Szabi

Paulie a Floyd si užívají podzimní dny a hlavně jeden druhého! Co se stane, když jim tuhle pohodičku tak trochu naruší jistý problém? Vydejte se s kluky na podzimní festival, užijte si menší drama, kopec legrace a taky líbání.

Odehrává se dva měsíce po konci knihy, kterou rozhodně doporučujeme napřed přečíst. ♥

o dva měsíce později

Musím Pauliemu pomoct, protože jinak by zůstal uvězněný v tričku nejspíš napořád. Vyškrábu se do sedu a natáhnu se k němu, což jde docela těžko vzhledem k tomu, že klečí mezi mýma nohama. Chytnu spodní okraj trička, přetáhnu mu ho přes hlavu a za chvíli už na mě vykouknou jeho rozježené, růžové vlasy.

Když už sedím, byla by škoda toho nevyužít, a tak si taky vysvleču tričko a zahodím ho někam pryč. Spadnu naznak, zabořím se do matrace a vyzývavě na Paulieho pohlédnu.

Jakože… co teď?

A on samozřejmě vůbec neváhá, skloní se a znovu mě vášnivě a hluboce políbí. Akorát že teď už tu nepřekáží zbytečné oblečení, tak je to mnohem lepší.

Položím mu ruce na záda a přitáhnu ho k sobě, aby mezi námi nebyl ani centimetr navíc. Paulieho to sice překvapí a nemotorně se na mě svalí, ale zároveň se jeho rozkrok dotkne mého a to je prostě… Ó můj bože, to je prostě skvělý! 

V ten okamžik Paulie přesune rty na můj krk, a tak zakloním hlavu a vydechnu.

Jo, ježiši jo, z toho místa naprosto šílím!

Chci Paulieho u sebe, tak blízko, jak to jen jde, cítit kůži na kůži, úplně s ním splynout, proto mu dlaněmi zajedu pod tepláky a stáhnu mu je, takže…

Takže první věc, co máma Paula vidí, když vejde do pokoje, je Paulieho nahý výstavní zadek!

„Paulie, nevíš, kde…“ S těmi slovy rozrazí dveře a vpadne dovnitř, jako kdyby nebyla v domě se dvěma nadrženými kluky. Sotva si ale uvědomí, že s Pauliem zrovna něco velmi důležitého řešíme, vyběhne z pokoje a zmizí za rohem. Akorát že dveře zůstanou otevřené – buď na ně v tom šoku zapomněla, anebo to udělala schválně.

Paulie pohoršeně vykřikne: „Mami!“ a spadne na bok jak hruška, když se ode mě v rychlosti snaží dostat co nejdál. A já, protože mám mezi nohama menší problém, přitáhnu peřinu a zachumlám se do ní jako housenka do kokonu. Kouká mi jen půlka obličeje, ale vsadím se, že i tak musí být poznat, že je mi… horko.

„Kluci, co jsme si o tomhle říkali? Kde je nějaká cedulka s nápisem nerušit, no?“ zahuláká Paula zpoza rohu. Spíš než naštvaně zní rozpačitě, což je rozhodně ta lepší varianta, ale stejně se nijak netěším, až se jí budu muset podívat do očí. „Panebože, tohle mě zabije,“ vzdychne nakonec a nejspíš odejde, protože za pár vteřin slyším její dupání na schodech.

Paulie se svalí na záda a zůstane ležet s rukama rozpaženýma do stran. Chvíli zhluboka oddechuje, než se upřímně a uvolněně rozesměje. (Mimochodem taky má mezi nohama menší, nebo spíš větší, problém.)

„Já ti říkal, že to není dobrý nápad,“ zamumlám a vymotám se z peřiny.

„Jo, mám pocit, žes něco takovýho vážně říkal,“ přikývne Paulie, ale následně se ušklíbne. „Asi tak vteřinu předtím, než ses na mě vrhnul.“

Kdo se na koho vrhnul, je dle mého diskutabilní vzhledem k tomu, že se na sebe poslední dobou vrháme furt a tak nějak vzájemně. Ale neřeknu nic, jen vypláznu jazyk a plácnu Paulieho po nahém hrudníku. A je vlastně dobře, že Paulie hned nato vstane a začne hledat tričko, protože je docela možné, že bych mu začal jezdit prstem po břiše a pak níž a… Dveře od pokoje jsou pořád otevřené.

