Szabi

Nebolí mě to. Chceš vědět, jaké to je?

Chceš vědět, vědět, že mě to nebolí?

Zajímavostí je, že původním autorem textu není skupina Placebo, ale zpěvačka Kate Bush. Ovšem v podání Placeba je mnohem depresivnější. Člověk ji může poslouchat, mít přitom hlavu opřenou o sklo, sledovat, jak venku prší, mít zlomené srdce, užírat se v totální depce, možná i nějakou slzu vypudit a prostě…

Až na to, že já nesedím u okýnka, protože kupovat letenku na poslední chvíli znamená brát jakékoliv sedadlo, klidně i to do uličky nejdál od nouzového východu, a navíc jsme v mracích, takže stejně není nic moc vidět.

Což ale neznamená, že by ta píseň neposlala moji náladu do totální prdele.

Jasně, mohl bych si pustit něco veselejšího nebo pozitivnějšího, ale myslím, že tohle je tak trochu nepsané pravidlo uložené do buněk všech lidí na světě. Když má člověk fakt na hovno náladu, nedokáže poslouchat veselé písničky.

Nebo veselé lidi, proto pokaždé, když se ke mně přiblíží letuška, mám chuť jí říct, že zubatá ofina dávno vyšla z módy, ačkoliv dle mého názoru v módě ani nikdy nebyla. Je to odpornost. A taky bych nejraději zaječel na holku přes uličku, co kouká na romantickou komedii, že je to totální hovadina. Ano, skončí spolu, nejspíš se na konci políbí a pak budou titulky a v člověku to zanechá fakt dobrý pocit, ale co bude pak? Co bude, až zhasnou kamery a světla?

Kaspere, je to jen film!

Já vím, vím, že jsou to herci a tak dál, ale co kdybychom na chvíli předstírali, že je to realita, a ti dva spolu vážně překonali všechny překážky, což v jejich případě konkrétně znamená otravnou tchyni a jeho posedlost prací. Bude tchyně méně otravná? Bude on pracovat méně jenom proto, že si uvědomil, jak strašně tu holku miluje?

Myslím, že ne. Myslím, že po nějaké době se zase začnou hádat, on raději bude trávit čas v práci, ji to naštve a… Prostě se rozejdou. Skončí to on nebo ona, popřípadě oba, pak budou sedět u okna, koukat, jak chčije, a do toho začne hrát strašně depresivní písnička. Jenže v ten moment už nepřijde velké finále, už za ní nepoběží na letiště, aby ji zastavil, nepožádá ji o ruku před celým stadionem, nevrátí se k sobě.

Tohle se stane, jakmile skočí film.

Mám chuť se k té holce naklonit a říct jí to, ale… Mám strach, že bych se zase rozbrečel. A brečet před mámou bylo už tak dost ponižující. Nepotřebuju, aby mě letuška s otřesnou ofinou uklidňovala a říkala mi, jak všechno bude časem dobré.

To já přece moc dobře vím. Bude to perfektní, protože konečně vypadnu z té odporné zasněžené díry. Vrátím se do města a budu žít svůj život tak, jak jsem vždycky chtěl.

Hned další den zajdu do klubu a celou noc protancuju. Navštívím kino. A divadlo. Muzeum. Galerii. OBCHOĎÁK! Najdu si práci a nastoupím na univerzitu. Život bude mít zase smysl, takže ano, vážně vím, že všechno bude v pohodě.

Možná jsem jen protivný, protože jsem celou noc nespal.

Nebo proto, že jsem od včerejšího večera nejedl. Ani nepil, pokud nepočítám všechny ty slzy, co jsem spolykal. A ty nepočítám, samo sebou.

Nebo za to může rozhovor s mámou. To člověku taky vezme hodně životní energie. Není divu, že si připadám jako příšera, co může každou chvíli někoho zakousnout.

