Szabi

Dotknu se nosem země. Teda… Téměř se dotknu, a přesto moje ruce zvládnou zatnout, přemoct se, napnout a odtlačit tělo od země. Zvládnou něco, co jsem nikdy ani v nejdivočejších představách nepovažoval za možné. Zvládnou celou cestu dolů, to mi šlo už mnohem dřív, ale tentokrát úplně poprvé i nahoru.

Dosednu na paty, otřu si roztřesenou rukou pot z čela a překvapeně pohlédnu na Sydneyho. „Viděls to?“ vydechnu a nedokážu potlačit úsměv, který se mi prodere přes všechno vyčerpání na obličej. „A pak kdo je tady nabušenej?!“ plácnu se dlaní hrdě do hrudníku.

Sydney nade mnou stojí se zkříženýma rukama a nehne ani brvou nad mým oficiálně prvním bezchybným, perfektním, propracovaným, velmi obdivuhodným klikem. Jasně, trval mi nezvykle dlouhou dobu, chvíli jsem skučel a propotil si tričko, ale klik je klik a první klik je něco, co by se určitě mělo oslavovat.

Jenže on se tváří, jako kdyby měl v zadku ještě od večeře zastrčený pečený baklažán s najemno nasekanými oříšky a pestem ze tří druhů rajčat. „Omlouvám se, pane, ale zrovna jsem se díval někam mimo. Můžete mi to ukázat znovu?“ řekne bezvýrazně, takže nemám tušení, jestli vtipkuje, nebo mluví naprosto vážně.

Trochu mi tím vezme radost a lehce frustrovaně popotáhnu. „Děláš si srandu? Tys to neviděl? Ale já už to znovu nezvládnu. Víš, jak mě bolí ruce?“ Schválně je i zvednu, aby je viděl, přestože na nich samozřejmě únava nijak poznat nejde.

Možná, že kdyby chvíli počkal, všiml by si, jak se nepatrně třesou.

„Zkuste to,“ navrhne Sydney. Asi to dělá proto, aby mě motivoval zopakovat můj triumfální úspěch, ale copak je taková hrůza se prostě jen na chvíli zastavit, poblahopřát, užít si vteřinu radosti, kdy to, co dělám, jednoduše stačí a… tak?

Ze Sydneyho výrazu poznám, že nestačí.

Odevzdaně vzdychnu a znovu položím ruce na podlahu. Napočítám do tří, než zvednu kolena a rovný jako prkno se přiblížím k zemi. Dolů to vážně vždycky jde, v tomhle je na gravitaci spolehnutí, ale zároveň je nesmírně přísná, když se chci odtlačit a dostat se zase do původní pozice. Ovšem něco malého a nejistého hluboko ve mně cítí naději. Jo, cítím naději, protože zatlačím a mám dojem, že by to jít mohlo. Že moje ruce zvládnou i druhé kolo, přestože hlasitě protestují.

Jenže Sydney v ten okamžik dřepne a položí mi dlaň mezi lopatky.

Zkusím dokončit klik, ale on mi to do háje nedovolí.

„Vydržte. Dýchejte, hezky do břicha,“ řekne, což je velmi výjimečná rada, opravdu.

Dýchejte, hezky do břicha.

Jako kdybych se vůbec zvládl nadechovat, jako bych věděl, co znamená hezky dýchat do břicha, jako bych měl energii vydržet.

Zadržuju dech, takže nedýchám. Tím pádem nemám hezky v břiše. Tím pádem nevydržím. Hlasitě zaskučím a jako pytel brambor sebou praštím o zem.

Slyším Sydneyho nespokojeně mlasknout. „Vzdáváte se příliš brzy. Máte větší sílu, než si myslíte.“ S těmi slovy a zklamáním v hlase si stoupne a já se převalím na záda. Chvíli ležím v pozici hvězdice, než se vyškrábu do sedu a věnuju mu jeden ze svých ne zrovna milých úšklebků.

