Venku pršelo, ale v autě bylo příjemné teplo. Erik si někdy v průběhu cesty dokonce sundal mikinu a hodil ji na zadní sedadlo. Zrovna teď kontroloval se skloněnou hlavou Instagram a projížděl jednotlivé zprávy, aby se zabavil. Gratulace, že může opět závodit, pomalu ustávaly, ale stejně měl pocit, že mu stačil poblahopřát celý svět.

Ze solidarity, kterou ho lidé zahrnovali od chvíle, kdy veřejně přiznal, že ztrácí sluch, měl stále rozporuplné pocity. O nic se přece nezasloužil, chtěl prostě jenom dál jezdit. V očích některých, alespoň podle toho, co psali, byl ale hrdinou.

Bolela ho hlava, a tak mobil schoval do kapsy. Úmyslně se přitom vyhnul pročítání příchozích zpráv, konkrétně těch tří. Vyhlédl z okénka a chvíli sledoval ubíhající krajinu, bičovanou kapkami deště. Bylo to ideální počasí, aby se cítil mizerně. Blátivé kaluže, vítr, který hnal člověku déšť do očí a mlha hustá jako smetana. Takové počasí trvalo bezmála týden a v ničem nepřipomínalo pozdní léto, ani začátek podzimu. Možná to ale bylo tím, napadlo ho, že celé léto jenom tak prošumělo kolem něj. Žádný z těch krásných slunečních dnů si nedokázal užít – vnímal teplo, ale uvnitř cítil zimu.

Unaveně si promnul spánky a všiml si, že na něj táta vrhnul rychlý pohled. Byla v tom jasně patrná otázka, ale protože měl ruce na volantu, nemohl se zeptat.

„Všechno je v pořádku,“ řekl Erik. 

Táta přikývl a pak už zase hleděl před sebe. Jejich vztah se zlepšil, nebo spíš ustálil v bodě, kdy spolu zvládali komunikovat a jeden s druhým jednali s respektem. Z té velké hádky si oba něco odnesli. Táta se snažil být víc angažovaný, což znamenalo, že se nevyptával pouze na tréninky nebo závody, ale hodně často pokládal Erikovi otázky ohledně psychického rozpoložení. A Erik zkoušel odpovídat popravdě, to byla zase jeho vlastní angažovanost. Samozřejmě něco z toho mírně upravoval a místo v prdeli používal spojení nic moc. I tak se to dalo považovat za určitý posun.

Oba spojovala úleva, že může Erik znovu závodit. Závodit totiž znamenalo nepřijít o všechno, mít něco důležitého, neztratit sen.

„Díky, žes pro mě přijel,“ zamumlal Erik.

Táta nad tím mávnul rukou, pro něj to byla samozřejmost, a usmál se. Poslední dobou musel zvládat hodně věcí. On a Karen byli v tuhle chvíli jedni z mála lidí, kteří mohli s Erikem jakžtakž komunikovat ve znakovém jazyce. Řada zaměstnanců se učila alespoň základy, a to během svého osobního volna, což jim táta platil jako přesčas. Na tréninky míval Erik tlumočnici. Ze začátku hodně bojovali s názvy různých triků. Trenér běsnil, když musel čekat, až někdo přeloží jeho požadavky, ale naučit se znakový jazyk bylo zkrátka nad jeho síly.

Erikovi připadalo zvláštní, že i po Kasperově odchodu svět pořád nějak fungoval, že se všechno nerozbilo na kusy. Pohlédl na svoje ruce a spolu s tím si vzpomněl na dlouhé štíhlé prsty, které hladily klávesy, které hladily jeho tělo…

Auto najelo do výmolu a trochu poskočilo, když odbočili na příjezdovou cestu. Erik automaticky sáhl na zadní sedadlo, sebral mikinu a oblékl se. Počkal, až auto zastaví a stočil pozornost k tátovi. „Mám v kufru batoh.“ Přetáhl si kapuci přes hlavu a chtěl vystoupit, když mu táta položil ruku na rameno.

[Jak to bylo?]

Erik z toho vydedukoval, že se chtěl táta zeptat Jak to dopadlo? a tak mu ukázal zdvižený palec. Pak dodal: „Asi fajn. Dějepis bude nejspíš úplně nejhorší, ale myslím, že to dám.“

Během cesty si s tátou logicky nemohli nijak promluvit. Respektive Erikovi připadalo divné jen tak něco vyprávět, když mu táta nemohl odpovídat. Navíc se mu občas stávalo, ačkoli mu to samotnému připadalo nanejvýš bizarní, že zapomínal mluvit. Jakmile neslyšel, jako kdyby přišel i o hlas, a kolikrát si musel připomínat, že ho má používat. „Maturita není tak strašná, jak se povídá,“ pousmál se.

