KASPERŮV DVACÁTÝ PRVNÍ ZÁPIS

Určitě si myslí, jak není dokonalý. V tom svém volném, pleteném svetru a teplých ponožkách, které mu vykukují zpod deky. Zrovna kouká na nějaké staré závody, na klíně má položený hrnek s čajem a vypadá spokojeně. Nejspíš proto, že jsme teď doma sami, rodiče odjeli ještě na poslední chvíli do střediska zkontrolovat, zda je tam všechno v pořádku před blížící se vánicí, a já mám nohy opřené o jeho bok, jelikož jsem zapomněl teplé ponožky v pokoji a teď tam rozhodně nejdu.

Když Erik přijel z nákupu, byl jsem tak strašně šťastný, že jsem ho objal i před mámou a Arnem, což je asi překvapilo, ale na druhou stranu – rozhodně na sobě neskrývám, že bych nebyl z téhle situace trochu nesvůj a moje měl jsem o tebe strach nejspíš působilo jako dostatečné vysvětlení.

Ale je to jedno, hlavně, že je teď tady. A hezky hřeje.

A taky si myslí, že je neodolatelný, bezpochyby. Od chvíle, co jsem mu vešel do pokoje a viděl ho jen v ručníku, mokrého a… A dost. Tohle je tak špatné. Tohle je špatné jako tepláky zastrčené v ponožkách. Jako zaříznuté boxerky v zadku. Jako potkat bandu opilých homofobů v zapadlé uličce a mít přitom na sobě podpatky. Jako mít na sobě podpatky. Jako hořká čokoláda s mátou. Tak moc špatné je myslet na tělo mého bráchy. Hodně hezky vypracované tělo.

Jakože nechápu, proč mě to tak překvapilo, protože není zrovna tajemství, že je Erik cvičením tak trochu posedlý. Ovšem většinou nosí volná trička, většinou nestojí pod světlem, které ho osvětluje. Většinou přitom na sobě nemá kapky vody a… Ach bože, dělám to zase.

Oukej. Profesionální sportovec má v pohodě tělo, to je toho.

Už jsem viděl hodně hezkých kluků s hezkými těly, nic nového. Jasně, v posilovně jsem potkával spíš korby, takové ty namakance, co by mě dokázali stokrát zvednout a ani by se přitom nezapotili, ale já mám raději hubenější typy. Ne přímo vychrtliny, ale kluky, co mají spíš přirozené, štíhlé svaly. Erik, bych řekl, že je něco mezi tím. Prostě dokonalá symetrie. 

A ten six pack. Eeee.

Hajzlík malej. Stejně to udělal naschvál. A já nemám důvod být z toho nesvůj. Přece jen jsem gay, přece jen jsem pořád teenager, přece jen se mnou stále dost mlátí hormony a sex jsem měl naposledy o prázdninách, což už je přes měsíc. Takže fakt není šokující, že vidím super tělo a mám… Nebudu o tom mluvit, protože o čem se nemluví, jako by neexistovalo. A jestli to není pravidlo, tak by rozhodně být mělo.

Přece jsem věděl, že je Erik hezký kluk. Hned první den, co jsem přijel a viděl ho, jsem si řekl jo, tak tohle je můj bratr, chodí oblékaný jako kripl, co ta čepice, panebože, ale jinak docela ujde. Což ze mě mluvilo jen rozhořčení z nového domova, ale hned následující den jsem dokázal naprosto objektivně usoudit, že můj nový nevlastní brácha je dost sexy, slavný a bohatý a mohl by mít každou.

Tím to pro mě haslo. Myslím, že v tomhle jsem vlastně docela dobrý.

Jasně, párkrát jsem se sekl a pokusil se sbalit heteráka, ale sotva jsem zjistil, že nekope za stejný tým, skončilo to. Prostě umím nemyslet na kluky, kteří jsou mimo moje možnosti, tak nějak to v sobě vytěsním a Erik byl přesně ten případ. Jenže on se prostě musel vyoutovat a otevřít zapovězenou bránu a já… Jsem jenom člověk!!!

