Szabi

„Zdá se mi to, nebo je venku fakt horko? Přece není normální, aby se tu tak rychle měnilo počasí. Jsem tu teprve čtyři měsíce a už jsem zažil… všechno. Ne, fakt, mám pocit, že jsem zažil všechno. Nejdřív ta příšerná horka, pak období cvrčků, to byl taky dost poděl, přívalové deště a krutou zimu a najednou je tu zase teplo? Jakože jasně, nevím, kde přesně jsme, myslím geograficky, ale tohle mi nepřipadá normální. Víš, co si myslím? Že tu někdo centrálně řídí počasí. Jakože si z nás vyloženě dělá srandu. To by nakonec vůbec nebylo špatné povolání. Zlato, jsem doma. A jak bylo, miláčku? Ále, dneska jsem pouštěl přívalové deště, tak byla sranda. Haha… Ne, ale teď vážně, nepřijde ti, že je tady nějak dusno?“

Kyler sice vzhlédl od počítače, ale to bylo tak všechno, co udělal. Aniž odpověděl, vrátil se zpátky k práci a tiché klapání klávesnice Nica postupně štvalo víc a víc.

„Hele, já tu písničku zase zapnu. Měls pravdu, jak tu nic nehraje, je to ještě otravnější. Což mi přijde skoro šílené, protože když jsem ji slyšel naposledy, myslel jsem, že mi praskne hlava. Normálně regulérně bum a měl bys můj mozek všude po stěnách. A přitom mi teď chybí.“

A tak Nico přešel k rádiu a zapnul písničku, tu jedinou, kterou Kyler měl. Tu o lásce a zradě, s pomalejším začátkem a vlezlým refrénem a trochu ukřičeným koncem.

„No tak jo,“ zamručel Nico a vrátil se zpátky ke gauči, ale sotva si sedl, napadlo ho, jestli už náhodou nepřišel Kurt. Proto zase vstal a vykoukl ven. Dveře sice měli zavřené, ale přes skleněnou tabuli viděl až k brance, u které nikdo nebyl.

„Nemůžeme už nechat otevřené dveře? Teda já chápu, že máš na všechno svoje postupy, a vsadím se, že ty postupy jsou skvělé a propracované, ale pojďme si říct, že je tu dneska docela horko a čerstvý vzduch by nám oběma prospěl. Ačkoliv jestli je to problém, fajn, klidně se tu můžeme pařit až do doby, než uznáš za vhodné, že je lepší mít otevřeno. Já to vlastně dělám spíš pro tebe, aby se tobě líp pracovalo. Abys měl čerstvý mozek. A… tak.“ Nico položil dlaň na kliku a vyčkal na Kylerův názor, ale ten nepřišel. „Ty mě neposloucháš.“

„Ale jo, poslouchám. Je ti horko,“ zamumlal Kyler.

„A mám ty dveře teda otevřít?“

Kyler se napřímil, tím nejpomalejším způsobem se odsunul od stolu, otočil se na židli směrem k Nicovi a povytáhl obočí. „Dveře zůstanou zavřené. Venku už je sice hezky, ale ještě pořád fouká a tobě to tak možná nepřijde, ale je to nejzaručenější způsob, jak onemocnět. Obzvlášť když tu jen sedíme a nehýbeme se. To zaprvé. A zadruhé… Musíš si najít něco, co tě nadchne a zabaví. Jinak z tebe zešílím.“

Tohle se Nica celkem dotklo. Šokovaně na sebe ukázal a zamračil se. „Ty zešílíš ze mě? To jako vážně? Já zešílím z tebe. A z tohoto domu a z té písničky a z rutiny a z…“ Dokonce i vypočítávat všechny ty věci ho unavovalo. Proto vzdychl a rozhodil rukama. „Dobře, a co by to tak mělo být?“

„To já nevím. Ale bylo by fajn, kdyby to bylo něco, co nám k něčemu bude,“ navrhl Kyler.

„A to znamená co? Nemůžeš být konkrétnější? Jsem voják a potřebuju jasné rozkazy. Nechtěj po mně, abych si něco vybíral.“ S těmi slovy Nico přešel k lince a opřel se o ni zády. Byl rozmrzelý, věděl to o sobě. Ale nemohl se toho zbavit.

