KASPERŮV OSMÝ ZÁPIS

Je hluchý.

Je HLUCHÝ. Teda… teď přímo ne, ale je/ byl/ bude HLUCHÝ.

Erik nevlastní bratr Peterson neslyší!

Vlastně ani nevím, co napsat. Jak to pobrat. Jak se chovat. A on mě k tomu všemu ještě postaví do totálně debilní situace, ve smyslu: tady, Kaspere, počkej a nic nedělej, tvař se, jakože to nevíš a hlavně nic neříkej. Otci a celému světu. Nevím, z čeho za tu dobu, co mě zná, získal dojem, že dokážu mlčet. Udržet tajemství. Být na jeho straně poté, co mě on předhodil matce.

Tak buď je kurva důvěřivý, nebo úplně blbý. 

A taky hluchý!

Panebože, nemluvil jsem před ním náhodou o Bedřichovi Smetanovi, který někdy kolem padesátého roku ohluchl? Ačkoliv teď mám dojem, že u něj to bylo trochu jinak, protože na pravé přestával slyšet postupně, kdežto na levé to bylo ze dne na den. Možná si dokonce vzpomenu na rok. 1874. Ale měsíc a den si nejsem vůbec jistý.

Jasně, mohl bych to vygooglovat, ale já vím, že to vím a vzpomenu si.

A můj brácha neslyší a já pořád vidím Erikův vyděšený výraz, když se otočil a uviděl mě stát za sebou.

Na druhou stranu Smetana pořád skládal, vlastně i bez sluchu složil spoustu významných děl, takže by se dalo říct, že to z mojí strany byla inspirativní řeč. A Erik přece není skladatel, tak…

Pořád může jezdit na snowboardu, vařit jídla bez chuti, chodit po domě a tvářit se… nijak, skákat na trampolíně, posilovat, běhat, nosit nevkusné kousavé svetry, umývat si vlasy kopřivovým šampo… Ne, to už vlastně nemůže, ale to ostatní ano. Není to tak…

Přece nepotřebuje slyšet, když jezdí. Nebo ano?

Vůbec jsem se ho nezeptal, jak se cítí.

Asi jsem měl. Asi jsem… měl.

Sakra.

Teď mám pocit, že mám jít za ním, aby nebyl sám, což je k smíchu, protože je s tím sám už sedm měsíců a zvládal to. Nevím, proč by to teď mělo být jinak. Navíc, jak bych mu mohl pomoct zrovna já? Ze všech lidí na světě ZROVNA JÁ, když…

Teď mi celý minulý týden připadá jako vzdálená vzpomínka, nikdy se nestal. Všechno zmizelo ve chvíli, kdy jsem přijel dřív ze školy, přišel do kuchyně a začal na něj mluvit. A on nereagoval. A bylo v tom něco… Já nevím. Vypadal překvapivě přirozeně. Nic hraného, jakože mě ignoruje, i když mu za zády říkám, jaký je šulin, ale že mu teda odpouštím, ačkoliv si nejsem jistý, zda si to zaslouží.

Bouchl jsem pěstí do stolu.

Řekl mu o masturbaci na sedačce, a že na tom místě celou neděli v klidu seděl a já z toho měl dobrý den. Že jestli se neotočí, dám ve škole na nástěnku jeho telefonní číslo. Hned mezi brožury o divokých zvířatech a zabijáckých rampouchách.

Rampouších?

Stihl jsem z batohu vytáhnout sešit, vytrhnout papír a napsat na něj vzkaz.

A on nic neslyšel.

Mám z toho husí kůži. A divný pocit.

Jak mě může žádat, abych o tom nikomu neříkal? Vždyť tvrdil, že to jen tak nepřejde, že jednou přestane slyšet natrvalo. Něco takového se nedá přece ignorovat nekonečně dlouho. A on to ignoruje sedm měsíců. Do háje, za tu dobu by už přece měl přijít k rozumu. Uvědomit si, že je potřeba se s tím srovnat.

Poprvé jsem o Erikovi slyšel až ve chvíli, kdy Arne požádal mámu o ruku. A ona jedno ráno přišla do kuchyně s prstýnkem na ruce, nalila si do hrnku kafe, pomalu ho upíjela a přitom koukala, jak sedím u jídelního stolu.

Zeptal jsem se, co je.

Ona pokrčila rameny, a aniž by do té doby zmínila, že s někým vůbec chodí, oznámila mi datum svatby.