Naštěstí ale nejsem zvíře, abych byl poháněný jen pudy. Dokážu rozpoznat, co je dobré a co špatné, a taky dokážu svému tělu poručit, aby drželo zobák, přestalo blbnout a vzrušovat se, dokážu sám sebe přesvědčit, že je to jen reakce těla, kterou můžu klidně ignorovat, nic víc.

Jen teda ještě nevím, jak do toho zapadají ty sny, o co se jako moje podvědomí snaží, ale to určitě časem přejde. Jo.

Fyzická přitažlivost je v důsledku jen jedna věc, kterou lze potlačit.

Teda… Skoro vždycky lze potlačit. Haha. Občas, když je člověk ve sprše, sám, tak… Hm.

Vždycky jsem myslel, že je Erik spíš po matce, protože mi připadali s Arnem hodně odlišní. Ale teď, jak ho pozoruju, usmívá se přesně jako jeho otec dneska dopoledne. Posrané sluníčko. Třeba je ve skrytu duše Erik optimista a šprýmař. Třeba, kdybychom se dali dohromady, bych mu za chvíli říkal: „Eriku, zlato, já vážně nevím, jestli je dobré nás takhle strašit.“

Nad takovými věcmi bych neměl přemýšlet. Sedí jen pár centimetrů ode mě, s pocitem, že po něm netoužím, se zlomeným srdce a já si tu zatím do deníku píšu, jak jsem z něj hotový.

Tak je se mnou něco v nepořádku? Ne?

Je to jako refrén Delicate od Taylor Swift.

Nevadí, že na tebe myslím?

Protože vím, že je to ošemetné.

Je v pohodě, že jsem řekla všechno tohle?

Je na to ještě příliš brzy?

Protože vím, že je to ošemetné.

Nebo ne?

(Bezva, teď mi to bude určitě celý večer hrát v hlavě.)

Mělo by to být snadnější. Spal jsem s hodně kluky, ale nikdy to nebylo tak, že bych někoho chtěl a nemohl ho mít. Erik je prostě zase ve všem posraná výjimka, takže ano, asi je to vůbec první kluk, kterého nemůžu, NESMÍM mít.

On by tohle určitě nepochopil. Jsem si tím naprosto jistý. Ale tady nejde jen o naše rodiče. Nejde jen o to, že jsme nevlastní bratři, ačkoliv už tohle je samo o sobě dost na hovno situace. Ale co je podle mě ještě větší překážka… Já to s ním strašně moc nechci pokazit.

Říkal jsem to už mockrát. Erik je pro mě v tuto chvíli natolik důležitý, představuje všechno na světě, je moje rodina, že to s ním nesmím pokazit. Nesmím s ním spát a pak koukat na jeho smutný výraz, až bude chtít víc, nebo všechno a já třeba nebudu moct.

Protože to by se stalo, ne? Kdybych mu řekl, že po něm od jisté doby toužím, vyspali bychom se spolu a… A co? Hm? Co by bylo dál?

Čekal by, že mu vyznám lásku?

Čekal by, že spolu zůstaneme? Že… A co já vím, co má v té svojí romantické hlavě.

Jenže tohle všechno je blbost.

Chodím v kruhu. Teda já sedím, ale moje myšlenky chodí v kruhu, pořád mám tendenci nad tím usilovně přemýšlet, jako kdybych snad mohl vykoumat něco nového, něco, co jsem předtím přehlídl. Ale to se nestane. Měl bych se s tím smířit.

Teď se Erik hezky usmál. Je fakt zvláštní. Kouká na staré závody, u kterých ví, jak skončí, a přitom působí u některých skoků vyloženě potěšeně a spokojeně, ačkoliv je třeba ani neskákal on. Což moc nechápu. Což mě opět vede k tomu, jak se mohl zamilovat právě do mě. Bože, vždyť my fakt nemáme nic společného.

