Szabi

Nikdy nevstával ve čtyři ráno. Většinou v tu dobu chodil spávat. Jeho mise se odehrávaly převážně večer a v noci a v ostatní dny nemohl spát. Trávil je venku. S cizími lidmi a občas v cizích postelích. Rozhodně ho nenapadlo, že se dostane do situace, kdy se ještě před svítáním vypraví do práce.

Moc dobře se nevyspal. Když se pohnul, postel zavrzala, pružina ho bodla do zad a Nico se probudil. Bolela ho záda a třásl se zimou. Ačkoliv se přes den teplota pohybovala kolem třiceti stupňů a slunce ho pálilo na kůži, v noci klesla mnohem níž. Po půlnoci musel vstát a obléct si všechno oblečení, které měl. Dokonce si obul boty, protože měl pocit, že jinak přijde o prsty na nohou.

Připadal si zvláštně, když se ráno vysvlékal, aby mohl jít do práce.

Netekla voda. Zrovna zuřivě otáčel kohoutky ve společné koupelně, když došel postarší muž s jizvou na bradě a kalhotami na půl žerdi. Chvíli sledoval, jak Nico bojuje, než se chraplavě zasmál. Pak mu škodolibě prozradil, že ráno voda nikdy neteče. A někdy ani odpoledne. Většinou jen večer. Ale občas ani to ne. Když bude mít štěstí, dočká se vlažné. Zvykneš si, každej nováček si zvykne.

Nico vydržel v životě hodně. Byl zvyklý na nepohodlí a bolest. Už mnohokrát se musel potýkat s podmínkami, které by ostatní nejspíš zlomily. Fyzické strádání dokázal překonat. Jednou ušel dvacet kilometrů s prostřelenou nohou. Zvládl týden nejíst a měsíc žil v lese prakticky bez vybavení. Byl si téměř stoprocentně jistý, že ho nedostatek vody nijak výrazně neovlivní.

Ovšem lhal by, kdyby tvrdil, že se cítí dobře, protože necítil. Bez přestání ho bolela hlava, kulka do spánku by mi byla příjemnější, žaludek měl jako na vodě, nenašel odvahu jednu z konzerv otevřít a pálilo ho na plicích, zatracený písek. Připadal si špinavý, celý od prachu a potu, jenže s tím nemohl nic dělat.

A když šel do práce, rozbil si koleno.

Naposledy si rozbil koleno v pěti letech, když se učil jezdit na kole. O dvacet let později prostě jen zakopl. Venku byla ještě tma a na Hádovi neexistovaly pouliční lampy. Za světla si toho nevšiml. Teď mu nezbývalo nic jiného než se nějakým způsobem zorientovat a dostat se do práce v naprosté tmě. Nemyslel si, že by mu někdy mohly chybět pouliční lampy.

Cítil, že mu po noze stéká krev, mnohem víc mu však vadilo, že si roztrhl jedny ze dvou kalhot, které měl. Špinavých dlaní si nevšiml.

Jeho nového šéfa Angela většina lidí považovala za férového chlapa, nestrpěl ufňukance a ulejváky. Měl problémy s impulzivitou a nebál se použít pěsti, pokud to bylo nutné. Měřil přes dva metry a na krku nosil řetízek s přívěskem zubu. Už od dětství ho zlobilo levé koleno a viditelně kulhal. Nesnášel, když o tom někdo mluvil nebo mu handicap připomínal. Uměl věřit, ale nikdy nedával druhé šance. Pokud ho někdo zklamal, už ho k sobě nepustil. Pro přátele by udělal prakticky cokoliv.

Taky si vypěstoval závislost na sladkostech. Vždy něco nosil v kapsách. Levné tyčinky s chemickou polevou s jakože čokoládovou příchutí, želatinové medvídky, citrónové žvýkačky – na povrchu kyselé, vevnitř sladké – a bonbóny s karamelem.

Když poprvé uviděl Nica, prohlédl si ho od hlavy k patě a usmál se velmi zvláštním způsobem. Nico poznal, že o něm Angelo slyšel. Určitě nic dobrého, což se při prvním setkání potvrdilo. „Takže ty seš ten novej vojáček?“ uchechtl se. Stál zpříma, ruce zkřížené na hrudi.

