Szabi

Čekám do dvanácti. Celou jednu minutu čekám za dveřmi a přemýšlím, jestli si to Sydney uvědomuje a jestli stejně jako já čeká, až otevřu, jestli vůbec otevřu a možná mu vrtá hlavou, proč neotvírám. Ačkoliv spíš ne, určitě už zaznamenal, že jsem v některých aspektech života lehce excentrický.

A tak čekám do půlnoci a teprve tehdy rázně rozrazím dveře, ale zůstanu stát na místě a trochu nadzvednu bradu, aby bylo jasné, že pozor… vycházím.

Sydney mě upřeně sleduje, ovšem rozhodně mým vystoupením nevypadá překvapený nebo šokovaný nebo otrávený… Začínám mít dojem, že si zvykl, protože já své příchody vždycky pojímám jinak. Například dneska ráno jsem nevědomky předváděl zombie kluka, co se trhaně šine do kuchyně pro kafe a banánové cereálie a pak se zase se stejnou měrou energie táhne zpátky.

Ale teď jsem čilý a připravený, proto nasadím vojenský krok. A Sydney jde samozřejmě za mnou, neslyšně a ladně, až mě nejednou napadne, jestli před tímhle vším – upírstvím a ochranou – náhodou netančil balet. (Jako možná to vyznívá hanlivě, ale já na baletní hodině jednou jako malý byl a rozhodně bych ten teror nikomu nepřál.)

Vejdeme spolu do kuchyně a já z mrazáku vytáhnu dvě nachystané zmrzliny, o kterých jsem Leovi říkal, že je na dnešní večer budu potřebovat. A protože na Lea je spolehnutí, obě leží úplně nahoře – pistáciová s makadamovými oříšky a karamelovými kousky pro mě a chilli pro pana upíra Isaaca Sydneyho. Taky s sebou vezmu dvě lžičky a s tím se rozejdu směrem k observatoři.

Zmrzliny mě trochu studí do rukou, takže přes dlaně přetáhnu rukávy mikiny. A Sydneyho nenapadne, že by je vzal, prostě jen zadá kód k hlavním dveřím a společně vyjdeme do trochu chladnější noci. Kolem deváté pršelo, proto je krásně čistý vzduch a taky mokrá tráva. To zjistím ve chvíli, kdy do ní stoupnu a málem uklouznu.

Málem! A ne, Sydney mě kvůli tomu nemusí zachraňovat, dokonce ani nehne brvou a nijak nekomentuje moje nešikovné došlapy. Což je jedině dobře, rád si před ním zachovávám hrdost.

Projdeme kolem zimolezů, u kterých vždycky nechápu, že za jediný týden dokázaly tolik vyrůst, a v tiché, velmi hloubavé náladě dojdeme až k observatoři. V ten okamžik letmo zkontroluju Sydneyho, ale přesně, jak jsem předpokládal, ani dnes neplánuje zůstat venku, a tak vystoupáme nahoru.

Nejprve kouknu na hvězdné mapy, zda jsou na svém místě (jsou), poté otevřu střechu, abych viděl na noční oblohu a mohl tím pádem říct, že jsem dneska hvězdy podle tradice pozoroval, přestože jsem ani na okamžik nepoužil dalekohled, a následně rovnou zapadnu do sedačky a přitáhnu deku.

Sydney zůstane stát kousek ode mě. V těch svých přiléhavých KREV hadrech, pistolí na stehně a výrazem, kterým dává jasně najevo, že je absolutně profesionálně nezaujatý.

Plácnu na místo vedle sebe. „Musíš si sednout. Vestoje se ti bude špatně jíst zmrzlina,“ upozorním ho a rovnou k němu natáhnu ruku s chilli zmrzlinou. A je zvláštní, jak moc doufám, že bude mít aspoň trochu radost. Obvykle mi na takových věcech příliš nezáleží.

A tak dá asi rozum, že Sydneyho reakci upřeně sleduju. To, jak na malý okamžik zaváhá, jak mu cukne v koutcích a jak jeho výraz nakonec povolí, když vezme kelímek i lžičku a sedne si na sedačku vedle mě.

„Míval jsem nejraději jahodovou. Ale když se z vás stane upír, potřebujete některé věci, hlavně chutě, zvýraznit. To málokdo ví,“ řekne jen tak mimochodem a poprvé ochutná. Že mu chutná, poznám, protože přivře oči a mlaskne. Je to legrační.