„Typické!“ vyprsknu. „To je tak typické! Místo toho, abys mě pochválil, že jsem se zlepšil, řekneš, že mám na víc. No tak možná nemám.“ Naštvaně kopnu patou do podlahy. Ne moc, jelikož vím, že by to bolelo jen a pouze mě, ale jako demonstrativní gesto to i tak stačí.

Sydney přikývne. „Zlepšil jste se,“ přizná, ale jen u toho bohužel nezůstane. „Chcete se zlepšit ještě víc?“

Tak jistě, snad každý člověk by byl rád, kdyby jeho tělo dokázalo nepředstavitelné věci. Každý člověk, pokud není zlomený, chce být lepší a lepší. A já nejsem zlomený, takže odpověď by měla znít ano. Jenže pokud bych si měl vybrat ze dvou možností, z nichž jedna by byla zlepšit se a ta druhá by zahrnovala gauč a film a klid a zmrzlinu, vážně nerad přiznávám, že bych nejspíš nevybral rozumně. „Zase mě ženeš do slepé uličky. Co čekáš, že řeknu, když mě to cvičení vůbec nebere?“

„Já vím, že vás to… nebere. Ale pomůže vám to přežít,“ odpoví Sydney podobně, jako kdyby mentálně narušenému člověku vysvětloval, proč je dobré dýchat. Ta jeho nadutá trpělivost mi vůbec nepřidává. Nevěřím tomu, že on věří, že bych se byť jen vzdáleně mohl někdy někde proti někomu ubránit. „Navíc,“ pokračuje, „mi dělá radost, když trénujete. To vás netěší? Dělat radost někomu, kdo většinu dne stojí u dveří nebo za vámi chodí jako stín?“

Přiznávám, tímhle mě obměkčí. Fakt musí být nuda celé dny nic nedělat, obzvlášť pokud šest let v kuse trénoval a byl neustále v pohybu. „Takže tobě dělá radost, když trpím,“ zopakuju a vstanu. Nohy mám z běhání těžké a bolavé, proto je zkusím protřepat, ale že by to nějak extra pomohlo, se rozhodně říct nedá.

„Pojďte sem,“ ukáže Sydney před sebe na žíněnku.

Zavrtím nesouhlasně hlavou. „Ne. Říkals, že mým úkolem je za každou cenu utéct. Asi nedává moc smysl jít nebezpečí naproti.“ Možná se snažím být vtipný a možná už mám všeho toho padání plné zuby.

Sydney přešlápne. Vždycky má se mnou svatou trpělivost, ale i tak na něm poznám, že ho ty řeči unavují. „Buď můžeme předstírat, že vás to nebezpečí už dostihlo, nebo vás můžu honit po tělocvičně, pokud to pro vás bude autentičtější. A teď… Pojďte sem, prosím.“

Vzdychnu, chvíli koukám na svoje nebohé nohy a nakonec poslechnu. „Ale jenom proto, že se mi nechce běhat. Raději se nechám sežrat.“ Dřív bych nejspíš protestoval víc, ale zjistil jsem, že tím celý trénink akorát prodlužuju, protože Sydneymu je jedno, jak dlouho trénujeme. Dokud se mnou neprojde to, co si předsevzal, neskončíme.

A tak ho nechám, aby mě zezadu chytil pod krkem, takzvaně do kravaty, jak mě poučí. Evidentně nestačí, že budu vědět, jak z toho ven. Pojďme se rovnou naučit ještě terminologii. „Teď se z toho zkusíte dostat. Máte nějakou představu, jak by to mohlo jít?“

Takhle… Jeho paže má na sobě tolik svalů, že kdyby chtěl, mohl by trochu zatlačit a moje hlava by určitě spadla na zem jako shnilé jablko. Přesto ale zvednu ruce, chytím ho za předloktí a zkusím odtáhnout. Taky se zkusím vysmeknout, ale nepřekvapivě se nic nestane. A tak na to chci jít jinak. „A kde jsme?“ zeptám se.

