KASPERŮV DVACÁTÝ ŠESTÝ ZÁPIS

Nemůžu dýchat,

nemůžu spát.

Vím, že si tě nemůžu dovolit.

Jen tě chci milovat. Jen tě chci držet blíž.

(Hurts, píseň Slow)

Jen tě chci milovat. Jen tě chci držet blíž.

Ještě pořád mi buší srdce z toho, co jsem udělal. Sedím u sebe v pokoji, zatímco rodiče jsou pořad dole a Erik v posilovně. Netroufnu si za ním jít, ale vsadím se, že to chápe. Přece jen stačí počkat do večera, až zase budeme sami. A pak… Těžko říct, co bude pak, ale rozhodně mám dojem, že moje vyznání hodně věcí změní.

Vím přesně, kdy to přišlo. Která to byla chvíle.

Běželi jsme každý na jinou stranu. Erik k horám a já zpátky domů. Byl jsem tak strašně naštvaný, protože Erikovy argumenty nedávaly smysl. Nebo možná smysl dávaly, ale byly idiotsky bezohledné. Já přece vím, že jedním ránem, jednou nehodou, kdy se vlastně nic nestalo, se všechno nehroutí do sebe, ale… To je jedno, prostě jsem běžel zpátky.

Chtěl jsem hrát na klavír, ale nedokázal jsem se soustředit, a tak jsem šel k sobě do pokoje.

Na youtube zapnul náhodný výběr a tohle byla ta píseň, co začala hrát. Začínám mít pocit, že náhodný výběr je nějak napojený na osud, který si ze mě tímto způsobem dělá prdel.

Nemůžu dýchat. Nemůžu spát.

A pak to přišlo. Jak se používá takové to debilní spojení jako blesk z čistého nebe, ale to se mi k NIKDE moc nehodí, takže spíš… Přišlo to jako sněhové vločky z čistého nebe (jako kdyby tu někdy bylo čisté nebe, haha). Rozhodně to nic nemění na tom, že jsem na to vůbec nebyl připravený. Ještě teď se mi trochu chvějí ruce, až mi přijde nemožné, že bych s nimi někdy mohl zase hrát na klavír.

Napadlo mě totiž, že Erik je pro mě důležitější než hudba. A věděl jsem, naprosto jasně a bez pochybností, že je to pravda.

Jestli je pro mě hudba vším, jak může být Erik ještě víc? Pořád jsem měl na sobě mokré oblečení, potil se jako prase a hrála ta píseň, jako kdyby mi osud plival do ksichtu a všechno to najednou zapadalo do sebe.

Bože, Eriku, nejspíš jsem tě miloval už fakt dlouho. A asi jsem prostě jen debil, že mi to nedošlo dřív. Promiň. Poslední dobou, když hraju na klavír, hraju pro tebe. Když skládám, skládám pro tebe. Když poslouchám nekonečně dlouhé playlisty, myslím na tebe.

Je zvláštní, jak hrozně nečekaně a nenápadně tohle všechno přišlo, ale asi jo, asi je to všechno v těch hloupých a romantických komediích pravda. Člověk to prostě cítí, jen tak, bez varování, a nedá se s tím bojovat.

Chtělo se mi hrozně smát. Pořád trochu chce. Je to taková napůl úleva a napůl hysterie a netuším, která část převáží, protože zcela upřímně, nevím, jak se ohledně toho všeho cítím.

Miluju poprvé.

Jestli někdy napíšu píseň, bude se jmenovat takhle.

Pořád mi hrozně buší srdce, doufám, že nebudu mít infarkt.

Googloval jsem infarkt, ale podle internetu jsem prostě jen v šoku. No tak asi jo, asi je fakt šok jen tak během poslouchání písniček zjistit, že miluju nevlastního bráchu. Moje srdce to nejspíš potřebuje jednoduše rozdýchat.

To je blbost. Plíce to potřebují rozdýchat a srdce… odbít?

Miluju Erika. Vím to a ví to i on, protože jsem mu to zaznakoval, ale asi je to dobře, protože teď aspoň nemusím řešit, jak mu to říct. Ačkoliv takhle jsem to rozhodně neplánoval.

Jakože jasně, jak bych taky mohl naplánovat, že Erik přijde o sluch zrovna, když na něj Arne bude mluvit a já budu v ten okamžik v kuchyni a… Byl bych docela mastermind, kdybych tohle dokázal zosnovat.

Zosnovat? Co je to za debilní slovo? Proč jsem nenapsal naplánovat?

Můj skutečný plán byl mnohem prostší – sejít do jídelny, sníst jídlo, odnést talíř, vyjít k sobě do pokoje a poklidně umřít. A hlavně nemluvit na matku a nekoukat na Erika.

Jenže to ne. Ne. Ne. Ne. Erik potřeboval opět strhnout veškerou pozornost na sebe, přitáhnout mě zpátky, abych ho litoval, koukal do těch jeho psích očí a cítil šílenou vinu. No tak ano, povedlo se, protože když jsem stál za Arnem a Erik hleděl na mě, hluchej jako poleno, cítil jsem lítost a vinu.

Bylo mi hrozně, když jsem viděl, jak je vyděšenej a ztracenej. U Erika je to tak zvláštní, nikdy si na to nezvyknu, protože většinu času působí sebejistě a rozhodně. Třeba když skáče na trampolíně dvojitá salta dozadu, nebo když najede na skokánek a udělá dvacet obratů ve vzduchu, mezitím stihne zapózovat fotografům a vyhrát zlatou medaili, zatímco za ním letí vrtulník. Na pohodku. Zívačka.

Stejně suverénně běhá. Suverénně vaří a tvrdí přitom, jak jsou ta jídla zdravá a výživná. Člověk mu to sežere i s navijákem. Suverénně mi oznámil, že mě miluje. No fakt. A ještě se tvářil dotčeně, že jsem si dovolil něco namítnout.

