Szabi

Limuzína má začerněná okna, ale stejně mi připadá, že mě venkovní světla a blesky od foťáků neustále oslepují. Stojíme v řadě limuzín, jedna za druhou, a pomalu popojíždíme, jak ti před námi postupně vystupují na červeném koberci.

Všude kolem je hrozně moc lidí, kteří určitě doufají, že zahlédnou některého z herců. A taky jsou tu samozřejmě, bez nich by se to neobešlo, novináři a paparazzi. A právě těch mám totálně plné zuby, ale musím se na ně usmívat, protože se to ode mě čeká a moje fotky pak vyjdou v časopisech a na netu, aby módní policie ohodnotila, jak jsem se na premiéru oháknul.

Pohlédnu na sako s vyšívanými ornamenty ve zlatavém nádechu. Vzhledem k tomu, že tohle je tak trochu můj styl, díky kterému mě už i celkem poznávají, mohli by to redaktoři módních časopisů ocenit a dát mi stejně jako minule pět hvězdiček z pěti. A napsat něco jako Wolkovova pověstná elegance opět nezklamala.

A Wolkovova pověstná dobrá nálada opět zůstala doma.

Vyhlédnu z okna na řadu nadšených lidí a ohrnu horní ret.

Kdybych si měl vybrat mezi filmovou premiérou a nejnudnější beneficí, bez váhání vyberu benefici.

Kdybych si měl vybrat mezi filmovou premiérou a sáhodlouhým obíháním tělocvičny, s trochou váhání vyberu běhání, u kterého mám alespoň částečně pocit, že se zlepšuju.

Kdybych si měl vybrat mezi filmovou premiérou a operou, u které mě vždycky, ale úplně vždycky rozbolí hlava a na konci už mám dojem, že vidím jen mihotavé hvězdičky, bez váhání, ale s hromadou otravného brblání, vyberu operu.

A kdybych měl vybrat mezi filmovou premiérou a nekonečným zíráním na nikdy se neměnící noční oblohu, s velkým váháním stejně nakonec vyberu pozorování hvězd.

Protože do háje ani na jednom z těch míst nikdy nebývá tisk a já jim stále nedokážu zapomenout… Nikdy jim nezapomenu všechny ty sračky, co napsali o mámě. I když byly občas pravdivé.

„Máš rád superhrdinské filmy?“ zamumlám do ticha auta. Je zvláštní, že tam venku je hluk a hodně světla, ale tady uvnitř je úplně jiný svět, temnější a tišší.

Sydney posledních pár minut sedí dost napjatě. Teda takhle, napjatý je většinu času, obzvlášť když nejsem v bezpečí mezi zdmi Wolkov sídla, ale teď mi přijde, že úplně zkameněl. Což znamená, že poslouchá. Nejspíš úplně všechno, co se před kinem děje.

„V zásadě asi ano. I když je to kolikrát dost nadsazené,“ odpoví a trochu povolí ramena. Kdyby měla módní policie posoudit jeho, určitě by KREV uniformu ohodnotila plným počtem, protože ledabylá profesionálnost prostě frčí. Navíc se mu pod oblečením rýsují svaly, a to vždycky celkovému hodnocení dost pomůže.

Sydney, jako kdyby tušil, na co myslím, a rozhodl se, že redaktorkám všech časopisů světa vybuchne mozek, vytáhne z pouzdra připevněného na stehně zbraň a zkontroluje náboje. A tím samozřejmě neříkám, že chlap v uniformě a se zbraní v ruce je sexy, ale že si myslím, že by si to někdo jiný mohl myslet.

„Naučíš mě střílet?“ pronesu zamyšleně.

Sydney ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani nezvedne zrak od zbraně. „Ano.“

„Teď?“ navrhnu a laškovně povytáhnu obočí. Stylem řekni slovo, jedno jediné, a nařídím řidiči, aby projel kolem kina, kolem červeného koberce, ale nezastavil a pokračoval dál na nejbližší střelnici.

Jenže pan bodyguard to jedno jediné slovo neřekne. Místo toho zbraň schová zpátky do pouzdra a velmi uklidňujícím a chápavým hlasem, skoro jako kdyby mluvil s malým dítětem, řekne: „Teď musíte na premiéru. Nebylo by vhodné, abyste tam máchal zbraní.“

Zamračím se a trochu víc se ponořím do sedačky, ale ona mě bohužel celého nepohltí. „Ty taky zkazíš každou srandu,“ poznamenám.

„Netěšíte se?“ odtuší.

Což nevím, z čeho poznal. Z toho, že jsem byl od rána extrémně protivný? Nebo že jsem vyšel z pokoje jako sůva zachumlaná v dece a oznámil, že mi je blbě, ale on mi nevěřil, tak jsem deku shodil a odhalil sako se zlatavými ornamenty a vyštěkl, že teda fajn, já tam jdu? Nebo možná, jak jsem celou cestu zíral z okna a v pravidelných intervalech vzdychal?

Pokrčím rameny. „Už jsem ten film viděl. Navíc takové premiéry jsou pro lidi, co se rádi předvádí. Takže překvapivě nic pro mě. Však počkej, až tam budeme stát a parta novinářů si nás bude fotit a povolávat, ať si stoupneme i z profilu. Je to hovadina. Nevím, proč bych to měl dělat. Vždyť já s tím filmem ani nemám nic společného,“ vysvětlím a znovu pohlédnu ven. Už se pomalu přibližujeme ke vchodu a já mám osypky z toho, že budu muset vystoupit a usmívat se na lidi, které neznám a nechci znát.

