RUFUS, část čtvrtá

RUFUS, část čtvrtá


Objednám jídlo přes internet.

Zvykl jsem si na to v dobách, kdy jsem hodně hrával WoWko a učil se na maturitu. Je to praktické, a riskantní nakonec jenom trochu, protože do poznámky napíšu, že mi mají zavolat, jakmile budou poblíž, a já dojdu k bráně. Můžou si myslet, že… Mám třeba extrémně zlého psa.

Představa, že bych měl sednout za volant a odjet do supermarketu, je absurdní.

Chvíli čtu, ale potom hodím knihu zpátky do komínku k ostatním a lehnu si na gauč. Vdechuju vůni polštáře, který je cítit jako Mattias. Tlačím obličej do povlaku a v téhle poloze po nějaké době usnu.

Mám sen. Sedím v něm u stolu v našem starém domě, v prostorné jídelně, kde se konaly večeře a bankety s významnými hosty. Všude jsou klobásy, šunka a slanina. Otec se směje a křičí, že jsem chcípák. Jenom chcípáci jedí salát.

Dej si, řve. Padni komu padni. Všichni jsme jenom zvířata.

Najednou jsem sám, spěchám ulicí za Dustinem. Prší a v dálce hřmí, přichází bouřka. Při každém došlápnutí do kaluže se kolem rozstříkne voda. Natáhnu ruce a vidím, že jsou od krve.

Chrčivě vydechnu, zvednu hlavu a lapám po dechu. Otevřu oči a chvíli mi trvá, než si uvědomím, kde jsem. „Mattiasi,“ vyhrknu, abych ho k sobě přivolal, ale on samozřejmě nepřijde. Pomalu se vracím do reality a zkouším klidně dýchat.

Vstanu a jdu ke dveřím vedoucím do chodby. Chvíli nehnutě poslouchám, jestli neuslyším otcovy kroky. Je ticho, ale stejně pro jistotu zavřu. Ve snaze rozbít nepříjemnou atmosféru vytáhnu žaluzie a otevřu okno. Sednu na parapet a zírám do zahrady, dokud mi nezazvoní telefon.

Zavřu okno, zatemním ho a jdu do ložnice pro kreditku. Chvíli stojím u postele a zírám na ni, potom zkontroluju kytku v květináči. Matčin pach pořád úplně nepřebila. Nezůstanu tam déle, než je nutné, vrátím se do chodby a bosýma nohama vklouznu do bot. Zamířím k bráně a zhluboka se nadechnu.

Nemám tušení, kdy jsem se byl naposledy projít. Nemůžu svůj obličej ani zkontrolovat v zrcadle, které jsem kvůli Mattiasovi rozbil.

Pryč jsou ty časy, kdy jsem během procházek v parku myslel na to, že jednou bude můj.

Můj opravdově. Ne že se bude poflakovat ve sklepě.

Chlap, který doveze tašky s jídlem, vypadá trochu jako Bane, až na to, že nekulhá. Dám mu dýško, takové, aby na mě nevzpomínal jako na kreténa, ale ani jako na pana úžasného. Řeknu, že si tašky odnosím sám a on má očividně radost. Když práskne do bot, táhnu nákup do domu.

Je toho tolik, že málem upustím síťku mandarinek, a při zadávání kódu ji musím podržet v zubech.

Všechno vybalím a uklidím do polic a do lednice. Oddechnu si, protože mám na nějakou dobu klid.

Stín na chodbě už se neobjeví. Chvíli koukám na televizi a jím mandarinky, a potom se rozhodnu dojít pro Mattiase.

Světlo měl puštěné celou dobu. Dojde mi to, sotva otevřu. Zběsile mrkám a musím si chytit nos, abych se nepozvracel. Tam dole to šíleně páchne. Málem šlápnu do zvratků.

Nezlobím se, i když nechápu, proč prostě nezabušil na dveře a neřekl, že mu není dobře.

Najdu ho schouleného na podlaze. Přerývavě oddechuje a uši i tváře má rudé. Kleknu k němu a dotknu se jeho čela. Má horečku. Otevře oči a pozoruje mě, ale pohled je skelný, jako kdyby byl někde jinde, někde daleko.

Vezmu ho za ruku a pomůžu mu na nohy. Chci jít za ním, aby nespadl, ale on se mě celou dobu křečovitě drží a já nemám to srdce pustit ho. Dlaň má taky horkou a obvaz je trochu špinavý.

„Je ti špatně, Mattiasi?“ zeptám se starostlivě. Neodpoví, a i když to nevypadá, že by mu pobyt ve sklepě nějak vadil, vezmu ho pro jistotu do obýváku. Pomůžu mu na sedačku a přikryju ho až ke krku. Drkotá zuby a vypadá nevinně. Nejradši bych ho zulíbal, ale vím, že bych se měl nejdřív postarat, aby se cítil líp. „Něco ti donesu…“

Zastavím ve dveřích a otočím se. Kontroluju, jestli nevstává, jestli to na mě náhodou nehraje. Ale on leží odevzdaně, civí do zdi a klepe se.

Přinesu lékárničku a najdu léky na sražení horečky. Do kelímku napustím vodu, pomůžu Mattiasovi, aby se posadil, a prášek mu v podstatě vtlačím do pusy. Tak, jako se dávají prášky kočkám, dozadu na jazyk. Zakašle, a když mu přiložím vodu ke rtům, hltavě pije.

Odhrnu mu vlasy z čela. Nebrání se, mám ale pocit, že mě vůbec nevidí.

Vyčistím ránu na ruce a převážu ji. Vyprávím nějaké píčoviny o gildě a o bossovi na osmém levelu, abych odvedl jeho myšlenky jinam, ale nereaguje.

Když nic, napadne mě, není aspoň hysterický a sprostý.

Odnesu lékárničku a chvíli nad ním přešlapuju. Koukám na něj a on kouká na mě.