Táta Erikovi domluvil testy, ale do školy s ním nešel, což bylo vlastně dobře. Nedoprovázela ho ani tlumočnice. Ředitel projevil velkou míru pochopení a zařídil, aby se Erik vyhnul ústní zkoušce. Namísto toho měl o test navíc a všechno mohl řešit papírově, což mu nakonec vyhovovalo. Nemusel s nikým mluvit, prostě jenom přišel, pozdravil pokývnutím hlavy a zapadl do lavice.

Další velkou věc měl za sebou a spousta ho ještě čekala. Budoucnost ho neděsila, ale ani nijak zvlášť netěšila. Ne že by přímo propadal depresi, akorát nějak nedokázal rozbít jistou zachmuřenost. Taky pro něj bylo z nějakého důvodu najednou těžké skrývat emoce, alespoň sám před sebou. Stávalo se teď mnohem častěji, že brečel, hlavně před spaním, kdy ho přepadal ten největší smutek. Nebylo to tak každý den, někdy usnul vyčerpáním po tréninku a někdy s nadějí, že pro něj a Kaspera zkrátka ještě nemohlo všechno skončit, protože jeden k druhému patří. Ale takových dnů bylo poskrovnu.

Uvědomil si, že zírá na přední sklo, po kterém stékaly kapky deště.

[Trápíš se?] zaznakoval táta.

Erik to vnímal periferně, nechtěl se podívat tátovi do očí. Nakonec prostě jenom pokrčil rameny.

[Možná jsem neměl pravdu,] pokračoval táta po chvíli. Soustředěně přitom hledal slova. [Aby odešel.]

„Ne,“ namítl Erik okamžitě a spolu s tím zakroutil hlavou. Tohle bylo to poslední, co chtěl slyšet – že udělal blbost, když poslal Kaspera pryč. „Bylo to tak správně,“ odvětil rázně. „Nebyl by tady šťastný a já bych taky nebyl šťastný.“

A teď jsi? promluvila k němu jeho vlastní hlava. Jen stěží odolal, aby sám nad sebou protočil oči v sloup. Radši přitom prstem přejížděl po skle, které se zamlžovalo, jak bylo v autě teplo. Jak dýchali.

Táta neodpověděl, ale přitáhl Erika k sobě. Nečekaně a trochu neohrabaně a dlaní ho přitom konejšivě hladil po zádech. Vydrželi takhle několik vteřin. Erik si představoval zvuk deště, který bez ustání bubnoval do kapoty auta, a spolu s tím přemýšlel, jestli si ho pamatuje správně. Byla to banalita, ale pomohlo to v soustředění, aby nebrečel.

Chtěl něco říct, jenomže nakonec taky nenašel ta správná slova, proto jenom přikývl – zaryl tátovi bradu do ramene – a objetí přerušil. S kapucí přetaženou přes hlavu vyšel z auta, okamžitě byl promočený skrz naskrz. Z kufru vytáhl batoh a spěšně zamířil ke dveřím. Opět mu připadalo strašně zvláštní vidět déšť, cítit ho na rukách a na rtech, a přitom neslyšet jeho zvuk.

Odemkl a vešel dovnitř. Přivítalo ho teplo a úplně stejné ticho jako venku, takže těžko říct, jestli si ho náhodou nepřinesl s sebou. Skopnul boty, vyběhl do patra a v rychlosti vybalil batoh. Hodil ho na dno skříně. Měl za to, že to sice bude s odřenýma ušima, ale že maturitu udělal. Mohl si to odškrtnout ve svém pomyslném seznamu.

Mokrou mikinu položil na topení, místo ní si přes hlavu přetáhl svetr a vrátil se zpátky dolů. Připravil plnou konev bylinkového čaje a usadil se s ní k televizi, kterou po nějaké době zapnul. Byla to jenom kulisa, občas mohl zvednout pohled a zkontrolovat pohyblivé obrázky, nic víc.

Pod hlavu vrazil polštář a na chvíli si dovolil zavřít oči. Soustředil se na dech, aby překonal jistou otupělost a hlavně bolest hlavy, která neustupovala. Moc dlouho to ale nevydržel. Po chvíli sáhnul pro mobil a rozkliknul esemesky.

Byly celkem tři a přišly včera, s odstupem několika málo vteřin.

Kasper: Až budeš moct, zavolej. Musím s tebou mluvit.

Kasper: Oukej, nemusím. Chci s tebou mluvit.

Kasper: Prostě zavolej.

Erikovi se na okamžik zastavilo srdce, když je četl, a podobný pocit měl vlastně i teď, ačkoli je znal nazpaměť. Tak dlouho přemýšlel, co by Kasper mohl chtít a co by mu měl odepsat, jestli vůbec, až všechny vhodné momenty propásl. Teď už to stejně nemělo cenu. Psát někomu o den později dost jasně říká, že se mu do toho nechtělo.

