Szabi

Elisabeth mi napíše deset zpráv, že je ve městě a že se chce potkat v Arca, než se rozhodnu jí konečně odepsat. A pak napíše dalších osm zpráv, než pozvání přijmu. Přijal bych už napoprvé, protože vypadnout z pokoje a být nějakou dobu s ní mi vždycky prospěje, jenže se nedokážu oprostit od myšlenky, že zatímco já budu prospívat, Sydney tam bude se mnou a…

Všechno uslyší. Především ve chvíli, kdy s Elisabeth zapadneme do jednoho ze salónků a ona mi sedne na klín. Už předtím mi z toho nebylo nejlíp a teď to bude kvůli tomu, co se stalo, učiněné peklo.

Ale co mám dělat? Upřímně. Mám se teď vyhýbat sexu, abych mu neublížil?

Jak dlouho? Zpívání ve sprše mi přestává stačit, takže…

Dohromady je to od Elisabeth jen osmnáct zpráv, než svolím, což nezní nijak dramaticky, ale když je těch osmnáct zpráv rozloženo v šesti dnech, je to mnohem víc přemýšlení, než by někdo jako já dokázal zvládnout.

A právě proto jdu v sobotu večer do Arca, abych se setkal s Elisabeth, abych se s ní vyspal, abych na chvíli zapomněl na všechno, co mě tak strašně tíží a ničí, abych zkusil přebít zvláštní prázdno, které mě poslední dny tak divně obestoupilo, a já netuším, jak se ho zbavit.

Jdu do Arca a jdu za Elisabeth, přestože z toho mám výčitky, a celou cestu autem se zkouším nedívat na Sydneyho. Vlastně se na něj nedívám, ani když auto zastaví před klubem, když vcházím dovnitř a sestupuju po schodech.

Todd a Simone už na nás čekali před vchodem. Todd se tvářil, jako kdyby tuhle práci dostal spíš za trest, než že by si ji sám vybral (a měl za ni hromadu peněz), zatímco Simone se vlídně usmála a popřála mi hezký večer. A pak se poslušně vzdálili, takže je nemám na očích, a kdybych chtěl, což chci, můžu jejich přítomnost velmi úspěšně ignorovat. Kéž by to tak šlo i se Sydneym, kterého mám těsně za zadkem, takže i když se na něj nedívám, a já se vážně nedívám, pořád ho bolestně vnímám.

Sliboval, že se mezi námi nic nezmění, ale od chvíle, co odmítl moje pozvání kouknout se mnou na Příběh hraček, se náš vztah přece jen změnil. Tak třeba já mám na jazyku strašně moc věcí, co bych mu chtěl říct, ale nikdy to neudělám, a on se tváří nepřítomně a vzdáleně a mlčí.

Teda, když se na něco zeptám, pokaždé slušně odpoví. Jenže já se zkouším neptat, takže… Je to mezi námi jiné. Odtažité.

Zajímalo by mě, co čekal. Že budu do konce života v pokoji zběsile masturbovat? Přece musel vědět, že dřív nebo později budu chtít, aby… Nevím, proč se na něj zlobím a proč mám dojem, že se on zlobí na mě za to, že jsme dneska večer tady. Přitom to asi není pravda. Když jsem mu podával rozvrh a oznamoval, že v sobotu chci jít tancovat, nehnul ani brvou. Jen přikývl a ve tváři neměl nic, co by naznačovalo, že mu moje rozhodnutí ublížilo.

Mezi lidmi hledám hnědé vlasy spletené do složitých copů s třpytkami mezi pramínky a taky stříbrné, dost průhledné šaty s třásněmi u kolen, které jsem ani ne před deseti minutami viděl u Elisabeth na profilu. A nejspíš právě díky třpytivým barvám ji zahlédnu překvapivě rychle. Sedí u baru a vznešeně popíjí šampaňské.

„No konečně,“ oznámí místo pozdravu, ale zářivě se usměje. Nejprve mě sjede pohledem a hned nato přeskočí na Sydneyho. „Už jsem se vás nemohla dočkat,“ zamrká.

Neujde mi, že použila množné číslo, a rozhodně mě tím nepotěší, takže otráveně zamručím a raději mávnu na číšníka. Objednám si víno, rulandské modré, pozdní sběr, než se zase obrátím k Elisabeth.

