Szabi

Zima. To je první věc, která mi přijde na mysl. Tma je věc druhá a rozhodně mě trápí mnohem víc.

Mrkám několikrát za sebou, abych se ujistil, že nemám zavřené oči. Jenže žádné mrknutí nepomůže. Jsem slepý, jsem slepý, jsem slepý!

A pak přijde na řadu zase zima, která není tak děsivá, jako že jsem kurva slepý, ale taky mi není zrovna příjemná. Sedím na zemi a z nějakého šíleného, nepochopitelného důvodu nemám boty ani ponožky a podlaha je neskutečně studená, tak studená, až mi připadá, jako by mě pálila do plosek nohou i do dlaní. Zkusím zvednout ruce a nohy do vzduchu, zavrávorám a narazím hlavou do zdi.

Je kamenná. A vlhká. Jezdím po ní prsty, mezi spárami, a pokouším se zjistit, kde jsem. A proč. Jak jsem se sem dostal. A další otázky. Mnohem víc otázek. 

Možná, že nejsem slepý, možná jsem jen někde, kde je příšerná tma, napadne mě. 

Což by mě mělo uklidnit, ale neuklidní.

Postavím se. Opatrně, protože si nejsem jistý, jestli nemám něco nad hlavou, ale když zvednu ruce, nic nenahmatám. Položím obě dlaně na zeď a ukročím doleva. Když do ničeho nenarazím, ukročím znovu a dostanu se do rohu místnosti. Sednu na zadek a třu si chodidla – je to jako bych chodil po ledu. Pokusím se stáhnout nohavice, ale vůbec to nepomáhá. Nic nepomáhá. A ze zimy je najednou nepřítel číslo jedna.

Napočítám do deseti. Vstanu, pětkrát ukročím, dostanu se do dalšího rohu, sedím na zemi a třu si chodidla. Nádech, výdech, nádech, výdech, nádech. Když si to opakuju, nezapomínám dýchat a… Vstanu, dotknu se zdi a dvakrát ukročím doleva. Praštím se o kovovou konstrukci, trochu mě to vyvede z míry, ale když pochopím, že jde o schody, neuvěřitelně mě to potěší. Připadají mi jako cesta ven, nebo alespoň jako cesta někam.

Vyšplhám po nich, je jich přesně sedm, a pak nahmatám dveře. Jsou tam a já cítím, jak mi srdce buší nadšením. To všechno přesně do chvíle, než zjistím, že nemají kliku.

A já se nemám jak dostat ven.

„Kurva!“ zařvu a ozvěnou se mi můj hlas tisíckrát vrátí. Kurva, kurva, kurva…

Nádech, výdech, nádech… A pak už nevím, protože zpanikařím. Buším do dveří, mlátím do nich, jako by mohly za to, že nemají kliku. Křičím.

Ukročím dozadu. Noha mi sjede po schodu a já se zřítím do tmy. Je to dost bolestivý pád, dokonce si na okamžik vyrazím dech a odřu loket. Natolik mě to překvapí, že ztichnu. Nahmatám prázdný kýbl. Naštvaně ho odhodím, odrazí se ode zdi a dopadne mi zpátky k nohám. Nebo si to alespoň myslím, jelikož DO PRDELE vůbec nic nevidím.

Rozbrečím se.

Protože je mi příšerná zima, a čím větší zimu cítím, tím víc je mi horko, což nedává smysl, ale prostě to tak je. Zvedá se mi žaludek, drkotám zuby. A pak brečím, protože mám příšerný strach.

Nemám nejmenší tušení, co se děje.

Dolezu ke stěně, sednu si do rohu, abych měl jistotu, že na mě alespoň ze dvou stran nic nemůže a přitáhnu kolena k sobě. Objímám je, kolíbám se dopředu a dozadu jako malé vyděšené dítě.

Pokouším se vzpomenout, co se stalo. Utřídit si myšlenky.

