Szabi

---

Hlína je měkká, v noci pršelo. Vezmu ji mezi prsty, promnu a dívám se na ni. Lepí. A v pozadí hraje nějaká odrhovačka, skoro jako kdybych byl ve filmu. Nehledě na můj původní návrh, aby během obřadu ponechali hrobové ticho.

Tenhle dvojsmysl vůbec nikdo nepochopil.

Třu o sebe prsty, abych je očistil. Když ke mně začnou přicházet lidi a říkají „upřímnou soustrast“ ve snaze změnit tuhle trapnost v něco kýčovitého, vrazím ruce do kapes. Podívám se na matku, která stojí vedle mě. Má sklopenou hlavu a po tvářích jí tečou slzy. Potom pohlédnu na Callaghana a zeptám se, jak dlouho to ještě bude trvat.

„A nechcete říct pár slov?“ Vypadá překvapeně, takže o poznání hloupěji než předtím. Je navlečený v černém saku, aspoň o číslo menším. Dokonale zapadá mezi ostatní, kteří postávají vedle rakve.

V kapse nahmatám pár bonbónů a hádám jejich barvu. „Těžko,“ odseknu. Ačkoli bych mohl říct, že mě odchod té staré svině ani trochu nemrzí.

„Já ho znal,“ pokračuje Callaghan dutě. „Byl to dobrý člověk.“

Mimoděk si vzpomenu na jeleny, které jsme měli v zahradě. Otec je krmil a lovil. Občas dotáhl za paroží mrtvé tělo do předsíně a čekal, že ho za to pochválím. Že mu pomůžu jelena naporcovat, a pak se z toho udělám.

Kývnu na matku a naznačím jí, že je čas jít. Naposledy se rozhlédnu a uložím si obrázek hřbitova pro pozdější zpracování. Kaple má z podhledu zajímavou perspektivu.

Otevřu dveře od auta a nechám matku nastoupit.

Callaghan řídí. Dost mizerně. „Kolik vám je let?“ prohodí přes rameno. Potom vrhne postranní pohled na matku, která pořád fňuká. „Uvažujete o zplnoletnění? Stálo by to za úvahu… Přišlo to tak náhle.“

Neodpovím. Dívám se z okénka, jak projíždíme městem, k domu, kde jsem strávil většinu života. Kdybych vrazil ruce ještě hlouběji do kapes, nejspíš bych je proděravěl.

Jak auto zastaví na příjezdové cestě, vylezu jako první, navzdory tomu, že vůbec nechci vystoupit. Protože se mi vrací vzpomínky. I při pohledu na velká zavřená vrata.

„A co s domem?“ Callaghan si kapesníkem otírá zpocené čelo.

„Prodat,“ řeknu klidně.

Matka chce něco namítnout. Vím naprosto přesně co, ačkoli jí nejde přes vzlykání rozumět. 

„Prodat,“ zopakuju zřetelně a probodnu ji pohledem.

Skloní hlavu. Vlastně ji skloní úplně stejně, jak to dělala, když na mě otec řval. Když podváděl. A trestal.

Je submisivní a IQ má lehce pod průměrem, takže mi v ničem nebude odporovat. A já… Právě jsem zdědil několik milionů.

x

Navzdory nově nabytému bohatství je mi pořád šestnáct, takže musím po víkendu zpátky do školy. Sednu si do jedné z volných lavic a vytáhnu učebnici informatiky, abych měl na čem ležet.

Bane mě nechává na pokoji. Kulhá po třídě a opírá se o dřevěnou hůl, protože má nemocné koleno. Je to taková malá fňukna, podobně jako matka, ale v podstatě patří k mým nejoblíbenějším učitelům. Občas se na něco zeptá a já odpovím, abych mu udělal radost.

Když jsem odešel z domu, moc peněz jsem neměl. Otec prohlásil, že jsem nevděčný, a že se na mě může tak akorát vysrat. Řekl to schválně, abych ho prosil. A kdybych ho prosil, dostával bych kapesné.

Což pro mě bylo nemyslitelné.

Takže jsem skončil ve studentském bytě, v pokoji s dalšími dvěma kluky a malou, věčně špinavou sprchou. Věděl jsem, že si musím sehnat práci. A taky jsem věděl, v čem jsem dobrý.

Zvládnu naprogramovat a opravit prakticky cokoli.

Jednou po hodině jsem zašel za Banem a zeptal se ho, jestli bych pro něj nemohl pracovat. Věděl jsem totiž, že mu práce učitele moc nevynáší, a že si přivydělává prací pro firmu, která vyrábí počítače a zapojuje internet v domácnostech.

Řekl jsem, že to umím s počítači. Obecně jsem to nijak nerozváděl. Chápu sociální inženýrství, vím, kde stáhnout programy na prolomení hesel, a jak se dostat k užitečným informacím na dark webu. Ale to je moje věc.

Taky jsem řekl nějaké hovadiny o rozvrácené rodině a zlém tatínkovi, a citlivka Bane na mě brzy přehodil část svých povinností. Jezdili jsme spolu po domácnostech, on se svěřoval se svým posraným manželstvím, já kýval a občas jsem mu řekl vtip. Třeba: „Představ si, že jdeš po ulici a potkáš chlapa, co má místo hlavy dýni. Řekneš: Pane, co se vám stalo? A on na to: Chytil jsem zlatou rybu a měl jsem tři přání. Být boháč. To se mi splnilo. Mít sexy ženu. To se mi splnilo. A nakonec jsem chtěl místo hlavy dýni.“

Když Bane pustí prezentaci a dokulhá za katedru, vytáhnu z brašny sešit a napíšu si, co všechno je třeba zařídit. Papírování zvládnu s klidem. Jednat s Callaghanem taky. Na něm je dokonce vidět, že mě bere zavděk, obzvlášť po tom, co se mu matka v telefonu hned několikrát zhroutila. Zbývá málo, hodně málo, abych se mohl doopravdy koupat v penězích a dělat z nich vlaštovky.

Příštích několik týdnů mě čeká hodně práce.

Vyřizuju dědictví. Callaghan se ptá, jestli chceme opravdu prodat dům. Trvám na tom. S realitním makléřem, který má abnormálně velké nosní dírky, vybírám novou nemovitost. Vyberu dům v klidnější části města, se zahradou obehnanou vysokým plotem.

Je v něm jenom jedna ložnice a matka se ptá, kde budu spát.

Řeknu, že v obýváku na sedačce.

Vzhledem k tomu, jak na tom matka po fyzické a psychické stránce je, pravděpodobně co nevidět zemře, nebo ji budou muset hospitalizovat. První možnost by byla praktičtější, ale vím, že bych na to neměl spoléhat.

Když se zastaví Callaghan s dokumenty, které by měla podepsat, podepíšu je já. Je to pro nás všechny pohodlnější.

Trávím hodně času u počítače, ať už v obýváku, anebo po kavárnách. Veřejná wifi není zrovna praktická, stejně jako lidi za zády u jiných stolků, ale pořád lepší než být doma s matkou. Jakmile nemluví a jen se plouží kolem jako přízrak, tak mě vlastně ani neruší. Horší jsou chvíle, kdy se mě snaží vychovávat, anebo projevuje city.

Nebo když něco chce.

Rufusi, mohl bys…

Občas jdu k jejím dveřím a poslouchám. Přemýšlím, jestli se oběsila na šňůře přivázané k topení. Lustr by ji asi neudržel. Ale ona nakonec pokaždé vyjde ven a udělá něco normálního, jen aby mě rozčílila.

x

Uprostřed tolika povinností, které zahrnují starost o dědictví a péči o nemocnou matku, na Banea málem dočista zapomenu, a tak mě překvapí, když mi jednoho dne zavolá.