„Budu hádat, nemáš dobrou náladu,“ uchechtne se. Je to takový její oblíbený žertík, jelikož strašně ráda tvrdí, že jsem zapšklý zbohatlík, který často předstírá, že ho peníze a moc vlastně obtěžují. Což rozhodně není pravda, ale ona si to nikdy nenechá vysvětlit, začne obracet oči v sloup a schválně přitakávat, i když poznám, že rozhodně nesouhlasí.

Musím vynaložit veškeré úsilí, abych zvládl vydolovat spokojený úsměv. „Dá se to. Asi se nemám famózně jak ty, ale pořád jsem bohatší, o dost, a pořád mám víc sledujících, o hodně, takže… Nestěžuju si.“

Okamžitě nakrčí nos. „Moc si na to nezvykej. Už brzo spadneš z trůnu a nastoupí nová královna. Viděl jsi svoje statistiky? Poslední dobou na své fanoušky docela kašleš a začíná se to projevovat.“

Má pravdu, kašlu, ale ruku na srdce, já o ně nikdy nijak extra nepečoval. „Abych ti náhodou nesmazal profil,“ ušklíbnu se, což Elisabeth pobaví a vyplázne na mě jazyk.

„Ty máš piercing v jazyku?“ vykulím překvapeně oči.

Nevím, jestli mi to přijde rajcovní, nebo se spíš chci oklepat při představě, že mi někdo propichuje jazyk.

„No jo, už nějakou dobu,“ přikývne.

„A proč o tom nevím?“

Elisabeth mávne rukou, jako kdyby nechtěla odpovídat, a napije se. Pak ale pochopí, že mě to vážně zajímá, protože na ni pořád upřeně zírám, a tak vzdychne. „Ježiši, protože to příšerně oteklo. Fakt nebudu nikam dávat fotky, kde mám oteklý jazyk, co vypadá jak krvavá klobása. A to nemluvím o bolesti.“

„No tak hlavně jestli to stálo za to,“ uchechtnu se. Proti piercingu nic nemám, vlastně se mi dost líbí, ale při představě, že by mi někdo vrazil jehlu do jazyka, mám mžitky před očima.

„To mi řekni ty,“ pronese Elisabeth a dlouhým nehtem mi přejede po stehně. „Půjdeme nahoru, abys to mohl posoudit?“ navrhne, a i když je to otázka, jasně na konci věty slyším otazník, vůbec na odpověď nečeká. „Až budeme v patře, tak mi dej pomalou pusu, aby nás někdo stihl vyfotit,“ zašeptá mi do ucha, vezme šampaňské a pak už se svůdně rozejde ke schodům.

Já jdu za ní. Kvůli tomuhle jsem dneska přišel, tak by asi nemělo smysl se rozčilovat, že je zase přehnaně dominantní.

Udělám všechno, co ode mě žádá. Položím jí ruku na záda, když jdeme do schodů, a nahoře v patře, tak aby nás kdokoli mohl vyfotit, ji políbím. Ne nijak vášnivě, spíš je to jen taková nic moc pusa, ale i to stačí, aby se na mě spokojeně usmála.

Zatímco ji Sydney prohledává a ona se chichotá, mám čas proklouznout do salónku a nemusím se tím pádem ani jednou podívat na svého bodyguarda, který bude celou dobu stát u dveří, nehnutě a klidně, s tím svým výrazem, přes který nepronikne ani jedna emoce, a uslyší, jak… Všechno.

Panebože, všechno!

Začínám panikařit, ale než tomu můžu úplně propadnout, a to by se určitě stalo, vejde Elisabeth. „Ten tvůj bodyguard… Toho bych tak strašně ráda ochutnala. A fakt nemůžu z těch jeho uhrančivých šedých očí. Při představě, že by se na mě jimi koukal, zatímco by… Jestli mi rozumíš,“ zamrká a já vím, že tím nic nemyslí, protože ona takhle mluví skoro o každém chlapovi. Minule ji zaujal barman a podrobně mi líčila, jak a kde by ho olizovala. Ale i přesto mě její poznámka neskutečně naštve.