„Takže ti mám vybrat, čím se zabavíš?“ pochopil Kyler, i když mu to přišlo trochu praštěné. Jenže Nico byl Nico, a to znamenalo, že s ním bylo všechno jiné. Vlastně ho nepřekvapovalo, že mu má říct, co dělat. Ve volném čase.

„Šlo by to?“

Kyler pokrčil rameny. Nenašel jediný argument, proč by to nešlo, takže přikývl. „Fajn. Už skoro dva roky zkoumám pozemek kolem domu a jsem si skoro jistý, že vím, kde je potřeba vykopat studnu. A kdybychom měli studnu, pak bychom mohli začít něco pěstovat. Jasně, podnebí tu není ideální, ale je spousta plodin, které by tu pěstovat šly.“

„Hm, takže mám kopat studnu,“ pokýval Nico hlavou. „Jo, to zní dobře, to zvládnu. Musím si sehnat lopatu a rýč, jakože… fakt bych nerad dělal studnu bez jedné z těch věcí. Teda předpokládám, že s trochou šílenství bych to zvládl, ale upřímně moc nechci. Akorát… Kylere, jedna věc. Co znamená jsem si skoro jistý, kde je potřeba vykopat studnu? To skoro jistý, to je co přesně?“

Kyler sebral hrnek, a když si všiml, že mu došla voda, vstal a šel si napustit novou. „To znamená, že jsem si skoro jistý, ale ne úplně jistý. Možná tě to šokuje, ale k Hádovi jsem nedostal ani topografické, ani geologické mapy. Dokonce jsem nikdy nestudoval, abych se stal hydrogeologem.“

„To mě upřímně moc neuklidnilo,“ poznamenal Nico.

„Ani nemělo. Nic z toho, co jsem řekl, nebylo myšleno jako uklidnění.“

„Ale no tak, vždyť seš přece génius, ne? Přijel jsi na Háda v osmi a stejně jsi zvládl zavést elektřinu, dostat se na net, postavit dům s kanalizací, stát se vládcem všehomíra…“ vypočítával a schválně se u toho šklebil. I když byl vším, co Kyler dokázal, dost ohromený.

„Bylo mi čtrnáct,“ odvětil Kyler. Stoupl si vedle Nica, přitom držel hrnek a pomalu upíjel. „A říkáš to, jako bych to všechno vynalezl a zařídil. Ale to není pravda. Většina věcí už na Hádovi byla, já je jen zprovoznil.“

„Zajímavé,“ podotkl Nico a koukal na Kylerovy rty. Zajímavé, že ho poslední dobou tak moc fascinovaly něčí rty. A že ty rty patřily klukovi.

„Že jo? Dřív tu bylo město, které zničilo hodně silné zemětřesení. A když sem přivezli první vězně, byly tu už jen trosky. Vlastně jsme měli štěstí, že zrovna tohle místo vybrali pro Háda. Když jsem sem dojel, jen jsem opravil hodně starý generátor a…“ Tady se Kyler zarazil a naklonil hlavu na stranu. Jelikož mu došlo, na co se Nico dívá a jak se u toho tváří. „Tobě to ve skutečnosti vůbec zajímavé nepřipadá, že ne?“

Nico zavrtěl hlavou. „Ne, ani v nejmenším.“

„Chceš se líbat, že jo?“ hádal Kyler a raději hrníček postavil na linku, aby nepřekážel.

„Správně. A ty se chceš líbat?“

„Jo.“

Nico se usmál, jako by slyšel tu nejlepší věc na světě, a celkem ladně vysadil Kylera na linku. „Tak fajn, budeme se líbat. A ne abys mě zas sváděl tím svým tvrdým rozkrokem. Víš, že mě to včera na gauči dost vykolejilo.“

Navzdory tomu, že se Kyler okamžitě začervenal, společně s tím i obrátil oči v sloup. „Sklapni,“ uchechtl se a nervózně se kousl do spodního rtu. Sledoval, jak se k němu Nico blíží, stoupá si mezi jeho nohy a dlaně mu pokládá na stehna.

„No tak dobře, už nic neřeknu,“ slíbil Nico a naklonil se ke Kylerovým rtům. Až na ten poslední centimetr. Ten nechal na Kylerovi.

Líbali se pomalu a klidně. Nico měl dojem, jako by jedl to nejsladší jídlo na světě a nikam nespěchal a jen si vychutnával úplně každé sousto. Kyler ho přitom objímal kolem krku a po nějaké době mu prsty zajel do vlasů. Což bylo zatraceně příjemné.

