Szabi

Lukas a já není převlečená reklama na třezalkové bonbóny.

INFORMACE

Lukas a já je novela, která má 28 kapitol.

První kapitola vyjde 28. 9. v 17:00. Druhá kapitola 30. 9. v 17:00. Třetí kapitola 2. 10. v 17:00. Je to tak, budou vycházet tři kapitoly týdně! Pondělí, středa, pátek. Každá kapitola má v průměru 15 000 znaků, běžně narazíte i na delší.

Varování: 15+

Původně jsem měla v plánu napsat dva průvodní články k Nigelovi. Jeden čistě o něm, takové představení příběhu, jak už jste zvyklí, a druhý obecně (i niterně) o úzkostech, a jaké to je, žít s nimi. Teď ale cítím, že obojí můžu spojit, což je víc než žádoucí, protože úzkosti jsou nedílnou součástí Nigelova života.

V jednom i druhém článku bych tak na Nigela stejně odkazovala. A když ne na Nigela, tak na sebe.

Takže pěkně popořadě. Kdo je Nigel, jak přišel ke mně a v jakém rozpoložení přichází k vám.

Kdysi bylo mojí velkou zálibou sledování hokeje. Bruslit a přitom se snažit poslat puk do branky, geniální, stejně jako napětí ke konci poslední třetiny, potažmo nájezdy, no z toho mě vždycky málem šlehlo. Zažila jsem zlatá léta českého hokeje, kdy za nás hrával Jágr a v bráně byl Vokoun, aspoň co si pamatuju. A zápasy proti Kanadě anebo třeba Rusku mě upřímně zvedaly z gauče.

Zpětně už nevím, proč jsem tenkrát sledovala hokej s takovým zaujetím. Možná kvůli všem těm strkanicím a objímačkám!

Teď už jde maličko mimo mě, ale pořád k němu pociťuju jisté pouto. Asi jako když i po letech s úsměvem vzpomínáte na dobrého přítele, který žije daleko od vás, a zároveň nemáte potřebu ho kontaktovat.

Sama bruslím ráda, ačkoli jsem se nikdy nenaučila brzdit. Většinou jsem zastavila o mantinel. A v kolečkáčích doteď zastavuju o strom, zábradlí, náhodné chodce…

Zkrátka jsem cítila, že hokej je téma, o kterém bych jednou chtěla psát, a pár let nazpátek mi došlo, že o něm chci psát spolu s Klárkou, zasadit do toho prostředí jeden z našich příběhů.

Někdy ty příběhy vznikají úplně mimoděk.

Šla jsem takhle s Klárkou a pejsky na procházku podél pole a rozprávěla jsem o tom, že jsem během dospívání napsala kratší šuplíkovou povídku (s příhodným názvem Malá hokejová povídka), která byla vlastně o vztahu jednoho z obránců a brankáře. Což je sexy! Taky jsem říkala, že bych to téma chtěla jednou rozpracovat, a když už jsme u těch témat, upřímně by mě bavilo napsat kluka s úzkostmi. Úzkostí jsem se sice částečně dotkla u Ethana (Pátá minuta), ale vždycky mě lákalo rozehrát ho na větší ploše. Napsat kluka, kterého ty úzkosti fakt žerou a pronásledují každý den, stejně jako přehnané přemýšlení a analyzování věcí, nad kterými by spousta jiných lidí mávla rukou.

A Klárka tenkrát pozorně poslouchala moje žvanění, až nakonec položila památnou otázku: „No a proč to nespojíš? Proč nenapíšeš příběh z prostředí hokeje, kde je kluk, který má úzkosti?“

No to je přece jasné, proč! Protože…

Nevím, jestli mi to přišlo jako dobrý nápad, ale rozhodně jsem o tom během následujících dní přemýšlela. Dokud jsem jednoho dne nesedla k počítači, nevytvořila nový soubor ve Wordu a nezačala psát první kapitolu. Jenom na zkoušku, abych jako věděla.

No a ta moje zkouška se protáhla na osmadvacet kapitol.