„No tak to fakt nerozumím,“ zavrčím a praštím sebou na sedačku.

Elisabeth moje naštvání samozřejmě nepochopí správně, protože se usměje, skoro jako kdybych řekl tu nejlepší možnou věc. „Ale no tak. Víš, že nemusíš žárlit. Jsem tady přece s tebou,“ nadhodí.

Jak může myslet, že bych žárlil? Pokud vím, nechrápe jen se mnou, takže by bylo asi dost divný, kdybych po dvou letech nezávazného sexu přišel s tím, že nechci, aby sváděla jiné chlapy. Pro mě za mě může flirtovat, s kým chce, a mluvit, o kom chce.

Ne, rozhodně nežárlím.

„Jsem jenom tvoje, dobře?“ pokračuje, aniž by si všimla, že je něco špatně.

Což asi dává smysl, když vlastně nic špatně není. Prostě jsme se tu jen sešli, ona měla hloupou poznámku, kterou jsem ale ochotný přejít, a následující minuty budou… fajn.

Možná bych jí mohl napálit, že je Sydney gay a vůbec by neměl zájem, takže ne, rozhodně by se na ni těma uhrančivýma očima nedíval, zatímco by ji šoustal!

Musím na okamžik zaklonit hlavu a zadržet dech, abych se uklidnil, protože zase cítím, jak se mi vaří krev. Elisabeth nejspíš myslí, že jí tím naznačuju, že jsem připravený, a tak mi přes hrudník sjede rukou k rozkroku. Taky mi přiloží rty k uchu a jemně mi olízne lalůček. „Wyatte,“ zašeptá.

Wyatte.

Proč na odvrácené straně Měsíce nejsou žádná moře? Wyatte!

Na odvrácené straně Měsíce nějaká moře jsou, ale je to méně než tři procenta, takže se obecně říká, že je odvrácená strana bez moří. Měsíční moře vznikla srážkou s planetkami a kometami, kdy došlo k protržení měsíční kůry a na povrch se vylila láva. Logicky by se tedy nabízelo, že na odvrácenou stranu prostě tolik objektů nedopadlo, ale ve skutečnosti je správná odpověď taková, že je tam měsíční kůra tvrdší a při nárazu se neprotrhla, takže se nevyvalila láva, a tím pádem nevzniklo moře.

Vrátím se myšlenkami do místnosti právě ve chvíli, kdy mi Elisabeth rozepne knoflíček u kalhot. A taky mi pohlédne do očí. Ty její jsou hodně tmavé, vlastně docela dost připomínají čokoládovou zmrzlinu, kterou ani nemám rád. Téměř se rozesměju, když si tohle uvědomím. Ale jen téměř, protože ve skutečnosti, když mi dojde, co to znamená, jestli to vůbec něco znamená, zase tak k smíchu to není.

„Počkej,“ vyhrknu a chytím ji za rameno, aby se nesklonila.

„Co je?“

Zkusím se několikrát za sebou zhluboka nadechnout a vydechnout. Přece nemůžu spát s holkou, nechat ji, aby mi kouřila, a přitom myslet na chvíli, kdy jsem byl se Sydneym. Jenže taky nemůžu myslet na to, že Sydneyho oči jsou mnohem krásnější – šedé, zelené a všechno mezi tím. Že mám fakt hodně rád zmrzlinu zelené jablko a čokoládovou nesnáším. Že nechci, aby Elisabeth o Sydneym mluvila ani aby si ho představovala, jelikož mám vtíravý a hodně silný pocit, který mi neustále předhazuje, že je Sydney můj.

„Wyatte?“ zopakuje Elisabeth, která stále napůl skloněná, s rukama položenýma na mých bocích, čeká, co bude.

Wyatte.

Dal bych klidně celou věčnost, jen abych tady mohl být s tebou. Jenom s tebou, Wyatte.

„Neříkej…“ moje jméno. Ani to nedokážu vyslovit, aniž bych neměl dojem, že tomu dávám velkou váhu.

Napadne mě a já vůbec nevím, kde se to vzalo a proč právě teď a co znamená, že jen tak přijde ta nejdivnější, šílená a zbloudilá představa, ve které by to v tuhle chvíli, v této situaci, řekl Sydney.