A ještě víc mě překvapí, když na tu práci kývnu. Protože peníze jsou na účtu, sice ne mém, ale pochybuju, že ona by se na něj dokázala dostat.

Bane mě vyzvedne v centru před kavárnou. Ptá se na novinky.

Intuice mi napovídá, abych v něm dál živil přesvědčení, že jsme přátelé, protože člověk jako on by se mi v budoucnu mohl hodit.

Neřeknu, že jsem se přestěhoval, a místo toho vyprávím historku o jedné spolužačce, se kterou jsem byl venku. Není to pravda, ale Bane mi dá pár stupidních rad o ženách a cítí se důležitě.

Když mu řeknu vtip o chlapovi, co stojí na ulici a křičí: „Loutky! Loutky!,“ směje se nahlas.

Po nějaké době zastaví na štěrkové cestě u obyčejného rodinného domku. Společně dojdeme ke dveřím, a zatímco Bane klepe, já se znuděně rozhlížím kolem.

Otevře nám podsaditý čtyřicátník a děkuje Baneovi, že přijel tak rychle.

Uvnitř je cítit domácí jídlo. Nějaké dusné masité sračky. S díky odmítnu kafe a následuju Banea nahoru do patra, kde je pracovna a v ní obyčejný stolní počítač.

Trochu předpotopní model, co připomíná obří krychli.

„Takže vám nefunguje internet,“ zamručí Bane. Sedne si za stůl a začne klikat myší. „Jak dlouho jste u naší společnosti?“

„Pár měsíců.“

Shodím brašnu na zem a rozhlížím se kolem. Na polici je spousta knih a těžítko, kde je falešný sníh a miniatura Golden Gate Bridge.

Majitel domu si všimne, na co se dívám, a řekne: „To je visutý most v San Franciscu. Vede přes průplav Golden Gate v Kalifornii. Líbí se ti?“

Nelíbí se mi, že zvolil familiární tón. Šťouchnu do těžítka prstem. „Přes průliv,“ řeknu klidně.

„Cože?“

„Vede přes průliv. Průplav je umělá vodní cesta. Tohle vzniklo přirozeně.“ Odstoupím od něj, protože je cítit jako pečená husa a zelí, a začnu si prohlížet fotografie. Podle všeho šťastné, Bohem posvěcené manželství. Prohlížím si členy rodiny. Jednoho po druhém.

A potom přestanu dýchat.

Natáhnu ruku a jednu z fotografií, tu největší, přitáhnu k sobě. Ukazováčkem poklepu na asi čtrnáctiletého kluka se slámově žlutými vlasy. „To je Dustin,“ vydechnu tiše.

„Kdo?“ zeptá se pán domu nezaujatě. „Jo aha. Nene. To je Mattias, můj syn…“ Dojde k Baneovi a nakloní se k němu, aby mu nadiktoval heslo k wifi, u které nemá nastaveno automatické připojení.

Každopádně, v tu chvíli mě začne zajímat. On a jeho velká šťastná rodina. Všechno, co se týká kluka jménem Mattias.

Přinutím se položit fotku. Na skle zůstane po mém prstu skoro neviditelný otisk.

Jasně, že to nemůže být Dustin. Ale taky nemůže být náhoda, že jsou si tak podobní.

Jsem trochu zmatený.

„Pojď sem, Rufusi,“ řekne Bane, a mně chvíli trvá, než si uvědomím, co chce. Otočím se, narazím do stolu a shodím tužky, naskládané v keramickém hrnku.

Ucedím omluvu, posbírám je a stoupnu si vedle Mattiasova otce. Snažím se na něj nezírat. Nedělat nic divného.

Snažím se být právě tak nezajímavý jako ořezávátko, které zůstalo ležet na koberci. Protože nechtěná pozornost by mi mohla spíš uškodit.

Pohlédnu na monitor a můj mozek zpracuje všechny informace, co se k němu dostanou. Okamžitě pochopím, kde je chyba. A jak to přes pár kliknutí vyřešit.

„Nevím si s tím rady,“ přizná Bane.

Kousnu se do jazyka. Jistě, mohl bych říct, o co jde a úplně ten jeho vlašský mozeček ohromit, ale – nepodívám se na fotografii, kde je Mattias! – slyším sám sebe, jak říkám: „Můžu si k tomu sednout?“

Bane mi vyhoví.

Vyzkouším pár věcí, u kterých jsem si jistý, že nebudou fungovat. Počkám, až jejich pozornost trochu otupí, a potom… Stojí mě to hodně sebeovládání a maximální opatrnost, ale nakonec se mi podaří celou věc ještě víc zkurvit. Na první pohled se zdá, že je to v pořádku, ale při podrobnějším zkoumání by i Bane zjistil, co jsem udělal.

Je to risk.

V jednu chvíli chci zariskovat ještě víc, postahovat všechna data z téhle krabice a nahrát si je na Cloud, protože u sebe nemám flashku. Projít rodinná alba. Ale neměl bych být tak horlivý, na to bude ještě dostatek času.

Zvednu koutky. „Opraveno. Internet běží. Připojení je bezpečné. A nainstaloval jsem vám nový antivir. Chtělo by to, abyste občas projel počítač. Taky se občas hodí vyčistit mechaniku. Ukládá se v ní prach a to může poškodit přehrávání CDček.“

Bane vypadá potěšeně a nic po mně nekontroluje.

Mattiasův otec taky vypadá spokojeně, což se ovšem na sumě, kterou platí, nijak neprojeví. Vede nás po schodech dolů a mně hučí v uších. Jsem nudný kluk přes počítače a není na mně nic, kvůli čemu by si mě mohl pamatovat.

Rozhlédnu se, jestli ho neuvidím. Aspoň jednou, na krátký okamžik.

Nic.

A návrat domů je krok do prázdna.

Matka čeká v obýváku a k mojí nelibosti sleduje kuchařskou show. Na stolku, který přisunula ke gauči, je zpola vypitý šálek čaje.

Úmyslně dělám hluk, ale když přijdu blíž, stejně sebou trhne.

„Už jsi zpátky, Rufusi? Jak ses měl ve škole? Máš nějaké úkoly?“

„Všechno je v pořádku,“ řeknu, abych se jí zbavil. Napustím vodu do varné konvice a začnu připravovat kafe.

„Jsem ráda, že tu jsi. Pojď si ke mně sednout, pojď mi něco říct.“ Poklepe na gauč vedle sebe.

Chvíli přemýšlím o tom, jestli jí chrstnout vařící vodu do obličeje. Místo toho otevřu lednici, abych si mohl vzít mléko. A moje ruka sáhne do prázdna.

Krabici najdu přehnutou napůl a hozenou v koši.

Nadechnu se a zabubnuju prsty o kuchyňskou linku. „Proč jsi to vyhodila?“

„Co? Aha… Chutnalo divně, asi bylo zkažené.“

„Bylo v pořádku. Naprosto v pořádku. Normální mandlové mléko. Nebudeš vyhazovat moje věci, jasné?!“

„Jasné,“ řekne okamžitě a poulí na mě velké hnědé oči.

Zakroutím hlavou, vezmu kafe a odploužím se na chodbu. Z futer, ve kterých jsou dveře vedoucí do sklepa, se odlupuje barva. Kus oškrábu, až mi zůstane za nehtem.