Na druhou stranu, pokud nějaká druhá strana existuje, jsem rád, že je tu i Sydney. A že celé to příšerné martyrium protrpí se mnou. Jasně, on se asi z profilu nenatočí, ale bude zaclánět na úplně každé fotce, takže až si je vyhledám, bude moje pověstná elegance hned vedle jeho ledabylé profesionality.

Limuzína zastaví. Sydney mi dá rukou znamení, abych počkal, a vyleze ven jako první. A sotva otevře dveře, ozve se kanonáda cvakání fotoaparátů jako pořádně hlasitá smršť.

Mohl jsem být doma a jíst zmrzlinu se zmrzlými gumovými medvídky.

Vystoupím až ve chvíli, kdy mi to Sydney dovolí. Úsměv, který vykouzlím, je oslňující, hřejivý a totálně neupřímný, ale zvládnu ho udržet celou dobu. Zatímco jdu po červeném koberci, zatímco stojím před obrovským plakátem a všichni si mě fotí. Když se natáčím z profilu, když mávám, když mluvím s režisérem a děkuju za pozvání, když na mě někdo z davu povolává, že OnLife všechny špehuje a já žiju z bohatství jiných.

Prostě se usmívám a mávám a přikyvuju.

Jsem Wyatt Wolkov a tohle je jen maličkost, kterou umím hravě zvládnout. I vzhledem k tomu, co mě v budoucnu čeká.

Teprve v kině všechen tlak trochu povolí. Sál je zatím zavřený, film má začínat až za dvacet minut, ale naštěstí jsou tu stoly s cateringem, takže automaticky zamířím k šampaňskému. Ani se to nesnažím skrývat, jen Sydneymu tiše připiju tím, že skleničku trochu pozvednu, ušklíbnu se a pak do sebe všechno vyklopím.

Kromě Moreny Castro, herečky v hlavní roli, mě nikdo nevidí. A Morena určitě nepůsobí pohoršeně. Ačkoliv se možná usmívá jen tak a nedochází jí, že nejsem plnoletý. Než stihnu zmizet, přistoupí blíž. Je vysoká, dokonce vyšší než Sydney, a má tak dlouhé nohy, že by mohla překračovat mezi střechami baráků a ani jednou by nepotřebovala skočit. Ne, fakt, ty nohy jsou neskutečné.

„Dobrý den,“ řekne a sice kouká na mě, když to říká, ale následně pohledem zvědavě uhne a sjede Sydneyho od hlavy až k patě. „Nevěděla jsem, že jste taky pozvaný. Vždycky jsem vás chtěla poznat.“

Natáhnu se pro další skleničku a distingovaně se napiju. „A tím myslíte mě, nebo mého upířího bodyguarda?“ Protože ho přímo přede mnou svléká očima!

Morena zaváhá. Vidím na ní, že takovou upřímnost nečekala, ale kromě slabého zčervenání na tvářích působí dál velmi uvolněně. „Samozřejmě vás. Víte, že kdyby nebylo OnLife, nejspíš bych se nikdy nestala slavnou? Založila jsem si ho ve třinácti a neustále tam postovala videa, kde přehrávám slavné filmové scény. Velmi rychle jsem si tam našla spoustu fanoušků a takhle si mě všiml i můj agent,“ vypráví zaujatě. Nedokážu, ani snad nechci, rozpoznat, jestli je to, co říká, pravda. Když přihlédnu k její vizáži, je možné, že ji všichni sledují, jelikož je hezká.

Ale s úsměvem přikývnu, jako bych dával najevo, že mě to těší.

„Musím ovšem říct,“ pokračuje, „že jsem z vaší ochranky trochu nesvá. Ještě nikdy jsem upíra naživo neviděla. Přestože jsem hrála v Úsvitu upírů. Viděl jste to?“

Byl bych šokován, jak je ukecaná, ale ve skutečnosti je to něco jako pravidlo, že se na premiérách najde minimálně jeden extrovertní herec, který dokáže mluvit a mluvit a mluvit a ani si nevšimne, že to nikoho nezajímá. Ovšem právě takové postavičky mám nejraději, protože stačí poslouchat a ani se nemusím přespříliš snažit. Nakloním hlavu na stranu a řeknu: „Vlastně ne. O čem to je?“

Následujících deset minut mi trochu splývá, ale pochopím, že je to film o upírech.

Když poznám, že se Morena chýlí ke konci, připravím si další zvídavou otázku, a to: Která vaše role vám zatím dala nejvíc? Jenže ji už nestihnu použít, protože se vedle Moreny objeví Valariana s tím nejplašším výrazem. Odkašle si a poté tichým hlasem s důrazem na artikulaci pronese: „Nejste Morena Castro? Myslím, že vás hledá režisér.“

Morena vyvalí překvapeně oči a rozhlédne se po hale. „Jejda, ano, děkuju za upozornění. Budu už muset jít. Moc ráda jsem vás poznala,“ prohlásí do placu, ale vsadím sako, že to její ráda jsem vás poznala patřilo především Sydneymu.

„Fakt ji hledá režisér?“ zeptám se s trochu nedůvěřivým výrazem, protože už Val znám a takhle se tváří vždy, když dělá něco, co jí úplně nesedí. Ačkoli ona obecně nerada mluví s cizími lidmi, takže ten výraz může vycházet klidně jen z toho.