Řekl by Wyatte a pak by se sklonil a já bych ho nechal.

Elisabeth se zničehonic rozesměje. Uvolněně a chápavě a taky nakloní hlavu na stranu, jako kdyby věděla něco, co já ne. „Páni, dneska seš hodně natěšenej, co? Chceš, abych si na tebe rovnou sedla? Klidně můžu.“

Nejprve absolutně nechápu, o čem to do háje mluví. Málokdy jdeme rovnou na to. Vždycky se ze začátku věnujeme jeden druhému a já často potřebuju trochu času, než jsem připravený. Ne že bych měl problémy s erekcí, jen… mívám trochu delší rozjezdy. Proto svraštím čelo a ona na oplátku výmluvně pohlédne na můj rozkrok. Teprve tehdy, vážně, dřív jsem to vůbec nezachytil, mi dojde, že jsem úplně tvrdý.

„Já…“ začnu, ale vlastně netuším, co říct, a tak zase sklapnu. Protože asi těžko můžu jen tak na pohodku přiznat, vždyť já to snad ani nedokážu přiznat sám sobě, že jsem ztvrdl, zatímco jsem myslel na svého bodyguarda.

Na to, jak vyslovuje moje jméno. Jak se na mě dívá zelenýma očima. Jak mi ve výtahu položil ruce na ramena. Jak jsem s ním na štěrkové cestě, vedle řady zimolezů, flirtoval a on přistoupil blíž, tak blízko, že jsem musel zaklonit hlavu a…

„Promiň!“ vykřiknu zbytečně nahlas, odstrčím ji a vyskočím na nohy. „Dneska nemůžu,“ rozhodnu, protože vážně NEMŮŽU. Nemůžu s ní spát a představovat si něco, někoho!, jiného.

„Děláš si srandu?“ vyštěkne Elisabeth, ale to je tak všechno, co slyším. Dokonce ani nevím, jak se přitom tváří, protože v ten moment už mám kalhoty zapnuté a vystřelím ze salónku.

Nezastavím ani venku, neskrývaně ignoruju upíra za dveřmi a velmi rychlým a rázným krokem, který by se dal částečně považovat za běh, zamířím na záchod. Do první volné kabinky, kde se poprvé zvládnu nadechnout. Ještě pořád jsem tvrdý, ale to kurva do háje zatraceně rozdýchám, i kdyby mi během toho měly explodovat plíce.

A tak to rozdýchávám a ruce mám přitom položené na studených kachličkách.

Když tlak konečně přejde, dosednu na zavřený záchod a ještě nějakou dobu zírám před sebe, než se zvládnu sebrat a vyjít ven. Přísahám, že dám všechno, úplně všechno, do snahy tvářit se naprosto v pohodě, trochu povýšeně a uvolněně. Jakože se vůbec nic nestalo.

„Jste v pořádku?“ chce vědět Sydney.

„Jistě,“ přikývnu, aniž bych na něj koukl, a vydám se k baru.

Tentokrát si objednám ten nejdražší koňak, který mají v nabídce. Barman určitě tuší, že ještě nesmím pít, ale když mu společně s objednávkou podsunu i neúměrně vysoké dýško, nijak neprotestuje.

***

Někdy u třetí skleničky si uvědomím, ve slabém záblesku rozumu, že na alkohol nejsem úplně zvyklý a mám tendence se začít rychle motat. Ovšem ten záblesk je vážně slabý, a tak nad tím jen mávnu rukou a dál mluvím s nějakým klukem, nějakou holkou, nějakým barmanem, sám se sebou, povolávám na Simone, válím se na baru, chechtám se, házím vtipy doprava a doleva a objednávám si čtvrtou skleničku.

Vypiju i další víno.

Vypiju sklenici vody, kterou přede mě někdo postaví, ani nevím proč, když jsem o ni nežádal.

„Možná byste s tím měl přestat, pane,“ slyším Sydneyho, ale z mého pohledu by to mohl říkat úplně komukoli, vážně, třeba pánovi sedícímu o dvě židle vedle, který rozhodně nevypadá svěže. Takže na to nereaguju, dál si jedu svoje a piju všechno, co mi přijde pod ruku.