„Jahodová je nudná. Chilli je rozhodně zajímavější,“ podotknu a za tím si stojím. Protože na světě je tolik chutí, tolik kombinací a variací, že nedává smysl, aby měl člověk rád něco tak obyčejného a nezajímavého.

Ale obecně by se dalo říct, že nad příchutěmi zmrzlin až nezdravě uvažuju, což mi Sydney de facto potvrdí tím, že nic neřekne. Jen dál v klidu jí a jsem si jistý, že ho chilli musí štípat na jazyku. Já mezitím rozkousnu makadamový oříšek.

Znovu mi proletí hlavou, že musím přestat myslet na zmrzlinu, protože kvůli tomu tady dneska nejsem. Kouknu na nebe plné zářivých hvězd, v rychlosti vyhledám Měsíc, který je zrovna na ústupu a zbývá z něj jen malý srpek. Ale kvůli tomu tady dneska taky nejsem.

„Mám tě rád,“ oznámím a zabodnu lžičku do kelímku tak hluboko, jak to jen jde. „Hrozně jsem nechtěl, protože mě štveš, ale vzhledem k tomu, že spolu trávíme prakticky všechen čas, tak jsem tě vzal na milost a jo, mám tě rád. Ne nějak divně, prostě mi nevadí, že seš můj bodyguard. Říkám ti to, abys to věděl.“ Společně s tím, s tou hroudou slov, zhluboka vydechnu. A jsem rád, že je to konečně venku, že jsem si svoje pocity a emoce od včerejší benefice dokázal nějak poskládat. Analyzovat, přetřídit, označit a říct.

Vím, že jsem tvrdil, hlavně Val, jak si potřebuju držet odstup, ale pravda je taková, že mi to nejde, a tohle… tohle se stalo velmi nenápadně a zároveň rychle, takže jsem to v konečném důsledku nemohl ovlivnit.

Navíc Sydney… Sydney je od první chvíle speciální, protože někdy během ploužení se na snídani a dopoledním znuděným koukáním z okna mi docvaklo, že je jediný na světě, komu nelžu.

Nebo si aspoň na žádnou pořádnou lež nemůžu vzpomenout.

Takže tu teď sedím pod magicky zářivou oblohou s pistáciovou zmrzlinou s makadamovými oříšky a kousky karamelu a vyprávím upírovi, že ho mám rád.

Sydney pokývá hlavou, ale téměř okamžitě ji nakloní tázavě na stranu. „Co přesně znamená mít rád někoho divně?“

„Tak třeba Darius tě má rád divně,“ ušklíbnu se pobaveně, ale myslím to vážně. To, jak se Darius na Sydneyho díval, přesně tohle vystihovalo.

Pan upír opět neodpoví a raději si do pusy narve pořádnou dávku zmrzliny. Takže jde nejspíš o citlivé téma, do kterého se nechce pouštět. Já bych se do něj pustil rád, ale zároveň nemám dojem, že by to byla ta správná chvíle. Proto nějakou dobu mlčím, olizuju karamel ze lžičky a sleduju souhvězdí. A v hlavě mám tolik myšlenek.

„Máš pravdu, to s těmi chutěmi jsem nevěděl,“ přiznám. „Ale víš, co bych moc chtěl, teď když se máme rádi?“

Sydneyho tím pobavím, protože mu trochu zacuká v koutku, což by se v jeho podání dalo považovat za absolutní projev veselí. Taky povytáhne obočí, jako by říkal: Vážně? Máme?

„Co kdybys mi konečně ukázal to, co mě celou dobu zajímá nejvíc?“ pokračuju a celkem vyzývavě na něj mrknu. Zároveň nahodím nevinný úsměv, což zní možná neproveditelně – vyzývavě mrkat a nevinně se usmívat – ale jsem si celkem jistý, že mi to jde.

„Nejenže vám tedy vadí můj dávný přítel, ale ještě jste mě vzal do observatoře a chcete po mně, abych se vám ukazoval?“ odvětí a letmo na mě pohlédne, ačkoliv se většinu času věnuje hlavně kelímku a dolování zmrzliny.