Nechtěl to nějak hodnotit, ale kdyby musel, rozhodně by řekl, že jim líbání fakt jde a jsou v tom neskutečně dobří. Stejně jako včera, kdy mu Kyler po chvíli sedl obkročmo na klín a Nico ho sice nechtěl vyděsit, ale nakonec tomu nedokázal zabránit a měl tvrdé péro, které Kyler prostě musel cítit.

Tohle všechno Nica občas vedlo k myšlence, jestli by zvládli něco víc.

Nebylo by to divné?

Jasně, jednou mu vykouřil kluk, ale to bylo hodně dávno a pocitově to zas nebyl takový rozdíl. Jinak se toho kluka ani nedotkl. Ale teď se s klukem líbal, hladil ho a představa sexu se mu rozhodně nepříčila.

Až na to, že tohle byl Kyler. Nemohl na něj vybalit sex. Nebo jo?

Trochu přitlačil a zrychlil a Kyler se novému tempu okamžitě přizpůsobil. A najednou byl polibek mnohem vášnivější. Nica dokonce napadlo, co by se asi stalo, kdyby ruce posunul ještě výš a dotkl se Kylerova rozkroku.

Jestli by to bylo v pohodě.

Jenže k tomu už se nedostal, protože se ode dveří zničehonic ozvalo hlasité a dost rázné zabouchání.

Kyler sebou trhl, ale Nico jen pomalu otočil hlavu, protože mu bylo jasné, koho za sklem uvidí.

„Viděl nás, jak se líbáme,“ konstatoval Kyler, ale nešlo poznat, jak se ohledně toho cítí.

„Já to vyřídím, klídek,“ vydechl Nico a odlepil se od Kylera, což se mu vůbec nelíbilo. Na druhou stranu měl dojem, že se něco muselo stát, protože Kurt přece věděl, že nemá chodit za branku.

Proto se nejdřív rozhlédl, jestli Kurt vážně přišel sám, a podezřívavě si ho přeměřil. „Co se děje?“

„Ty vole, vy spolu fakt pícháte, to snad není možný!“ zavrtěl Kurt hlavou a odplivl si. „A nemáš náhodou kurva hlídat, jestli nejdu, a ne se tu voblizovat jak nadrženej pes?“

Nico se rozhodně neplánoval nechat vyprovokovat, ale to neznamenalo, že by ho Kurt neštval úplně vším. „Proč jsi šel ke dveřím?“

„Protože jsem měl strach, jestli ještě dejcháte, ne asi,“ vyštěkl Kurt. Vrátil se za branku a nakopl písek, který se následně rozvířil. Bylo poznat, že je vykolejený, možná dokonce vyděšený, což bylo tak netypické vzhledem k jeho povaze.

„Tak co se stalo?“

„Angelo našel další mrtvolu. Dole pod útesem,“ zavrčel Kurt.

„A kdo to byl?“

„Tedd.“

„Toho neznám,“ přiznal Nico a ohlédl se k domu. Poslední dny pro něj existoval jen domek na kopci. Nepotkával se ani s Angelem, nechodil do baru nebo do nemocnice a až teď si uvědomil, že pro něj ta místa jako by ani nebyla. Nebylo nic. Ani Hádes.

Jen Kyler a jeho černočerné oči.

Cítil se podrážděný a naštvaný, že se mu Hádes znovu snaží nacpat do života.

„No jasně,“ odsekl Kurt. „Tedd byl doprdele dobrej chlap. Tohle si nezasloužil!“

Nico dokázal pochopit frustraci ze ztráty. I tu bolest, přestože se ke Kurtovi vůbec nehodila. Vždycky mu připadal nelítostný a zlý. Evidentně měl však i druhou stranu, kterou obvykle moc neukazoval. „Byl to tvůj kámoš?“ hádal.