Jeho život je snowboard a hory. Já hory nenávidím a na snowboardu jsem nikdy nestál a ani o to nějak nestojím.

Můj život je hudba. A Erik ji pravděpodobně za několik měsíců ani neuslyší.

Takže… Jak ho proboha napadlo, že se k sobě hodíme? Že bychom spolu mohli být šťastní? Že on by byl šťastný se mnou?

Začínám mít strach o jeho soudnost a mentální zdraví. Třeba je fakt blázen a nikdo to tak dlouho nevěděl, protože většinu času trávil sám. Vím, že to není pravda, ale bylo by to v mnoha ohledech lepší, protože pak bych nebyl v takové situaci.

A přitom… Jediné, co pro něj chci, je, aby byl šťastný. Absolutně totálně šťastný, protože mám hrozně rád, když se usmívá. Přesně jako teď.

Možná bych mu měl říct, že mu legračně trčí vlasy do strany, ale to by určitě zase zčervenal.

A taky nechápu, jak může být tak hodný. Je skoro jako…

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

15 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Karolína
25. 2. 2021 16:29

Ach 💛 tohle se tak hezky četlo 😊 Konečně pokrok a přiznání sám sobě 😍 Citila jsem lehkou satisfakci vůči Erikovym kapitola, prestoze to šlo cítit z Kasperova chování a zápisků už dyl, ale takhle narovinu, to prostě je hezčí 😊 a Oboustranné je to vždycky lepší, že jo 💕

Teď už jen aby si přiznal, že spolu budou šťastní oba dva a ze to za to stojí. Není to lehká situace, ale spolu to zvládnou.

A ted všichni doufáme, že Karen s Arnem se už nezvládnou vrátit zpátky, protoze vánice přijde dřív 🤞

holloway
25. 2. 2021 17:23

Aaaaach 😊😊😊 asi jsem se právě roztekla a i já dneska těžko hledám slova… Prostě aaaach 😊😊😊
Jsem hrozně nadšená, že jste tam zařadily tý úvahy o tom, že se Kasperdrží dál, protože s Erikem to nechce posrat. Přiznal si něco, co víme už dávno – že ho Erik přitahuje, ale očividně ještě není připravený na závazky a je to od něj hodně fér, že mu nechce dávat víc nadějí než je nutné.
A máme naději, že to Karen s Arnem vážně nestihnou…hurá.

Díky za kapitolu, byla úplně dokonalá.

holloway
25. 2. 2021 20:00
Reply to  holloway

PS: To jsem tu sama, kdo ulítává na after eights? Neměla jsem je roky, protože do těch supermarketově dostupnejch začli přidávat mléčnej tuk, ale teď jste mi je připomněly a jdu googlit veganský 🙂

Karolína
26. 2. 2021 21:08
Reply to  holloway

Jsem jediná kdo si musel googlit, co to sakra je? 😄 Ale jestli je to najaky zvraceny spojení čokolády a maty, tak to raději nechci vědět 😄

Káča
25. 2. 2021 22:15
Reply to  holloway

Né, after eight je fuj! 🙂 Dala jsem tomu asi 2x šanci, takže snaha byla. Ale nešlo to prostě! 🙂 Dám si místo toho křupky! 😀

holloway
25. 2. 2021 23:20
Reply to  Káča

To já už se úplně vidím, jak je křoupu a zapíjím mátovým čajem 😊. Ale zase nejsem křupkovej typ,tak je to asi spravedlivě rozdělěný (přece jenom cpát se obojím…to by to dopadlo).

Káča
26. 2. 2021 18:36
Reply to  holloway

Tak aspoň bychom se u krbu nepopraly. :)))

Káča
25. 2. 2021 18:06

Blé, hořká čokoláda s mátou. Naprosto s tebou souhlasim, Kaspere.

Květa
25. 2. 2021 20:14

Konečně si Kasper přiznal, že to není černobílé. Ale zaráží mě, jak odhodlaně působí… Tohle bude asi ještě na dlouho.