KASPERŮV DVACÁTÝ DRUHÝ ZÁPIS

Dokázal jsem to! Teda snad, ale zcela upřímně nemyslím, že teď by se to už mohlo posrat. Až na ten časopis, tím si pořád nejsem úplně jistý, ale mám dojem, že Erik nějaký papír používal. Já tomu ovšem nevěnoval prakticky žádnou pozornost, takže samo sebou nemám ani žádnou jistotu.

Žádná pozornost rovná se žádná jistota. To by rozhodně mělo být napsané na jedné z těch školních brožur, protože tohle je moudro, které se tady fakt vyplatí. A ne: nelízejte kovová zábradlí.

Asi bych měl při další třídnické hodině poznamenat, že při tvorbě brožur měl pomáhat někdo, kdo není místní, protože obyvatelé NIKDE evidentně nemají ani nejmenší potuchy, co by cizinci potřebovali vědět. Ale jak znám třídní, koukala by na mě tím svým soucitným pohledem a řekla něco ve smyslu: jestli se nabízíš, Kaspere, budeme za tvoji pomoc velice rádi. A na to bych já musel reagovat stejně soucitným tónem, ačkoliv bych žádný soucit necítil. Ne, děkuji, slečno Kranková, já opravdu nemám zájem pomáhat s tvorbou naprosto debilních a zbytečných brožur, protože já – ukázal bych na sebe – já mám alespoň nějaký život a především soudnost.

Načež ona by namítla: Ale Kaspere? Jakou soudnost? O čem to mluvíš? Jaký život?

A co by mi potom zbývalo? Co by mi zbývalo, než přikývnout, než přiznat, že má do háje pravdu, že nemám žádný život a žádnou soudnost a žádné argumenty a nic, vůbec nic, takže bych úterní odpoledne trávil s partou podivínů, vlastně byl jeden z nich a říkal: když sem někdo přijde, potřebuje vědět, jak má rozdělat oheň! Nebudete tomu věřit, ale lidi z města většinou vědí, že nemají olizovat zábradlí a hrát si s rampouchy!

BOŽE!

Celá ta situace s brožurami mi úplně zkazila náladu, takže totálně přebila radost z toho, že jsem rozdělal oheň. Ne, počkat. Že jsem rozdělal oheň v krbu. Ne, počkat. Že jsem rozdělal oheň v krbu úplně sám. Ne, počkat. Že jsem rozdělal oheň v krbu úplně sám potmě. Během vánice. A ještě navíc, a tohle bude už absolutně poslední gradace, kterou k tomu přidám, protože nechci být jako Arne a dělat z totálních obyčejností extrémní zážitky, jelikož kdybych byl jako Arne, musel bych navždy žít s tím pocitem, navždy mít na sobě tuhle hanbu, navždy být zavrženíhodná bytost a… Tím nechci říct, že je Arne zavrženíhodný, to asi ne. Není to úplně hrozný člověk, i když teda dle mého názoru není ani nejlepší otec, jen prostě jeho schopnost cokoli vyprávět je naprosto otřesná a já nechci dopadnout jako on. Takže… Tím vším se snažím říct, že… Vůbec nevím, co se tím snažím říct. Totálně jsem se ztratil.

Jo.

Chci tím říct, že jsem navzdory svým nezkušenostem dokázal rozdělat oheň v krbu úplně sám, potmě, během vánice a v hrozné zimě!

Tak. Ano. Oheň hoří a já ho rozdělal. Jsem dobrej.

Rozdělal jsem oheň v krbu.

A ošukal bráchu.

Aaaaaa! TAKOVÝ DEBIL. Já jsem takový debil. DEBIL. DEBIL DEBIL DEBIL DEBIL. Debil. Debil debil debil!!! DEBIL.

Panebože!!!

Jedna z uvolňovacích technik dýchání je takzvaně krabicový dech. Naučil mě ho Jonas, protože to byl mistr na úzkosti. Ne že by někdy nějakou měl. Jen měl takový strach, že by ji mohl dostat, že se naučil všechny techniky, jak ji případně potlačit.

