Szabi

Zatímco Kyler dál vstával nesmyslně brzo, Nico měl co dělat, aby se z postele vykopal před půl osmou. Dokonce se i naučil stlát tak, aby to po něm Kyler nemusel upravovat, a byla to tím pádem jediná věc, kterou měl ráno na starosti.

Většinou vstal na poslední chvíli, navlíkl na sebe všechno oblečení, co našel, a vylezl ven předat zprávu Kurtovi. Po cestě pozdravil kaktus a spočítal kroky k brance. Urazil Kurta, vrátil se domů, ustlal postel a odešel do koupelny. Tam si dával celkem na čas, každý úkon mu trval nepředstavitelně dlouho, a pokud vyšel dřív než za dvacet minut, byl sám ze sebe zklamaný.

Snídal většinou sám a v tichosti.

Dneska ale nedokázal mlčet. „Zvládneš se spojit s kýmkoli, kdo je mimo Háda?“

Kyler se okamžitě otočil na židli směrem k lince. „Jak to myslíš? Jsem normálně na netu a můžu si s lidmi psát, ale vesměs to nedělám, protože nechci, aby někdo zjistil, že máme na Hádovi připojení. Ani nestahuju a se sponzory si píšu v zabezpečené a šifrované konverzaci. Proč?“

„Protože kdybychom se mohli spojit s mým bratrem, tak by možná dokázal zjistit, jestli mám v sobě čip.“

Tahle informace Kylera na první pohled zaujala. „A můžeme mu věřit?“

Nico se nadechl a chtěl říct, že nikomu na světě nedůvěřuje tolik jako bratrovi, ale zarazil se. „Je to jeden ze dvou lidí na světě, kterým bezvýhradně věřím. A vím, že by pro mě udělal všechno. Takže ano, rozhodně mu můžeme věřit.“

„Dobře,“ přikývl Kyler. „Tak mu napíšeme e-mail.“

„E-mail. Prostě jen tak mu napíšeme e-mail?“

Kyler se uchechtl, jako by Nico řekl něco fakt hloupého, což by Nica nejspíš ani nepřekvapilo, protože v tomhle se moc nevyznal. Uměl poslat e-mail, uměl koukat na porno a lajkovat fotky holek v bikinách, ale rozhodně nikdy nepřemýšlel o šifrovaných zprávách. „Neboj, udělám to tak, aby na první pohled nebylo jasné, o co jde. A jakmile to půjde, přejdu na nějakou zabezpečenou platformu. Jen musíme vymyslet, jak to udělat, aby Lukai poznal, že mu píšeš ty. Třeba přes nějakou maličkost, u které by mu došlo, že to víš jen ty a tak. Je něco takového?“

Nico se pobaveně usmál. „Je to můj mladší brácha. Znám každé jeho malé tajemství.“ S těmi slovy se vrátil k jídlu – k trochu tvrdšímu chlebu s ne moc dobrou pomazánkou, na kterou už byl tak zvyklý, že mu občas připadala v pohodě. Myslel, že tím rozhovor skončil, proto ho překvapilo, když Kyler znovu promluvil.

„Stýská se ti po bratrovi?“

Nad takovou otázkou Nico ani nemusel přemýšlet. „Jo, hodně. Lukai byl to jediné, na čem mi záleželo, ale zároveň jsem v klidu, protože vím, že se o sebe dokáže postarat. To on takovou jistotu nemá. Vsadím se, že je strachy bez sebe, jestli ještě žiju.“

„Neboj, dám mu vědět, že jsi v pořádku,“ ujistil ho Kyler a povzbudivě se usmál. Byl to jeden z těch vzácných úsměvů, které mu slušely a které měl Nico tolik rád.

***

Co by asi Lukai řekl na…

Nico to vlastně neuměl popsat, protože na jeho situaci neexistovala slova, která by zvládla pojmout všechno. To, že na Hádovi někoho potkal. Že tím někým je Kyler. Že Kyler je Kyler a že ho Nico dlouho považoval za dalšího mladšího bráchu. Tedy jen do chvíle, než si začali dávat pusy před spaním nebo pozdě v noci.

