Nebyl tak naivní, aby si myslel, že to ráno bude lepší, ale stejně ho překvapilo, když Kaspera nepotkal u snídaně. Úmyslně otálel a dával si na čas, zdravou proteinovou kaši jedl pomaleji než obvykle, a dokonce o deset minut odložil trénink v posilovně, jenom aby ho zahlédl a ujistil se… Sám nevěděl o čem.

Po nějaké době mu to začalo být divné. Autobus musel podle chytrých hodinek už dávno odjet. A ovesné vločky mu zalepily žaludek, nepomohla ani velká sklenice vody.

Erik si uvědomil, že má strach. Co když dostal Kasper nějaký šílený bláznivý nápad a vykradl se uprostřed noci z domu? Zapadl do závěje a umrznul. Jeho krásné oči zamrzly a staly se z nich krusty ledu.

Z té představy se Erikovi udělalo nevolno.

Vyběhl schody do patra a bezmyšlenkovitě zabušil na dveře Kasperova pokoje. Nečekal a vrazil dovnitř, přímo do samotného zřídla chaosu. Peřina na posteli byla zmuchlaná, přes židli bylo přehozené oblečení – dokonce i na stole – a na zemi se mezi všemožnými laky povalovaly noty a zápisky.

Nešlo o nepořádek v pravém slova smyslu. Z ničeho nevyrůstala plíseň a nikde se nepovalovaly talíře a hrnky.

Erik se pořádně nadechl atmosféry toho místa. Teď, když překonal první ostych a vpadl dovnitř, věděl, že sem přijde ještě několikrát. Už se tomu nedalo zabránit. Kasperův prostor ho přitahoval.

Přesto si nedovolil jít dál. Stál mezi dveřmi a hledal školní batoh, který nikde neviděl. Pohledem těkal po různých věcech a napadlo ho, že je v tom možná jistá organizovanost a on jí prostě nedokáže rozumět.

Tak jako tak byl fascinovaný. A pořád se bál.

Zavřel za sebou a seběhl dolů. V předsíni to vonělo Kasperovou kolínskou, stejnou, jakou cítil ráno v koupelně. Chyběly boty i černá podzimní bunda, a když otevřel dveře, viděl ve sněhu zřetelné otisky Kasperových bot, vedoucích dolů k zastávce.

Došel k názoru, že si Kasper prostě jenom přivstal a šel na autobus dřív než obvykle, jen aby ho nemusel potkat. Ulevilo se mu a zároveň byl dotčený. Znovu si připomněl, že neexistuje jediný důvod, aby mu Kasper dával všechno tolik sežrat.

V rychlosti se převlékl do sportovního oblečení, misku od snídaně vypláchl a strčil do myčky a zamířil do posilovny. Prásknul za sebou dveřmi. Mělo to něco do sebe.

***

Následující dny nebyly zrovna jednoduché. Vlastně připomínaly hru, ve které má hlavní hrdina za úkol procházet zpola opuštěným domem plným smrtících nástrah. Kasper samozřejmě nebyl nášlapná mina, ale z nějakého důvodu se v pondělí odpoledne rozhodl ještě přitvrdit a vrhal na Erika zlé a nenávistné pohledy.

Kdyby měl tu moc, možná by ho proměnil v ropuchu.

Erik jeho náladu přičítal cestě autobusem a po zbytek dne se mu pokoušel vyhýbat. Stejnou taktiku volil i v úterý, což bylo podstatně těžší, protože k nim přijela úklidová služba a on neustále čelil otázkám: „Tohle tu máme nechat?“ a „Tohle může zůstat na svém místě?“ Což bylo prakticky to samé, ale v obou případech šlo o Kasperovy věci, které se povalovaly všude. VŠUDE.

Na kuchyňské lince ležela z nějakého důvodu učebnice biologie, hned vedle hrnku od čaje. V polici u DVD byla zmuchlaná nabíječka k telefonu, na gauči pilník na nehty, na jednom ze spodních schodů Kasperova mikina. Nejpodivnější věc představoval lak na nehty v zapékací míse. Erik se domníval, že jde o vtip, možná, že Kasper prostě jenom volil humornou cestu, jak si ho usmířit, ale potom mu došlo, že tam lak nejspíš jenom zapadl, když někdo příliš prudce otevřel šuplík, za kterým se vzpříčila vidlička.

Jako kdyby byl všude. Celý dům ho byl plný, jeho věcí, jeho vůně, kterou mimochodem nepřebily ani úklidové prostředky.

Erik s díkem zamumlal, aby věci zůstaly na svém místě, obul si vyteplené běžecké boty a vypadl z domu.

Sníh mu křupal pod podrážkami bot, když vybíhal po cestě, která stoupala k úpatí hor. Nechtěl se omlouvat za to, že o něj měl strach. To bylo tak absurdní! Stačilo málo, aby Kasper zabloudil a zemřel na podchlazení. Hory byly krásné, ale v mnoha ohledech kruté.

Uběhl deset kilometrů.

Nechtěl se omlouvat. Nechtěl na to myslet, ale musel, a to ho přitom před dvěma dny napadlo, že pro něj může být Kasperova uražená odtažitost přínosná. Myslel si, že se bude moct snáz soustředit na výkon, svoje pocity nechá na sjezdovce, setřese je při Frontside 180. Jenže nic z toho nepomáhalo.