Nico netušil, co v další minutě přijde, ale věděl, že musí v případě nouze útočit na koleno a rozhodně se vyhnout masivní pěsti.

„Seš tu na čas, to je dobře. Jsi připravený na pořádnou práci?“

Nico přikývl.

„Pojď za mnou. Ukážu ti to tady.“

Angelo se považoval za férového chlapa, proto se rozhodl dát Nicovi šanci. A navíc nechtěl na stavbě další mrtvoly, minulý týden mu stačil. „Podívej,“ zastavil uprostřed chůze a otočil se k Nicovi, „dám ti na začátek jednu radu, protože vypadáš, že máš sílu, a takoví se mi do týmu hodí. Drž se od ostatních chlapů dál. Nebudou tě mít rádi. Seš v podstatě bachař, a když se bachař dostane mezi vězně, nikdy to nedopadne dobře. Rozumíš tomu, že ano?“

„Když dají pokoj oni mně, dám pokoj já jim.“

„Toho přístupu se drž. S tím možná přežiješ déle než pět vteřin,“ ušklíbl se Angelo. Nešlo přitom poznat, jestli to myslí vážně, nebo sarkasticky.

Angelova skupina zrovna pracovala na stavbě nového bytového komplexu. Kvůli nedostatku stavebního materiálů se občas uchylovali k určitým ústupkům, které Nico při prvním pohledu vyhodnotil jako krajně šílené. Víc než polovina dělníků pravděpodobně vůbec nevěděla, co dělá. Druhé polovině to bylo evidentně zcela ukradené.

„Budeš nosit cihly. Naváží nám je asi kilometr odsud, dál se s nimi auto kvůli dunám nedostane. Takže tvým úkolem bude vzít tady ty kýble, naskládat do nich co nejvíc cihel a donést je sem. Všichni zedníci jsou na cihlách závislí, bez nich nemůžou pracovat, takže žádné flákání, jasné? Flákače nestrpím. Poslední kluk, co se ulejval, skončil se zlomenýma rukama. A tady si se zlomenýma rukama na jídlo nevyděláš.“ Angelo sáhl do kapsy a vytáhl čokoládovou tyčinku. Ta v Nicovi překvapivě vyvolala víc otázek než všechno ostatní dohromady. Ale nezeptal se na ni. Tedy ne přímo.

„Kde berete cihly?“ Město se zdálo relativně velké, ale ne tak velké, aby zde mohli mít továrny na výrobu cihel, aut, čokoládových tyčinek a dalších vymožeností.

Angelo si ukousl kus tyčinky a usmál se. Mezi zuby mu zůstaly kousky čokolády. „Kde bys asi tak řekl, vojáčku?“

Každý nově příchozí se tomu dřív nebo později divil, všichni ze začátku naivně věřili, že jsou na Hádovi odkázáni sami na sebe. Sám Angelo to kdysi považoval za jedinou jistotu.

„Chceš říct, že…“

„Správně, vojáčku. Nejsme v tom tak úplně sami. Najde se hodně lidí, kteří do Háda rádi zainvestují. Možná jsme v hajzlu, ale rozhodně ne tak moc, jak si svět myslí. Když budeš poslušnej a budeš vědět, kdy a komu vlézt do prdele, nemusíš se mít špatně.“

Nico si založil ruce na hrudi a odfrkl si. Existují různá dna, kterých se dotkl, a mnohokrát se hrabal všemožně vzhůru, ale nenáviděl, když se musel někomu podřizovat. Dělal to stokrát, pravděpodobně tisíckrát. Jako voják neměl příliš na výběr. Vždycky ho definovaly hranice, které nebyl ochoten překročit. Jenže si nebyl jistý, jestli se s příchodem na Háda neposunuly zase o kousek dál.

Nikdy bych neudělal něco tak šíleného a sebevražedného, abych se kvůli otcovu rozkazu vydal na místo, odkud není návratu. Nikdy bych… A přesto stál zde. V místě, kde se za prohřešky bez milosti střílelo. Kde většinu dne netekla voda, vypadávala elektřina a každý ho nenáviděl.

„Budu hádat, lézt do zadku není tvůj styl?“ reagoval Angelo, když si všiml výrazu v Nicově obličeji. Takových už bylo, zásadových idealistů, co buď skončili mrtví, nebo přijali nová pravidla hry.