Že spávali v jedné posteli tak blízko u sebe, jako by měli strach, že se je někdo pokusí odtrhnout. Že měl Nico doopravdy strach, aby je někdo neodtrhl, a tím nemyslel v noci ve spánku, ale v reálném světě, který byl na Hádovi krutý.

Každý den vstával a usínal s tím, že se Kylerovi nesmí nic stát.

A když ho objímal a hladil ve vlasech, byla to jediná chvíle, kdy něco na hrudi povolilo a on mohl na okamžik klidně dýchat.

Takže, kdyby tohle a každý pocit týkající se Kylera dokázal vložit do slov, co by na to asi Lukai řekl?

Nico seděl na sedačce a se zakloněnou hlavou pozoroval strop. Hodně ho uklidňovalo, že nevidí žádné praskliny, ale rozhodně ho to nepřekvapovalo, protože co věděl, tak celý dům navrhl Kyler a během jeho stavby na něj dost úpěnlivě dohlížel. A to mu bylo sedmnáct nebo tak nějak.

„Je tu Kurt,“ pronesl Kyler, a tak Nico vstal a vyšel ven. Ani si nebral bundu, protože poslední dobou se hodně rychle oteplovalo. V tomhle byl Hádes fakt peklo. Sotva si člověk zvykl na horko, přišlo období cvrčků, na to se zvyknout nedalo, ale naštěstí velmi rychle přišla zima a najednou… se vrací horko?

Nico chvíli koukal na oblohu, na mraky, které byly den ode dne světlejší a bělejší a rozhodně jich ubývalo, než došel ke Kurtovi. Ten se zrovna vesele netvářil, protože pro něj jako pro spojku byla zima přece jen příjemnější.

„Nemůžeš jít ještě pomaleji? To máš tak voprcanej zadek, že nemůžeš chodit, nebo co?“

„Ale ne, jen se rozplývám nad tím, že co nevidět přijde horko a ty se tu budeš pařit na přímým slunku. Ach. Ostatní spojky mohly aspoň ke dveřím, kde byly polovinu dne ve stínu, ale ty… Čekají tě samé dobré dny,“ ušklíbl se Nico a okamžitě poznal, že pro tentokrát vyhrál. Kurt se totiž zaksichtil a něco na oplátku zamručel, ale nebyla v tom skoro žádná energie.

Mrskl po Nicovi popsaným papírem a následně sáhl do kapsy a vytáhl malou krabičku. „Tohle ti posílá Angelo. Prej máš dost zač a zase mu dlužíš.“

Nico nejprve nevěděl, co to je, ale když krabičku otevřel, našel uvnitř malé černé špalíčky různě naskládané přes sebe. Lékořice. Nicovo srdce okamžitě poskočilo radostí. Přikývl a bez dalšího slova se vrátil do domu. Věděl, že Kurt nejspíš poodejde od branky dál k jednomu ze stromů, kde většinou spával, dokud ho Nico neposlal zpátky za Angelem.

Kyler ani nezvedl zrak, když se Nico vrátil, jenže pak na sobě ucítil dlouhý a intenzivní pohled. „Co?“ znejistěl. Přitom přeskakoval očima z Nica na krabičku a na dveře.

„Něco pro tebe mám,“ oznámil Nico. Nechtěl z toho dělat zbytečnou vědu, protože věděl, že něco takového by Kylera znervózňovalo.

„Co je to?“ nechápal Kyler a rozhodně nevypadal, že by si krabičku hodlal vzít. Dokonce se odtáhl.

„Klid, nemusíš se bát. Je to jen malý dárek. Vem si to.“

Kyler pořád nevypadal přesvědčeně, ale přece jen si ji vzal. Roztřeseně ji položil na stůl a otevřel. „Co je to?“ zopakoval při pohledu na černé špalíčky.

„Lékořice,“ vysvětlil Nico a usmál se.

„Kdes ji sehnal?“ vydechl Kyler šokovaně a nemohl z ní odtrhnout zrak. Vůbec mu to nedávalo smysl. „To přece není možné. Všechny objednávky jdou přese mě a já vím naprosto jistě, že jsem lékořici neobjednal. Pamatuju si každou položku a lékořice tam nebyla,“ začal překotně mluvit a myšlenky mu vířily hlavou jako zběsilé.