Chci říct: Sydney, jdi si stoupnout jinam. Hrozně mě rozptyluješ.

Chci říct: Sydney, sedni si vedle mě a prostě se na mě jen tak dívej. Nic neříkej, jen se dívej.

Chci říct: Sydney, víš o tom, že i když tě ignoruju a předstírám, že neexistuješ, nedokážu na tebe přestat myslet? Tvoje osobnost je tak vlezlá, až mi poslední dny několikrát vtrhla do snů.

Chci říct strašně moc věcí, ale nemůžu, ne, protože jsem slíbil, že nebudu Sydneymu zbytečně ztěžovat situaci. Takže mlčím. A piju.

„Možná byste s tím měl přestat, pane,“ pronese Sydney u mého ucha, až polekaně nadskočím.

Neříkal to už?

Nebo se mi to jen zdálo? Pořád mi leze do snů, takže možné a reálné to je.

Je tak blízko, že se nedokážu ovládnout a prostě se přistihnu, jak na něj neskrývaně zírám, fakt upřeně, a něco v mozku špatně přepne, vydá pomatený signál a já roztáhnu pusu od ucha k uchu. Takže se na něj směju jak sluníčko.

Není zvláštní, že se říká usmívat se jak sluníčko? Jako proč?

„Jste opilý,“ konstatuje Sydney.

„Jo,“ přikývnu. A jestli nejsem, tak proč jsou všechna světla kolem nepříjemně rozmazaná? Navíc ta hudba, jednotlivé tóny, k sobě vůbec neladí.

Sydney ukáže na sklenici, kterou držím v ruce – jé, já držím sklenici v ruce, to je skvělá souhra náhod, když přihlédnu k tomu, že se právě teď chci něčeho napít. Jenže pan upír, bodyguard, upír Sydney se mnou evidentně nesouhlasí, protože řekne: „Mohl byste ji položit?“

Mohl bych, jistě. To bych skutečně mohl. Položit sklenici, obecně cokoli pokládat jsem se naučil celkem rychle. A tak přikývnu, pro jistotu dvakrát, abych dokázal, že s tím doopravdy nemám problém.

Při druhém kývnutí, když mám hlavu skloněnou k zemi, se rozhodnu v této pozici chvíli zůstat. Jednak mám perfektní výhled na Sydneyho boty a jednak je hrozně vyčerpávající zírat mu do očí.

Chci říct: Sydney, mám rád tvoje boty.

Místo toho se slyším trochu udiveně říkat: „Boty.“

Sydney vzdychne, absolutně netuším proč, přece pochválit mu boty není žádná přehnaná, ani jiná, známka flirtování. „Mohl byste položit tu sklenici?“ pronese a já si všimnu, že kouká na skleničku v mé ruce.

Neříkal to už?

„Jo,“ souhlasně zamručím. Mohl. Přece bych pro něj udělal mnohem větší věci, než je pokládání skleniček. Třeba…

Třeba bych dokázal něco vymyslet, kdyby mi dal Sydney příležitost a nerval mi skleničku z ruky. Jestli má žízeň, bože, stačí říct, nemusí být takový.

Na druhou stranu jsem rád, že to udělal, protože tancovat se skleničkou v ruce, obzvlášť pokud ani netuším, že ji držím, nebude nic moc. „Jdu tancovat,“ oznámím odhodlaně. Seskočím ze židle, ovšem zbytečně rozšafně, příliš energicky a velmi osobitě, což zapříčiní, že dost neelegantně narazím Sydneymu do hrudníku.

Aby taky ne, když seskakuju ve chvíli, kdy stojí přímo přede mnou. Na co jsem proboha myslel?!

„Opatrně,“ řekne.

Opatrně co? Opatrně seskakuj ze židle, když před tebou stojí tvůj upír? Na to už je trochu pozdě, ne asi, když v něm mám zabořený nos.

A je to moc příjemný hrudník. Krásně voní.

„Jdu tancovat,“ zopakuju odhodlaně a rozejdu se směrem k parketu, zatímco se moje tělo nezávisle na mé mysli začne povážlivě naklánět k zemi.