Stlačím kliku a rozejdu se dolů. Jsou tam regály, pach starých knížek a staré nafukovací lehátko. Lehnu si do něj, kafe položím na podlahu vedle sebe a zírám na strop.

Po ruce mi přeběhne sklípkan.

Musím vymyslet, jak to zařídit, abych jel příště bez Banea. Možná bych mu mohl dát něco do čaje. Možná bych měl prostě počkat, až se to vyřeší za mě.

Unaveně usnu. Spím několik hodin a po probuzení mě bolí za krkem. Lehátko se z poloviny vyfouklo.

Dojdu do obýváku a hrnek odnesu do dřezu. Matka už tam není, takže odnesu i její hrnek a svalím se na sedačku. V rychlosti vypracuju úkoly do školy, osprchuju se a trochu si zkrátím vlasy. Jsou jemné a prokluzují mi mezi prsty.

Když se vrátím k televizi, začíná Matrix.

x

O několik dní později, zrovna když beru ze skříňky učebnice, ke mně dokulhá Bane. Má na sobě ošklivé hnědé sako a v mnohém připomíná Callaghana. Poznám na něm, že moc nespal. Pod očima má černé kruhy a jeho nos vypadá větší než jindy.

„Rufusi,“ začne klidně, „myslíš, že bych tě mohl o něco poprosit? Volal pan Mawer, ten u kterého jsme zapojovali internet… Prý mu na ploše neustále vyskakuje okno s podezřelou ikonou, která –„

Vypadá jako Noemova archa, doplním v duchu.

– „vypadá jako Noemova archa,“ řekne Bane. „Vůbec nevím, o co jde, ale podle mě je ten chlap prostě totální antitalent. Zajel bych tam, ale spěchám na kontrolu a šéf chce, aby se na to někdo podíval už dneska. Prý se s Mawerem znají nebo co. Myslíš, že by ses toho mohl ujmout? Vyhodím tě tam, až pojedu na kliniku. Nejspíš o nic nepůjde, ale chci projevit dobrou vůli, však víš. Stačí, když budeš předstírat, že se to pokoušíš vyřešit a všichni budou mít radost.“

„Jasně.“

V tu chvíli mě napadne, že kdyby Bane visel v osmém patře za okap, možná bych ho zachránil. Ale nechci být přehnaně sentimentální. Podaří se mi tvářit tak, že mě to vůbec netěší, a že to dělám pro něj.

Jsem ovšem v dobrém rozpoložení, takže následující hodinu odevzdám písemku z fyziky mezi prvními. Potom si podepřu bradu a zírám z okna.

Mattias Mawer. Mattias. Mawer. Lepší jméno jsem snad ještě nikdy neslyšel.

Když zazvoní, spěchám ven.

Bane čeká na parkovišti a kapesníkem otírá stěrač. Cestou mluví o klinice a o svojí bývalce. Moc ho neposlouchám, ale snažím se občas zareagovat nějakým příhodným citoslovcem. Za to všechno mi to stojí.

Konečně dorazíme na místo. Ledabyle Baneovi mávnu na rozloučenou a jdu ke dveřím.

Zaklepu. Jsem nervózní. A když otevře on, rozbuší se mi srdce.

„Ahoj.“

Je o několik centimetrů menší než já. Má na sobě tričko s obrázkem tučňáka, kde je napsáno Objevil jsem Antarktidu. Krátké slámově žluté vlasy, mnohem zářivější než na fotografii. Světle modré oči. Až neuvěřitelně světlé. Nikdy jsem nic takového neviděl.

Faktem je, že jsem se až doteď díval lidem do očí jenom zběžně, ale…

„Přišel jsem kvůli počítači. Tvůj táta volal panu Baneovi,“ řeknu mile.

Usměje se a ustoupí, abych mohl vejít. Což udělám jako v mlze a málem přitom narazím do futer.

Jakoby omylem se Mattiase dotknu. Loktem zavadím o látku jeho trička. Vdechnu vůni. A takhle zblízka vidím, že se mu na krku houpe stříbrný křížek.

„Mattiasi!“ ozve se odněkud z kuchyně ženský hlas a rozbije kouzlo okamžiku. „Pojď mi pomoct s prostíráním.“

Mattias protočí oči v sloup a pokrčí rameny. Říká tím „matka no.“ Říká tím, že jsme spiklenci.

Zbytek návštěvy už si moc nepamatuju. Nějakou dobu hraju na počítači pana Mawera online Poker, většinu jeho souborů stáhnu na flashku, a ve finále odinstaluju program, který počítač zasekal.

Řeknu, aby nestahoval porno na pochybných stránkách, a on se nezasměje. Vyprovodí mě ke dveřím, zamumlá, ať pozdravuju pana Banea, a zavře.

Dovolím si ještě celou minutu, kdy předstírám, že si zavazuju botu, a přitom pozoruju dům.

Mattiase už nevidím, ale to nevadí. Průměrná délka života muže k dnešnímu dni je 76,7 let.

Máme hodně času.

x

Zakážu matce chodit do sklepa.

Dotáhnu dovnitř provizorní stůl a židli, a přinesu notebook. Wifi má tady dole docela slabý signál, ale funguje, a to je pro mě ujištění, že dělám správnou věc. 

Koupím rýsovací prkno a během několika následujících večerů absolvuju online kurzy technického kreslení a programování pro pokročilé. Přečtu stovky a tisíce článků o technologii tzv. chytrého domu. O zámcích, ke kterým neexistují klíče. Jenom pin, anebo čip.

Průběžně si odpovídám na důležité otázky.

Jak zabezpečit dům. Jaké koupit auto. Jak vyřešit matku.

Pokusím se nepropadat vzteku a udržovat si disciplínu. Už kvůli Mattiasovi.

Sáhnu pro kafe a omylem přitom shodím školní učebnice.

„Rufusi?“ ozve se z chodby.

„Ano?“ 

„Jsi v pořádku?“

Zhoupnu se na židli. „Zeptala ses mě, jestli jsem v pořádku, když jsem měl na obličeji modřiny? Když jsem…“ Unaveně si promnu nos. „Ty jedna pošahaná krávo.“

„Říkal jsi něco?“

Dojdu k názoru, že mě musela slyšet.

x

Přes anonymní kartu hledám bezpečnostní dveře.

Potřebuju rozhodnout, jaké koupím, právě teď. Není možné, abych se tím později zdržoval.

Je pro mě extrémně náročné vydržet celých čtyřicet dní. To je doba, kterou jsem stanovil jako hraniční, než se vydám k jejich domu.

Nemůžu riskovat jakékoli podezření.

Extrémně náročné.

Dny, během kterých nepotkávám matku, jsou snesitelné. Dny, kdy vychází z ložnice, jsou pro mě poněkud těžké. Když mluvím s Callaghanem, říkám mu, že je na tom doopravdy špatně. Projevím starost a s povzdechem ze sebe dostanu, že by jí nejspíš bylo líp v ústavu. Callaghan souhlasí, ale odvětí, že o mě se taky někdo musí starat.

V šestnácti nemůžu žít sám.

„Zajisté,“ řeknu klidně. V šestnácti je nejlepší žít s totálním magorem, co si plete cukřenku se solničkou a pořád dokola sjíždí reality show, kde banda vyhořelých čtyřicátníků prožívá krize středního věku a pije přitom šampaňské v bazénu.

Už týden si neumyla vlasy.

A já čárkuju každý den. Zbývá jich devatenáct.