Dál běžel, jako by to snad mohl nechat za sebou a vysmíval se sám sobě, že po tom, co poslední měsíce řešil, se tohle ukázalo jako mnohem větší problém. Vzduch mu řídl v plicích a štiplavý mráz cítil i přes kuklu. Bylo mu na zvracení, ale nezpomalil.

***

„Eriku, vezmeš si je?“

Odtrhnul pohled od sáčku paprikových křupek a trochu zahanbeně si uvědomil, že na ně zírá bezmála minutu, aniž by číšníkovi odpověděl. Připadaly mu zlověstné, jak se k sobě tiskly, oranžové, na první pohled nezdravé.

Stáhl si rukavici a sáhl pro ně. „Asi jo.“ Nedovedl si představit, že by je donesl domů a jen tak je Kasperovi podal. Na druhou stranu mu, nakolik to bylo absurdní, potřeboval udělat radost.

Poděkoval, schoval je do batohu a šel do kanceláře za tátou. Našel ho uprostřed rozhovoru s Karen. Stáli u sebe podezřele blízko, takže se možná líbali, což Erikovi nebylo dvakrát příjemné. Chtěl navrhnout, že přijde později, ale táta ho bodře přivítal.

„Zrovna jsme mluvili o tvojí fanouškovské stránce. Nina ohledně toho psala ráno a měla pár dobrých tipů. Prý by bylo dobré pořídit nějaká videa z tréninku, můžeme to natočit během jednoho dne a potom sestříhat… Hodit k tomu nějakou dobrou píseň. Minulý rok v lidech pořád trochu doznívá, ale tohle všechno, jak dřeš a jak se nebojíš o tom mluvit, nám může pomoct.“

„Vyhrál jsem zlato,“ odvětil Erik tónem, který jasně říkal, že pokud nepomohlo tohle, pak už neví, co udělat. Mimoděk si promnul ucho.

Táta se usmál. „Víš přece, jak jsem to myslel. A omlouvám se, že jsem to připomněl.“

„Stalo se to. Není důvod předstírat, že ne.“

„Eriku.“

„Rozbil jsem si držku.“ Nevěděl, kde se v něm bere vztek, ale když si vzpomněl na křupky narvané v batohu, možná trochu tušil. Frustrace, že s ním Kasper nemluví, byla silnější než všechno ostatní, přebila strach i vzpomínky. Neměl rád, když někdo vytahoval jeho pád, ale teď mu to přišlo absurdní, protože proč nemluvit o pádu, když Kasper nemluvil s ním.

„Nemusíme to dělat vůbec, jestli nechceš,“ řekl táta smířlivě. Nebyl zvyklý na takové jednání a působil zmateně. Bezmyšlenkovitě vyhledal Karen a chytil ji za ruku. Ona se usmála. Nejspíš žili v domnění, že je Erik perfekcionista, který nesnáší prohru, a přitom neměli tušení, o jak velkou prohru se jednalo.

A jak bezvýznamnou roli v tom hrála medaile.

Několikrát se nadechl a stáhl rukavice. V místnosti bylo teplo a on na sobě měl pořád termoprádlo. „Půjdu se osprchovat. Jen jsem chtěl vědět, jestli mě pak hodíš domů.“

„Samozřejmě, stejně se tam potřebuju stavit. A Ninu jsem domluvil až na šestou. Sjezdovka bude krásně osvícená a většina lidí odjela už dneska, budeš ji mít skoro celou pro sebe…“

„My budeme natáčet dneska?“ Erik pohlédl na tátu a pak na Karen, která přikývla a rty naznačila slovo propagace. „Aha, tak to jsem špatně pochopil. Úplně mimo.“ Znovu si nasadil rukavice a zahýbal prsty. Zpocené vlasy mu koukaly zpod čepice.

„Můžeme vyjet dřív na schůzku s trenérem. Brzy budeš potřebovat nový plán na další měsíc a nerad bych to nechával poslední chvíli.“

Erik pokrčil rameny. Upadl do podivné letargie, kdy mu to vlastně začalo být jedno. Když nasedl do auta na sedadlo spolujezdce, měl pocit, že podobně žije – jako spolujezdec, ale volant drží někdo jiný.

„Je všechno v pohodě?“ zeptal se táta starostlivě, jakmile nastartoval. „Nechával jsem si to na cestu, došlo mi, že nejspíš nechceš mluvit před Karen.“

„Ne, to je dobrý, nevadí mi mluvit, jen… Asi jsem se špatně vyspal.“

Celou cestu myslel na to, že za jeho rozpoložení může Kasper. A taky na to, jestli položí křupky na linku, anebo na bar.

***

Koncem týdne se jeho stav ustálil. Už to nebyla přímo letargie, jako spíš částečná odevzdanost tomu, co mělo přijít. Tak jako tak, křupky z kuchyňské linky zmizely a Erik potkal Kaspera ve čtvrtek ráno, z čehož se nesesypal, ani vnitřně neexplodoval.

V relativním klidu dál krájel banán do smoothie a předstíral, že neslyší, jak Kasper se vším tříská a mlátí.

