Szabi

Ne vždycky je to sráč.

Úplně stejně jako není vždycky vrahem komorník, a polda z maloměsta není obtloustlá gorila, co do sebe hází jednu koblihu za druhou.

Ale někteří lidi s obličejem jako on… Někteří lidi jsou prostě klišé.

Může mít metr sedmdesát a neutrální výraz. Bavit se, chodit na bar pro pití a strkat drobáky do jukeboxu. I kdyby právě teď a tady poslal sto babek na tučňáky, kterým tajou pod prdelí ledovce, pořád to bude macho, co tříská svoji ženskou. Je jedno za co. Borec jako on si důvod najde. Že použila výraznou rtěnku, připálila jídlo, je nezodpovědná, nevěnuje se dostatečně dětem, není dost reprezentativní.

Je těžký být reprezentativní, když ti tvůj starej den co den vyrábí moncla.

Dívám se, jak se sklání nad kulečníkem, jak bodá do koulí starým tenkým tágem, a vsadím se, že přesně takovej je jeho čurák.

„Dáte si něco?“ Barmanovi připadá legrační, že postávám u baru, zatímco Mitch vyslýchá dvojici dvacetiletých kluků, kteří si dali přes držku. Nakonec, proto jsme tady.

V uniformě. Takže se ani nenamáhám odpovědět.

„Zajímá vás Harry Walkins?“

Mlčím. To je většinou efektivnější, než se vyptávat.

„Je docela zvíře. Říká se o něm, že v něčem jede, ale nic ode mě nevíte. Jeho brácha, jo, to byl jinej cápek. Jenomže teď sedí. Pořádal nelegální závody za městem. Myslím, že ho fíz – teda policajti chytili minulej rok v prosinci. Jel nadranej pro vánoční stromek a zapomněl si přimontovat SPZku. A když ho zastavili, řekl, že jich má v garáži spoustu, ten idiot. Takhle se na to přišlo. Někdo tvrdí, že měl doma i varnu, ale tomu moc nevěřím… To Harry je jinej.“

Podívám se na barmana a ten si to vyloží jako projev zájmu.

„Chytřejší,“ řekne na vysvětlenou. A ne, nevrátí se k utírání sklenic, ani k míchání drinku. Protože tohle není americkej film, kde barmani většinou nemaj na práci nic jinýho.

Prostě dál stojí a okatě čumí, chvíli na mě, chvíli na Mitche, jako kdyby ještě nikdy neviděl policajty v baru. Přitom jsme tady tenhle měsíc aspoň potřetí. Nejdřív kvůli rvačce, kde jedna ženská vypíchla té druhé oko, a potom kvůli chlápkovi, co měl v sobě tři promile a vyhrožoval, že se odpálí uprostřed parketu. Bombu měl podle všeho v kapsách o dvě čísla větší větrovky, ale když jsme ho šacovali, našli jsme jen brikety a dopis od exekutora.

„Vyřízeno,“ prohodí Mitch, když dojde ke mně. „Díky za pomoc.“

Naposledy se podívám na Harryho Walkinse, ale místo něj vidím jeho ženskou, kterou občas potkávám v bistru, naproti policejní stanici. Někdy s ním, někdy bez něj, ale vždycky ve slunečních brýlích.

„Kane?“

„Jo.“

Sebereme se a jdeme pryč. V zádech cítím bodavý pohledy a taky fakáče, ale už se neotočím. Slyším, jak někdo trefil kulečníkovou kouli a ta se kutálí po stole a zmizí v díře.

Dveře se s klapnutím zavřou. Venku je zima a na parkovišti postává několik aut.

Jedno má zamlžený okénka a u druhýho někdo chčije. Projdeme kolem. Jsme tu pěšky. Když nám zavolali, byli jsme zrovna na pochůzce, takže žádný auto, pěkně jsme si to štrádovali z Hustonskýho parku od kolotočů, kde Mitch vysvětloval partě kluků, proč je kravina brát drogy.