Přihlásím se na olympiádu z chemie, abych zaměstnal mozek, ale skončím druhý. I tak si ovšem můžu připsat plusové body. Učitelka má slabost pro mladé kluky a až ji později požádám, aby podepsala doporučení, že mám maturovat dřív, pravděpodobně neodmítne. Můžu jenom doufat, že za to nebude nic chtít, ale pokud bude, řeknu jí, že dějepisářka, kterou nemá zrovna v lásce, udržuje poměr s ženatým tělocvikářem.

Jedno po druhém.

Musím být trpělivý. A tak se vzdělávám, čtu a chodím běhat. Protože nemám organismus zatížený ničím, co kdysi dávno dýchalo a zemřelo na jatkách, vydržím pracovat dlouho do noci, aniž by to na mně další den někdo poznal. Jsem extrémně výkonný. Jsem přirozený IT a matematický talent. Jsem…

Úplná píča, protože to bez Mattiase nezvládnu a třicátý devátý den jdu k jeho domu.

Ujišťuju se, že je to nezbytně nutné – musím v rámci svojí rešerše nafotit pár fotek. Ty, které jsem si stáhl z počítače pana Mawera, byly kvalitou nedostačující.

Mám jeden z nejlepších mobilů na trhu. I kdybych ho hodil do krbu, anebo po něm dupal jako blbeček, nejspíš se vůbec nic nestane. A ulice má brzy ráno dobré světlo.

Vzal jsem si batoh a oblékl jsem se do obyčejné mikiny s názvem rockové skupiny, která je momentálně v kurzu.

Z dálky sleduju dům Mawerových. Záclonky v oknech a schránku, ze které se odlupuje červená barva. Už vím, že Mattias má mladší sestru Maddie. Vím, kde pracuje jeho otec. Vím, že se jeho nejlepší kamarád jmenuje Sayer.

Vím, že má několik různých úsměvů a batoh nosí přes jedno rameno.

Když vyjde ven, prudce vdechnu studený vzduch, až se málem zalknu.

Sleduju ho, jak si zavazuje botu. Pohodí přitom hlavou. Má nesmyslně dlouhé vlasy, padají mu do očí. Nespustím z něj pohled, dokud nezmizí na rohu ulice a nezamíří k parku.

Zazvoní mi telefon. Je to Bane, který volá z nemocnice, což poznám podle zvláštní ozvěny a pípání nemocničních přístrojů. „Rufusi, chtěl jsem se zeptat, jestli bys za mě nemohl vzít zítřejší práci… Včera jsem si musel zavolat sanitku. Vypadá to, že si mě tady nechají přes noc, kvůli té noze.“

Ode dne, kdy jsem byl podruhé u Mawerů, jsem s Banem navštívil sedm rodinných domů, z toho tři sám. Nechtěl jsem, aby si můj náhlý nezájem spojoval s jednou konkrétní rodinou. Teď už ale nemám žádné závazky, cítím, že je čas posunout se dál.

Když promluvím, v mém hlase je patrný smutný podtón. Dám si na něm záležet. „Rád bych, vážně moc rád. Ale musím se starat o matku. Umírá.“

x

K mojí smůle ne dost rychle, ale to je vedlejší.

Snažím se držet ji v izolaci. Pokud by měla pocit, že existuje člověk, který ji nějakým způsobem chápe a může ji zbavit samoty, deprese by přestala postupovat. Důležitá je taky dezorientace, která se občas projevuje v nenápadných náznacích. Začnu na tom pracovat.

Nejdřív ukládám věci jinam, než je zvyklá.

„Rufusi, neviděl jsi můj šampón? Jsem si jistá, že byl v poličce vedle odličovacích tampónků, a teď jsou tam kartáčky…“

„Nesmysl. Celou dobu si ho dáváš do přihrádky vlevo.“

„Rufusi, tys přerovnal knihovnu?“

„Proč bych to dělal? Mám dost práce se školními projekty.“

„Rufusi, kde jsou lžičky?“

Tam, kde vidličky.

„Tam, co vždycky.“

Je neuvěřitelné, jak jsou si lidé tak málo jisti tím, co viděli, anebo vykonali. Jako kdyby dělali všechno automaticky a o ničem nepřemýšleli. Matku dokáže vykolejit tak banální věc, jako když přeladím její oblíbenou stanici, kde hrají jazz, z čísla tři na číslo dvanáct. Je úplně hotová. Jde spát dřív a já si tisknu na obličej polštář, abych utlumil smích.

Dívám se na Fantastickou čtyřku, stříhám si u toho nehty na nohách a přemýšlím. Začít přestavovat dům v době, kdy je matka naživu, by mohlo být příliš riskantní. Žádat o to, abych mohl maturovat dřív než ostatní…

To se teď taky úplně nehodí.

Vyhodím nehty a jdu uvařit těstoviny. Kalendář na lednici ukazuje, že je říjen. Bylo by skvělé, kdyby matka zemřela do Velikonoc. Pokud se tak stane, vyřídím nezbytně nutné záležitosti. Dokončím školu. Nechám se zplnoletnit. Najdu si práci.

Vytvořím si okruh náhodných známých, kteří dosvědčí, že jsem sympatický a společenský kluk, ale na druhou stranu je nepřekvapí, když se jim několik měsíců neozvu. Když se potom už nikdy neozvu.

Tohle všechno udělám, v duchu si to přeříkávám, zatímco krájím avokádo. Tohle všechno, a pak vezmu Mattiase domů.

x

Dlouhou dobu se nic nestane.

Vánoce projdou bez povšimnutí. Mattias si konečně nechá zkrátit vlasy a mě to tak potěší, že koupím matce lahev koňaku. Na Nový rok sedíme v obýváku, sledujeme debilní show, smějeme se spolu a já projednou nemám vztek.

Někdy v polovině února na mě padne těžká melancholie. Je pro mě čím dál těžší přežít dny, kdy Mattiase nemůžu vídat. Bane moje záseky přisuzuje umírající matce a jednou mi dokonce donese čokoládu. Z kravského mléka a s oříšky.

Ten kretén.

V dubnu jsem tak netrpělivý, že se rozhodnu věci urychlit. Do karet mi hraje spolužák Clyde. Přinese masku klauna a zapomene ji v lavici.

Počkám, až všichni odejdou a schovám ji do batohu. Vypadá legračně.

Začnu ji nosit doma, vyhrnutou na čele, zatímco se prokousávám dalším z placených kurzů o programování. Jím přitom chipsy, gumové medvídky bez živočišných vaziv, chrupavek a dalších sraček, a na Wikipedii čtu o historii indiánů.

Dělám všechno pro to, abych se zabavil.

Objednám si grafický tablet a každý den kreslím, převážně Mattiase. Podle starých fotek z Mawerova počítače, i podle těch, které jsem sám nafotil. Je to jako kdybychom byli spolu. Čím víc ho kreslím, tím víc se mi otiskuje v mozku, takže se mi o něm pak zdá.

Radši bych spal, než žil.

Sotva mě to napadne, vrazím si pořádnou facku.

V polovině července ze sklepa skoro nevycházím. Je tam příjemné chladno. Pak ale zjistím, že slunce matce neprospívá, zhoršuje její stavy. Takže ji často beru na zahradu a nechávám ji sedět v houpací síti.

Jednou na ni natrefím v noci, když si jde pro pití. Nasadím si masku klauna a připlížím se k ní zezadu. Zakřičí a omdlí, ale po několika minutách přijde k sobě a já se musím omluvit.

Tak jako tak ji následující víkend zamknu v pokoji. Odejdu ven a klíč vezmu s sebou. Když se po nějaké době vrátím, je živá, ale rozklepaná. Ptám se, proč se zamykala a ukážu, že klíč celou dobu ležel uvnitř pokoje na nočním stole.