Nic si neřekli a situace se trochu vyhrotila v pátek, když Erik nešel do školy. Místo toho odjel velice časně s tátou a Karen do střediska, kde ho čekala pravidelná lékařská prohlídka a zátěžové testy. Vrátil se unavený a několik hodin spal, než ho probudilo bouchání dveří a dupání na schodech.

Erik na okamžik čekal, že se dveře prudce rozrazí a Kasper vletí dovnitř a udělá virvál kvůli jeho absenci, což se nestalo.

Oblékl se a šel na hodinu do posilovny, kde převážně skákal na trampolíně. Když se pak vracel, viděl na dveřích Kasperova pokoje ceduli s nápisem: ZÁKAZ UKLÍZENÍ! NEVSTUPOVAT!

Dovedl si představit, jak Kaspera vytočilo, když se dozvěděl o úklidové firmě.

Což mu patřilo, protože se neobtěžoval poděkovat ani za křupky, natož za záchranu života během vánice.

Erik se osprchoval a šel si uvařit večeři. To byl jeho pátek. Extrémně nezajímavý, a to znamenalo, že se všechno konečně vrací do starých kolejí, do doby před Kasperem. Možná, že tohle byl způsob, jak spolu mohli existovat. Oba na druhé straně chodby.

Cizinci v jednom domě.

V sobotu došel k názoru, že s ním Kasper hraje nějakou zvláštní hru. Pořád spolu sice nemluvili, ale Erikovi zmizel šampón. Prostě se propadl do země, respektive do koše, kde byl jenom prázdný obal bez obsahu.

Nemusel hádat dvakrát, aby mu došlo, že ho Kasper nejspíš vylil do záchodu. Rezignovaně otevřel šuplík a chtěl si vzít nový, když si všiml cedulky nalepené na jednom z Kasperových. Stálo na ní: TENHLE. Etiketa hlásala, že jde o šampón určený suchým vlasům. Rychlá obnova a regenerace.

„Bezva,“ oznámil Erik sprchovému koutu. Váhavě pro ten šampón sáhl a otevřel ho. Byla to hezká příjemná vůně, nic světového, ale stejně se jím umyl. Z úplně stejného důvodu, z jakého dovezl ze střediska křupky. Z úplně stejného důvodu, z jakého dovezl ze střediska dalších několik pytlíků křupek, které schoval do kuchyňské linky pro případ, že…

Nemělo cenu si cokoli nalhávat. Dělal všechno pro to, aby měl Kasper radost.

Krom omluvy. K tomu se nedostal. Na to byl pořád dost paličatý, takže když Kaspera v neděli potkal v obýváku, neřekl nic.

***

Pondělí s sebou přineslo mráz a slabé sluneční paprsky, které se vkrádaly do oken. Erik vstal nezvykle pozdě a od prvního nádechu po probuzení cítil, že se to stane znovu. Bolela ho hlava a žaludek měl jako na vodě.

Přesto se převlékl do sportovního oblečení a vyrazil ven. Věděl, že to nepomůže, ale přišlo mu šílené zůstat v prázdném domě a prostě jenom čekat. Zvládl uběhnout sedm kilometrů, než musel v předklonu zastavit a jen stěží popadal dech. Cítil se mizerně a k ničemu a nevěděl, co by dělal, kdyby… Co bude dělat, až se to jednou stane na sjezdovce, před zraky tisíců lidí, zrovna když pojede. Jestli znovu spadne, anebo to vybalancuje.

Nedokázal si představit, jak sjíždí po U-rampě a přitom sleduje výsledkovou tabuli, to prostě nešlo.

Stáhl kuklu a několikrát flusnul do závěje. Zpátky šel rychlým krokem a automaticky zamířil na sedačku, kde se prostě svalil, aniž by se předtím převlékl. Zíral před sebe a přál si, aby to skončilo, a v návaznosti na tuhle myšlenku, což byl vyloženě výsměch nějaké vyšší moci, skončil v úplném tichu.

Zakřičel nahlas, nebo si alespoň myslel, že nahlas křičí. Když se to stalo poprvé, byl mrtvý strachy, ale teď to prostě jenom přijal s patřičnou dávkou frustrace.

Nějakou dobu ležel, ale pak se mu podařilo vstát, dokonce se párkrát poplesklal po tvářích.

Řekl seber se, ale nevěděl, jestli doopravdy, nebo jestli ho to jenom napadlo. Pro jistotu to ještě jednou zopakoval svému odrazu a zřetelně přitom hýbal rty.

Lidská pusa byla směšná, v tom, jak se pohybovala, neexistoval žádný systém. Už dávno si všiml, že mají někteří lidé stejně našpulené rty při vyslovení úplně jiných nesouvislých slov. Dotkl se svých rtů prsty.

Nezbylo mu, než trpělivě čekat.

Odcvičil si hodinu v posilovně, která byla podle rozvrhu naplánovaná na odpoledne. Totiž, pokusil se odcvičit ji, což po půl hodině vzdal, protože se připomněl žaludek. Místo toho si dal horkou sprchu, znovu použil Kasperův šampón – žádné další vzkazy nepřibyly – a pokusil se zabít čas čtením sportovního časopisu. Pro tu činnost vybral jeden ze svých nejoblíbenějších svetrů, za který by ho módní policie nevlastního bratra pravděpodobně se vší parádou poslala do pekla.

Hlava už ho tolik nebolela. Dostal do sebe suché krekry a uvařil velký hrnek bylinkového čaje.