Stvořila jsem kluka jménem Nigel Clane, který žije s mámou, tátou a bráchou, propadá z chemie, má nejlepšího kamaráda Dereka, hraje hokej v jednom docela úspěšném týmu a tak trochu pokukuje po klukovi z jiného týmu, aniž by ho teda oslovil. Nigel taky zažívá silné úzkosti, občas má pocit, že se nemůže nadechnout, až přehnaně moc se piplá ve vztazích a někdy má z těch všech myšlenek hlavu jak balón.

A má pocit, že se ZBLÁZNÍ!

Což se stane. Totiž, nepřeskočí mu, spíš se zblázní do jednoho kluka (kterého psala Klárka). Do kterého se zamilujete taky, to vám garantuju, protože je to sebejistý, sexy, tmavovlasý, sexy… A jak hraje!

Nejlíp ho asi popisuje citoslovce ach.

Zato kdybych vám chtěla popsat Nigelovu osobnost nějak podrobněji… Podívejte, nevím. Nigel je v mnoha ohledech rozbitý a vlastně ani netuší proč. Jak sám říká, v dětství se mu nestalo nic tak hrozného, aby to vykrystalizovalo do v mnoha ohledech paralyzujícího strachu, během kterého nemůže dýchat a má pocit, že mu jeho tělo nepatří. Že mu nepatří jeho život.

Nad tím vším vítězí ukrutná existenciální úzkost. Jaké je jeho místo a účel na světě, proč si kolikrát připadá tak hloupě a proč se sám v sobě tolik hrabe, když jsou kolem něj lidé, kteří mají větší problémy – a je vůbec správné se s nimi srovnávat?

Jeho láska k tomu klukovi je silná a opravdová a rozhodně všechno změní.

Abych vám toho ale neprozradila moc. Však už jenom dva dny a v první kapitole vás Nigel uvede do svého světa. Celá novela začíná mojí oblíbenou scénou a vůbec je to kniha stvořená z oblíbených scén, myšlenek a emocí, které mě během psaní tížily a prolétávaly mi hlavou.

Nigel si jednoznačně zvolil jako vyprávění ich formu a ve svých prožitcích se částečně přizpůsoboval tomu, kdy jsem měla špatnou náladu já. Mohla jsem si předem naplánovat, že bude další kapitola ryze optimistická a on se vzbudí s dobrou náladou, nicméně vlivem toho, co se ten den přihodilo mně, to schytal i Nigel, a kolikrát hodně zrcadlil moje vnitřní rozpoložení.

Jsme podobného duševního nastavení.

Mám problém vypnout hlavu. Tolik si přeju, aby aspoň na chvíli zavřela klapačku. Pořád musím něco dělat, udržovat myšlenky v chodu, jinak mám pocit, že zešílím. Jedna činnost střídá druhou, až workoholická potřeba zaměstnat se, do mrtě, do úplného vyčerpání. Spoustu věcí pomáhá, ne že ne, aspoň dočasně, ale sakra, někdy jsem tak unavená.

Pořád hledám způsoby, jak se ukotvit, jak přestat řešit, co si kdo myslí, jak se na chvíli vypnout. 

Tohle a mnoho dalšího je teda Nigel. Emocionální, úzkostlivý dospívající kluk, se kterým toho máme hodně společného, což narovinu přiznávám. Psal se mi překvapivě lehce. Jeho klíč k tomu všemu, jak se srovnat sám se sebou a jak se nezprotivit čtenářům, je sebeironie, schopnost zasmát se sám sobě a občas udělat nějakou šílenost.

A bojovat za to, čemu věří.

Nigel je můj vysněný hokejový brankář! YES!

Co od té novely teda vlastně můžete čekat? Především je to romantický příběh, který jede na podobné vlně jako Pátá minuta. Po všech těch zasmušilých, těžkých tématech jsem prostě chtěla něco – jak to říct – čistého. Přímého.

Je to teda novela o dvou klucích, kteří musí překonat hodně překážek (i těch vnitřních), aby k sobě našli cestu. A já už pomalu končím s popisem, jinak si budu připadat, jako jeden z těch extrémně dlouhých trailerů, ze kterého se dozvíte i samotný závěr filmu.

Vzpomínám na polní cestu, kam jsme se s Klárkou vydaly na procházku. Kdy navrhla, abych tenhle příběh sepsala, a teď tu je a já ho posílám dál. Tak hodně štěstí, příběhu, hodně štěstí Nigele, ať najdeš spoustu skvělých empatických čtenářů!

Eva