Nico jen zakroutil hlavou. „Nešlo to přes objednávky. Angelo ukecal jednoho chlapa, co jezdí pro barely ropy, aby mu ji dovezl. Chtěl jsem, aby to pro tebe bylo překvapení. Máš radost?“

„Radost?“

„Jo. Máš? Říkals, že lékořici miluješ.“

Tady se šok v Kylerových očích pomalu začal měnit v naštvání. „Takže mi říkáš, že jsi využil možnost propašovat něco na Háda, ale místo… já nevím, třeba součástky do nedůležité čtečky, která by ti mohla zachránit život, ses raději rozhodl vyplýtvat to na lékořici?!“

Nico nechápavě zamrkal. „Děláš si srandu? Chtěl jsem ti jen udělat radost.“

„No tak děkuju. Mám obrovskou radost, že jsi sehnal něco, co jsme absolutně vůbec nepotřebovali! To seš celej ty. Prostě… nepřemýšlíš! Na co mi asi tak bude pitomá lékořice, když nebudeme mít čtečku a ty budeš mít čip a my nikdy nezjistíme, kde ten čip je? A co když ani nezjistíme, jestli čip máš? Já tě znám, rozhodneš se, že na to sereš a že to riskneš, a odjedeš a bude ti jedno, že já zůstanu tady a třeba se nikdy nedozvím, jestli jsi přežil. Ale hlavně, že budu mít lékořici!“

Nico sevřel ruce v pěst. Zkoušel zůstat klidný, protože věděl, že Kylerův hněv vychází ze strachu, a kdyby popustil i svoje emoce, mohl by to být ne moc hezký koktejl. „Nebudeš,“ odvětil klidně.

„Co?“

„Že nebudeš. Lékořice se jí, takže předpokládám, že až odjedu, už bude dávno snězená, a tím pádem ji mít nebudeš,“ vysvětlil Nico suše. Ale dlaně měl pořád sevřené v pěst.

Kyler tu informaci chvíli zpracovával, než vstal a došel k lince. „Fakt si z toho budeš dělat legraci? Mohli jsme toho chlapa využít, ale tys… Tady jsme na Hádovi a o laskavosti se dvakrát nežádá, protože kdyby se na to přišlo, jsme ve velkém průšvihu a už tak to bylo zbytečně riskantní. Ale tobě je to jedno, ty si prostě neustále děláš, co chceš!“

„Vypadá to snad, že dělám, co chci?“ odsekl Nico. Rozhodil rukama a rozhlédl se po místnosti, aby bylo jasné, že poslední dny opravdu nedělá, co chce.

„Ale ježiši, no tak se pár dní nudíš, to je toho. Můžeš se vrátit k tahání cihel, když je to tady taková hrůza.“ Kyler se ještě nikdy s nikým takhle nehádal, ale svým způsobem bylo velmi osvobozující vypustit všechnu frustraci ven.

Nico naklonil hlavu na stranu a udělal krok dopředu. Klidná maska zmizela a teď se rozhodně netvářil nadšeně. „Ty si myslíš, že nemám žádnou práci?“ zašeptal a v jeho podání i taková obyčejná věta zněla výhružně. „Mojí prací je chránit tě.“

Kyler neodpověděl, ale když k němu Nico udělal další krok, intuitivně couvl a zády narazil do linky.

„Víš, co to znamená?“ pokračoval Nico a už se ani nesnažil předstírat, že není naštvaný. „To znamená, že kdyby se ti někdo pokusil ublížit, tak ho zabiju. Bez zaváhání a bez výčitek. Zabil bych pro tebe kohokoli, Kylere. Neříkej mi, že nic nedělám, když myslím jen na to, jak tě ochránit.“ Udělal další krok a to už stáli úplně u sebe.

„Dobře,“ zašeptal Kyler a upřeně přitom zíral do země, protože nedokázal Nicův pohled snést. Nervózně se ošil a chtěl odejít, ale měl dojem, že je Nico najednou všude. Že před ním nejde utéct.