„Mattiasi,“ vydechnu. Naznačím, aby se posunul, a lehnu si za něj. Váhavě ho obejmu kolem pasu. Vlastně o tom nejdřív nějakou dobu přemýšlím, jestli je to dobrý nápad, ale když to udělám, vím, že jsem se rozhodl správně.

Mattias něco zamumlá, ale nerozumím mu.

Řeknu: „Už je to v pořádku, opravdu. Jsem tady s tebou, neboj se.“

Zabořím mu obličej ke krku a přitisknu na něj rty. Ještě pořád se klepe. Uvažuju, jestli bych ho neměl vzít do sprchy, abych horečku srazil, ale ve skutečnosti nevím, co v takových chvílích dělat. Bývám nemocný zřídka. A počítač je najednou moc daleko. Musel bych vstát, zapnout ho a hledat různé články, zatímco by tady Mattias ležel.

Určitě nechce být sám.

Možná se mu doopravdy stýská po matce, otci a Maddie. Lidem se občas stýská. Nakonec, mně taky chyběl Dustin. Vím ale s naprostou jistotou, že všechno, každá hezká věc, stejně jako každá hovadina, co se mi kdy přihodila, vedla k tomuhle okamžiku. Ke mně a k Mattiasovi. Ke světu, kde stárneme spolu.

Začnu ho krouživými pohyby hladit po břiše a on vydechne. Víčka má pevně semknutá k sobě. Působí klidněji a po nějaké době se přestane klepat. Usne.

Já spát nechci, nemůžu. V myšlenkách se vracím k době, kdy jsem ho neznal. K prázdným šedivým dnům. Představuju si, kde bych ho potkal, kdybych tenkrát nejel s Banem k Mawerům. A jestli vůbec může existovat realita, kde jeden druhého neznáme.

Beru jeho vlasy mezi prsty a prohrabuju se jimi. Hladím ho tak dlouho, dokud nemám úplně zdřevěnělou ruku. Vstanu, abych připravil čaj, ale pak si uvědomím, že by ho zvuk varné konvice mohl probudit, a tak piju džus. Opřu se o madlo sedačky a zírám na něj seshora.

Před očima mám obraz, kde ho krmím pomerančem a on klečí.

Nevím, kolik času uběhne. Po nějaké době dojdu pro kbelík a hadr a potichu sejdu do sklepa. Jsem z toho dost nesvůj, ale uklidňuju se tím, že jsem mu dal doopravdy silné léky, které zároveň tlumí, takže by se neměl probudit. A kdyby mě tady zkusil zavřít, zase bych otevřel, protože nezná kód.

Nezná. Je můj.

Uklízím rychle a tričko mám přetažené přes nos, abych se nepoblil.

Odnesu kbelík, kde jsou chcanky, pořádně ho vypláchnu, a potom se vrátím zpátky. Podlahu postříkám dezinfekcí.

Když vejdu do obýváku, Mattias pořád spí. Vyhodím gumové rukavice do koše a umyju se ve dřezu. Potom mu sáhnu na čelo. A pro jistotu i na tváře a na krk. Mohl bych mu sáhnout i na rozkrok, ale překvapeně si uvědomím, že nepociťuju vzrušení. Jen strach.

Strach, že se mu něco stane.

„Mattiasi,“ zašeptám a lehnu si k němu. Oba nás zakryju dekou a on se ani nepohne. „Mattiasi, neboj se.“ Nevím, proč to pořád opakuju, když spí.

A je mi jasné, že bych mu neměl věřit, za žádnou cenu, ale stejně na chvíli usnu. Držím ho pevně, abych se probudil, kdyby něco zkusil – třeba mě udusit polštářem, anebo umlátit encyklopedií o houbách, anebo uškrtit na počítačové šňůře…

Prostě bych neměl spát, ale spím odhadem dobré dvě hodiny, a pak ležím a zírám do chodby, jestli neuvidím stín.

Mattiase vzbudím nad ránem, jenom abych mu vnutil další prášek. Vypadá vyjeveně, ale zdá se, že už není úplně nepříčetný. Horečka trochu ustoupila. Beze slova tabletu spolkne a znovu si lehne. Lehne si co nejdál ode mě, abych se vedle něj vešel.

Obejmu ho.

Když se začnu cítit rozlámaný, vstanu a připravím čerstvé smoothie z banánů, špenátu a lněných semínek. Zvuk mixéru Mattiase nejspíš probudí, cítím jeho pohled v zádech. Podám mu jeden z kelímků a pohladím ho po vlasech. Ucukne, ale nic neřekne, a smoothie ochutná.

Pustím televizi, abych přebil ticho. Dávají animované pohádky pro děti, ale v tomhle stavu to snad uvítá. I když nevím, jestli pozoruje televizi, anebo jestli kouká do blba.

Nakrájím do mísy ovoce a nasypu tam oříšky. Položím ji vedle něj a usměju se. „Dej si.“

Nejdřív se zdá, že začne jíst. Ale potom z ničeho nic zbledne, rukou si zakryje pusu a utíká ke kuchyňské lince. Vyzvrací všechno smoothie. Dlouho stojí nad dřezem a plive. Váhavě pustí vodu, aby se opláchnul, a mokrou pusu otře hřbetem ruky.

Stojím opodál a netuším, co bych měl udělat. Jeho výraz mě zabolí. Vypadá to, že očekává trest. Trest za to, že je mu špatně.

Chci říct, že nejsem zlý, ale nedostanu ze sebe ani slovo. Ukážu na sedačku a on si beze slova lehne. Stočí se do klubíčka, sleduje Hledá se Nemo a je potichu, takže taky mlčím. Odnesu mísu s ovocem, ale nechám ji položenou na baru, aby věděl, že si kdykoli může vzít.

Připravím heřmánkový čaj, vrazím do něj lžíci pampeliškového medu a postavím ho na stolek.