Mám co dělat, abych nedostal z celé té praštěné situace záchvat smíchu. „Sydney,“ hlesnu mile, „vážně hodně bych chtěl vidět tvoje zuby. Respektive špičáky. Celou dobu se je snažím zahlédnout, ale ty je prostě nikdy pořádně nevyceníš. Takže mi nezbývá, než tě o to poprosit.“ Nakloním hlavu na stranu a vyšpulím spodní ret. „Prosím!“

Sydney s velmi vážným výrazem položí kelímek se zmrzlinou vedle sebe a celým tělem se natočí ke mně. Hledí mi upřeně do očí, jako kdyby se chtěl vzápětí zeptat, jestli to myslím vážně, jestli chápu, co po něm žádám. Jenže místo toho v jeden okamžik zírám na smrtelně vážného Sydneyho a v ten další na mě cení zuby v trochu děsivém, nepřirozeném úsměvu.

A já poprvé vidím upíří špičáky.

„Páni,“ vydechnu. „Myslel jsem, že budou špičatější, ale je poznat, že jsou upíří. Fakt ti ty původní vypadly a narostly tyhle?“ Zírám na ně možná trochu moc zblízka, ale nezdá se, že by to Sydneyho znervóznilo. Počká, dokud se nevynadívám, a teprve poté odpoví.

„Ano. Děje se to v rozmezí dvou až pěti týdnů po proměně. Vaše špičáky vypadnou a nějakou dobu trvá, než vyrostou nové. Působí to poměrně komicky.“

„Šišlals?“ chci okamžitě vědět. To je otázka dnešního večera, ne? Jestli drsný, nebojácný a nekompromisní pan upír šišlal.

Jenže to se nedozvím, protože Sydney raději znovu popadne zmrzlinu a dělá, jak nemá moc práce s jejím jedením. Dle mého je to dost výmluvné gesto a ano, věřím, že pan upír skutečně šišlal.

„Ale nikdy jsi je nepoužil, ne? Myslím k tomu, k čemu jsou určené,“ pokračuju ve vyptávání a ani nezkouším zakrýt, jak šíleně moc mě tohle téma zajímá. Což asi není nic divného, každého to zajímá. Proto taky existuje tolik stránek, diskuzních fór, podcastů a video kanálů zabývajících se upírstvím.

„Vědci se shodují, že jde o celkem zbytečný pozůstatek vzhledem k tomu, že upíři nepotřebují lovit,“ řekne Sydney nejprve velmi seriózně stylem vysokoškolské přednášky, než se uvolněně ušklíbne. „A ne, nerozerval jsem nikomu tepnu, abych se napil, jestli se ptáte na tohle. Zteplalá krev navíc není zrovna lahůdka.“

Tomu bych i věřil. Ono obecně jídlo, které je pro tělo prospěšné, není nic moc. Já mám taky raději zmrzlinu než zeleninu, ale kdybych jedl jen zmrzlinu, asi by to nedopadlo nejlíp. „Krvavá zmrzlina,“ vydechnu po chvíli přemýšlení. Což teď vypadá, jako kdybych vymýšlel jídlo, které by bylo pro Sydneyho prospěšné a zároveň mu chutnalo. Ale tak to není. Spíš jsem jen tak obecně uvažoval nad krví, nad Sydneym a nad krví a Sydneym, a tohle přišlo jen tak zničehonic jako zbloudilá, ztracená myšlenka.

Sydney na mě znovu pohlédne a já si teprve teď uvědomím, že vypadá uvolněně, působí uvolněně a… nejspíš uvolněný skutečně je. „Máte nějakou v mrazáku, nebo si chcete založit start-up?“ pronese a přitom jen tak, naprosto v klidu a nevzrušeně jí.

„Že bych opustil své dědictví a začal podnikat sám na sebe? Jo, to by bylo boží a rozhodně bych krvavou zmrzlinou začal,“ uchechtnu se. „Jenom mě napadlo, zda bych dokázal Lea přesvědčit, aby ji zkusil vytvořit. Pro tebe. Tohle bych fakt neochutnal.“

„Pochybuju, že by ta chuť byla ve formě zmrzliny lepší. Upřímně si to nedovedu představit,“ pokrčí Sydney rameny, zavře kelímek a nedojedenou zmrzlinu položí na zem. Vteřinu čekám, že vstane a zase si půjde stoupnout ke dveřím, ale on místo toho trochu natáhne nohy a opře se. Zakloní hlavu a kouká na hvězdy.

„Takže to není tak, že z krve šílíš? Že se jí nemůžeš nabažit?“ vyptávám se dál.

