Szabi

meruňkovým buchtám

„…a dochází k vyrovnání koncentrací dvou roztoků s odlišnou koncentrací přes polopropustnou membránu. Je důležité si pamatovat, že molekuly vody přecházejí…“

Brad se nakloní dopředu a zašilhá na tabuli. „O čem, že to mluví?“

„O osmóze,“ odpoví Felix a ukáže na nadpis v sešitě. Má ho podržený fialovou fixou a hned vedle nakreslil kaktus. 

Brad nadzvedne obočí. „A vy tomu jako rozumíte?“

Na posledních čtyřech hodinách biologie jsme chyběli, takže nejspíš není jeho vina, že absolutně nechápe. Ačkoliv Brad nikdy nebyl vyloženě studijní typ. Což byl taky důvod, proč jsem si ho první den na střední vůbec nevšímal. Přišlo mi, že je to vůl.

„Moc ne,“ zašeptá Felix a hned pod kaktus napíše heslo difuze.

„Jak se vsadím, ty všechno víš a všechno znáš,“ pronese Brad mým směrem a přitom zkontroluje, jestli mám z hodiny vůbec nějaké poznámky.

Nemám. Dokonce až teď si všimnu, že mám na lavici otevřený sešit s poznámkami do matiky.

„No jasně, to jsem si mohl myslet. Velkej mistr, co nikdy nemusí dávat pozor.“

Neřekne to nijak zle, ale já stejně nedokážu udržet klidnou tvář. „Sklapni,“ zavrčím. A hned toho lituju. I když jen krátce, protože lítost vystřídá smutek a ten zas další nával vzteku a nakonec mám chuť se smát. Dokud nepřijde pláč.

Felix odtrhne oči od zápisků, pohlédne na Brada a oba pokrčí rameny.

„Seš v pohodě?“ zeptá se Brad. Naklání se přes Felixe, kterému evidentně nevadí, že do něj vráží ramenem.

Zamručím a zvuk, který vydám, lze docela snadno chápat jako jasně, anebo už nikdy v pohodě nebudu. Upřímně doufám, že Brad přijme první variantu, protože v té druhé se nechci vrtat.

Chvíli na mě kouká, rentgenový pohled, kterým mi vidí až do hlavy. „Tak co se stalo?“

Neodpovím.

„Něco doma?“

Neodpovím.

„Jak moc je to vážné?“

Neodpovím.

„Byl to…“

„Panebože, nemůžeš mě nechat na pokoji?“ vyštěknu a dám do toho trochu víc energie, což v překladu znamená, že to zařvu přes celou třídu.

Učitel Simmons nadzvedne obočí, jako by doufal, že mu jeden z nás tří dá vysvětlení, aniž by se musel ptát. On se celkově nerad ptá, proto snad nikdy nevyvolal jediného žáka.

Zvednu omluvně ruku. „Pardon,“ hlesnu. To mu stačí, aby odvrátil zrak a znovu pokračoval v nudném výkladu.

Počkám pár vteřin a pak pohlédnu na Brada. „Jsem v pohodě, jasný?!“ Řeknu to stylem, který napovídá, že jsem všechno jenom ne v pohodě. Naštvaně vydechnu a sevřu ruce v pěst.

„Jasný!“ odsekne Brad a zkříží ruce na hrudi. Působí bojovně a odhodlaně zároveň, takže už teď vím, že sotva zazvoní na přestávku, bude jak buldok.

Chytne a nepustí.

Ale já nechci, aby se ptal, a už vůbec nechci odpovídat. Co bych jim jako měl říct? Pravdu? Hele, měl jsem další záchvat, protože jsem dostal ultimátum. Od něj. A nic víc by nebylo třeba zmiňovat. Došlo by jim, o co jde.

A co pak?

Zcela upřímně. A. Co. Pak. Udělali bychom další šílenost a zase nemysleli na následky? Říkám tomu nekonečná spirála průšvihů. Jeden z nás do něčeho spadne a stáhne další dva s sebou. Možná ne úplně záměrně, ale stejně se to stane. A já už nechci.

Stejně jako nechci, aby věděli, co musím udělat. Aby se pak na mě dívali jako na… 

Bolest na spáncích, v rukou třas a já si nepamatuju, jak běžel čas.