Val se kousne do spodního rtu a zavrtí hlavou. „Chtěla jsem tě zachránit před nekonečným monologem. Nějakou dobu jsem vás sledovala a mám dojem, že jsi posledních několik minut vůbec nepromluvil. Původně jsem ti chtěla zavolat, aby to vypadalo, že máš něco na práci a ona odkráčela, ale v tom všem stresu jsem si zapomněla mobil doma.“

Na to asi nemám co říct, a tak jen plný vděku přikývnu. Teprve potom si všimnu, že má Val stříbrné šaty s flitry a výstřihem až k pupíku, takže jí jdou trochu vidět prsa. Taky má velmi složitý účes a silně nalíčené oči. Vypadá krásně, ale vůbec ne jako Val. „Ti zas šaty vybírala máma, co?“

Val odevzdaně vzdychne a dá si ruce před prsa, aby se zakryla, ale zároveň, aby to nevypadalo, že se zakrývá. Je to velmi složitý manévr, se kterým má ale dost zkušeností. „Jo,“ zamručí. Nejistě se rozhlédne, nejspíš aby se ujistila, že nás nikdo nepozoruje. „Venku při focení jsem se málem rozbrečela,“ přizná.

Pamela, která stojí jen kousek od nás, ale trochu dál než Sydney, mávne rukou, jako kdyby odháněla vosu. „Nikdo si toho nevšiml, nebojte. Celou dobu z vás vyzařovala majestátnost.“

„Jo,“ přikývne Val rozhodně. „Jsem majestátná.“

„Přesně. Seš to nejmajestátnější stvoření nejen v tomhle kině, nejen v tomhle městě, ale dle mého názoru na celém světě. A pokud tvoje praštěná matka říká něco jiného, tak jen proto, že rychle stárne a nedokáže se vyrovnat s tím, že jsi mnohem lepší, než ona kdy byla,“ pronesu plamenným hlasem a ještě nadzvednu bradu, abych svým slovům dodal váhu. A většinu z toho myslím vážně. Jediné, co jsem si trochu přibarvil, bylo slovo pokud. Oba totiž až moc dobře víme, že Valina matka nikdy nebude spokojená.

Ale jinak je vše pravda pravdoucí.

Val se usměje, na můj vkus trochu dojatě, a v další vteřině mě hodně pevně obejme a schová mi obličej do krku. „Děkuju,“ hlesne. Raději nechci vědět, kolik prášků na uklidnění dneska spolykala, aby sem vůbec došla. Když se odtáhne, má trochu skelné oči.

„Smím vás doprovodit do sálu?“ zeptám se jako pravý džentlmen, a dokonce jí nabídnu rámě.

Což Val pobaví. „Ještě si skočím na záchod. Sejdeme se u vchodu do sálu. Dej mi aspoň pět minut. Vyčůrat se s těmi šaty je peklo.“

Přikývnu, a když odejde, popadnu třetí skleničku šampaňského. Ne že bych se hodlal před filmem zbořit, ale zároveň ho musím nějak přežít. A jelikož jsem měl dnes k večeři dýni s yuzu a kaki plněné tofu, nemůžu říct, že bych byl kdovíjak plný, proto si do pusy strčím jednohubku s olivou.

V první chvíli vůbec nepostřehnu, že Sydney kouká někam na druhou stranu haly a má zvláštní výraz. Chci se ho zeptat Co je?, ale trvá mi snad věčnost rozkousat bagetu a následně ji polknout. A tak jen do Sydneyho klepnu a rozhodím rukama.

Hned nato se stanou dvě věci v rychlém sledu za sebou. Nejprve mě Sydney přirazí ke stěně a celým svým tělem zakryje, takže jsem přimáčknutý mezi zdí a upírem, což není vůbec příjemný pocit. A teprve potom se ozve zvuk rozbíjeného skla.

„Zůstaňte za mnou!“ vyštěkne Sydney a já vidím, jak si jednu ruku pokládá na pouzdro se zbraní, zatímco druhou vytáhne telefon a následně do něj huláká: „Zadní východ, dvě minuty.“

Přijde mi, že je to docela přehnaná reakce na jednu roztříštěnou skleničku, jenže sotva si to pomyslím, někdo u hlavního vchodu zaječí. Trochu jako siréna a mě v hloupé naivitě napadne, že Morena Castro předvádí hororový výkřik někomu, kdo by jí eventuálně mohl nabídnout roli v hororu. Jenže ten jekot nepatří pouze jedné osobě, a kromě toho ke mně jak ve zpomaleném záběru doléhají další rány, dusot, řev a nadávky.

Teprve teď konečně polknu zasranou jednohubku a dojde mi, že se kurva něco děje!

Automaticky pohlédnu doprava, kde za rohem tuším dámské záchody. „Musíme pro Val. Musíme jí pomoct!“ vykřiknu a zkusím se zpod Sydneyho dostat, ale on mě okamžitě chytne za zápěstí.

„Musíme jít,“ oznámí nekompromisně a vůbec nečeká, jestli s tím souhlasím. Prostě mě táhne pryč. Přesně na druhou stranu od Val a taky na druhou stranu od hluku, jako kdyby věděl, kudy se odtud nejrychleji dostaneme, aniž bychom museli hlavním vchodem. Což asi doopravdy ví, protože si před pár dny vyžádal plány kina.

„Ne, řekl jsem, že musíme za Val!“ hulákám z plných plic, ale stejně mám v tom chaosu, který kolem propukl, pocit, že jen slabě ševelím. Vůbec nevím, co se děje. Ale někdo pořád hystericky ječí, a když kouknu na zem, uvědomím si, že mi pod nohama křupe sklo.