Nebo… Nebo jsem protivný, protože se se mnou Erik rozešel. Jo. To je možná taky ten důvod. Přece jen… Člověk by čekal, že když někdo slíbí, že ho nikdy, nikdy, nikdy, nikdy neopustí, že za něj bude bojovat a NEOPUSTÍ HO, že je pro něj to nejdůležitější na světě, že ho NIKDY neopustí, tak to myslí doopravdy. Tak je přece pochopitelné, proč nemám tu nejlepší náladu pod sluncem.

Nesmím na to myslet, nesmím myslet na něj, protože pak je to ještě horší. A v té písni se přece zpívá, že to nebolí. Tak to nebolí a basta.

Navíc můžu přemýšlet nad tím, co všechno mě čeká. Jo.

Budu nějakou dobu bydlet u Jonase. Volal jsem mu z letiště a měl z toho dle mého názoru fakt upřímnou radost, což je super. Alespoň nebudu mít pocit, že jsem se k němu vetřel. Vlastně to bude trochu zvláštní, protože sousedku pořád nesbalil. A ta nejspíš bude myslet, že jsme se zase dali dohromady. Jako bych nikdy ani neodešel.

Jen mezitím utekl rok a dva měsíce.

A všechno v mém životě se obrátilo vzhůru nohama.

Ale můžu chodit do kina, není to paráda?

Ještě včera v tuto dobu jsem myslel, že zůstanu v NIKDE napořád. Nebo alespoň na hodně dlouhou dobu. Zvláštní, jak se některé věci takhle rychle dokáží zvrtnout a nabrat jiný směr.

Za pár hodin vystoupím na letišti a budu mít zpátky to, co jsem chtěl. Až na to, že dávno vím, že tohle nechci.

A nechápu to. Bože, já to vůbec nechápu. Proč tohle udělal, když jsme si celou dobu říkali, jak je jedno, co bude, prostě zůstaneme spolu proti celému světu. Tvrdil, že jsem na prvním místě přede vším, dokonce i před prknem. A znělo to tak pravdivě a skutečně, tak jak je možné…

Vím, že mě miluje. Vím to, protože taková věc se prostě nemůže z minuty na minutu změnit. Jenže Arne mu nejspíš řekl něco, co ho přesvědčilo, že bude lepší, když odjedu. A to mě štve. Nedokázal mi říct pravý důvod a hlavně… Chtěl, abych odjel a přitom to mělo být tak, že on a já budeme spolu. Rozhodl jsem se kvůli němu vykašlat na vysněnou školu a zůstat s ním, protože na ničem jiném mi přece nezáleží. Jak mohl tohle všechno tak snadno ignorovat? Jak může přežít, že jsem se sbalil a odjel? Jak to po mně mohl chtít?

KDYŽ JÁ NECHTĚL.

Jedu do města, jedu žít svůj sen a přitom jediná věc, kterou doopravdy chci, je být s Erikem bez ohledu na okolnosti. Tak proč mu to nestačí? Proč mě musel poslat pryč?

Zase se mi chce brečet, ale aby bylo jasno, nestydím se za to. Jen už prostě nemůžu. Hrozně mě bolí hlava a jsem tak vyčerpaný. Vůbec nevím, co mám dělat. A nemyslím teď, ale pořád. Všechny další dny. Jak mám spát, jak jíst, jak fungovat, jak si hledat práci, jak nastoupit do školy, jak mám proboha najít v tom všem nějaký smysl?

Zvláštní, jak se celá otázka budoucnosti nakonec vyřešila. A já si s tím dělal tolik měsíců hlavu. Naprosto zbytečně.

Zbytečně. Zbytečně. Zbytečně.

Nakonec jsem stejně přišel o všechno, na čem mi záleželo, a zůstal jsem sám. Odkázaný jen na sebe. Zatímco zbytek „rodiny“ bude dál žít v NIKDE. Pecka. Jenže Erik to tak chtěl.

Abych ale zas nekřivdil mámě, tak nakonec byla fakt hodná. Asi cítila, že se náš vztah blíží ke konci a nechtěla, abych odjel ve zlém. Zaplatila mi letenku, odvezla mě na letiště a dala mi nějaké peníze. Řekla, že jí můžu kdykoliv zavolat, kdybych něco potřeboval.

