Szabi

Připadalo mu, že na něj ta cizí holka kouká, proto pár kroků poodešel a předstíral, že ho zajímají sušené fíky. Možná ji znal ze školy anebo ho viděla na internetu a teď přemýšlela, jestli si říct o podpis. Kdykoli jindy by se k tomu stavěl otevřeněji, ale teď spěchal a každá další minuta strávená tady znamenala každou další minutu bez Kaspera.

Prodral se davem – většina lidí měla podobný nápad jako táta a vyrazila pro zásoby – a pro jistotu si nasadil kapuci. Vydal se do uličky se zdravou výživou, kde vybral pár proteinových tyčinek. Většinou je dostával darem od sponzorů, ale tyhle měly speciální karamelovou polevu, nula cukru, a on si řekl, že se může trochu rozšoupnout, když se blíží vánice.

Byl nervózní, to určitě. Mobil zapomněl doma, takže nemohl každou chvíli kontrolovat, jestli mu Kasper napsal. Navíc cítil výčitky, protože ho zanechal v přítomnosti matky, bez možnosti útěku. Byť se jednalo o rutinní návštěvu obchodu, odloučení bylo těžší, než čekal. A Kasper vypadal dost zdrceně, když s tátou odjížděli. Stál ve dveřích, upíral na něj ty svoje velké hnědé oči a tvářil se, jako kdyby ho Erik nechával v místnosti plné mučicích nástrojů, anebo v horách, bez mapy. A bez bot.

Z regálu vytáhl sklenici stoprocentního arašídového másla, protože si nebyl jistý, jestli doma ještě nějaké je. Od arašídového másla to pak bylo jenom krok k arašídům a od těch jenom krůček k arašídovým křupkám. No a v sekci křupek byly samozřejmě i ty paprikové, takže Erik po krátkém zaváhání dva pytle sebral. Táta přece musel chápat, že jde o mimořádnou situaci, která si žádá mimořádné činy, a nic z toho nebylo třeba ospravedlňovat.

Erik zamířil k ovocným šťávám a hodil křupky do košíku.

„Dobrý nápad,“ ocenil to táta a kousek popojel ke koutku, kde měli stoprocentní šťávu z řepy. „Kasper působil vystrašeně. To ale i Karen,“ řekl jakoby sám pro sebe. Pak však pohlédl na Erika. „Pamatuješ si ještě naši první vánici?“

„Ne,“ přiznal Erik. Bylo to tak strašně dávno. A teď ho počasí v horách prostě už nemohlo nijak překvapit, znali se s Erikem navzájem. Když chodil běhat a ozvěna mu vracela jeho kroky, jeho dech. „Vlastně si ani nepamatuju, kdy jsme takhle naposledy nakupovali přímo v obchoďáku.“

Táta se usmál a šťávu z řepy hodil do košíku. „Přiznávám. Chtěl jsem s tebou strávit nějaký čas a nejspíš musela přijít vánice, aby k tomu došlo. Omlouvám se, poslední dobou mám ještě víc práce, než bych chtěl. Ale jsem rád, že budeme následující dny spolu.“

Škoda, že Erik nemohl říct to samé. Společné večeře se ještě nějakým způsobem daly přežít, ale vánice se mohla protáhnout klidně na čtyři dny, to nebylo možné dopředu odhadnout, a představa, že je stráví ve společnosti táty a Karen, mu obracela žaludek naruby. Zaprvé chtěl být jenom s Kasperem. Kasper byl svět, nebo aspoň slunce, kolem kterého se Erik točil. Zadruhé hrozilo, že ztratí sluch, dost pravděpodobně ve chvíli, kdy zrovna nepůjde proud. Už tak pro něj bylo těžké komunikovat, nebo alespoň nepůsobit divně, když přestal slyšet v průběhu dne, anebo během rodinného setkání u jídla, a fakt, že zkouší svoji hluchotu skrývat ve tmě… To snad ani nešlo.

Vydoloval něco jako úsměv a vymluvil se na náhradní baterky.