Mattias nic neřekne.

Donesu kbelík, se kterým jsem uklízel ve sklepě a položím ho ke komínku s knihami, vedle gauče.

Mattias nic neřekne.

Už nevím, co dalšího bych… Sednu si na sedačku k jeho nohám a on je přitáhne k bradě, aby se mě nedotýkal.

Nic neřekne.

Než skončí Hledá se Nemo, tvrdě spí. Prospí většinu dne, zatímco já pracuju a kreslím další návrhy. Zadavatel chce, abych udělal logo, což mě trochu frustruje, protože mám mnohem radši postavy a charaktery. Skoro mi připadá, jako kdybych se hrbil nad počítačem v nějakém kanclu, a v jednu chvíli jsem tak nasraný, že přemýšlím, že se na to prostě vyseru a budu čerpat z dědictví až do smrti, jen abych se nemusel patlat s takovými hovadinami.

Jenomže pak si vzpomenu na otcův posměšný výraz, a tak zatnu zuby a dál pracuju.

Po nějaké době udělám kafe a tentokrát varnou konvici zapnu. Mattias se nevzbudí, jenom něco zamumlá, a jakmile ho okolo páté, zrovna když začínají večerní zprávy, opatrně pohladím a podám mu prášek, poslušně ho spolkne.

Je to dokonalé.

Prášek ho otupí natolik, že si k němu můžu na chvíli vlézt a odpočívat u jeho krku, aniž by mě poslal pryč. Chvíli do něj šťouchám nosem a hladím ho, ale pak klidně ležím a poslouchám, jak mu buší srdce.

V noci do něj zvládnu dostat trochu čaje. Zeptám se, jestli je mu líp, a žádná odpověď nepřijde.

Přivinu ho k sobě. Obejmu ho oběma rukama. Je napjatý a na okamžik to vypadá, že začne křičet a vzdorovat, ale potom k mému překvapení dlouze vydechne. Mlčí. Pomalu si začínám přát, aby něco řekl. Usne poměrně rychle, takže ho můžu beztrestně hladit a pozorovat. Má trochu kruhy pod očima a docela dlouhé řasy, toho jsem si předtím nevšiml. Pořád je bledý, vypadá jak jedna z těch starožitných panenek.

Když se pohne, zpod trička mu vyklouzne řetízek s křížkem. Úplně normální, obyčejná cetka. Vezmu ho mezi prsty a zblízka si ho prohlížím. Je studený.

Na rozdíl od svých vrstevníků jsem se nikdy nemusel modlit. Matka pravděpodobně byla věřící, alespoň tenkrát, než ji soužití s otcem totálně zdeformovalo. A otec vždycky hlásal, že jediný bůh je člověk.

„Amen,“ zamumlám potichu a ušklíbnu se. Zastrčím křížek zpátky za tričko a dlaní mu přejedu po hrudi. Přijde mi, že hřeje. Znovu ho obejmu. Jsem rozhodnutý zůstat za každou cenu vzhůru. Už je na tom líp, takže by mi to mohl dát pořádně sežrat. Mohlo by se ukázat, že je jako Dustin.

Že měl otec pravdu.

Posadím se. Když Mattiase nedržím v náruči, jsou moje ruce najednou prázdné. Nesmyslně prázdné. Zajedu si prsty do vlasů a je mi fakt mizerně. Vstanu, dojdu do ložnice a přehrabuju se v krabicích. Po chvíli přestanu a poslouchám, jestli neuslyším kroky. Ale dům je tichý.

Obojek najdu ve stejné skříni, do které dávám boty, když přijdu z venku. Je černý a hladký, s trochou představivosti by mohlo jít o módní doplněk. Sednu si na kraj postele a obracím ho v ruce. Koupil jsem ho předloni na svoje narozeniny, ale nikdy nebyl pro mě. Byl pro něj. Všechno, co se poslední dva roky událo, bylo pro něj.

Přiložím si obojek ke krku. Studí a vůbec mi nepasuje.

Nechám ho na posteli a odejdu, ale pak se vrátím a uklidím ho zpátky do krabice. Jsem trochu nesvůj a nevím, z čeho ten pocit pramení. Po chodbě jdu opatrně a rozhlížím se, čekám, že na mě odněkud vystartuje otec. To by mu bylo podobné. Zatím se vždycky objevil ve chvíli, kdy mi nebylo moc dobře, jenom aby mě dodělal.

Připomenu si, že je mrtvý, ale vlastně mě to vůbec neuklidní.

V obýváku je těžký vzduch. Mattias klidně oddechuje a ruce má sevřené v pěst. Sáhnu na ně, jestli nejsou studené. Klečím u sedačky a jsem mu blízko.

A tak kurevsky daleko, až chci plakat.

Cítím pulzující bolest ve spáncích. Nepomůže čaj, kafe, ani prášek proti bolesti hlavy. Chodím po obýváku, chvíli čtu Hraběte Monte Christa, chvíli hraju, ale jsem tak nesoustředěný, že si ve finále nepamatuju ani cestu do Hostince u Třech žab, a vůbec mě nepřekvapuje, že jsem spadl na level devět. Sednu si do tureckého sedu k Mattiasovým nohám, přes deku ho hladím po nártech a čekám, až se probudí.

Pocitově k tomu dojde někdy nad ránem. Protáhne se a potom si všimne, že na něj koukám. Jeho spokojený výraz se úplně promění. Pohlédne jinam, jako kdyby ho už jenom to, že by mi měl věnovat pohled, znechucovalo na nejvyšší možnou míru.

„Můžu na záchod?“ zamumlá polohlasně někam mimo.

„Nevím. Nejsem si jistý, jestli jsi to na mě jenom nehrál. Možná se ti prostě líbí, že jsem k tobě pozorný, nemám pravdu? Možná jenom čekáš na moment překvapení!“ Poslední slovo zařvu. Připadám si nesmyslně bezbranně.