Kasper ho stejně bude mít za totálního ignoranta.

Přitom bylo až šílené, jak moc si Erik přál všechno mu říct. Podělit se o každý jeden pocit, sdílet s ním svoje radosti (těch poslední dobou moc nebylo) a svoje starosti (těch taky moc nebylo) a prázdnotu (celá hromada). Zároveň měl obavu, kam jejich telefonát může vést, jestli to všechno zvládnou rozplést, anebo jestli se do toho ještě víc zamotají.

A nakonec, co by mu řekl? Poslal jsem tě pryč a teď toho lituju?

Je možné zlomit srdce opakovaně, třeba i na více kusů?

Erik otráveně zamručel a hodil mobil na konferenční stolek. Chvíli sledoval nějakou detektivku, která zrovna začínala. Jenomže myšlenky, které na něj dorážely, jen tak nezmizely.

Věděl, že kdyby měl slyšet úplně poslední věc na světě, vybral by si jeho hlas.

***

Přišlo to dřív, než čekal. Probudil se ve svém pokoji do nového dne a ze všeho nejdřív mu došlo, že venku pořád prší. Slyšel déšť dopadat na parapet a taky na střešní okno a chvíli si jenom užíval ten zvuk, který v sobě měl něco konejšivého.

Spolu s tím ho přepadla zvláštní nervozita z očekávání a pocit něčeho příjemného v okolí žaludku.

V rychlosti vykonal ranní hygienu a odcvičil si hodinu v tělocvičně. Pak se shakerem, kde měl čokoládový protein a maliny, usedl na barovou židli a… Nakonec nebylo jednoduché vytočit Kasperovo číslo. Erik dlouho zíral na displej a vždycky, když už to chtěl udělat, přepadly ho obavy z toho, co bude následovat.

„Kurva!“ pronesl frustrovaně. Shaker odsunul a chvíli jenom seděl s podepřenou hlavou. Nejspíš šlo o to udělat to bez přemýšlení. Nic neočekávat a nic nechtít, prostě se jenom nezachovat špatně.

Kasper byl poslední člověk, kterému kdy chtěl ublížit. Kasper byl…  Bože, Kasper pro něj pořád znamenal všechno, takže nemohlo být tak těžké mluvit s ním! Správně by měl cítit naději, že se něco změní. A ať to bude cokoli, měl pocit, že si svoje dno už prožil a teď to může být jedině lepší.

Takže to udělal. Zavolal mu.

„Dva dny?!“ ozvalo se téměř okamžitě. „Vážně? Nechals mě vycukat dva dny?“ Kasperův hlas se do Erika otisknul a okamžitě mu rezonoval někde uvnitř hrudi. Spolu s tím hlasem se navíc vyjevilo spoustu vzpomínek. Na jeho smích. Na každý vzdech.

Erik musel dělat všechno pro to, aby nezněl roztřeseně, když zamumlal: „Promiň. Neslyšel jsem.“ Nebyla to ani zdaleka nejlepší omluva, protože mohl napsat esemesku. Všechno lepší, než nedělat nic. Ale Kasper to nijak nekomentoval.

Jenom vzdychl a zeptal se: „Teď slyšíš dobře?“

„Slyším tak normálně. Nebo jako…“ Vstal, protože mu připadalo šílené jenom sedět. „Prostě slyším. Už ne moc často.“ Rozešel se k velkému prosklenému oknu a díval se ven. Definitivně bylo nevlídno.

„Fajn,“ pronesl Kasper razantně. „Protože je toho hodně, co ti chci říct. Původně jsem na tebe chtěl být milej, ale to bylo před dvěma dny a za tu dobu jsem hodně věcí přehodnotil, takže… JAK SIS TO VŮBEC MOHL DOVOLIT?“ zařval, až sebou Erik trhnul. „Řekni mi jedno, Eriku, jednu jedinou věc. Když někoho miluješ, jakože vážně, nejen takové to povrchní pobláznění, tak není náhodou v rámci vztahu ta vůbec nejdůležitější věc, že jsou k sobě ti dva upřímní? Neměla by být upřímnost na prvním místě?“

Erik cítil, jak mu divoce buší srdce. A taky vnímal adrenalin, který se hnal jeho tělem a burcoval ho k nějaké reakci, k čemukoli. „Já vím, že se zlobíš, ale jinak to prostě nešlo.“