Pak jsem pokrčil rameny já, protože v té době mi to bylo upřímně úplně jedno. Ještě jsem totiž netušil, jak moc se tím všechno změní. Že to bude jeden z posledních klidných rozhovorů mezi námi. V naší kuchyni. U kafe z mého kávovaru.

Má syna. Je stejně starý jako ty. Sportuje. Je hodně slavný.

Přesně takhle to řekla. Ve čtyřech samostatných větách, jako bych si z toho měl sednout na zadek. Mluvila klidně dál, ačkoliv jsem se neptal, ale bylo to poprvé, co jsem získal dojem, že je Erik něco víc než jen obyčejný člověk jako my ostatní.

A je to všude. Ta představa, že je perfektní.

Sjede kopec a dáme mu zlatou medaili.

Prohlížel jsem mu instagram. Stovky upravených fotek s filtrem, které by vypadaly dokonale i bez filtru a photoshopu. Jenže ani jedna neukazuje, jak Erik každý večer usíná ve stoje. Jak prakticky nedělá nic jiného, a když už přece jen má volnou chvíli, stráví ji nad učebnicemi.

Ale zvládne všechno, o tom nikdo nepochybuje.

Já pochybuju!

Myslím, že má Erik prostě jen strach. Tak velký, že mu to nemyslí jasně. Možná si to ani neuvědomuje, prostě jen věří, že takhle je to pro něj lepší. Předstírat. A já to vlastně chápu, protože přenechat všechny problémy budoucímu já je přesně můj styl. Dělám to tak už dlouho a někdy se to fakt vyplácí. Žijeme teď, v tom jsem mistr, ale kurva, tohle je jiná liga, tohle nezmizí, ani nezmírní. A když pak přijde rozhodující chvíle, bude to těžší než na začátku.

Vsadím se, že Erik teď vedle v pokoji spí, zatímco já si s tím dělám hlavu.

Není to moje věc. Za deset měsíců odtud vypadnu a je více než pravděpodobné, že NIKDE nechám daleko za sebou. Takže bych měl zhasnout světlo a spát, docela klidně, nevnímat praskání v trámu, protože to už docela zvládám a zítra jít do školy, zapomenout a mlčet, přesně jak Erik chtěl.

Jenže… Eee.

Neříkám, že jsem typ, co dělá vždycky všechno správně. Párkrát jsem to už posral, rozhodl špatně, zkusil věci, které bych neměl, ale teď je to přece jiné. A já mám pocit, že to nemůžu nechat jen tak. Že bych měl něco udělat.

„Čau, nevlastní táto, tady Kasper. Jo, volám ti, vlastně úplně poprvé. Ne, nechci mluvit s mámou, volám přece tobě. Jen jsem ti chtěl říct, že tvůj syn – ne, nemyslím sebe – tvůj milovaný, dokonalý syn – pořád nemyslím sebe – zatím sice slyší, ale za chvíli bude hluchý jako poleno.“

Haha. Tak to asi těžko.

Ačkoliv Erik by se v opačné situaci nejspíš zachoval jinak, tak já to nemůžu jen tak někomu říct. Ne, když nechce. Neudělám to za něj. Ne…

JEŽIŠI, JÁ HO NENÁVIDÍM. Jak mě mohl postavit do tak debilní pozice?

Jasně, neudělal to záměrně, dokonce věřím, že kdybych ho nepřistihl, nikdy by mi to sám od sebe neřekl, ale stejně. Nic to nemění na tom, že pak prosil, abych mlčel. Když už byl tak hloupý, že se nechal načapat, měl by nést následky.

Ale nesu je já a jsou sakra těžké, víš, Eriku!

Měl bych to říct jeho otci, protože je to správná věc a Erik potřebuje, aby to někdo věděl a pomohl mu se s tím vypořádat. Sám to nedává, ačkoliv by stopro tvrdil, že ano.

Nejspíš by ze začátku nadával, třeba mě poslal i do háje, zlobil se a nenáviděl, ale časem by přišel na to, že jsem udělal dobře, že mu to pomohlo a že je rád. Poděkoval by.

Říct to Arnemu je řešení.

Jasně.

Ale já mu to neřeknu. Ne.

Kasper Naes totiž nikdy nemůže jít snadnou cestou, zbavit se problému a jít dál.

Jenže já přece… Jak bych mu zrovna já mohl pomoct?

Beztak o moji pomoc vůbec nestojí. Chce být na všechno sám. Je rád sám. A sedm měsíců je zatraceně dlouhá doba, aby něco udělal.

Není to můj problém.

