Szabi

nečekaným střihům

Paradoxně ve chvíli, kdy se mám cítit nejlíp, mi je nejhůř.

Ráno mluvím s Kanem jen sporadicky. Spěchá do práce. Na místo, kde každý telefonát, každý výjezd, každá minuta může být jedna z posledních. Vražedná, nebezpečná, smrtelná, bolestivá, popravující… Napadá mě tisíc přídavných jmen. Tisíc možností, jak popsat, co by se mohlo stát.

V tomhle můj mozek funguje na sto procent. Jakmile existuje šance, že bych mohl propadnout ještě větší panice, využije ji.

Nejsem si jistý, co je přesně za den, a tak vyrazím směrem ke škole. V půlce cesty ovšem dojdu k názoru, že bez batohu to nemá smysl. Škola celkově nemá smysl, ani učebnice tohle nemůžou změnit, ovšem bez peněz na oběd je to úplné zoufalství. Takže projdu kolem plaveckého bazénu a místo toho, abych šel rovně, zahnu doprava.

V dálce zaslechnu sanitku. Jako malý jsem dokázal její houkání dost přesně napodobit. Tuhle schopnost jsem pak v průběhu času ztratil, ale pořád si pamatuju, jak si mě strýc posadil za krk a já houkal a lidi uhýbali na stranu.

Teď myslím na to, kam ta sanitka jede. Pro koho.

Kane nemá jen jednu jizvu na tváří. Když jsem ho líbal na záda, našel jsem další. Je jich vlastně docela dost. Až ho uvidím příště, třeba zas nějaká přibude. Jen tak, a on nad ní jen mávne rukou. 

Sednu na obrubník a složím hlavu do dlaní. Starší paní s taškou na kolečkách zastaví, aby se zeptala, zda jsem v pořádku. Pokrčím rameny a ona mi dá jablko. Na první pohled je moc hodná, ale člověk nikdy neví. Třeba má doma ve sklepě uvězněného kluka, mlátí ho Biblí po hlavě a nutí ho klečet na hrachu.

Což ale neznamená, že jablko nepřijmu. Očistím ho o kalhoty a sním.

A pak nastane fáze kolíbání. Říkám tak chůzi, která je pomalejší než plazení. Od jedné strany chodníku ke druhé, opilecké manévry bez alkoholu. Na zabíjení času nejlepší věc na světě.

Vím, že kluci jsou ve škole, takže nemá smysl chodit k nim domů.

Vím, že Kane je pro následujících osm hodin taktéž nedostupný.

Stejně jako sestra.

To jsou ty chvíle, kdy má celý svět něco na práci a já ho tak nějak nestíhám.

Kolíbavým krokem nakonec dojdu až k našemu paneláku. Vystoupám do třetího patra, ale usoudím, že jsem přitom dostatečně nedýchal, proto seběhnu dolů. Podruhé už si dávám pozor. Na každém schodku provedu sérii třiceti nádechů a třiceti výdechů.

Do dvou hodin jsem doma.

Respektive v bytě, kde bydlím. Já, moje rodina a bludy.

Vejdu neslyšně. Boty schovám do botníku a potichu se vkradu k sobě do pokoje. Je v něm uklizeno. Oblečení mám vyprané a poskládané ve skříni. Učebnice jsou poskládané na stole a všechno špinavé nádobí zmizelo.

Takhle nějak můj pokoj vypadal před dvěma roky. Nad postelí tenkrát ještě visel plakát FC Juventus, ale skončil roztrhaný v koši. Stejně jako všechno, co mi otec daroval. Některé z těch věcí jsem miloval, třeba baseballovou rukavici, kolečkové brusle, dobrodružné romány, a trhalo mi srdce se toho zbavit, ale neviděl jsem jinou možnost. Se mnou to vždycky bylo buď a nebo.

Všechno oblečení ze sebe shodím a nechám ho ležet na zemi. Obleču tričko Reebok, černé trenky a zalezu do postele. Povlečení voní po šeříku.

Ačkoliv ne všechno dala máma do pořádku. Přímo nade mnou na stropě je stále přilepená obrovská červená žvýkačka Hubba Bubba.

Nějakou dobu čtu vědecké články o nejzajímavějších psychických poruchách, ale nakonec usnu u těžkého případu disociativní poruchy, kde se pacientova mysl rozštěpila na dvacet osobností. Což je bezpochyby zajímavé, ale šeřík je šeřík a já klimbnu.

Připadá mi to jako pár sekund, ale muselo to být několik hodin, protože když na stehnu ucítím dotek a otevřu oči, v pokoji už je šero.