Sydney zakroutí hlavou. „Ne, to vážně ne. Myslím, že i na tohle existuje nějaká vědecká studie a je dokázáno, že krev většině upírů nechutná. Studená se vypít dá, ale je to spíš nutnost. Pokud jí nemám dostatek, není to tak, že bych na ni pak dostal chuť. Nicméně tělo mi to připomíná. Jako když vám mozek ráno říká, že si máte dát kafe, abyste se trochu probral. Je to asi hloupé přirovnání, ale lepší mě zrovna nenapadá.“

Přemýšlím nad vesmírem velkých měřítek. Hubbleův kosmický dalekohled zachytil v souhvězdí Velké medvědice na velmi malém prostoru přes dva tisíce galaxií. Jedna z nich, podle propočtů ta vůbec nejvzdálenější, existovala v době, kdy měl náš vesmír pět procent současného stáří. Takže vážně hodně, hodně dávno. Vždycky, když mě něco takového napadne nebo mi to jen proletí hlavou, je mi divně. Připadám si strašně malý a zbytečný. Mozek to strašně moc chce pochopit, což samozřejmě nejde, takže se dostanu do zvláštní melancholické spirály. Proč by někdo něco takového dobrovolně zkoumal? Proč by někdo miloval galaxie, o kterých se nejspíš nikdy nic nedozví?

Máma milovala ranní kafe. Milovala ten proces. Namlít zrna, našlehat mléko, přivonět… Neříkám tím, že by jí tím pádem chutnala krev nebo po ní toužila nebo si oblíbila rituální proces pití krve, jen… Sydney mluví o ranní kávě a mě automaticky napadne máma. A máma a pohled na hvězdy mě odvedou k souhvězdí Velké medvědice, k Hubbleovu teleskopu a dalekým galaxiím.

Takže mi je divně a nejspíš proto řeknu to, co řeknu. „Máma se chtěla stát upírem, tak se zabila. Věděls to?“

Sydney s odpovědí váhá, než nakonec přikývne. „Vím, že spáchala sebevraždu. A váš otec něco naznačil.“

Nehtem rýpu do kelímku. Je papírový a jak zmrzlina roztává, už nedrží tak pevně, proto se mi povede ho trochu natrhnout. „Možná by si to rozmyslela, kdyby věděla, co všechno to obnáší. Jako vypadávání zubů, divné chutě a nic moc krev,“ zamumlám, ačkoliv vím, že to není pravda. Máma to udělala, protože chtěla roky navíc. Nic jiného ji nezajímalo. Nakonec… ani já. „Víš, že člověk má větší šanci, že do něj dvakrát uhodí blesk?“

Taky spíš vyhraje ve sportce, vyhraje olympijskou medaili, potká dvojče, o kterém nevěděl, že existuje, vyléčí se z nevyléčitelné nemoci… Nevím, každá šílenost na světě mi přijde pravděpodobnější.

„Neznám přesné statistiky,“ odpoví Sydney a trochu nakloní hlavu na stranu. „Chybí vám? Vaše matka.“

Vzdychnu, protože tohle je tak složité téma. Tak složitá záležitost, kterou v sobě rozhodně ještě nemám uzavřenou, to vím, ačkoliv se ji snažím příliš neřešit. Na druhou stranu si však pořád stojím za tím, že Sydneymu nelžu. „Ano i ne,“ přiznám. „Měl jsem ji hrozně rád, protože to byla moje máma. Ale zároveň fakt otřesný člověk. Neustále mě nutila dělat věci, které jsem nesnášel, a nikdy mě neposlouchala. Dává to smysl? Že ti někdo chybí a zároveň ne?“

Sydney pomalu přikývne, ale nic neřekne. Mlčí, i když mu dám hodně času na promyšlení. A přitom bych si tolik přál slyšet, že je to v pořádku, že to doopravdy chápe, že nejsem ten nejhorší člověk na světě, protože jedna moje část a já nevím, jak velká část to je, cítí velkou úlevu, že má od mámy konečně klid.

Ale Sydney mlčí. Takže si jako nejhorší člověk připadám. Nejspíš jsem s tím vůbec neměl začínat.