Takže krabicový dech. Nádech na čtyři doby, výdrž na čtyři doby, výdech na čtyři doby, výdrž na čtyři doby, nádech na čtyři doby… Jenom to psát, tak jsem klidnější. Fakt. Totální zen. Občas kouknu do ohně, jak krásně hoří, a cítím neuvěřitelný klid a mír, ačkoliv stále slyším vichr. Okenice pořád drží, dům taky, je tu docela teplo a jídlo nedochází. Vlastně na tom nejsem tak špatně, abych tu seděl a měl úzkost a musel praktikovat krabicový dech. Navíc je to určitě kravina, nic takového mi přece nemůže pomoct, protože kdyby mohlo, už bych určitě cítil nějaké zlepšení.

Ale já žádné necítím! Ne, necítím vůbec žádné zlepšení, pořád je to všechno absolutně totálně šílené a já nevím, jak mám tohle od háje rozdýchat.

Měl bych se tomu postavit čelem a ne předstírat, že k tomu nedošlo. Stejně, až se Erik vzbudí, tak mě nenechá na pokoji, dokud neuslyší alespoň nějaké stanovisko. Takže bych nějaké stanovisko měl zaujmout. Že ano.

Zaujímám stanovisko.

Akorát ještě pořád nevím jaké.

Jaké stanovisko se v takové situace vůbec dá zaujmout? Fakta jsou jasná. Erik je můj bratr, jasně, není biologický a podle vzhledu i chování je naprosto jasné, že nemáme společný ani jeden maličký, zatoulaný gen. Jenže… Držme se faktů. Ještě pořád se jmenuju Naes Peterson a v tento okamžik máme stejné rodiče. Moje matka viděla jeho otce nahého. Spala s ním. Spí s ním. Je za něj vdaná, možná budou chtít časem i jedno společné dítě. Jasně, nejsou nejmladší, ale pořád jsou ve věku, kdy by to šlo, takže by tady potom pobíhalo spojení genů mezi mnou a Erikem.

Malej… ESPER s blond vlasy, blázen do hudby, možná trochu upjatý, ale na druhou stranu komunikativní. Nebo KASPIK (haha) černovlasý, divoký, ale disciplinovaný milovník hor.

Nádhera. Naprostá nádhera, vůbec mi při té představě nevyskakuje vyrážka.

A pak budou společné Vánoce, sejdeme se celá rodina – já, máma, Arne, Erik a Esper, budeme předstírat, že je všechno v pohodě, záříme štěstím, zpíváme koledy a hahahihi a já přitom budu vědět, že jsem spal s bráchou mého bráchy.

Tak není to ujeté?

Asi to přeháním. Matka dala mockrát najevo, že žádné další dítě nechce, jedno je prý až moc (má recht). Jenže i pak bude pořád platit, že si vzala Arneho a já a Erik…

Kdyby moje svědomí právě teď mohlo mluvit, což nemůže, protože je právě zabrané do srdceryvného, zoufalého jekotu, tak by určitě řeklo něco ve smyslu, že teď musím udělat to, co je správné. A já bych samozřejmě chtěl vědět, co by to mělo být. Co je správné v takové chvíli, protože on to není jen tak osamělý poser, nene, on je to dokonce poser na druhou.

Nejenže jsem spal se svým bráchou. Já spal dokonce s klukem, co je do mě podle všeho zamilovaný. A ty dvě osoby – brácha a zamilovaný kluk – jsou ve skutečnosti jeden. Takže ano, poser na druhou. Tudíž prosím moje svědomí, prosím, přestaň ječet, přestaň dělat kravál, seber se a řekni mi, co mám dělat. Co mám udělat, až Erik otevře ty svoje velké, zelené oči a bude na mě koukat jako pejsek, protože zatím na mě mluví jen ta druhá část, co nevím, co je zač, ale je děsně sarkastická a pesimistická zároveň a už nejmíň tisíckrát mi oznámila, že je to stejně jedno, nejde nic udělat, posral jsem to, tohle prostě nespravíš, protože jak bys chtěl spravit to, že ses udělal do vlastního bráchy, ty jedno odporné čuně, panebože já nevím, nějak to musí jít vyřešit, nejde, musí… AAAAaaaa.