Buzeroval je stejně, jako tenkrát zkoušel buzerovat Damiena.

V parku je touhle dobou jenom pár bezdomovců, co pospávají na lavičkách, zkroucený do nejrůznějších poloh jako ten nejsmradlavější Tetris na světě. Většina z nich chrápe nahlas, takže nemusíme kontrolovat jejich životní funkce.

Vezmeme to podél řeky ke škole, kde se často schází nezletilý děcka, a pak obejdeme nejbližší diskotéky tohohle bloku. V otevřeném okně jednoho z paneláků na sebe ječí ženská a chlap, a za starou dodávkou, odstavenou ve slepý ulici, nahlas prcaj kočky. Zastavíme před klubem, kam se často snaží procpat nezletilí na falešné občanky, a Mitch chvíli mluví s vyhazovačem, kterého zná z pochůzek.

Jdu se za roh vychcat a zkontroluju mobil. Jsou tři ráno, což znamená, že mě čekají ještě dvě hodiny venku, rychlá snídaně v bistru a hodina v kanclu, než budu moct jít. Dřív, a tím dřív myslím pár měsíců zpátky, jsem zvládal po probdělý noci znovu normálně pracovat. Stačila mi k tomu hodina spánku a studená sprcha, anebo si vyhonit na záchodech.

Masturbace podporuje průchod krve, nejen do péra, ale i do mozku, a člověk si pak připadá čilejší a odpočatější, než kdyby do sebe nalil dva hrnky kafe.

Ale poslední dobou… Jsou některé věci jinak. Logicky.

„Kane!“

Zapnu si poklopec a jdu za Mitchem. Pomalým, rozvážným krokem, aby nenabyl dojmu, že se přetrhnu, když na mě zavolá. Ani po třech letech, co jsme kolegové, se totiž nedokáže zbavit otcovského komplexu a jisté starostlivosti. A samozřejmě taky vděku, že jeho skutečný syn není stejný jako já.

„Mike Truman se tu před pár dny ukázal,“ vysvětlí Mitch a jeho kámoš vyhazovač pokývá hlavou. „Byl úplně namol, ale vykřikoval, že ví naprosto přesně, kdo ukradl peníze starýmu Terrymu. Ale popořadě.

Terryho dcera, která tady žila před lety – a to si ještě nemůžeš pamatovat, protože tou dobou jsi teprve šplhal na vojenský škole po laně – si během studia přivydělávala tak, že se nechávala zaměstnat v zámožných rodinách jako výpomoc a kradla šperky a nejrůznější cetky. Jenomže jednou se dostala k papírům, co hovořily o plánu úkladný vraždy. Místo toho, aby s tím šla na stanici, se tahle husa vydala do nejbližšího bulvárního plátku. Tamní redaktor byl ale idiot.

Shrnu to. Nakonec to pro ni nedopadlo dobře. Ukázalo se, že to není jenom jedna vražda, bylo to celý spiknutí. A tahle ženská věděla, že musí utéct, takže sedla do auta a… Vzala to v noci o svodidla, uhořela, ale zuby se nenašly.“

„A Terry se z toho zhroutil,“ pokračuje vyhazovač a zapálí si. Může mít tak dvě stě kilo, ale kouří borůvkový loftky. „Zavíral se u sebe v bytě a říkal, že ji vidí. Svoji malou dcerušku straku. Nepustil k sobě nikoho a lidi si mysleli, že mu přeskočilo. Jenomže Mike, co k němu chodil s nákupem, ji taky jednou viděl.“

Povytáhnu obočí. „Dobře, takže podle vaší teorie fingovala svoji smrt, a když jí došly peníze, vrátila se a obrala tátu?“ Ne že by to bylo nereálný. Na světě se děje spousta zkurvených věcí.