„Jo, to byl.“ Kurt chvíli mlčel, než se škytavě zasmál. „Ty vole, vsadil jsem se s ním, jestli vy dva spolu fakt pícháte. Ten hajzl mi dluží dvě konzervy.“ Když si uvědomil, že řekl možná víc, než chtěl, zarazil se a znovu kopl do písku. „A pak přilezu sem a tady nikdo.“

Nico nechápal, jestli to je výtka nebo jen strach, že by se jim taky mohlo něco stát, ale rozhodl se to raději nekomentovat. Místo toho ukázal k domu. „Chceš donést čaj? Nebo možná spíš vodu? Je docela horko.“

Obvykle Kurt chtěl a nikdy na sobě nedal znát, že by ho nějaké laskavosti tížily. Prostě si bral všechno, co se mu nabídlo. Ale dneska jen něco neurčitě odsekl, z kapsy vytáhl papír od Angela, vrazil ho Nicovi do ruky a odešel si sednout ke stromu.

Nica to upřímně překvapilo, protože to znamenalo, že má Kurt nejspíš někde hodně hluboko i srdce, a to vzhledem ke zkušenostem, které s ním měl, bylo vážně k neuvěření.

***

Postavit studnu nebylo tak těžké, jak si představoval, ale ani tak lehké, jak si představoval. Hlavně proto, že si Nico představoval přesně dva scénáře. Jeden, ve kterém bylo příšerné horko, ruce měl odřené a plné puchýřů, bolela ho záda a každý pohyb znamenal muka. Druhý byl naopak idylický. Manuální práce, u které vypne hlavu, a na konci bude mít radost, že doopravdy něco stvořil.

Realita byla tak někde mezi. Kopání dalo dost práce a na dlaních měl brzo mozoly, ale dokázal vypnout myšlenky a po nějaké době se dostavil i dobrý pocit.

Trochu mu to připomínalo nošení cihel, ale tady mohl kdykoli přestat, jít do domu a napít se.

V jednu chvíli byl do kopání tak zabraný, že si ani nevšiml, že ho pozoruje Kurt. Vzal ho na vědomí, teprve když na něj padl jeho stín. Kurt se ukázal jako expert na studny, protože měl pro Nica tisíc a jednu radu, jak kopat líp a rychleji a hlouběji a… Nico to nakonec nevydržel a poslal ho do prdele, což Kurta nasralo a odešel.

Bohužel ne do prdele, ale pouze pod strom a tam se pobaveně šklebil pokaždé, když se na něj Nico třeba jen letmo podíval.

Vždycky když Kyler vyšel ze dveří, aby dal najevo, že potřebuje poslat Angelovi zprávu, Nico vylezl ze studny a neodpustil si maličkou poznámku, že zatím teda studna nic moc. Voda v nedohlednu.

Ale jinak to byla celkem fajn práce a čím hlouběji se dostával, tím lepší měl náladu a bolavější svaly.

Netušil, jak hluboko má kopat, ale podle Kurtova odborného názoru to byla práce aspoň na tři dny. První den byl v pohodě, ale nejspíš to trochu přepískl, proto se druhý den tolik nehnal. Dokonce se vjednu chvíli přistihl, že si v duchu zpívá Kylerovu písničku a někdy si refrén broukal i nahlas.

Muselo být kolem poledne, protože slunce bylo vysoko nad ním a zrovna dost otravně pražilo, když se na obzoru objevila postava. Nico ji vzal na vědomí, ale nijak to neřešil, protože předpokládal, že se vrací Kurt.

Měl sice dojem, že je to jen pár minut, co odešel, ale v jámě čas ubíhal jinak. Někdy nesmyslně pomalu, ale většinou šíleně rychle.

Jenže jak se postava blížila, Nicovi došlo, že je vyšší než Kurt a má úplně jinou chůzi. Kurt se tak shrbeně valil, občas působil jako neohrabaný balvan. Ten, kdo teď přicházel, kráčel vzpřímeně a mnohem ladněji.

Nico vylezl ze studny, která už byla hluboká víc než metr a půl. Zatím to vylezl bez žebříku, prostě se přitáhl, ale věděl, že za chvíli pro něj bude muset zajít. Taky mu došlo, že nechal lopatu na dně studny, proto sebral ze země rýč a opřel se o něj.

Teď už dokázal rozpoznat, že jde o Primuse, kontrolora pořádku, kterého viděl zatím jen jednou, ale i to stačilo, aby věděl, že je trochu mimo.

Primus došel až k němu a automaticky nakoukl do díry. „Co to bude?“ vyhrkl bez pozdravu, jako by nikdy neviděl žádnou díru.