Odcházel jsem ze školy, mluvil se Sayerem, přemýšlel, jestli jít zpátky pro učebnici… Vytáhl jsem mobil a psal esemesku. Pršelo. Jako první si vzpomenu na ruku kolem pasu, objala mě a já pitomě myslel, že za mnou stojí Anna. Pak se objevila druhá ruka a já ucítil bodnutí na krku.

Zavřu pevně oči a prsty přejedu po kůži. Najdu bolestivější místo a zatlačím na něj. Tady to je, tady mi někdo něco vrazil do krku, protože… Rozhodnu se, že jakmile oči zase otevřu, všechno bude v pořádku. Probudím se. Jedna, dva, tři… Zamrkám, ale nic se nezmění. Jen tma a zima a strach a… někdo mě unesl?

Zní to šíleně, je to šílené, protože takové věci přece – no dobře, stávají se, ale ne u nás ve městě, ne šestnáctiletým klukům, ne mně!

Nádech, kurva, nádech, kurva, kurva, výdech… Dostanu další záchvat. Další lapání po dechu, další slzy a mlácení do zdi. Je mi najednou šíleně špatně, stihnu se jen předklonit, a pak už odevzdaně zvracím. Místnost okamžitě naplní odporný, nakyslý pach.

Po čtyřech přelezu do rohu naproti. Narazím do kýblu, což mě naštve, a znovu ho odmrštím co nejdál od sebe.

Příšerně mě bolí hlava. Asi mám horečku, ale možná je to jen strach. Prsty na rukou třu prsty na nohách. Drkotám zuby a kvůli ozvěně to zní, jako by drkotala zuby celá místnost.

Pak se ale stane něco… lepšího. Mozek mě donutí věřit, že tohle všechno je jen hloupý vtip. Dost krutý, dost drsný a dost přehnaný vtip, ale pořád vtip. Zasměju se, mdle a vyčerpaně, ale… „Jasně, jsem neskutečně pobavený. Hahaha!“ pronesu nahlas, protože mě určitě slyší. Právě teď mě vidí a smějí se tomu, že jsem se strachy pozvracel.

Je to trapné, ale co už. Hlavně když to brzo skončí.

„Dobře, vyhráli jste. Nechal jsem se napálit. Teď mě pusťte ven!“

Naslouchám tichu. Vážně věřím, že se v další vteřině otevřou dveře. Teď, teď, teď… no tak!

Všechno se opakuje, jsem jak na kolotoči, svět se točí pořád dokola. Brečím a vztekám se, sedím a věřím, že je to jen vtip, sedím a je mi všechno jedno, brečím a vztekám se…

Nemám nejmenší tušení, jak dlouho to trvá. Neřeknu věčnost, z věčnosti bych musel šílet, ale určitě je to několik hodin. Rozhodnu se je počítat, abych zabavil myšlenky. Jenže napočítám jen dvacet tři vteřin, ale pak si nemůžu vzpomenout na další číslice.

Je mi tak strašně špatně.

Začnou se mi klížit oči. Hlavu mám opřenou o stěnu a ve chvíli, kdy myslím, že ztratím vědomí, přijde rána. První zvuk, který jsem nezpůsobil já. Okamžitě se napřímím a veškerá únava zmizí.

Až do téhle chvíle, kdy se otevřou dveře a do místnosti pronikne pruh světla, jsem nikdy netušil, co je to strach. 

Zběsile mrkám, ale světlo je tak slabé, že ve tmě tuším jen siluetu. Teprve až teď se objeví další otázka. Možná vůbec nejdůležitější.

Kdo mě unesl.

Zatím je to jen stín, pohybuje se klidně, při každém došlapu na další schod kovová konstrukce zarachotí a já se pokusím splynout se zdí.

Vykročí. Vyděšeně zvednu ruce, jako by mě mohly ochránit. Chci od něj co nejdál, couvám dozadu kolem zdi, ale stačí mu dva kroky, aby stál přede mnou. „Ne, prosím, ne,“ vyhrknu, ačkoliv vůbec netuším, o co prosím.