Jednoduché, ne-li přímo banální.

Zemře na konci září. O pět měsíců později, než jsem chtěl.

x

Hlína je tvrdá, v noci trochu mrzlo.

Kopu do ní špičkou boty, zatímco v pozadí hraje nějaká odrhovačka. Pokouším se rozbrečet a myslím přitom na všechny smutné filmy, kde umřel pes, ale celý pohřeb je tak strašná fraška, že ze sebe nevymáčknu ani slzu.

Callaghan se choulí ve svém hnědém saku. Poslední dobou zase přibral a má černé kruhy pod očima. Nejspíš se hodně přežírá a taky brzy zemře.

Nabídne, že mě odveze domů a já s díky odmítnu. To mu ale nezabrání v tom, aby mi dýchal za krk a snažil se vetřít do mojí přízně. „Nemocné srdíčko není žádná legrace, nojo… Teď je všechno na vás, pane, že?“

Chvíli si ho prohlížím, ale nakonec sáhnu do kapsy a vypíšu mu šek. Ze zákona jsem teď dospělý. A za všechno to papírování a telefonáty to stálo, protože jsem i… Jsem kurva bohatý.

Zamyslím se a přidám nulu.

„Už mi nikdy nevolejte, dobře?“ Vrazím mu šek do ruky.

Přikývne a usměje se, spokojený, protože z toho vyrazil mnohem víc, než předpokládal. Kolébá se pryč mezi náhrobky a já si nasadím černé rukavice a zamířím na opačnou stranu. Dřív, než mě zkusí dostihnout nějaký vzdálený příbuzný, aby projevil lítost a hlad po penězích.

Na historky o vykriplených vztazích a exekucích nejsem zvědavý.

Zavolám taxík a nechám se odvézt k parku, přes který chodí Mattias ze školy domů. Dojdu k lavičce a dotknu se dřeva tam, kde se ho dotýkal on, když na ní posledně seděl, s nohama spuštěnýma dolů.

Tím gestem mi chtěl předat pochopení a sílu v nadcházejících měsících. Určitě taky pociťuje vnitřní napětí. Bere do ruky těžítko s Golden Gate Bridge, přehazuje ho v dlani a myslí na mě.

Za poslední rok trochu vyrostl. Myslel jsem, že jeho rysy zhrubnou, ale to se nestalo. Pořád jsou jemné, až dětské. Těší mě to. Těší mě, jaký je. Jedno odpoledne měl na sobě mikinu s nápisem E.T. volá domů, kde byl nakreslený ten mimozemšťan, jak stojí v budce a v kapse hledá drobáky.

Rozesmálo mě to. I teď se usmívám, když si na to vzpomenu.

Mění se v důsledku toho, že se naše cesty prolnuly. Třeba nakonec přestane chodit i do kostela, protože pochopí, že to Bůh by měl škemrat o jeho pozornost, a ne naopak.

Jsem v parku do té doby, dokud nemám úplně zmrzlé ruce. Potom pěšky zamířím domů. Je to daleko, ale nijak zvlášť nespěchám.

Po příchodu skopnu boty, stáhnu si ponožky a otevřu dveře do ložnice. Ještě v ní jsou matčiny věci. Romány, šperky, oblečení. A na světě neexistuje nikdo, komu by těmi cetkami mohla udělat radost.

Dlouho sedím na její posteli, přejíždím dlaní po povlečení, a pak si lehnu na záda.

„Kdy je člověk úplně spokojený s tím, že je sám?“ zeptám se nahlas. „Když se stane dědicem.“ Zasměju se, i když vím, že to není pravda. Něco mi chybí.

Někdo.

Vyskočím z postele, protože mi najednou připadá odporná. Celý ten pokoj je odporný. Dojdu do kuchyně pro gumové rukavice a pytle na odpadky. Nastrkám do nich povlečení, knihy, šperky, všechno, co připomíná matku. Otevřu okno, abych se z toho nezalknul. Na parapetu je mrtvý pavouk a zetlelé listí.

Rozbrečím se.

Poslepu dotáhnu pytle do chodby a kopnu do nich.

„Posraná krávo!“ zařvu.

Připravím si kakao, do velkého hrnku, abych se uklidnil, a v televizi pustím Deadpoola. Usnu na gauči, a když se ráno probudím, cítím se klidně.

Postupně odtahám věci ze sklepa do obýváku. Už nemusím pracovat tam dole, protože odteď už mě nikdy nikdo nebude rušit. Konečně můžu realizovat to, co jsem kvůli matce odkládal.

Přenesu počítač a vyberu auto. SUV Peugeot 5008.

Objednám bezpečnostní dveře. Dožaduju se komunikace přímo s majitelem firmy, kterému navykládám dostatek divných historek, aby nabyl dojmu, že jsem paranoidní a hloupý. V té domněnce ho ještě utvrdím přemrštěnou částkou, kterou za rychlé jednání nabídnu.

Zpětně, pokud by se někdo vyptával, řekne, že jedny z těch dveří potřeboval kluk, který se bál kosmické lodě.

Do večera zvládnu vyřídit spoustu věcí. Odpovím na pár mailů. Jeden z nich je od Banea, který píše upřímnou soustrast a další kraviny. Píše taky, že bude muset na operaci s nohou, protože mu rehabilitace nepomohly.

Odpovím: „To je mi líto.“ A přidám video s mývaly. Když už nic, Bane byl vždycky infantilní.

Pytle s matčinými věcmi dotahám k popelnicím. Projdu celou zahradu, která obrůstá plevelem, a prohlížím si dům. Potrvá měsíce, než bude obyvatelný takovým způsobem, jaký si představuju. Možná rok, protože budu muset několikrát změnit firmu i požadavky. Budu muset sehrát spoustu rolí. Čeká mě nesmyslné papírování. Maturita.

Ale vím, že to nedělám jenom pro sebe. Dělám to i pro Mattiase. A to má smysl.

x

Mluví se svým kamarádem Sayerem. Ještě před rokem ho zajímaly převážně hry na Playstationu, ale teď k tomu přibylo i zalíbení v opačném pohlaví. Líbí se mu holka jménem Anna. Nebo si to alespoň myslí… V jeho věku je totiž složité rozeznávat skutečné emoce od těch falešných.

Ženy jako Anna jsou pomíjivé. Přijdou v barevných punčocháčích, chvíli se vznáší kolem, jako kdyby jim patřil svět, a pak najednou nejsou. Chmýří pampelišek.

Opírám se o zeď a cvakám na mobilu. Na ploše mám Mattiasovu fotku. Vím, že je to riskantní, a většinu fotek jsem uložil do zaheslovaných složek na počítači, ale tuhle jsem prostě nemohl smazat. Je ze dne, kdy oslavil šestnácté narozeniny. Viděl jsem jeho matku, která jela vyzvednout dort. Viděl jsem jeho sestru Maddie nafukovat balónky. Prožil jsem společně s ním úplně všechno.

Nikdy jsem nerozuměl tomu, proč lidé slaví okamžik, kdy přišli na svět, ale jsem víc než ochotný oslavit každý posraný den, kdy je na světě Mattias.

Dívám se, jak ukazuje Sayerovi svoje zápisky. Jak ho učebnicí přetahuje po hlavě. Jak se s ním dělí o žvýkačky.

Nechal si podholit vlasy a teď je má na stranách kratší. Je tak krásný, až se mi z toho tají dech. A jsem nervózní, protože ho zanedlouho znovu uvidím zblízka. Podívá se na mě. Možná dokonce ucítím jeho vůni.

