ZIMNÍ

ZIMNÍ

doprovodná povídka k LETNÍM BOUŘKÁM

Paulie a Floyd se konečně dočkají vytouženého soukromí a zůstanou sami doma! Stejně jako vždycky mají spoustu plánů, ale jeden z nich přece jen vévodí úplně všemu – poprvé se pomilovat. 

Odehrává se v prosinci čtyři měsíce po konci knihy, kterou rozhodně doporučujeme napřed přečíst. Vzhledem k tématu je to 18+. ♥


Kdybych měl vybrat svoje oblíbené roční období, zimu bych určitě neřekl, protože je na úplně opačné straně spektra než léto. Její největší minus: nedá se během ní jezdit na kole. Největší plus (což je spíš naše plus, moje a Floydovo, že nás nepříznivé podmínky neodradí): nedá se během ní jezdit na kole, ale stejně to děláme!

Smykujeme, kloužeme a bereme horáky do lesa. Naše každoroční tradice. Obvykle nám to prochází několik dní, než se jeden z našich rodičů pořádně vytočí, seřve nás, že se rozplácneme o stromy, a zakáže nám to. Většinou nás pak pošlou bobovat. A ne, nemyslím si, že jsme na bobování staří, ani náhodou, já plánuju bobovat ještě za padesát let, klidně postavím i bobovací dráhu. Spíš jde o to, že nikdy nenapadne dost sněhu, abychom si to pořádně užili.

Letos nám mámy zmaří jezdění v lese už po dvou dnech, takže máme kola zamknutá v garáži, venku je pořádná kosa a prašan, a jinak nic. Iglú by se dalo stavět leda z bahna. Nuda. Chodíme aspoň s Noobem na dlouhé procházky, honíme se po lese – myslím tím, že hrajeme na babu, protože jak říkám, je vážně kosa – a sypeme zrní do krmítek anebo jen tak na zem, aby zvířata měla co jíst.

Předevčírem jsme do lesa dokonce přitáhli několik kilo jablek. Byl to nápad Lynn, která chce nejspíš zachránit úplně všechnu zvěř na světě, a kdyby mohla, postaví pro ně i oboru. Postupně do toho zatáhla každého z party, ale nejvíc to odskákal Thomas, protože ji miluje. A kdo miluje, ten předžvýkává jelenům jedlé kaštany.

V něčem je tahle zima vlastně stejná jako vždycky, a přitom se liší ve spoustě věcech. Kola v garáži mě sice hrozně štvou, ale musím přiznat, že přes to všechno se nějak… usmívám.

Usmívám se, když procházíme městem, držíme se za ruce a Floydovi legračně poskakuje bambule na čepici. Pak zajdeme pro něco na zub k paní Collinsové, kde si koupím horkou čokoládu a Floyd teplý preclík s kousky soli. Usmívám se, když mi říká, abych mu ho nesežral, a jeden druhému strkáme ruce do kapes a snažíme se zahřát. Usmívám se, když se setkáme s ostatními z party a jdeme na Arkády, kde uspořádáme turnaj, který můj kluk s přehledem vyhraje (a usmívám se, zatímco ho za to kopu do zadku). Usmívám se, když se večer vrátíme domů a vlezeme si pod deku, a pokud jsme zrovna doma sami, vlezeme i jeden na druhého a odmítáme se odlepit. Usmívám se, když ležím s roztaženýma nohama a mám všude husí kůži, zatímco mě Floyd pusinkuje tam dole. Usmívám se jak největší sluníčko a debil v jednom a rozhodně s tím neplánuju přestat.

Vlastně děláme úplně stejné věci jako doteď, vymýšlíme kraviny a bavíme se, to se vůbec nezměnilo, akorát přibyly doteky, líbání a objevování, což našemu vztahu dodává další rozměr. Zatraceně šimravý rozměr! Dokonce se rozhodneme posunout to na nový level, a kdy jindy něco takového udělat než v zimě? Člověk je tak jako rozjařený, všude jsou světýlka, všichni se na sebe usmívají, shánějí dárky, zdobí stromky, a pokud jsou moje máma, zdobí pro jistotu úplně všechno (a to myslím vážně, máma vůbec nerozlišuje výzdobu, takže vedle krásných bílých saní stojí skleněný náhrobek, který tam zůstal z Halloweenu).

Tím pádem není divu, že chceme víc.

Pozoruju to na sobě od chvíle, kdy jsme se dali dohromady, a Floyd je na tom stejně. Vím to, protože spolu hodně mluvíme. Obecně jsme dost mluvící typy, překvapivě, a umíme mluvit i s plnou pusou, když zrovna… jíme.

Takže jo, chceme to oba. Sdílet spolu úplně všechno a nechat se odpálit až na Měsíc. Jenomže otázka je, jak to udělat, abychom měli klid a nestalo se, že nám rodiče vtrhnou do pokoje, nebo na nás budou volat s tím, že je hotová večeře. Naše poprvé musí být speciální, žádná rychlovka jen tak přes den!

Prostě by to měla být správná chvíle.

A vesmír nás musí milovat, když nám hned na začátku prosince vyjde vstříc – máma nám obřadně oznámí, že jedou s Melindou na víkend do lázní a my budeme tím pádem doma sami.

Snažím se netvářit přehnaně nadšeně, ale moc to nejde, obzvlášť když Floyd naprosto nezřízeně vykřikne: „Joo!“ Hned nato se zarazí a vážně pokývá hlavou. „Za to, jak tvrdě dřete, si to zasloužíte, takže z vás mám radost.“

Snažím se nesmát a taky nedovolit svým tvářím, aby zčervenaly, jenomže zatímco mámě velmi klidně tvrdím, že všechno bude určitě v pohodě, připadá mi, že mám přitom na čele napsáno sex. Páni, dokonce i vyslovit to slovo nahlas mě trochu… Nevím, jak se ohledně toho cítit, zato můj mozek, který sídlí dole, se cítí úplně skvěle.

… Vážně se to stane?

***

Stane, přesně za devět dní! Nejradši bych si na zeď připíchnul kalendář, ale to mi připadá trochu blbé, takhle veřejně vystavovat svoje poprvé, takže si to datum nosím jenom v hlavě. Reidová by zírala, jak dlouho takovou informaci udržím. A stejně tak by zírala, kdyby viděla moje pečivé studie.

Vím, že spousta lidí bere první sex spíš spontánně. Prostě až to přijde, tak to bude, žádné přípravy. Možná se o tom spolu stydí i mluvit. Jenomže pro mě a Floyda tohle neplatí. Známe se skoro dvanáct let a zažili jsme jeden druhého v nejrůznějších situacích, takže i když naše uši během takových hovorů připomínají profackovaná rajčata, jsme schopní spolu sednout k počítači a objednat lubrikant. Protože už jen samotná představa, že bychom měli jít do zdejší drogerie, z nás vysává život.