Ne, nemuč mě? Ne, neznásilňuj mě? Ne, nezabíjej mě?

Přetáhne mi přes hlavu pytel a vytáhne na nohy. Podlomí se mi, ale stejné ruce – nebo to alespoň předpokládám – které mě chytily kolem pasu a vytrhly z mého světa, mě drží stejně pevně i teď.

Přes látku cítím poplácání po obličeji, nejsou to přímo facky, ale rozhodně to nepůsobí přátelsky. On mi stojí za zády, hodně blízko a já cítím pach dezinfekce.

Pracuje jako doktor? Jsem tu kvůli orgánům?

Uvidím ještě někdy něco? 

Popostrčí mě. „Tady je schod, tak opatrně, abys neupadl, jo?“

Poprvé slyším jeho hlas, působí docela mladě, klidně a vyrovnaně. Nevím, jestli je to spíš dobře, nebo špatně. Nevím nic. Chci domů. Mám strach. A nechci umřít.

„Kam jdeme?“ dostanu ze sebe přiškrceným hlasem. Vede mě do schodů, a poté jdeme rovně. Neodpovídá a já nenajdu odvahu zeptat se znova. 

Nevím, kde jsme, ale už tam není taková zima. Místo betonu je podlaha hladká a teplá, a když po chvíli ucítím koberec, zabořím do něj prsty. Nesmrdí to tu zvratky, dokonce už ani necítím dezinfekci, ale nějaké jídlo. Nemám tušení, kdy jsem jedl naposledy.

Školní jídelna, Sayer a test z kvadratických rovnic jsou tak daleko.

Chytne mě za ruce, v hlavě mu přitom říkám ten muž. Ten muž, který mi právě svazuje ruce, až mi sedře kůži kolem zápěstí. Ten muž, který do mě strčí, a já dopadnu na sedačku.

Ten muž, který si teď se mnou může dělat, co chce a já se nemám jak bránit.

Nemám se jak bránit. Není to legrační? Není to kurva legrační, že nemůžu dělat absolutně nic? Není legrační, že moji rodiče nikdy nechtěli, aby Maddie chodila kamkoliv sama? Vozili ji do školy, ze školy, vodili do kroužků a z kroužků. Doprovázeli ji ke kamarádce a opakovali, že nemá nikde chodit sama. Neřekli to nahlas, ani jedinkrát, ale mysleli si to. Mysleli si, že lidi jsou zlí a nebojí se ublížit jedenáctileté dívce.

Já měl na druhou stranu celkem volnost. Stačilo, když jsem zavolal, že se zdržím.

Takže není to legrační?

„Chci jít domů,“ hlesnu. Ruce mám pevně svázané, dřou mě. Pokusím se provaz uvolnit, ale když mi ten muž zvedne jednu nohu do výšky, ztuhnu.

Položí mi dlaň na chodidlo a… polechtá. Jestli chce, abych byl strachy bez sebe, funguje to. Instinktivně nohu vytrhnu a kopnu do prázdna. Panikařím, lapám po dechu a několikrát se zajíknu. Pokouším se zůstat klidný, nic bych si nepřál víc, zhluboka dýchám, ale stejně nezadržím slzy.

Bráním se, když mě zvedne na nohy, táhne zase někam jinam a vůbec nemluví. Jsem z toho strašně nervózní, vyděšený. Prsty mi zarývá do ramene, když dosednu na židli.

Každou chvíli můžu zemřít. Teď, teď, teď. Nevidím, jestli má zbraň. Nevidím, jestli mi ji nepřikládá ke spánku. Nevidím, jestli si nesundává kalhoty. Nevidím, kdo to je. Jak se tváří. Jestli vypadá alespoň trochu příčetně…

„Chci vidět,“ vykřiknu. „Sundej ten pytel! Sundej mi ho! Prosím!“ Po tváři mi stékají slzy, polykám je. Popotahuju. Několikrát praštím zády do opěrky židle. Pokrčím rameny a pokusím se pytle zbavit sám.