Sotva Paulie zmizí v koupelně, pípne mu na nočním stolku mobil. Nejprve ho ignoruju a zavolám si do postele Škorpiona, který se okamžitě vyvalí na bok a nechá se škrábat a legračně u toho protahuje zadní packy. Jenže pak mobil pípne podruhé a zvědavost zvítězí, takže se pro něj přece jen natáhnu a přečtu si zprávy od Lynn.

Lynn: Mohla bych se za chvíli stavit, prosím tě?

Lynn: Už jsem stejně na cestě.

No skvělý. To je po překažené postelové chvilce přesně něco, co mi ještě chybělo. Lynn a to její jsme s Pauliem kamarádi, buuu. „Tvoje úžasná skvělá nejlepší kamarádka je na cestě. Asi něco chce,“ zahulákám. Škorpion na to zareaguje zívnutím.

Vylezu z postele a zkusím najít tričko, které jsem předtím zahodil, ale asi ho spolkla země. A skříň s oblečením je navíc tak blízko, že jen vzdáleně vnímám, aniž bych to mohl nějak ovlivnit, jak se natahuju pro Paulieho čisté triko a následně i mikinu, kterou seberu z poloviny komínku, a ten se zřítí. Ups.

„To bude určitě něco s Thomasem,“ oznámí Paulie, když se vrátí z koupelny. Zastaví uprostřed pokoje, zírá na rozházené mikiny, pak koukne na mě, jak si tam hezky stojím v jeho červené mikině s čínským drakem, a nakonec si taky jednu vybere – šmoulově modrou. S těmi růžovými vlasy vypadá jak komiksová postavička.

„Počkáme na ni dole, ne?“ navrhne.

***

Sedíme v houpací síti a nohy nám visí dolů, takže jimi občas sehraně mácháme, abychom se rozhoupali. Ale jinak spíš házíme Škorpionovi balón a on nám ho oslintaný nosí zpátky. (A my se pak dohadujeme, kdo ho vezme do ruky tentokrát.) Taky posloucháme Twenty One Pilots, jíme chipsy a líbáme se.

Taková až nábožná pohoda, kterou naruší Lynn.

Aby bylo jasno, s Lynn máme relativně dobrý vztah, kamarádíme se, máme se celkem rádi, nic přehnaného, prostě zvládáme být ve stejnou chvíli na stejném místě, akorát se přitom oba tváříme, že se nemůžeme vystát. Takže když vejde na zahradu, úplně automaticky, aniž bych nad tím přemýšlel, obrátím oči v sloup.

A ona vyplázne jazyk.

Na Paulieho se usměje a řekne: „Ahoj.“ Ale i já poznám, že v tom není tolik energie a radosti jako obvykle. Jo, vyplázla jazyk, ale kde je některý z jejích pověstných úšklebků? Nebo aspoň škodolibá poznámka? Nic jako: Ty ještě žiješ, Fullere? 

Tss.

„Co se stalo?“ pochopí Paulie a napřímí se. Tím rozhoupe síť a já na sebe vysypu trochu chipsů, čehož využije Škorpion a zkusí mi vylézt na klín, aby je mohl sežrat. Naštěstí je ale příchod Lynn taky velká věc a Škorpion se s ní nakonec rozhodne raději přivítat.

Lynn ho podrbe za ušima a pak se svalí do sítě k nám. „Akio se mnou nemluví,“ oznámí. „Vlastně nemluví ani s Thomasem. A já jsem naštvaná na Thomase, protože jsem mu to říkala! Že to máme Akiovi říct. V životě jsem ho neviděla tak vyšilovat.“

A tady někde mě to přestává zajímat, protože drama mezi Thomasem, Akiem a Lynn mi absolutně nic neříká. Raději nahlédnu do sáčku a zkoumám, jestli je tam nějaký větší chips, který zatím není zlomený.

„Thomase?“ zeptá se mezitím Paulie.

„Akia,“ vypálí Lynn rozhořčeně. „Prý jsme si z něj celou dobu dělali srandu. A víš co? Prý taky konečně chápe, proč Thomas poslední dobou tolik kazí Monopoly.“

„A proč?“ vyhrknu zvědavě. Proč by proboha někdo kazil Monopoly?