No jo, pořád jsem nesnesitelně poetickej a v duchu sám sobě odsekávám.

Pořád mám pocit, že balancuju nad propastí.

Chci křičet. Že. Svět. Prostě. Není. Spravedlivej.

Že nevím, jak dál.

Zazvoní na přestávku a sotva Simmons vypadne ze třídy, Brad spustí. Přesně jak jsem očekával. „Tak dělej, vyklop to! Chci vědět, co se stalo?“

Zarytě mlčím.

„Damiene!“ zařve, čímž mě akorát vytočí.

Vyskočím na nohy. „Chceš vědět, co se stalo? Fajn, klidně se ti tu svěřím, ale co pak? Hm? Co s tím uděláš?“ Vím, že je to přes čáru. Vím, že tím Brada hodně raním, ale stejně ta slova vyslovím nahlas. Je to možná jediná věc, která ho dokáže umlčet.

Což se taky stane. Brad semkne rty k sobě, až skoro zbělají. A pohled, kterým mě propichuje, je najednou až příliš. Mám pocit, že ho nedokážu snést. Ani minutu. Ani vteřinu. Ani jediný okamžik posraného života.

Seberu batoh a hodím ho na záda.

„Kam jdeš?“ zastoupí mi cestu.

„Uhni!“ Prosmýknu se kolem něj, ale on to prostě nemůže nechat být. Chytí mě za loket a pokusí zastavit, ale já vím, že to nesmím připustit, protože pak bych mu všechno vyklopil.

A hodil ho zpátky do spirály.

Takže udělám jedinou věc, kterou nečeká.

Vrazím mu pěstí.

Téměř okamžitě mám pocit, že jsem překročil neviditelnou hranici, která mezi námi existovala. Jako bych porušil neexistující dohodu našeho přátelství. A nemám ani sílu, abych mu pohlédl do očí a něco řekl. Raději uteču ze třídy a pak ze školy.

Což je fakt na hovno, protože jsem dostal upozornění, že pokud vynechám ještě jednu hodinu, čeká mě příští rok opakování celého ročníku.

Ale srát na to. Koho zajímá, co bude příští rok?

Je mi jasné, že existují dvě možnosti. Jít domů a prostě to udělat. Nepřemýšlet, nějak to vydržet. Přesně jako tenkrát. Anebo jít za Kanem.

x

Nějakou dobu sedím v parku. Potkám sousedku, která žije z drbů, takže mi je jasné, že jakmile to půjde, povypráví o mém záškoláctví otci. Prohodíme pár zdvořilých vět a odchází s velkou radostí, protože ulovila velké sousto.

Beztak slyší každou naši hádku. Nosívá meruňkovou buchtu a vyzvídá.

Jak se máte a co váš syn? Jak je na tom? Posledně nevypadal zrovna dobře. Bere prášky?

Táta jí většinou práskne dveřmi před nosem, ale máma… Nechápe, kdy má mlčet, takže buchtu příjme a odpovídá.

Kdysi jsem pod meruňky schoval svoje prášky a bavil se tím, jak máma vytuhla u televize. Škoda, že nikdo další neochutnal. Aby věděli, co zažívám. Jak z nich šílím.

Četl jsem, že zdravý člověk z nich mívá jen vedlejší příznaky, které mohou být u každého jiné. Já zažívám těžké propady do nikam a noční můry, ale pořád lepší než ztráta schopnosti dosažení orgasmu.

Ačkoliv názory na moje psychické zdraví se různí.

Tak třeba můj otec myslí, že jsem totálně máklej. Za poslední dva dny, které jsem strávil převážně v posteli, za mnou nepřišel ani jednou. Ale pamatuju si, jak na mě koukal, když vykopl dveře a našel mě sedět uprostřed sprchového koutu.

Vím, že sebral prášek z mé dlaně a opatrně ho položil na poličku. Pak mě vzal do náruče a odnesl do postele, jako bych nevážil ani gram. A řekl, že žádná záchranka nebude potřeba. Že bude líp.

A pak mi prohrábl vlasy. Vím to. VÍM.

Jenže to na situaci stejně nic nemění.

Kdybych za ním přišel a chtěl, aby mi pomohl, aby mě zachránil, stejně by nic neudělal.