Stojím se založenýma rukama. Z otevřených dveří klubu k nám doléhá hlasitá hudba a smrad marihuany. Ale tohle Mitchovi nevadí, protože vyhazovač je jeho známej, takže si může namlouvat, že uvnitř je všem osmnáct plus.

Všichni máme svoje oblíbence. Vždyť ani soudci nejsou objektivní, tak co byste chtěli od fízlů.

Myslím na Damiena. Na to, jak se převaluje v mojí posteli, svírá povlak polštáře zmuchlaného pod hlavou, a když se pohne, trochu se mu přitom vyhrne tričko. Odhalí kůži pod pupíkem.

„Nebo je to vážně její duch, co se…,“ začne chlap, ale zmlkne, když se na něj podívám.

„Co se zhmotní, jen když vidí prachy?“ Cítím, jak se mi koutky roztahují v posměšném úšklebku. „Nebo se ta holka vážně zabila. Terry měl halucinace, protože se s tím nedokázal vyrovnat. A Mike Truman toho využil. Okradl staříka, ožral se, a aby se zbavil podezření, začal vykládat, že tu holku taky viděl.“ Sáhnu do kapsy, kde najdu karamelku. Rozdělám ji a jazykem posunu do tváře, na místo, do kterýho několik hodin zpátky narážel Damienův žalud.

„Všechno nemusí mít logický vysvětlení,“ pokrčí vyhazovač nevzrušeně rameny.

Ale jo. Všechno má svoje logický vysvětlení. I Boha nakonec osrala evoluce.

Mitch si napíše do sešitu: promluvit si s Trumanem.

A jdeme dál. Přes náměstí, kde se teprve teď zavírá hladový okénko a stará ženská před ním zametá. Nemluvíme. Většinou jsme ticho a někdy, když je sdílnej, mele Mitch o klukovi a o tom, co se mu povedlo ve škole. Oznamuje, vypráví a chlubí se, takže nemusím reagovat a můžu místo toho myslet na svého kluka.

Je vtipný, kolik významů to slovo může mít.

U kašny se vznáší chuchvalce mlhy a mně se lesknou boty z toho, jak jsme procházeli parkem. Už padá rosa.

Mitch si dýchá na ruce. Touhle dobou je to o tom nějak to doklepat. Lidi umírají nanejvýš okolo třetí. Ještě mě nevolali k mrtvole, u které by byl odhad smrti v pět ráno. Dokonce ani sebevraždy se v tuhle hodinu nekonají. Všechno působí mírumilovně, i šlapka Vendy, která se táhne k motelu a boty s vysokými podpatky drží v ruce. Když nás zmerčí, zastaví a zapálí si, a do toho nahlas žvýká.

„Pořád seš teplej, Kane?“

„Pořád.“

„Škóda,“ protáhne. Má rozmazané linky a na krku otisky prstů, pořádných pracek, ale nikdy se netváří jako někdo, komu je ubližováno. Jednou nabídla, že mi vykouří a já jsem řekl ne a ona na to, že to klidně udělá zadarmo, že má sex ráda. Přiznaný šlapky jsou v pohodě, protože nepředstíraj, nemusíte hádat, řeknou vám to. Vlastně jde o ty nejupřímnější ženský.

„Jdi se vyspat,“ poradí jí Mitch.

Bistro otevírá za pár minut, a když přijdeme, všude je prázdno. Na stolech jsou laciný ubrusy a jídelní lístky, a dělají tady ten nejhorší jahodovej shake. Stejně si ho objednám, a k němu palačinky. Z okna pozoruju policejní stanici, před kterou mám zaparkovaný auto a myslím na to, jak na něm Damien někdy čeká. Se školním batohem hozeným u předního kola.

K ránu bývám nejvíc sentimentální.

„Jefferson má rakovinu,“ povzdychne si Mitch zničehonic.

„Dobře.“ Jefferson je náš kolega, co slouží pomalu stejně dlouho jako Mitch.