„Jak to myslíte?“

„Jsme někde na veřejnosti? Jestli ano, tak začnu ječet o pomoc a budu doufat, že někdo přijde a zachrání mě,“ vysvětlím a zkusím do Sydneyho kůže zarýt nehty. Jenže to je prostě problém s upíry. Jejich kůže je o něco tvrdší a silnější, takže bych musel mít upíří nehty, aby něco cítil. Tím pádem ani nemá smysl zkusit ho kousnout.

„Jsme někde, kde vás nikdo neuslyší křičet,“ řekne Sydney tak blízko u mého ucha, až mi po těle vyskočí husí kůže. Znovu se zkusím pohnout a zmítat ze strany na stranu. Opět zbytečně.

„A ten, kdo mě drží, je člověk?“ vyptávám se dál.

Sydney dál odpovídá a přitom mě de facto škrtí, samozřejmě opatrně, ale co kdyby v jednu chvíli zatlačil víc a nechtěně mě zlomil jak párátko? „Člověk, upír… Na tom nezáleží. Ale rozhodně se nedá uplatit ani zmanipulovat. Chci, abyste se z toho pokusil dostat použitím fyzické síly. Nesmlouvejte.“

Uteče mi frustrované zamručení. „Ale já mám dost peněz!“ vyprsknu. „Chápu, že ty smlouvání nebereš jako dobrou strategii, ale já mám dost peněz.“ Schválně dám velký důraz na slovo dost, aby pochopil, že lepší argument neexistuje. Prostě ne.

Sydneyho ale ani nejlepší argument na světě nezajímá a jeho stisk zesílí.

Já zpanikařím. „Dobře,“ vyhrknu. „Fajn, nevím! Kdybych to věděl, tak už to dávno udělám!“ prskám a hodně mrkám, abych zahnal slzy, které mám najednou v očích, aniž bych ale doopravdy brečel. Je to spíš reakce na stres, protože mě někdo, UPÍR, drží pod krkem.

Sydney samozřejmě pozná, že přestávám vnímat jasně, a trochu povolí. „Důležité je nezmatkovat a nesnažit se odtáhnout tomu, kdo vás drží, ruce. To pravděpodobně nebude fungovat a vy se uškrtíte,“ začne mluvit klidným učitelským hlasem, což pomáhá. „Místo toho ukročte co nejvíc do strany.“

Ukročím.

„Dobře. Pak mi rukou, kterou máte blíž ke mně, zkusíte vrazit prsty od očí.“

Položím dlaň Sydneymu na obličej a naznačím, že mu jdu brutálně a krvavě po očích.

„Výborně. Teď zatlačte na moji hlavu.“

Zatlačím a ucítím zvláštní, velmi čistou a nezměrnou radost, když to zabere, Sydneyho stisk povolí a on mě nakonec pustí. Promnu si krk a oklepu se. Je to stejný pocit, jako když má člověk hrozně dlouho kolem krku pevně utaženou šálu a pak si ji sundá a zažije naprostou volnost.

„Dobře,“ přikývne Sydney spokojeně. „Teď to zkusíme znovu, ale plynuleji. Nesmíte váhat.“ Znovu přikročí blíž a chytne mě do kravaty. A já z toho pomocí jeho pokynů vyklouznu. A pak ještě jednou, znovu a znovu, nejmíň dvacetkrát na každou stranu, dokud si ty pohyby naprosto nezautomatizuju. A ani poté nemám pokoj, protože Sydney chce, abych se z kravaty dostával stále rychleji. Několikrát mu přitom nechtěně vrazím prsty spíš do nosu a jednou mu je taky připlácnu na pusu, jednou zakopnu a sletím na zem, třikrát začnu panikařit a zapomenu vnímat, prostě se jen zmítám.

Jak říkám, nejsem nejlepší student, ale snažím se a po nějaké době ho od sebe zvládnu celkem rychle a obstojně odtlačit. A to z levé i pravé strany.