Trochu se mi třesou ruce, když schovávám mobil zpátky do kapsy. Nejradši bych si vrazil facku, abych se probral, ale na ulici je dost lidí.

Sayer dá Mattiasovi herdu do zad. Rozloučí se a Mattias otevře dveře bistra. Pracuje v něm teprve pár dní, protože si chce vydělat na nový Xbox. Psal o tom Sayerovi na facebooku do soukromých zpráv.

Deset minut, než se převlékne a převezme směnu. Dvacet minut, než vejdu dovnitř já. Mezitím si upravím tkaničky mikiny do stejné délky a v trafice naproti koupím časopis o vaření. Přečtu si recept na mrkvový dort. Je perfektní, akorát bych z toho vyrazil med, to jsou včelí blitky.

Chvíli se ovívám, abych zabavil ruce, a prohlížím si oblečení ve výloze.

Minuty se vlečou. Konečně položím ruku na kliku a stlačím ji dolů. Uvnitř voní čerstvě namletá káva a zákusky, přezdobené dorty se šlehačkou. Prstem se dotknu vitríny a předstírám, že si vybírám. Za mnou na zdi tikají hodiny. Je to trochu retro, všechno laděné do pastelových barev.

Otec by z toho uchcal. Definitivně. A doprostřed by pověsil paroží.

Postavím se k pultu.

Pohlédnu na Mattiase a on se podívá na mě. „Dobrý den. Máte přání?“ promluví klidně. Už nemutuje. Má měkký a nesmírně příjemný hlas.

„Americano s sebou. Bez mléka.“ Položím mince na stůl a přisunu je k němu. „Díky.“ Dám mu zanedbatelně malé dýško. Nechci mu zkazit náladu, ale na druhou stranu nechci ani to, aby si mě pamatoval.

Celou dobu, co připravuje kafe, na něj zírám. Nemůžu si pomoct. Má v sobě charisma, které mě neuvěřitelným způsobem přitahuje.

Kousnu se do jazyka a sáhnu pro Americano. Snažím se zachytit Mattiasovu vůni, ale kafe má příliš výrazné aroma.

Nic dalšího neřeknu.

„Přijďte zas,“ usměje se Mattias. Má nádherné oči. Mnohem hezčí než…  Cokoli, co jsem kdy viděl. Vzpomenu si na Dustina. Jak se šíleně, bezprostředně smál, když jsme házeli do schránek hořící dopisy. Jeho oči neměly takovou jiskru.

Ještě dvacet jedna dní.

Dveře za mnou cinknou. Jdu rovnou do parku, kde skoro nikdo není, jenom pár bezdomovců. Srkám kafe, převaluju ho na jazyku a pořád dokola si přehrávám Mattiasova slova. Vezmu to cestou přes řeku, abych se prošel. Poslední dobou jsem zařizoval tolik věcí, že mi malá procházka neuškodí.

Dvacet jedna dní.

Což není nic v porovnání s tím, kolik dní jsem musel čekat. A co jsem všechno obětoval, abych vytvořil domov pro nás dva.

Podařilo se mi přerušit veškerý kontakt s Banem, hned po tom, co jsem úspěšně odmaturoval. Taky se mi podařilo odmítnout stipendium na jednu z prestižních univerzit. Napsal jsem děkovný dopis a vážně dlouho jsem přemýšlel, jak by se Mattias tvářil. Asi by ho nepotěšilo, že jsem dal přednost pitomé škole.

Dvacet jedna. A mně to najednou připadá jako delší doba než poslední dva roky.

Je to absurdní. Já jsem absurdní.

Když stanu přede dveřmi, ze všeho nejdřív hledám v kapse klíče. Síla zvyku. Na malém displeji se objeví čtyři políčka, do kterých zadám šestimístný kód.

V tom je ten vtip. Nikdy vás nenapadne hádat další číslice a písmena, jakmile si myslíte, že už pro ně není místo. Nemám pravdu?

Na chodbě se zuju a kabát i boty odnesu do ložnice. Zadám 4F58. Místnost je nově vymalovaná, postel má čisté povlečení a voní tam marihuana, kterou jsem zasadil do květináče na okno. Ale stejně se tam necítím dobře.

To místo mi připomíná matku. A matka mi připomíná otce. Jedno k druhému.

Boty uložím do poličky, která je hned vedle postele. Vím, že to není nezbytně nutné, ale chci si vytvořit zvyk. Nemůžu dovolit, aby o ně Mattias později zakopnul, až ho dovedu.

Zavřu dveře. Bosý dojdu do obýváku a z kredence vytáhnu svůj oblíbený hrnek. Původně jsem plánoval, že se ho zbavím pár dní před tím, než Mattias přijde, ale teď jsem v takové euforii z toho shledání, že ho prostě rozbiju o zem.

Posbírám střepy a vyhodím je do koše. Vytáhnu pytel a odnesu ho do popelnice.

Když otevírám ven, zadám kód. Když se vracím, zadám kód.

Uvařím čaj do kelímku a povečeřím z plastové misky. Usednu k počítači a přes falešný profil pošlu svoje grafické návrhy jedné z velkých moderních firem. Počítat s tím, že budu moct celý život čerpat z dědictví, je dost naivní. A herní design mě baví.

Když vyřídím emailovou komunikaci, pustím MiseryDuh! a naloguju se do hry.

x

Mám obavy, že se všechno posere, ale neexistuje možnost, že bych uhnul z původního plánu. Ze sklepa vynosím většinu věcí a nechám tam jenom kbelík, což je trochu nechutné, ale jinak to nejde. Odejdu a pak se vrátím. Několikrát zkontroluju, jestli jsem tam něco nezapomněl.

Projdu koupelnu. Ze zrcadla nad umyvadlem na mě zírá můj vlastní obličej. Urovnám si vlasy a potom zrcadlo sundám. Sklo je studené a tlačí mě v dlani, když ho táhnu před dům, abych ho vyhodil do kontejneru.

V obýváku pootevírám všechny šuplíky. Zůstane v nich jenom dřevěné a plastové nádobí.

Vyhodím všechny nože. Nechám si jenom jeden a schovám ho v ložnici do uzamykatelné skříňky, hned vedle přeloženého maturitního vysvědčení.

Vyhodím všechna CDčka. Nemůžu riskovat, že by je Mattias v návalu poblouznění rozlomil a podřezal si žíly.

Vyhodím většinu svého života. Riskuju, že to neocení, ale už jsem se rozhodl. Není třeba zvažovat důsledky.

Na počítači pustím svoji oblíbenou písničku a připojím k němu repráky. Šňůry vedoucí do zásuvky mi dělají starost. Jsou dost pevné na to, aby se na nich zvládl oběsit. Na druhou stranu… Nemám v úmyslu nechávat ho samotného.

Protočím oči v sloup a v duchu se pokárám. Není přece děcko. Za ty dva roky jsem poznal, že je dostatečně rozumný. Alespoň v některých věcech. Upřímně jsem mu ještě zcela neodpustil schůzku s Annou, těší mě ale, že ji nakonec nedokázal políbit, když si uvědomil, že se k sobě nehodí.

Do skříně uložím novou deku, kde je Čaroděj ze země Oz. Posadím se na sedačku. Nevím, kolik je hodin. Mohl bych sáhnout do kapsy a podívat se na mobil, ale… Prostě jen sedím a myslím na to, co přijde.

Když se nic nepokazí, budeme navždycky spolu.