Rozhodl se, že nebude panikařit. Kasper se vracel okolo páté a táta s Karen zůstávali ve středisku do zítřka, o tom se Erik ujistil skrze esemesku. Jenomže představa, že je to navždycky, byla prostě šílená. Takže panikařil.

Zahodil časopis a znovu se svalil na gauč, stočený do klubíčka a naštvaný na celý svět, především na sebe za to, že si ještě nezvykl. Přičemž jistá část jeho mozku argumentovala tím, že si prostě nemohl zvyknout.

Na chvíli usnul, a když se vzbudil, nebylo to o nic lepší. S leknutím zkontroloval mobil, ale byla teprve jedna odpoledne. Prohrábl si rozcuchané vlasy a došel do kuchyně, aby připravil další čaj a něco k jídlu. V břiše mu kručelo, což byla alespoň jedna dobrá zpráva. Nebyl rozbitý úplně, měl hlad.

Z lednice vytáhl rajčata, avokádo, hlávkový salát, kukuřici a tofu. Vařit se mu nechtělo, a tak všechno umyl a nakrájel na malé kousky ve snaze zabavit se, než to odezní. A co když to neodezní nikdy, na to zkoušel nemyslet. Z kulatých rajčat vytvořil titěrné kostičky, naházel je do skleněné mísy a stejně tak si počínal se zbytkem zeleniny a tofu. 

Všechno promíchal a ochutnal, a vzhledem k tomu, že to zatím neokořenil, cítil čistou chuť. Nerad přimíchával věci, které do jídla nepatřily a měnily ho, což v jeho případě znamenalo skoro všechno navíc.

Přidal další rajčata a otočil se, aby položil mísu na bar.

A přesně v tu chvíli mu vypadla z ruky a rozbila se u jeho nohou.

Naproti němu stál Kasper, opíral se o linku a tvářil se zkoumavě a zvědavě zároveň. Krom toho, že byl v upnutých černých riflích a červené mikině naprosto krásný, držel v ruce velký bílý papír s nápisem: TY NESLYŠÍŠ, ŽE JO?

Erik sebou ani náznakem netrhnul, když se mísa rozbila, ten zvuk ho nemohl nijak vyděsit. Stál na místě, jako kdyby se měl každou chvíli vsáknout do země, a konsternovaně na Kaspera zíral. Neuvěřitelně dlouho. Na dvě černé pecky v jeho uších, na černou řasenku a linky, na nehty nalakované perleťovým lakem a především na tu ceduli.

Která se pohnula, když s ní Kasper zamával, aby ho probral.

„Nikdo to neví,“ řekl Erik klidně. Aspoň si myslel, že zní klidně, ale mohl znít taky hystericky. Ani netušil, jestli to na Kaspera nezakřičel, i když se pokoušel mluvit klidně, ale mohl znít taky hystericky. Klidně. Hystericky. Ukročil dozadu a s úlevou narazil do linky, jako kdyby mu mohla poskytnout oporu.

Krom toho cítil hned několik věcí a jednou z nich byla překvapivě úleva, že to někdo konečně ví, že někdo konečně vešel do jeho světa, prohlédl ho a pochopil. Další byl strach, protože to Kasper mohl komukoli vyžvanit. A poslední znovu úleva, jelikož s ním, navzdory všemu, podle všeho zase mluvil, i když to bylo pomocí cedule.

I to se počítalo.

Pohledem zkontroloval hodiny, ale čas se mezitím nikam neposunul.

Zamrkal. Chtělo se mu plakat.

Kasper ho ještě chvíli upřeně pozoroval, než pomalu přikývl. Obešel linku, položil Erikovi ruce na ramena a jemně ho posunul doprava, blíž k baru. Klekl si… a pak začal sbírat střepy a házet je do koše. Jeden z nich opatrně podržel v ruce a předstíral, že si ho zapichuje do krku. Začal se hraně třást, protočil oči v sloup a vyplázl jazyk, jako kdyby byl v posledním tažení.

S ohledem na situaci to byla naprosto pitomá scénka, ale Erik se úlevně usmál. Než se stačil pohnout, Kasper vytáhl ze spodního šuplíku smetáček a lopatku a uklidil zbylé střepy spolu se salátem.

Podlaha byla čistá.

Koukali na sebe, potom Kasper zvedl prst, naznačil počkej a z baru sebral sešit. Vytrhnul volnou stranu a napsal: JAK DLOUHO? Potom se zamyslel a dopsal: JAK DLOUHO JEŠTĚ NEUSLYŠÍŠ?

„Nevím.“

Kasper se vyhoupl na linku a napsal: UVAŘÍŠ I PRO MĚ? Komíhal přitom nohama a písmeno V mu hodně ujíždělo.

„Jo.“ Erik přinesl v podstatě to samé, co předtím. Rajčata, salát, avokádo, tofu… Snažil se soustředit na krájení a na to, že je Kasper u něj. Nechtěl před ním brečet a vypadat jako slaboch. Všechno naházel do mísy, akorát si tentokrát nedával záležet, aby to bylo nakrájené na malé kostičky.