Vím, že pokaždé, když ji vytáhnu, když poruším svoje pravidla a zkusím to řešit, akorát se cítím hůř a ve vzduchu zůstane divná atmosféra. Nejspíš proto nahodím váhavý úsměv a odvedu téma do jiné galaxie. K první diametrálně odlišné věci, která mě napadne. „Takže. Na něco se tě zeptám a chci, abys mi zalhal. Dobře?“

Tohle Sydneyho zaujme. „Chcete otestovat moji schopnost lhát?“

„Ne. Nebo jako… Umí upíři lhát, že jo?“ zarazím se. Protože by bylo vážně zvláštní, kdyby ne. I vzhledem k tomu, že jsou upíři stále vnímáni jako skvělí predátoři, kteří sice dávno neloví, špičáky jsou přežitek, ano, ale neumět lhát by představovalo vážně velký nedostatek.

Sydney však bez zaváhání zavrtí hlavou. „Ne, to nemáme v povaze,“ pronese, ale něco v jeho hlase a taky očích mi napovídá, že si ze mě tak trochu střílí. Tak trochu, nebo spíš úplně.

„Děláš si srandu,“ konstatuju a zakroutím nad tou opovážlivostí hlavou.

„Ano,“ přikývne Sydney a usměje se. Hezky, uvolněně, přátelsky, klidně, tak netypicky pro něj. „Zkuste mě.“

Zkuste mě.

Opět narážím na stejný problém jako před chvílí. Vůbec jsem to neměl vytahovat, ale zároveň mám dojem, že oproti matce je tohle bezpečné téma. Trochu trapné a ano, stydím se, ale pořád dokážu rozpoznat, že vlastně o nic nejde. „Ale já potřebuju, abys doopravdy zalhal,“ upozorním ho pro jistotu ještě jednou. „Poslední tři dny si během sprchování pouštím nahlas hudbu. A taky si u toho zpívám. A vážně nutně potřebuju vědět, jestli moje zpívání slyšíš.“

Není to nejlepší a nejpropracovanější test, rozhodně jsem mohl být během jeho vymýšlení a provádění kreativnější, na druhou stranu jsem si jistý, že i tak bude fungovat a přinese nějaký výsledek. Ale jsem nejspíš příliš unavený a líný a zoufalý, než abych byl ochotný připustit jiný výsledek, než potřebuju.

Sydney nakrčí čelo. „A chcete, abych zalhal, ano?“ ujistí se.

„Ano,“ přikývnu. Jde totiž o to, že poslední dny zase cítím stres a napětí, které chci uvolnit. A proto jsem zpíval. Vážně hezky a od srdce a hlasitě a odhodlaně, i když zpívám dost nerad. „Pro dnešní noc je pro mě velmi důležité, abys řekl, že ne. Že mě zpívat neslyšíš,“ dovysvětlím a nejspíš přitom kulím oči, jak strašně se mu snažím naznačit, aby pochopil, že je to pro mě opravdu důležité. Protože dneska večer, možná zítra ráno, ještě nevím jistě, bych rád dělal jiné věci, které se zpíváním vůbec nesouvisí. Jenže se prostě nikdy nedokážu správně naladit, když musím neustále myslet na upíra za dveřmi.

Sydney na mě nějakou dobu kouká, jako kdyby zkoušel rozklíčovat, o co přesně mi jde. A pak se velmi zhluboka nadechne, takže mu nejspíš celá ta situace zapadne na své místo. „Ach tak,“ přikývne. „Můžu vás ujistit, pane, že i kdybyste zpíval opravdu hlasitě a nesmírně si tu hudbu užíval, ke mně to nedolehne. Zas tak dobrý sluch nemám.“

Nedá na sobě nic znát. Občas mám dojem, že v něm nějakou základní emoci rozpoznám. Třeba pobavení a párkrát jsem zahlédl rozhořčení, ale teď… nic, vůbec nic. Jeho tvář je jak vytesaná z kamene. „Ještěže jsi tak dobrý lhář,“ usměju se a zároveň učiním zásadní rozhodnutí pro mé psychické zdraví. Nebudu nad tím spekulovat, nebudu brát v potaz jinou možnost než to, že Sydney mě ve sprše neslyší, nebudu zbytečně přemýšlet. „Jen aby bylo jasno,“ zamumlám a dojím poslední kousek zmrzliny, teď už úplně rozteklý, takže je to spíš studená kaše – bez oříšků a karamelu, „je mi to extrémně trapné.“

Sydney udělá jednu z nejlegračnějších věcí doposud. Znovu na mě vycení špičáky, ale tentokrát k tomu přidá i nakrčený nos a čelo, jako kdyby hodlal pořádně zavrčet. „Jsem si jistý, že zas tak špatně nezpíváte. A jestli ano, tak vám to odpustím,“ pronese nakonec.