Mluvit s tátou bylo čím dál těžší, jako kdyby se z nich stávali dva cizinci, nebo byli možná dvěma cizinci celou dobu a teprve teď, v kontrastu s láskou, jakou Erik cítil ke Kasperovi, všechno vyplouvalo na povrch. Netušil a ani nechtěl tušit. Připadal si unavený. Vybral dva balíčky tužkovek a chvíli stál na místě. Trvalo mu, než se znovu rozešel. Ačkoli Kasper byl rozhodně velmi přesvědčivá motivace. Vzpomínka na to, jak moc se bál, když zjistil, že se blíží vánice, přiměla Erika pokračovat dál, uličkou podél rajčat a paprik.

Tátu našel nedaleko pokladny. Usmíval se a prohlížel časopisy. „Sport Time s tebou chce udělat rozhovor,“ prohodil, když si všiml Erika. „Před X Games, zatím ještě hledáme termín.“

„Rozhovor je v pohodě,“ souhlasil Erik nezaujatě a pak, protože se táta pořád nehnul, trochu netrpělivě dodal: „Měli bychom si pospíšit. Víš, že to někdy může přijít dřív. Nechci, aby na nás museli čekat.“

„Máš pravdu.“

Stoupli si do řady, což bylo taky zvláštní, protože všude kolem nich postávali normální lidé. Ne že by Erik normální lidi nepotkával, ale nedocházelo k tomu tak často jako k setkání se známými sportovci, novináři, trenéry a maséry.

Zvedl hlavu a pohlédl do zářivky, kterou měl nad sebou. Uvědomil si, že dýchá mělce, do plic, proto se pořádně nadechl do břicha, dokud z něj alespoň částečně neopadlo napětí. Pocit, že mu chybí část těla, ale nezmizel.

***

Společně s tátou vynosil všechny věci z auta. Čepici měl staženou přes uši a s vlasy, které mu zpod ní koukaly, si pohrával vítr. Byl mráz, ale pořád nešlo o skutečnou zimu, ta měla teprve přijít, alespoň co si Erik pamatoval.

Během vánice se vždycky ochladilo.

Otevřel vchodové dveře a chtěl sáhnout pro tašky, aby je odnesl do předsíně, když ho Kasper prudce objal. Bylo to nečekané a Erik přitom zavrávoral, zároveň ale cítil nesmírnou úlevu, že už jsou zase spolu. Automaticky mu zabořil nos do krku a konečně se pořádně nadechl. Držel ho pevně okolo pasu a vůbec mu nezáleželo na tom, co si o tomhle gestu myslí táta anebo Karen, co si myslí celý svět. Cítil, jak ho láska ke Kasperovi naplňuje od hlavy až po konečky prstů.

„Měl jsem o tebe strach,“ zamumlal Kasper.

Erik počkal, až se odtáhne, sám by objetí nepřerušil, a teprve pak sebral tašky a nesl je do kuchyně. Položil je na linku a začal z nich vytahovat nákup. Uklízel ho do skříní a do lednice, a přitom se občas letmo usmál na Kaspera, který se uvelebil na barové židli. Moc spolu nemluvili, protože neměli dost soukromí, ale o to víc mohli komunikovat očima.

Táta probíral s Karen návštěvu střediska. „Měli bychom vyrazit hned. Venku už se začíná zvedat vítr. Nejspíš to bude postupovat pomalu, ale nerad bych něco riskoval. Chci se ujistit, že tam mají všechno pod kontrolou.“

Vánice měla přijít až následující den, ale Erik věděl, že předpovědi nebývají vždycky stoprocentní. Radši zkontroloval na mobilu aplikaci. „Zatím to vypadá dobře.“

„Do dvou hodin jsme zpátky,“ přikývl táta.

Nezdálo se, že by Karen chtěla opouštět dům, respektive podle jejího výrazu to vypadalo, že si teď ze všeho nejvíc přeje být někde na míle daleko. Možná si právě naplno uvědomila, co všechno život v horách obnáší, napadlo Erika. A možná to bude chtít opustit úplně stejně jako tenkrát máma.