Vyhrnul si rukávy svetru a začal připravovat zálivku. Periferně pořád kontroloval Kaspera a koukal mu na pusu. V duchu si to omlouval, neměl přece na výběr, potřeboval vidět, jestli Kasper nemluví. Papír ležel vedle něj. Kasper nepřestal komíhat nohama a nejspíš přitom kopal i do linky, což Erik neslyšel. Vnímal jenom slabé otřesy, když avokádo nadskakovalo na prkénku.

Připravil zálivku a trochu nabral. „Je to v pohodě?“

Kasper ho chytil za zápěstí a přitáhl si lžíci k puse. Ochutnal a zaksichtil se, předstíral, že zvrací vnitřnosti. „Moc kyselé,“ naznačil. Musel to udělat třikrát, než Erik pochopil význam těch slov (nejdřív to odezíral jako ‚moc veselé‘ a pak ‚moc děravé,‘ což by bylo za jiných okolností možná i vtipné).

„Kyselé,“ řekl Erik nahlas, aby se ujistil. Pak pokrčil rameny. Neměl žádný cukr, aby kyselost utlumil a popravdě si ani nebyl jistý, jak se to dělá, takže zálivku prostě jenom rozlil do dvou misek, do kterých předtím rozdělil salát. Chtěl jednu misku vzít a odnést si ji ke stolu, ale Kasper seskočil a sebral obě.

Nesl je do obýváku. Usedl na gauč a nohy natáhl na konferenční stolek. Erikovu misku držel ve vzduchu do té doby, dokud se Erik taky neposadil.

Jedli v tichosti, protože to jinak nešlo. Erik si dával pozor, aby stoličkami příliš nedrtil salát. Nechtěl chřoupat, natož mlaskat nahlas.

Kasper po chvíli odložil misku, přitáhl si polštář a spokojeně zívnul. Natáhl se přes Erika pro ovladač a pustil televizi. Přepínal mezi jednotlivými kanály, ale po chvíli ho to omrzelo, takže ji zase vypnul. Sedl si do tureckého sedu a zíral na Erika. Začal něco vyprávět a Erik se mu pokoušel naznačit, aby zpomalil, že nerozumí, ale zdálo se, že na tom Kasperovi nezáleží. Mluvil ve snaze zabavit se a krátil si tak čekání.

Pohyb jeho rtů a rozmáchlá gesta rukou, střídání emocí ve tváři, na to všechno mohl Erik hledět bez strachu, že by prozradil svoji náklonnost a zalíbení.

Taky položil misku a opřel se o sedačku. Unaveně sledoval Kaspera, cítil jeho vůni a sám nepotřeboval nic říkat. Seděli tam dlouho, za oknem chumelilo a celé to připomínalo nějaký zvláštní druh meditace.

Nejdřív zaslechl několik tichých slov, která nedávala smysl. Jako kdyby Kasper hovořil přes zeď. Teprve potom se z těch slov začaly formovat věty. V jednom uchu mu pořád trochu pískalo, měl ho zalehlé, pocitově to připomínalo stav, když se ponořil v bazénu.

Ale slyšel. Zaplavila ho hřejivá úleva a taky strach, protože slyšet znamenalo mluvit o věcech. Takže ještě chvíli počkal.

„…a ona pak řekla, že to není pravda. Tak to slyšíš. Teda neslyšíš, ale měl bys. Bože, Eriku, tak strašně mě to nasralo. Skoro celou noc jsem z toho nespal. Takže jestli to ještě jednou… Nemůžeš mě zradit, chápeš?“ poslední věta zněla naléhavě. „Ty máš být přece na mojí straně. Respektive někdo musí být na mojí straně a ty mi nepřijdeš jako oni. Jasně, jsi trochu nudnej a uťápnutej a zdá se, že i hluchej, ale kámo, pořád mi připadáš jako docela normální. Ale nesmíš být svině, protože svině nemá nikdo rád. To je zákon gangu. Já teda na gangy moc nejsem…“

„Už se to nestane,“ řekl Erik. Měl trochu sucho v puse a taky chuť prohrábnout Kasperovi růžové vlasy. Takže hodně zvláštní dojmy.

„Panebože!“ vyjekl Kasper. „Tohle mi nedělej! Víš, jak jsem se lekl? Ty už slyšíš? Já úplně zapomněl, že můžeš mluvit…“

Což nebylo poprvé a Erik se usmál. „Nedonášel jsem,“ namítl. „Prostě jsem měl strach, že se ti něco stane. Takže pokud… Pokud mi slíbíš, že nebudeš chodit na procházky během vánice, už nikdy tě nezradím.“ Poslední slovo mu nešlo přes pusu, ale nějak se s tím popasoval.

Vnitřně byl pořád napjatý a čekal, jak Kasper s jeho tajemstvím naloží.

Toho v tu chvíli ale zajímaly úplně jiné věci. „Jak jsem měl asi vědět, že se blíží vánice?“ štěknul.

„Říkal jsem ti to,“ připomněl Erik jemně. Cítil, že tlak v pravém uchu pomalu ustupuje, což nahradila tupá bolest, ale ani zdaleka tak hrozná jako ta ráno.

„No to teda neříkal! Co to plácáš?“

„Dobře. Teď mi to můžeš oplatit.“

Kasper nechápavě nakrčil nos. „Co jako?“

„Můžeš na mě žalovat. Říct jim, že neslyším. Poskytnout rozhovor do časopisů. Možná by z toho byla i reportáž… Můžeš cokoli.“ Bylo v tom něco děsivého a vzrušujícího zároveň, tím spíš, když si uvědomil, že záměrně použil poslední větu jako dvojsmysl. Kasper doopravdy mohl cokoli.