Zajímalo by mě, jestli bych dřív uletěl, nebo mě zasypal sníh, kdybych vyšel ven. Erik by docela určitě přehnaně jistým hlasem řekl, že ani jedno, jelikož v takovém počasí bych zmrzl. Jak jde o vánice, je nesmyslně praktický. Je nesmyslně prakticky ve všem. Nikdy nejedná srdcem, za každým jeho rozhodnutím stojí rozum, logika a věda. Realista. Erik realista Peterson.

Jenže pak přijde na lásku a tohle všechno najednou neplatí? Kdo se v něm má teda vyznat, když je ochotný zahodit všechno, čím je? Nevadí mu, že se naši rodiče vzali. Nevadí mu, že jsme bráchové. Nevadí mu, že se k sobě nehodíme. Že to prostě není dobrý nápad. Ne.

Záleží tu jen na lásce, Kaspere. Jestli mě miluješ, Kaspere, nic dalšího není důležité. KASPERE. To má beztak z těch romantických filmů, na které ho nutím koukat, a on pak v polovině vždycky usne, protože jak pokaždé tvrdí, je nesmírně unavený z tréninků, akorát začínám mít podezření, že to dělá jenom proto, aby si na mě mohl položit hlavu, jelikož ví, že bych ho nevzbudil!

Možná je to všechno z jeho strany jedno velké předstírání, aby se mě mohl dotýkat, přitom poslouchat filmová moudra a pak mě jimi bombardovat.

Asi má pravdu, neříkám, že ne. Na lásce záleží, to je fakt, ale na které přesně? Na jeho lásce? Na mojí lásce? Na lásce našich rodičů? Na lásce mě a mojí matky? Protože každá z nich přece něco znamená a dle mého názoru se některé druhy těch lásek vyloženě vylučují, protože jestli miluju svou matku, tak pak jí tohle všechno nemůžu udělat, ne?

S mámou máme komplikovaný vztah, není to tajemství, ale to přece neznamená, že…

Je to jedno. Je to jedno, protože bez ohledu na to, co cítí Erik, mělo by rozhodovat i to, co cítím já. A tu část mě, která právě dostala šílený záchvat smíchu a tvrdí, že tohle právo jsem ztratil včera večer, když jsem Erika políbil, neposlouchám. Neposlouchám, protože včera večer, dneska v noci, šlo o zkrat. Obrovský, šílený, nepochopitelný zkrat, který…

Chtěl jsem napsat, který nic neznamenal, ale to bych lhal a vzhledem k tomu, že jde o deník, připadá mi to jako hloupost a de facto bych lhal jen sám sobě, takže to psát nebudu, protože včerejší večer… něco znamenal.

Nechci myslet na to, co. A z nějakého důvodu mám pocit, jako kdybych měl každou chvíli brečet, což je přece k smíchu, nemám důvod fňukat kvůli něčemu, co bylo nepředstavitelně krásné a úžasné. Zároveň to tomu všemu ani moc nepomáhá, protože kdyby to bylo na hovno, tak by třeba Erikovi došlo, že to mezi námi nefunguje, odmiloval by se, to se někdy po špatném sexu stává, a oba bychom mohli žít s pocitem, že jsme to zkusili a hotovo, odteď už budeme jen ti bratři s malým tajemstvím.

Ale ne, ono to muselo být takové.

Jo, měl jsem za život pár fakt hodně dobrých sexů. Dokonce i dva totálně skvělé a odpalující, takže mám srovnání, na rozdíl od Erika, a fakt nevím, jak to s ním mám řešit, jak se mu mám podívat do očí a říct mu, že mezi námi dvěma je to prostě hrozně komplikované, když víme, oba, že včera večer, dneska v noci, jsme se milovali, zatímco nad námi zuřila vánice, hořel krb a v jednu chvíli to bylo, jako kdybychom… Do prdele, i já z toho byl v prdeli!