„NEŠLO?!“ Kasper na druhé straně telefonu zalapal po dechu. Erik si představil, jak chodí po pokoji, brodí se nepořádkem a vztekle shazuje propisky anebo dělá jiná podobně dramatická gesta, jako třeba zahození polštáře, zuřivě si prohrabává vlasy a stříhá čepicím bambule. „Nešlo? Tak ono podle tebe nešlo přijít za mnou a prostě hezky narovinu říct: ‚Kaspere, mluvil jsem s paní Morrisovou a vím, jak to s tou školou je, a prostě myslím, že bys tam měl nastoupit?‘ A já bych pak na to mohl docela klidně říct, že ti děkuju za názor, že si ho můžeš strčit do prdele, že já sám – ano, JÁ SÁM – vím, co je pro mě nejlepší!“ Teď podle zvuku rozhodně něco shodil. „Jenže ty si asi myslíš, že seš prostě nejlepší na světě. Pan Erik vím všechno nejlíp Peterson, co mi ani nedal příležitost… Co sis jako myslel? Mělo to být moje rozhodnutí, jestli chci zůstat, nebo ne! Víš, jak strašně se na tebe zlobím? Ty… Idiote!“

„Takže ti to řekla,“ konstatoval Erik celkem zbytečně. Dál zíral ven, ale ve vzpomínkách byl s Kasperem. Možná bylo na jejich vztahu vážně něco nezdravého, protože Erik si jinak nedovedl vysvětlit, že má navzdory Kasperově vzteku radost. Slyšet jeho hlas bylo tak… „Už teda chápu, proč voláš.“

„Samozřejmě, že mi to řekla! Proč by mi to jako neměla říkat, vždyť o nic nejde. Říkat si věci s lidmi, které máš rád, je naprosto normální. Ale to bys ty asi nepochopil!“ Poslední větu prakticky procedil skrz zuby.

„Jak říkám, už chápu, proč voláš,“ zamumlal Erik a spolu s radostí, kterou cítil, postřehl, jak se ho začíná zmocňovat i lehké podráždění. Byl naprosto odevzdaný tomu, že spolu po několika měsících znovu mluví, na druhou stranu ho ale ukrutně štvalo, že Kasper nemůže, nechce pochopit, proč bylo důležité, aby odešel. „Voláš, abys na mě mohl křičet. Tak já počkám. Vlastně teď nikam nespěchám. Jenom mi pak řekni, až ti na to budu moct odpovědět, dobře? Udělám si zatím čaj.“ Odtrhl pohled od okna a skutečně zamířil do kuchyně, kde vzal rychlovarnou konvici.

„Bavíš se tím dobře, že si ze mě děláš legraci?“

„Ani ne. Spíš jsem to myslel vážně.“ Taky chtěl dodat: Co jiného se asi tak dá dělat, když je člověk v Nikde, což pro tebe bylo celou dobu synonymum prdele? Místo toho ale mlčel a ze skříňky s čaji vytáhl sáček heřmánkového.

„Fajn, v tom případě, tohle nebylo něco, co bys mohl jen tak rozhodnout. Ty to asi nikdy nepřiznáš, protože máš nějakou svoji svatou pravdu, které věříš, ale já jsem tam s tebou měl poprvé pocit, že vím, kdo jsem. A především, co chci. Jasně, měl jsem strach z budoucnosti, nevěděl jsem, co bude, ale zároveň jsem věděl, že tam mám být pro tebe, že je to správné. Jenže ty ses na můj názor neptal, prostě ses rozhodl sám! Ostatně jako vždycky, protože to, co chce Erik Peterson, se prostě splní. Už od té posrané chvíle, co mi Arne řekl, že nesmím jíst sračky!“ Kasper se nadechl, a když znovu promluvil, zněl o poznání klidněji. „Jenže na tom už asi nezáleží, že? Je to jedno. Ty nikdy nepřiznáš, žes udělal chybu, takže ti chci jen říct, žes to posral a že všechnu vinu házím na tebe. Tak. Domluvil jsem. Jsi idiot, ale to už jsem říkal.“

Erik vydržel nějakou dobu mlčet, to mu šlo vždycky lépe než Kasperovi. „Možná jsem udělal chybu,“ pronesl opatrně. S hrnkem zamířil zpátky do obýváku a mobil přidržel ramenem. „Ale jestli už ses teda vyřval, můžu teď taky něco říct?“

„Hodláš se obhajovat?“

„Nevím. Spíš ti chci říct, co mě k tomu vedlo. A pak až mi můžeš oznámit, že jsem idiot. Nebo jsi se mnou chtěl mluvit a můj názor tě vůbec nezajímá? Totiž – nebo ses chtěl jen vymluvit?“ Vzápětí vyhrknul, aniž by o tom přemýšlel: „Panebože, tak strašně mi chyběl tvůj hlas.“ Roztřeseně položil hrnek na konferenční stůl a popálil si přitom prsty horkou vodou.