Lynn zčervená. „No abychom to rychle dohráli a mohli pak být jen spolu.“

Vyvalím oči, kousnu se do spodního rtu, chvíli se prostě jen ksichtím a nakonec zahučím: „Uuuu, to je blbý!“ Protože to je blbý. Blbý, blbý, blbý a já bych fakt nechtěl být v Akiově kůži a zjistit, že dva nejlepší kamarádi… Tady někde hrábnu do sáčku a podaří se mi vytáhnout pořádného macka. Obřadně si ho položím na jazyk.

„Proč kvůli mně taky někdy neprohraješ?“ zamručí Paulie a strčí do mě ramenem. Jakože trochu zbytečné obvinění, nemůžu za to, že prostě neprohrávám a jsem nejlepší. Ale nic neřeknu, jen se na něj usměju. (Navíc nemůžu mluvit, protože čekám, až se chips sám od sebe rozpustí.)

„A řeklas mu, žes mu to chtěla říct, ale Thomas chtěl počkat?“ pokračuje Paulie směrem k Lynn.

Polknu a zavrtím hlavou. „Ne, to je přece to nejhorší. V podstatě tím celou vinu hází na Thomase.“

Paulie taky zavrtí hlavou. „Jako ale ona to je Thomasova vina. Bál se, že mu Akio udělá moncla, ne?“

Akio a moncla? Akio je mírumilovná panda, a to fakt není rasistická poznámka na to, že je Asiat. Slyšel jsem ho minimálně třikrát, jak tak sám sebe nazval. A já s ním od chvíle, kdy jsem ho viděl vyvrátit se při pohledu na krev, můžu jen souhlasit.

Jenže o to tady nejde!

„Ve vztahu nemůžeš toho druhého hodit pod vlak. Musíš stát za ním za každou cenu. Třeba jak ty jsi stál za mnou, když jsem rozbil ten nový mobil,“ vysvětlím.

Paulie rozhodí rukama. „Stál jsem za tebou, protože jsem nechtěl, aby si mě máma všimla!“

Už se nadechuju k dalšímu argumentu, Lynn si ovšem dost nahlas odkašle. Oba na ni s Pauliem sehraně koukneme a dojde nám, že to… Že tady pořád je.

Zabodnu pohled zpátky do sáčku.

„No a zkoušeli jste si s Akiem promluvit? Třeba ho pozvat na jídlo do Blinku?“ navrhne Paulie.

„Právě v Blinku nás viděl, jak se držíme za ruce. To je nejhorší, že má vlastně právo se zlobit. Thomas je jeho nejlepší kamarád a já jeho sestřenice. Fakt jsme mu to měli říct,“ zamumlá Lynn a zní smutně, takže mi jí je líto. „A já si teď pokládám otázku, proč mu to Thomas říct nechtěl. Třeba to ani nebere vážně.“

„Thomas je z tebe hotovej. To vidí každej,“ zkusí ji Paulie uklidnit. „Až na Akia,“ dodá vzápětí.

Musím přiznat, že jsem lehce zmatený. Z toho, kdo s kým teda mluví nebo nemluví. Od prázdnin se s Akiem a Thomasem bavím víc, protože jsou teď vlastně součást party, kterou po naší malinké rozepři přitáhl Paulie, ale tohle je na mě asi moc. „Takže jestli to chápu správně, zlobíme se na Thomase a Akia si chceme udobřit?“

Paulie a Lynn sehraně a velmi přehnaně vypálí: „NE!“

No tak jsem asi hňup, ale jako pardon, kdo se v tom má orientovat?

„Zlobíme se na oba,“ vysvětlí Lynn, zatímco Paulie souhlasně kývá, dokud mu teda nedojde, co právě slyšel.

„Cože?“ vykulí oči.

Takže nejsem jediný, kdo je mimo. Ha!

Lynn vzdychne, zakloní hlavu a nejspíš kouká do korun stromů. Každou chvíli se na nás z větví snáší další a další listy. „No tak dobře,“ hlesne. „Chceme si oba udobřit. Ale já si prostě myslím, že to je hlavně o Thomasovi. Měl by si s Akiem promluvit. Jenomže on je ten nejtvrdohlavější člověk na světě.“

To mě upřímně rozesměje, protože tohle o nás, o mně a Pauliem, často říkali rodiče. „Pamatuješ, jak nás jednou mámy zavřely do pokoje, když jsme se nemohli dohodnout, jak pojmenovat Škorpiona?“