***

Do pokoje se vrátím někdy kolem druhé. Vím, že Sydney teď nějakou dobu u mých dveří stát nebude a měl bych toho využít, ale jsem tak unavený, že raději zamířím rovnou do postele. Padnu obličejem do polštáře a za chvíli sním.

O vesmíru velkých dálek.

O velmi vzdálených galaxiích plných makadamových oříšků, chilli a špičatých zubů.

Ale jak jsem řekl, vzdálený vesmír ve mně nikdy nevzbuzoval nic hezkého, takže je to spíš noční můra, která mě probudí. A když kouknu na mobil, zjistím, že jsem spal jen jednu usoplenou hodinu. Takže mi třeští hlava, jsem rozmrzelý a před očima mi vyskakují všechny křivdy světa.

Napíšu Val a pár minut čekám, jestli se zázračně nepřipojí, což se samozřejmě nestane, takže vylezu z postele a došourám se ke dveřím.

Asi je to blbost, ale jak říkám, jsou tři ráno a to je přece nejlepší čas na řešení křivd.

Otevřu, ale jen na malý kousek, a tím kouskem prostrčím obličej. A ano, zpětně, třeba po osmihodinovém plnohodnotném spánku, by mi to nepřišlo rozumné. Bohužel teď mi to úplně jasně nemyslí.

Místo Sydneyho je na stráži Simone, která sedí v křesle a nejspíš luští křížovku, protože zrovna něco píše do časopisu. A jelikož není upír a taky předpokládá, že spím, nezaregistruje tiché otvírání dveří. Tím pádem asi dává smysl, že se příšerně lekne, když vzhlédne a uvidí můj pobledlý obličej vražený v pootevřených dveřích.

„Ježiši!“ vyjekne a položí si dlaň na srdce. Velmi rychle ale zhluboka vydechne, nejspíš tím znovu nastolí vnitřní klid, a usměje se. „Pane, tohle mi nedělejte. Vážně.“

„Promiň, neuvědomil jsem si, že mě neslyšíš. Neustále se snažím Sydneyho překvapit, ale on mě vždycky slyší přicházet,“ melu, protože ve tři hodiny v noci jsem vždycky sdílnější. Většinu statusů na OnLife jsem napsal dlouho po půlnoci.

Simone odloží časopis a vstane. „No, každý asi nemůže být dokonalý bodyguard. Je všechno v pořádku? Nepotřebujete něco?“

Trochu pootevřu dveře a bokem se zapřu o futra. A nejspíš bych měl odpovědět na její otázky, ale mnohem víc mě zaujme… „Dokonalý?“ uchechtnu se. „Ty si myslíš, že je dokonalý?“ schválně se přitom tvářím, jako kdybych ji nachytal na švestkách, ale zároveň mám v hloubi duše chuť oznámit, že si má dávat pozor. Sydney tu není proto, aby na ni dělal dojem. Může dělat dojem maximálně na mě.

„Řekla jsem dokonalý bodyguard. A tím myslím, že… Že je pro tuhle práci mnohem lepší, než kdy budu já,“ odvětí a na malou vteřinu posmutní. Čímž mi dojde, že o Sydneyho nejde, nejde ani o moji maličkost nebo její schopnosti.

„Je až moc dobrý. Nedá se před ním utéct,“ zamumlám, což je z mojí strany trochu slabý pokus, jak předstírat, že jsem její narážku nepochopil, protože ve tři ráno se opravdu nehodlám bavit o jejím věčně nespokojeném otci, komplexech a nenaplněných očekáváních. „A jo, všechno v pořádku. Nic nepotřebuju,“ dodám a zároveň kývnu, abych dal najevo, že tím rozhovor ukončuju a hodlám odejít.

Ona taky kývne.

Já kývnu ještě jednou a pak zapluju zpátky do pokoje, šťastný a spokojený, že jsem celkem lehce vyvázl z dlouhé a nepříjemné debaty. Simone tohle totiž umí – začít mluvit o problémech a nedat šanci před tím utéct.

Jenže když se vrátím do postele, vůbec to není tak, že by ze mě opadl všechen adrenalin a já opět usnul. Ne, lehnu si, zavřu oči, klimbnu a puf… křivda je zpátky, buší mi na víčka tak silně, až mi nedá na výběr, a já v další vteřině upřeně koukám do stropu.

Některé věci neumím nechat jít.