„To si nemyslím. K tomu potřebujete nohy,“ konstatuje Sydney, chytí mě za paži a vytáhne nahoru. Což je od něj fakt milé. Tak milé, že jsem dojatý. Sice bude zvláštní, až mě takhle bude objímat i během tancování, dokonce bych se nebál říct, že tím mezi námi zbytečně vytváří lehce trapnou atmosféru, ale nad tím teď prostě nebudu přemýšlet.

Třeba mu to vyčtu až někdy příště.

Rozejdu se k parketu.

„Chci přistavit auto. Hned,“ vyštěkne Sydney rozkazovačně. Jakože dobře, tak jestli to chce, já ho teda přistavím, i když nevím proč a jak a kdy a co, ale udělám to, udělal bych pro něj mnohem víc, třeba… nevím, všechno, ale vážně to musí říkat takovým až nevděčným hlasem?

Chci říct: Fajn! Já ti teda představím auto, ale nemůžeš to říct hezky? Jenže neřeknu nic, ani se nenadechnu, jelikož se země zhoupne jako houpací koník a klub se obrátí vzhůru nohama a následně zmizí.

V jednu chvíli tu je a v další není, ale to nevadí, absolutně mě to neštve, protože místo otravných světel a lidí a kouře a parketu a lidí a parketu mám před obličejem… Sydneyho zadek. Jé, Sydneyho zadek! Poznám, že je to on, protože jsem ho viděl už… nespočitatelně krát.

Zkusím ho plácnout, abych zjistil, jestli se mi to nezdá, jelikož si nejsem jistý, zda bych ho zrovna teď vidět měl. Přece jen je to trochu zvláštní situace. Ovšem, k mojí smůle, nedokážu pohnout rukama. Uvědomím si, že mi fakt divně visí. Dolů. Nebo nahoru. Nevím.

Trvá mi strašně dlouho, než pochopím, že si mě Sydney přehodil přes rameno.

Jako nevím, takhle tancovat bude ještě trapnější, nechápu, co ho to popadlo, ale nechci nic zatracovat příliš brzo. Dám tomu šanci a začnu odhodlaně tancovat, jenže Sydneyho stisk ještě zesílí a zabrání mi v pohybu.

Takže visím. Hlavou dolů. A žaludek, ve kterém mám zaražené Sydneyho rameno, začne protestovat, že na tohle nebyl připravený, a po pár drincích opravdu ne… neobracet.

Napadne mě upřímná šílenost.

Ehm… Pozvracím se při pohledu na Sydneyho zadek?

„Budu zvracet,“ vydechnu vyděšeně a zkusím kopnout nohou a plácnout rukou, hodně zběsile, a během toho Sydneyho do zadku fakt praštím.

Jé, praštil jsem pana upíra po zadku!

Možná bych si Sydneyho boty někdy mohl vyzkoušet. Zkusit se v nich projít po pokoji, abych zjistil, jestli jsou vážně tak těžké, jak se na první pohled zdají. Ovšem nestihnu už vyslovit nabídku, protože najednou se zase všechno obrátí, já stojím na nohách, doufám, že svých, protože je necítím, Sydney mě drží pod paží, přede mnou je velmi krásný keř, který by na jedné straně potřeboval zastřihnout, ale jinak je vážně pěkný a já… ho zebliju od horních větví až po kořeny.

No tak opravdu nezávidím tomu, kdo ho bude zastřihovat.

Jé, hele, není to většina gratinovaných brambor od večeře společně s koňakem?

Pro jistotu pozvracím i trávu před keřem, aby jí to nebylo líto.

Sakra, fakt nebyl dobrej nápad tancovat.

A pak jdu, sám od sebe zvedám jednu nohu za druhou, krok sun krok, ačkoliv mě celou dobu někdo zezadu přidržuje a několikrát mě musí navigovat, jelikož se ulice před barem svažuje trochu doleva. Ale nakonec, díkybohu, jsem fakt vyčerpaný, dosednu na zadní sedadlo auta.

Dostanu vodu a kapesníky a přednášku, abych pil vodu, což jako super, ale jak to mám udělat, když sedím v autě, ne asi?

„Máte lahev v ruce,“ zní odpověď a já pak fascinovaně zírám, jak se voda přelévá.

Napiju se.