Konečně se na mě podívá. „Chce se mi na záchod, do háje! Nic na tebe nehraju!“

„Tak jdi.“ Odpovím až po chvíli, aby si nemyslel, že mě může mít na háku, jen protože jsem se o něj bál. Cítím, že uvnitř mě něco rezonuje. Když odejde do koupelny, jdu připravit snídani. Udělám ovocný koktejl. Nevím, jestli to jeho žaludek snese, ale něco sníst musí. A tohle je ta nejbezpečnější cesta.

Postavím kelímek na bar a ze šuplíku vytáhnu desky, kde jsou kopie mých starých školních písemek. Prohrabu se roky až k prváku a vytáhnu úlohy z angličtiny, matematiky a biologie. Položím je taky na bar, spolu s malou černou fixou, kterou není možné nikoho pobodat.

Doufám.

Mattias přijde a přinese s sebou vůni mentolové pasty. Automaticky zamíří k sedačce, a tak se zeptám: „Myslíš, že strávíš celý den v posteli, nebo co?“

Trhne sebou. „Tak co mám dělat?“

Už zase se mnou mluví tónem, jako kdybych byl jeho mladší brácha, a to mě vytáčí k nepříčetnosti. „Počítat!“ štěknu. „Pojď sem. Všechno hezky vyřešíš. A za každou chybu strávíš hodinu ve sklepě. To aby sis nemyslel, že to můžeš osrat, já ti dám pětku a pustíme si film, jasné?! Koukej se snažit.“

Mattias se došourá k baru a vyleze na židli. Pomalu přitáhne papíry k sobě. „To si děláš legraci,“ vydechne.

Zase netuším, co se mu honí hlavou, ale tentokrát to snad ani nechci vědět. Sleduju, jak počítá a píše si poznámky bokem, a občas se u toho napije z kelímku. Pustil bych televizi, ale nechci k němu sedět zády, a tak zapadnu k počítači a procházím si návrhy z předchozích dní, dokud nevycítím, že na mě zírá.

Povytáhnu obočí.

Mattias vstane, dojde ke mně a testy mi podá. Kontroluju je, zatímco stojí nade mnou.

„Tohle jsou přece kvadratické rovnice,“ řeknu klidně a ukážu na úlohu číslo čtyři. „A tady musíš nejdřív spočítat závorku, to nevíš?“

Něco procedí mezi zuby. Oznámkuju ho, usměju se a natáhnu k němu ruku.

„Já tam nejdu!“ zařve. Ruku ignoruje. Vrhne nejistý pohled ke dveřím a ukročí dozadu.

„Ježiši… Je to jen na dvě hodiny, tak nedělej scény.“

„Já. Tam. Nejdu! Nejdu tam! Prostě ne!“ Shodí papíry na zem a fixu, kterou má v ruce, po mně v podstatě hodí. „Já tam do piči nejdu!“

Vrazím mu facku. Prostě se to stane. Nemá právo myslet si, že mi je zapovězené se ho dotknout. Moc o tom nepřemýšlím a vrazím mu druhou. Trhne sebou a nevěřícně na mě zírá, ale jenom chvíli. Všechny emoce se rychle přetransformují ve vztek.

Praští mě tak prudce, že nestačím zareagovat. A pak jsem najednou na zemi, on je nade mnou a mlátí mě. Nebolí to… tolik, ale je to nečekané. Podle toho, jak se zatváří, to možná bolí víc jeho. Ale natáhne mi znovu.

Ze rtu, co jsem měl zpola zahojený, začne téct krev. Přejedu po něm jazykem a zachraptím. „Ulevilo se ti?“

Mattias mě mlátí hlava nehlava. „Ty sráči jeden, nenávidím tě! Nenávidím!“

Jediné, na co dokážu myslet, je, že ho mám na klíně. Stačí, abych trochu nadzvedl boky. Začnu dýchat zrychleně. Dostanu další ránu, ale pořádně přitom nesevře pěst, takže mě spíš škrábne. Jestli se ze mě snaží vyrobit Frankensteina, je na dobré cestě.

Gázu na obvázané ruce má špinavou od krve. Ale asi je moje. Nechám ho, aby mi ublížil. Je to důležitá fáze vývoje. Je to slib, že už to příště neudělá znovu tak snadno.

Zasměju se a prohnu boky. Nadzvednu hlavu a pak ji zas položím. „Bože, ty seš vztekloun…“ Krev musím mít i na zubech. Nezlobím se. Další rána je poslední.

Mattias už je zase bledý, jako kdyby znovu dostal horečku. V jednu chvíli to vypadá, že se na mě bezvládně svalí. Trochu si to přeju.

Brečí a kouká ke dveřím, k oknu, kamkoli, jenom ne na mě.

„Je ti líp?“ Vyprostím ruku a volně mu ji položím na bok. „Vstaň.“

„Já do té posrané místnosti nejdu!“ štěkne, ale zní to spíš odevzdaně. Vypadá to, že nikdy nesleze, a tak ho prostě shodím. Praští se přitom do hlavy.

Skloním se nad ním. Takhle zblízka z něj cítím zubní pastu a mango a banány. Pořád úžasně voní, jako kdyby před malou chvílí vstal. Vzpomenu si, jak se ke mně minulou noc tisknul, byl tak blízko, že jsme se mohli jen tak prohýbat proti sobě.

Mám erekci, tlačí mě v kalhotách. Uhnu pohledem a cítím, že mi hoří uši. „Chceš mít možnost volby?“ zeptám se klidně.

„Já už nechci jít do té místnosti,“ zamumlá unaveně a nadzvedne se na loktech. Vstane a taky kouká všude možně, jenom na ně mě. Zdá se, že náš způsob komunikace pokulhává.