Pořád jsem. Pořád z toho jsem v prdeli a netuším, co mám dělat. Panebože!

Nevím, co cítím. Zrovna teď. Je to jen obrovský chaos uvnitř mojí hlavy, do kterého svědomí pořád ječí, a já mám pocit, že mi ta hlava praskne. Možná, že až se Erik vzbudí, bude tu všude na zdech rozteklý mozek a krev a moje tělo bez hlavy, což by pro mě bylo v tuto chvíli vysvobození.

Milý osude,

který jsi tohle všechno zařídil, NENÁVIDÍM TĚ.

Vybavuje se mi píseň Doom Days od Bastille. Je to už hodně dlouho, co jsem ji slyšel naposledy, ale v tomhle ohledu mám dokonalou paměť, takže mi hned naskočila melodie. I slova.

Když sleduji hořet svět, všechno na co myslím, jsi ty.

To je pravda, Eriku. Myslím na tebe často, některé dny pořád. Od rána až do večer a všechno, co dělám, mi tě nějakým způsobem připomíná. Asi je to normální, když spolu trávíme tolik času.

Zůstaneme offline a nikomu se nic nestane. Schováváme se před skutečným světem. Jen si nikdy, nikdy nečti komentáře. Zničili jsme tenhle dům jako planetu. Úplně jsme se přestali ovládat.

Ty ses přestal ovládat mnohem dřív. Ale byl jsem to já, kdo to nakonec definitivně odpálil. Ležel jsi tak blízko a já myslel, že spíš. Koukal jsem na tvoje rty, víčka, řasy… Nechápu, jak sis mohl myslet, že by ses mi mohl nelíbit. A ta jedna pusa měla být tajemství. Mým tajemstvím, které se tě vůbec netýkalo, ale stejně jako vždycky… Tys jen předstíral, že spíš, co?

Věř mi, že mě napadlo, že bych neměl. Prolétlo mi to hlavou aspoň tisíckrát, ale ta tvoje touha v očích… Ta je zatraceně nakažlivá!

Úplně jsme se přestali ovládat…

A přitom je ta píseň o závislosti na telefonu.

Erik pořád spí. Jednou jsem mu dovolil, aby se válel do devíti a velepán teď myslí, že to tak bude každý den, nebo co. Ne, vlastně je dobře, že spí, protože já zaujímám stanovisko a na to by mě asi neměl rušit. Jen by mě stahoval na svoji stranu a já potřebuju zůstat objektivní.

Jako tenkrát, když mi paní Morrisová položila tu zrádnou otázku, jestli mám raději hraní na klavír, nebo na housle. Jasně, na klavír hraju odmalička, měl jsem skvělou učitelku a naučil se ty nejlepší a nejnáročnější skladby, ale housle mají taky svoje kouzlo. A nikdo mi ho neukázal, nikdo mi neřekl, jak ho najít, prostě jsem ho musel objevit sám, postupně, po sedřených prstech a hodinách a hodinách šmidlání.

Paní Morrisová tenkrát očekávala, že vyberu klavír, viděl jsem jí to na očích, ale to by ani pro jeden nástroj nebylo fér, takže jsem musel odejít z místnosti, aby mě nemohla ovlivňovat.

Nejlepší na téhle historce je, že si už nepamatuju, co jsem vybral.

Ale určitě to byla těžká volba, zatraceně těžká, protože oba nástroje jsem totálně absolutně miloval a měl jsem dojem, že když vyberu jeden, tomu druhému to bude automaticky líto. Dokonce i teď bych si nebyl jistý. Jasně, ještě pořád jsem si nekoupil housle, takže jsem na ně nehrál od chvíle, co jsem se přestěhoval do NIKDE, ale to by nemělo být rozhodujícím faktorem.