„Vypijte to všechno.“

Vypiju všechnu vodu. A pro jistotu, abych udělal Sydneymu radost, piju dál, i když je flaška prázdná, protože bych pro něj udělal mnohem víc, než jen pil, i když mám fakt divnou pachuť v puse. Udělal bych úplně všechno, předpokládám.

A tak piju fakt dlouho, úmorně dlouho, než mi Sydney flašku vezme a položí ji na sedadlo. Což je trochu škoda vzhledem k tomu, jak velkou mám žízeň. Ale nestěžuju si. Na to jsem příliš unavený. Raději si čelo opřu o okýnko a zavřu oči.

Určitě na chvíli usnu, ale velmi rychle mě proberou trochu zarážející myšlenky.

Zdálo se mi to, nebo jsem spadl Sydneymu do náruče?

Zdálo se mi to, nebo mě Sydney nesl jako pytel brambor a já ho nechtěně!!! plácl po zadku?

Zdálo se mi to, nebo jsem zvracel jak blázen a Sydney mě během toho celou dobu držel?

Zdálo se mi to, že jo? Protože bych určitě nebyl takovej dement, abych cokoli z toho udělal.

Trochu nejistě otevřu oči ve chvíli, kdy auto zastaví před Wolkov sídlem. Je to tak velký dům, bože, byl vždycky tak velký? Byl vždycky tak přehnaně megalomansky velký, že když se na něj člověk zespodu dívá, má dojem, že se na něj každou chvíli zřítí?

Nebo je to jen pitomý pocit, který mám, protože jsem hňup a vypil jsem příliš mnoho koňaku? A zároveň i příliš mnoho vody, takže si tu skutečnost umím připustit?

Dveře od auta se otevřou a než se naděju, Sydney mě vytáhne ven a pomalu vede k domu. Pozdravím úplně každého člena ochranky, kterého potkáme. A potkáme jich opravdu dost, dokonce mám dojem, že některé dvakrát, což nevadí, zvládám je pozdravit i dvakrát.

Nakonec ale konečně vejdeme do pokoje a Sydney mě mírumilovně usadí na postel. Trochu zapéruju, abych se ujistil, že je moje. A je.

„Zvládnete si zout boty?“ optá se Sydney.

Je tak vysoký. A když na něj koukám a zakláním hlavu, napadne mě, jestli byl vždycky vysoký.

„Zařídím, aby vám přinesli vodu a léky na bolest hlavy. Můžu pro vás ještě něco udělat?“ pokračuje formálně. Tak vzdálený a odtažitý, což samozřejmě chápu, ale asi mě zabije, jestli bude takový i dál. Přece není fér, aby byl odtažitý a zároveň úžasný.

Chci říct… Tolik věcí. Všechno, co se dnes stalo v salónku s Elisabeth a i potom. Chci říct, že tohle už nezvládnu. Že ho potřebuju, že chci, aby tady zůstal, aby mi půjčil svoje boty a jojo, abych mu směl říct o každém svém snu, abych s ním sledoval další a další filmy a viděl ho jíst zmrzlinu.

A chci se ho strašně moc zeptat, protože je to jediný člověk, kterému v tomhle důvěřuju, co všechny ty pocity znamenají a proč jsou do háje tak silné, že nejdou ignorovat.

Vždyť já zvládám ignorovat všechno, dokonce i to, co bych od života doopravdy chtěl. Proč to teď nejde? Proč, proč proč…

„Jaks poznal, že seš do mě zamilovanej?“ zašeptám úplně potichu. Skoro neslyšně.

Dlouho je ticho. Tak dlouho, až mě napadne, že Sydney nejspíš dávno odešel a já jsem v pokoji sám. Vlastně to dává smysl, takže tu skutečnost prostě jen přijmu, sjedu po posteli na zem a přitáhnu kolena k sobě.

Je mi blbě. Je mi příšerně blbě.