„Dobře. Tak si sundej kalhoty.“ Prostě to ze mě vypadne a ve své podstatě je to tak správně. Vím, že z toho bude nadšený a že se udělá. Vím, že jakmile na tohle přistoupí, začne to dávat smysl i pro něj. Ve chvíli, kdy ho vezmu do pusy.

Sice jsem to původně nezamýšlel, ale život v páru otevírá nové možnosti. Mattias se navíc od začátku nechová nijak zvlášť kamarádsky, a náš vztah je mnohem intimnější než to, co prožíval se Sayerem, takže proč se krom individuálního osobního růstu nevěnovat i nám dvěma?

„Cože? Proč?“ Vypadá vyděšeně. Stoupne si ode mě co nejdál, takže je na půl cesty do sklepa. Možná se podvědomě rozhodl už dávno.

Otráví mě tím, ale zvládnu udržet klidný tón. „To je tvoje možnost volby. Můžeš si vybrat, Mattiasi. Vidíš? Nejsem tak zlý, nejsem vůbec zlý. Kolik lidí na světě může říct, že mají na výběr? Tak co? A nečum na mě, jak kdybych po tobě chtěl bůhví co, prosimtě!“

Mlčí. Zírá na mě nevěřícně a snad i ukřivděně. Jestli myslí, že ho podrbu za uchem, vrazím mu do ruky pikslu se zmrzlinou a řeknu, že to byl vtip, je vedle.

Sotva znatelně zakroutí hlavou, otočí se a beze slova odejde do sklepa.

Jeho náhlá ochota mě potěší. Nechám otevřeno, aby věděl, že jsem mu přenechal část zodpovědnosti. Pomocí vytyčených hranic a nastavených pravidel společně budujeme pevný vztah.

Navíc nemůže být pořád pasivní a nechávat všechno na mně.

Chodím po obýváku. Pod stolem najdu zakutálený míček na procvičování zápěstí – prevence proti zánětu karpálních tunelů, a házím jím o zem. Tak dlouho, dokud se moje myšlenky nepřenesou jinam a tlak v rozkroku nepovolí.

Mačkám míček v ruce, když upravuju návrhy a ukládám je do složek. Zazipované je odešlu do firmy. Nemám tušení, co je za den, ale do hodiny mi pípne smska o platbě, která dorazila na můj účet, a není to zrovna málo. Zlepší mi to náladu.

Pročtu články, hlavně ty o zmizení Mattiase Mawera, a dojdu k závěru, že fízlové jsou totálně neschopní. Vlastně mě to až uráží. Kdybych ho chtěl zabít, už by byl mrtvý a nikdo by na to nikdy nepřišel. V době moderních technologií, kdy stát může mít nad vším naprostou kontrolu, je k smíchu, že někdo unáší a zabíjí děti.

Naloguju se do hry a u kováře pořídím nový meč z dračí čepele.

Mattias po nějaké době přijde. Chvíli stojí vedle sedačky a zírá na mě, jako kdyby nedokázal samostatně uvažovat.

Protočím oči v sloup. „Čti si,“ poradím mu.

Svalí se na sedačku a zírá na vypnutou televizi. Nejspíš mi chce zkazit náladu předstíranou apatií. Jenže je příliš brzy na to, aby měl depresi.

Praštím do stolu a zařvu: „Řekl jsem, aby sis četl, kurva! Chceš, aby ti odešel mozek?!“

Vzpomenu si na matku, která sedávala na stejném místě a sledovala jednu pitomou show za druhou. Ze všeho nejvíc připomínala zeleninu.

Mattias dojde ke komínku s knihami a vytáhne tu, která je úplně vespod. Je to encyklopedie akvaristiky, kterou jsem tenkrát dostal od Banea, když jsem si, ve snaze udělat na něj ten nejlepší dojem, z legrace vymyslel, že mám rybu.

Celý stoh knížek letí k zemi. Mattias je přeskočí a vrátí se na sedačku. Buď zkouší moji trpělivost, anebo má přebytek energie.

Nasadím si sluchátka, a když ho jednou za čas zkontroluju pohledem, mám pocit, že čumí na jednu a tu samou stránku, aniž by je otáčel.

Chci, aby něco řekl. Něco udělal.

Sundám sluchátka a dojdu do ložnice pro obojek. Držím ho za zády, když si sedám na madlo gauče. Bosé nohy schovám pod deku. „Zavři oči.“

Překvapí mě, když poslechne. Střídá hru na hodného a zlobivého kluka tak rychle, až to málem nestačím registrovat.

Kurevsky mě to vzrušuje.

Nedokážu se neusmívat. Nakloním se k němu a zapnu mu obojek kolem krku. Ozve se cvaknutí a Mattias sebou trhne. Otevře oči a nechápavě na mě zírá, rukama okamžitě zabloudí k obojku a pevně ho sevře, jako kdyby ho ze sebe chtěl servat.

„To je pro tebe,“ vysvětlím mu. „Z estetického hlediska to není zrovna ta nejkrásnější věc, uznávám, ale… Myslím, že to takhle bude lepší pro nás oba. Ty nebudeš mít svázané ruce, budeš moct třeba něco uvařit a pomoct mi, a já se nebudu bát, že mě uškrtíš na šňůře od počítače, anebo že mě umlátíš knížkou o historii středověku.“ Prohlížím si jeho obličej. Je to celé spektrum emocí. V podstatě by ale mohl být rád. Vážně už mu nechci svazovat ruce. Nechci mu ani dávat obojek, jenom…

Jenom mu nemůžu věřit.