Paulie se taky okamžitě rozchechtá. „Jo, to bylo boží. Jak nás po dvou dnech pustili.“ Protože přišli na to, že jsme prostě paličáci a nedomluvíme se. „Počkej,“ vyhrkne Paulie. „Myslíš, že by to fungovalo na Thomase a Akia?“

Položí to jako otázku, ale vidím na něm, že to považuje za náš nový plán. Že to prostě uděláme, i když nebudu souhlasit. A já budu, protože můj kluk by na mě v opačném případě dělal smutné ksichty a ty já nemám rád, a tak mu vždycky slíbím každou chujovinu. Achjo. „Ty vole,“ vzdychnu. „Chtěl jsem strávit den s tebou.“

***

Thomas razantně odmítá mluvit s Akiem a Akio ještě razantněji odmítá mluvit s Thomasem. Takže nezbývá nic jiného než použít násilí. Nebo lsti. Já se teda do plánování nijak nehrnu, prostě jen stojím vedle Paulieho a kývám, když mám pocit, že bych měl, ale… nejsem z toho zrovna nadšený. Dovedu si představit hromadu jiných věcí, které bych mohl na podzimním festivalu dělat.

Tak třeba ležet na balíku slámy a jist hot dog, zajít na střelnici a vystřelit mému klukovi nějakou romantickou hovadinu, přemluvit Paulieho k soutěži v pojídání koláčů a pak mu zpovzdálí fandit, nebo zkusit lovit jablka z kádě, i když nevím, co by mi na to řekl můj skvělý titanový zub. (Není titanovej, ale vzhledem k tomu, jak je snadné si ho vyrazit – od začátku školy už jsem byl u zubařky dvakrát a podruhé mě přivítala slovy: „Ale no tak, Floyde, nebudeme z toho dělat tradici, musíš být na ten zub opatrnější,“ – si z toho s Pauliem děláme legraci. Když například zafouká vítr, Paulie hned: „Pozor, aby to ten titanovej zub vydržel!“ A já: „Neblbni, jestli do té bagety kousnu, titaňák to nedá!“)

Nic z toho ale evidentně dělat nebudu. Nahánět dva kluky, kteří spolu nechtějí mít nic společného, je mnohem lepší zábava, ne asi. 

Je nás pět. Lynn, Matt, Jon, Paulie a já.

Já a Matt máme za úkol hledat Akia a Paulie a Jon zase Thomase, zatímco Lynn si půjde odpočinout na střelnici, protože ta by nám kluky spíš rozháněla, a to není zrovna pomoc, o kterou stojíme.

Původně jsem chtěl jít s Pauliem, ale bylo mi řečeno, že my dva bychom byli vysoce nespolehlivý tým. Což je asi pravda. Takže dám Pauliemu pusu a odejdu s Mattem mezi stánky dál od ohniště. Jenže všude kolem je tolik lidí. Navíc Akio je malý a drobný, což nám situaci nijak neusnadňuje, tím pádem mám po deseti minutách silné pocity frustrace.

Bloudíme mezi stánky, ptáme se lidí, jestli neviděli mírumilovnou pandu, koupíme si pití (Matt zázvorovou limonádu a já limetkovou), na okamžik zastavíme u tanečního parketu, kde kromě postaršího páru tancují hlavně malé děti, a pak znovu chodíme křížem krážem a oba trochu mručíme, protože bychom nejraději dali soutěž ve shazování kuželek pěnovými balónky. Naštěstí v ten okamžik zahlédnu růžové pačesy, a to mi zvedne náladu. Pořádně nahlas flirtovně zapískám.

Paulie se okamžitě otočí, sjede mě pohledem od hlavy k patě a zakřičí nazpátek: „Ale, ale, co to tady je za fešáka?!“

Nejspíš bychom spolu začali nezřízeně flirtovat, kdyby mě Matt nechytil za loket a neodtáhl. „Kámo, vy dva,“ zavrtí hlavou a uchechtne se. „Chápu to tak, že je mezi vámi všechno cajk,“ pronese a ve stejnou chvíli vyskočí na balík slámy, aby se rozhlédl.

Já jsem o něco menší, tak ho ani nezkouším napodobit a zůstanu nohama na zemi.

„No jo, všechno cajk,“ řeknu neurčitě.