„Vážně?“ pronesl Kasper s despektem. „Tak proč jsi nikdy nezavolal? Hm?“

„Přišlo mi, že bych ti to akorát ztěžoval.“ Erik se snažil mluvit upřímně, což nebylo zrovna jednoduché. Ne protože by chtěl lhát, ale protože sám přesně nevěděl, co všechno vlastně cítí. Přelévalo se to v něm. Skoro mu přišlo, že i krev má zpěněnou jako vlny, protože ho od chvíle, kdy vytočil Kasperovo číslo, úplně všechno hřálo. „I sobě bych to ztěžoval. Kaspere, já jsem přece nikdy doopravdy nechtěl, abys odešel. Ne tak, jak si myslíš. Jenom jsem najednou viděl, co by se mohlo stát. Ty přece nepatříš do hor.“ Chtěl znít racionálně, ale sám sobě zněl spíš zkroušeně. „Několikrát jsi to řekl. A hudba je tvůj sen, bylo správné dát tomu šanci, dát tobě šanci. Ty si fakt myslíš, že bys toho nikdy nelitoval, kdybys zůstal? Upřímně, prosím. Fakt myslíš, že byla chyba jít studovat? Vždyť bys to tady za chvíli nenáviděl! A spolu s tím i mě, protože ať chceš, nebo ne, já jsem toho součástí.“

„Jenže to mělo být moje rozhodnutí,“ odsekl Kasper. „Chápeš to? Moje vlastní rozhodnutí. Ne tvoje.“

„Já jsem nechtěl, abys mi to pak dával za vinu,“ zvýšil Erik hlas. „Moje máma si taky myslela, že to tady zvládne, a pak odcházela a neměli si s tátou co říct. Nechtěl jsem to stejné pro nás dva. Tak možná by to fungovalo rok nebo dva, ale co pak? Štvalo by tě, žes to nezkusil. Ježiši, Kaspere, vždyť ty jsi hudební génius a chtěl jsi zůstat v opuštěném baráku s někým, kdo je hluchý!“ Možná to viděl až moc černě a rozhodně byl sám k sobě krutý, ale připadalo mu, že to je pravda. Šílel z toho, že to Kasper nechápe. Ale jak si to tenkrát obhájil? Dokud se zvládají hádat a nesouhlasit spolu, nic z toho nezmizelo.

Nejhorší by bylo, kdyby na konci oba mlčeli.

„Tak znovu, Eriku,“ začal Kasper naštvaně. „Když ti zavolala paní Morrisová, měl jsi mi o tom říct pravdu. A já si měl vybrat, jestli zůstanu, nebo ne. A panebože… Já nejsem tvoje matka, tak co mi to cpeš? Ale jestli tohle bylo tvoje vysvětlení, tak gratuluju, v mých očích jsi pořád idiot. Jo, bezva, no tak jsi mi zachránil život. Skvělý, dostal jsem se na vysokou, na kterou jsem chtěl, jsem zase zpátky ve městě a všechno je naprosto v pohodě. Koho zajímá, že mi nic z toho nedokáže udělat radost? Hlavně, že je to tak, jak jsi chtěl. A vůbec. Nebudu ti děkovat.“

Erik otevřel pusu a pak ji zase zavřel. Kasperovo přiznání, jen tak mimochodem, že vlastně vůbec není šťastný, jím rezonovalo od hlavy k patě. Najednou nedokázal stát, jako kdyby se vesmírná rovnováha úplně proměnila, a tak dosedl na gauč. Odtáhl mobil od ucha, aby se ujistil, že se hovor nepřerušil – nepřerušil – a přitáhl k sobě polštář.

Nakonec dlouze vydechl, po neuvěřitelně dlouhé době. „Omlouvám se, že jsem rozhodl za tebe,“ řekl tiše. „Asi jsem teda opravdu idiot.“

„Ty…“ Kasper se zarazil. „Když to řekneš takhle, tak mi bereš vítr z plachet! Jak se na tebe teď mám zlobit?!“ Odfrknul si. „No tak bezva. Dík, žes to přiznal.“

„Takže jsem to podle tebe tak strašně podělal, že ani nejsi šťastný?“ promluvil Erik starostlivě. Tohle bolelo úplně jiným způsobem, než když se to týkalo jeho. Svoji bolest z odloučení ještě dokázal unést, ale tu Kasperovu… Zadíval se na vypnutou televizi a spolu s tím ho napadlo, že to možná vážně strašlivě posral. „Není to takové, jak sis to představoval?“

„Ne, je to super.“ Kasper se rozesmál, ale zněl hystericky. „Člověk si přece musí užívat dobu, kdy má zlomené srdce.“ Trochu vážněji pak dodal: „Ale ty seš v pohodě, ne? Máš, cos chtěl. Můžeš zase znovu závodit. Jasně, přijdeš o sluch, ale pořád máš prkno. Ne? Vsadím se, že už máš na nástěnce tréninkový plán.“