„Co je to?!“ Nejspíš mě neposlouchal. Lomcuje obojkem, až mu klouby na prstech zbělají. „Dej to pryč!“

Vytáhnu mobil, abych mu vysvětlil, jak celá věc funguje. „Teď si nejsem jistý, jaká to je aplikace,“ přiznám. „Jedna je na žaluzky, jedna na světlo ve sklepě… Mám technologii rád, báječně usnadňuje lidem život. Ha, tady. Nejde o aplikaci, kterou najdeš na internetu. V podstatě jsem ji vymyslel.“ Nedočkám se uznání, a tak pokračuju: „Něco podobného nosí psi, když hodně štěkají. A díky tomu, že jsem obojek propojil s mobilem, dostaneš výboj, kdykoli zmáčknu play. Zní to skoro jako hra, co? Mám to zmáčknout, abys viděl, jak to funguje?“

„Takže co?!“ zakřičí na mě Mattias. Vypadá vážně hodně rozzlobeně, jako kdyby mě chtěl uhodit. Mimoděk mě napadne, jestli by mohl být takhle rozzlobený i při tom.

Zčervenají mi tváře. Vím, že bych s ním chtěl dělat úplně všechno. Vím to už od chvíle, kdy jsem viděl jeho fotku v Mawerově smradlavé pracovně.

Je to smutně legrační.

Tolik ho chci ochutnat a on mě přitom tolik nenávidí.

„Mám být tvůj čokl, nebo jak si to představuješ?“ vyštěkne naštvaně a tou otázkou mi smaže úsměv ze rtů. Zmáčknu šestku, abych skryl rozpaky a Mattias dostane výboj. Svalí se ze sedačky na koberec a lapá po dechu.

„Výborně,“ řeknu potichu. „Funguje to.“

Když se uklidní, jde si znovu sednout. Sebere encyklopedii akvaristiky a zuřivě nalistuje druhou kapitolu, aniž by přečetl tu první. „Můžu si teď číst?“ pronese chladně. „Je tu docela zajímavá část o Heterandrii.“

Jsem rád, že projevil nějaký zájem.

Vrátím se k počítači a pokračuju ve hře. Teď, když má obojek, připadám si klidnější. Vstanu, jenom abych si došel na záchod, anebo když jdu připravit čaj. Jeden kelímek donesu Mattiasovi a dám mu do něj lžíci pampeliškového medu. Vedle položím jablko a krekry, protože vím, že dneska moc nejedl.

Nezvedne pohled od knížky.

Zvládnu rozprášit nepřátelskou gildu a trollovi, co vybírá mýtné za přechod po mostě, useknu pravou ruku. Dostanu plus jeden život navíc. Jenomže potom po mně jeden z kreténských nekromantů hodí Kouli prozření a tak mám v patách celý zástup zombie. Použiju na ně Safírovo oko, ale ti zmrdi mi okoušou hábit.

„Do prdele!“ řeknu vztekle. Vydechnu, podepřu si bradu a pohlédnu na Mattiase. Na rozdíl ode mě působí klidně. Knihu má položenou na klíně a prohlíží si ovázanou ruku. Nepodívá se na mě. Začne pomalu odmotávat gázu a potom pohne prsty.

Rád bych vstal a zkontroloval ránu zblízka, ale očividně o to nestojí, jinak by se sám zeptal.

Zmáčknu míček a hodím ho přes obývák. Trefím dřez. „Hádej, kolik goril se vejde do osobního auta.“

Zmuchlá gázu a nechá ji položenou vedle sebe. Věnuje mi otrávený pohled, jako kdybych byl nepříjemný hmyz.

„Sedm,“ prozradím mu. „A kolik slepic?“

Znovu nic neřekne. Vstanu, a aniž bych od něj odtrhnul pohled, dojdu k sedačce. Kleknu si mezi jeho nohy, položím mu ruce na stehna a trochu je od sebe odtlačím. „Žádná,“ vysvětlím a zasměju se. „Vždyť už tam jsou ty gorily.“ Vezmu knížku a položím ji vedle sebe. Mattias na to nijak nereaguje. Ale když ho pohladím po stehnech až k rozkroku, posune se co nejdál, ve snaze vsáknout se do sedačky. „Sundej si kalhoty, Mattiasi.“

Konečně mi pohlédne do očí a já se zachvěju. Dlouho koukáme jeden na druhého, a on pak vzdorovitě vystrčí bradu. „Chci jít do sklepa,“ řekne pevně.

„Sundej. Si. Kalhoty.“

Nic. Nevím, co v tu chvíli cítí, ale přál bych mu, aby věděl, co prožívám já. Stačí tak málo. Pouhá jeho přítomnost, vůně a vzdorovitost. Stačí, že je tady. Stačí, že existuje a já jsem z toho hotový.

„Chceš mít na výběr?“ zeptám se laskavě.

„Ano.“

„Buď si sundáš kalhoty, nebo tě zavřu do sklepa a zapomenu, že jsem tě tam nechal. To se mi občas stává. Jsem dost roztržitý.“

Podle všeho není pobavený. Vstane, ale působí nervózně. Trochu zavrávorá a nejspíš mu není příjemné, jak na něj zespod zírám. Stáhne si kalhoty a druhou rukou, tou, na které má zpola zahojenou ránu, si přidržuje tričko přes rozkrok. Kouká všude možně, jen ne na mě, a trochu se mu chvěje spodní ret.

„Máš strach?“ Ve snaze uklidnit ho mu dlaní přejedu po boku.

„Ano,“ přizná. Není v tom ani zbla vzdorovitosti. Takhle se mi taky líbí. „Nech mě, prosím.“

„Blá blá blá,“ usměju se. „Nemusíš se ničeho bát. Prostě se jenom nehýbej, dobře?“ Nic neřekne, a tak ho pobídnu: „Zopakuj mi, co po tobě chci. Abych měl jistotu, že si rozumíme.“

„Ne-Nemám se hýbat.“ Už zase roztomile koktá.

Položím mu ruku na rozkrok. Mám co dělat, abych nezalapal po dechu. Pomalu ho pohladím a masíruju. Snažím se být jemný. Ne, to není správné slovo. Nemusím se snažit. Já chci být kurva jemný.