Nico pokrčil rameny. „Řekl bych, že právě naopak.“

Angelo potěšeně pokýval hlavou. „Myslím, že si budeme rozumět. Pokud teda přežiješ tak dlouho, aby to za to stálo.“

Začalo vycházet slunce a teplota opět stoupala. Nico upřímně netušil, co je horší. Jestli zima, nebo spalující horko.

„Je čas začít, vojáčku. Pokud přežiješ první den, vezmu tě večer na panáka.“ S těmi slovy sebral dva opodál stojící kýbly a hodil je Nicovi pod nohy.

Nico si je podezřívavě prohlížel. „Předpokládám, že asi nemáte nějaká kolečka, vozík nebo tak něco.“

„Kolečka nebo vozík?“ rozesmál se upřímně Angelo a kroutil přitom hlavou. „A ještě ke všemu seš vtipnej, takový mám nejraději.“

***

Prvních pár hodin si říkal, že to není tak špatné. Tohle zvládnu. Pak přišlo poledne. Nemyslel si, že někdy nastane doba, kdy bude k smrti nenávidět slunce. Až příliš brzo cítil, jak mu kůže na odhalených částech těla rudne a téměř hoří. Teprve teď mu došlo, jakou hloupost udělal, když si vysvlékl mikinu a uvázal si ji kolem pasu. A taky najednou chápal, proč se ostatní dělníci smáli. Chybami se člověk učí a tahle lekce sakra bolela. Když si ji pak chtěl znovu obléct, bolelo to přímo kurevsky. Ale ani to nebylo to nejhorší.

Kýbly s cihlami se mu na začátku nezdály nijak těžké, ale časem se každá váha pronese. Od neustálého shýbání po chvíli necítil záda, dlaně si rozedřel do krve a tam, kde neměl rozšklebenou ránu, mu vyskakovaly puchýře.

Čas vůbec neubíhal. Připadalo mu, že se moří celou věčnost. Nedostali přestávku na jídlo ani na odpočinek. Pokračovalo se pořád dál. Další cesta k hromadě cihel, další plnění kýblů, další plahočení k rozestavěné budově. Ještě nikdy mu nic nepřišlo tak nekonečné. A frustrující. A únavné.

Pokoušel se zabavit mysl. Všechny situace v minulosti přežil, protože se naučil nezbláznit. Vymýšlel si hry, snažil se zapamatovat řadu náhodných slov, počítal dny a hodiny od určitého okamžiku ve svém životě, přemýšlel. Jak je to dlouho, co matka odešla? Jak je to dlouho, co odešla Victorie? Jak je to dlouho, co jsem odešel já? Je možné, že ještě neuběhlo ani dvacet čtyři hodin? Jenže po několika úmorných hodinách už mu počítat nešlo. Je to věčnost, všechno je věčnost.

Každá myšlenka mu sebrala ještě víc sil. Nakonec se přistihl, že většinu doby jednoduše nemyslí. Dokonce si nebyl jistý, zda u něj nedošlo k několika výpadkům, protože si některé cesty nepamatoval. Byl tak zatraceně vyčerpaný. A pořád to nekončilo.

A když konečně začínal mít pocit, že se hromada cihel zmenšuje, přijelo nákladní auto s další nadílkou. Nikdy nebrečel, ale v ten moment k tomu měl sakra blízko. Nejraději by se vším švihl o zem, vztekle kopal a pak jednoduše odešel.

Neudělal nic z toho. Nabral další várku a vydal se zpátky.

Nebyl sám, kdo dostal tuhle pošahanou práci. Nosičů cihel bylo několik. Potkával je pořád dokola. Muž s bradkou, stařík, vyholenec, podivín, ten, co se pořád usmíval. Proč se sakra směje? A znovu, jako pokažená gramofonová deska. Muž s bradkou, stařík, vyholenec, podivín, ten, co se pořád usmíval. Muž s bradkou, vyholenec… Stařík začal zpomalovat. Nejdřív ho potkával deset kroků od hromady cihel, později šestnáct, nakonec dvacet. Ale Angelo byl přece férový chlap, nechal ho pracovat v pomalejším tempu a nic neříkal.