Respektive nedají mi spát, což mi přijde jako trefnější příměr.

Jenže je teprve deset minut po třetí, takže bych musel čekat ještě skoro hodinu, než bych se dočkal Sydneyho přítomnosti, a já skoro hodinu čekat nechci, jelikož jsem se za život naučil jednu velmi podstatnou věc. V noci, hlavně nad ránem, čas běží jinak. Ačkoliv říkat, že čas běží, je možná přehnaně optimistické. V noci se čas plouží jinak – nesmírně pomalu, soplovitě, unaveně a gumově. V noci je čas příšerně příšerný a já vím, že skoro hodina by pocitově zabrala celý život.

Takže se rozhodnu na pana upíra Isaaca Sydneyho nečekat a raději se zavrtat do peřiny a spát a… Další věc, co je nutné si pamatovat: Křivdy jsou silnější než to nejsilnější přesvědčení a odhodlání.

Takže čekám. Celých padesát minut.

Během té doby napíšu status na OnLife, kterého hodlám hned ráno litovat, ale v té době už bude mít přes deset tisíc srdíček, tudíž bude zbytečné ho mazat, a taky napíšu asi padesát dlouhých zpráv Val, kde jí velmi podrobně popisuju celý dnešní večer a noc.

No a pak jsou konečně čtyři ráno. Já sice přes dveře nic neslyším, ale i tak vím, že už tam Sydney je. Neopozdil by se ani o vteřinu, na to je příliš zodpovědný a profesionální.

Počkám ještě jednu poslední k uzoufání nekonečnou minutu, než do ticha pokoje zahulákám: „Seš tady? Už ses nachlemtal?“ Následně mi dojde, že nejspíš vůbec nemusím křičet, protože by mě určitě slyšel, i kdybych mluvil normálně. Pak ale sám sebe přesvědčím, že hlasitější mluva mu naznačí, že jsem trochu podrážděný, tím pádem je dobře, že hulákám.

Nezaslechnu jediný zvuk, a tak mi nezbývá, než opět vylézt z postele a zamířit do chodby. Tentokrát se nepokouším tvářit nenápadně, prostě rozrazím dveře a zabodnu do Sydneyho zlostný pohled.

Sydney má mokré konečky vlasů, stojí přímo naproti dveřím a hraje si s Rubikovou kostkou. Vypadá velmi nevinně a velmi klidně, čímž mě ještě víc popíchne. „Nemůžete spát?“ zeptá se a otočí jednou stranou kostky.

„Jsem na tebe naštvaný,“ upozorním ho. „Nejdřív jsem nevěděl, že tak moc, ale rozleželo se mi to v hlavě. Svěřil jsem se ti s fakt velkou věcí a tys to nechal jen tak. Tohle se prostě nedělá. Když ti někdo řekne svoje tajemství, ze kterého mu není zrovna nejlíp, tak to neignoruješ. Něco řekneš!“ vychrlím. Rozhodně jsem naštvaný, ale z toho, jak neustále přešlapuju, musí být také patrné, že jsem hodně nesvůj.

Sydney hrozně dlouho jenom kouká, jako kdybych mluvil řečí, kterou nezná. Ale tak jako vždycky, nakonec moje vnitřní pochody pochopí. „Ach tak,“ přikývne. „Omlouvám se. Nejsem v tomhle moc dobrý. Popravdě jsem nikdy nebyl.“

Překvapuje mě, že existuje něco, v čem Sydney není moc dobrý. Rozhodně je ale výborný v kradení větru z plachet, protože to dělá nezvykle často. Vždycky čekám, jak se s ním do krve pohádám, jenomže on se při první příležitosti omluví nebo řekne něco, čím mě okamžitě uklidní. Je to frustrující. Na takové jednání nejsem zvyklý.

Odevzdaně vzdychnu. „Štve tě, že s tebou mluvím? Chceš, abych tě ignoroval?“

Nebyla by ironie, kdybych se po letech, kdy mě ochranka štvala svou upřímností a otevřeností, dostal do přesně opačné pozice?

Sydney naštěstí zavrtí hlavou. „Ne, to nechci.“

„No tak v tom případě potřebuju, abys mi řekl, že nejsem nejhorší člověk na světě, protože jedna moje část je ráda, že už tu máma není,“ zamručím. Někdo by ovšem mohl říct, že tak trochu otravně kňourám. Že nevyspání, dlouhé čekání a frustrace z celé té situace se projevily dotčeným fňuknutím.