Erik naprostý suverén Peterson.

Až na ty chvíle, kdy neslyší.

Vyznakoval jsem, co jsem v tu chvíli cítil. Pořád to cítím a je to skoro neuvěřitelné, jak silný je to pocit. Jakože to nikdy nepřejde.

Už jsem řekl, že z toho nemůžu dýchat?

Je to vlastně i docela strašidelné. Milovat někoho. Povznášející a strašidelné. Mám hrozný strach, že to mezi námi pokazím. Nebo že Erika zklamu, a tím o něj přijdu. Že ho po nějaké době budu štvát. Že zjistíme, že nám to spolu neklape. Že na to přijde svět a bude nás odsuzovat. Že s ním ztratím sám sebe. Že zapomenu na hudbu. Že odjede v zimě na závody a já tu budu bez něj.

A že mě zapíchne rampouch. Nad mým oknem se dělá jeden fakt obrovskej.

Jenže na druhou stranu… Nevím, jestli existuje nějaká jiná možnost než být s ním, protože každá buňka v těle mi říká, doslova ječí…

Jen tě chci milovat. Jen tě chci držet blíž.

Jen tě chci milovat.

Nevím, co teď bude. Nemám nejmenší představu, jak tohle všechno může dopadnout, ale je to jedno. Nedokážu myslet na mámu, nedokážu myslet na to, co si o tom budou lidi myslet. Nedokážu se dokonce ani zlobit na osud, a když jsem se chtěl před chvíli učit, taky to nešlo.

Dokážu myslet jen na Erika.

Zrovna teď konkrétně na to, jestli skáče na trampolíně a jestli se u toho usmívá.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

16 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Kateřina
11. 3. 2021 17:34

Krásná poslední modrá kapitola a zápis.:)

szabi
18. 3. 2021 13:45
Reply to  Kateřina

Milá Kateřino,
díky za komentář. 🙂 Jsme rády, že se líbí.
Klára

Last edited 4 měsíců před by szabi
Káča
11. 3. 2021 17:50

Tak šup do krámu koupit barvu… 🙂
Krásný závěr modré části. 💙

szabi
18. 3. 2021 13:46
Reply to  Káča

Milá Káčo,
díky za komentář. 🙂 Jdu to Kasperovi vyřídit.
Klára

Lenka739
12. 3. 2021 14:24
Reply to  Káča

Jsem možná trochu natvrdlá, ale to s těma barvama mi došlo až teď někdy 😂😂

Květa
11. 3. 2021 18:43

Erik se určitě usmívá, protože já se usmívám také.
Jsem ráda, že jste do lásky zapracovali i její druhou, temnou stranu, a to strach.
Krásný závěr modré část.
Budu netrpělivě čekat na poslední část a už teď mě mrzí, že něco tak krásného musí skončit.

szabi
18. 3. 2021 13:48
Reply to  Květa

Milá Květo,
děkujeme za komentář a hezká slova. Jsme moc rády, že se ti konec modré části líbil.
Strach je něco, co v sobě Kasper hodně řeší (a asi ještě bude), a rozhodně nevěří, že teď to bude všechno perfektní.
Ještě jednou díky!
Klára

holloway
11. 3. 2021 22:24

Jeee Hurts 😊 jejich album Happiness jsem poslouchala hodně, ale pozdější věci moc neznám, takže díky za připomínku. A tahle písnička se ke kapitole dokonale hodila, navodilo mi to pocit šťastné melancholie. Trochu oxymorón, ale líp to asi popsat nedovedu 🙂 Nějak k dnešnímu zápisu nedokážu napsat moc víc, než že to byla naprostá krása a že zbožnuju, jak do takové emocionální chvíle, kdy Kasper popisuje jak moc miluje Erika dokážete nacpat zapíchnutí rampouchem tak, aby se nad tím člověk opravdu zasmál a nepovažoval to za vtip nacpaný tam za každou cenu. Jo, v mírně cynickém smyslu pro humor jsme… Číst vice »

szabi
18. 3. 2021 13:56
Reply to  holloway

Milá holloway, Hurts je moje vůbec nejoblíbenější skupina (a mezi moje nej písně patří rozhodně Wonderful life a Better than love), takže při psaní mě hodně provází. I v Kaiovi mělo Hurts svoje místo a jen tak pro info: Zrovna píšu kluka, který je absolutně miluje. 🙂 Nějak se od nic nemůžu odpoutat a ani zatím nechci. 🙂 Jinak jsem samozřejmě nesmírně ráda, že tě zápisek, vlastně celá modrá část, bavila a těšíš se na poslední cestu s Kasperem a Erikem. Upřímně jsme si s Evičkou myslely, že týden pauza nám dá čas a klid, abychom všechno připravily na další… Číst vice »

MaCecha
12. 3. 2021 0:33

Miluju poprvé.
Holky, některé vaše věty by se fakt daly tesat…

szabi
18. 3. 2021 13:48
Reply to  MaCecha

Milá MaCecho,
jsem moc ráda, že se ti tato věta líbí. 🙂
Moc děkujeme!
Klára

Káča
12. 3. 2021 12:07
Reply to  MaCecha

A že těch vět je!!! U některých kapitol je co věta, to perla… 🙂

szabi
18. 3. 2021 13:49
Reply to  Káča

🖤🖤🖤

MaCecha
12. 3. 2021 14:03
Reply to  Káča

Co perla… diamant! 😉

Karin
16. 3. 2021 22:19

Přesně taková je láska jak ji popsal Kasper.

szabi
18. 3. 2021 13:49
Reply to  Karin

Milá Karin,
díky! Moc nás těší, že s ním souhlasíš.