„Tahle práce každého nakonec zabije. Dřív nebo později. Buď se stane nehoda, nebo už na to prostě nemáš. A Bert tu pracuje šest let. Představ si, že nosíš cihly šest let, to by zabilo každého,“ řekl mu později Angelo.

Musel nad tím uvažovat. Už po jednom dni to bylo na zabití, ale šest let? Do prdele, to by se snad raději oběsil.

Slunce začalo zapadat, ale práce pořád pokračovala. Nico neměl sebemenší představu, kolik je hodin. Ale bylo mu to jedno. Upnul se k jediné myšlence. Za chvíli přijde konec. Jinak tu chcípne. Vysílením a žízní. Poslední kolečko, poslední sehnutí k hromadě cihel. Poslední zvednutí kýblů. Ne? Tak teď, tohle bude poslední kolečko… Hořel. Musel mít horečku.

Zdálo se to skoro jako zázrak, když k němu došel Angelo a poplácal ho po zádech. „Tak vojáčku, máš to za sebou. Gratuluju, právě jsi přežil první den. Jak se cítíš?“

Nico při těch slovech okamžitě pustil kýbly na zem a svěsil hlavu. „Díkybohu,“ zamumlal si pro sebe a samotného ho překvapilo, že to udělal. Normálně pocity najevo nedával. Ale tentokrát ho pohltila taková radost, že ji musel nějakým způsobem ventilovat.

Angelo se zasmál a chápavě pokýval hlavou. Vojáček nebyl ani zdaleka jediný, který první den v práci považoval za… intenzivní. On sám se před lety rozbrečel jako mála holka. Kdysi se styděl, nyní to považoval za potřebné a očistné. „Tak pojď, vezmu tě do pořádného baru. Potřebuješ si dát panáka.“

Angelo byl jedním z mála, co vlastnil auto. Starou rozhrkanou herku, která se ani zdaleka nepodobala Nicovu naleštěnému Jaguáru. Ale Nico tohle auto – dveře spolujezdce nedovíraly a sedačky smrděly zatuchlinou – v danou chvíli miloval mnohem víc. Svalil se na přední sedadlo a měl pocit, že buď v další vteřině usne, nebo umře. Nebyl si jistý, kterou možnost si tělo vybere.

Podíval se na dlaně a překvapilo ho, jak hrozně vypadají. Zdálo se, že mu nezbyla žádná kůže. Bolelo ho, když se pokusil sevřít je v pěst. Angelo si toho všiml a ještě, než vyjeli, podal mu ze zadního sedadla obvazy. V něco takového Nico ani nedoufal.

„Cos provedl?“ začal Angelo konverzaci a zíral přitom před sebe. Nico obdivoval, že dokázal jet v šeru jen s jedním fungujícím světlem.

Zase se ochlazovalo.

„Nic. Jsem nevinný,“ prohodil Nico popravdě. Už dávno se naučil, že nejlepší lži jsou pravdivé. Tedy alespoň v základech.

Angelo se na něj krátce podíval. „Jasně,“ řekl pobaveně.

„A co ty?“ zeptal se Nico, protože chtěl řeč odvést od sebe. Čím méně se ptali, tím lépe.

Angelo byl férový chlap, ale když ho někdo nasral, uměl to dát najevo. Někdy dost nevybíravým způsobem. A to ho dostalo sem. Na druhou stranu ho cholerická povaha i mnohokrát zachránila. „Byl jsem mladej a pitomej. To se stalo. Moji rodiče pracovali od nevidím do nevidím, čtyřicet let v kuse. Udělali všechno, co měli. Ale když otec onemocněl a potřeboval operaci, řekli mu, že to pojišťovna neuhradí. Po letech práce pro stát. Určitě chápeš, že jsem byl kurevsky nasranej. Na systém, na zákony, na ty, co je tvoří. Na celej svět. A pak jsem se připletl na shromáždění pošahaných nácků. To si umíš představit. Nebylo mi víc než dvacet, takže jsem jim tu jejich podělanou propagandu sežral i s navijákem. Než jsem se nadál, oholil jsem si hlavu a pobíhal po ulici a rozbíjel výlohy. Tím jsem toho změnil, to ti řeknu.