Pod tíhou celé situace Erikovi došla ještě jedna věc. Že ho chce. Šíleně a odevzdaně. Přesně v tu chvíli, kdy se jeho kariéra mohla zhroutit a stačilo tak málo, dokázal Erik myslet jenom na to, jak moc si přeje být políbený.

Být jeho.

Dosud se domníval, že k takovým velkým myšlenkám a citovým vzplanutím dochází v úplně jiných chvílích. Stejně jako se kdysi domníval, že prostě nemůže spadnout, když je s prknem v podstatě srostlý.

Bylo to směšné. Poslední dny se tolik snažil držet se od Kaspera dál. Jednu chvíli si dokonce namlouval, že takhle můžou fungovat, každý ve svém pokoji. Ale nic z toho, co cítil, když ho poprvé uviděl vystoupit z auta, nezmizelo, ani neotupělo.

„Jen protože ty jsi zavrženíhodná lidská bytost, která donáší na slušné jedince, neznamená, že já to budu dělat taky,“ odvětil Kasper pobaveně. Sáhl pro Erikovu misku s nedojedeným salátem. „Můžeš mi to ale vynahradit jinak,“ mrknul.

„Jak jako?“

Kasper spolkl avokádo a přisunul se k Erikovi blíž. Naklonil se a foukl mu do ucha. Potom se zasmál. „Zařídíš, abych mohl jet za měsíc na koncert do města.“ Znovu se odsunul a napíchl rajče, jako kdyby se nic nestalo. „Matka mě nechce pustit, ale tobě zobe z ruky. Co ty na to, můj malej udavačskej bráško?“

„Jen tohle?“ Upřímně ho to překvapilo. Čekal bůhví co, od série rádoby nesmyslných úkolů, které… by nakonec stejně možná splnil. Vzpomněl si na křupky schované v kredenci a najednou měl pocit, že má přece jen eso v rukávu.

„No jasně. Jen si kopni do mrtvoly. Ukaž mi, jak tě moje matka miluje víc než mě. Kdy to tvoje ponižování skončí?“ Kasper se rozesmál. „Dělám si legraci. Tak co, zařídíš to? Třeba bys mohl jet se mnou. To bych zvládl.“

„Zařídím to,“ přikývl Erik okamžitě. V porovnání se vším, co si Kasper mohl přát, to byla drobnost.

„A nezapomeň na pravidla. Slíbil jsi, že se mi budeš jeden den v týdnu věnovat. A jezdit se mnou do školy. V pátek ses na mě pěkně vysral. A já zvracel. Dobře, to kecám. Zvracel jsem ve čtvrtek, ale mohl to být klidně pátek. Takže platí?“

„Platí.“

„Výborně,“ zatetelil se Kasper spokojeně. Seděli teď k sobě čelem a on si za záda strčil polštář. Nohy přehodil přes Erika. Měl černé kotníkové ponožky a v téhle pozici působil spokojeně, připravený slyšet nějaký extra zajímavý příběh. „Tak a teď to hlavní. Co to znamená? Jak to, že jsi neslyšel?“

Chvíli trvalo, než Erik odpověděl. Opřel se a Kasperovy nohy na těch svých nijak nekomentoval. Když promluvil, koukal někam mimo, k oknu. „To znamená, že ztrácím sluch. Občas se prostě úplně všechno vypne. Ztrácím sluch, hm… Zvláštní, tohle je poprvé, co jsem to řekl nahlas.“

„Tím chceš říct, že ty výpadky budeš mít celý život?“

„Tím chci říct, že jednou přijde výpadek, který bude trvalý.“ Nechal v sobě tu větu doznít. Když poprvé ztratil sluch, byl zrovna doma sám, vracel se z venku a za sebou měl skoro dvacet kilometrů. Nejdřív se domníval, že prostě přestřelil a má zalehlé uši, nakolik to bylo nepravděpodobné. Muselo to souviset s fyzickou zátěží. Ten stav navíc po nějaké době odezněl.

Podruhé to doprovázela silná bolest hlavy, která se později stala jakýmsi předznamenáním toho, co mělo přijít. Ten den několikrát zvracel a nešel do školy. Neslyšel dvě hodiny a bylo to tak hrozné, až přemýšlel, jestli si zavolat sanitku.

Potřetí už věděl, o co jde. Doktor na soukromé klinice řekl, že přijde den, kdy Erik už nikdy neuslyší.

Počtvrté… Na tom nezáleželo. Za posledních sedm měsíců k tomu došlo několikrát. A nikdy o tom nikomu neřekl, měl na to právo, byl to jeho život, nechtěl, aby ho to definovalo.