A taky mě objala, když jsem dostal záchvat a brečel jsem tak, že jsem měl dojem, že nikdy neskončím. Což bylo tak… Nepamatuju si, kdy mě naposledy objímala a byla skutečná máma, co říká věci jako: je mi moc líto, jak to dopadlo, Kaspere. Přála bych si, abys byl šťastný.

Já se jí na to zeptal, jestli by to platilo i ve chvíli, kdyby to znamenalo, že bych zůstal s Erikem. Řekla ano.

Bez ohledu na minulost a na všechny naše hádky… Teď řekla ano.

Nevím, kdy ji znovu uvidím. Z nějakého důvodu jsme oba cítili, že to bude za hodně dlouho dobu, ale zároveň jsem také cítil, že mezi námi dvěma se to zvláštním a hezkým způsobem uzavřelo.

Škoda jen, že z toho nedokážu mít radost, protože mě tak strašně bolí na srdci, že nic jiného nezvládám.

Bolí to tak, že ani hudba nic neznamená. Vysekala mě vždycky a ze všeho. Když mi otec zakázal hrát na klavír, když se naši rozvedli, když máma pronesla nějakou jedovatou poznámku, když jsem se musel stěhovat do NIKDE, když jsem byl zoufalý a smutný a sám, vždycky tady pro mě byla a pomohla mi překonat to nejhorší. Jenže teď ne. Teď ty tóny slyším, ale nic neznamenají. Možná mě spíš štvou.

Nenávidím Chopina. Nenávidím hraní na klavír. Nenávidím Running Up That Hill.

Nevzal jsem si housle. Nechal jsem je ležet na stole, v pouzdře, i když jsem je strašně chtěl, ale byly dárek od Erika, a to znamená, že by navždycky v sobě nesly ty nejbolestivější vzpomínky. A částečně to bylo i ze vzteku, protože jsem nechtěl nic, co by mi ho připomínalo, což je tak debilní a hloupé, protože všechno mi ho připomíná.

Člověk nepotřebuje věci, které by v něm vyvolávaly vzpomínky. Na to stačí třeba jen vidět někoho v pleteném svetru, nebo sledovat jak padají vločky, nebo jíst zeleninu, zavřít oči…

Ale to je jedno. Nechal jsem housle na stole. Stejně jako všechny noty, laky na nehty, šampony, oblečení… Vzal jsem jen to nejnutnější, co se vešlo do příručního zavazadla, protože na poslední chvíli letěly jen nízkonákladové společnosti.

Jasně, nemusel jsem odjíždět hned následující den po rozchodu, ale kdo by chtěl zažít tu nekonečnou trapnost, když bychom spolu po tom všem stále sdíleli záchod? Musel bych sedět v pokoji a poslouchat, jestli tam náhodou nešel, protože fakt bych ho nechtěl potkat na chodbě, vidět ty jeho oči a myslet na to, jestli existuje nějaká fráze, která by ho přesvědčila, aby mě vzal zpátky.

Eriku, prosím, já tě nechci opustit.

Eriku, prosím, vezmi mě na milost.

Eriku, prosím, nemůžu bez tebe žít!

Evidentně hloupost, protože teď jsem bez něj a žiju. Teda ne zrovna nějak vesele, ale nikdo netvrdí, že život musí být pohádka. Život se dá i přetrpět. Ne?

Jenže kdybych zůstal, nedokázal bych se zastavit. A kdybych škemral a on mě stejně poslal do háje, bylo by to ještě mnohonásobně horší.

Naposledy jsem ho viděl, když mi říkal, že je konec.

Já už o tom s tebou nechci mluvit.

Jo, to byla jeho poslední podělaná slova.

Vlastně to ani nebyl rozchod v pravém slova smyslu. Neřekl, že je konec. Neřekl, že mě nemiluje. Jenže mě poslal pryč. A být bez sebe… To je přece rozchod. I když se navzájem milujeme.