Chytne mě však za ruce a přinutí položit na stůl. Roztáhne mi prsty. Čekám, že něco řekne, ale další zvuk, který zaslechnu je… Nejprve mi není jasné, co přesně dělá, stůl se třese a slyším rány. Jednu za druhou. Buch, buch, buch… Zrychlují.

Bolest, která mi z ruky vystřelí do celého těla, je natolik nečekaná, že v první vteřině zapomenu křičet. Projede mi hřbetem dlaně a pak zpátky a já vím, naprosto jistě, že mi ten psychouš právě probodl ruku!

Nevím, jak je to dávno, ale pro mě je to jako před pár minutami, kdy jsem odcházel ze školy. Kdy se největším problémem zdál pondělní test a úklid pokoje. A teď mi někdo jen tak z legrace zabodl do ruky nůž. Je to natolik neuvěřitelné a šílené, že se paradoxně rozesměju. Poraněnou dlaň stáhnu k sobě, přiložím si ji na hrudník a druhou rukou sevřu. Cítím, jak mi krev protéká mezi prsty.

„O co ti kurva jde?!“ zavřeštím. Vstanu ze židle, ale zatočí se mi hlava a dopadnu zase zpátky.

Ten muž poodejde někam bokem. Slyším ho chodit po místnosti. Šourá se, skoro jako se já každé ráno šourám do školy. Znuděně a líně. Pustí písničku – okamžitě ji poznám, protože ji mám doma uloženou v kompu, patří k soundtracku Deadpoola. Měl jsem ji rád, kdysi.

Zato teď mi nahání hrůzu, neslyším přes ni, co se děje. Napínám uši. Odhaduju, kde ten muž asi stojí. Stejně ale nakonec dokážu vycítit jen vlastní strach.

Když písnička skončí, zapne se smyčka a hraje znovu. Dokonce i potřetí. A místo toho, abych byl klidnější, protože se nic neděje, budí to ve mně takovou hrůzu, že se ani jednou nepokusím utéct. Nebo se pohnout.

Při dalším refrénu ucítím na poraněné ruce jeho dotek. Ucuknu.

„Mohl… Sundáte mi ten pytel, prosím?“ pronesu co možná nejslušněji. Třese se mi hlas. Třese se mi celé tělo a já nic z toho nedokážu ovládnout. Jsem jak loutka.

„Další level,“ pronese těsně u mého ucha. „Máš prázdný inventář.“

To, co se stane potom, už není jako z hororu, jako noční můra, jako jako jako. Je to doopravdy. Horor a noční můra v jednom. Přímo vedle mojí hlavy, možná jen pár centimetrů od pravého ucha, se ozve zvuk motorové pily.    

Chci si vzpomenout na mámu, tátu, Maddie, Sayera… na všechny, které mám rád. Přijde mi důležité myslet v posledním okamžiku na to, jak se Maddie smála. Jak Sayer pokaždé šílel, když zrušili oblíbený seriál. Na rodiče, kteří si každé ráno dali pusu a vypadali spokojeně. Jenže každá z těch vzpomínek je nakonec vytlačena pryč.

Jediná věc, která zůstala, kterou slyším i přes burácení pily, je stále dokola hrající písnička. Zaposlouchám se do ní. Přeju si být silný, neprojevit strach, zůstat klidný, ale ani jedno z toho mi nejde. I když nic nevidím, zavřu oči, semknu víčka pevně k sobě a pokusím se přesvědčit, že jsem někde daleko. 

Zpívám.

I’m all out of love, I’m so lost without you, I know you were right, believing for so long.

Čekám na bolest. Čekám na ni tak urputně, že si nejdřív neuvědomím, když pila utichne, proto zpívám pořád dál. Píská mi v uších, jako by hned vedle vybuchla bomba.

„Nádhera,“ vykřikne nadšeně. Ten muž.

Z ničeho nic mi stáhne pytel z hlavy. Přestože je světlo v místnosti slabé, oslepí mě. Mrkám, všude na obličeji mám slzy a sopel a na rukách krev. Pořád mi zrychleně bije srdce. 