„Říkali jsme si s ostatními, že uděláme sbírku.“

„Na rakev?“

„Ježiši Kriste, Kane, na chemo. Aby to jeho rodinu úplně nezničilo. Je to strašný. Nedokážu si představit, že by se to stalo zrovna nám. Musíš… Projevuješ vůbec někdy emoce?“

Přestanu kousat brčko a shake položím na ubrus. Nevím, co chce slyšet. Že je mi to líto? Jasně, budiž. Ale moje zodpovědnost leží někde jinde. V peřinách. Takže prostě jenom sáhnu pro příbor, ukrojím kus palačinky a strčím si ho do pusy.

„Zítra zkusím zajít za tím Trumanem,“ změní Mitch téma. Sám si objednal jenom černé kafe a vejce natvrdo, takže musí mít naprosto nechutný sperma. Jinak je to ale neškodnej strejda… Člověk. Ze slova strejda skoro bliju.

Jak jsem řekl, někteří lidi jsou prostě klišé.

Když dojíme, je pomalu čas udělat si poslední kolečko přes Hustonův park, pochytat fetky, co si přivstaly, a zamířit na stanici. Obchody otevírají, prodavačky nosí ven cedule, leští skla výloh, a ve vzduchu je cítit vůně pečiva. A samozřejmě taky pozůstatky noci. Stará McMillerová sprchuje zahradní hadicí schránku, kterou jí někdo ohodil. Když nás zmerčí, začne s ní mávat, a osprchuje přitom i sousedovo auto.

„Páni strážníci, to je tenhle měsíc už podruhý. Minule poblili pozvánku na svatbu mojí neteře, krásnou bílou obálku. Musela jsem ji otevírat v rukavicích na stírání.“

Mitch pokyvuje a já zírám někam nad střechy budov, kde pomalu vychází slunce. Prohmatám všechny kapsy, ale najdu jenom zápisník, telefon, odznak, peněženku… Další karamelky u sebe už nemám. Zůstaly v přední přihrádce auta.

„Zajímalo by mě, jak to chcete řešit,“ pokračuje McMillerová. Vybavím si, že je úspěšná recenzentka knih v důchodu, která se stará o manžela s Parkinsonem. Nic moc. „Protože tohle dál nejde, někdo ty chuligány musí dopadnout.“

„A co byste si tak představovala, že s nima uděláme?“ chce vědět Mitch.

„Copak já vím? Jsem snad policajt?“

Dojdu k plotu, opřu se o něj a chvíli na ni koukám. „Zkuste si tu schránku přimontovat z druhý strany branky. Pošťák to pochopí a vám do ní nikdo nenablije, protože by to znamenalo, že musí přelézt plot. Rozumíte? Vepředu necháte jenom cedulku se jménem.“

„Aha. Takže tohle je vaše řešení. Další omezení…“

Mele dál, ale Mitchovi touhle dobou dochází trpělivost, a já mám na práci důležitější věci, takže se sebereme a ignorujeme, že nám na záda stříkla voda.

Ke stanici jsou to odtud asi dva kilometry, ale už se nemusíme nikde zdržovat. Jdu rovnou do šaten a do sprch, rozhodnutý, že papírování nechám na později. Shodím ze sebe uniformu a boty, a vlezu pod horkou vodu. Připomíná to trochu vojenské umývárny, kde jsem se sprchoval několik let.

Ačkoli jsou tu nepatrné rozdíly. Třeba v tom, že tady zřídka někdo přiběhne, aby se s vámi porval, anebo vám zkusil strčit hlavu do záchodu.

Stojím se skloněnou hlavou a klidně oddechuju. Mohl bych se osprchovat až doma, ale v tuhle chvíli to pro mě tvoří příjemný předěl mezi nocí a ránem, voda nahrazuje spánek. A ještě jeden důvod: V poslední době jsem si zvykl přijít domů, najít v posteli kluka, jemně mu roztáhnout zadek a…

Umyju se univerzálním sprcháčem, který tady každodenně doplňují uklízečky, a promnu ucho. Občas mívám fantomovou bolest, a náušnici už si do něj nejspíš nikdy nedám, ale ten druhej chlap dopadl hůř. Aspoň když jsem ho po čase potkal.