Prsty bubnuju do madla sedačky. Znovu si v hlavě procházím, jestli jsem na něco nezapomněl. Tisíckrát se ujistím, že se odtud nebude moct dostat. Rád bych věřil, že si zvykne rychle a bezpečnostní dveře, sklep a fyzické tresty nebudou třeba, ale nemůžu být naivní.

Nejspíš se bude zpočátku cítit nepříjemně.

Mattias je zvyklý na určitý řád. Přečetl jsem hodně knížek o psychologii, takže vím, že ho z řádu musím vysvobodit. Snaha mít věci pod kontrolou je rozšířený lidský nešvar. Jakmile pochopí, že jediné, co potřebuje, jsem já, bude to dobré.

Není třeba hrát žádné hry. Odteď můžeme všechny problémy řešit spolu.

Zmocní se mě zvláštní vzrušení. Postupuje odněkud z klína až do žaludku.

Uvědomím si, že jsem od rána nic nejedl. Vytáhnu z lednice banán, oloupu ho a po kouscích si ho vkládám do pusy. Je to jako kdybych jedl nějaký sliz, ale energii potřebuju, a tak ho sním celý.

Otevřu dvířka od skříně. V průběhu posledních měsíců jsem nakoupil dost jídla a trvanlivých potravin, abych nemusel odjíždět. Mělo by to vystačit na příštích několik dní, a to i v případě, že budeme od dnešního odpoledne dva.

Dva. To jako já a on.

Doploužím se k počítači a zkontroluju poštu. Čekají na mě dva nové maily. Ohodnocení kurzu grafického designu a kladná odpověď z firmy, kam jsem psal – chtějí, abych pro ně pracoval. Klidně i z domu.

Vyřídím pár formalit, zkontroluju Mattiasův facebook a zhoupnu se na židli. Na obrazovce, v pravém dolním rohu, je čas 4:50. Za necelou hodinu vstane. Posnídá s rodinou, a pak vyjde do časného rána. Půjde do školy a bude mluvit se Sayerem.

Bude sedět v lavici a ošívat se. Bude mít zvláštní pocit, aniž by ho dokázal definovat.

Opřu se čelem o desku stolu a chvíli klidně dýchám. Potom vstanu, protože mi to nedá, a jdu zkontrolovat auto. Přesněji zadní sedadla, kde je polštář s obrázkem medvěda a na zemi pod rohožkou injekce s Thiopentalem. Původně jsem uvažoval o chloroformu, což je stará metoda anestezie, ale jeho nevýhody jsou, že nepůsobí hned. Přičemž pro mě můžou být rozhodující vteřiny. Další možnost byl Apaurin, anebo Tisercin, ale u obou účinek nastupuje pomaleji, podobně jako u chloroformu a já prostě… Nemůžu riskovat.

Nebylo jednoduché Thiopental sehnat, ale sehnal jsem ho. Peníze otevírají možnosti.

Zabouchnu dveře, rozhlédnu se a jdu zpátky do domu. Nějakou dobu sedím na gauči a prohlížím si Mattiasovy fotky, jednu po druhé. Probírám se jimi a vzpomínám na chvíle, kdy jsem je fotil. Některé jsou z doby, kdy byla matka ještě naživu. Některé zobrazují důležité mezníky.

Vrací se mi emoce, které jsem během focení pociťoval. Vzrušení, radost, smutek, melancholie, vztek… A ta nejsilnější. Strach, že bych musel žít bez něj.

Podaří se mi usnout, ale když se vzbudím, zjistím, že skoro neuplynul žádný čas. Dám si dlouhou sprchu, nasoukám do sebe dvě sušenky a přes mobilní aplikaci stáhnu žaluzie.

Můj dům je jedna velká aplikace.

Stojím u okna a poslouchám písničku. Nevzpomínám si, kdy jsem ji pustil, ale na tom nezáleží. Zírám dolů do zahrady, a pak sebou trhnu, protože se mi zdá, jako kdyby někdo prošel po chodbě. Seskočím, ze stolu seberu paralyzér a jdu pomalým krokem ke dveřím do sklepa. Zůstanu u nich stát a poslouchám.

Jenomže dole je ticho. Možná si dělám zbytečné starosti, což je s ohledem k tomu, co se má stát, celkem pochopitelné. Mozek reaguje na podobné situace různými způsoby. Na mně je, abych to vydržel, už kvůli Mattiasovi. Nemůžu se před ním později složit.

Jdu zpátky do obýváku a z něj znovu zamířím ven k autu, abych zkontroloval kufr.  Všechno je připravené. A přece se nemůžu zbavit pocitu, že jsem na něco zapomněl.

Vrazím si pořádnou facku a jdu zpátky do domu. Srovnám všechny knihy podle abecedy. Vycházím z předposledních písmen názvu.

Otevřu skříň, vytáhnu černé tepláky a přejedu po nich dlaní. Jsou cítit novotou, stejně jako černé tričko, kartáček a šampón. Vybral jsem nevtíravou kokosovou vůni.

Představím si, jaké to bude, až mu tak budou vonět vlasy.

„Tak dost,“ řeknu. „Tak dost, kurva!“

Sednu si k počítači. Několik hodin hraju. Zničím cizáckou gildu a prodám pár sraček z inventáře. Ztratím několik bodů, což mě vytočí. Někdo s infantilní přezdívkou Slaneček mě smete kouzlem. Nemám čas zareagovat. Fláknu myší o zem, seberu ji a hru vypnu. Vypnu i písničku.

Tentokrát se nemusím dívat na hodiny, abych věděl, že už je čas. Cítím to někde tam uvnitř. Naposledy projdu celý dům a vyjdu ven.

Mrholí. Sednu do auta, nastartuju a vyjedu z brány. Překvapivě nejsem nervózní. Teď, když se to konečně děje, cítím zvláštní klid, protože vím, že to dělám pro nás dva. Poslední dva roky jsem podřídil tomuhle dni.

A celý můj život patří jemu.

Škola není daleko. Minu ji a zaparkuju v opuštěné ulici, poblíž pekárny a stánku s kebabem. Kolem nikdo nechodí, ale stejně si počínám nadmíru opatrně, když sáhnu dozadu pro injekci. Podržím ji v ruce a dlaň se mi ani trochu nepotí.

Koukám do zpětného zrcátka na roh ulice a myslím na Mattiase. Vybavuju si jeho tvář a nemůžu uvěřit tomu, že ji budu zanedlouho vídat každý den. Zaryju si nehty do dlaně. Neměl bych se nechat uchlácholit představou.

Věci se můžou zkomplikovat.

Kdyby šel se Sayerem, s holkou jménem Anna, nebo se naprosto nelogicky vydal jiným směrem. Dál ode mě.

Po chvíli začne pršet a nebe se zatáhne. Nevím, jestli z toho mám radost. Asi ano.

Nastartuju a nechám puštěné stěrače, ten zvuk mě uklidňuje.

A pak Mattias vyjde zpoza rohu, úplně sám. Zastaví a zaváhá. Je vidět, že o něčem přemýšlí. Dal bych všechno, abych věděl, o co jde.

Po chvíli se rozejde, klidným loudavým krokem. Jde ulicí přímo ke mně.

Otevřu dveře auta, jenom na pár centimetrů. Jednu ruku mám položenou na volantu a v té druhé držím injekci. Trhnu sebou, když nedaleko zaštěká pes, ale ve zpětném zrcátku, po kterém stéká déšť, vidím, že krom Mattiase v ulici nikdo není.

Uklidním se. Nikdo mě nemůže vidět, protože lidi nemají ve zvyku dívat se.