Kouřím jednu cigaretu za druhou a přitom poklepávám nohou. Kane končí v práci ve tři a já pořád netuším, jestli je dobrý nápad jít za ním.

Kane.

Před pár dny jsem mu řekl, že ho miluju. U jeho dveří, chvíli poté, co jsem myslel, že ho můžu ztratit. Což bych nepřežil.

Já ho nechci ztratit.

Vím, že šestá cigareta už je moc, ale stejně ji vykouřím, i když se mi z ní navaluje. Bloudím po městě, nakukuju do výloh a spousta lidí na mě kouká, jako bych je chtěl okrást. Přecházejí na druhý chodník, nebo schválně zahýbají do vedlejších ulic.

Ale třeba si to všechno jen nalhávám.

Moje oči přece lžou. Mozek lže. Já sám sobě lžu. Všichni lžou.

A nikomu se nedá věřit. Tak nechápu, kam do toho všechno zapadá Kane.

Před pár dny jsem mu řekl, že ho miluju. A on neodpověděl. Má mě na sex? Na pobavení? Rozptýlení? Z legrace? Sázky? Jen tak? Bez důvodu? Z tisíců důvodů, z nichž ani jeden nedává smysl?

Stojím na mostě, zírám na řeku pode mnou a přemýšlím, že někdy je lepší prostě skočit. Jedna mámina kolegyně v práci taky takhle jednou skočila, rozplácla se na chodníku a máma pořád opakovala, že nechápe proč. Já na druhou stranu chápal. 

Skákat teď však nemá žádný smysl. Nejspíš bych skončil jen s mokrým oblečením a maximálně zlomenou nohou. Takže raději do vody flusnu a dál procházím městem. A přitom docela nenápadně kroužím kolem policejní stanice.

Bylo by jednodušší, kdybych šel domů a prostě to udělal. A pak bych zapomněl a třeba odjel z města někam hodně daleko. Což byl vždycky Bradův sen. Sbalit batoh a odejít. A já si moc přál jít s ním. Viset mu na rtech, očích a šul… následovat ho, kam jen bude chtít. Jenže hodně věcí je najednou jinak. Stačilo k tomu pár týdnů.

Řekl jsem Kaneovi, že ho miluju. Miluju. Miluju. At už to znamená cokoliv.

Ale on nic neřekl. Ani slovo.

Pravidla zní přece jasně. Nevěřit nikomu. Takže nechápu, proč mám tendenci ho neustále vylučovat z rovnice. Asi proto, že jsem totální idiot.

Rozhodnu se jít domů. Dokonce tím směrem nějakou dobu jdu, ale pak zničehonic otočím a za pár minut už sedím na kapotě stříbrné Audiny. Těkám pohledem mezi časem na mobilu a vchodem na stanici. Vlastně sám sebe ani na chvíli nepřemlouvám, že bych měl rozhodnout jinak.

Protože jinak nechci. 

Kane vyjde ze stanice s plechovkou coly v ruce. Vypadá vyčerpaně. Má kruhy pod očima a je bledý, skoro bych řekl až nepřirozeně. Vím, že měl teď hodně směn za sebou a nejspíš málo času na spaní, ale pořád je tu i ta druhá možnost. Že v práci viděl něco… Že v práci něco viděl.

Je policajt přes pět let. Je mi jasné, že za tu dobu musel narazit na spoustu různorodých případů. Sám mi o některých řekl.

A já nechci. Zoufale moc nechci, abych se pro něj jedním z těch případů stal.

Celou cestu mlčíme. Dokonce ani nepustíme rádio, takže je ticho ještě hmatatelnější a hlasitější. Toužím mu říct, že všechno, co jsem kdy vypustil z pusy, beru zpět.

Nemiluju. Ne. Ne. Ne.

Nakonec ale nic z toho neudělám. Zarytě mlčím a koukám z okna.

Zastavíme u domu, vyjedeme výtahem až k jeho bytu a on mi vlepí pusu do vlasů. Odejde do sprchy, zatímco já spadnu na sedačku a docela dlouho a upřeně zírám na komín detektivek.

Třeba má případy rád.

Třeba rád zachraňuje kluky v nesnázích a stává se pro ně hrdinou.

Jak vím, že jsem první?

Jak vím, že jsem jediný?

Nic z toho nemusí být pravda.