To Matta zaujme. (Jak by taky ne, z party je to největší drbna pod sluncem.) Seskočí a podezřívavě si mě prohlédne. „Ale nekecej, že máte trable v ráji. Tomu se mi ani nechce věřit.“ 

„Jasně, že nemáme,“ mávnu rukou. „S Pauliem je všechno super. Lepší než super, jen…“

„Jen co?“

Matt je můj fakt dobrej kamarád a poslední dobou spolu sem tam něco řešíme, třeba jeho problémy s holkama, takže nakloním hlavu na stranu, trochu váhám, ale nakonec vypálím: „Prostě bychom chtěli posunout náš vztah na další úroveň.“ 

„Posunout vztah na další úroveň? To sis přečetl v nějakém holčičím časáku, nebo co?“ uchechtne se, jako kdybych řekl něco fakt trapného.

Obrátím oči v sloup. „Ježiš, tak jsem myslel sex, no.“

A Mattova reakce je opět k nezaplacení, protože otevře pusu a šokovaně pronese: „Sex? Tys tím myslel sex? A já to pochopil jako škrábání na zádech, já hlupák!“

Sice do něho strčím, aby laskavě zavřel klapačku, ale zároveň se chtě nechtě rozesměju. A Matt se taky směje, takže tam chvíli stojíme, chechtáme se a lidi na nás divně koukají.

Nakonec Matt zhluboka nasaje vzduch, to ho uklidní, a zvládne říct: „A kde je problém? Máš z toho strach? Nefunguje vám to?“ Matt je o tři roky starší, navíc už vím, že s holkou spal, takže kdybych chtěl v tomhle poradit, nejspíš bych za ním asi fakt šel. Jenže holka není kluk a o strachu bych spíš mluvil s Pauliem. (Protože s ním mluvím úplně o všem.)

„Ne, to je v pohodě. Všechno kolem sexu funguje víc než dobře. Jen…“ zakroutím hlavou. „Můžeš mi vysvětlit, jak to lidi v našem věku dělají, aby měli klid? Vždycky, když chceme s Pauliem… ty víš co, tak nás někdo vyruší. Dneska nám do pokoje vrazila máma a říkám ti, že kdyby přišla jen o minutu později, už to mohla být úplně jiná podívaná.“

Matt celou dobu kouká s povytaženým obočím. „Kámo, je mi tě fakt líto. Mít sexy přítele, se kterým vám to skvěle klape, a žádné soukromí…“

Vím, že to říká ironicky, proto se na něj zamračím.

Což asi pomůže a Matt se raději rozhodne mi poradit. „Víš, co potřebuješ?“

„Co?“

„Auto.“

Hm… Auto? Když my raději kola. Dlouho nad tím však přemýšlet nemůžu, protože dostanu ránu do ramene.

„Hele, není to Thomas?“ vyhrkne Matt a rozběhne se. A já ho následuju.

Problém v celém tom našem geniálním plánu ovšem je, že najít místo, kde bychom spolu mohli kluky zavřít, je na venkovním festivalu prakticky nemožné. Protože… kam? Nejsou tady žádné místnosti, které by čekaly, až… Já si z toho snad ani nemůžu dělat srandu.

Když jsem slyšel poprvé, co přesně uděláme, přišlo mi to tak stupidní, že jsem strašně dlouho nechápal, že to není myšleno jako sranda. A pořád dokola jsem se ptal: Jako fakt? Jako doopravdy? Ne, počkejte, bez legrace? Vy… je chcete zavřít do toitoiky? 

No jo.

Takže když najdeme Thomase, který se tváří nabručeně jak kakabus, ale tvrdí, že je naprosto v pohodě, asi těžko mu můžeme říct vlez si tady do kadibudky a čekej. Že ano? Nechám proto Thomase s Mattem a jdu najít kohokoli jiného, kdo to nějak vyřeší.

A najdu Paulieho, protože jeho vlasy lze jen velmi těžko přehlédnout. Pan musíme Lynn pomoct stojí zrovna u stánku, kupuje si cukrovou vatu větší než jeho hlava, spokojeně se usmívá, prohodí pár zdvořilostních frází s paní Collinsovou a pak se úplně klidně zakousne a žvýká a docela určitě nepobíhá kolem a nehledá, koho má.

„Máš hledat kluky a ne se tady cpát. A když už se cpeš, tak proč beze mě?“ bafnu na něj zezadu.