Sydney působí spokojeně a dovolí mi jít se napít.

„Uvědomuješ si, že kdyby mě takhle držel upír, tak ho pravděpodobně nikdy nepřiměju, aby mě pustil?“ zamumlám a utřu si čelo do trička. Musím vypadat dost přežvýkaně, zatímco Sydney působí svěže a přežehleně. Ani nepotřebuje pít.

A tím myslím vodu. Jsem si jistý, že nepotřebuje pít vodu a příliš se nepotí ani nezadýchává, protože dostává dvojnásobné dávky krve, než byl zvyklý z výcvikového centra, takže jeho lidské potřeby jsou opravdu hodně potlačené.

Jako sakra, do háje, tohle mu nesmírně závidím.

„Naštěstí není zrovna pravděpodobné, že by vás takhle držel upír,“ odpoví.

A já okamžitě hodím flašku na zem, povytáhnu obočí a ruce zkřížím na hrudi. „Teď mě tak zrovna jeden upír držel,“ upozorním ho, čímž dokážu, že se šeredně mýlí.

Sydney se nad tou poznámkou usměje. Od chvíle, co mi v observatoři ukázal zuby, se rád usmívá tak, že je na mě vycení. Takže právě teď cení zuby a tváří se samolibě. Přijde mi to vlastně docela roztomilé a legračně poťouchlé.

„Myslím, že je na čase, v rámci mojí bezpečnosti,“ začnu a taky samolibě vycením zuby, „abys mi odhalil svou upírskou slabinu. Slabinu všech upírů. Něco jako Achillovu patu. Prostě tlačítko, které zmáčknu, a vy se vypnete. Musí něco takového být, ne? Slibuju, že tě nebudu vypínat často, když mi to řekneš.“

Sydney přikývne. „Vlastně je to extrémně jednoduché. Ale nechte si to pro sebe. Jinak by nás takhle vypínal každý.“ Dojde blíž a vzhledem k tomu, že se tváří velmi váhavě a vážně, napadne mě, co kdyby… Já samozřejmě vím, že nic takového není, ale… CO KDYBY? „V zásadě jde o to,“ pokračuje Sydney, „najít něco extrémně ostrého, pro vás jako pro člověka by byla nejjednodušší motorová pila, která by odvedla většinu práce za vás, a uříznout nám hlavu. Akorát vás musím upozornit, že je pak trochu problém nás znovu zapnout.“

Mlasknu a obrátím oči v sloup. „Haha,“ dostanu ze sebe. Tak jasně, každý ví, že jediná možnost, jak zabít upíra, doopravdy zabít, je useknout mu hlavu. Ale ani to není zrovna snadné, protože upíři mají pevnější kosti a ne každý člověk má sílu je protnout. A v mém případě je to ještě komplikovanější. „Já tady vedu vážnou diskuzi a ty předstíráš, že bych uzvedl motorovou pilu a ještě ji byl schopný použít?“

Protože bez legrace…. Neuzvedl a nebyl.

Sjedu Sydneho pohledem, od jeho šedých vlasů přes oči, rty, hrudník, břicho… A hledám nějakou slabinu. „A co třeba koule?“ napadne mě. „Neříkej mi, že tam nejste citlivější. Že když se stanete upíry, tak se z nich stanou ocelové. Přece tě to musí bolet, když tě do nich kopnu.“

Sydney se pobaveně ušklíbne. „Ptáte se, jestli mám ocelové koule?“

Ptám se svého upířího bodyguarda, jestli má ocelové koule? „Asi to tak vypadá,“ přiznám a přikývnu a nakrčím nos a zhoupnu se na špičkách. A přitom nekoukám Sydneymu do rozkroku, protože to už by bylo rozhodně za hranou.