Je ho tolik, že se nejspíš vysypalo ze skleněných vchodových dveří.

Vběhneme do jedné z prázdných postranních chodeb. Na chvíli zastavíme a Sydney se zaposlouchá. Musí mít fakt dobrý sluch, když přes hlasité bušení mého srdce dokáže něco zaslechnout. Teprve poté se znovu rozejdeme. „Val bude v pořádku, má svoji ochranku. Musíme jít,“ řekne a já z toho hlasu i z pevného sevření, kterým mi trochu drtí zápěstí, chápu, že absolutně nemá cenu protestovat.

Možná mi to jen připadá, ale ve vzduchu cítím kouř.

A pak se přímo před námi objeví muž s ocelovou tyčí, který rozhodně nepůsobí, že je tam náhodou. Že by zabloudil. Že by chtěl utéct pryč. Že by měl strach.

Zvládnu jen mrknout a vsadím se, že ten muž taky, ale Sydney mezitím stihne vytáhnout zbraň a namířit. Nerad to říkám, nerad na to myslím, nerad si přiznávám pravdu, ale i když jsem měl tolik tréninků, jsem si docela jistý, že kdyby tu Sydney nebyl a doslova mě za sebou netáhl, nejspíš bych ještě pořád stál u cateringového stolu. Já totiž… jsem úplně ztuhlý, vlastní vůlí nedokážu ani pohnout nohama, udělat jediný krok, a pořád zírám na ocelovou tyč a představuju si, jak mi rozlouskne hlavu jako ořech.

A taky jsem asi zapomněl dýchat.

Sydney nekompromisním hlasem rozkáže: „Polož to.“

Nejdřív mi přijde, že muž neposlechne, protože se kysele ušklíbne. Jenže pak se na nás pořádně podívá, respektive pořádně se podívá na Sydneyho. Určitě vidí jeho vybledlé vlasy a popelavě šedý obličej. Určitě vidí zbraň a černou uniformu. Určitě si domyslí krvavě rudý nápis KREV.

A nejspíš to ho přesvědčí, aby tyč vážně pustil. Aby zvedl ruce do vzduchu a začal s vyděšeným výrazem couvat. Aby se dokonce omluvil. Aby se daleko od nás otočil a rozběhl pryč.

V hale stoprocentně hoří.

Sydney mě znovu chytí, což je tak zvláštní, protože já si vůbec nepamatuju, že by mě předtím pustil. Ale teď mě prostě znovu drží a táhne chodbou, trochu jako hadrovou panenku, která jen poslušně zvedá nohy a zkouší se nesvalit na bok.

Zahneme doprava, vejdeme do druhých dveří, běžíme, další dveře… Najednou stojíme venku, v chladné noci plné ticha a čerstvého vzduchu. A přímo před námi čeká nastartovaná limuzína, a protože řidič má vždy za úkol stáhnout okénko, abychom věděli, že za volantem nesedí někdo cizí, a my nevlezli do pasti, poznám, že je to naše limuzína.

Sydney otevře a bez varování mě strčí do auta. „Jedeme,“ zařve a limuzína se okamžitě poslušně rozjede ještě ve chvíli, kdy nejsou dveře ani pořádně zavřené. Pneumatiky tou rychlostí v zatáčce zaskřípou a já přepadnu na bok.

Pak je najednou po všem.

Jako kdyby zvuk tříštícího se skla a křik a kouř a muž s ocelovou tyčí, nic z toho, nikdy ani neexistovalo.

Sydney schová zbraň zpátky do pouzdra a vytáhne telefon. Někomu volá, ale jeho hlas slyším hodně z dálky a vlastně se mu ani nijak nesnažím rozumět, prostě jen zírám na svoje zápěstí, na Sydneyho prsty, které mě pořád drží, tak pevně a jistě, a já jsem za to vlastně rád, protože mám pocit, že kdyby mě pustil, rozpliznu se po limuzíně jako rozteklé želé.

Sakra.

Do prdele.

Zhluboka se nadechnu. A to, co mám v hlavě, se nečekaně dostane ven: „Do háje! Kurva!“ Všechno se mi velmi pomalu skládá do sebe. Že se v kině něco stalo, že mě odtamtud Sydney dostal a že jsme tam nechali Val. Kdybych nebyl v šoku a moje tělo nebylo ještě pořád mimo, určitě bych se pozvracel. „Val,“ hlesnu. „Co když se jí něco stane?“

Jenže místo toho, abych dostal odpověď, Sydney na mě upřeně kouká, jako kdybych byl mimo, jako kdybych přerývaně dýchal a potil se a plácal páté přes deváté, jako kdybych měl panický záchvat. Jako kdybych se měl vážně rozpliznout jak rozteklé želé. Nebo tak něco. „Jste v pořádku?“ zeptá se nakonec, zatímco mě skenuje od hlavy až k patě.

„Mohls jí pomoct. Mohli jsme ji vzít s sebou. Co když se jí něco stane?“ chrlím. Dokonce vyhlédnu z auta, ale budova kina je dávno pryč. Teď jedeme kolem klidných, tichých a tmavých domů a za chvíli zahneme do vilové oblasti. Nic nenasvědčuje tomu, že by někde bylo něco v nepořádku. A přitom… Val může být pořád uvnitř.

„Pravděpodobně je v pořádku,“ oznámí Sydney.