No a pak se všechno posralo. Když šlo do tuhého, ti čůráci, který jsem považoval za rodinu, mě během minuty prodali. Vyhodili mě na Hádovi a zavřeli za mnou dveře. Hotovo, vyřešeno. Nějaký Angelo už nás nemusí zajímat. Ale něco ti povím, spravedlnost si vždycky najde cestu. Jednou se tu objevil jeden z těch šmejdů, co mě zaprodal. Měl jsi ho slyšet, jak se omlouval a prosil. Stejně mu to nebylo nic platný.“

„Zabil jsi ho?“

„To přímo ne, ale když náhodou začal hořet, nepomohl jsem mu.“

Jedna věc Nica uklidňovala. Angelo se nesmál, když mluvil o smrti. To bylo dobře. Nenáviděl psychopaty, co se mohli smíchy potrhat.

„Líbíš se mi,“ zopakoval poněkolikáté Angelo. „Nemáš v hlavě jen piliny. Divil by ses, ale to je tady celkem výjimečné. Velké ryby dlouho nevydrží. Většinou chcípnou při první potyčce, protože s hlupákem se nedá bojovat hlavou. To si pamatuj. A ty seš chytrej, navíc seš voják. Půjdou po tobě. Když jim ovšem řeknu, aby tě nechali, nebudou si tě všímat.“

Lézt do zadku. Ve správnou dobu správným lidem. O tom to celé bylo. „A co za to budeš chtít?“ zeptal se Nico na rovinu. Nedělal si iluze, nic není zadarmo a tady už vůbec ne.

Angelo zaparkoval, ale zůstal sedět ve tmě. Prsty klepal o volant. Přicházela zima, Nico ji cítil. A děsil se momentu, kdy si bude muset spálenou kůži zahalit.

„Řekněme, že mi budeš zavázaný a až budu potřebovat, odvděčíš se mi.“

Měl se zeptat. Jakým způsobem? Jakého dna se dotkne, až se mu zaprodá? Ale nedovolil si odmítnout. Nemohl se zabývat útoky na svoji osobu, ne teď. „Fajn,“ přikývl. Doufal, že odtud zmizí dřív, než na oplácení laskavostí dojde. Třeba se taky po letech smůly dočká štěstí.

„Tak fajn,“ usmál se potěšeně Angelo a otevřel dveře od auta. „Ale teď si chci jen natáhnout nohy a uvolnit se. Tak pojď, poznáš, jak se pije na Hádovi.“

Bar byl relativně velký. Jednu stranu zabíral pult, za kterým pracoval ten nejtlustší muž, jakého kdy Nico poznal. Skoro se divil, že ho nohy udrží. A na druhé straně místnosti stály stoly a židle. Každý kus nábytku byl jiný, nesourodý. Připomínalo mu to ty nejhorší pajzly, které kdy navštívil. Ale po celodenní úmorné dřině mu bylo všechno jedno.

V tuto dobu byla volná pouze místa u baru, proto k němu zamířil. Angelo si všiml skupinky v rohu místnosti a poslal Nica napřed s tím, že si potřebuje ještě něco zařídit.

„Hej ty, nováčku! Tam si nesedej!“ vyhrkl barman a ukázal na nejbližší židli, na kterou se chtěl Nico svalit.

Nico chvíli váhavě stál, ale pak se obrátil k židli stojící vedle.

„Ne, tam taky ne! Sedni si sem,“ nabídl mu barman místo na druhé straně baru. Pomalou chůzí se k němu dokolíbal, zabral celou uličku od baru k pultu, hlasitě funěl a po tváři mu tekl pot.

„To je Kylerovo místo,“ vysvětlil a leštil hadrem sklenici. Nica upřímně překvapilo, že vypadala celkem čistě, žádné zapatlané sklo. Ačkoliv by klidně pil i z misky pro psy, kdyby na to přišlo. Měl pocit, že za dnešek spolykal tuny písku.

„Teď tu Kyler evidentně není,“ upozornil Nico, ale přece jen si sedl na místo, které mu barman vybral. Nejraději by si opřel hlavu o pult a zavřel oči.