Řešíme spolu i kondomy, jelikož je spousta lidí používá, ale nakonec si někde přečteme, že bez nich je to lepší. Pokud zrovna neriskujete smrtelnou nemoc. Což nemáme, jsme totiž ještě… ehm, neposkvrnění jak lilie. Shodneme se na tom, že máme možná blechy od Nooba, nanejvýš nějakou bradavici na chodidle z koupáku, ale jinak naprostá pohodka.

Zásadní otázka vyvstane, když řešíme, kdo bude ten aktivnější. Ten nahoře. Protože oba stejně rychle vyhrkneme „jáááá“, a přestože Floyda nabádám, aby ustoupil, neuhne ani o píď. Nakonec teda musí rozhodnout sázka, vlastně ta nejjednodušší – kdo vydrží delší dobu v kliku. V tom jsme oba podobně dobří, takže je to jedině fér.

A k mojí neskonalé úlevě vyhraju! Dobře, uznávám, je to i Noobova zásluha, protože někdy po deseti vteřinách doběhne k Floydovi a začne mu cpát do obličeje poslintaného plyšového kačera, a jak se Floyd snaží uhýbat, prostě se v jednu chvíli skácí jako brambor. Chce opakování, ale já namítám, že nemůžu za nepříznivé podmínky utkání! Bylo to v pravidlech. Floyd se ptá, v jakých pravidlech. Nakonec ale celkem rezignovaně přistoupí na to, že bude dole.

Podezíravě se ho zeptám, jestli to náhodou celou dobu nechtěl. On mě ale utře prohlášením, že není žádná bábovka a na rozdíl ode mě ledacos vydrží.

Společně taky řešíme, co si dáme ten den na jídlo, jestli chceme velkou romantiku. Tady Floyd začne využívat svého postavení, nebo spíš budoucího ležení, když řekne, že ten večer dáme čtyřhoubovou pizzu, protože CHCE.

Dobře teda.

Když už v tom máme konečně jasno, společně se zaměříme na fakt důležité věci, jako jsou rešerše na internetu. To znamená, že přes anonymní okno koukáme na videa kluků v podobném věku, kteří spolu mají sex. Jo, ano, koukáme na porno. Nemůžu tvrdit, že se během těch… rešerší vůbec nic nestane a že si nestáhneme kalhoty a jeden druhého se nedotýkáme. Je to tak vzrušující, že se vlastně k žádným informacím nedostaneme, protože nám z toho úplně měkne mozek. Zvolíme teda bezpečnější cestu a něco si o tom načteme. U článků totiž nehrozí žádné zbytečné nehody.

Miluju, že tohle všechno prožíváme spolu. Jsem tak moc vděčnej. Společně odpočítáváme dny a pak i hodiny, než konečně zůstaneme sami.

***

Stojím vedle vánočního stromku, který máme už od listopadu, a okusuju slepované kolečko. Je to cukroví ze supermarketu, taková předpříprava, protože to pravé domácí teprve bude, ale i tak mi chutná. Větve umělého stromku trčí do všech stran a na některých visí ozdoby. Oficiálně dozdobovat to budeme před Vánoci. Zatím je všechno v přípravné fázi.

Na topení se válí naše bundy a rukavice. Většinu dne jsme strávili s Noobem v lese. Jednak jsme nechtěli být uprostřed toho chaosu, když moje máma pobíhala po baráku a balila poslední věci, jednak jsme nechtěli ukazovat rozzářené obličeje, kde je teď zcela určitě nápis dneska se to stane. A navíc bylo třeba Nooba pořádně utahat, aby neotravoval v těch nejnevhodnějších chvílích, jak mívá ve zvyku.

Narvu do sebe ještě včelí úl, co chutná trochu chemicky, a zahuhlám směrem k Noobovi: „To psi nesmí.“ Ale s ním to ani nehne, žádné prozření typu „aha, tak já jsem pes!“ Dál na mě kouká a čeká, jestli neutrousím nějaké drobky. Ze zkušenosti musí vědět, že já vždycky něco utrousím. Je to trochu vychcánek. A já mám dobrou náladu, tak nakonec ze zadní kapsy vydoluju alespoň dvě granule, což ho nejspíš uspokojí, protože si jde znovu lehnout. Na kobereček, pěkně k televizi.

Mámy odjely někdy před hodinou, ani je nenapadlo zmínit, že když tak můžeme spát u Fullerů, kde je táta James, a moje máma se s námi navíc loučila, jako kdyby se už neměla nikdy vrátit. Koukala nám do očí a měla fakt dojemný proslov ohledně toho, že jsme její velcí kluci a že nás má moc ráda. Víla kmotřička. Floyd přitom koulel očima a šeptem ke mně pak prohodil, jestli by snad…

Ale co by měla vědět?! Nikdo nic neví! Tak třeba já jsem pro jistotu úplně dutej.

Sáhnu pro další kus cukroví, když se objeví Floyd v těch nejroztomilejších a nejchlupatějších ponožkách, jaké našel. Doklouže ke mně a dá mi pusu, načež se zaksichtí. Nejspíš voním jako sladkosti.

Abych to zamluvil a nevyslechl si, že nemám do té svojí držtičky strkat nic sladkého, když ho chci líbat, ztěžka polknu a řeknu: „Máma se fakt tvářila dost divně. Skoro jsem měl chvílema pocit, že se loučí s mým… no, chápeš.“ Tomu se uchechtnu a Floyd zcela vážně přikývne. Koutek pusy mu přitom vystřelí nahoru.

„S tvým věnečkem!“

Přiznávám, že mi asi dvě vteřiny trvá pochopit, že nemluví o cukroví.

„Cha, spíš se měla rozloučit s tvým věnečkem!“ opáčím.

Vysloužím si za to rýpanec do žeber. „Aaa, sklapni. Co takhle si dát páku? Abychom fakt poznali, kdo je silnější.“

Páka je na můj vkus až moc riskantní. Už jsem se trochu srovnal s tím, že budu nahoře, a teď bych se musel srovnávat podruhé. Zakroutím hlavou. „Myslím, že jsem vyhrál spravedlivě a nemá cenu do toho šťouchat.“ Významně povytáhnu obočí. „Šťouchat, chápeš?“

Floyd zoufale zavyje, až i Noob překvapeně zvedne hlavu a obdaří ho celkem odsuzovačným pohledem. Možná to ale nesouvisí s Floydovou neschopností výt jako spíš s tím, že Noob svým psím čuchem cítí čtyřhoubovou pizzu, která si hoví na lince v krabici, a chce, abychom se s ním rozdělili.