Mattias je skoro u auta. Musím to udělat rychle, takže vystoupím a vyjdu ven. Nezvedne hlavu, má ji skloněnou, tak, aby chránil displej mobilu před deštěm. Jakmile prochází kolem mě, pohnu se a jednou rukou ho plynule obejmu kolem pasu.

Otevře pusu, nejspíš aby něco řekl, a na vteřinu vypadá překvapeně, ale pak mu píchnu plnou dávku Thiopentalu do krku a jemu se na obličeji objeví otupělý, mírumilovný výraz. Ztěžkne mi v náruči, když ztratí vědomí. Mobil mu vypadne z ruky a rozletí se na dvě části.

Otevřu zadní dveře auta a strčím Mattiase dovnitř.

Sotva se jeho hlava dotkne sedadla a já zabouchnu, zpoza rohu vyjde stará bába s kokršpanělem.

Pohlédnu na ni. Pohlédnu na mobil, na který prší, a pak ho klidně seberu. Dokonce se usměju. „Zapomněla jste si deštník?“

Taky se usměje. Škaredá stará tvář se zkrabatí.

Strčím telefon do kapsy, zapadnu do auta a dýchnu si na ruce. Stěrače jsou pořád zapnuté a bába jde pryč. Sklání přitom hlavu stejně, jako ji vždycky skláněla moje matka, spokojená, že jí někdo věnoval pozornost.

Viděla milého kluka, který na ni promluvil, nic víc.

Vyjedu z ulice. Cesta domů trvá dvacet minut, je delší než obvykle. Dávám si pozor, abych neudělal nějaký stupidní přestupek, a oddechnu si teprve ve chvíli, kdy se za mnou zavře brána. Vystoupím a teď už prší hodně. Než donesu Mattiase domů, bude určitě mokrý.

Opatrně ho chytím v podpaží a vytáhnu ven. Je vláčný a působí mrtvě, ale hruď se mu zvedá.

Ještě pořád má na zádech školní batoh.

Pevně ho obejmu, opřu si jeho klimbající hlavu o rameno, přesně jako se nosí děti, a teprve teď si dovolím pořádný nádech.

Mattiasova vůně je tak příjemná, až mi vžene slzy do očí. Je jako… Nedokážu ji popsat. Přesně moje značka.

Světlé vlasy mě šimrají na tváři.

Podržím ho jednou rukou, zadám kód a vtáhnu ho do chodby. Pomalu ho spustím do sedu, aby byl opřený o zeď a snáz se s ním manipulovalo. Sundám mu tenisky, jednu po druhé, a hned potom ponožky. Líbí se mi jeho prsty a chodidla. Pohladím je a znovu ucítím zvláštní vzrušení v okolí žaludku. Hřeje to, až pálí.

Nedokážu od Mattiase odtrhnout oči. Nechám ruce položené na jeho nártech a cítím, že mám erekci.

Opatrně vezmu ten hloupý školní batoh a nechám ho ležet na zemi. Zadám kód ke dveřím od sklepa a donesu Mattiase dovnitř. Uvědomuju si, že je o poznání těžší, než jsem odhadoval. Má pevnou tělesnou konstrukci, přitom ale není mohutný, spíš hubený a štíhlý.

Je dokonalý.

Sejdu s ním schody a položím ho na zem.

Z psychologického hlediska je nezbytně nutné, aby si prošel fází strachu, křivdy a opuštění. Fakt, že to dělám pro něj, mě ale dostatečně neuklidní. Slabošsky zaváhám. „Bude to v pořádku,“ zašeptám. Váhavě ho pohladím po tváři.

Hlavu má svěšenou a na rtech se mu lesknou sliny. Rozetřu je palcem.

Ve sklepě je trochu chladno. Když vydechnu, u pusy mi zůstává obláček páry. A cítím, že když se sám sebe nedotknu, zešílím.

Věnuju Mattiasovi poslední pohled a rychle vyběhnu nahoru. Zavřu dveře.

Vím, že bych se měl vrátit do auta, vyhodit injekci a polštář. Vím, že bych měl celé auto vydrbat od Mattiasových otisků. Vysát zapomenuté vlasy. Zbavit se batohu… A hlavně zničit telefon, tím bych měl začít.

Jenomže mi to najednou vůbec nemyslí. Sáhnu k poklopci a zavřu oči, když si všimnu stínu na konci chodby.

„Kdo to je?“ zeptám se a můj hlas zní cize. V kapse pevně sevřu paralyzér a jdu pomalu k obýváku. Přece mě nikdo nemohl sledovat. Neudělal jsem žádnou chybu, ani jednou jsem nezaváhal… „Kdo to kurva je?!“

Objeví se znovu, na krátký okamžik, na druhém konci chodby. Vím jistě, že tam je.

Otevřu dveře do koupelny a než stačím zareagovat, praští mě tak tvrdě, až pustím paralyzér. Nerozumím tomu. Snažím se rukama chránit obličej, ale on mnou hodí o zeď, div mi nevyrazí dech.

Ze rtu mi začne téct krev.

„Přestaň!“ zakřičím, ale otec je nepříčetný. Rukávy béžové košile má úhledně vyhrnuté a límeček zapnutý až u krku. I když mě mlátí, napomádované vlasy mu drží na straně.

„Cos to udělal, Rufusi?“ zeptá se po chvíli. Slyším ho vzdáleně. Ležím na podlaze a mezi prsty, které tisknu k obličeji, mi teče krev. „Cos to sakra udělal?! Ty si myslíš, že k tobě ten kluk pocítí nějaké sympatie, až se probudí zavřený ve sklepě? Ty si myslíš, že je v pořádku unášet lidi? Už teď tě nenávidí. Nic mu nezabrání v tom, aby ti ublížil. Bude na to myslet od rána do večera…“

„To není pravda. Takhle je to správně, musel jsem. Jsi úplně vedle!“ Pokusím se vstát, ale otec se nade mnou pořád tyčí. „Jak ses dostal dovnitř?“ zachraptím.

Pohřbil jsem ho. Přece jsem ho kurva pohřbil! „Ubohý Rufusi. Jsi pro mě jenom zklamání,“ řekne opovržlivě a já kvůli vší té bolesti ztratím vědomí.

Když přijdu k sobě, dojde mi, že ležím na zemi pod umyvadlem.

Vrávoravě vstanu, abych si opláchnul obličej. Protože jsem vyhodil zrcadlo, nemůžu zkontrolovat škody, ale ret i čelo mě ukrutně bolí.

Nemám tušení, kolik je hodin. Otřu krev ručníkem a ten pak vyhodím, spolu s Mattiasovým mobilem, který předtím rozeberu.

Ve sprchovém koutě spálím jeho boty a ponožky. Trhám stránky učebnic a dívám se, jak hoří. Dělám to automaticky, připadám si šíleně vyčerpaný.

Došourám se k autu, vydrhnu a vyčistím zadní sedačku, a vyhodím injekční stříkačku.

Dvakrát změním kód u všech dveří v domě, abych měl jistotu, že se otec dovnitř znovu nedostane. Potom z mrazáku vydoluju přimrzlé sáčky s ledem a s jedním z nich se svalím na gauč. Podle doteku nemám pocit, že by ret splaskával.

Chvíli ho chladím, a pak pro jistotu potřu dezinfekcí.

Těžko říct, co si Mattias pomyslí, až mě uvidí. Nejspíš se o mě bude bát.

To je moje poslední myšlenka předtím, než usnu.

Autor: Eva Pospíšilová

---

* Líbila se vám první kapitola RUFUSOVA PŘÍBĚHU? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