Leknu se a chci vykřiknout, ale okamžitě mi přiloží ruku na pusu. Hledím na něho s rozšířenými zorničkami. A jeho ruka mě dál hladí po stehně.

„Nekřič,“ řekne. Ruku na mojí puse sundá, tou druhou mi ale zajede do rozkroku.

„Vypadni!“ zavrčím, ale ztiším přitom hlas. Je mi jasné, že je otec doma.

Takže si netroufne.

„Klid, Damiene. Přišel jsem si jenom promluvit.“

„Tak oddělej tu ruku!“ Chci od něj co nejdál, ale přesto zůstanu nehybně ležet. Navzdory situaci mám mnohem větší strach, že dostanu další záchvat, než že by něco zkusil. Přece jen… Není to typ, co by to chtěl odbít takhle. Rychle a potichu, aby nás nikdo neslyšel.

Nadzvedne obočí, chvíli váhá, ale ruku přece jen vytáhne. Zvedne ji, abych na ni viděl. „Spokojenej?“

„Co chceš?“

„Vyhýbáš se mi,“ pronese vyčítavě. Jako bychom snad spolu měli nějakou dohodu a já ji porušil. „Už skoro nechodíš domů.“

Vysoukám se do sedu a přitáhnu kolena blíž k sobě. Vyčítám si, že jsem usnul. Že jsem ho neslyšel přicházet. Že jsem neutekl, dokud jsem měl šanci. „Hádej proč!“ vypálím.

„Tak hele. Už mám těch tvých keců plné zuby. Byl jsem na tebe hodný. Prominul jsem ti víc, než sis zasloužil. Zachránil jsem tě před pasťákem. Na to nezapomínej. A co to auto? Hm? Řekl jsem snad policii, kdo za to mohl? Ne. Mlčel jsem.“

Odvrátím zrak a on znovu vsune ruku pod peřinu.

„Víš, na čem jsme se domluvili.“

„Ty ses na tom domluvil. Já nesouhlasil,“ odseknu. Odhodím peřinu na stranu, abych ho mohl pořádně kopnout do ramene. To nečeká, takže dostane přímý zásah a málem přitom spadne z postele.

Dostanu facku, až se mi z toho zamotá hlava, ale stejně mám dobrý pocit, že jsem ho na okamžik viděl pokořeného.

„Zítra jedou tvoji rodiče zase na chatu a vrátí se až v pondělí. Do té doby se se mnou vyspíš, nebo zajdu na policii a řeknu jim, jak to bylo s tím autem doopravdy.“

Bez dalšího slova odejde.

Dlouho pak sedím na parapetu, nohy mám spuštěné dolů z okna a kouřím jednu cigaretu za druhou. Moje terapeutka mi mnohokrát říkala, že takhle situace řešit nemám. Ale co ona o tom může vědět? Všechny poruchy a záchvaty a úzkosti zažívá jen teoreticky. A vůbec… Stejně by mě nejraději zavřela někam do ústavu, nadopovala prášky a přešla k dalšímu pacientovi. A já k ní chodil jen proto, že mi ji přidělil soud.

Když vyjdu konečně z pokoje, celá rodinka sedí v obýváku u televize. Dokonce i sestra, která má nohy natažené na stolku a popíjí čaj. Nevím, koho se tím snaží oblbnout. Všichni ví, že pije čistej rum a má problémy s chlastem.

„Damiene. Netušila jsem, že jsi doma. Pojď za námi,“ pronese máma a uvolní místo mezi sebou a strýcem.

Chvíli na ni koukám, jestli jako žertuje. Jenže ona je fakt tak blbá! Blbá kráva, co nikdy nic nechápe. Narodila se jen proto, aby byla hezká. A k tomu mozek evidentně nepotřebuje.

Nenávidím je. Nenávidím je všechny.

„Damiene,“ zopakuje.

„Zrovna koukáme na kvízy. Přidej se. V kvízech seš přece nejlepší,“ pronese strýc a ukáže přitom na televizi.

„Jo, protože vy nemáte dohromady ani IQ šimpanze,“ pronesu ledovým hlasem.

Každý na mé prohlášení zareaguje jinak. Sestra pokývá hlavou, jako by se mnou vlastně souhlasila. Strýc se klidně usměje. Máma vypadá šokovaně a otec zrudne.

„Damiene!“ křikne.

Hystericky se rozesměju a pak… STŘIH.

Sedím ve sprchovém koutě a na levé noze mám obutou tenisku. Voda z hadice stříká na podlahu a všude na zemi jsou rozházené šampony, kartáčky, mýdla a… prášky. Jeden dokonce držím rozmočený v dlani, zvednutý do výšky, jako bych ho chtěl přimět vzlétnout.

Zamrkám.

A otec vyrazí dveře do koupelny.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