Jenomže zavytím to stejně nekončí, protože můj kluk se na mě vzápětí pověsí jako opice. „Pořád si myslím, že je to dost nefér,“ postěžuje si někde u mého ucha, „ale nejsem žádnej zbabělej párek, takže… jdu do toho, ale jenom kvůli těm tvým krásným uším.“

Jsou hezky vidět, to je fakt. A od léta mám pořád ještě růžové vlasy, máma mi je pravidelně dobarvuje, tím pádem už se nedá mluvit o sázce, ale o životním stylu!

Nakloním k Floydovi hlavu a on pochopí, protože mi vlepí pusu na ucho. Vrátím mu ji a cílím na tvář. Je to pusová bitka! Skončí tím, že schytám do toho ucha kousanec a musím si ho promnout.

„Co teď? Dáme večeři?“ nadhodím. „Ale ty dostaneš menší příděl. A já vlastně taky, abych si neublinknul.“ Obzvlášť po tom cukroví, což už nevytahuju. Nejsem sebevrah, abych dráždil svého kluka bosou nohou. Dráždil bosou nohou… Zdá se mi to, nebo mají podobné průpovídky v souvislosti s tím, co se dneska chystáme udělat, dost divný a pokřivený význam? 

Haha.

Protože jsem ten nejlepší přítel na světě, udělám se zavěšeným opicoFloydem pár kroků a zeptám se: „Nemám ti pro něco dojít? Třeba pro hranolky?“

Joo, mohl bych se vydat pěšky ke Garrymu, vysvětlit mu, proč jsme si jeho pizzu objednali přes rozvoz, koupit hranolky, šourat se zpátky, to všechno za tmy a v čím dál větším mrazu. Třeba by mi po cestě upadnul pindík a já už bych se tak nemusel ani trochu strachovat, jestli náhodou něco nepokazím.

Floyd mě prokoukne. „Přestaň! Přestaň být nervózní, ty jeden praštěnej ušoplesku! Jestli má být kdo nervózní, jsem to já. A jestli budeš nervózní ty, tak… nevím! Podjede ti ruka, práskneš mě hlavou a vyrazíš mi další zub.“

Historka se zubem, kterému říkáme titaňák, se v našem vztahu čas od času stále objevuje. Přesněji Floyd ji s oblibou vytahuje třeba ve chvílích, kdy pije něco extra studeného a zub je citlivý, kdy pije někdo extra teplého a zub je citlivý, ve chvílích… V jakékoli chvíli.

Honem zavrtím hlavou. „No tak to ne! Dám si extrémní pozor! Budu opatrnej, nic mi nepodjede a budu jako peříčko.“ Zkouším zachovat naprostej klid, jsem mistr klidu. „O nic nejde, bože, dělá to každej. I tvoji rodiče, aby měli tebe,“ připomenu.

Svoji mámu z toho radši vynechám, přestože je jasné, že ona to taky musela dělat, aby měla mě. Nejspíš s někým ušatějším a kudrnatějším. Moje máma má divnej vkus.

„Ó můj bože, musíš mluvit zrovna o rodičích?“ Floyd se začne dramaticky sunout k zemi a táhne mě s sebou. Nakonec se svalí na záda jako placka a já zůstanu nad ním.

Zaculím se. „To bylo rychlý.“

Floyd nadzvedne boky. „Jsme tak trochu přeskočili pizzu a film. Jestli mám být tvoje holka, musíš mě nejdřív nakrmit.“

Přikývnu, jakože ano, všechno bude. Ale zatím ještě nevstávám a místo toho ho začnu dost nelítostně pusinkovat na obličeji. Na oční víčka, nos, obočí, bradu, tváře, rty, nic mi neunikne! A čím víc se snaží uhýbat a brblá, že ho poslintávám, tím víc pusinkuju.

Nebýt Nooba, který se rozhodne zakročit (přesněji připojit a přitom mě škrábne, zatímco Floydovi dupne na hrudník), pusinkoval bych ho třeba dalších tisíc let.

„Tak teda pizza,“ rezignuju. „Jdu ji ohřát.“

Cpát cokoli do trouby mi připadá extrémně náročné, tak ji na prasáka hodím do mikrovlnky a vydám se na okružní jízdu kolem cukroví. Floyd mezitím vyjde zpoza rohu, tričko plné psích chlupů, a plynule se překulí přes opěradlo gauče. Ještě nikdy jsem neviděl, že by ho obcházel. Většinou se svalí, někdy ho přeskočí a občas dá parádní salto. Každopádně u toho nikdy nevypadá jako mrož, co se škrábe na druhou stranu.

Donesu ohřátou pizzu a kecnu vedle něj. Pak sáhnu pro ovladač, abych pustil film Mortal Kombat. Ohledně toho jsme taky navážno debatovali. Chtěli jsme koukat na něco, co známe, takže by nevadilo se přitom líbat, nebo dát nějakou předehru, a zároveň to nesměla být blbost. A tohle je klasika, přestože tvůrci sáhli totálně vedle ve výběru hlavní postavy. Jiné postavy, a já neříkám které, mají mnohem zajímavější příběh než Škorpion!

„Můžeme si pak zahrát,“ navrhnu. „Pak… Po tom.“

„Po čem?“

Zase si mě dobírá, jestli to vůbec dokážu říct. Ale pán se přepočítal, protože já si dost elegantně, jako párek nad věcí, nacpu kus pizzy do pusy a zahuhlám: „Až tě pomiluju k smrti.“

Floyd se uchechtne a taky sáhne pro pizzu. „Tak to budu hrát Mortal Kombat mrtvej, nebo co?“

„Budeš seschlej jak rozinka,“ přikývnu vážně, aby si na rozinkovatění začal dopředu zvykat a pro jistotu s tím počítal, protože odteď to bude jeho nový život. „Nic v tobě nezůstane. Vlastně nevím, jestli vůbec udržíš ovladač.“

„Ha ha.“

Nějakou dobu jenom klidně jíme, nebo tak navenek alespoň působíme, protože kdybych měl mluvit za sebe, dost se s tím peru. Uvnitř mě zuří bouřka. Taky mi pomalu dochází, že být nahoře ve skutečnosti znamená starat se o toho druhého, logicky, a zmocňuje se mě strach, že nebudu dost dobrý. Jako před nějakým extra těžkým skokem. Ačkoli ten skok je asi blbý příklad, protože při něm si nanejvýš něco odřu, ale představa, že zklamu Floyda…

Co když řekne, že se mu to nelíbilo?

„Víš, co je na tomhle filmu super?“ zeptá se jen tak mimochodem a vytrhne mě z toho, abych si mezi sousty pizzy okousal nehet na palci až do krve. Možná tuší, že mám v hlavě bouřku a snaží se mě přivést na jiné myšlenky. „Že tu neotravuje žádnej Noob Saibot!“

„To je jediná věc, co by se dala vytknout!“ odseknu. Na to, abych bránil svoji oblíbenou herní postavu, se chytím vždycky. „Nechápu, že to není film o něm. Ale aspoň můžu pořád dokola koukat, jak je Škorpion neschopnej.“

Za tuhle poznámku mě do hlavy trefí kus okraje pizzy, ale než ho stačím Floydovi hodit nazpátek, objeví se Noobova (myslím našeho psího Nooba) všudypřítomná tlama a schlamstne ho.