„Dobře, dostal jste mě. Koule jsou slabina,“ rozhodí Sydney rukama. „Ale musíte pochopit, že vám v rámci tréninku nedovolím, abyste mě do nich mlátil. I když jde o vaši bezpečnost.“

„To je trochu škoda. Jsem si jistý, že bych pak měl mnohem větší motivaci trénovat,“ usměju se líbezně, nebo se aspoň o líbezný úsměv snažím. Pořád a stále dokola mi dochází, jak moc jsem v tomhle špatný. A pro jistotu se rozhodnu to ještě jednou a rozhodně ne naposled zopakovat nahlas. „Sydney. Nemá už konečně cenu přiznat si, že potřebuju, abys mě v případě potřeby prostě ochránil, ty a tvoje ocelové koule, protože já na to evidentně nemám? Mohli bychom si dát zmrzlinu a odpočívat, co ty na to?“

Arašídovou s džemem. Zmrzlinu z aloe vera. Kokosový sorbet posypaný křupinkami ze zmrzlého lesního ovoce. Nebo bože, klidně, pro mě za mě, jen obyčejnou citrónovo-limetkovo-mandarinkovou.

Podle Sydneyho výrazu pochopím, že jeho myšlenky ani zdaleka nejdou mým směrem. Dokonce mě ani nezkouší následovat nebo jít naproti. „Pamatujete, co jsme probírali posledně?“ začne místo toho a já pochopím, že chce trénovat dál a je mu jedno, že se moje tělo nachází v poslední fázi. „Zmrzlina až potom. Teď jsem zfetovaný chlap a chci vaše hodinky. A ne, řešení není, že mi je dáte!“ pronese a šťouchne do mě.

Na to už jsem z minula zvyklý, to mě došťouchal až do fáze, kdy jsem si přál prostě umřít.

A přitom… Bože! Mám přes dvacet hodinek – vykládané zlatem, s diamanty, limitované, jediné na světě, s vyrývaným věnováním… Je mi úplně u prdele, kdybych o jedny přišel. Vždyť já bych zfetovanému týpkovi dal klidně dvoje – jedny, aby je prodal a měl prachy, druhé, aby věděl, kolik je hodin. Ale ne, takhle se prý nic nenaučím, takže Sydney alias feťák chce hodinky, ale vlastně nechce. Proto mi nezbývá nic jiného než udělat to, co se po mně žádá. A já vím, že tohle je jen test, jestli si pamatuju pravidla.

Vzhledem k tomu, že jsou jen tři a všechna jsou o tom samém, tak bych musel být idiot, kdybych je zapomněl. A právě proto se rozběhnu pryč.

Dál od psychopatického feťáka, co chce hodinky, ale nechce, abych mu je dával.

„Výborně, začínáte to chápat,“ usměje se Sydney.

A takhle trénujeme dál.

Sydney postupně zkouší chvaty, které jsme trénovali při minulých trénincích, a já se z nich musím dostat a utéct. Různě je kombinuje, ztěžuje a zrychluje, takže jsem ne vždy úspěšný. Ale on je pořád velmi klidný a rozvážný a vůbec ho nenaštve, když mu například během kravaty v záchvatu boje prsty vážně vrazím do očí. Nechtěně samozřejmě. Následujících pár minut, než se mu zase uzdraví, je má zarudlé.

No a pak dojde k další situaci, kdy se naplno projeví moje úžasná schopnost všechno pokazit. Sydney totiž zaútočí zepředu a já samo sebou vím, že mám uhnout na stranu a kopnout, akorát že jsem na konci žíněnky a noha mi nečekaně sjede po okraji. V tu chvíli už ale druhou nohou dávno kopu, bohužel trochu níž, než jsem měl v plánu, tím pádem to Sydney dostane do kolene. A já po něm hrábnu, chytnu ho za tričko a velmi elegantně a naprosto nevědomky ho stáhnu na zem s sebou.

Nejdřív myslím, že jsem ho čirou náhodou zvládl skolit, ale až po pár vteřinách, zatímco překvapeně mrkám, mi dojde, že šel se mnou k zemi schválně, protože jsem dopadl mimo žíněnky. Nepraštil jsem se hlavou o parkety jenom díky jeho dlani.