Zvuk pily mi stále ještě doznívá v uších a já se bojím, že není konec. Ani nevím, jestli jsem doopravdy naživu, jestli moje tělo neleží na zemi, v kaluži krve a já se nevznáším nad ním – zní to pitomě, ale celá ta situace je pitomá.

Pomalu se rozkoukávám, všechno se zaostřuje a já mám najednou pocit, že sedím u tety doma. V jejím obýváku spojeném s kuchyní, kde to voní jídlem, a kde kromě nábytku nejsou skoro žádné věci, protože teta všechno prodala, aby měla na nájem.   

Tady to vypadá stejně. Hnědá sedačka, stolek s televizí, na hromadě poskládané knihy, stůl s počítačem a kuchyňská linka, na které leží jen jeden opuštěný plastový kelímek.

Pohlédnu okamžitě na dveře a cítím neuvěřitelnou frustraci, když si uvědomím, že nemají kliku – podle číselné klávesnice pochopím, že se otevřou, když zadám správný kód. Napadne mě, kolik asi existuje kombinací. Jsem vlastně docela rád, že mi matematika nejde, můžu si představovat nízký počet a mít tak naději, že… Že co? Že odsud uteču?

Obě okna v místnosti jsou zatažená žaluziemi, nedostane se přes ně žádné světlo, proto nepoznám, jestli je den nebo noc. 

Vím, že on sedí na sedačce za mnou. Cítím v zádech jeho pohled. Otočím se na židli a – čekám vlastně ledacos. Podle hlasů vím, že jde o muže, ale všechno ostatní můžu jen hádat. Mladý, starý, hnědovlasý, plešatý, s brýlemi, bez, tlustý, hubený… Očekávám každou možnost.

Až na tu jednu. Ta mě nikdy nenapadla.

Ten muž se rozvaluje na sedačce s bosýma nohama nataženýma na konferenčním stolku a rukama na opěradle. Na sobě má úplně obyčejné rifle a modré seprané tričko, na krku mu visí řetízek s psími známkami, jaké nosí vojáci. Je hubený.

Takhle by vlastně vypadal docela normálně, kdyby… Kdyby na sobě ovšem neměl klaunskou masku. Bílou s rudými vlasy trčícími do všech stran.

Zírám na něho. A nevím, co si myslet.

Z ničeho nic zařve a já se strašně leknu. A brečím. A třesu se. A když se pohne, mám příšerný strach. Je to jen maska, já to vím. Nejspíš ji má proto, aby mě vyděsil. Na druhou stranu mám svázané ruce a probodnutou dlaň. Unesl mě a několik hodin držel ve sklepě. Třeba kašle na to, jestli se bojím. Třeba mu jde jen o mou smrt.

„Kdyby ses teď viděl,“ rozesměje se z ničeho nic. „Ty sis myslel, že tě rozřežu? Jako fakt? Je to aplikace! Stažená přes Google Play. Sakra. Ty seš hrozné pako!“ Pobaví ho to tak, jako by nikdy nic vtipnějšího nezažil, ale není to nucený ani hraný smích. Působí skutečně. Plácne se rukou do stehna, pak chytne masku za rudé vlasy a stáhne ji. Zatřepe hlavou a narovná se.

Uvědomím si, že na něj zírám s otevřenou pusou. Když ale… Je to mladý kluk! Určitě starší než já, ale ne o moc. Vypadá… Myslím, že je docela hezký – tmavší vlasy, bledší v obličeji a i na tu dálku a šero vidím, jak mu září oči. Přesně ten typ, do kterého se všechny holky na škole zamilují. Nebo alespoň většina. Ten typ, kterému kluci jako já budeme vždycky závidět. Ten typ, který se usměje a dostane, co chce. Chci jen říct, že… Prostě na první pohled vypadá úplně normálně. Nikdo by do něj neřekl, že unese šestnáctiletého kluka a zamkne ho ve sklepě. Že ho bude strašit klaunskou maskou.

