Szabi

Auto zastaví před Wolkov sídlem v devět padesát devět, takže by se dalo říct, že jsem naprosto dokonale a svědomitě splnil tátovo nové pravidlo bývat večer doma. Obzvlášť když si dám záležet a do domu vstoupím přesně v deset hodin, ani o jednu podělanou vteřinu později. Což je ale dost zbytečný a dramatický příchod vzhledem k tomu, že je táta zrovna na večeři s nejvyššími manažery OnLife, takže i kdybych přišel minutu po desáté, vůbec by to nezjistil.

Místo fanfár, uvítacího výboru, okvětních lístků a pochval mě přivítá ztemnělá vstupní hala a ticho.

Kouknu na Sydneyho a pak se s pohledem upřeným do jeho očí pomalu rozejdu do kuchyně. Chci, aby pochopil, že ho po vydatném jídle, v deset hodin večer, svádím ke zmrzlině. Což podle úšklebku chápe velmi dobře.

Udělám tři kroky – pozadu, protože stále zírám na Sydneyho a stále se u toho tvářím, jako kdybych ho hodlal přesvědčit k něčemu hodně špatnému – a vrazím do stolku s obrovskou čínskou vázou, která povážlivě zakolísá.

V domě je pořád ticho, takže si neumím představit, jak by ho narušilo tříštění staré vázy. Nejspíš by se vteřinu nato rozsvítilo světlo, vyběhli další lidi z ochranky a… Dojde mi, že mám přímo nad hlavou kameru, tím pádem by nikdo nepřišel, jen by ten, co kontroluje obrazovky, zavolal někoho na úklid a ostatním do vysílačky by zahlásil, že je všechno v pořádku, pan Wyatt pouze sváděl svého bodyguarda a nevšiml si vázy.

Ale váza nespadne a žádný nepříjemně tříštivý zvuk se halou neroznese.

Stejně chvíli trvá, než moje srdce přestane vyvádět, a já úlevně vydechnu.

Sydney pobaveně zakroutí hlavou.

Do kuchyně už jdu pro jistotu popředu, i když to znamená, že musím odtrhnout zrak od Sydneyho a jeho očí, u kterých si v takovém šeru nejsem jistý, jakou mají barvu. V Zeitaku byly hodně zelené, ale pořád jsem přes ně viděl přetažený šedý závoj. To mě upřímně nijak nepřekvapovalo, protože i když jsme se dohadovali, které sushi je nejlepší a proč už nechci wasabi nikdy vidět, pořád byl ve střehu. Poznal jsem to z každého jeho pohybu.

Taky jsme se mohli celou dobu držet za ruce jen pod stolem, mohl jsem cítit chvění, které mi od dlaní putovalo do zbytku těla, ale tím to končilo, na nic dalšího si ani jeden z nás netroufl.

Jenže teď jsme sami, alespoň zdánlivě, protože v kuchyni kamery nejsou, což je jedna z prvních a posledních věcí, na které myslím, když přejdu k mrazáku a když ho otvírám a vybírám kelímek se zmrzlinou. Po ne moc dlouhém uvážení vyberu kaštanovou s ořechy a medovou krustou, kterou musím lžičkou rozbít, abych si mohl nabrat. Není to typická příchuť a většina lidí ji ani nemá ráda. Vždycky říkám, že je to komplikovaná zmrzlina pro komplikované myšlenkové pochody. Souhlasím s tím, že není vhodná pro filmové maratony nebo sešlost s přáteli. Nehodí se ani do kornoutu, na procházku, na osvěžení… Kaštanová zmrzlina je komplikovaná a z toho důvodu mám dojem, že je přímo skvělá pro tento okamžik. Kdy už není večer, ale spíš noc, trochu hučí lednička a já a Sydney… jsme sami.

„Je tam chilli zmrzlina, jestli chceš. Nebo si klidně vyber jinou,“ oznámím a poodejdu k lince.

Tady jsem seděl i posledně, když mě Sydney chytil za zápěstí a poprvé působil skutečně uvolněně.

Pamatuju si, že jsme přijeli z Arca. Hrozně jsem smrděl kouřem, pálily mě oči a v hlavě mi duněly basy.

Tenkrát jsem si říkal, že život s upírem za zadkem možná přece jen zvládnu. S vědomím, že to nebude snadné, ale nějak to půjde, den po dni.

A teď jsem zase tady. Sedím na lince, komíhám nohama a rozbíjím lžičkou medovou krustu, zatímco sleduju, jak Sydney z mrazáku vytahuje kelímek s chilli zmrzlinou.

Fascinuje mě, jak pevně kelímek drží. Že nepotřebuje povytáhnout rukáv a držet zmrzlinu přes něj, protože ho nestudí do prstů. Fascinuje mě, jak lehce do ní zajede lžičkou a nabere, přestože já musím vždycky počkat, až trochu roztaje. Fascinuje mě, že ji po každém soustu chvíli povaluje v puse, protože přesně to dělám i já.

„Dnešní večer byl vážně hezký. Děkuju,“ řekne.