Všichni lžou.

Když vyjde ze sprchy, oblečený jen v teplácích, docházím právě k názoru, že kluků jako já má několik, že ho nenávidím, že byl debilní nápad sem chodit, že ho nenávidím, že mě má jen na sex a že ho nenávidím. Přesně v tomhle pořadí.

Kane z lednice vytáhne jahodový džus, sedne na druhou stranu sedačky a zírá na mě. S tím svým úsměvem a bohovským klidem, kterým mě akorát vytáčí k nepříčetnosti, protože mi tím dává najevo, že ho nikdy nedosáhnu.

„Co je?“ vyštěknu. 

„Co je tobě? Celou cestu sem jsi nepromluvil.“

Pokrčím rameny. „Nechtělo se mi,“ odpovím stručně. A pravdivě.

Kane odloží džus na stůl. „Mluvit, nebo jít za mnou?“ 

Vlastně nevím, jestli by mi pomohlo, kdyby řekl, že cítí to samé. Kdyby řekl, že cítí alespoň něco. „Mluvit,“ odvětím. „Kdybych nechtěl za tebou, tak tu asi nejsem, ne?“ A kdybych s tebou pravidelně nespával, tak bych asi nemohl zůstávat, napadne mě. Sundám tričko a hodím ho na zem. „Tak jdeme šukat, co říkáš? Proto jsem přece tady.“

Chci vstát, ale Kane mě chytí za loket a stáhne zpátky do sedu. „Obleč se, prosím tě.“

„Proč?“

„Protože s tebou chci mluvit, ne šukat.“ Sebere tričko ze země a podá mi ho. Pak položí hlavu na opěrku a vypadá, jako by svá slova myslel smrtelně vážně. Dokonce mi přejede rukou po stehně, ale není v tom nic sexuálního. Spíš mám pak chuť se k němu přitulit, obejmout a už nepustit.

Což samo sebou není můj styl, takže nic z toho neudělám. 

„Proč bys se mnou chtěl mluvit?“

„Protože vidím, že tě něco žere,“ odpoví jednoduše. „Ale ty chceš slyšet, že mi na tobě záleží, nemám pravdu? Záleží mi na tobě.“ Pronese to tak klidně a rozhodně, že mi tím na vteřinu vyrazí dech.

„Jak moc?“ našpulím rty.

„Tak moc, že ti pomůžu, ať jde o cokoli.“

Vzdychnu. Všechno to zní tak hezky, bezpečně. Ale to je ten problém. Není první člověk, kterému jsem bezmezně věřil, a pak šlo všechno do kopru. Uhnu pohledem. „No jasně. Trpíš hrdinským komplexem.? Nejdřív Brad, pak já a… Dám ti Felixovu adresu, abys věděl, kam jet příště.“

„No, to samozřejmě můžeš. Hele, nečekej, že tě budu přesvědčovat, abys mi věřil. Nebo že ti budu dávat nějaký kázání. Nakonec, nejsem tvůj fotr. Jsem tvůj přítel.“

Po tomhle prostě jen tak vstane a nevzrušeně zmizí v ložnici. A nechá mě samotného se slovem přítel poletujícím všude kolem.

Řekl jsem, že ho miluju. A on řekl, že jsem jeho přítel.

Vyskočím a doběhnu za ním zrovna ve chvíli, kdy přes hlavu přetahuje tričko.

„Nechci, abys měl pocit, že se o mě musíš starat,“ vypálím okamžitě. Držím se přitom futer, stojím napůl v ložnici a napůl v obýváku, jako bych přemýšlel, jestli zůstanu, nebo uteču.

Kane spustí ruce podél těla a chvíli na mě kouká. Když už myslím, že nade mnou zlomí hůl, přijde blíž a položí mi dlaně na tvář. A já nedokážu uhnout pohledem, takže zírám přímo do jeho očí.

„Ale já se o tebe musím starat. A ty se musíš starat o mě. Takhle to chodí, Damiene.“

Jako ano. Bylo by snazší, kdybych do toho žádné city netahal.

Ale copak to kurva jde? Když je tak…

Miluju ho, miluju ho, miluju…

„Fajn,“ zašeptám. „Něco se stalo a já nevím, co mám dělat. Potřebuju pomoct.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