Teatrálně vzdychnu a částečně sjedu do lehu. Možná by bylo řešení se prostě vsáknout do gauče. „Dal bych si ještě sušenky, ale nechci se unavit,“ zamumlám.

„Fuj, se sušenkama v puse mě líbat rozhodně nebudeš.“

Zakoulím na něj očima, nebo si aspoň představuju, jak koulím. Napůl jsem najednou děsně unavený, což se bije s částečnou hysterií. Uvědomím si, že poklepávám nohou. Chvíli na ni s Floydem zíráme, než ji násilně přinutím zastavit. „Vždyť už jsi to zvládnul tolikrát, když jsem měl sladkou pusu, tak nedělej. I malej Floyd to zvládl, když na sobě měl marmeládu!“ dodám triumfálně.

„Kolikrát mám říkat, že mu nemáš říkat malej?“ založí si… velkej Floyd ruce na hrudi. „Alespoň střední. Středně velký až monstrózní.“

Rozesměju se a stres trochu opadne. Smích je fajn. Nejléčivější věc na světě. Škoda, že se nemůžu tímhle způsobem léčit delší dobu, protože než se naděju, zas mě začne přepadat plíživý pocit nejistoty. Myslím ale, že to vyřeším fakt chytře, nejlepším možným způsobem. Natáhnu se a ledabyle přejedu Floydovi prstem po stehnu.

Floyd se na ten prst podívá a zaujatě povytáhne obočí. „Takže páka, nebo jakákoli jiná soutěž, je pasé?“

„Jo, bohužel. Prohra je prohra.“

Můj kluk o tom chvíli přemýšlí, maličko krčí čelo, ale velmi rychle se s tím opět srovná. Svět je v rovnováze, hurá. A Floyd si pak přisedne blíž, ruku mi položí na tvář a přitáhne si mě pro polibek. Oba chutnáme jako pizza, tím pádem nikdo nemusí brblat kvůli cukroví – je ovšem něco lepšího než líbat rty někoho, kdo chutná jako kombinace křupavého těsta a marmelády? Floyd to dostatečně neoceňuje!

Každopádně nejdřív myslím, že jde o kratší polibek, spíš taková pusa s vyhlídkou na dnešní večer. Něco jako příslib. Ale Floyd následně do hry zapojí jazyk, na což okamžitě reaguje můj vlastní jazyk, a rázem je z toho takový menší souboj, ve kterém hrají roli i ruce, prsty a ve finále naše rozkroky, protože já se celkem ochotně svalím na záda a Floyd na mě částečně nalehne a…

Vzdychnu. Nefalšovaně nahlas vzdychnu, přestože to teprve začíná, a ten zmetek se mi samolibě usměje do pusy. Tak se rozhodnu, že mu rozhodně nic nedám zadarmo a vsunu mu ruku pod tričko, abych mu zlehka přejel nehty po břiše až k teplákům.

Nemám tušení, co Škorpion zrovna teď dělá na obrazovce, pravděpodobně jde stejně o nějaké ze série jeho více či méně stupidních rozhodnutí. Pořádně si ani nepamatuju, co je za den. Jsem totiž okamžitě v nějakém zvláštním bezčasí, kde existuje jenom Floyd.

Je hloupost čekat na večer, tohle je ono, moje tělo na mě doslova křičí a Floyd i přes oblečení krásně hřeje. Když se na okamžik odtáhne, v očích má rozesetá světýlka a já vím, nemusíme o tom jeden druhého utvrzovat, že jsme připravení posunout to dál.

„Půjdeme nahoru?“ zeptám se a zním maličko chraptivě. Nevím, proč se stoupajícím vzrušením pomalu ztrácím hlas.

Vstaneme, rozejdeme se ke schodům a mě zrovna napadne, že i na těch schodech bychom mohli dát nějakou líbačku jako už za poslední měsíce tolikrát, když se, ehm, objeví takový menší zádrhel.

Jo, je to Noob.

Uši mu trčí do všech směrů a vypadá extrémně nadšeně, protože si nejspíš myslí, že naše cesta do předsíně ve skutečnosti znamená, že jdeme ven. Najednou zkrátka úplně pookřeje.

„Sakra!“ vyhrkne Floyd. „Musíme ho vyvenčit!“

Jedna věc je, že se na sebe chceme okamžitě vrhnout, a druhá věc je povinnost ke třetímu členovi party. A čím déle o tom budeme přemýšlet, tím víc si budeme ukrajovat čas z těch příjemnějších věcí, takže na sebe v rychlosti kývneme, já otevřu dveře a vyjdeme před barák.

Je tma, až na rozsvícené lampy. V jejich světle poletuje sníh, kterým se ovšem nenecháme zmást. Určitě roztaje dřív, než dopadne na zem. Stejně ale natáhnu ruku a zkusím ho chytit.

Noob mezitím doběhne k nejbližšímu keři, ale místo toho, aby poslušně zvednul nohu a očůral ho, začne čmuchat. To je čmuchací zákon. Vždycky když někam spěcháme, Noob čmuchá. A protože jsme někde četli, že pro psi je čmuchání vlastně takové čtení, je nám blbé ho rušit. Co když se kvůli nám nedozví konec?

Tak i teď přešlapujeme, mrzneme a čekáme, až se pán uráčí.

Začínají mi malinko drkotat zuby.

Po několika minutách už se zdá, že máme vyhráno, ale ne, chyba lávky, Noob raději začne hrabat díru. To už je na mě trochu moc (a na mámu by bylo taky, minule jí do té díry zajela noha až po koleno), tak křiknu: „Pohni, kámo! Malej Paulie nemá zimu rád.“

„Monstrózní Floyd taky ne,“ přikývne můj kluk.

Tohle rozhodně není jako v létě, kdy se dá vyjít v pantoflích, nebo úplně bosky, doploužit se k houpací síti a svalit se do ní. Proto mám tak rád léto. Nekomplikovanost propocených triček, která může člověk tahat i několik dní, kapat na ně meloun, a když má chuť, prostě si chodit jenom v šortkách.

Noob se po nějaké době přece jen slituje, počůrá plot a spokojeně, jako kdybychom na něj právě strašně dlouho nečekali, kolem nás projde dovnitř. Zamíří rovnou do patra.

Jsem sice dost zmrzlej, ale už nemá cenu vracet se do obýváku. Věřím – při pohledu na Floyda – že se zase hodně rychle zahřeju. Takže bereme schody po dvou a zapadneme ke mně do pokoje. Já pak zatáhnu závěs a pohledem přejedu po matraci, kde jsme za poslední měsíce dělali tolik příjemných věcí. Třeba hráli na Psku, jedli a tak.