Dnešní večer byl vážně hezký, v tom má nepopiratelně pravdu. Vážně, vážně hodně hezký. Vážně, vážně hodně myslím na to, jaké by to bylo políbit ho. Třeba teď, zatímco si dává lžičku do pusy, pomalu pohybuje rty a přitom nepohne žádným svalem navíc. Zároveň mi ale přijde mnohem uvolněnější než v Zeitaku.

„Slyšíš něco, nebo jsme sami?“ zeptám se a až zpětně si uvědomím, že téměř šeptám. Ani nevím proč. Jako bych měl strach, že nás někdo vyruší a všechno se tím pokazí. Protože i když není táta doma, Wolkov sídlo je neustále plné lidí.

Sydney nakloní hlavu na stranu. Poslouchá. „Jsme sami,“ pronese po pár vteřinách. Znovu vypadá velmi klidně a nezaujatě, jako kdyby si neuvědomoval, co se ve mně odehrává. Ale to on samozřejmě moc dobře ví, protože na něj a na to, co chci, myslím tak usilovně, že kolem mě nejspíš brzo začne jiskřit vzduch.

Asi to není dobrý nápad, a jestli existuje v čase a prostoru a vesmíru jeden konkrétní bod, ten úplně poslední, kdy by se všechno mezi námi dalo ještě zastavit, určitě je to právě tenhle. Bod zlomu, kritický okamžik, který může všechno změnit. Ale já na něj kašlu, vůbec ho nevnímám. „Chceš ochutnat moji zmrzlinu?“ nadhodím.

Podle Sydneyho pohledu poznám, že slyší, jak mi odevzdaně a nervózně, nedočkavě a bojácně buší srdce. Možná mu dopadne k nohám, fakt nevím, ale rozhodně nebude překvapený, protože slyší úplně každý hysterický úder. „Ano,“ přikývne.

Ano, ano, ano.

Jenže i když řekne ano, zůstane stát na místě. Sice svůj kelímek postaví na linku, sice vypadá, že chce přistoupit blíž, sice řekl ano, ale přesto vyčkává. Vsadím se, že v jeho světě je to jen další způsob, jak mi dát prostor ujasnit si, jestli chci.

Ale copak do háje neslyší a necítí a nevnímá, jak strašně chci?

Naberu si pořádnou dávku zmrzliny a zbytek kelímku odsunu co nejdál, mimo dosah, tím pádem by se dalo říct, že v daném okamžiku vůbec neexistuje. Chvíli na lžičku koukám, než ji vrazím do pusy, kterou nechám vyzývavě otevřenou, abych Sydneymu ukázal, že se zmrzlina hodně rychle rozpouští.

Pokud chce zkusit komplikovanost kaštanové zmrzliny, musí hned.

Což pochopí. A tentokrát už neváhá.

Udělá dva kroky dopředu, takže se najednou ocitne mezi mýma nohama. Tak blízko, že mi všude po těle najednou vyskočí husí kůže. Ale možná je to z té zmrzliny, ze které mi trnou zuby a kterou se za každou cenu snažím nespolknout. Možná je to z jeho očí, které mě intenzivně propalují a neuhnou ani o milimetr. Možná je to z jeho ruky, kterou mi položí na stehno, kousek od kolene, a já na tom místě ucítím takové horko, že reakcí celého mého těla musí být, dává to smysl, pořádná zimnice.

Určitě to netrvá déle než pár vteřin, ale i tak mi to připadá jako jedna upírská věčnost, než se Sydney opět pohne. Než se jeho dlaň posune po stehně výš a jeho rty, šedé a červené v ten samý okamžik, zastaví těsně u těch mých.

Nadechne se a nejspíš mi tím vezme můj vzduch, protože mám najednou pocit, že se dusím. Taky se nadechnu, úplně stejně ostře, jako kdybych si chtěl svůj vzduch vzít zase zpátky, jenže mi přitom trocha zmrzliny steče do krku.

„Wyatte,“ zašeptá Sydney, nebo to možná řekne úplně normálním hlasem a já to jen vnímám hodně vzdáleně, jelikož je těch vjemů moc.

To, jak je blízko a jeho rty lehce zavadí o mé, mi způsobuje něco, co jsem doposud nikdy nezažil. Cítím Sydneyho dech, cítím všude ve vzduchu vanilku, cítím kaštany a hořící místo na stehně.

Chci říct jeho jméno. Chci se pohnout a konečně se k němu přitisknout. Chci polknout rozteklou zmrzlinu.

Chci, aby byl tak blízko, jak jen to je možné.

A Sydney to nejspíš vycítí nebo chce přesně to samé, protože se jeho rty přiblíží, přitisknou a pohnou.

Což znamená, že… Se. Líbáme.

V jednu chvíli se téměř nedotýkáme a v té další se ho snažím dotknout všude. Obejmu ho nohama i rukama, a dokonce se mi dlaněmi podaří vklouznout mu pod tričko. Nechci ho pustit, a tak ho vědomě i nevědomě, úplně automaticky, přitahuju k sobě. Tak blízko, až se naše hrudníky třou o sebe.