No dobrý, už mi zase tečou slzy.

Říkal jsem, že o něm nesmím mluvit. Vlastně… Psal jsem, že na něj nesmím myslet. Ale v nemyšlení na Erika jsem nikdy nebyl obzvlášť dobrý.

Asi to bude chtít čas, ne?

Jasně, moc tomu nepomáhá, že je Erik snowboardová hvězda, o kterou se teď zajímá celý svět, takže je prakticky všude, sotva jen otevřu internet. Asi tomu ani nepomáhá fakt, že dřív jsem na jeho příspěvky a články klikal pravidelně, takže teď všechny posrané algoritmy mají pocit, jakou mi nedělají radost, když mi informace o něm cpou prakticky pod nos.

Nemůžu se ani kouknout, kolik je hodin, aby mi nevyskočilo upozornění, že Erik Peterson přidal nové video na instagram.

Vsadím se, že i teď je na svahu. Trénuje na U-rampě a soustředí se na to, co je vážně důležité. Aby mohl příští sezónu opět závodit.

Možná o tohle celou dobu šlo. Kdyby se náhodou někdo z asociace dozvěděl, co mezi námi je, mohlo by ho to potopit. A tak bylo pro jeho budoucnost nejjistější poslat mě co nejdál. Jestli věřím tomu, že jsem pro něj na prvním místě? Nevím. Přece jen slíbil, že budeme spolu, ať se stane cokoliv. A to evidentně pravda nebyla, takže… Třeba mu zrovna tohle Arne řekl.

Eriku, synu, vážně chceš riskovat svou budoucnost kvůli Kasperovi? Uvědom si, že už možná nikdy nebudeš moct závodit. Kvůli němu. Chceš to riskovat? Chceš?

A on nechtěl.

Hrozně moc bych si přál věřit, že tohle není ten případ. Jenže i kdyby, nic to nezmění na tom, že on je tam a já sedím v letadle a nejspíš se nějakou dobu neuvidíme. A přitom jsem ho viděl každý den. KAŽDÝ DEN. Ráno u snídaně, když si mixoval protein s borůvkami. Odpoledne, když přijel z tréninku ještě v oteplovačkách, rudý v obličeji, se zpocenými vlasy. Při večeři, kterou uvařil, zatímco já byl vedle něj a sledoval ho. A pak v noci, když ležel tak blízko, až jsem ho několikrát musel překulit na druhou stranu postele, abych měl trochu místa.

Byl jsem s ním pořád a říkal mu o všem. Mohl jsem s ním sdílet pocity a emoce, dokonce i obavy, a najednou je to pryč. Z vědomí, že je vedle mě někdo, kdo se mnou sdílí svět, do vědomí, že jsem zase úplně sám.

A nic nemá smysl.

Ani hudba.

Řekl, abych odjel do města a žil svůj sen, ale jak teď mám přijít na univerzitu a hrát před nějakou komisí na klavír, když to nic neznamená?

–

Holka přes uličku mi dala kapesník a ptala se, jestli jsem v pořádku. A já jí ani nemohl říct pravdu, protože jsem měl paranoidní představu, že by se nějak dopátrala toho, kdo je můj bratr, pak by jí docvaklo, že jsem v NIKDE neměl s kým chodit, takže jediný rozchod a… Prostě celé to byla dost komplikovaná myšlenka, a tak jsem nakonec jen vyhrkl, že jsem ten film viděl a dojímá mě.

Asi na mně poznala, že jsem teplej, a jelikož některé stereotypy ve společnosti fungují dobře, je naprosto normální, když se gay rozbrečí u romantického filmu.

A přitom jsem tak moc chtěl říct pravdu. Že se se mnou můj kluk rozešel, že za mnou neběžel na letiště, že mě nechal odejít, že žádný šťastný konec není.

Erik můj bývalý kluk Peterson.

A to „nejlegračnější“ na konec. Pořád máme společné příjmení.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.