Kasper vypadal nevěřícně. „To myslíš vážně?“ zeptal se pomalu. „Jakože doopravdy? Kurva… To snad… Jako fakt?!“

„Proč bych ti asi tak lhal?“

„Takže budeš hluchý?“

„Jo!“ řekl Erik hlasitěji, než zamýšlel. „Jo, budu hluchý!“ Shodil ze sebe Kasperovy nohy a vstal. Začal přecházet po místnosti, od sedačky k oknu a zase naopak. „Když jsem loni spadl, praštil jsem se do hlavy. Samozřejmě jsem měl helmu, takže jsem schytal jenom lehčí otřes mozku a všichni řešili vykloubené rameno a vůbec… Nejdřív jsem myslel, že mám třeba rakovinu, a když to doktor vyvrátil, vlastně se mi nijak neulevilo. Při tom pádu jsem si nějak porušil zvukové centrum. Je náhoda, když to zasáhne obě uši, ale podle doktora pro to člověk musí mít predispozice. Chápeš? Dřív nebo později bych stejně ohluchnul. Ale taky to mohlo být klidně až ve třiceti. Abych se teda vrátil k tvojí otázce… BUDU KURVA HLUCHÝ.“ Zastavil u okna a přejel prstem po dokonale čistém parapetu. Díval se na hory, neměnné a krásné, vrostlé do země. Nic je nemohlo zatížit a nic jimi nemohlo pohnout. Chtěl být taky takový.

„Seš idiot!“

Erik se překvapeně otočil. „Cože?“

„Seš idiot a srábek,“ pokračoval Kasper razantně. V rukou tiskl polštář, jako kdyby ho chtěl na Erika hodit. „Jak to, že to nikdo neví? Jak to, že postupně ztrácíš sluch a nikdo to tu neví! Ha? Nikdo. To. Neví. Musím to furt opakovat, protože je to tak… Nikdo to neví!“

Nebyla to pravda, protože on už věděl. A to, že na to ještě nepřišel táta, ani trenér, bylo částečně dílem náhody a překvapivě dobrých přesvědčovacích schopností, popírání a uzavřenosti.

„Víš, co by se stalo, kdybych to v nějakém rozhovoru oznámil?“ Erikovi se nijak nelíbilo, že se Kasper pokouší moralizovat. „Máš vůbec tušení? Samozřejmě, že ne.“ Zakroutil hlavou. „Měl bych štěstí, kdyby mě nechali jezdit. Tohle je jiný svět, Kaspere. Nezlob se, ale v něm se nevyznáš.“

„Jasně,“ rozhodil Kasper rukama a ani se nepokoušel skrýt jistou podrážděnost. Odhodil polštář na druhý konec sedačky a ten spadl na zem. „Máš pravdu. Jistě. No ano… Už ten tvůj plán chápu, prostě budeš dělat, že nic, a jak jednou ohluchneš, tak prostě budeš dělat pořád všechno stejně. Usmívat se a přikyvovat a on stejně nikdo nepozná rozdíl, protože ty toho moc nepovykládáš ani tak. Je to naprosto logické. Já tady ten svět nechápu, je to tak. Třeba v mém světě, a to tě asi překvapí… My takové věci většinou sdělujeme lidem, kteří by nám s tím mohli pomoct. Ale jestli myslíš, že je tvoje řešení správné, tak nejspíš ano.“

„Neznáš tátu,“ oponoval Erik, ale tentokrát mírnějším tónem než předtím. Dokonce se vrátil k sedačce, sebral polštář a unaveně se posadil. Kolena přitáhl k bradě. „Dělal by všechno pro to, aby se to zlepšilo. Což v jeho případě znamená, že by se začal chovat jinak. Nechci, aby se mnou někdo jednal jinak, dobře? Musí ti to znít jako klišé, ale to, že jsem hluchý – až budu hluchý – chci lidem sdělit jen tak mimochodem.“ Nadechl se. „Až mě to nebude tak bolet… A vůbec, měl jsem v plánu naučit se odezírat ze rtů.“

Byla to jedna z jeho nejdelších řečí, které kdy ke Kasperovi pronesl, ale nevlastní bratr to neocenil. „Ano, ty seš ale hlavička,“ pronesl ironicky. „Vlastně… Proč to vůbec někomu říkat? Co takhle to nechat jen tak? Třeba si do konce života nikdo nevšimne, nemyslíš?“ Teď už se netvářil ani trochu přívětivě. Naklonil se dopředu, aby byl Erikovi blíž a štěkl: „No tak ty seš asi na palici, ne?! To není jen tak, že se to naučíš, to chce… Ááá.“ Praštil do sedačky a naznačil gesto, jakože Erika škrtí. „Co já ti to tu vykládám, ty seš stejně zabedněnej. Tohle není legrace, Eriku. Chápeš to, že ano?“

„Vážně?“ opáčil Erik chladně. „Protože já se zatím výborně bavil.“ Chtěl se sebrat a odejít k sobě do pokoje, zavřít a nechat celý rozhovor za sebou. Předstírat, že se to nikdy nestalo. Hlava už ho nebolela, ale cítil se nepříjemně. Jako kdyby byl ve slepé uličce. Vzpomněl si, co mu Kasper řekl.

Že je nudný, uťápnutý a hluchý.

Skvělá kombinace pro někoho tak dokonalého, jako byl Kasper. Stejně by s ním nikdy nebyl. Erik se pokoušel myslet na to, jak co nejdřív nechat celý rozhovor za sebou, jak poprosit Kaspera, aby o tom nikomu neříkal, jak to vyřešit. Ale dokázal myslet jenom na: stejně by se mnou nikdy nebyl.