Najednou nevím… Měl bych si rovnou sednout na postel, nebo se začneme líbat vestoje a společně se k ní dopracujeme?

„Skočíme ještě do sprchy?“ zeptám se. „Nebo si vyčistit zuby?“

Do sprchy spolu teď chodíme často, takže to není zas tak šokující. A Floyd okamžitě přikývne a začne se svlékat. Netuším, jestli je na tom s nervozitou líp než já, ale strhá ze sebe oblečení extrémně rychle, včetně chlupatých ponožek, načež zapadne do koupelny.

Když jdu za ním, Noob už spokojeně leží na svém místě u dveří a pochrupuje. Doufám, že mu to chvíli vydrží.

Krátce se k němu skloním, abych ho podrbal za ušima. „Drž mi palce, kámo,“ řeknu tiše.

Floyd už na mě čeká ve sprše. Přes matné sklo zahlédnu jeho siluetu a sotva otevřu posuvné dveře, vyvalí se na mě obláček horké páry, což je zatraceně příjemné. Nedá mi to, viděl jsem sice Floyda už tolikrát, ale stejně sjedu pohledem od jeho očí, rtů, hrudníku, přes rozkrok až k… No dobře, u rozkroku chvíli zůstanu, než se vrátím k obličeji.

Floyd se mi strašně líbí. Není na něm vlastně vůbec nic, co bych neznal a neměl to rád. Dvě malé pihy u klíční kosti, co jsou blízko sebe, malou, skoro neviditelnou jizvu na žebrech, která mu zůstala z doby, kdy jsme jako malí bojovali s klacky a já ho praštil, světle hnědé znamínko blízko pravého třísla, kterému nikdy nezapomenu dát pusu, když se mu věnuju tam dole.

Zbožňuju i to, že má na každém palci u nohy několik černých chloupků. Jsou srandovní.

„Paulie?“

A když už jsem u toho zbožňování, tak jeho rty, to je prostě dokonalost. Obzvlášť když teď vím, kolik toho umí říct i pošeptat i udělat. Navíc jak mu teče voda po obličeji a má kvůli tomu trochu připlácnuté vlasy k jedné straně…

„Paulie! Pouštíš teplo!“ Floyd mě čapne za ruku a vtáhne dovnitř, až trochu zakopnu a narazím do něj. Rychle to ale dorovnám.

„Ahoj,“ řeknu s úsměvem.

„Ahoj,“ oplatí mi úsměv můj nejlepší kamarád. Můj…

Dál už se nedostanu, protože ta jeho pusa, kterou jsem si sám pro sebe vychvaloval, se přitiskne na tu moji a plynule naváže tam, kde jsme předtím skončili. Sprcha je malá a prostor mezi námi menší a menší, a jak stojíme jeden druhému blíž, začínám dole… trčet. A Floyd je na tom stejně. Takže zatímco se líbáme a on mě přitom maličko tahá za mokré kudrny, třeme se o sebe.

Vlastně je to taková bitva jako tenkrát, když jsme bojovali klacky. Akorát teď bojujeme jinak a spíš se tak nějak cvrnkáme, narážíme do sebe a kloužeme po sobě. Je to hrozně příjemné.

Abych si dodal odvahu k tomu, co přijde, položím Floydovi ruku na zadek a přitáhnu ho ještě blíž, až zavzdychá. Nevím jak on, ale já o tom uvažuju jako o předehře – pořádně žhavé předehře – ačkoli uvažuju je možná silné slovo. Jenomže se jaksi stane, že najednou nemůžu přestat a Floyd taky ne. Pohybujeme se proti sobě, jsme chvílemi v tak pevném sevření, až je to příliš. Mám pocit, že prasknu. A Floyd je na tom úplně stejně.

Ta energie je obrovská a dává tím pádem smysl, když začneme stříkat.

***

Nejde o žádnou tragédii. Naopak dojdeme k názoru, že to je vlastně dobře, jelikož díky tomu nebudeme spěchat a já tak Floyda můžu pořádně připravit. No. Připravit. Já.

Sedí na posteli v tureckém sedu, spokojeně se culí a sleduje, jak ze skříně vytahuju pečlivě schovaný balíček, který původně sloužil jako bedna na komiksy. Úplně zespod vydoluju lubrikant, a když jdu zpátky k posteli, Floyd se plynule natáhne naznak.

Rozpačitě přešlápnu. „Mám ti to tam dolů dát já, nebo si to nejdřív rozetřeš sám?“

Floyd se nadzvedne na loktech, chvíli mu to nejspíš šrotuje v hlavě, než natáhne ruku. „Dej mi to.“

Sednu si naproti němu a snažím se skrýt úlevu, že to nemusím dělat já. Ne že by mi to přišlo nechutné. Divné možná, ale nechutné ne. Spíš nechci něco udělat špatně. Od momentu, kdy jsme se na prvním sexu domluvili, mám ukrutný strach, abych mu nějak neublížil.

Koukám, jak si kydne pořádnou dávku lubrikantu do dlaně. Připomíná mi to vesmírnej sliz.

Floyd si pak zajede pomalu rukou tam dozadu, ale ještě než začne cokoli dělat, vážně mi pohlédne do očí. „Ať už to posereš jakkoli, i kdybys mi vyrazil další zub, tak tě pořád budu milovat.“ Zvedne koutky pusy, tak jak to mám rád, a usměje se.

„Taky tě budu milovat,“ zazubím se. „I když to posereš.“

Jeho úsměv se změní v úšklebek, protože tu narážku pochopí. Ale už nic neřekne, místo toho si fakt zajede rukou k zadku a působí přitom hodně soustředěně. Říkám si, jestli se mu to bude líbit, ale zas dávat si do zadku něco studeného, navíc uprostřed zimy, asi není ta nejúžasnější věc na světě.

Tady někde mě napadne, že by možná bylo lepší, kdybychom dali novou sázku, kterou bych zcela záměrně prohrál, protože nemám do háje tušení, jestli to zvládnu! Všechny ty články se slijí do jednoho chumlu a já jsem už zase úplně dutej. Prostě jenom na Floyda zírám a nevím, co říct nebo udělat.

Jenomže Floyd po nějaké době pronese: „Asi dobrý.“ Ale moc se na to netváří. Ani on, ani ehm, monstrózní Floyd, tak udělám to, co mi jde docela dobře, a naznačím mu, aby si lehnul a já ho mohl trochu povzbudit. Probrat. Přivést k životu. Myslím, že je dost jasné, co chci říct.