Jinak to bylo do puntíku tak, jak jsem vyložil Damienovi. Šel jsem do baru s Brucem, tenkrát tady sloužil teprve druhej rok a měl trochu naivní představy, co se lidí týče. Pamatuju si jeho výraz, když mu jeden z ožralejch štamgastů vrazil tágo pod žebra. Na krvavou pěnu, co se mu valila od pusy, jako kdyby měl vzteklinu.

Pamatuju si bolest, co jsem cítil, když mi někdo jinej uhryznul kus ucha, a teplou krev na krku.

Jak jsem nevystřelil, protože jsem byl moc pomalej, podělanej, paralyzovanej.

Od té doby už pokaždé. A když ten druhej držel taky bouchačku, mířil jsem vždycky mezi oči. Pro jistotu.

Opláchnu se a sáhnu pro osušku.

Ne všichni si ovšem zaslouží smrt. Někdo jako Damienův strejda, si docela určitě zaslouží s každým zakopnutím a kulháním myslet na to, že není zrovna zdvořilý zkoušet zajet mladým klukům do zadku bez jejich svolení. Natož jim tlačit hlavu na svoje péro.

Vezmu si čistý oblečení, rifle a policejní tričko, a ještě s mokrými vlasy vejdu do kanclu, kde to smrdí kafem, ponožkami a plnou hubou keců těch, co jsou doma pod pantoflem a mají potřebu ventilovat si to v práci.

Mitch sedí přes uličku, jsme tady jako ve třídě, a zamyšleně kouše propisku. Pohledem těká od sešitu k hodinám a naopak.

Otevřu databázi a napíšu: Harry Walkins.

Pro náš okrsek mi vyjedou dva Walkinsové. Harry a jeho starší bratr Simon, který si musí odsedět ještě čtyři roky za nelegální závody aut. Jo, barmani mají kolikrát přesnější informace než bulvár, a nemusí kvůli tomu přehrabovat popelnice a očichávat celebritám trenky. Rozkliknu Harryho a začtu se do jeho prohřešků. Není pravda, že je chytřejší než Simon. Spíš, podle toho, jak se zdá, neměl nikdy potřebu dělat větší podvody. Nejezdil na okruhu a nepašoval drogy.

Jenom tříská ženskou, což není považováno za prohřešek toho nejhoršího rázu. Pravděpodobně by ji musel rozseknout mačetou od ucha k uchu, aby si sednul. Nakonec, ani my s tím nemůžeme nic dělat.

Leda za ní zajet, zeptat se na to a doufat, že ho nebude krýt.

Zívnu. Jde na mě trochu únava.

Podívám se na Walkinsovu adresu, sáhnu do šuplíku, mezi izolepou a propiskami nahmatám karamelku a nechám ji pomalu rozpustit v puse. Pak si dám nohy na stůl, ruce založím za hlavou a čekám.

„Co to tvoje mláďátko, Kane?“

Jak se blíží sedmá, do kanclu přichází další kolegové a spolu s nimi i rádoby vtipný poznámky. Nijak na to nereaguju a Mitch dokonce ani nezvedne hlavu, kterou si podpírá. Natolik se to stalo zvykem.

Posunu karamelku z jedné tváře do druhé.

„Nevadí ti, že je o tolik mladší?“

„Prosím tě,“ přisadí si další, „kdyby mu to vadilo, asi ho nešoustá. Nemám pravdu, Kane? Nebo on šoustá tebe?“

„O co přesně ti jde, Nixone?“ zeptám se klidně. Z mokrých konečků mi kape voda na tričko. Ještě deset minut a mám padla. „Jestli se chceš poprat, zvládnu to.“ Podívám se na něj. A nemrkám, protože to lidi z nějakého důvodu znervózňuje, a tohohle sráče, co vypadá spíš než fízl jako úředník, obzvlášť.