„Studna,“ odvětil Nico a zamračil se. Z Primusovy přítomnosti neměl vůbec dobrý pocit, protože to znamenalo, že se něco muselo stát. A navíc nechtěl, aby se ke Kylerovi přibližoval někdo, s kým nepočítali. „O co jde?“

Primus na díru ještě chvíli koukal, než neochotně promluvil. „Zatkli jsme toho vraha. Respektive jednoho z nich. Podle všeho jsou dva a ten druhý sice unikl, ale víme, o koho jde. A je jen otázkou času, než ho dopadneme.“

Nico váhavě přešlápl. „Dobrý, ale proč s tou informací nepřišel Kurt?“

Primus náhle vypadal neskutečně otráveně, jako by z něj ta otázka vysávala život. „Angelo chce, abys šel za ním. Myslí si, že tvoje zkušenosti a schopnosti budou při dopadení toho druhého potřebné. A protože věděl, že bys tady Kylera nenechal samotného, poslal mě, abych ho pohlídal. Řekněme, že jsem mnohem kompetentnější než… Kurt.“ Celou dobu nemluvil zrovna nadšeně, ale poslední slovo vyloženě vyplivl. „Od toho teď jsem, poslouchám příkazy někoho, kdo si myslí, že tomu tady vládne.“

„Hm.“ Nico Primuse zamyšleně sledoval. „Určitě nepochybuju, že seš mnohem kompetentnější než Kurt, na tom zas není nic tak těžkého, ale ani tak tu Kylera nenechám. Pokud chce Angelo moji pomoc, má nejspíš smůlu, protože já zůstávám tady.“

„Pro město by bylo opravdu lepší, kdybys šel.“

Nico pokrčil rameny. „Mě zajímá jen to, co je lepší pro Kylera.“

„To chápu,“ přikývl Primus. „No škoda. Tohle nedělám rád.“

Jedna z lekcí, kterou se Nico naučil už hodně dávno, bylo, že se všechno může změnit během vteřiny. Nevinná mise ve smrtící přestřelku. Klidné ráno v rozchodovou hádku. Jedna vteřina, jedno rozhodnutí, jedno mrknutí… to všechno v Nicově životě bylo dost na to, aby se něco převrátilo.

Nejdřív myslel, že Primus prostě odejde, ale ta věta, ta poslední, kterou řekl, tohle nedělám rád, byla od prvního písmena divná. A zvláštně se při ní tvářil, byla něco jako varování, proto Nico okamžitě zpozorněl.

Ale možná ne moc rychle, protože Primus na nic nečekal. Sáhl za záda, vytáhl zbraň a… vystřelil.

***

Tohle nedělám rád.

Pitomá, pitomá věta, ale Nico by řekl, že mu zachránila život. Teda zatím, protože pořád hrozilo, že chcípne na dně nedokončené studny, kam spadl a pořádně se praštil do hlavy. Nějakou dobu jen odevzdaně ležel a mrkal, když mu do očí spadla trocha hlíny.

Nebe bylo bez mraků, úplně modré.

Tohle nedělám rád. No určitě.

Nico věděl, že někde krvácí, cítil bodavou bolest… někde, ale byl tak šokovaný, že nedokázal určit, kam to dostal. A stejně ho mnohem víc bolela hlava, kterou narazil na podělanou lopatu. Proč ji předtím kurva nevytáhl? To by spadl jen do hlíny a… A co, Nicolaii?

Pořád bys byl postřelený, ne?

Tohle nedělám rád? Fakt mu tohle ten dement řekl? Jasně, kdyby to neřekl, Nico by nevycítil, že se něco děje, a na poslední chvíli by se nepokusil uhnout a nejspíš by to schytal někam, kde by to bylo mnohem horší, třeba doprostřed čela, ale i tak… Kretén. Prostě kretén.

Vystřelil po mně? Jako fakt?

Seber se, Nicolaii. Seber se.

Nico se zkusil pohnout a bolest okamžitě zesílila, až ho to samotného překvapilo.

A tak ještě chvíli otřeseně ležel, zíral na modré nebe a krvácel do písku, než mu došlo… Jak na to mohl zapomenout? Jak mohl zapomenout, kde je, s kým je a co je jeho úkol?

Kyler.

Bolest jedinou myšlenkou odezněla.