Dlouze vydechnu a zvednu k němu pohled. Očima se dotknu jeho brady, nosu, rtů. Je pro mě důležité, aby pochopil, že není důvod se bát.

Stejně začne plakat. „Nedělej to, prosím,“ zašeptá.

„Zavři oči.“

„Já nechci.“

„Zkus to.“

„Ne.“ Brečí tak, že se musí kousnout do rtu.

Přemýšlím, jestli vstát a přivinout ho k sobě. Otřít mu slzy hřbetem ruky. Dát mu čokoládu. Dosednu na paty a ruce spustím do klína. „A když ti slíbím, že budu oblečený? Přemýšlej o tom. Zkus najít přijatelnou variantu pro nás oba. Abys mě nezklamal a nenaštval, a přitom se nerozbulel jak holka.“

„Já jsem tohle nikdy nedělal.“ Nakonec si otře slzy sám, ale hned mu začnou téct další. „Ani jsem se s nikým nelíbal. Prosím tě, neber mi to, Rufusi.“

Moje jméno zní z jeho rtů tak krásně. Jako kdyby mu právě vtiskl úplně nový význam.

„Já přece vím, že jsi panic.“ Doufám v to. A vlastně mu i věřím, tohle by nezahrál. Ano, ano, věřím mu. Je to opojné. „Taky jsem s nikým nebyl. Nedělej z toho vědu.“

„Rufusi,“ zamumlá znovu a mě to úplně rozněžní. Mám pocit, že bych se udělal jen z jeho hlasu. Přešlápne, a pak pustí tričko. Ruce nechá natažené volně podél pasu. Jinak se nehýbe.

„Prima,“ řeknu spokojeně. „Zavři oči.“

Poslechne. A já se konečně můžu zblízka podívat na jeho penis. Mattias je nádherný úplně všude, je jako vytesaná socha.

Mám v hlavě úplně vygumováno. Nechci ho vyděsit, a tak se k němu skloním a ze všeho nejdřív ho olíznu, jen ochutnám a on se zachvěje.

Dám si ho do pusy celého. Vsaju ho a špičkou jazyka olizuju u kořene. Nevím, jestli to dělám správně, protože mlčí. Po chvíli ale začne tvrdnout, najednou vyplňuje celou moji pusu, tlačí mi vzadu na mandle a já mám pocit, že se taky rozbrečím, jak moc je dobrý. Ale tohle není o mně.

Zadržím dech a vezmu ho co nejdál.

Zasténá.

Vidím, že má zavřené oči a bolestný výraz. Vytáhnu jeho penis z pusy. Všude jsou moje sliny a jeho preejakulát. Potom si ho znovu strčím co nejdál. Chci, aby to dělal sám. Aby mi ho vrážel do krku a říkal přitom moje jméno.

Znovu zasténá a já taky.

Jak hýbu hlavou dopředu a dozadu, hýbu zároveň celým tělem a cítím, jak se mi můj vlastní penis tře o kalhoty. Potřeboval bych víc, ale znovu si připomenu, že tohle není o mně.

Zhluboka dýchám Mattiasovu vůni. Laskám ho jazykem po celé délce. Tohle jsem si nikdy nepřál, ale teď, když mám jeho, vím, že bych to mohl dělat každý den.

Udělám se, aniž bych na sebe sáhnul. Je to omračující. Mám pocit, že už nikdy nevstanu, že už před ním budu navždycky klečet.

Zrychlím, ignoruju ten srandovní mlaskavý zvuk a pusu mám do O.

Když Mattias vyvrcholí, jeho prvotní reakcí je ustoupit o kousek dozadu, ale nedovolím mu to. Nechám ho, aby mi vystříknul do pusy, a potom ho jazykem očistím.

Vstanu a jemně mu rozcuchám vlasy, což si vyloží jako impuls, aby otevřel oči. Připadá mi, že kouká skrze mě. „Tvářil ses krásně, když ses udělal,“ řeknu. Odejdu do ložnice, abych se převlékl, a když se vrátím, jsem pořád trochu roztřesený.

Začnu připravovat večeři a něco si přitom pobrukuju. Udělám těstoviny a tempeh s kukuřicí. Jednu misku podám Mattiasovi a naznačím mu, aby se kousek posunul. Pustím televizi.

Mattias je zabalený do deky jako indiánská babička. Rozdělím se s ním o limonádu a zeptám se, na co by se rád díval.

„Řekni mi aspoň něco,“ promluví po chvíli. „Jednu malou odpověď, prosím.“

„Dobře. Ale jez. Musíš mít hlad.“

Poslechne a nabere si. „Proč jsem tady?“ zeptá se s plnou pusou a zírá na obrazovku.

Přepnu na jiný program. Jelikož mi neřekl, co by chtěl sledovat, tak hledám něco, co by bavilo mě. Mám ale pocit, že jsou všude jenom dokumenty o Druhé světové válce, anebo jiné horory. Případně wrestlingové zápasy. Protočím oči v sloup. „Protože jsem tě sem dovezl. Počkal jsem na tebe na cestě, kterou chodíš – kterou jsi chodil ze školy. Až na úterý a čtvrtek samozřejmě. Bylo to jednoduché. Lidi si myslí, že se jich spousta věcí netýká, takže je pak překvapí, když se něco stane zrovna jim. Uložil jsem tě do auta a odvezl domů. Choval jsem se k tobě hezky. Když jsi byl mimo, nic jsem neudělal, chápeš?“ Přepnu na program, kde jsou štěňata. „Jsi tady, protože mě to těší, Mattiasi.“ Chci, aby pochopil, že se s ním zrovna teď, když mě neuráží a nepokouší moji trpělivost, cítím dobře.