„A že se nudím? To je dost malá cena za to, abys byl v bezpečí. Ty nemáš ani tušení, co pro mě znamenáš!“ zavrčel Nico. Chytil Kylera za bradu a donutil ho zvednout hlavu, aby se mu mohl podívat do očí. „Máš pravdu. Raději jsem laskavost vyplácal na lékořici, protože pro mě není nic důležitější než to, abys byl šťastnej. Takže za ni hezky poděkuj a buď hodnej.“

„Dě-děkuju,“ zašeptal Kyler.

Nico přikývl. Upřeně koukal do Kylerových očí, které byly tak temné, že by se v nich člověk hodně rychle dokázal ztratit. Nico měl dojem, že už se dávno ztratil. Zhluboka se nadechl, ucítil Kylerovu vůni a taky vnímal horko z toho, jak se k němu tiskl téměř celým tělem.

Prsty, kterými ho držel za bradu, mu pomalu sjel po lícní kosti na krk.

Byl naštvaný a ve vzduchu pulzovala divoká energie, se kterou si nevěděl rady.

Pak se najednou líbali.

A ne, tohle nebyla další pusa schovaná ve tmě.

Poslední dny měl Nico pocit, že něco v jeho životě zapadá, že se něco děje, že se něco ztrácí a něco objevuje, ale vůbec tomu nerozuměl. A teď už to dávalo smysl. To poslední, co v něm zanechala Victorie, vyprchalo. Aniž by si to uvědomil, už nic neznamenala.

Kylerova blízkost bylo to, co zapadalo.

Okamžitě ho vysadil na linku, aby byli ve stejné výšce, a ještě víc se k němu přitiskl a líbal ho a líbal, až ho brněly rty. Prsty mu zajížděl pod tričko, hladil ho, dotýkal se ho a držel ho, jako by nic dalšího na světě neexistovalo.

Nevnímal nic, možná dokonce nevnímal ani Kylera, ale jen jeho části – rty a ruce.

Bylo to, ježiši… ještě nikdy mu nezačalo tak rychle tvrdnout péro z líbání. Mohl si říct, že se prostě už dlouho neudělal, ale sotva pomyslel na to, že má u sebe Kylera, právě jeho, jen z té myšlenky byl vzrušený a nadržený. Chtěl ho, tak strašně moc ho chtěl, až se divil, že mu to nedošlo mnohem dřív.

Napadla ho fakt šílená myšlenka, že by Kylera nejraději odnesl do postele a tam ho po zbytek dne a celou noc postupně vysvlékal a zkoumal. A bylo mu úplně jedno, že je to kluk, prostě by ho klidně líbal všude, na každé částečce těla.

Akorát že tohle byl Kyler, jeho Kyler, a on věděl, že na něj nesmí spěchat, proto divoké a vášnivé líbání postupně zvolňoval, až se jen líně dotýkali jazyky.

Nakonec se Nico odtáhl a opřel si čelo o Kylerovo rameno. „Tys mi dal, Cvrčku,“ vydechl. Pořád byl hodně vzrušený a trochu to bolelo, ale potěšilo ho, že i Kyler má napnuté tepláky.

„Nicolaii?“ zašeptal Kyler a jeho hlas zněl hodně nejistě.

„Hm.“ Nico zvedl hlavu a při pohledu na rudého, zlíbaného Kylera se musel usmát.

„Děkuju za tu lékořici. Něco tak hezkého pro mě ještě nikdo nikdy neudělal.“

Nico spokojeně zamručel, vlepil Kylerovi ještě jednu pusu a narovnal se. „No tak jo. Tohle byla hodně zajímavá hádka,“ poznamenal a zhoupl se na špičkách. Chtěl se Kylera zeptat, jestli je v pořádku, ale vlastně ani nemusel. Viděl, že je. Viděl, jak váhavě slezl z linky a upravil si tepláky v rozkroku. Viděl, jak přešel k počítači, posadil se a pořádně se zatočil.

Viděl ten úsměv a viděl tu radost.

