený a chtěl víc, ale zároveň si až příliš dobře uvědomoval, že vedle něj neleží jen tak někdo. A že vůbec poprvé netouží po dívce.

Když Kylera líbal, napadalo ho, že v tom zase takový rozdíl není. Kluk nebo holka…

Ale jakmile se mu postavilo péro, nebyl si jistý, jestli vlastně ví… jak to udělat správně.

„Můžeme jít klidně spát,“ navrhl Kyler rozmrzele. Dokonce stáhl ruce a lehl si tak, jako kdyby opravdu plánoval v další vteřině usnout. Což bylo pro Nica nepředstavitelné, ale nechtěl ho dráždit, respektive vůbec netušil, co říct, proto jen vzdychl a taky se uvelebil.

Chvíli bylo tíživé ticho.

„To jako vážně? Ty budeš spát?“ vyhrkl Kyler naštvaně a posadil se.

„Vždyť jsi to sám navrhl. Já na tebe jen nechtěl tlačit,“ bránil se Nico, přestože moc netušil, co právě řeší. A měl takový dojem, že to možná neví ani Kyler. Proto se taky posadil a ve tmě nahmatal jeho ruku, aby ho mohl pevně chytit. „Co bys chtěl, Cvrčku? Buď upřímný.“

Myslel, že Kyler odvětí, že neví.

Nebo…

… něco nesrozumitelně zamumlá.

… pokrčí rameny a půjde spát.

… nevinně přizná, že by se chtěl dál líbat. A nakonec usnou v objetí.

… odvede řeč jinam. A klidně by to mohla být jedna z těch prokecaných nocí, kdy si člověk ráno ani nepamatuje, co všechno bylo řečeno. Zůstane jen příjemný unavený pocit.

… začne Nica zuřivě líbat, jen aby sám sebe přesvědčil, že zvládne zajít dál. Ačkoliv oba ucítí, že to není přirozené a že se Kyler až příliš snaží sám sobě něco dokázat.

Nic z toho ale Kyler neudělal a neřekl. Místo toho zhluboka vydechl a klidným hlasem bez sebemenšího zaváhání odpověděl: „Tebe.“

***

Tu noc si Nico myslel, že se spolu vyspí, což se nakonec nestalo.

Ale líbali se, dlouho, dokud je nebrněly rty a vzájemně si nevzdychali do pusy. Nejdřív si tričko vysvlékl Nico a Kyler mu prsty přejel po náplasti na boku. Ujišťoval se, jestli to vážně nebolí, než prsty pokračoval níž, až k lemu kalhot, dál si ale netroufl.

Čímž Nica hodně škádlil a dráždil.

Pak si přes hlavu přetáhl tričko Kyler a zahodil ho do tmy. Nico tak mohl polibky přesunout k bradavkám. Jazykem kolem nich kroužil a nasával a líbilo se mu, jak Kyler vzdychá a syká.

Netušil, jestli může zajít ještě dál. Líbat ho na břiše a níž, ale rozhodně se ho chtěl alespoň dotknout. Poprosil Kylera, jestli by si nesundal i tepláky. Beztak byla tma a pořádně nic neviděli. A beztak ho cítil, když se přitahovali a občas třeli.

Kyler na okamžik zaváhal. Pak z něj vypadlo, že dobře. Když ty taky.

Když ty taky znamenalo, že vedle sebe leželi nazí a… Nica nenapadlo, jak jinak to popsat než jako mazlení. Možná to ani nikam nepotřebovalo dojít, nemuseli nutně dospět k vyvrcholení. Bylo to jako poznávání se.

Zjišťování, že má Nico malou jizvu pod kolenem. A Kyler se zachvěje pokaždé, když ho Nico políbí zezadu na stehno těsně pod zadkem. Že se oběma líbí, když se jejich penisy otřou o sebe.

Zjišťování, že se smí toho druhého dotknout úplně kdekoliv a je to vlastně… moc hezké. Teda kromě místa těsně pod paží, tam byl Nico lechtivý a vždycky se zavrtěl a uchechtl. A odmítal přiznat, že to zní spíš jako legrační chichotání.

A taky v neposlední řadě zjišťování, že se dokážou pohybovat sehraně, ve stále rychlejším tempu, nevnímat vrzání postele, jen vzdychání a horkost. Že jim nevadí navzájem vyvrcholit na tělo toho druhého, nestydět se před sebou, pokračovat v líbání, pořád dál, znovu objevovat, znovu hladit, znovu tvrdnout…

Oba se tu noc udělali dvakrát, a přestože pak byli unavení, nechtěli se od sebe odtrhnout. Opět spolu odešli do umývárny, opláchli se a nějakou dobu pak ještě odevzdaně leželi v posteli a Nico Kylerovi vyprávěl o posledním filmu, který viděl, než odjel na Háda.

Najednou mu připadalo zvláštní, že existoval život i před Hádem.

Kdysi dávno si myslel, že se z odchodu Victorie nikdy nevzpamatuje. Ta bolest mu připadala nepřekonatelná. Byla všude, doprovázela ho každou vteřinu dne. A všechno, sebemenší bezvýznamný detail, mu ji připomínal. Měl Victorii vrytou pod kůži.

Tolik ji miloval, že když odešla, netušil, jak bez ní žít.

Neexistovala pro něj jiná skutečnost než to, že je pryč.

Pamatoval si, jak ho Lukai utěšoval, že jednou potká novou lásku. A bude stejně intenzivní a krásná a plnohodnotná a skutečná. Tenkrát žádné z těch slov nedávalo Nicovi smysl. Možná se dokonce s bratrem pohádal a poslal ho pryč. Pravděpodobně se pak opil.

Pamatoval si, jak po nějaké době našel v koupelně Victoriin zrzavý vlas a nemohl se několik následujících dní zbavit vzpomínek na to, jak spávala s vlasy rozhozenými do stran a jak nesnášela, když si je přilehla.

Pamatoval si, jak moc ji chtěl najít. Jet za ní. Přimět ji, aby se vrátila.

Pamatoval si, jak brečel, protože ji ztratil. Seděl na zemi, zády se opíral o postel a se zakloněnou hlavou zíral na strop. Po tvářích mu tekly slzy a stále dokola si v hlavě přehrával poslední hádku, která ho přivedla do téhle chvíle.

Pamatoval si hrozně moc věcí. Ale… necítil je. Když myslel na minulost a na Victorii, necítil nic a ani se k tomu neuměl přimět. Bylo mu to jedno.

Kyler usnul ještě před polovinou filmu. Venku už začínalo svítat a teplé sluneční paprsky vrhaly odlesky po místnosti. Nico jeden z nich sledoval až ke Kylerově ramenu. Pak už bylo snadné pokračovat výš a postupně si prohlížet každou část Kylerovy klidné tváře.

Lukai neměl pravdu. Nebylo to stejně intenzivní a krásné a plnohodnotné a skutečné. Tohle, co právě teď cítil, bylo svíravé a děsivé a neskutečné. A tak silné, že to přebilo úplně všechno.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