„Chytání za oblečení je účinné. Ale možná jste zapomněl, že není dobré být tomu, kdo vám usiluje o život, tak blízko,“ řekne Sydney, zatímco se nade mnou sklání. Druhou rukou, kterou nemá vraženou pod mojí hlavou, se klidně opírá a je vidět, že má celou situaci pod kontrolou.

A já ho furt držím za tričko. A jsem naprosto bez kontroly.

„Ale ty mi přece neusiluješ o život,“ poznamenám a udělám jedinou věc, kterou určitě nečeká. Pustím jeho tričko a tu pitomou ruku, díky které si užívá, že má navrch, mu podtrhnu. Dám do toho všechnu sílu, a i když čekám, že to bude, jako bych vrazil do ocelové trubky, překvapivě to pomůže. Sydnemu dlaň podklouzne a on na mě ještě víc spadne.

Vlastně… Úplně na mě spadne. Tak, že jeho hrudník dopadne na můj a jeho obličej jen tak tak nevrazí do mého. Oba, téměř sehraně, vyvalíme překvapením oči. Neříkám, že jsem přišel s geniální myšlenkou a geniálním provedením a myslel jsem přitom na důsledky, třeba na to, že se tím ještě víc uvězním, jen říkám, že jsem překvapil upíra a to něco, hodně, znamená!

„Takže tohle byl váš plán?“ zamumlá Sydney tak blízko, že si můžu velmi pozorně a detailně prohlédnout zmrzlinu zelené jablko. Jakože oči. Ty zářivé zelené a jasné oči.

„Plán byl překvapit tě. Asi,“ zamumlám úplně stejně chraplavě jako Sydney, protože mi leží plnou váhou na hrudníku.

Nejsou ani trochu šedé. Takhle zblízka mi to přijde jako velmi zvláštní, téměř nepřirozená zelená. Jako když jde člověk po lese a všude je tolik zeleně, že ho z toho po chvíli začne bolet hlava. Prostě se tím doslova nadopuje.

Ale to zas asi přemýšlím nad hloupostmi a popisuju věci, které se dají říct velmi jednoduše. A nadopovat se zelenou barvou nejde. Pro jistotu uhnu pohledem trochu výš a dojde mi, že jsou možná Sydneyho oči natolik uhrančivé nejen kvůli barvě, ale i díky řasám.

Které jsou velmi husté. A černé. Ani trochu šedé. Ani trochu vybledlé.

Není to zvláštní, že řasy nezesvětlají? Vlastně ani obočí. Obočí má světle hnědé, ale možná takhle vypadalo ještě před proměnou.

Takže člověk zemře, stane se upírem a něco se změní a něco ne? Kde v tom mám najít nějaký smysl? A kam do toho zapadají rty, které má Sydney někde napůl cesty? Jsou světlé, ale jsou i načervenalé. Možná spíš zrůžovělé.

Nikdy jsem si nevšiml, že má horní ret trošku užší než spodní, ale oba má moc hezky vykrojené. Což nevím, co přesně znamená, ale mám dojem, že kdyby mi někdo řekl hezky vykrojené rty, představil bych si ty Sydneyho. I s tou barvou, protože já upřímně nejsem zrovna fanda do rtěnek.

Líbat holku se rtěnkou je jako líbat se s chemickou sračkou.

A když se ty rty pohnou, na vteřinu zahlédnu i dva upíří špičáky, které ale vlastně působí hodně přirozeně. Jako kdyby mezi ostatní zuby vždycky patřily. Jo. Je to…

Teprve teď mi dojde, že Sydney hýbe rty, protože něco říká. „Co?“ vyhrknu.

„Měl byste mě pustit, abych mohl vstát,“ zopakuje pan upír naprosto logickou věc, protože ano, ježiši, obě ruce mám položené na jeho bocích.

Takhle je celá ta situace velmi divná a velmi… to, divná.