Jenže teď to přece vím. Nemůžu se tvářit, jakože se nic neděje. Chodit kolem něj a předstírat, že je všechno v pořádku. Jakože bych zase jednou takhle došel ze školy a mluvil na něj a pak zjistil, že nic z toho neslyší. A viděl znovu ten jeho prázdný výraz. Co pak? Odešel bych s tím, že mu všechno povykládám později? Až mu bude líp?

Na světě existuje tolik lidí. Já nejsem ten pravý.

Do prdele, je bohatý, může si zaplatit, aby se o něj někdo staral. Naučil ho, jak s tím žít. Možná dokonce někde na světě existuje doktor, který by dokázal…

Proč já tohle vůbec řeším?

Asi nebyl dobrý nápad pouštět si k tomu Smetanovy skladby. Vlastně ho nemám moc naposlouchaného. Znám pořádně jen Vltavu, kterou hráli na koncertě, kam mě pozvala paní Morrisová k mým šestnáctým narozeninám. A já měl totálně husí kůži. Celý večer jsem pak nemluvil o ničem jiném a paní Morrisové to přišlo neskutečně legrační a pořád opakovala, že jsem jak dítě o Vánocích. Jenže další den jsem vůbec poprvé odjel na festival taneční hudby a na Smetanu prostě zapomněl.

Ale teď mám spoustu času a na žádný festival se nechystám.

Jenže tím pádem pořád myslím na Erika. A na to, co mám dělat.

Co by měl dělat Erik, vím naprosto jasně.

Pokud neexistuje léčba, pokud je situace rozhodnutá a jednou přijde chvíle, kdy trvale ztratí sluch, musí začít s výukou znakového jazyka. Stejně jako lidi, které zná, aby pak byl schopný komunikovat. Za sedm měsíců už mohl být ve studiu docela daleko.

Oukej, tak možná ne sedm, ale dejme tomu, že by se s tím čtvrt roku vyrovnával. Pořád by mu zbývalo dost času. Místo, aby dvacet čtyři hodin denně trénoval, obětoval by hodinu času…

Jak je jednoduché žít cizí život. Rozhodovat o něm. Radit.

Melu sračky. Obzvlášť když vím, jak bych v takové situaci jednal já. Jenže pro něj to přece není stejné – kdyby přišel o nohy a už nemohl jezdit na snowboardu, to by byla katastrofa, takhle je to…

Do háje, já přece nevím, jaké to pro něj je. Vůbec ho neznám. Bydlím tady čtrnáct dní a z toho jsem se s ním sedm nebavil. I když je právně bratr a má pokoj jen přes chodbu, stačí jen otevřít dvoje dveře a ze svojí postele uvidím na jeho, sdílíme jednu koupelnu, pořád jsme víc dva cizí lidé než rodina.

Nejsem ta pravá osoba, která by tu pro něj měla být. A ani to není moje povinnost.

Zavolat Arnemu je řešení.

A to já neudělám.

Raději se v tom budu pitvat. Jako idiot. Celou noc.

Tak dost.

DOST.

Erik je příčetný a schopný se o sebe postarat, rozhodovat. Když bude potřebovat, může kdykoliv přijít, požádat o pomoc. Mě, otce, kohokoli. Celej svět by se klidně přetrhl, aby tu pro něj byl. Do té doby budu mlčet a předstírat, že je všechno v pořádku. Přesně jak žádal.

Což je dle mého správné rozhodnutí, protože prostě nejsem ten nejlepší člověk, se kterým o něčem podobném vůbec mluvit.

Kdybych ohluchl já, zabil bych se, ale to mu přece nemůžu říct.

P.S. Bedřich Smetana ohluchl 20. října 1874. Nevzpomněl jsem si, musel jsem to najít na netu.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

7 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
22. 1. 2021 23:18

Kasper s tim hodně bojuje a vůbec se mu nedivím. Ale před Erikem to zvládl skvěle.

Karolína
23. 1. 2021 0:54

Tohle je těžká situace, a Kasperova reakce je krásná v tom, jak mu na tom záleží, není mu to jedno a chápe závažnost te celé věci.

Mirek
23. 1. 2021 17:21

Je to šokující, ještě nedávno Erik poslouchal Kaspera, jak hraje Chopina, a teď ho vůbec neslyš, když mu něco říká. Přece to Erik nemůže tajit, to je pro mě nepochopitelné…

Karin
30. 1. 2021 20:49

Kasper mně mile překvapil ale jak to bude Erik zvládat dál.