„Pravděpodobně?! To mi nestačí!“ vyštěknu a najednou, při pohledu na Sydneyho, na jeho tvář a uniformu a zbraň a chladnou sebejistotu, mám hrozný vztek, protože oba víme, že mohl něco udělat. Bože, on jediný v kině mohl něco udělat.

„Chápu, že vám na ní záleží, ale nemohl jsem si dovolit dávat pozor ještě na ni a rozdělit tak svoji pozornost mezi vás dva. Tím by se šance, že vás budu schopný ochránit–“

„Já seru na svoje šance!“ skočím mu do řeči a sevřu ruce v pěst. A když se nad tím zamyslím, když pěsti trochu povolím, uvědomím si, že si nehty dost bolestivě zarývám do kůže. „Měli jsme ji odtamtud dostat,“ zamumlám. Obecně si celý život připadám dost bezmocný a dneska je to další dosažená úroveň. Jednou budu nejvlivnější člověk na světě a zároveň stejně bezmocný jako dnes v noci. A z toho je mi na zvracení!

Sydney na sobě nedá nic znát. Žádná emoce se přes jeho dokonale kamenný obličej nedostane, ale stejně v jeho hlase slyším nepříjemný chlad, když říká: „Ne.“

„Ne?“ zopakuju nevěřícně.

Přikývne. Nebo mi to tak možná jen připadá a ve skutečnosti vůbec nepohne hlavou. Ale to, co řekne, je naprosto jasné. „Slyšel jste. Ne.“

Vlastně nechápu, proč mě to naštve, protože jsem od první chvíle, od úplného začátku, od prvního dne, kdy jsem na něj narazil v tátově kanceláři, a možná už den předtím, kdy jsem se dozvěděl, že přijede, věděl, s naprostou jistotou a bez váhání, že to on bude rozhodovat. Nevím, jestli bych přímo řekl mít navrch, ale v konečném důsledku tomu tak je. Takže… proč mě štve něco, s čím jsem od začátku počítal?

Znovu zatnu pěsti, tentokrát ještě pevněji než předtím. „Ty…“ Napadnou mě desítky nadávek, které bych klidně použil, jenže mi v tom přece jen něco zabrání. Malinká část, schovaná hodně hluboko ve mně, mi říká, že tohle ve skutečnosti není vztek, ale pořád jen příšerný strach. „Bezcitnej upíre,“ vyprsknu nakonec.

Sydney zakašle a v jeho podání to spíš zní, jako kdyby se snažil schovat pobavení. Nebo možná ne. Možná mu jen v krku zaskočila ta jeho arogantní… arogance.

Asi bych si měl pro podobné případy nachystat pár nadávek nebo přirovnání, protože ve vypjatých situacích můj mozek evidentně nefunguje. Mám z něj jen nemyslící kaši a jediná věc, kterou vnímám, je pulzující chlad po celém těle. Což upřímně není nic moc.

Nakonec ho ale dokážu alespoň částečně potlačit, když sám sebe přinutím vymýšlet argumenty pro hádku. Hádka se Sydneym na téma proč mám pravdu já a ty se mýlíš.

Argument číslo jedna. Protože.

Vím, že by měl být delší a nést v sobě něco víc než jen hloupý, rozmazlený vzdor, ale já vážně nezvládám vymyslet žádná slova, žádné věty, žádné myšlenky.

Tak tohle znamená mít strach o někoho.

O mámu jsem nikdy strach neměl, protože jsem netušil, co se jí děje v hlavě. A ani jednou mě nenapadlo, že každý jeden z rozhovorů může být ten poslední. O tátu se bojím, ale je to úplně jiný typ strachu – je dlouhodobější, ovšem ne tak intenzivní, a kdybych to měl přirovnat k bolesti, řekl bych, že je spíš tupá a chronická. Jenže teď je strach ostrý a silný a všudypřítomný.

Napadne mě, co se stane, když Val umře, přesně ve chvíli, kdy limuzína zastaví před Wolkov sídlem. A než stihnu tu myšlenku nějak uchopit, nějak ji pojmout a rozhodnout se, jestli budu hysterický, nebo sám sebe zkusím uklidnit, podá mi Sydney telefon. Což je zvláštní, protože si nepamatuju, že by zvonil.

Sydneyho oči jsou doširoka otevřené a hodně šedé jako mraky těsně před deštěm. Moc nevím, co to znamená.

„Ano?“ řeknu do telefonu váhavě, zatímco vcházím do domu.

„Wyatte,“ vydechne úlevně Val na druhé straně telefonu. Určitě je to Val, protože její hlas bych poznal i v polospánku, nebo z dálky, nebo zmatený, nebo… Prostě vždycky, to se tím snažím říct. Její hlas bych poznal vždycky.