Doprovodil tátu a Karen až k autu. Nejspíš ji podcenil. Navzdory strachu působila odhodlaně, dokonce si navlékla jednu z tátových beranic a vydala se vstříc venku. Podle výrazu ji uklidnilo, že prostě jenom fouká, nic víc.

Asi stejně jako Kasper očekávala přinejmenším apokalypsu.

Když auto zmizelo v zatáčce, Erik zvedl hlavu. Nebe bylo modrošedé, skoro jako kdyby mělo chumelit. Nic nenasvědčovalo tomu, co mělo přijít.

***

Nechali rozsvícené velké světlo a taky lampičku. Erik seděl na gauči, nohy měl natažené na konferenční stolek a přes sebe přehozenou deku, která částečně zakrývala i Kaspera. Na YouTube přitom sledoval jedny ze starších závodů, ve kterých skončil na druhém místě, a měl přitom vypnutý zvuk – šlo hlavně o provedení jednotlivých triků a o styl, hlas sportovního komentátora nepotřeboval. Jediným zvukem v místnosti tak bylo občasné rupnutí v jednom z trámů a taky škrábání propisky. Kasper svým rozmáchlým písmem cosi zapisoval do deníku, který měl položený na klíně, a přitom poposedal, všelijak se vrtěl a občas do Erika šťouchnul nohama. Jako kdyby pro něj bylo náročné držet energii na uzdě nebo se alespoň chvíli nehýbat. Ale Erikovi to nevadilo. Bral to jako jeho přirozenou součást a k tomu šťouchanec chodidlem nespíš patřil. Sám seděl klidně, téměř bez hnutí, a hodnotil technické provedení snowboardových kolegů.

Mobil zazvonil zrovna ve chvíli, kdy ho napadlo, že půjde udělat čaj. Volal táta.

„Ano?“

Propiska se zastavila na papíře, možná uprostřed věty, a Kasper vzhlédl.

„Eriku,“ řekl táta v telefonu a zněl, jako kdyby byl málem na konci světa. Trochu tlumeně a zároveň z dálky. „Musím ještě něco dořešit se zaměstnanci. Většina odjela, ale ti, co tu zůstali… Pro některé je to první vánice a jsou kvůli tomu dost nesví. Nejspíš se tu ještě zdržíme. Ale proč ti volám… Možná se nestihneme vrátit. Tady nahoře pořádně fouká a já nechci riskovat. Víš, co máš dělat, viď?“

„Jasně že jo.“

„Zas nám to nevyjde, strávit spolu nějaký čas. Promiň. Jsem rád, že tam tentokrát nemusíš být sám.“

Erik pohlédl na Kaspera, koukal mu do očí a hlavou se mu prohnalo snad tisíc věcí. Zatím se nerozhodl, co by měl cítit. Právě teď prostě jenom reagoval. „Nevadí. Určitě to bude v pohodě. Tati?“ krátce zaváhal. „Buď opatrný.“

Mobil ohluchl a Erik ho položil na stůl. Odhrnul deku a stoupl na koberec, vlasy měl trochu rozcuchané z toho, jak se opíral.

„Stalo se něco?“ pronesl Kasper váhavě. „Je všechno v pohodě?“

„Zvedá se vítr. Tam nahoře to vypadá hůř než tady. Nejspíš se nestihnout vrátit, táta nechce riskovat.“ Teprve teď mu to začalo docházet a cítil, jak ho polévá zvláštní horko, které vychází odněkud zevnitř.

„To jakože tady budeme celou dobu sami?“ pojmenoval to Kasper nahlas, ačkoli pravděpodobně netušil, s jak rozporuplnými pocity se Erik zrovna potýká.

Najednou šlo o konkrétní představy. Velké části z nich dominovala úleva, ale byl tam taky strach, že něco pokazí. Že se třeba nedokáže držet dál, převáží potřeba dotknout se Kaspera, čímž ho rozzlobí a odežene. V tomhle ohledu by bylo rozhodně jednodušší trávit vánici v blízkosti táty a Karen, protože by ho to nutilo držet si odstup. Jak si ale držet odstup v zabedněném domě, kde dost možná během následujících hodin vypadne proud? V duchu zanaříkal.