Floyd celkem ochotně souhlasí a natáhne se na postel, zatímco já se k němu skloním. Věnuju mu veškerou péči, pusinkuju ho na stehna a na pupík, sem tam ho olíznu, dokonce ho pochválím, že je fakt moc hezkej, protože jak jsem si během jedné takové akce stačil všimnout, tak díky mojí pochvale vždycky o kus povyroste. Což zabere i tentokrát. Můj kluk se v jednu chvíli tváří poměrně nejistě z toho, že se zkoušel pomocí prstů a lubrikantu připravit, a ve druhé chvíli je úplně hotovej a pevně chytá prostěradlo, prohýbá se a říká jo.

To mi rozhodně zvedá sebevědomí a už nejsem v takovém nervu, abych něco neudělal špatně, jelikož tohle dělám očividně dost dobře.

Posunu se výš a opřu se vedle Floydovy hlavy, abych ho mohl políbit. Ale zas nevydržím opřenej dlouho. Lehnu si proto na bok, dál ho líbám a volnou rukou se mu pečlivě věnuju na místech, co jsou od pupíku níž. Přitom cítím, že taky začínám reagovat, stačí pár doteků, abych byl zase v pozoru.

„Jsi v pohodě? Můžeme jít na to?“ zeptám se tiše a vzrušeně. Ani mi nevadí natřít na sebe vesmírnej sliz.

„Jo, asi jo,“ přikývne Floyd a ještě víc tak zaboří hlavu do polštáře. „Ale, Paulie… Pomalu. Budeš opatrnej, že jo?“

Řekl jsem mu asi tisíckrát, že budu ten nejopatrnější člověk na světě, ale teď to pro jistotu ještě jednou zopakuju a dám mu pusu na nos. Následně si vlezu mezi jeho nohy – z toho, co jsme vyčetli, je to na začátek ta nejlepší poloha, navíc na sebe budeme hezky vidět a já okamžitě z jeho výrazu poznám, kdyby něco nebylo fajn – a zkusím se k němu jenom tak zlehka natlačit. Fakt úplně na krajíček.

„Tak počkat, počkat!“ vypálí okamžitě stylem tohle jsme si nedomluvili. Jenomže přesně tohle jsme si domluvili, tudíž jsem maličko zmatenej. „Já jen,“ Floyd se kousne do rtu a pak si dopřeje dva hluboké nádechy. „Dobrý, tak dobrý.“

„Víš to jistě? Prostě když tak můžeme-“

„Paulie, je to dobrý.“

Chtěl bych ho přitom líbat, jenomže se potřebuju občas podívat tam dolů, abych věděl, že jsem na správné cestě a zbytečně ho nešťouchnul někam úplně mimo. Zkusím si mezi jeho nohy teda spíš kleknout, protože tím pádem se nemusím opírat a můžu jednu ruku použít k tomu, abych ho přivedl na jiné myšlenky, zatímco se hodně pomaloučku, na světě není nikdo pomalejší, milimetr po milimetru tlačím dovnitř…

Och, bože! Dovnitř.

Je hodně těsný. Vlastně je tak těsný, až mě napadne, jestli malého Paulieho nerozmáčkne, což je ale pitomá představa, protože jemu se to…

Ach do háje. Sakra sakra sakra.

Floyd má pevně zavřené oči a moc se nehýbe, takže okamžitě přestanu, dám mu čas, ale popravdě si ho přitom musím vycucat až někde z paty, protože bych nejradši zajel dovnitř úplně celý. Totálně z toho šílím.

Zkusím zhluboka dýchat. „Bolí to?“ zeptám se. „Jestli jo, můžeme to zkusit jindy.“

„Bolí,“ řekne Floyd. „Nebo jako… Ne tolik jako vyraženej zub, ale zas to není úplné nic.“

„Je to jako držkopád na kole?“ navrhnu.

„Jo, vlastně jo. Ale u kterého máš radost, že jsi venku a máš kolo. Chápeš?“

„Naprosto. Řekni mi, až budeš chtít, abych se pohnul,“ vydoluju ze sebe. Přestože jsem uvnitř jenom na krajíčku, říkám si, jak bylo super, že jsme se pomazlili ve sprše, jinak už by bylo z mojí strany po všem. Hodně rychlý první sex. Takhle zvládám snáz počkat, ale i tak je to popravdě těžké. Extrémně.

Hladím Floyda po stehnech.

„Mohl bys mě líbat?“ zeptá se.

„Jasně. Ale jak se skloním, asi se pohnu dopředu, takže…“

„To nevadí. Snad.“

Zkusím se sklonit tak, abych se nepohnul ani o píď, ale gravitace je silnější než já. Teda nejsem si jistý, jestli je to přímo gravitace, když mě to táhne dopředu a dovnitř, protože gravitace má spíš tendenci sundávat lidi a věci dolů, ale zároveň teď není nejvhodnější doba nad tím přemýšlet. Prostě nevědomky, ať dělám, co dělám, zajedu o další kousek dovnitř a Floyd trochu hekne. A nijak rozjuchaně nezní.

Jenomže to už se přitisknu k jeho rtům a políbím ho. Cítím, jak se pomalu uvolňuje a jeho jazyk mi odpovídá. Taky cítím monstrózního Floyda, jak mě šťouchá do břicha s čím dál větším zaujetím. Nějakou dobu se teda líbáme, ale pak se stane dost šílená věc, která mi úplně vezme vítr z plachet, když se Floyd pohne. Floyd. Pohne.

Tím pádem se pohnu i já a najednou jsem zase o kus dál.

Hodně dlouze mu zasténám do pusy.

Po bůhvíjak dlouhé době se nám postupně povede sladit rytmus. Nejdřív je to jenom kolébání, jak se kousíček za kousíčkem dostávám dovnitř Floydova těla. Občas se od něj odtáhnu, abych se zeptal, jestli je to lepší.

Řekne mi, že jo. A že už to bolí jenom trochu.

Když jsem uvnitř úplně celý, mám pocit, jako bych hořel. Celé moje tělo. Jsem úplně hotovej, a kdybych se měl opřít o ruce, možná bych se fakt skácel a dal Floydovi čelem do zubů.

Nějakou dobu zkoušíme, kterým směrem by to mohlo být příjemné. Prohlížím si Floydův obličej, jaké to je, jak na mě reaguje, a nepřeju si nic víc, než abych mu mohl část svých pocitů telepaticky předat. Protože je nepopsatelné být jeho součástí.

Přesunu ruku k jeho rozkroku a sevřu ho, aby mi do ní mohl přirážet, a s tím se zase pohnu, a on zničehonic dlouze zasténá. Je to ten nejkrásnější zvuk. Je to určující bod, kdy jsme překonali hranici bolesti. Je to tak dokonalé, že mi to, ehm, málem vžene slzy do očí, ale to si rozhodně nechám pro sebe a nikdy to nikomu neřeknu, aby bylo jasno.