Odkašlu si a od rtů se můj pohled vrátí k Sydneyho očím. „Ne, dokud mě nepochválíš,“ řeknu odhodlaně a stisknu ho ještě pevněji.

Mohl bych vyjmenovat všechna měsíční moře. O každé planetě ve Sluneční soustavě říct jednu zajímavost a pak vést sám se sebou polemickou debatu o tom, jestli je Pluto plnohodnotnou planetou. A stejně by mi to zabralo mnohem méně času než moment, kdy ani jeden z nás nic neříká, jen na sebe hledíme a… já teda nedýchám. Jestli dýchá Sydney, netuším.

Já jen… Je to divné, ne? Celá ta situace je divná a asi jsem překročil hranici. Možná, nevím.

Nakonec je to Sydney, kdo se pohne jako první, díkybohu, já totiž definitivně zapomněl, jak se to dělá, prostě jsem ztuhl, a vstane. Současně mě vytáhne na nohy. „Skvělá práce. Jsem ohromený,“ řekne, ale působí velmi odtažitě.

„Seš dobrý učitel,“ pokrčím rameny.

Sydney dlouze vydechne a na vteřinu to vypadá, že pronese nějakou dlouhou plamennou řeč. Jenže z něj nakonec vypadne jen: „Jste dost tvrdohlavý žák.“

A jeho oči… jsou tmavě šedé.

Takže jsem to přehnal?

„Hele, tebe to naštvalo?“ pronesu opatrně a váhavě se kousnu do rtu. Taky chvíli zírám do země, ale pak mi dojde, že jsem Wolkov a Wolkovové by se neměli tak lehce začít stydět, proto znovu vzhlédnu.

Sydney zavrtí hlavou. „Ne, samozřejmě, že ne.“

Jenže jeho oči tvrdí něco úplně jiného.

„Myslím, že lžeš. Vždycky, když tě něco naštve nebo se příliš soustředíš nebo nejsi úplně v pohodě, zešednou ti oči. A teď jsou šedivě šedivý. Takže seš naštvanej. Protože jsem tě porazil?“ zkusím hádat a schválně vyberu tu nejméně pravděpodobnou možnost. Jen abych ho pobavil.

Což pomůže, protože se ušklíbne. „Nejsem na vás vůbec naštvaný. A neporazil jste mě. Pokud jde o moje oči… To je komplikované. Navíc jste mi slíbil zmrzlinu.“

Tohle všechno ze sebe dostane tak rychle, že vůbec nechápu, co si z toho mám odnést. A tak nakloním hlavu na stranu a podezřívavě ho sjedu pohledem. „Cha! Ty nejsi schopný přiznat porážku. Fajn. Jdeme na zmrzlinu,“ rozhodnu a začnu si sbírat věci. „Ale zase se hoď zpátky do zelené, ať je s tebou větší legrace,“ poznamenám potichu, spíš sám pro sebe.

Sydney ale samozřejmě všechno slyší. A jeho reakce je přinejmenším zvláštní. Řekne totiž: „Vy nemáte tušení, že ne?“

„O čem?“ nechápu.

Zakloní hlavu a kouká do stropu, zatímco já odevzdaně čekám, až se vyžvýkne. „Dobře,“ vzdychne. „Přiznávám porážku.“

Je to taková hloupost. Oba víme, že to není pravda. Oba víme, že jsem v tomhle ubožácky špatný a ani můj klik není žádným velkým úspěchem. Ale to, že mi Sydney alespoň pro teď nechá hřejivou radost z vítězství, že nezkusí protestovat a tvrdit, jak bych mohl zvládnout mnohem víc, je… skvělé, nádherné a povznášející.

Dnešní trénink byl tvrdý, bolí mě každý sval, nesčetněkrát jsem spadl, narazil si kostrč a kousl se do jazyka. Zítra bude zase veškerý pohyb utrpení. Ale teď a po celou dobu, co budu jíst zmrzlinu, na tom nebude tolik záležet, protože dneska… „Skolil jsem upíra,“ usměju se.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