„Dělám si srandu, ty vole. To už si člověk nemůže udělat ani srandu? No fakt – To nemůže…“

„Drž hubu, nebo ti ji secvaknu sešívačkou.“

Něco zamručí a odejde ke svému stolu. Nikdo další už si nepřisadí, všichni maj staženej vocas. A mně zbývá sedm minut do sedmi. Vezmu dva papíry a jen tak je secvaknu. Pak dojdu k názoru, že nejsem ničí podělaná sekretářka, takže seberu bundu a odejdu dřív.

Je mi trochu zima, což je po probdělý noci normální. Jdu k autu, abych hodil bundu dovnitř, a v tu chvíli si všimnu ženský Harryho Walkinse.

Dívám se, jak cupitá po chodníku ve slunečních brýlích, nervózní a celá rozechvělá, jako vyděšenej kos. A buď se mi to zdá, anebo má špatně makeup, anebo má moncla přes půl ksichtu.

Zapadnu do auta, abych nebudil pozornost, nastartuju a jedu na adresu, kterou jsem si vyhledal.

Je to nedaleko baru, kam nás toho večera zavolali kvůli rvačce, takže prakticky ani nejde o zajížďku. Barák má zanedbanou neposekanou zahradu a na příjezdové cestě stojí otřískaná herka.

Jednou objedu celý blok, a pak zaparkuju o dvě ulice dál, pod vysokým bukem. Obejdu dům, zkontroluju, že se nikdo nedívá, a vzadu přelezu plot. Trochu mě vyděsí jezevčík, co se zničehonic objeví mezi záhonky zeleniny. Ale je to staroch, na jedno oko slepej, a vrtí ocasem.

Špinavým oknem nahlédnu dovnitř, zatímco pes se mi plete pod nohama. Nic nevidím, jenom odkapávač s nádobím. Podle spisu v tomhle domě žije jen Walkins a jeho žena, nicméně pořád je to trochu risk. Ujistím se, že mám u pasu pistoli, zpola schovanou pod tričkem, a nahlas zabuším na dveře.

Nejdřív se nic neděje, takže zabuším znovu.

A pak ke mně dolehnou šouravé kroky a krknutí. Někdo za dveřmi nahlas pičuje.

„Kdo to je?!“ štěkne.

„Tady policie.“

Poslušně otevře, protože lidi jako on… Oukej, ne vždycky je to sráč, ale když ho vidíte, jak se mi směje do ksichtu, rozcuchanej, smradlavej, a něco v jeho ramenou prozrazuje, že ji nejen zmlátil, ale ještě vojel, musíte uznat, že někteří lidi jsou prostě klišé.

„Odznak máš?“

V první řadě chci říct, že nejsem žádnej Dexter, a že ho rozhodně nerozpustím v sudu s kyselinou. Sehnat takovej sud je nákladný, a mnohem jednodušší je omotat tělo igelitem, odvézt ho daleko za město k jednomu z větších jezer, přivázat mu na hnáty šutráky a nacpat mu je i do žaludku, a pak nechat přírodu, aby si s ním poradila.

Je to na její triko a zodpovědnost, že takovej břídil vůbec běhá po světě.

Strčím do něj, takže zapadne dál do domu, a rovnou za námi zabouchnu dveře. I kdyby šla jeho stará jenom na nákup, vrátí se nejdřív za půl hodiny. Praštím ho do ksichtu. A znovu. Ještě jednou, dokud neuslyším křupnutí. Dávám si přitom pozor, abych se neodřel. Kopnu ho do břicha, což mu vyrazí dech.

Celou dobu něco říká, ale pak má v puse krev, takže už mu není rozumět.

Samozřejmě ho nezabiju. Naopak mu velice klidným hlasem předám pár životních rad.