„To máš pravdu, není, ale brzy bude.“ Barman se podíval na hodiny pověšené na zdi, které měly rozbité sklo, ale fungovaly. Tikání se ztrácelo v hulákání chlapů od druhého stolu vlevo. Někdo se chrochtavě smál. Kde na to sakra berou energii? „Přesně za šest minut!“

„A to má rezervovanou půlku hospody?“ odsekl Nico. Vlastně ani netušil, proč se dohaduje.

Barman se uchechtl a konečně sklenici položil na stůl. Leskla se. Aniž by se Nica zeptal, co chce, nalil mu do ní žlutohnědou břečku a přisunul ji až k němu. „To ne, ale Kyler kolem sebe nemá rád lidi. Kopni to do sebe.“

Nerozmýšlel se, prostě to do sebe obrátil. Rozkašlal se a vytryskly mu slzy. Na vteřinu se cítil úžasně, proto si okamžitě objednal další. Nepřemýšlel nad tím, že nemá peníze.

Barman se zasmál, přesně takovou reakci očekával. Každý nováček se potřebuje ztřískat, aby zahnal hrůzu prvního dne. Nakonec se sehnul, vytáhl zpod pultu misku smažených brambůrků a přistrčil je k Nicovi.

Ten se na ně okamžitě vrhl.

„První dny jsou těžké, co?“ prohodil barman a nalil mu třetí rundu. „Jak se jmenuješ?“

„Nico.“

„Já jsem Karl, ale všichni mi říkají Kroketka,“ představil se a nabídl Nicovi ruku. Byla tlustší než obě Nicova stehna dohromady.

„Proč Kroketka?“ Alkohol se mu rozléval do krve a vyvolával v něm příjemné pocity. Zkoušel si vzpomenout, proč by se měl cítit pod psa, ale hodně věcí mu teď bylo ukradených. Jen vzdáleně si uvědomoval, že místní pití je mnohem silnější, než na které byl zvyklý.

Barman se naklonil blíž, jako by se jednalo o nejstřeženější tajemství na Hádovi. Rozhlédl se, zda nikdo neposlouchá, a tajemným hlasem řekl: „Protože jsem kulatý jako kroketa!“ A pak se rozesmál na celé kolo. A Nico s ním. Byl uvolněný a veselý, všechno se zdálo dobré. Dlaně měl obvázané, ruce a obličej a zátylek spálené od slunce, bolel ho prakticky každý sval a páchl jako žumpa. Ale co na tom? Komu na tom záleželo?

Otci rozhodně ne.

A Victorii taky ne. Ta mrcha přece odešla.

Když se otevřely dveře, Nico se instinktivně ohlédl. Do baru vstoupil kluk možná o něco mladší než on sám, ale ne o moc. Byl velmi bledý, což černé vlasy ještě zvýrazňovaly. Na hlavě měl nasazenou kapuci a přes rameno si nesl tašku. Nerozhlížel se, oči upíral k zemi.

Šum v hospodě utichl. Nico si všiml, že i ti nehlasitější, chrochtavě se smějící, najednou přešli k šeptání.

Kluk si sedl k baru na Kylerovo místo. Jemu ale barman nic neřekl. Počkat… „To je Kyler?“ obrátil se Nico ke Kroketkovi. Ten však beze slova přešel ke klukovi. Nepozdravil, nevzal žádnou objednávku, jen před něj položil flašku s červeným nápojem a vrátil se k Nicovi. Teprve teď mu odpověděl. „Ano, to je náš Kyler.“

Hádes je drsné místo, to Nico poznal velmi rychle. Představoval si proto Kylera jako muže, ze kterého půjde na první pohled hrůza. Gangstera, šílence, který má celé město pod palcem. Místo toho přišel kluk, který před chvílí dokončil pubertu a neměl na sobě gram tuku ani svalů. Zlomil by se při obyčejné facce.

Zvláštní.

Vnímal, že se vedle něj sesunul na židli Angelo s potutelným úsměvem na tváři. „Tak co, vojáčku? Už je svět růžovější? Počkej zítra. Konečně pochopíš, co znamená kocovina.“

Zítra bylo zatraceně daleko.

Angelo si všiml postavy na druhé straně baru. Kyler držel láhev oběma rukama, jako by se mu ji někdo v další vteřině pokusil vypáčit. „No jo, úterý.“ Poté Angelo zkontroloval čas. Tikání hodin se najednou zdálo ohlušující a všudypřítomné. „Přesný jako vždycky,“ poznamenal. Barman přikývl a dál se zabýval leštěním sklenic. Na to byl dobrý, v tom se cítil jistě. „Musím si s ním promluvit,“ prohodil ještě Angelo sám pro sebe.