„Eriku!“

„Jo, budeme tady sami,“ přikývl rychle a zvolil pečlivě neutrální tón. Připadalo mu hloupé dávat najevo radost, protože Kasper pořád vypadal, že se bojí. „Vadí to? Neboj se, středisko je dobře zabezpečené, prakticky se nemůže nic stát. A my jsme tady taky v bezpečí. Už jsem tu jednou takhle zůstal sám, dá se to přežít.“

„V takových situacích by nikdo neměl zůstávat sám,“ řekl Kasper smutně. Možná vnímal Erikovu dosavadní samotu víc, než si ji připouštěl Erik. Deník položil na stůl a taky vstal, aby se protáhl. „Můžu se jít podívat ven? Jak to tam vypadá? Nepřijde mi, že by to byla nějaká hrůza.“

Riskovat Kasperovo bezpečí bylo vůbec to poslední, co zrovna teď chtěl. Pro jistotu znovu sáhl pro mobil a projel aplikaci. Srovnal ji s předpovědí počasí. „Můžeš,“ souhlasil váhavě, „ale půjdu s tebou.“ Pro jistotu, aby když tak uletěli oba. „Vím, že takhle se to nezdá, ale vítr už v tuhle chvíli dosahuje vysoké rychlosti.“

V zásadě věděl, že jim nic nehrozí. Poslední vánice byla tak hlasitá, že ji slyšel, lomcovala okny a foukalo tolik, až to znělo jako skučení. Ať to bylo sebevíc zvláštní, tenkrát měl pocit, že dům pod tím náporem doslova vibruje.

Společně s Kasperem zamířil ke vchodovým dveřím, nazul si boty a sáhl pro klíče. Počkal, až Kasper otevře a vyšel spolu s ním ven. Překvapilo ho, že už je tma. Jako kdyby neexistovala doba mezi dnem a nocí, žádné šero, někdo prostě najednou zhasnul oblohu. Objal si rukama paže a pohlédl před sebe, kde nic neviděl.

Foukalo hodně a kolem hlavy jim poletovaly sněhové vločky. Některé letěly doprava, jiné doleva, další jako by chumelily seshora. Nebyl v tom absolutně žádný systém.

Chtěl se zeptat, jestli už nepůjdou zpátky, ale v tu chvíli ho Kasper znovu objal. V podstatě se mu schoulil do náruče. „Bude to v pohodě, že jo?“ zašeptal tiše, anebo možná hlasitě a jenom vítr tak divně tlumil jeho hlas.

„Věříš mi?“ Erik ho přitáhl co nejblíž k sobě. Pravou botu měl nazutou hodně ledabyle, takže ho začínala studit ponožka.

„Co je to za debilní otázku? Víš, že seš jediný člověk na světě, kterému věřím,“ zabrblal Kasper a odtáhl se.

„Tak mi věř, že bych nikdy, a tím myslím nikdy, neriskoval tvůj život. Bude to úplně v pohodě.“ Stačilo udělat dva kroky a byli zase zpátky v teple. Předsíň s věšákem a bundami a zrcadlem najednou působila mnohem přívětivějším dojmem než předtím, a to je od apokalypsy dělily jenom jedny dveře.

Erik zamkl na dva západy a to samé udělal i u dalších dveří. Cítil na sobě Kasperův pohled a měl pocit, že se od něj zákonitě očekává, že si bude vědět rady, což ho trochu znervózňovalo, protože za žádnou cenu nechtěl zklamat. Nejistě přešlápl. „Čaj?“

„Jo. Víš co? Já si myslím, že tohle si vyžaduje speciální zábavu. Máš rád ABBU? A Meryl Streep?“ Kasper se s představou několika dní pouze v Erikově přítomnosti – jako kdyby to snad byla nějaká změna – srovnal docela rychle. S rukama vraženýma v kapsách černé mikiny, která mu slušela tím nezdvořilým způsobem, kdy všechno v jeho okolí ve srovnání s ním šedlo, následoval Erika do kuchyně. Tam vyskočil na linku a patami kopal do skříňky s hrnci.