Když odcházím, pořád dýchá, a jezevčík nadšeně poskakuje kolem něj.

Oklikou se vrátím k autu, zpod sedadla vytáhnu petku s vodou, abych si opláchnul ruce, a pak je otřu vlhčenými ubrousky, co slouží zároveň jako dezinfekce. Když vyjíždím z ulice, vidím Walkinsovou, která táhne nákupní tašky.

Nevěřím tomu, že na ni bude příštích pár dnů, natožpak týdnů hodnej. Ale pokud děláte špatné věci a chováte se jako bezohledná kurva, musíte počítat s tím, že vám někdo může vrazit.

Nebo prostřelit koleno.

Domů se dostanu do dvaceti minut. Zaparkuju na obvyklém místě, do kapsy strčím hrst bonbónů, vyberu schránku a přivolám výtah. Potichu odemknu, bundu a klíče položím na botník a boty skopnu vedle těch Damienových, u zdi, kde je ještě pořád skvrna od toho, jak vystříknul, když jsme to spolu dělali v chodbě.

Jdu rovnou do ložnice, kde leží, úplně stejně jako v mojí představě. Na břiše, s povytaženým tričkem a trochu vystrčeným zadkem. Světlé vlasy má rozcuchané a na tváři mu pohrává slabý úsměv.

Chvíli si ho prohlížím a opírám se o futra, ale pak dojdu blíž, vymotám ho z peřiny a odhodím ji.

Něco ze spaní zamručí.

Dlaněmi mu přejedu přes zadek a začnu pomalu stahovat pyžamové kalhoty.

„Kane… Jak bylo?“

„Úplně obyčejná směna,“ usměju se. Hladím jeho perfektní zadek, pak záda, a nakonec přejedu nehty přes stehna. Chytím jeho půlky, trochu je roztáhnu a zase pustím. To samé udělám ještě dvakrát, dokud Damien nezaprská jako vzteklá kočka.

Opatrně zajedu ukazováčkem k jeho análu, pohladím ho, ale místo toho, abych ho tam strčil, znovu sevřu jeho zadek a pak… se skloním a strčím mu dovnitř špičku jazyka.

Nahlas zavzdychá.

Tělo má horké a jemné, a pořád je napůl spící, ale naprosto automaticky se zadkem natiskne co nejblíž mému obličeji.

Začnu pohybovat hlavou. Zajíždím dovnitř a zase ven. Prcám ho jazykem. A když se ještě víc nadzvedne, sáhnu mu na šulina a začnu mu pomalu honit.

„Kane, ježiši…“

Zamručím a olíznu ho až k bedrům. Tam jemně kousnu, a když se trochu odtáhnu, na zadku se mu lesknou sliny. Rozmažu je prstem a teprve teď zajedu ukazováčkem dovnitř, což Damien ocení syknutím.

Přidám druhý prst a pomalu je začnu roztahovat. Péro mě tlačí v kalhotách a potřebuje se dostat ven. Do něj. Vím, že by to zvládl už teď, protože Damien je ten nejdivočejší kluk, jakého jsem kdy poznal. Ale zároveň chci, aby si to co nejvíc užil.

Protože na rozdíl od všech divokých kluků, co jsem kdy poznal, je Damien ten, kterého…

Víš co, Damiene?

„Kane.“

Myslím si, že se ti v životě stalo dost mizerných věcí. Když jsi mi tenkrát napsal, protože sis spletl číslo, dobře jsem se bavil. A jakmile jsme o několik dní později našli to auto, začal jsem být upřímně zvědavý. Získal sis mě, ty a tvůj syndrom oběti, co ve skutečnosti není oběť, pořád bojuje, a nebojí se nasprejovat fízlovi na auto slovo čurák.

Nebojí se…

Miluju tě.

„Kane! Tak už mě sakra šukej!“

…

Autor: Eva Pospíšilová

KONEC

* Líbila se vám doprovodná povídka? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