Nico předpokládal, že se tedy zvedne a odejde k druhé straně pultu. Angelo však dál seděl na zadku a tvářil se zamyšleně. Nico proto naznačil rukou, že cesta je volná. „No tak jdi. Já nikam nespěchám.“ Mám půl roku. A jeden den za sebou.

První se rozesmál Kroketka. „Ne, to by rozhodně nebyl dobrý nápad,“ kroutil přitom hlavou a letmo Kylera zkontroloval. Ten zrovna dopil a celou dobu sledoval hodiny pověšené na zdi. Na tváři měl divný výraz. Vyděšený, ostražitý? Vzbuzoval spíš lítost než respekt.

Přesně deset minut poté, co přišel, se zase zvedl a tiše odešel.

A pak se ticho ztratilo v hlasitém hovoru a chrochtavém smíchu. Jako by jeho odchod zase roztočil svět.

Následující minuty a hodiny si Nico příliš dobře nepamatoval. Všechno bylo zmatené a veselé a bezstarostné a zvláštní. Sám se divil, že se druhý den probudil ve vlastní posteli, v bytě 23.

Zmateně se posadil na posteli a uvažoval, co se stalo.

Bylo mu špatně. Tedy špatně by ještě zvládl. Špatně by bylo fajn, ale tohle považoval za smrtící agónii. Každý pohyb v něm vyvolával muka a existovala jen jediná myšlenka. Nikdy, už nikdy víc… Nedokázal si představit, že by se měl postavit a fungovat. Nepamatoval si, že by kdy zažil horší ráno. Jenže… musel.

Samozřejmě netekla voda.

A přišel pozdě do práce. Angelo se potutelně usmíval a jen mávl rukou. „Nevadí, berme to tak, že mi dlužíš.“ Dlužíš mi. Nico měl dojem, že to možná byl celou dobu Angelův záměr. Zavázat si ho všemožnými laskavostmi, aby pak Nico neměl na vybranou. Ne tak férový, jak se na první pohled zdálo.

Nechal se hloupě obalamutit a zahnat do kouta. Ale pak si řekl, že je to stejně jedno. Dohodu s ďáblem už uzavřel, na počtu laskavostí nezáleželo a nepříjemné to bude tak jako tak. A když se zadíval na dva čekající kýbly, měl úplně jiné problémy.

***

Začínal si dělat starosti. Otec mu často vyčítal, že se chová nezodpovědně, že je lehkomyslný a neváží si toho, co má. Řvával na něj, stále dokola opakoval, jak moc jej zklamal. A v mnoha ohledech měl možná pravdu. Nico si nevážil drahých dárků, nezabýval se budoucností. Prováděl věci, které by správný syn dělat neměl. Věci, které by neměl dělat správný člověk.

S Victorií se choval lépe, miloval ji. A pak se vše zase zhoršilo. Když odešla. Nedostával se z toho zdravým způsobem, ale byl to jediný způsob, který znal.

Otec byl… drsný. Matka to brzo vzdala a prostě odešla. Neměla ani sílu bojovat o chlapce. Nicolai jí to mnoho let vyčítal. Měla jsi bojovat víc. Měla ses snažit víc. Měla ses ztrácet míň. Jenže jak dospíval, zjišťoval, že s otcem se nediskutuje, nedochází se ke kompromisům, neprobírají se možnosti.

Uděláš, co ti řeknu!

Neptal jsem se na tvůj názor.

A otcova nejoblíbenější, zbav se dojmu, že zde vládne demokracie!

Zbavoval se toho velmi těžce. Bojoval, bojoval s každým nádechem. V nesmyslných bitvách i rozhodujících válkách. Nevyhrál. Ani jednou. A i když se stále snažil, pochopil, proč už to matka nevydržela. Proč se vzdala, sbalila se a odešla. Někdy jí záviděl. Žila si takový život, jaký chtěla, a ne takový, jaký jí vybral otec.