„Asi. Nevím. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“ Tu skupinu Erik znal. Ale vůbec netušil, jestli je Meryl Streep ta herečka. Vytáhl sáček šípkového čaje a hodil ho do Kasperova oblíbeného hrnku. Pro sebe vybral heřmánkový.

„Fajn. Protože nás čekají dva skvělé filmy! Je to na řeckém ostrově, hodně slunce a tepla a písniček. Ideální na takové počasí. Vytáhni křupky, deku, ty svoje slavné sibiřky a jdeme na to. Souhlasíš?“ Udělal na Erika psí oči, což ani nemusel, protože každé jeho přání bylo předem splněno.

Erik odevzdaně přikývl. Čekali, až se dovaří voda. „Zalij ten čaj, hned přijdu.“

„Kam jdeš?!“ Poslední kopnutí do skříňky a Kasper seskočil, jako kdyby plánoval Erika chytit za nohu, pokud se ještě trochu vzdálí.

„Pro ty ponožky. A chci donést baterky.“

„No dobře. Ale když se nevrátíš do pěti minut, začnu zpívat. Hodně hlasitě.“ Kasper zvedl ukazováček, snad aby dokázal, že to myslí vážně. Pak se sklonil nad linku, opřel se o lokty a sledoval konev. To bylo nejspíš něco jako svolení, že může Erik odejít.

V patře byla téměř úplná tma, takže postupně rozsvěcoval všechna světla, která míjel. Vešel do pokoje a ze šuplíku vytáhl dvoje tlusté ponožky. Z postele sebral deku a pak zamířil do ložnice, kterou táta sdílel s Karen. Otevřel vestavěnou skříň, kde byly různé krabice a několik párů bot – táta je nosil jenom občas – a z jednoho šuplíku vytáhl velkou svítilnu a dvě menší baterky. Všechno položil do deky a složil z toho jakýsi vak. Ten pak mohl nést v ruce, aniž by riskoval, že něco vytrousí.

Už byl na odchodu, když mu pohled padl na další skříň, ve které, jak věděl, táta schovával lahve s alkoholem určené zvláštním příležitostem. Sám si alkohol nekupoval, většinou ho od někoho dostal darem.

Erik vybral namátkou, moc se v tom neorientoval, a takhle nějak došel do kuchyně. Deku a svítilny položil na linku vedle hrnků, kde se louhoval čaj, a všechno naskládal vedle sebe. Lahev postavil k baterkám.

„Co to je?“ zeptal se Kasper tónem, který říkal, že ví naprosto přesně, co to je a správná otázka měla znít: Proč to tady je? Naklonil se blíž a přečetl etiketu. „Teda já vím, co to je…,“ navázal přece jen spěšně. „Nejsi na tohle nějak moc slušný? Počkej.“ Přimhouřil oči. „Že ty se mě snažíš opít?“

„To je pro případ nouze,“ odsekl Erik a cítil přitom, jak červená. „Já to samozřejmě pít nebudu. Jen mě napadlo, že kdyby ses hodně bál…“

Ty krásné rty se nadzvedly v úsměvu. „Dobrý nápad.“

„Musíme teď vyřešit ještě pár dalších věcí a já budu rád, když mi pomůžeš.“ Nechtělo se mu do toho, radši by se s čajem uvelebil pod dekou a rozjímal, utřídil si myšlenky. Ale zároveň věděl, že je to nutné. „Je potřeba zkontrolovat okenice. Všude, i v patrech, uděláme dvojí kontrolu. Potom přineseme to dřevo, které jsme nechali v garáži, ať tam později nemusíme. Taky nahodíme generátor, pro jistotu. Teplá voda zatím je, ale během vánice se vždycky hodně ochladí a řešit takové věci později může být stezka odvahy, obzvlášť pokud vypadne proud. Necháme generátor zapnutý jenom na ohřev vody a teplo, protože to je nejdůležitější. Máme baterky a bude zapálený oheň. A poslední věc…“ Potom, co ze sebe všechno v podstatě vychrlil, tady na okamžik zaváhal. „Rozhodně tím pro sebe nic nesleduju a nechci tě nijak svádět, ale musíme se rozhodnout, kde budeme spát.“