***

„A já myslím, že je to skvělý nápad. Možná přímo geniální. Teď přemýšlím, jestli to není ten vůbec nejlepší nápad, jaký jsem kdy měl.“

Kyler zase tak přesvědčeně nevypadal. „Jestli tohle považuješ za svůj nejlepší nápad, tak je mi všech ostatních nápadů, které jsi za život měl, opravdu líto.“

„No haha, pán je vtipálek.“ Nico se zaksichtil, ale rozhodně mu to nedokázalo pokazit náladu. Do obou hrnků napustil vodu, odnesl je ke gauči a sedl si na jednu stranu. Natočil se, aby viděl na Kylera, který vzal místo naproti. Takže seděli každý na jednom konci, koukali na sebe a zatímco se Nico usmíval, Kyler působil spíš rozpačitě.

„Máš snad dneska něco lepšího na práci? Jasně, mohl bys po sto padesáté číst knížku, ale věř mi, že tohle bude větší sranda,“ pronesl Nico a hledal v kapse minci. Když ji našel, spokojeně ji vyhodil do vzduchu a chytil.

„Když já nikdy nic takového nehrál. Nebudu vědět, na co se zeptat,“ odvětil Kyler. Byl nejistý, ale Nico poznal, že je to obyčejná nervozita, která nepřeroste v nic většího.

„V tom je právě ta legrace. Můžeš se zeptat, na co budeš chtít.“ Ukázal minci Kylerovi. „Takže? Panna, nebo orel?“

Kyler zhluboka vydechl. Každá nová věc pro něj sice byla těžká, ale díky tomu, že ji prožíval s Nicem, mu připadala celkem snesitelná. Akorát hrozně moc nechtěl být trapný nebo se hloupě ptát nebo… Těch nejistot bylo vážně hodně. „Panna, teď i potom. Vždycky panna,“ rozhodl a napil se vody.

Nico přikývl a vyhodil minci do vzduchu. Když ji chytil, zakryl ji druhou dlaní a schválně chvíli budoval napětí, než ji odkryl a… „Ha, orel. Takže se ptám já.“ Na rozdíl od Kylera, on s vymýšlením otázek neměl žádný problém. Měl jich plnou hlavu. „Fajn. Takže, tohle mě hodně zajímá. Kdy si konečně dáš lékořici? Dal jsem ti ji, abys ji snědl, a ne, aby ses na ni zálibně díval a přepočítával.“

„Já ji nepřepočítávám,“ ohradil se Kyler, i když ji opravdu párkrát přepočítal. „Já jen…“ pokrčil rameny a uhnul pohledem ke krabičce, kterou měl položenou vedle počítače.

„Ale no tak, svěř se. Pokud k sobě nebudeme upřímní, je ta hra na nic.“

„Dobře, no tak fajn. Je jich třicet, třicet kousků a já se rozhodl, že si vezmu každý měsíc jeden kousek. Akorát čím později začnu, tím déle nakonec vydrží. A teď to není tak těžké, protože jsem za ty roky na chuť lékořice už dávno zapomněl. Ale až si vezmu, budu mít určitě chuť a budu na to víc myslet a víc přemýšlet, jestli si jednu nedat dřív. Chápeš?“ Při těch slovech se trochu začervenal, ale přiměl se vzhlédnout a kouknout na Nica.

Ten se usmál. „Jasně, že chápu. Ale čím větší z toho budeš dělat věc, tím to pak bude horší. A víš o tom, že když ji sníš, můžeš si časem objednat zase další? Asi ne pořád dokola, ale jednou za čas určitě jo.“

„Já a dělat z něčeho velkou věc? To se mi moc nezdá,“ ušklíbl se Kyler a trochu se posunul, aby se mu líp sedělo. Ještě pořád nebyl dostatečně uvolněný, ale cítil se o trochu líp než před minutou.