Navíc, až odtud odejdu, je víc než pravděpodobné, že jednou si spíš pořídím housle než klavír, protože podle všeho budu chudý číšník, možná barista, a budu rád za otřískané, staré housle z bazaru. Navíc už trochu brnkám i na kytaru. Ne že bych měl v hudební nauce tolik času, ale ono to fakt není tak těžké. A hrát na kytaru je paráda, takže i tu bych měl zahrnout do výběru a to už začíná být docela náročné. Klavír, housle, kytara? Jak mám mezi tím vybrat?

Problém je někde jinde.

Problém je v tom, že neumím udržet myšlenku a řeším TOTÁLNÍ KRAVINY.

Jsem si jistý, že to můj mozek dělá schválně. Tak strašně se nechce postavit situaci čelem, že raději vymýšlí způsoby, jak mě svést na scestí. To znamená do bezpečí, protože postavit se situaci, zaujmout stanovisko, mi brutálně zvyšuje srdeční tep a je docela možné, že bych během zaujímání mohl dostat infarkt. Takže mozek se mi jen snaží zachránit život. Za to bych se na něj neměl zlobit.

Nic to ovšem nemění na faktu, že Erik nebude spát věčně.

Chvíli jsem na něj koukal. Když je vzhůru působí hrozně dospěle, jako by mu bylo aspoň třicet, vůbec bych netipoval, že mu teprve bude osmnáct. Na druhou stranu… V mnoha ohledech bych zase řekl, že je rozhodně mladší než já, takže je to asi jedno. Ale když spí, vypadá rozhodně jak mimino. Sice vždycky usne jako Dracula v rakvi, na zádech s rukama podél těla, ale sotva to zalomí, hned se převalí na bok a kolena přitáhne k sobě.

Možná žádné stanovisko zaujímat nemusím. Možná jde jen o to přijmout, co se stalo, že se to stalo a zbytek vyřešit tak nějak v průběhu. I když to zní jako kravina, ale tak hlavní je…

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám deníkový zápis? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
2. 3. 2021 12:20

Co na to říct, Kaspere… Ráno moudřejší večera!
Však on tě Erik zase ukotví… ;).

Květa
2. 3. 2021 12:38

Přesně tohle. To bylo jasné. Je mi ho líto, jak moc to prožívá a mává to s ním. A nad jeho úvahami o lásce se mi svíralo srdce. Jak mluvil o matce. Jakou si dělá starost, jak by to všechno dopadlo…
Je to tak krásné, ale tím bolavým způsobem.

holloway
2. 3. 2021 16:25

Hurá, doufala jsem, že bude velmi brzo zápis, protože jsem čekala, že bude Kasper mírně řečeno vyšilovat. Sice teda je ze zápisku poznat, že má v hlavě pořádnej bordel, ale zase jsem měla obavu, že se to bude snažit víc popírat. Na to, že je to Kasper, mi přijde, že se k tomu staví celkem racionálně 😀 Přiznal si, že to něco znamenalo a že je z toho úplně v prdeli, to je velký krok kupředu v přijetí skutečnosti, že láska existuje. „Možná žádné stanovisko zaujímat nemusím. Možná jde jen o to přijmout, co se stalo, že se to stalo… Číst vice »

MaCecha
3. 3. 2021 19:14
Reply to  holloway

Máš pravdu, holloway, věta „A ošukal bráchu.“ mě taky dostala :D.

Tereza
3. 3. 2021 23:22

Jako chápu Kasperovo morální dilema…je to vážně dost na nic a komplikovaný. Ale na druhou stranu…podle mě to nemůže být zase tak nestandardní situace, když se vezmou rodiče dospívajících dětí, které spolu nevyrůstaly, a najednou spolu tráví spoustu času a ještě doma, je podle mě dost velká pravděpodobnost, že se do sebe třeba zamilují. A v tomhle konkrétním případě…Kasperova máti by možná mohla být ráda, že si její, podle ní nezvedený, synek našel nějakého slušného a hodného kluka, kterého ještě k tomu ona dobře zná, a nevodí si nikoho domů jako dřív. Že je spokojený navzdory tomu, jak to na… Číst vice »

Karin
7. 3. 2021 17:20

Prostě to Kaspere vem na vědomí že miluješ Erika,