„Spím s tebou,“ vypálil Kasper okamžitě. „Teda jako vedle tebe, aby bylo jasno.“

„Dobře.“ Vědomě potlačil všechny pocity, které v něm Kasperovo prohlášení probudilo, od nejistoty po příjemné chvění. „Takže si rovnou doneseme peřiny a polštáře sem dolů, já rozložím gauč.“

„Jo,“ přikyvoval Kasper souhlasně. „No… Udělal jsem ten čaj! A těch dalších dvacet věcí, co jsi říkal, jsem tak trochu zapomněl, ale se vším souhlasím. A vím, kde jsou křupky. Už jsem zjistil, že je schováváš do druhé police vlevo. Myslel sis, že se tam nikdy nepodívám, ale já se podíval, takže tak.“

Erik si na schovávání křupek nikdy nedával kdovíjak záležet, respektive schovával je především před tátou a na tom po dnešku stejně nezáleželo. Tedy, možná na tom nezáleželo ani předtím, protože táta přece věděl, že je Kasperovi vozí ze střediska. Tak jako tak mu přišlo lepší to neřešit. Namísto toho se na Kaspera rozpačitě usmál. „Taky bychom se mohli osprchovat. Čistě z praktických důvodů. Jakože…“ Následně zrudnul. „Sakra. Pak se nám prostě nebude chtít. Vánice přijde už v noci.“

Jistotu neměl, ale byl o tom přesvědčený. Čerpal ze své zkušenosti, koneckonců, v horách strávil většinu života. 

„Oukej,“ souhlasil Kasper pobaveně. Očividně si užíval jeho stud i rozpaky. Napůl došel, napůl odtancoval do obýváku, kde sebral deník a propisky, a vrátil se k Erikovi. Vystoupil na jeden schod, pak na druhý. „To s tou sprchou, to už bylo svádění, že jo?“

„Jistě.“ Erik zvolil pečlivě neutrální tón, aspoň mu to tak připadalo. Zato přitom ale uhnul pohledem. „Nech odemčeno, za chvíli jsem tam.“

Kasper vydupal po schodech do patra a jeho zvonivý smích postupně utichal. Erik tím směrem nějakou dobu hleděl. Přemýšlel, co dřív. Upřímně se bál toho, že se Kasper bude bát, nakolik hloupě a nelogicky to jemu samotnému znělo. Měl strach, že v tu chvíli selže on sám a nebude mu dostatečnou oporou, anebo že nezvládne držet zpátečku, vrhne se na něj a všechno tím pokazí.

Do toho se mu začaly vkrádat staré známé představy, jak Kasper pravděpodobně právě teď pouští horkou vodu a ta mu stéká po obličeji, ramenou, hrudníku, do klína…

Násilím v sobě aktivoval sebeovládání a vrátil se do obýváku. Začal připravovat prakticky všechno, o čem Kasperovi řekl. Rozestlal gauč a čaje přinesl na konferenční stolek spolu s křupkami, které nasypal do velké skleněné mísy. Prošel celý dům od garáže po tu úplně nejmenší komoru v patře – samozřejmě kromě koupelny, té se vyhnul obloukem, nakolik mu to chodba umožnila – a zkontroloval, že jsou všechna okna zavřená a překrytá okenicemi. A protože si uvědomil, že je kvůli svým citům ke Kasperovi pořád trochu rozčarovaný, dalo by se dokonce říct, že mimo, prošel dům znovu.

Přinesl svoje peřiny a po krátkém zaváhání i ty Kasperovy. Dal si záležet na tom, aby nepřivoněl k polštáři, radši v duchu počítal, co je ještě třeba zařídit. A stejně… Ten povlak voněl vanilkovým kondicionérem a kolínskou.

Zkontroloval generátor, hned třikrát, a při zpáteční cestě s sebou vzal dřevo. Najednou to připomínalo život v divočině, ale on věděl, že je to jenom další tvář hor.