Nechápavě zkontroluju displej, na kterém je napsáno Hartworthová. Trvá jen vteřinu, než mi docvakne, že je to Pamelino příjmení. „Vydrž,“ vyhrknu a rozběhnu se do pokoje, protože nechci, aby někdo ze zaměstnanců slyšel můj osobní rozhovor. Navíc ještě v tomhle stavu. Teprve když za sebou zabouchnu dveře a jen letmo zahlédnu, že Sydney už stojí na svém obvyklém místě, dovolím si zhluboka vydechnout. „Val? Bože, měl jsem o tebe strašný strach. Málem jsem… Jsi v pohodě? Není ti nic?“

„Jo, úplně v pohodě. Teda… Šaty to nepřežily, ale já jsem celá. Kdes byl? Nikde jsem tě tam pak neviděla, ani venku, když přijela policie. Hrozně jsem se bála.“

Automaticky kouknu ke dveřím. Je mi jasné, že Sydney všechno slyší, ale je mi to jedno. Nejdu do koupelny ani nehodlám pouštět hudbu. „Sydney mě odtamtud dostal ještě dřív, než to vůbec začalo. Vůbec jsem nestihl ani protestovat, prostě mě sebral a… Mrzí mě, že jsme ti nepomohli.“

„No… nevím, jestli ti to někdo řekl, Wyatte, ale osobní ochranka je od toho, aby chránila především tebe a ne všechny okolo,“ podotkne Val. „Navíc já tam měla Pamelu, aby mi pomohla, takže se kvůli tomu nemusíš trápit.“

„Jo,“ vzdychnu a sednu vyčerpaně na postel. Najednou mi sako přijde strašně těžké a nepohodlné, proto ho ze sebe strhnu a hodím na zem. Hned nato svleču i košili. Pořád si připadám rozklepaný, ale bez těch drahých a nepohodlných hadrů mi je o maličko líp. „Hele, co se stalo tvým šatům? Vždyť jsi říkala, že jsi v pohodě, ne?“

„Ale jo, neboj. Jen… jsem trochu zpanikařila a měla jsem pocit, že nemůžu dýchat, takže jsem je ze sebe strhala a… tak. A teď sedím v autě a mám na sobě Pamelino sako, které je mi dvakrát tak velké, a čekám, jestli se mnou někdo bude chtít mluvit, nebo jestli můžeme jet domů. Vsadím se, že máma bude kvůli těm šatům naštvaná,“ chrlí a z toho poznám, že je pořád trochu v šoku. Možná ji prášky na uklidnění a následný stres hodily do nějakého zvláštního meziprostoru, kde je na jednu stranu klidná a zvládá racionálně uvažovat a na druhou působí lehce hystericky.

Nebo je to prostě klasická Val.

„Takže ty jsi pořád tam?“ pochopím a kouknu na fotografie odvrácené strany Měsíce, prohlížím si je, jednu po druhé, a díky tomu zvládám být v klidu. I když ve skutečnosti nejsem.

„Jo.“

Přejedu prstem po linii Měsíce, ale na konci mi to trochu ujede a prst se ocitne v černočerné tmě vesmíru. „Víš, co se tam stalo? Cítil jsem kouř a slyšel nějaké rány, ale jak říkám, Sydney mě odtáhl tak rychle, že ani nevím, o co šlo.“

Chvíli je na druhé straně telefonu ticho, než Val konečně promluví. „Vlastně taky nic moc nevím. Podle všeho chtěla nějaká skupina narušit premiéru kvůli režisérovi a jeho nedávným výrokům. Jemu se nic nestalo, ale pár lidí bylo zraněno a Pamela zaslechla, že Morenu Castro ve vážném stavu odvezli do nemocnice. Už bych chtěla jet domů.“

Všechny informace postupně zapadají do sebe. Pokud vím, a já vím, režisérem filmu je Anton DeGrad, což je velmi výrazná osobnost, která při každém rozhovoru v médiích řekne nějakou extrémistickou sračku. Ještě jsem nezjistil, jestli to dělá kvůli propagaci, nebo je tak blbej, anebo to dělá kvůli propagaci a zároveň je tak blbej. Naposledy při jedné z nočních show prohlásil, že by klidně zavedl testování upíří krve na dětech s nevyléčitelnou nemocí, čímž opět vzbudil velkou vlnu debat. Přitom je to naprostý nesmysl. Žádné dítě se nikdy na upíra neproměnilo. Nejmladšímu zdokumentovanému upírovi bylo šestnáct let, a i to lze považovat za zázrak.

„Seš tam?“ zeptá se Val. V ten okamžik ji téměř vidím, jak ve velkém saku sedí v potemnělém autě, namotává si vlasy na prst a má strach. A zase cítím vztek, jak dnešní večer dopadl. Znovu pohlédnu ke dveřím, za kterými tuším Sydneyho, a nedá mi to, nemůžu si pomoct, je to skoro jako reflex… odevzdaně vzdychnu.

„Jo, jsem tady,“ řeknu a přesně v ten moment mobil začne vibrovat. Odtáhnu ho a zjistím, že je na displeji napsáno Wilhelm Wolkov, což dává smysl, když mám Sydneyho telefon. „Už musím končit. Volá táta.“

Valariana slíbí, že jakmile bude doma, napíše mi. Taky mě na moje naléhání dvakrát ubezpečí, že je doopravdy v pořádku. Teprve pak přijmu hovor od táty.

„Tvůj syn je doma a v bezpečí. Živý a zdravý,“ pronesu vážným hlasem.

„No to doufám, když za to platím tolik peněz,“ uchechtne se táta. Má dneska nějakou pracovní večeři, takže z druhé strany telefonu slyším hluk a cinkání příborů a hovor dalších lidí. „Ale zároveň se o tom rád přesvědčuju. Takže… Už jste doma, ano? Sydney mi volal ještě z auta a teď už se to objevuje ve zprávách.“

„Jsem doma a jsem v pohodě,“ oznámím. Nechápu, kdy to Sydney všechno stihl. Opět se v myšlenkách vracím k tomu, že kdybych byl v kině sám, ještě pořád stojím vedle jednohubek. „Jen trochu unavený.“

„Dobře. Jasně. Nechám tě odpočívat. Nevím, kdy se dostanu domů, vypadá to, že asi pozdě, takže se uvidíme ráno. Hezky se vyspi, Wyatte. Jsem rád, že jsi v pořádku.“ Táta hovor ukončí a já hodně pomalu spadnu naznak na postel. S rozpaženýma rukama i nohama. Takže jsem taková velká vyjukaná hvězdice, co po tom všem adrenalinu, který postupně odchází, najednou neví, co se sebou.