Pak přepnu na HBO, kde běží Captain America: Civil War. Mobil položím vedle sebe. „Můžeme se dívat na tohle, anebo si stejně jako většina lidí myslíš, že je Kapitán Amerika kretén?“

„Ty… Tys mě sledoval? Vyhlídl sis mě? Proč? PROČ?!“ Poslední slovo vykřikne. „Já jsem…“

Nechápu, že nepochopil. Řešit to nechci, ale faktem je, že mám docela dobrou náladu, a tak, namísto toho, abych se doopravdy naštval, prostě jenom zavtipkuju. „Jez. Jez, nebo ti příštích dvacet čtyři hodin nedám ani piškot, dobře?“

Mattias zakloní hlavu a mě v první chvíli napadne, že se rozesměje. Naprosto naivně a hloupě si dovolím doufat. Jenomže on ze sebe nevydoluje ani hlásku. Chvíli zírá na strop a potom začne pomalu jíst. Zhruba po čtvrté lžíci otevře pusu a spustí: „Proč já?“

Asi to potřebuje slyšet. Uvádí mě tím do rozpaků, ale překonám se a zamumlám: „Líbíš se mi.“

„Líbím,“ zopakuje. „Já se… Takže tys mě unesl, protože se ti líbím. Tos mě jako viděl na ulici a řekl sis, že se ti líbím a prostě si mě vezmeš domů?“

„Viděl jsem tě na fotce, když jsem byl u vás doma.“ Prázdnou misku od večeře položím na stolek a sáhnu pro limonádu. „Napij se,“ podám ji Mattiasovi, jenomže ten sebou trhne, tak, že svoji misku málem shodí, a vyhrkne: „Co?! Tys byl u nás doma? Kdy?“

Začíná mě upřímně štvát, že opakuje všechno, co řeknu. Položím kelímek zpátky na stůl, pohodlně se opřu, ale stejně na sobě pořád cítím jeho pohled. Prohrábnu si vlasy. „Asi před dvěma lety. A teď buď ticho, jo? Chci se dívat.“ Připadám si děsně nekomfortně, jako kdybych byl pod drobnohledem. Je mi záhadou, čím jsem si to vysloužil.

Možná by bylo jednodušší, kdyby se prostě najedl a odešel do sklepa. Ale to bych vedle něj nemohl spát.

Zesílím televizi a sleduju, jak Black Widow tříská hlava nehlava každého, kdo jí přijde pod ruku a její účes se přitom nepohne ani o milimetr.

„Před dvěma lety? Tys… Tos…“ Trvá mu dlouho, než se vymáčkne. „A to ses jako tenkrát rozhodl, že mě uneseš?“

Na obrazovce se objeví Iron Man. Dá Kapitánovi pořádnou ránu, takže na chvíli zapomenu, na co se Mattias ptal. Směju se. Teprve potom řeknu: „Únos? To je trochu nadsazený, nemyslíš?“

„Nadsazený?!“ vyjede a znovu tak zopakuje, co jsem právě řekl. Misku hodí na stůl. „Jak bys to teda nazval?“

Otočím se k němu.

Je naštvaný, poznám to na něm. Jeho modré oči mi připadají šedé a vidím, že i dech se mu zrychlil. Fascinuje mě, jak všechno prožívá, úplně na dřeň, a přitom reálně o nic nejde.

„Nevím,“ odtuším, aniž bych o tom přemýšlel. „Prostě jsem tě vzal domů. Vím, že tady budeš šťastný.“ Zkusím mu znovu podat limonádu, aby viděl, že myslím svoje slova vážně a starám se. „Řekl jsem, aby ses napil, ne? Posloucháš mě?“

Dlouze vydechne. Vypije zbytek limonády a kelímek mi podá.

Vzpomenu si, jak se tvářil, když mi vystříknul do pusy.

Možná proto je tak naštvaný. Začíná chápat, že jsem jediný, kdo mu rozumí. Jenom já vím, jak zní jeho sténání. Zatímco vzpomínky na mámu, tátu, Maddie, Sayera a tu holku, se kterou si vyrazil, budou pomalu blednout, já zůstanu. Budu tady, abych spolknul každé jeho přání, abych pro něj udělal všechno na světě.

To on unesl mě. Přivlastnil si mě.

„Pojď sem.“ Natáhnu ruce, zatímco Iron Manův reaktor pomalu dodělává.

„Proč? To ti nestačilo tamto?“

„Chci, aby sis lehnul ke mně. Uděláš to hned, nebo se k tomu budeme muset dopracovat složitější cestou?“ zeptám se klidně.

Trvá mu to. V jednu chvíli si říkám, že jsem ho možná přecenil. Teď určitě vstane a odejde do sklepa. Teď. Ale Mattias se místo toho váhavě přisune blíž. Kouká na televizi, na koberec, na komínek knih. Kamkoli jinam. Jeho tělo je teplé a těžké. Přitáhnu ho do náruče, tak, aby se opíral o moji hruď, a začnu ho vískat ve vlasech. Působí napjatě, ale po nějaké době se jeho dech zklidní.

Voní jako kokos a já jsem šťastnej.

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
4 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Tereza
15. 7. 2020 22:09

…Rufus evidentně nemá pocit, že by dělal něco špatného. Nejspíš jenom čeká, až se Mattiasovi rozsvítí a začne ho milovat. Což nedokážu odhadnout, jestli se náhodou opravdu nestane… Mám sice ráda šťastné konce, ale nejsem si jistá, jak by měl u tohoto příběhu šťastný konec vypadat.

Květa
16. 9. 2020 20:59

Už po několikáté mi přijde, jakoby v Rufusově hlavě bylo více jeho osobností. Někdy je milý a pozorný a pak najednou klap! crazy person! A ty tatíkovy návštěvy jsou tuplem jetý.

Lucka
1. 1. 2022 16:09

Rufus žije ve svém světě, který si v hlavě vytvořil a snaží se ho donutit pretvorit v realitu Matiase. Nechápu. Přijde mi to, divné.