Erik se uchechtl a spolu s tím mu došlo, že se nesmál tak dlouho, až tomu jeho pusa musela odvyknout. „Jo, mám na nástěnce tréninkový plán, kterým se řídím. A na večeři asi upeču batát.“ Z polštáře koukala nit, tak ji začal namotávat na prst. „Jsem rád, že můžu závodit,“ přiznal. „Vlastně se tím hodně uklidňuju, že prostě dělám to, co bych měl. Asi by to byla fakt průhledná lež, kdybych řekl, že snowboard nesnáším. Však víš, baví mě to. Jenom… Nebo nic, to je jedno.“

„Řekni mi to. Prosím.“

Znovu nit rozmotal, protože se mu začal odkrvovat prst. „Bez tebe to není ono.“ Zaváhal. Netušil, jestli je dobré svěřovat se, když to byl on, kdo je dva rozdělil. Čistý řez, ale nebolelo to o nic míň. Ale nakonec taky věděl, že dluží Kasperovi úplně každou pravdu světa. „Bez tebe nic není takové, aby to doopravdy něco znamenalo.“

Kasper chvíli mlčel, ale pak se znovu rozesmál.

„Jsem rád, že tě to pobavilo,“ zamumlal Erik dotčeně. Odhodil polštář na druhý konec gauče a sáhl pro čaj, aby se napil.

„Panebože, vždyť to je tak absurdní,“ navázal Kasper, stále ještě pobavený. „Ježiši. Tak ty mě pošleš pryč, abychom si oba mohli splnit svoje sny, a místo toho jsme oba nešťastní. Musíš přiznat, že to k smíchu je.“

Nebylo. Podle Erikova názoru to bylo všechno možné, jen ne k smíchu. Teď se opravdu naplno cítil jako totální idiot. „Myslel jsem, že budeš rád, když se vrátíš do města,“ řekl zkroušeně. „Opravdu jsem myslel, že budeš rád. A že na mě zapomeneš.“

„Hm… Myslel jsem, že budeš rád, když budeš moct zase závodit,“ vrátil mu Kasper úplně stejným tónem. „Opravdu rád. Myslel jsem, že na mě zapomeneš.“

„Dobře, chápu, vzdávám se,“ oznámil Erik rezignovaně. Promnul si kořen nosu a nějak nevěděl, co dalšího říct. Cítil toho tolik, že zkrátka nebylo možné se v tom zorientovat.

„Můžu se tě zeptat na něco hodně osobního? Vlastně… Ani nevím, proč se tě ptám, jestli se můžu zeptat. Stejně to udělám. Jen… ach jo, prostě to chci vědět, abych neměl pochybnosti. Takže… Ježiši, je to těžší, než se zdá,“ brebentil Kasper rozpačitě. „Ne se zeptat, spíš si říkám, jestli to vážně chci vědět, ale…“ Zhluboka se nadechl. „Miluješ mě, Eriku? Miluješ mě ještě pořád víc než cokoli a kohokoli na světě? Jsem pořád na prvním místě?“

Teď bylo dobře, že seděl, protože by ho nohy pravděpodobně neunesly. „Noo,“ protáhl přiškrceně a srdce mu bušilo o sto šest. „Popravdě jsem si byl zaběhat a někoho jsem potkal, takže…“ Zakroutil hlavou. „Vždycky budeš na prvním místě. Když jsi odjel, nic mi nedávalo smysl. Upřímně si myslím, že to ani nejde, přestat tě milovat. Odpověď je teda ano. Miluju tě.“ To vyznání mu sklouzlo ze rtů a jeho přepadl zvláštně tesklivý, až melancholický pocit.

Zavřel oči a myslel na Kasperovy měkké rty, na jeho horký dech, když ho líbal na krku a zuby mu jemně přejížděl po čelisti.

„No tak fajn. Dobře,“ vydechl Kasper.

„A ty… Pořád se zlobíš?“

„Jo, to nepochybuj. A ještě dlouho budu. Víš vůbec, kolik jsem kvůli tobě musel sníst zdravých jídel, protože jsem pak měl pocit, že jsem ti blíž? Dokonce jsem jednou v záchvatu snědl i kus červené řepy. A pořád si stojím za tím, že je to nechutnost a mělo by se to zakázat. Ale snědl jsem ji, takže asi chápeš, jak moc mi chybíš.“

„Takže si chybíme,“ přikývl Erik. Uvědomil si, že má úplně horké ucho, proto si přendal mobil do druhé ruky. Oči neotevřel. Vychutnával si, jak v něm pokaždé doznívá Kasperův hlas.