Neznamenalo to, že by měl špatné dětství. Že by si připadal týraný nebo zneužívaný. V mnoha ohledech měl vše, co si mohl přát. A v dětství to bývalo jiné, lepší, krásnější a mírumilovnější. Otec se smál, staral se, hrával si. Četl pohádky před spaním. Jenže jak Nico rostl a dospíval, otec se den po dni proměňoval na generála a děti se stávaly vojáky.

Lukai byl jiný. Také se s otcem hádal. Otec mu vyčítal, že je příliš neprůbojný, tichý a citlivý. A v tom se nemýlil. Jenže mladší bratr si z toho nikdy nic nedělal. Nico ho viděl zuřit jen jednou, při nejhorší hádce, při jediné vážné hádce.

Nemůžeš ho poslat na Háda. Nemůžeš!

Můžu a taky to udělám! Ty o tom nerozhoduješ.

Bylo to tenkrát zlé. Vlastně docela nedávno, a přesto před takovou dobou. V jiném světě, v jiném vesmíru, nejspíš v jiné realitě. Zde nic podobného neexistovalo. Zde záleželo jen na přežití. Dalšího dne, další hodiny, dalšího nádechu. Někdy se ani následující vteřina nezdála jistá.

Věřil, že přežije. Dřív. Musel se své naivitě smát. Hloupý, hloupý, naivní kluk, co si myslel, že všechno ví a zná. Přežil tolik, naučil se adaptovat. Ale k čemu mu to tady bylo?

Mysl vládne nad tělem. Jak tomu mohl vůbec věřit?

Ale teď a tady si mysl mohla myslet, co chtěla, věřit v nadpřirozeno, spravedlnost nebo sílu ducha, ale tělo… tělo ho zrazovalo. Vzdávalo se. A mysl se ho sice snažila přesvědčit k boji, ale marně. Napadlo ho, že je to možná poprvé, co se nedokáže přesvědčit, že se situace zlepší. Optimismus ho každou vteřinou opouštěl a zanechával po sobě jen nekonečnou bezmoc.

Nejprve ho jen bolela hlava, střep vražený do oka by mu byl příjemnější. A práce dodělala zbytek. Rány na dlaních se nedokázaly pořádně zacelit. Zvykl si, že permanentně krvácí. Někdy to už ani nevnímal. Pokoušel se ruce udržet čisté, aby se rány nezanítily, jenže s nedostatkem vody to šlo těžce. Ztratil nějakou váhu. Zatím ne tolik, aby si s tím dělal starosti, ale nemyslel si, že by se to mělo v budoucnu zlepšit.

Situace nebyla snadná. Nebyla bezbolestná. Zjistil, že trvalá, tupá bolest je mnohem zákeřnější a horší než krátkodobá a ostrá. Střelné zranění bolelo, ale po pár dnech bolest zase odezněla, jenže tohle nebralo konce. Každé ráno se probouzel s ještě horšími pocity, s ještě větší beznadějí. Stále dokola si opakoval, že se všechno zvládne. Ostatně neměl na výběr. Nebylo to tak, že by zamával bílým šátkem a vrátil se domů.

A stále cítil naději. Jenže… jenže. Byl idiot. Myslel si, že problémy, které si donesl z domova, tady odezní, že to zvládne, že má situaci pod kontrolou, že mysl ovládá tělo a ne naopak, že když si rozkáže, všechno bude dobré. Ale ono nebylo.

Ze začátku to přičítal vyčerpání, neuvědomoval si, co symptomy znamenají.

Otec měl pravdu. Byl nezodpovědný a lehkomyslný, jinak by nikdy nezašel tak daleko. Odejít sem, aniž by své problémy nejprve vyřešil.

Že mysl ovládá tělo. Taková kravina.

Teď trpěl. Jistěže trpěl. A mohl si za to sám.

Měl absťák. A ne zrovna mírnou formu. Měl absťák, který mu drtil vnitřnosti. Trhal ho na kusy. Nutil ho svíjet se v bolestech. Opakovaně zvracet, i když už nebylo co. Trávit noc na záchodě, ve špinavé kabince a prosit, aby přišel konec. Klepat se takovou zimou, že nebyl schopný se udržet na nohách. Absťák, který měl jistojistě sílu a moc ho zabít.

Začínal si dělat starosti. Starosti, že to možná nepřežije.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám druhá kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