Sprcha mi přijde jako nejlepší možný začátek. Osprchuju se vařící vodou, až je v koupelně tolik páry, že jsem jako v sauně a kůži mám hlavně na stehnech úplně červenou. Hodím na sebe tepláky a největší mikinu, kterou ve skříni najdu, abych měl pocit, že se v ní můžu v případě potřeby lehce ztratit.

A pak… nevím. Zůstanu stát uprostřed pokoje. Rozhlížím se po každé jednotlivé věci a nedokážu si představit, že bych si jen tak lehl do postele a usnul. Nakonec pohledem skončím na Sydneyho mobilu, který jsem nechal ležet hned vedle košile. Popadnu ho a tím nejšouravějším krokem se došourám ke dveřím. Otevřu je jen napůl a váhavě natáhnu ruku s telefonem do chodby.

Sydney ho beze slova přijme a schová do kapsy.

Já přece oceňuju, že mě zachránil. Že mě dostal ven. A pak zařídil, abych se spojil s Val. A taky oceňuju, že se teď netváří jako arogantní hňup, přestože by mohl. I tak je nesmyslně těžké mu pohlédnout do tváře a být upřímný. „Tak možná nejsi bezcitný,“ vydechnu. „Upír ano, ale bezcitný ne. Mrzí mě, že jsem použil tohle spojení. Chápu, že je tvým úkolem mě chránit, i když nechápu, proč to dopadlo, jak to dopadlo. Dle mého skromného názoru se celá situace dala vyřešit mnohem elegantněji. Ale budiž. Vyhodnotil jsi nebezpečí a dostal jsi mě odtamtud. A já ti neměl říkat, že jsi bezcitný. Takže se omlouvám. A Val je v pořádku, což už asi víš.“

Sydney drží spinner a malíčkem ho pořád dokola roztáčí. Vypadá tím dost zaujatý, ale při mých slovech přece jen vzhlédne. „Měl byste pochopit jednu věc,“ řekne.

„Můj život je nejdůležitější,“ vyhrknu okamžitě větu, která mi přijde na mysl a kterou jsem od táty slyšel tolikrát, že ji mám nesmazatelně vypálenou v mozku. Asi proto to řeknu s lehce sarkastickým podtónem.

„Váš život je nejdůležitější,“ přikývne Sydney a malíčkem spinner zastaví, takže celá situace najednou působí o poznání naléhavěji. „Mám ale za to, že nerozumíte tomu, co to znamená. I kdyby existovalo jedno procento, že záchranou někoho, na kom vám záleží, budu riskovat váš život, anebo ještě míň – ať by existovala jakákoli šance, že vás ohrozím jenom kvůli tomu, že bych pomohl někomu dalšímu, pak bych to neudělal. Lidi, které máte rád, které milujete… Nechal bych je zemřít.“

Přesně takhle to řekne a ani se to nesnaží nějak zjemnit.

Nechal bych je zemřít.

Přestože jsem měl dojem, že jsem chlad zahnal, znovu mi po těle naskáče husí kůže, a dokonce ani mikina mě nedokáže zahřát. Přetáhnu si rukávy přes dlaně a zkusím se ještě víc schoulit do sebe, ale ani to moc nepomůže. „A co tvůj život? Obětoval bys ho pro mě?“ zeptám se, jako kdybych ho vyzýval k souboji. Kdo s koho.

Jenže Sydney evidentně nechápe, co potřebuju slyšet, a rozhodným hlasem, kterým velmi efektivně zavrhne jiné možnosti, řekne: „Ano.“

Ano. Ano?

Zavrtím hlavou a pohlédnu na zem. Na Sydneyho černé těžké boty, protože mluvit k nim mi přijde snadnější. „Pořád je to jenom práce, dobře? A když se nad tím zamyslíš, tak můj život v porovnání s vesmírem, všemi slunci, planetami, měsíci a galaxiemi zase tak výjimečný není.“

Tohle často říkávala máma, když mě něco trápilo. Že v porovnání s vesmírem je můj problém zanedbatelný a titěrný. Vždycky mě tím akorát štvala, protože mi připadalo, že jsem tím pádem já zanedbatelný a titěrný.

Asi by měla radost, že jsem její velké moudro nakonec vděčně přijal.

„Co chcete, abych na to řekl?“ pronese Sydney a já se přiměju vzhlédnout.

Že taková situace nikdy nenastane. Že se nebudu bát o svůj život, o život mých blízkých a ani o jeho. Jasně, Sydney je upír a zabít upíra je mnohonásobně těžší, ale to nic nemění na tom, že nechci, aby se mu něco stalo.

Takže by moje otázka mohla docela dobře znít: Jak myslíš, že bych se cítil, kdyby ses za mě obětoval?

Jenže Sydney je paličák a určitě by odvětil, že na tom nezáleží, protože bych byl naživu.

A já bych se s ním pak hádal dál, do posledních sil. Ale při dnešním rozpoložení bych taky mohl skončit s nevyvratitelným argumentem: Mám pravdu, protože. A to bych se za sebe musel stydět a přiznat porážku.