Nico se taky ušklíbl. „No jistě. Tak já to s tou lékořicí nechám na tobě, ale pokud v následujících týdnech neochutnáš, možná ti ji sním. Tak jo, další kolo.“ Nico znovu vyhodil minci. „Mám štěstí, zase orel. Takže… předpokládám správně, že jsem byl tvoje první pusa? A tím pusa myslím, jak ses na mě přisál, vrazil mi jazyk do krku a tlačil se na mě rozkrokem.“

Jestli byl předtím Kyler červený, tak teď vyloženě zrudl. Líbali se včera a on to v sobě ještě nedokázal zpracovat, protože… Něco takového přece nešlo jen tak zpracovat. „Tak proto jsi chtěl hrát tuhle hru? Aby ses mě na to mohl zeptat? To přece smíš i tak.“

Nico se ke Kylerovi naklonil a chytil ho za ruku. „Klid. Jen žertuju. Ve skutečnosti to byla dokonalá souhra, oba jsme se přisáli. A přestaň se pořád vyhýbat otázkám. Odpovídej. Bylo to poprvé?“

„Ano.“

„A líbilo se ti to?“ uchechtl se Nico potutelně, i když si byl jistý, že ano. Přece viděl, že byl Kyler tvrdý. Jen se asi potřeboval ujistit, že to bylo dobré nejen fyzicky, ale i duševně, a že taková blízkost Kylerovi nevadí.

„To je další otázka, ale ještě jsi neházel,“ upozornil Kyler a ukázal na minci.

A tak ji Nico vyhodil, chytil, odkryl, a aniž se podíval, co padlo, zopakoval: „A líbilo se ti to?“

Kyler přeskakoval pohledem z orla na Nica a mračil se. „Umíš to vyhazovat tak, aby padalo, co chceš?“

„Neodpovídáš na otázku, Cvrčku.“

Kyler rozhodil rukama, byl trochu frustrovaný, ale nakonec v něm všechno tak nějak povolilo. „Ano, hodně. Byla to moje první pusa, moje první líbání, moje první všechno a vážně hodně se mi to líbilo.“

„Dobře,“ přikývl Nico. Nohy měl původně pod sebou, ale teď je natáhl a jednu položil Kylerovi do klína. „A ano, umím to vyhazovat tak, aby padlo, co chci,“ přiznal. „Promiň.“

Kylera to vlastně zase tak nešokovalo. Už si stihl všimnout, že Nicolai si často dělá věci po svém. „Dej mi tu minci, budu házet já. Jinak už hrát nebudu,“ řekl.

Bylo vidět, že Nico trochu váhá, jako by minci nechtěl dát z ruky, ale nakonec se jí přece jen vzdal.

Kyler rozhodně ani zdaleka neházel tak hezky, ale aspoň to bylo fér. A najednou byla tam, panna. Což bylo fajn, akorát na druhou stranu… se Kyler styděl pokládat otázky.

„Zeptej se mě, na co chceš. Je to v pohodě, fakt.“

„A tobě?“ vypálil okamžitě Kyler.

„A tobě co?“

„A tobě se to líbilo?“

Nico sjel pohledem ke svému rozkroku, jako by to snad mělo něco znamenat, a následně velmi sebejistým hlasem dodal: „Ale no tak. To bylo přece dost jasné. Líbilo se mi to a líbilo se mi to fakt hodně.“

Kyler si zničehonic uvědomil, že má úsměv od ucha k uchu. Nepokoušel se ho krotit ani skrývat, prostě tam jen seděl, měl Nicovy nohy v klíně a usmíval se. Raději znovu vyhodil minci, ale tentokrát ji nechytil. Zapadla mu za gauč. Chvíli ji doloval, než ji našel otočenou orlem nahoru. „Ptáš se.“

„Hm… tolik věcí, co mě zajímá. Dám něco odpočinkového. Takže, kdyby sis měl vybrat mezi čočkou a Stopy vášně, čeho by ses vzdal?“

„To vůbec není odpočinková otázka. Popravdě mi to připadá spíš jako horor,“ nakrčil Kyler nos. Ale upřímně se nad tím zamyslel. „A kdybych se vzdal čočky, tak bych měl co jíst?“

„Jo, mohl bys jíst konzervy.“

Konzervy občas měl, někdy je jedl přes den, ale připadaly mu moc slané a jinak bez chuti. Přežil by na nich? Asi ano, otázkou bylo, jestli by chtěl. „To je těžké. Čočku miluju, je to moje oblíbené jídlo, ale bez televize… Už tak tu není moc věcí, co by šlo dělat.“

Následovala minuta ticha, ale Nico trpělivě čekal. Líbilo se mu, jak vážně to Kyler bere, a tak ho jen sledoval.