Po nějaké době sešel dolů Kasper a Erik ho vystřídal ve sprše. Za jiných okolností by možná masturboval, ale teď spěchal. Cítil, že v téhle situaci, která není ani jednomu z nich příjemná, musí být on tím, na koho se Kasper může s důvěrou obrátit. Což znamenalo rychlou sprchu, převléct se do tepláků a svetru a seběhnout do obýváku, toho dne už po několikáté.

Jeden svetr hodil Kasperovi. Vybral pro něj černobílý, ten z komínku, který Kasper před nějakou dobu označil jako ne tak strašně hnusné jako ostatní. „Pro jistotu,“ vysvětlil.

Odmítavá reakce nepřišla. Kasper si celkem ochotně přetáhl svetr přes hlavu, a dokonce se pobaveně ušklíbnul. „Jak vypadám?“ Načež vyhrknul: „Ne, nic neříkej. Vsadím se, že by to z tvojí strany zase byla nějaká romantická poznámka, a to fakt není potřeba říkat. Já si to dokážu živě představit.“

„Hm,“ přikývl Erik souhlasně, „vypadáš dost špatně.“ Nedalo se říct, že by byl v žertování kdovíjak dobrý, ale zároveň měl pocit, že tím trochu pomáhá rozbít zvláštní apokalyptickou atmosféru.

„Lháři. Víš co? Začínám mít pocit, že mě stále víc měníš v sebe. Všiml sis toho? Furt piju čaj, nosím čepice, ponožky, teď už i svetry! Skáču na trampolíně a běhám. Za chvíli budu jezdit z kopce a dělat přitom salta. Určitě.“ Zatvářil se smrtelně vážně a na důkaz svých slov ještě přikývl. Pak k sobě rozmáchlým gestem přitáhl jednu z dek, až tím v podstatě katapultoval několik křupek z mísy, a spokojeně se do ní zavrtal.

„Jako že bych byl sám do sebe tak zahleděný, až bych se zamiloval do svého dalšího já?“ zeptal se Erik pochybovačně. Po krátkém zaváhání vzal místo vedle Kaspera. Dostatečně daleko, aby nenarušoval jeho osobní prostor. Dostatečně blízko, aby z toho šílel.

„Jo, to zní docela jako ty,“ souhlasil Kasper s úsměvem a okamžitě se přisunul blíž. Přehodil přes Erika deku a sáhl pro mísu s křupkami. Položil si ji do klína a pak se natáhl znovu, tentokrát pro ovladač, takže mu křupky málem spadly na koberec.

Nechali rozsvíceno na chodbě, takže tam teď bylo spolu s tím, jak místnost ozařovala televizní obrazovka, příjemné přítmí. Ideální pro sledování filmu, anebo taky pro první rande.

Erik neměl tušení, proč je tak nervózní. Tohle totiž nezažíval poprvé, dokonce ani podruhé. U televize sedávali poměrně často. Kasper na podobných setkáních vyloženě trval. Říkal, že se pak cítí líp, když spolu sledují seriály. Že si pak nepřijde tak mrtvý.

Mamma Mia byl definitivně dost bláznivý film, který se Erikovi ani nelíbil, ani mu nevadil. Seděl nehnutě a poslouchal, jak hlavní postavy zpívají jednu písničku za druhou a do toho prožívají svoje osobní drama. Občas taky pohledem docela nenápadně zavadil o Kaspera.

Nevěděl, odkud ta potřeba přišla, ale byl zcela přesvědčený, že je to tak správně. Vlastně nad tím ani moc nepřemýšlel, chtěl být Kasperovi co nejblíž. Opatrně ho vzal kolem ramen a přitáhl k sobě. Kasper na to neřekl nic, ale po chvíli si na Erikovo rameno položil hlavu a trochu mu přitom chřoupal do ucha.

Blížila se vánice a oni dva tam seděli spolu, prakticky v objetí. Erik se přestal tak moc bát a opřel si o něj hlavu nazpátek.

„Mamma mia, here I go again. My my, how can I resist you?“ zpívala Meryl Streep.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.