Hádat se se Sydneym je jako zkoušet si nabrat na lžičku totálně zmrzlou zmrzlinu. Nemožné a otravné a stejně bych nakonec skončil v potupném čekání, až trochu roztaje.

Takže ne, děkuji pěkně.

„Asi nic,“ vzdychnu a nakouknu k sobě do pokoje, který je tak… plný věcí, a přitom tak prázdný, až mám strach v něm zůstávat sám se svými myšlenkami. „Mohl bys mi říct, jak seš na tom s animáky. Ty jsou podle tebe taky nadsazené?“ pronesu mile a ramenem se opřu o futra.

Sydney se usměje, asi ten můj milejší přístup pochopil a přijal. „Animáky mám rád.“

Zhoupnu se na špičky a našpulím pusu, jak usilovně přemýšlím. „V tom případě nesnesu, abys dneska neviděl film, jak jsem slíbil. Takže tě výjimečně zvu k sobě do pokoje na film. Animovanej, kdyby to nebylo jasný.“ A společně s tím teatrálně rozrazím dveře.

Oukej, mohl jsem si v pokoji uklidit, když už si zvu návštěvu, třeba aspoň pověsit sako, ale na druhou stranu jsem kluk a zas takový bordel tu není.

Sydney překvapeně povytáhne obočí a schová spinner do kapsy. Nedá mi ani vteřinu, abych měl strach, že odmítne. „Tak dobře. Ale ne ten s tou ztracenou rybou. Ten mě z nějakého důvodu dojímá.“

Zaprvé díkybohu, že přijal, protože si neumím představit, že bych dnešní večer strávil sám. Jsem rád, že nemusím potupně škemrat. Což bych asi neudělal, ne? Respektive díkybohu, že to v sobě nemusím řešit, protože Sydney úplně klidně vejde do pokoje a já za ním zavřu.

Zadruhé. Sydneyho dojímá Hledá se Nemo?

No ještě aby ne, když otec ztratí syna a v zoufalství se ho vydá hledat do neznáma.

Možná se trochu ďábelsky usměju. „Sydney, to, co pustím já… To tě dojme dvojnásob,“ slíbím. Přejdu k sedačce a k obrovské televizi zavěšené na stěně. Vlastně tu skoro nikdy nesedávám, protože se u filmů rád válím v posteli, ale to by bylo asi dost divný, kdybych se rozvaloval v posteli a Sydney seděl na druhé straně pokoje. Takže odhodím zapomenutý ovladač od Xboxu a skočím mezi polštáře.

Sydney se posadí na druhou stranu, způsobně a ztuhle, což působí děsně nepohodlně, ale vůbec mě to nepřekvapuje.

„Viděl jsi VALL-Iho?“ vypálím a div, že nadšeně neposkočím. VALL-I patří do mé top trojky, a i když stál dnešní den za hovno, nakonec nemá úplně nejhorší dojezd.

„Ne. Myslím, že ne,“ odpoví Sydney a trochu se uvolní v ramenou.

„Super. Je to můj hodně oblíbený film a rozhodně lepší než to, co jsme dneska měli vidět.“ Ukážu na stolek vedle sedačky. „V prvním šuplíku jsou kapesníky, kdybys potřeboval. Neostýchej se vzít si.“

Sydney na to sice nic neřekne, ale stejně ty jeho cukající koutky zahlédnu. A mám z toho radost, ale obecně myslím, že mám spíš radost, protože nejsem sám. A když odhlédnu od toho, že poznám, že občas Sydney ztuhne a nakloní hlavu, takže poslouchá, co se děje, a taky, že pořád sedí trochu jak školáček v lavici, je mi s ním dost fajn. Takovým tím stylem, kdy mu věřím a nemusím si na nic hrát.

V jednu chvíli natáhnu nohy a občas do něj z legrace šťouchnu palcem. On na to nijak nereaguje, ale schválně na něj koukám a mezi šedým stínováním jeho očí zahlédnu zelené žilky. Takže ho nejspíš neštvu.

„Líbilo se ti to? A jak moc se ti ulevilo, že cvrček přežil?“ vyhrknu, sotva se na obrazovce objeví závěrečné titulky. Konečně jsem unavený dobrým a příjemným způsobem.

„Bylo to parádní,“ usměje se Sydney a vstane. On na druhou stranu nevypadá unaveně ani trochu. „A ulevilo se mi hodně. Cvrček byl moje oblíbená postava.“ S těmi slovy se rozejde ke dveřím.

Vím, že musí odejít, ale stejně ucítím niternou touhu, aby zůstal.

„Sydney?“ zavolám a vyskočím na nohy. Zůstanu stát na sedačce, jednou nohou dokonce na polštáři, takže musím držet balanc. Je to vlastně celkem nepohodlné, jenže chci být výš, chci mít pocit, že nejsem jen malý vyděšený kluk v obrovské mikině, co právě dokoukal příběh o zamilovaných robotech a měl přitom maličko, zanedbatelně slzy v očích. „Děkuju, žes mě odtamtud dostal,“ řeknu.

Nikdy jsem nic nemyslel upřímněji.

Sydney přikývne a já z nějakého důvodu taky přikývnu.

Když odejde, skočím zpátky do sedu, přitáhnu jeden z polštářů k sobě a pevně ho obejmu. Natáhnu se pro ovladač, abych televizi vypnul a mohl si jít lehnout do postele. Jenže někde v tom procesu mi něco z toho nevyjde a já usnu s puštěnou televizí, roztažený na sedačce a s vykasanou mikinou.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