Upřímně nevím, jak by takový člověk měl vypadat, ale kdybych toho kluka potkal na ulici, spíš bych se na něj usmál, než abych z něj měl strach.

Zhluboka vydechnu. „Ta-takže to byl jen v-vtip?“ koktám. Nemám však energii, abych se styděl. Prostě jen chci, aby to skončilo. Abych mohl jít domů.

„Jasně, že jo. Musel sis přece všimnout, že jsme v obýváku, Mattiasi. Kdybych tě chtěl zabít, udělal bych to někde, kde to pak budu moct vyčistit. Tahle sedačka byla docela drahá. Copak tys nikdy neviděl žádné kriminálky? Kriminálka Miami? Odložené případy? Nic?“ zeptá se. A já zjišťuju, že na něj ještě pořád, od chvíle, co si sundal masku, upřeně zírám a nedokážu odtrhnout pohled.

Prakticky všechno, co řekl, je totální kravina, a kdybych neměl svázané ruce, tak bych se s ním snad i pohádal. Místo toho však raději jen odvětím: „Jo, jasně. To mi mohlo dojít. Takže…“ Rozhlédnu se, docela dlouho zírám na dveře, a když nepochopí, co po něm chci, vyhrknu: „Můžu jít?“          

„Jo, můžeš jít,“ přikývne a jen tou jednou větou se mi v těle rozlije horko. Napadne mě, jestli mu věřím. Rád bych.

Vstane. „Nechceš, abych ti předtím ošetřil tu ránu nebo tak něco? Byl bych nerad, kdybys mi zašpinil koberec. Mám tady lékárničku.“ Ukáže směrem ke kuchyňské lince.

Pohlédnu dolů. Už nekrvácím, přesto mám všude krev, na kalhotách, na tričku, dokonce se pár kapek dostalo na zem. Kouknu zpátky na něj. Vzbuzuje ve mně neuvěřitelný vztek. Takový, že mám chuť všechnu krev otřít do toho jeho posraného koberce. Ovládnu se, ale stejně na mém hlase musí poznat, jak si představuju, že ho zavírám do sklepa.

„To je dobrý. Ošetřím se doma,“ vyplivnu. Přesto k němu natáhnu ruce s pohledem upřeným na provaz, který mám kolem zápěstí. „Mohl bys mě odvázat?“

„To asi ne,“ zavrtí hlavou. „Co kdyby ti přeskočilo a pokusil ses mě uškrtit? Jak ti mám věřit? Vůbec se neznáme.“ Rozesměje se a já mám vážně, vážně, vážně chuť mu fyzicky ublížit. V životě jsem nikomu nevrazil, pokud nepočítám strkanici se Sayerem, když jsme se poprvé potkali. Což nepočítám. Takže… nejsem žádný agresor, ale v tu chvíli se tak příšerně zlobím, že bych mu tu probodnutou ruku s velkou radostí oplatil.

„Fajn. Mohl bys mi alespoň ukázat východ?“

Ukáže na dveře. Jistě, jsou to taky jediné dveře v místnosti. Doufal jsem, že mě zavede přímo ven, ale evidentně se chce bavit do poslední chvíle. Přejdu ke dveřím, ale stále ho sleduju, protože si nejsem jistý, jestli se na mě nevrhne, když k němu budu zády.

„Drž si tu ruku, prosím. Nechci, aby tu pak bylo tvoje DNA.“

Vím, že bych se neměl vztekat. Vím, že z toho ještě nejsem venku. I když nevypadá jako úchyl, co mě pak zakope na zahradě, neznamená to, že… že mě nezakope na zahradě. Pořád je nebezpečný, nic z toho nezmizelo jen proto, že vypadá takhle.

Pohlédnu na číselnou klávesnici. „Mohl bys laskavě OTEVŘÍT?“

Úplně klidně odvětí: „Musíš tam zadat číslo. Kód. Je to jedna dva pět pět.“

„Jedna dva pět pět,“ opakuju a vyťukávám čísla. Nic se nestane. Dveře zůstanou zavřené. Frustrovaně do nich kopnu. „Pusť mě ven!“ zařvu a tentokrát to zní naštvaně a hystericky.