Nico vyletěl do sedu. Adrenalin mu proudil celým tělem, ale hlavně ho nutil pospíchat. Neměl tušení, jak dlouho ležel na dně studny, ale byl si skoro jistý, že zatím neslyšel další výstřel. Jenže ani skoro jistý nebylo dost jistý. A Nicovo srdce šílelo strachy, že ho buď přeslechl, nebo ho uslyší každou vteřinou. Teď, teď, nebo taky teď…

Vylézt ze studny dokázal až napodruhé, protože poprvé mu po hlíně sjela noha a tvrdě dopadl na kolena. Třásly se mu ruce a byl přesně ve stavu, kdy necítil nic, byl chladný a odtažitý a zároveň věděl, že kdyby na okamžik zastavil, začal by cítit úplně všechno.

Když konečně vylezl ze studny, popadl rýč a rozběhl se k domu.

Pořád bylo ticho, takové ticho, které tuhlo v žilách.

Ještě pár kroků, ještě kousek, ještě vydrž…

Neměl čas si představovat, co uvidí, až vrazí do domu, ale stejně, sotva překročil práh, jeho myšlenky mu předhodily záblesk, ve kterém Kyler ležel na zemi a všude kolem byla krev. A nejspíš proto zastavil a zhluboka se nadechl.

Protože Kyler žil.

Ano, klečel na zemi, byl vyděšený a plakal, ale žil a jeho velké černé oči se do Nica zabodly a bylo v nich tolik.

Primus stál nad ním, ale neměl nataženou ruku a ani na Kylera nemířil. Přesto byl daleko od dveří, takže by nejspíš stihl vystřelit, kdyby ho chtěl Nico překvapit a prostě na něj s rozběhem skočit.

„Ach, no jistě. Měl jsem dojem, že jsem tě netrefil pořádně, ale upřímně jsem doufal, že budeš mimo trochu déle. Než to tady vyřídím,“ vzdychl Primus, jako by šlo o opravdu velkou nepříjemnost. „Tyhle oplétačky s náboji, kdybych jich měl víc…“

Teď už byl Nico připravený. V podobné situaci byl mnohokrát a přesně věděl, co má dělat. Nedovolil si nic, ani jediný pohled na Kylera, dokonce ani jedinou myšlenku, protože cokoli ho mohlo zpomalit.

Primus byl tak namyšlený a klidný, že stále nemířil. Myslel, že mít zbraň stačí.

Myslel, že strach z výstřelu oba ochromí a budou nehybně čekat, až se vypovídá. Jenže na Nica v životě mířili tolikrát…

„Tohle je opravdu…“ začal Primus a Nica okamžitě napadlo slovo nešťastné.

Ano, Primusi, tohle je opravdu nešťastné, ušklíbl se a udělal ten jeden krok, který potřeboval. Společně s tím se napřáhl a ostrou hranu rýče zaryl Primusovi z boku do hlavy.

Nebyl si jistý, jestli ho dokáže sejmout jednou ranou, proto byl připravený udeřit znovu, ale nejspíš trefil dobře, protože Primus se skácel na stranu a zůstal ležet na podlaze.

„Tohle dělám opravdu rád,“ vydechl Nico a vyrval mu zbraň z ruky.

Primusův pohled byl dost mimo, nejspíš vůbec nevěděl, co se stalo. Ani co se právě děje.

„Nicolaii?“ ozval se Kyler, který pořád klečel na zemi. Akorát… Nico se teď na něj nesměl podívat, protože to by pak všechno bylo mnohem těžší.

„Zůstaň tady a nechoď ven,“ přikázal Nico a popadl Primuse za ramena, aby ho mohl odtáhnout. Primus byl těžký a stále trochu při vědomí, takže se pokoušel bránit, i když ne nijak výrazně. Nica to spíš obtěžovalo.

Odtáhl ho až ke studni, která byla za rohem od vchodu. Nechtěl, aby Kyler cokoliv viděl.

Stačilo, že to uslyší.

Nico zkontroloval zbraň a došlo mu, proč po něm Primus nevystřelil znovu. Měl už jen jeden náboj.

Primus sebou zaškubal, evidentně se pokoušel ještě něco říct, ale Nicovi to bylo upřímně u prdele. V tu chvíli dokázal cítit jen vztek, který vycházel ze strachu o Kylera. Strach, který nechtěl zažít znovu. Proto úplně klidně namířil a vystřelil.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