Hýbeme se spolu, líbáme se a občas mluvíme a pak jsou momenty, kdy nemluvíme vůbec.

Floyd řekne: „Můžeš… víc, Paulie.“

A já jsem teda víc. Jsem všechno, protože on je moje všechno. Přestanu se tolik bát, že bych mu mohl ublížit a jsem rychlejší, všechno je to rychlejší. Floyd mi s každým dalším zasténáním dává najevo, že je v pohodě.

V jednu chvíli se nadzvednu, abych viděl, tam dole…. Jak já… do něj…

Ale je to hodně blbý nápad, protože ten pohled se mnou úplně zamává a najednou ze mě vytrysknou úplně všechny emoce. A dál tryskají, je jich tolik, všechny patří Floydovi.

Jenom vzdáleně, uprostřed totální extáze, si uvědomuju, jak se starám o Floyda, jak ho svírám pevněji a jak mu řeknu, ukrutně chraptivě, že ho miluju, že je dokonalý, že je můj, to všechno, aby se na té vlně euforie svezl se mnou.

Což se taky stane, protože zničehonic nahlas vykřikne, vystříkne mi na břicho a sevře mě v sobě tak pevně, až se tím všechny emoce znásobí.

***

Mám určitě totálně rudé tváře i uši, ta horkost je šílená a pořád neodeznívá. Jsem nahatý a ležím na zádech, zatímco Floyd je vedle mě. Oba nahlas oddechujeme a do toho se smějeme. Není to vyloženě řehot, jako když člověka něco ukrutně pobaví, ale spíš koktejl totálního štěstí, úlevy a blaha.

Je pravda, že jsme chvílemi nevěděli, co dělat, bylo tam pár au a jejda momentů, ale díky skvělé komunikaci, na které jsme roky pracovali, jsme zvládli náš první sex. Posunout ruku sem, takhle nalehnout, víc pohnout boky, počkat… A konec byl prostě nepopsatelný. Mám pocit, že mě někdo vymačkal jako pomeranč a udělal ze mě džus.

„Jsme nejlepší,“ oznámím očividný fakt. Ale aby bylo jasno, nechci ubírat kredity Floydovi, který si s malým Pauliem fakt poradil, proto dodám: „Ty seš nejlepší.“ Vlepím mu trochu upocenou pusu na tvář.

Floyd si lehne na bok, abychom na sebe viděli. „Tys taky ušel,“ usměje se spokojeně.

Prstem mu kreslím spirály na hrudník. „Zvládnul bys teď jít ven na kolo?“

„Hmm.“ Floyd začne nadskakovat na posteli, tak jako vleže péruje, aby to otestoval. „Kdybych musel, tak asi jo. Ale jsem rád, že nemusím.“

Když si vzpomenu, jak jsem byl v něm, zrudnu ještě víc. „Jaký to bylo?“ zeptám se zvědavě. „Myslíš, že bych to dal třeba i já?“

„S tím, jak rychle ses naučil většinu triků, třeba bar hop, bude tohle pro tebe naprostá pohodička. Jako namazat si marmeládu na chleba. A divný to bylo na začátku, pak to bylo překvapivě super. Seš skvělej milovník.“ Řekne to s polovičatým úšklebkem, ale oči mu naprosto neuvěřitelně září a tak, jak kouká na mě, nekouká ani na čtyřhoubovou pizzu, ani na začátek prázdnin, ani když vyhraje v Mortalu. Prostě na mě kouká totálně odevzdaně a já nevím, jestli si to uvědomuje, ale všechno v jeho tváři křičí, že jsem jeho milovanej Paulie.

Což je velká pravda. Jsem jenom jeho, od prvního momentu.

Přilehnu si blíž a malej Paulie se sveze na stranu stejně jako monstrózní Floyd. Vždycky když ze sebe vydají úplně všechno, vypadají dost smutně.

Pohlédnu Floydovi do očí a na chvíli se v nich úplně ztratím.

Někdy mám chuť na něj bez ustání ječet, co pro mě znamená a jak moc jsem vděčnej, že je se mnou. Políbím ho na spodní ret, který si možná zaslouží i malé olíznutí.

Pak už se zase líbáme a Floyd se mi znovu pověsí kolem krku jako opice. A protože jsem taky hotovej, pověsím se potom já na něj. To líbání nikam neeskaluje, je spíš líné a spokojené a ospalé.

„Jdeme na ten Mortal?“ řekne Floyd po nějaké době.

Přikývnu, ale pak se ještě hrozně dlouho pusinkujeme a mazlíme. Nedokážu se ho nabažit, chtěl bych se ho pořád dotýkat, být mu co nejblíž, nechat se hladit. Nicméně Mortal je rozhodně dobrý nápad, abych se po tom výkonu trochu probral… Po tom… Měli jsme první sex! Ježišimarja! Už nejsem panic!

Vyletím do sedu.

Ne že by mi vadilo být panic, ale dát ten věneček Floydovi je prostě boží. Culím se od ucha k uchu.

Floyd do mě šťouchne chodidlem.

„Tak fajn, dáme Mortal, ale nebudu tě po tom všem šetřit,“ varuju ho. Než ale donesu ovladač, skočím dolů pro zbytek pizzy, stále nahatý, protože jsem v dost euforické náladě, než abych se oblékal, což ještě umocní všechny ty vánoční serepetičky. Vlastně mě dojímá i halloweenský náhrobek.

Vezmu i colu a hrst granulí pro Nooba za to, že celou dobu poklidně spal, maximálně nás chvílemi šmíroval, ale rozhodně nerušil. Což je obdivuhodný výkon. A když odcházím z kuchyně, samozřejmě si do pusy narvu aspoň dva kousky cukroví od cesty.

Jakmile se vrátím do pokoje, Floyd zrovna z donucení tahá poslintaného plyšáka kačera. Takže jsem možná Nooba přechválil a on vycítil, že tohle je jeho okamžik. Granule mi vezme z ruky tak, že si ji prakticky celou nacpe do pusy a trochu požvýká. Ten pes je idiot. Ten pes je prostě náš. 

Spokojeně se svalím mezi polštáře a sáhnu pro ovladač, načež postřehnu, že kačer letí do kouta. A Floyd si mě z nějakého důvodu tak upřeně prohlíží, až mám naprosto nelogickou potřebu zakrýt si rozkrok pizzou.

„Co je?“ uchechtnu se spokojeně.

Floyd se tváří jako roztomilost sama, což ještě podtrhuje trčící pramen vlasů, když jenom tak jako ledabyle pokrčí rameny.