„Je to pět tři dva jedna, dobře?“ Zvedne ruce do vzduchu, jako by se omlouval.

Zadám pět tři dva jedna, ale zase nic. Začíná mi docházet krutá pravda. Opřu se čelem o dveře – mám pocit, že svět je tak daleko, mnohem dál než za pitomými dveřmi. „Ty mě nepustíš, že ne?“ vydechnu. 

„Zkus ještě jedna devět pět dva. Měním to často.“

Nevěřím tomu, že kód bude fungovat, ale nedovolím si to nevyzkoušet. A pak to hrozně bolí, když se opět neotevřou. Bouchnu do nich, kopu, křičím. „Proč? Proč kurva já? Co jsem ti udělal?“ hulákám. Jsem přece jen obyčejnej kluk, ničím nevyčnívám. Nerozumím, proč by si vybíral zrovna mně. „Proč mi tohle děláš? O co ti kurva jde?“ Nedokážu se na něj podívat, a přesto vím, cítím to – je to jako mravenčení v zádech – že má úsměv od ucha k uchu.

„Vsadíme se? Já říkám, že to zkusíš i počtvrté. Kdo prohraje, uvaří večeři,“ navrhne, jako bychom snad byli nejlepší kámoši. Jako bychom se měli vsadit o to, kdo si do pusy nacpe víc marshmallow.

Pohlédnu na něj, spustím stále svázané ruce a ramenem se opřu o stěnu hned vedle dveří. Teprve až teď si všimnu, že má rozbitý ret. Je to docela malá ranka, kolem které se rýsuje modřina. Původně jsem si jí v tom šeru nevšiml, ale teď se k ní upínám, protože mi není příjemné hledět mu do očí. Jsou až příliš pronikavé. Příliš zvláštní. „Já žádnou posranou večeři vařit nebudu. Nech mě jít, do háje!“

Hlásí mi jednu kombinaci za druhou. Další a další čísla a já je všechny poslušně zkouším a doufám, že jedna z nich zapadne. Nenáviděl bych se, kdybych to vzdal. Přestanu počítat po třináctém pokusu, dokonce se ani nevztekám, že si se mnou hraje.

Chci pryč. Chci prostě jen odejít.

Z ničeho nic, zrovna když naťukám čtyři dva osm pět, dveře cvaknou a otevřou se.

Neubráním se naději. Je obrovská a nečekaná. Jenže stejně nečekané je i následné zklamání, když zírám na podlouhlou chodbu se čtyřmi dalšími dveřmi.  

Přál bych si, aby to tolik nebolelo.

Kluk najednou stojí vedle mě. Opře se o futra a zírá na chodbu. „Jedny dveře vedou ven. Jedny na místo, kdes byl předtím. Jedny do ložnice a jedny do koupelny. Když si vybereš správně, pustím tě. Když špatně, chvíli se tady zdržíš, dobře? Máš rád hry, ne? Proč bys měl jinak tolik srandovních triček?“

Vzpomenu si, jak mě před chvíli oslovil jménem. Dojde mi, že mě nejspíš dobře zná, což je zvláštní, protože já ho určitě neznám. „Jak víš, že mám spoustu srandovních triček?“ zeptám se nervózně. Skoro mám dojem, jako bych chtěl vědět, zda existovaly indicie, které mi měly napovědět, co hodlá udělat.

„Tak hraješ, nebo ne?“ zařve.

Nechci se vzdát, nechci mu ale ani ukázat, že nade mnou vyhrál. O co se snažím, vlastně netuším, a nemyslím, že je v tom nějaká logika. „Nebudu hrát žádné pošahané hry! Řekl jsi, že mě pustíš domů, tak to udělej! Udělej to!“

Nakloní hlavu na stranu. Vím, že jsem asi udělal chybu, proto couvnu. „Špatná volba,“ vydechne. Chytne mě za rameno a táhne ke dveřím na konci chodby. Nevidím, jaký vyťuká kód, ale když otevře dveře, vím, že vedou do sklepa, kde jsem se probudil.