„Vzdal bych se Stop vášně.“

„Fakt? Tak to já rozhodně ne. Vždyť jsem ještě neviděl první díl. Ani nevím, jak se Anna Maria poprvé potkala s Armandem. Tohle ne, čočka musí jít, je mi líto.“ Nico pohoršeně zavrtěl hlavou. „Raději házej znovu, než se pohádáme a skončí to další divokou líbačkou. Opravdu, zbavit se Stop vášně. A na hlavu jsi náhodou nespadl?“

Kyler to nijak nekomentoval. Bylo poznat, že se Nico po delší době dobře baví, a on mu to nechtěl a ani nepotřeboval brát. Vlastně se taky dost dobře bavil. Znovu vyhodil a padla panna.

„Už nevím, na co se mám zeptat. Nic mě nenapadá,“ připustil Kyler.

„Ale no tak. Něco tě určitě zajímá.“

Kyler nakrčil nos. Byl to nepříjemný a svědivý pocit v oblasti páteře. Na jednu stranu na sobě neměl rád, že ho některé věci tak děsí, ale na druhou stranu to chápal. Přece jen s mluvením s lidmi neměl moc zkušeností. „Co ta mince?“ napadlo ho.

„Co je s ní?“ nechápal Nico.

„Občas tě s ní vidím. Jak si s ní hraješ a tak. Znamená pro tebe něco?“

Nico se zarazil a jeho úsměv povadl, i když jen na vteřinu. „Ne, je bezcenná, někde jsem ji našel. Házej znovu,“ vychrlil rychle, jako by to chtěl mít za sebou.

„Před chvílí jsi říkal, že když nebudeme hrát poctivě, tak je to k ničemu,“ připomněl Kyler a položil dlaň na Nicovu nohu, kousek nad nártem, a poté s ní sjel níž. Začal ho pomalu hladit, nejspíš aby mu dal najevo, že je všechno v pořádku.

„To jsem fakt řekl? Nejsem já idiot?“ zamručel Nico a vzdychl. „Fajn, dobře. Ta mince je… Byla chlapa, kterého jsem zabil. Bylo to moje první zabití. Vlastně jsem ho ani nechtěl zabít, jenže on se proti mně rozběhl, křičel, mával zbraní a já se lekl a vystřelil. Když jsem ho pak kontroloval, vypadla mu tahle mince z dlaně. Lukai mi říkal, abych si ji nebral, že mi to tu chvíli bude připomínat, ale já chtěl, aby mi ji něco připomínalo. Jak na hovno jsem se cítil.“

Tohle Kyler nečekal. „Promiň. Neměl jsem naléhat, abys mi to řekl.“

„Neomlouvej se. Není to žádný smutný příběh, na který myslím před spaním. Na to mám jiné.“

„Já vím,“ odpověděl Kyler automaticky. Spíš to z něj tak nějak vyletělo.

„Víš?“ Nico vypadal celkem zvědavě. „Tak schválně. Jaký je můj smutný příběh před spaním?“

Kyler zaváhal. Nemyslel, že je to nejlepší téma k hovoru. „Nejsi na řadě,“ odvětil a pevně stiskl minci v dlani, aby ji Nico nesebral. Protože pak by zákonitě padl orel.

„No tak házej,“ pobídl ho Nico.

Bylo uklidňující, že Nico působil v pohodě. Jakože ho téma smutných příběhů nijak nevykolejilo, proto Kyler vyhodil minci do vzduchu a chytil. Samozřejmě, že tam byl orel.

Nicův vítězoslavný pohled mluvil za vše, ani nemusel pokládat otázku.

„Máš jich víc,“ zašeptal Kyler. „První smutný příběh je, že tě opustila máma. Druhý je Victorie, kterou jsi tolik miloval, ale ona odešla stejně jako máma. A třetí, podle mě ten nejsmutnější, je tvůj otec.“

Nico se napřímil. S těmi prvními dvěma příběhy počítal. Byly pravdivé a mnohokrát o nich mluvil. Bolely, ale už ne tolik jako kdysi dávno. Třetí příběh ho ovšem překvapil. „Můj otec?“ vydechl. Jen představa otce v něm něco probouzela. Směs emocí, které nešlo zastavit.