„Jo, hodně,“ souhlasil Kasper měkce. „Asi nemáš náhodou nějaké závody tady ve městě, co? Nebo soustředění.“

„Tak to úplnou náhodou nemám. A co ty? Nějaký klavírní koncert tady poblíž?“ Strašně po něm toužil. Doposud si uvědomoval jenom emoční touhu, psychickou. Chuť trávit veškerý čas v jeho blízkosti, poslouchat jeho vyprávění, usmívat se nad jeho chaotickými gesty, vnímat jeho divokost, užívat si jeho energii… Teď mu ale došlo, že touží i fyzicky, tak moc, až ho bolelo ve slabinách.

Kasper jako kdyby to vycítil, smutně pronesl: „Eriku, víš, že nemůžu přijet. Teď už to nejde. Za týden mi začíná škola a navíc… Po tom všem, co bylo řečeno, už to asi nejde jen tak vrátit. Hrozně bych si to přál, ale… Nejde to. Vlastně ani nevím proč, nemám nějakou jasnou odpověď, ale prostě to tak cítím. Promiň.“

„Kaspere,“ vyhrknul Erik okamžitě a spolu s tím, jako kdyby se rozplynulo jeho zasnění. Otevřel oči a narovnal se. „To bych přece ani nechtěl. Nebo chtěl, ale v tom případě by všechno, co se stalo, bylo k ničemu. Všechny týdny, kdy jsem měl pocit, že bez tebe zešílím. A já chci vědět, že jestli spolu… Až spolu budeme, nebude to na úkor něčeho. Dobře?“

Tehdy si naplno uvědomil, že svým vyznáním vlastně nic nezměnil. Ani jeden z nich. Kasper pro něj znamenal úplně všechno, ale zrovna teď oba kráčeli po jiné cestě.

A byl to Erik, kdo ho donutil jít jinudy.

Mohli by se ale vůbec někdy potkat, kdyby to neudělal? Tolik pitomých otázek.

„Takže to znamená, že pro teď je mezi námi konec?“ zeptal se Kasper tiše. „Zůstaneme jen… bráchové?“

„Já nejsem tvůj brácha,“ odpověděl Erik automaticky a slyšel, jak se mu do hlasu vkrádá únava. „Ty mě tím jednou zabiješ. Já bych… Kaspere, já nevím, jestli je město pro mě. Udělal jsem hodně pro to, abych mohl zase závodit. Za chvíli začíná sezóna a mám fakt pocit, že když pojedu a neuslyším, můžu tím něco ukázat nebo změnit. Asi to neumím vysvětlit.“ Nelhal, byl to prostě jenom pocit. Tak dlouho bojoval, aby mu snowboardová asociace znovu umožnila závodit, že si teď nedokázal představit dělat něco jiného. Byl to vytyčený cíl, aby se nezbláznil.

Vědomí, že vezme prkno, půjde na sjezdovku a před zraky tisíců lidí předvede, co umí. Bude muset věřit sám sobě, zvuk prkna ztratí svůj význam. Každý náklon bude výzva, každý skok.

I kdyby dojel jako poslední… Mělo to hlubší význam, překonat svoje hranice.

„Chápu to,“ řekl Kasper. „Je to těžké, ale chápu to.“ Popotáhl, ale hned na to si odkašlal, nejspíš aby zakryl, jak moc jím celý tenhle rozhovor zamával. „Jsem fakt rád, že jsem ti zavolal. Respektive napsal, abys mi ty zavolal. Hned se mi bude žít líp, když budu vědět, že nám to osud jednoduše nepřeje. Když jsem na tebe byl naštvaný, bylo to v mnoha ohledech jednodušší.“ Na chvíli se odmlčel. „Hele, znamená to, že ti sem tam můžu napsat? Nevím, jak to teď mezi námi bude, takže… Asi bych ti neměl psát, co?“ Aniž by počkal na odpověď, okamžitě navázal: „Máš pravdu, nebudu. To bude v pohodě. Nějak to zmáknem, ne?“

„Prosím,“ řekl Erik okamžitě a ani se nesnažil skrývat naléhavost ve svém hlase, „napiš mi kdykoli. Nemyslím, že by nám to nějaký vztahový poradce doporučil, ale já budu strašně rád, když budu vědět, jak se máš a že jsi v pořádku. Prosím.“

„A co kdybych ti napsal, až zavěsíme? To by bylo taky v pohodě?“

Erik se usmál. Cítil, že má slané rty a tak si hřbetem ruky otřel tváře. Musel několikrát zamrkat, aby to alespoň trochu přešlo. „To by bylo strašně v pohodě.“

Možná, že tohle byl ten okamžik, kdy měl jeden z nich zavěsit, ale nějak se stalo, že spolu mlčeli, oba na druhém konci jejich osobního Vesmíru. A nebylo to vůbec nepříjemné mlčení, kterého se Erik tolik bál. Naopak, bylo v tom něco magického, intimní sdílení, jako kdyby sdíleli jeden dech.