„Říkáš to ironicky, ale vzhledem k tomu, jak se chováš, to tak fakt působí. Takže… Já tě postavím před realitu. Jestli nezačneš něco dělat, ohluchneš a lidi tě ze začátku budou litovat a chovat se jinak a budou ti psát vzkazy na papír, ale víš co?“ Kasper se ušklíbnul. „Po pár dnech a týdnech je to přestane bavit a zůstaneš odkázaný sám na sebe! Nikomu nebudeš rozumět. Nikomu. A budeš se učit odezírat ze rtů. To je tvůj plán.“ Frustrovaně zaúpěl. „Slyšíš, jak to zní?“

„Když to podáš takhle, uznávám, že to může znít směšně,“ pokrčil Erik rameny. „Ale promyslel jsem to.“

„Jak dlouho už o téhle diagnóze víš?“

„Asi sedm měsíců…“

Kasper hvízdl a nevěřícně zakroutil hlavou. „Jsi měl dost času si to promyslet, co? Hele a po mně chceš jako co? Abych udržel tvoje tajemství?“

„Ano,“ přikývl Erik bez obalu. O nic přece nešlo, Kasper mu to mohl slíbit, přece na tom zas tak nezáleželo. Mohl to slíbit nudnému, uťáplému a skoro hluchému klukovi.

Ačkoli podle všeho ne tak snadno.

„Je to totální nesmysl!“

„Slib mi, že si to necháš pro sebe.“

„Hovadina!“ prsknul Kasper rozzuřeně.

Erik se překonal a váhavě mu položil ruku na rameno, na látku červené mikiny. Bylo to naléhavé gesto a on vnitřně cítil, jak moc mu dělá dobře se Kaspera dotýkat. Po všech dnech, kdy se k němu Kasper choval, jako kdyby to byl největší zrádce na světě, ho tak prosté a obyčejné gesto zvláštně naplnilo a ukonejšilo. „Prosím,“ vydechl pokorně.

„Chmpf. Ty tvoje psí oči ti nepomůžou.“ Kasper chvíli mlčel, ale pak docela mírně řekl: „No tak teda fajn. Nikomu to neřeknu, slibuju. Ale říkám ti, že tvůj plán stojí dost za hovno. Jen aby bylo jasno.“

„Díky.“ Erik ruku stáhl a trochu se usmál. Tohle všechno znamenalo, že můžou být kamarádi. Alespoň měl ten pocit. Krásný a dokonalý Kasper a k tomu nudný, uťáplý a hluchý Erik… V duchu se napomenul.

Byl přece jiný. A ještě pořád slyšel.

„Teď,“ řekl Kasper významně, „zásadní otázka. Kde mám křupky? Vážně, bro, kde jsou?“ Nejspíš se zeptal z legrace a o to víc překvapený byl, když Erik beze slova odešel do kuchyně, aby se vzápětí vrátil s pytlíkem paprikových křupek. Hodil je Kasperovi a on je spokojeně chytil, rozdělal a několik jich nacpal do pusy. Uznale pokýval hlavou. „A dlužíš mi odpolko strávené se mnou za minulý týden,“ připomněl huhlavě. Rukou od křupek sáhl pro ovladač na televizi.

Počkal, až se Erik posadí a znovu si přes něj přehodil nohy.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

12 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Eliška
21. 1. 2021 17:42

Na tohle jsem nebyla připravena! Moc emocí!
Takové usmiřování jsem tedy fakt nečekala, ale jsem ráda, že jsou zase spolu za dobře.
Těším se co bude dál. ♥

MaCecha
21. 1. 2021 19:51

Holky, je vám jasné, že taky potřebuju dýchat? To byl tedy zvrat… ale Erik je z hor! Toho jen tak něco neporazí… žejožejožejo????

Karin
21. 1. 2021 21:19

Krásná kapitolka pěkné usmíření.

Květa
21. 1. 2021 23:11

Nejdříve jsem měla radost z tak úžasně dlouhé kapitoly, ale ta se postupně vytratila. Nahradilo ji čím dál větší svírání vnitřností.
Hodně věcí se tím vyjasnilo, ale o to víc přibylo otázek. Mé srdce pláče pro Erika. Za něj, jeho sny, jeho nedůvěru a bolest.
Ale ta chemie mezi nimi… ta nemá chybu….

P. S.: Nikdy jsem slovu komíhat nijak nafandila, ale postupně, s Vašimi příběhy jsem si ho zamilovala. ❤ A hlavně se na něj vždy těším a udělá mi nesmyslnou radost. 😅

Káča
21. 1. 2021 23:16

Nhééé, vždyť musí slyšet Kaspera hrát!

Karolína
23. 1. 2021 0:40

Tohle bylo emiciolane náročný – smutný, sileny a krasny. S hudebními podkresy u zápisků, jsem zacala poslouchat pokres i u kapitol. Většinou mého milovaného RIOPY… Celou dobu od příznaků, kdy jsem lehce tušila, ale nevěřila, až ke Kasperove příchodu mi zrovna hrálo I love you – to mělo takovou gradaci! Husina všude! Pane bože!! Jakto, že jsem byla tak slepá opět! Zpětne jsem si to nasla a nechápu to.. Ja měla za to, že je to hrozně silna migréna s tím, že prostě nevnímá okoli. Ach joo Eriku, je mi z toho smutno, ale máš teď Kaspera, ten tě rozesměje… Číst vice »