„Prostě jsem to v jednu chvíli věděl,“ promluví zničehonic Sydney. A když překvapeně vzhlédnu, najdu ho, jak sedí na židli, jen kousek ode mě. „Jako když se snažíte vyřešit nějaký složitý vzorec a odpověď k vám najednou přijde, jakmile to nečekáte. A je jednoduchá, ale všechno díky ní začne dávat smysl. Myslím… Stalo se to, když se s námi zastavil výtah. Ten večer. Když jsem vám řekl, že jsem Daria nikdy nemiloval, uvědomil jsem si, že ta odpověď ještě pokračuje. Nikdy jsem ho nemiloval, ale vás ano.“

Ale vás ano. Neměl bych být překvapený, že tohle říká, protože neustále používá slova, kterými mě odzbrojuje. „Takže jsi to prostě věděl? Jen tak?“ vyhrknu.

A Sydney přikývne. „Asi ano.“

Chci říct: A co když na někoho pořád musíš myslet? Dokonce o něm i sníš, skoro každou noc? Co když s ním chceš trávit úplně všechen čas a všechno mu říkat, sdílet s ním úplně každou myšlenku? A když to nejde, tak se cítíš mizerně. Co když seš s holkou, skvělou a krásnou holkou, a ty tam nedokážeš pro ni být, protože pořád myslíš na toho člověka? Představuješ si, jaké by to bylo, kdybys tam byl s ním. Co když… pořád cítíš zvláštní, svíravý pocit, který nedokážeš popsat a nevíš, co znamená, ale je to něco, co jsi ještě nikdy předtím necítil? A je to silnější než… cokoli. Je to… Je tohle láska?

Tohle chci říct, protože je to pravda.

A tak… A tak to řeknu.

„A co když na někoho pořád musíš myslet? Dokonce o něm i sníš, skoro každou noc? Co když s ním chceš trávit úplně všechen čas a všechno mu říkat, sdílet s ním úplně každou myšlenku? A když to nejde, tak se cítíš mizerně. Co když seš s holkou, skvělou a krásnou holkou, a ty tam nedokážeš pro ni být, protože pořád myslíš na toho člověka? Představuješ si, jaké by to bylo, kdybys tam byl s ním. Co když… pořád cítíš zvláštní, svíravý pocit, který nedokážeš popsat, a nevíš, co znamená, ale je to něco, co jsi ještě nikdy předtím necítil? A je to silnější než… cokoli. Je to… Je tohle láska?“

Zírám na Sydneyho, jako kdyby mi jeho odpověď měla přinést rozhřešení, jenže on si dává dost na čas, až trochu znejistím. Nakonec se ale přece jen pohne, nakloní hlavu na stranu, takže určitě poslouchá moje srdce, a společně s tím řekne: „Ptáte se, jestli jste do mě zamilovaný?“

Nepoznám z jeho hlasu žádnou emoci, ale dává to smysl, když sakra nepoznám ani ty svoje a musím se na ně ptát. „Asi ano,“ připustím. Opřu se zády o postel a ještě víc se schoulím do klubíčka.

Začíná mě ukrutně bolet hlava.

„Na to vám přece nemůžu odpovědět. To musíte vědět sám,“ oznámí Sydney pevným hlasem. Možná myslí, že se s ním začnu hádat a dožadovat se odpovědi.

Odevzdaně a bezmocně vzdychnu. „Ale já to nevím. Nevím nic. Jen to, že chci být pořád s tebou,“ zamumlám a zavřu oči, abych trochu ulevil bolesti hlavy.

Slyším Sydneyho vstát, slyším, jak zasouvá židli a slyším ho udělat dva kroky. „Možná si na to nemusíte odpovědět hned. Jste k sobě zbytečně přísný,“ promluví jen pár centimetrů ode mě, což mě přinutí zamrkat.

Miluju, když jeho oči začínají zelenat. Tak jako teď.

„Co kdybyste se zkusil vyspat?“ navrhne.

Má pravdu. Dneska toho bylo moc, strašně moc věcí, strašně moc myšlenek a pocitů, strašně moc strachů, co snad ani jeden člověk nedokáže snést. Takže zase zavřu oči a skulím se na stranu. Zabořím obličej do měkkých třásní koberce a spokojeně vydechnu.

Protože to, co se stalo, můžu alespoň na pár hodin nechat být.

Napadne mě, jestli se mi bude zase zdát o něm.

„Můžu vám pomoct do postele?“ navrhne Sydney a vlastně mě tím pobaví.

Chci říct: Ty můžeš cokoli. Jenže místo toho usnu.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