Strčí mě dovnitř. „Třeba si příště zvolíš líp. Nebo si aspoň zvolíš. Vždycky je lepší udělat aspoň něco, nemám pravdu?“ Zabouchne. Stane se to tak rychle, že nestihnu protestovat.

Křičím. Tentokrát především ze vzteku. „Ty hajzle!“ Buším do dveří. „Kurva!“ Křičím dlouho, jednu nadávku za druhou, každé sprosté slovo, které mě napadne. Neuleví se mi. Naopak. Vztek postupně mizí, s každým dalším výdechem odplouvá, jenže se strachem tohle neumím. Ten zůstává.

Sejdu po schodech. Zapomenu, že jich je sedm a na posledním zakopnu a zavrávorám. Vrazím do kýble a skopnu si palec. Znovu se rozčílím, znovu zůstane jen strach.

Zkouším si vzpomenout, u kterého rohu jsem zvracel a pak jdu na druhou stranu. Orientuju se hlavně díky schodům. Dotknu se zdi, nahmatám roh a opatrně sjedu na zem.

Nějakou dobu jen sedím, zírám před sebe do tmy a pokouším se uklidnit. Nakonec jsem tak unavený, že už nedokážu brečet ani se vztekat. Padne na mě apatie, je mi všechno jedno.

Chodidla mě při doteku s podlahou příšerně pálí. Je to taková bolest, že ji můj mozek raději vypne. Vnímám to jako vysvobození.

Vlastně necítím nic. Ani probodnutou ruku, svázané ruce nebo bolest hlavy z neustálého pláče. Necítím nic, alespoň fyzicky.

Představuju si, co se asi děje doma. Jestli už rodiče ví, že jsem nepřišel ze školy. Zavolá jim učitelka od Maddie, ta stará rašple, co vyučuje keramiku. Minulý týden se na mě škodolibě šklebila, když jsem na Maddie zapomněl a vyzvedl ji o hodinu a půl později.

Všichni určitě myslí, že jsem zase zapomněl. Mámu to naštve, bude mi opakovaně volat na mobil a pak zavolá tátovi, aby s tím něco udělal. Znám ji, slyším ji, jak do telefonu křičí, ať zapomenu, že v neděli nepůjdu do kostela.

Přijde domů, rozrazí dveře, vtrhne ke mně do pokoje a bude si myslet, že spím. Že koukám na seriál. Že hraju na Playstationu… Jenže pokoj bude stejný, jak jsem ho ráno opouštěl – mám pocit, že jsem nechal pyžamo na zemi, to ji naštve. Sebere ho a schová pod polštář.

Ještě pořád jí nedojde, že je něco špatně. Pravděpodobně zavolá Sayerovi. Ale on odpoví, že jsem šel ze školy domů. Tak jako vždycky. Stejnou cestou, ve stejný čas. DO HÁJE!

Táta dorazí z práce. A máma už bude strachy bez sebe. Vidím ji, jak pochoduje po kuchyni, se vším tříská a neví, jestli se má zlobit nebo strachovat – a tak dělá obojí. Táta jí řekne o nějaké dívce. Ano, ano, Mattias je určitě s ní.

Druhé volání Sayerovi, zjišťování čísla na Annu. Ta mě ale naposledy viděla ve škole.

Další telefonát bude na policii.

Fyzicky necítím nic, emocionálně všechno.

Hlavou se opřu o zeď, studí mě na čele. Myslím, že mám teplotu, tak je to vlastně příjemné. Zraněnou ruku pořád držím na hrudi. Nehýbu se, vůbec. Mám strach, že bych tím bolest zase probudil.

Nakonec mě vysvobodí únava, milostivá únava, proto zavřu oči. Skoro okamžitě usnu.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