„Ano. Sice o něm moc nemluvíš, ale nejde si toho nevšimnout. Navíc, nezlob se na mě, že jsem to udělal, bylo to ještě dlouho předtím, než ses stal spojkou, něco jsem si i přečetl na internetu. A viděl fotky, většinou z bulváru, četl některé dokumenty z tvých misí…“ mluvil Kyler a nervózně přitom poklepával prsty do Nicova nártu.

„Pokračuj,“ pobídl ho Nico s kamenným výrazem.

„Máš z něj strach. A děláš všechno, co ti řekne. I když jde o úplnou šílenost. Nechat se na půl roku zavřít na Háda? Mohl tě poslat do kteréhokoliv jiného komplexu, kde se obecně ví, jak to tam vypadá, ale on vybral Háda? Jediné vězení, o kterém neexistují žádné zprávy. To je přece tak strašně přehnaný trest. Neříkám, že je špatný generál, ale nejsem si jistý, nakolik je dobrý otec.“ To všechno ze sebe Kyler v podstatě vychrlil. Věděl, že kdyby se zastavil, měl by čas se zamyslet a nejspíš by ztratil odvahu. „Prosím, nezlob se, že jsem to řekl.“

Nico nejdřív z Kylera sundal nohy, naklonil se, ale připadalo mu, že ani tak není dostatečně blízko, proto si ke Kylerovi rovnou přelezl. Sedl se vedle něj, chytil ho za ruku a rozevřel mu dlaň. „Dej mi tu minci. Úplně pitomě házíš,“ zamručel. Pak se ale na Kylera zadíval. „Proč bych se měl zlobit? Všechno, co jsi řekl, je pravda. Mám z otce strach. Už dost dlouho. Vlastně od chvíle, co rozhodl, že se stanu vojákem. A to mi bylo nějakých deset let. V té době přestal být otcem a stal se velitelem. A jestli je dobrý generál? Asi ano, pro ostatní. Na mě i na Lukaie byl dost tvrdý a nekompromisní. Kdybys to vytáhl před nějakou dobou, asi bys mě tím nasral. Jenže teď je všechno tak jiné, že tohle, taková kravina, mě ani v nejmenším nemůže rozhodit.“

Nico se ušklíbl a v tom úšklebku bylo něco hravého a bezstarostného. Něco, co Kyler v takové situaci rozhodně nečekal.

„Málem jsem chcípl na absťák a málem na mě spadla budova. Měl jsem po těle příšerně bolestivé spáleniny od slunce, rozřezal jsem si dlaně, brodil jsem se mokrým pískem, skoro jsem umrzl a žiju s psychopatickým vrahem. Tady můj otec nic neznamená, a tak nemá smysl se jím jakkoliv zabývat.“

Kyler přikývl a částečně se o Nica opřel. Bylo mu teplo a příjemně. Přestože ho Nico právě dost urazil. „Psychopatický vrah, vážně? Řeknu ti svoje nejhorší tajemství a ty to proti mně použiješ?“

„Jo, je to tak, to jsem právě udělal.“

„Skvělý. Tak až se budu příště chtít zase s něčím svěřit, budu vědět, že to nemám dělat.“

Tady se Nico zamračil. „Příště? Kolik lidí jsi do háje zabil?“

A pak už to nešlo vydržet a oba se začali smát. Nico by to nazval úlevným smíchem, po kterém je člověku prostě líp.

„Fajn, dobře, poslední vyhození a poslední otázka, souhlasíš?“ rozhodl, a protože minci držel v ruce, rovnou ji vyhodil. Dal si pozor, aby padl orel, jelikož poslední otázka musela být speciální. „Orel, to je mi náhodička,“ uchechtl se a dal si ruce za hlavu, jako by se protahoval, ale ve skutečnosti chtěl působit ležérně.

Kyler se ani nepokoušel protestovat, jen odevzdaně pokrčil rameny. Byl připravený skoro na každou otázku.

Skoro na každou. Ale na tu, co přišla, ani moc ne. Vlastně vůbec.

„Tak co, Cvrčku, budeme se konečně líbat?“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