Ano, některé věci jsem ochoten si vydupat.

Dupat ale vůbec nemusím, protože po mém výlevu Sydney schová Rubikovu kostku do kapsy a přikročí blíž. Tak blízko, že oči barvy zmrzliny zeleného jablka mám přímo před sebou. „To, co říkáš, je normální. A velmi lidské,“ pronese. „Už jen ten fakt, že o tom přemýšlíš, znamená, že nejsi špatný člověk. Naopak, myslím, že jsi jeden z těch lepších, Wyatte.“ Nejdřív mi nedojde, co se stalo. To až ve chvíli, kdy viditelně zaváhá a opraví se. „Pane.“

Slyšet ho vyslovovat moje jméno je zvláštní pocit.

Jako když člověk nemůže spát a nepřeje si nic než ráno a najednou zazvoní budík.

Jako když člověk skočí z útesu a těsně před dopadem má dojem, že poletí věčně.

Jako když člověk zavře oči a podaří se mu po probdělé noci konečně usnout.

Jako když člověk kontroluje los a dojde mu, že všechna čísla sedí. (To jsem nikdy nezažil, ale předpokládám, že i tak je to relevantní příklad.)

Prostě, abych to zkrátil, je to ten typ pocitu, který je zapamatovatelný a něco po sobě zanechá.

Mohl bych teď říct, že chci, aby mi říkal Wyatte, ale Sydney by pravděpodobně odmítl a já nechci, aby odmítl, takže předstírám, že jsem svoje jméno neslyšel. Raději nakloním hlavu na stranu a zhoupnu se na špičkách, čímž zakryju rozpaky. „Kdybys to řekl v observatoři, bylo by to moc milé. Takhle jsem si to trochu vykňoural. Ale furt milé. Díky.“

„Nenapadlo mě, že potřebujete ujištění. Že byste si mohl třeba jen na chvíli myslet, že bych vás odsoudil,“ řekne Sydney tak klidným hlasem, až jím zvládne ukonejšit všechny křivdy světa.

Maličko se usměju, jak mě zalévá klid a mír. „Dám ti jednu radu,“ dodám ještě. „Každý člověk touží po ujištění.“

„To je asi pravda,“ souhlasí Sydney.

Chytnu kliku dveří, ale než zavřu a znovu, už potřetí za noc, se odeberu do postele, tentokrát doopravdy spát a ne donekonečna přemílat, pronesu: „Potřebuješ ty nějaké ujištění?“

A to je ten moment, kdy oči barvy zmrzliny zeleného jablka… zešednou. Ne úplně, pořád jsou trochu nazelenalé, ale je to, jako kdyby se najednou něco v Sydneym změnilo.

Trochu mě to zarazí.

„Pokud se něco objeví, budete první, kdo se o tom dozví,“ odpoví.

A já kývnu, lehce zmatený tím, co ta náhlá změna znamená. A jestli vůbec něco znamená. Možná ne, možná jsem jen unavený a špatně vidím, nebo se upírům mění barva duhovek neustále a nic s ničím nijak nesouvisí. Nevím. Vždyť je to jedno.

Chci odejít, ale Sydney vyhrkne: „Vlastně je tu jedna věc, kterou bych vám chtěl říct. Respektive vy jste řekl, že mě máte rád. Platí to oboustranně. Záleží mi na vás a na tom, abyste byl v bezpečí. A nejenom kvůli tomu, že je to moje práce.“

Velká hřejivá koule tepla mě zasáhne do srdce. Tohle napíšu Val hned, jak jsem zpátky v posteli. Skočím do ní po hlavě a okamžitě se natáhnu pro mobil, protože když vám upír lomeno bodyguard řekne, že vás má rád, je to něco, s čím se chcete pochlubit nejlepší kamarádce.

Samozřejmě přeháním. Nic hřejivého mě nezasáhne, ale Val má takové legrácky ráda a vím, že až bude ráno tuhle zprávu číst (společně s padesáti dalšími), usměje se.

Třeba tak, jak se právě směju já.

Protože pan Isaac Sydney mě má rád a já cítím nesmírnou úlevu, že to, čeho jsem se tak příšerně bál – mít upíra jako osobní ochranku – možná vůbec nemusí být ta nejhorší věc, co se mi stala. Vlastně to může být celkem fajn.

Než usnu, myslím na Sydneyho oči.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