Je studenější než já, ale o tolik teplejší než obvykle. Voní a hřeje úplně jak člověk, ale když mu vklouznu jazykem do pusy, když ještě víc přitlačím, ucítím jeden z jeho ostrých špičáků. Nedá mi to a trochu se usměju. Rozhodně je to zvláštní pocit, ale určitě ne špatný.

Posunu se na lince trochu blíž a Sydneyho ruka, kterou měl položenou na stehně, se přesune na můj zadek, kde zůstane položená, vážně, ani se nepohne nebo nestiskne, ale i jen ten dotek je prostě tak…

Nevím, jestli jsem myslel, že bude divné líbat se s klukem.

Nevím, jestli jsem myslel, že bude divné líbat se s upírem.

Nevím, jestli jsem myslel, že bude divné líbat se s mým osobním bodyguardem, který je zároveň kluk a upír.

Ale není. Panebože, když se trochu prohnu v zádech a zamručím, když zaryju nehty Sydneymu do kůže, když mu lýtkem přejedu po zadku, když trochu nakloním hlavu, je to tak přirozené a správné a jedinečné, že mě v hloubi duše napadne, jestli jsem na tohle náhodou celý život nečekal.

A pak se znovu zachvěju a prohnu, když mi Sydney přejede jazykem po spodním rtu a to vede k tomu, že všechny letmé, zbloudilé nebo nejisté myšlenky zapudím do nejhlubších hlubin vesmíru, protože to všechno – Sydneyho jazyk a moje zachvění – vede k tomu, že…

Můj rozkrok se dotkne Sydneyho. Anebo Sydneyho rozkrok mého, fakt to nedokážu posoudit.

Vlastně trochu bolí, když se erekcí otřu o látku, takže dává smysl, že bych byl nejraději, kdyby všechna látka, všechny látky!, přestaly překážet a jednoduše zmizely. Aby bylo jen…

Při představě, že se holou kůži dotknu Sydneyho holé kůže, a to říkám zbytečně jemně, protože ve skutečnosti tím myslím, že se moje erekce dotkne Sydneyho, mi začne dost intenzivně vřít krev.

Jsem úplně, bolestivě tvrdý a celkem jistě vím, že Sydney taky, protože ho cítím, když se o něj otřu podruhé. A pak ještě jednou, zatímco se líbání nepatrně změní na vzdychání si do úst. Respektive já vzdychám, určitě, nejspíš dost nahlas. A taky se snažím Sydneymu ukrást vzduch a absolutně netuším, kam se poděla kaštanová zmrzlina, protože kromě slabé chuti na jazyku po ní nic dalšího nezůstalo.

Napadne mě, a asi je to lehce trapné, že si nejspíš brzo nastříkám do kalhot. Že ještě jednou ucítím Sydneyho bouli, ještě jednou ucítím na erekci tlak a už to neudržím. Čemuž rozhodně nepomůže, ani když Sydneyho ruka, která doteď poklidně ležela na mém zadku, poprvé pořádně stiskne.

Celé tělo mám v křeči. A v horečce.

Celé moje tělo je…

Sydney se odtáhne, nečekaně a prudce. V jednu chvíli je všude a najednou jsem sám a zmateně mrkám do těch nejzelenějších očí v celém nekonečném vesmíru.

Chci začít okamžitě protestovat a přitáhnout ho zpátky, ale pak si uvědomím, že má hlavu trochu na stranu a poslouchá.

„Neříkej, že něco slyšíš!“ vyhrknu zoufale a sjedu pohledem k rozkroku. „Teď fakt ne,“ zaprosím a musím zavřít oči a vydechnout, jak strašně nepříjemný pocit to najednou je. Jako mravenčení a svědění v jednom.

Sydney můj pohled následuje a poté skloní zrak ke svému rozkroku a dlouze vydechne. „Tvůj otec se vrátil ze schůzky. Ptá se, jestli už jsi doma,“ vysvětlí. Společně s tím popadne kelímek s chilli zmrzlinou a přiloží si ji na čelo.

Je to šílená situace, ale vidět upíra s kelímkem zmrzliny přilepeným na čele je něco tak bizarního, že mě to upřímně rozesměje. Protože i s ním je tak neuvěřitelně rajcovní a přitažlivý, až to není normální. Vzhledem k tomu, že je Sydney upír, nedávalo by smysl, kdyby cokoli kolem něj působilo normálně. I to, jak líbal, jak mě držel, jak vzdychal a… Dost nahlas zaúpím, popadnu svoji zmrzlinu a opatrně ji přiložím na rozkrok.

Což samozřejmě vůbec nepomůže!

„Vezmu tě do pokoje. Mysli na něco jiného,“ řekne Sydney klidně a naprosto pitomě.

Jak mám myslet na něco jiného, když je přímo přede mnou? Když pořád cítím jeho rty a ruce? Když se nadechnu a všude kolem je jen vanilka?

„Skvělý. Fakt skvělý,“ zamručím a seskočím z linky. Je to stejně příjemné, jako kdybych dostal pořádné dělo do koulí.

Nejspíš bych mručel celou cestu do pokoje a ještě nějakou dobu tam, ale… Sydney se pousměje tím svým cuknutím koutků a já bez váhání roztaju jak zmrzlina.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