„Eriku?“

„Ano?“

„Nezapomeň, cos mi slíbil tenkrát na svahu, když jsi mě učil jezdit.“

Erikův úsměv se ještě víc rozšířil. „Abych nepadal?“

„Jo,“ souhlasil Kasper. „Hodlej to laskavě dodržet.“

Znovu ticho, které Erikem prostupovalo se stejnou intenzitou jako předtím. Posadil se tak, aby viděl k oknu a schoval přitom nohy pod sebe.

„Kaspere?“

„Jo, to je moje jméno, baby,“ uchechtl se Kasper.

Erik si znovu otřel tváře a pokoušel se zůstat klidný. Napůl pobaveně a napůl flirtovně pronesl: „Máš na sobě ponožky?“

„Ty seš idiot, Eriku,“ rozesmál se Kasper upřímně. Pak ale zvážněl. „Jasně, že mám.“

Mluvili spolu dlouho, vyprávěli jeden druhému o posledních měsících a týdnech, o každé změně, které se v jejich životech udála. Taky vzpomínali. Erik se nechal unášet vzpomínkou na moment, kdy Kaspera viděl úplně poprvé. To ho přivedlo k otázce, jakou barvu mají jeho vlasy teď. Kasper mu řekl, že pořád černou a Erik odvětil, že by se jimi rád probíral. Znovu spolu sdíleli ticho a chvílemi taky smích.

Ani jeden z nich netušil, co bude dál.

Jediné, co věděli, bylo, že ten hovor musí jednou skončit.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

14 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Květa
26. 4. 2021 17:54

Tohle bolí, uvědomujete si to?
A nic na tom nemění, jak krásně to je napsané.

Káča
26. 4. 2021 20:17

Nervy do poslední chvíle…

Alexis
27. 4. 2021 19:29

Nevrátia sa k sebe, že? Trpko-sladký alebo sladko-kyslý záver. Láska sa momentálne dunstuje v sladko-kyslom náleve. Čo bude potom, keď Erik skončí s pretekaním a Kasper zahrá všetky neprekonateľné skladby? Záverečná nočná pieseň. Bude labutia a spoločná pre obidvoch? Ďakujem za ďalšiu kapitolu a ďalší zápis.

Mirek
28. 4. 2021 14:28

Kluci to mají těžké, Kasper by možná nějaký čas po boku Erika přežil v NIKDE, ale pro Erika jsou hory vším, takkže jinde by nepřežil. Z počátku by je láska udržela pohromadě, na společný život by to asi nestačilo. Zřejmě po čase budou nostalgicky vzpomínat na svou první velkou lásku…

Anna
28. 4. 2021 16:05

… a nebolo by krásne, keby bol posledný Kasperov zápis písaný o pár rokov neskôr, Erik s Kasperom by spolu žili nie v Nikde ale niekde v nejakom meste kde sú blízko hory? … bolo by to asi až moc romantické, na moju obranu, patrím k ľuďom, čo svoju spriaznenú dušu nestretli /alebo sa s ňou obišli/ a preto mám v knihách radšej pozitívne ladené konce alebo aspoň otvorené konce kde si môžem domyslieť svoju verziu 😊 Autorkám Evke a Klárke – ste úžasné! Nemáte tušenia ako rada mám Vaše príbehy. Nech sa Vám v živote vo všetkom darí. Spokojný… Číst vice »

Petra
28. 4. 2021 17:37

Tak počkat počkat,tohle ale nebylo v plánu 😄 já tu knihu četla,protože jsem myslela že je to pro změnu romantika s hezkým koncem. Tohle není úplně hezky konec! Teď z toho akorát budu mít depky 🤦

Belinda
28. 4. 2021 21:31

Ne Ne Ne a Ne!! Kvůli tomu jsem se z nemocnice domů netěšila! Ne, tohle mi nemůžete holky udělat. Ačkoliv jsem momentálně nadopovaná práškama proti bolesti, tohle bolí, hodně! Víc než vytahování drenů!
Pořád udržuju uvnitř svýho srdce ten miniaturní plamínek naděje, na můj vysněnej šťastnej konec (přece jen ještě je tu epilog a jeden poslední zápis).
Přiznám se, že jsem si chtěla nechat svůj poslední komentář až k epilogu abych vyplodila něco smysluplného a chytrého, ale nedalo mi to, když moje slzný kanálky pracovaly na 110%.
Ach moje srdce💔