„Poslouchám.“

„Já jen, že do toho jdeme vždycky spolu,“ začne a mimoděk přitom dlaní přejíždí po prostěradle. Třeba si ale jenom nenápadně otírá Noobovy sliny. „Možná by stálo za to vyzkoušet, jaký to bylo pro toho druhýho.“

Rozkašlu se a musím to sousto pořádně zapít. Stejně mi ale do očí vletí slzy. Tady je taky prostor, abych se nad tím pořádně zamyslel, jestli vůbec chci, nebo alespoň dneska. Totiž, upřímně, Floyd není tam dole monstrózní, jenom si z toho děláme srandu. Ve skutečnosti je úplně normální, normální a maximálně k pomilování! Abych se ovšem vrátil k tématu, tak si nejsem jistý… Nebo teda já bych chtěl, to jo. Jenomže… Ale zas kdy jindy, když máme dům celé dva dny pro sebe?

Jasně, mohli bychom to nechat na zítřek…

Mohli bychom to nechat na zítřek? To je rozhodně dobrý argument. V duchu si ho dokonce několikrát zopakuju.

Při pohledu na nahého Floyda na mojí posteli musím ovšem znovu polknout, tentokrát už neexistující sousto. Protože to, jak tam sedí, kouká na mě, a nemá na sobě jediný kus oblečení, jenom drží ovladač, jako kdyby měl skoro všechno na párku, mi znovu vžene horkost do tváří.

Zhluboka se nadechnu. „No tak jo.“

Úsměv, který za to dostanu, je všeříkající. 

Aby ale bylo jasno, neskočíme na sebe hned. Nejdřív dáme kratšího šlofíčka, protože nejsme takoví terminátoři, abychom naše malé kámoše zase okamžitě uvedli do provozu. Ale později se to stane. Milujeme se podruhé a já jsem dole. A je to do háje nepopsatelné!

***

Máme svoje tajemství prvního sexu a upřímně si myslím, že to na nás musí být vidět. Všechny ty úsměvy a doteky mi najednou přijdou ještě o kus důvěrnější. Nevím, jestli si toho všimnou i mámy a táta, ale možná by museli být úplně mimo, kdyby nepostřehli, že se mezi mnou a Floydem něco změnilo a my jsme si teď ještě o kus blíž. Přitom už předtím jsme si byli tak blízko, že jsme si prakticky dýchali za krk.

Všímám si takových drobností, třeba když se mámy vrátí z lázní a my s Floydem klidně snídáme, nakloní se ke mně a zlehka mě políbí na krk, což přitáhne vzpomínku na naše milování, kdy mě políbil úplně stejně, zatímco byl uvnitř mě, takže dává smysl, že mi toust spadne do talíře namazanou stranou dolů.

Nebo třeba ty momenty, během kterých hrajeme, koukáme na telku, nebo jsme venku. Už se nebojíme posunout svoje flirtování. Jsem sice totálně rudý, ale zašeptám Floydovi, že bych ho večer moc rád pomiloval. A on na to tiše, s laškovným úsměvem: „Jo, Paulie? Jak moc rád? Vystřelí mě to do vesmíru?“

Vystřelí nás to ještě dál.

Vždycky říkám, že miluju léto, tím spíš, že jsme se během léta dali dohromady. Ale tahle zima má rozhodně něco do sebe. A tím nemyslím cukroví, světýlka, pohádky, dlouhé procházky s Noobem, kola, která navzdory zákazu vytáhneme z garáže a vezmeme vyvětrat do lesa, ani zastávky na Arkádách nebo u Garryho v Blinku, kde jedinou výzdobu představuje červený řetěz na kaktusu. Nebo jo, myslím tím tohle všechno, ale samozřejmě myslím hlavně to další, to niternější a intenzivnější a uvzdychanější uprostřed noci, nebo jenom tak na rychlovku přes den, kdy jsou mámy v salónu a my máme zase celý dům pro sebe.

Myslím tím Floydovy pohledy, polibky a doteky.

Každý jeden z těch momentů, kdy si pak lehneme co nejblíž a dýcháme vzduch toho druhého, přestože se k nám nakonec pokaždé vecpe Noob s kačerem a tady už nemůže být o čerstvém vzduchu ani řeč.

Takže znovu, kdybych měl vybrat svoje oblíbené roční období, zimu bych určitě neřekl, ale… ani bych ji úplně nezavrhoval.

Můj kluk ví, jak to myslím. Můj kluk je nejlepší. 

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová


* Líbila se vám doprovodná povídka ZIMNÍ? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na PICKEY, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
10 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
Josef
4. 10. 2023 16:17

Pěkná tečka za celým báječným letním příběhem. Oceňuji, že se podařilo udržet tu klukovskou bezstarostnou atmosféru Letních bouřek i v této Zimní povídce, a že oba kluci zůstávají neodolatelně sví i ve věcech, které už dětsky klukovské nejsou. Moc jim přeji, ať jejich láska vydrží. A moc díky za knihu a všechny doprovodné povídky, perfektní čtenářský zážitek, nádhera!

Random Holka
10. 10. 2023 21:18

Téhle povídky jsem se upřímně trochu bála. Letní bouřky měly strašně super atmosféru, takovou bezstarostně dětskou- a upřímně, i já jsem byla po prváku ještě docela děcko. Ve spoustě knih a filmů se spolu 16 letí vyspí tak po týdnu chození, nejpozději. V Letních bouřkách sex nebyl, ale vím že do většiny knih a povídek ho dáváte, proto mě to potěšilo. Přišlo mi fajn, že se to v Letních bouřkách neřeší. Takže jsem se bála, jaká bude tato povídka, a jestli mi to obrázek Paulieho a Floyda trochu nezkazí. Ale vy jste to dokázaly vážně skvěle, atmosféra zůstala neporušena a… Číst vice »

Mirek
15. 10. 2023 19:43

Krásný příběh, pěkně se to četlo. Atmosféra příběhu je nádherně pohodová. Kluci mají štěstí, že je kolem tolerantní okolí, a pokud jsou problémy, způsobují si je sami…
Všechna pokračování jsem si vytiskl, abych je měl pohromadě s knihou.

Yeni
28. 12. 2023 13:23

Ahoj autorky, tak za Zimní povídku ode mě pět hvězdiček z pěti, nebo spíš pět srdíček! Moc pěkná povídka. I když asi nepatřím mezi to, čemu se – možná trochu povrchně – říká „cílová věková skupina“ (už student VŠ, už 21 let… *16.4.2002), už samotná knížka, kterou jsem si v jednom knižním hypermarketu koupil a přečetl na začátku podzimu, se ve mně hodně otiskla. Už jenom ten báječný psychosexuální vývoj obou chlapců během krátkých dvou měsíců prázdnin (na začátku spíše ještě školáci s dětskými zálibami, shánějící – jen tak – „nějaké“ dvě holky na zářijový školní ples, jenže: hned po… Číst vice »

Janko
3. 5. 2024 9:42

Nádherný zakončení nádherný knížky. 🧡 Všechno krásně popsaný. Takhle by měl svět fungovat.