Paulie se sice lekne, ale velmi rychle nasadí sebevědomý úsměv. „Neříkej, že by sis taky dal. A navíc… Hledám kluky. Zrovna teď jsem si na chvíli odpočinul od hledání Jonathana.“ A protože dostanu ulepenou a přeslazenou pusu, překvapivě rychle mu odpustím.

Jenže víc toho nestihnu, jelikož nás klasicky někdo vyruší. „Čau,“ objeví se Akio. „Tak tady seš. Matt tě všude hledá,“ řekne mi a váhavě se usměje. Skoro jako kdyby věděl, co ho čeká.

Ale to by se asi nesmál.

Tak spíš jako kdyby nevěděl, co ho čeká.

A já už toho mám plné zuby. Upřímně… Proč mě Matt hledá? Vždyť ví, že jsem… Co to do háje… A to jako po hodinovém hledání na Akia jen tak náhodou narazil a rozhodl se ho poslat hledat na oplátku mě? Dává to někomu smysl?

Chtěl jsem strávit večer s Pauliem a místo toho naháním dva trubce, co se nedokážou dohodnout. Takže popadnu Akia za loket a odmítám ho pustit, aby mi zas zdrhl, to ani náhodou, otočím se na Paulieho a dám mu instrukce, kde najde Matta s Thomasem.

No a pak už za sebou táhnu Akia kolem táboráku na druhou stranu náměstí a velmi odhodlaně mu vysvětluju, že fakt musí jít se mnou, protože mu potřebuju něco ukázat a to něco se bez něj prostě neobejde.

Samozřejmě že když mu ukážu toitoiku, nezajásá a neřekne: „Jéé, super, jdu kouknout dovnitř.“ Takže ho musím postrčit, což by se v konečném důsledku nejspíš dalo brát jako únos a nezákonné držení, jelikož ho tam zavřu a dveře zatarasím.

Moc mi nepomáhá, že se snaží dostat ven a strašně přitom huláká. Lidé, kteří prochází kolem, fakt divně koukají. Ale kromě jedné paní, která se smutně zeptá, jestli jsme se s Pauliem zase pohádali, nikdo nic neřekne, a tak si může Akio klidně ječet jako na lesy.

Nezájem!

Trvá dalších pět minut a asi tisíc Akiových nadávek, než konečně přiběhne celá kavalérie, to jest Matt, Jonathan, Paulie a nic netušící Thomas.

Dojde k docela divoké honičce, když Thomasi dojde, co máme v plánu, následně k souboji, pošťuchování, nejsem si jistý, ale mám dojem, že Jon dokonce schytal facku, k tomu nějaký křik, kopání… Řeknu to takhle: Nacpat dva kluky do jedné toitoiky není právě lehká práce, obzvlášť když s tím ti dva zásadně nesouhlasí a nebojí se to dát najevo.

Ale jsme čtyři na dva a nakonec vyhrajeme, přestože Jon má na tváři rudý flek, já zas škrábanec na krku a na zemi leží pár vytrhaných růžových vlasů. Není to vítězství zadarmo, to ani náhodou. Akio s Thomasem ovšem skončí zavření v toitoice a to je hlavní! Přestože absolutně nechápu, jak jsme je dokázali do tak malého prostoru vůbec narvat.

Jon se nakloní ke dveřím a zahuláká: „Dokud nebudeme mít pocit, že jste si odpustili, tak vás ven nepustíme. Být vámi, pořádně se snažím!“ Po tomhle prohlášení zůstane stát co nejblíž, aby slyšel každé slovo.

Dojdu k názoru, že tady už nejsem potřeba. „Chci hranolky!“ oznámím nekompromisně, chytnu Paulieho za ruku, abych ho vzal s sebou, ale on se místo toho rozhodne skočit mi na záda, takže ho musím celou cestu ke stánku nést.

Což mi ze začátku nevadí, než mi schválně začne funět do ucha a já mám všude po těle husí kůži.

Nakonec ale všechno zachrání tím, že sám seskočí a nějakou dobu mě moc hezky líbá. Oba si pak koupíme hranolky, v klidu je sníme a dáme další kolo líbání. Zrovna z legrace koušu Paulieho do krku, když vedle nás zastaví dvě provinilé a nejisté postavičky. Jo, je to Thomas a Akio. Člověk by řekl, že se na nás budou zlobit, protože zavřít je do toitoiky je fakt rána pod pás a nejspíš i já bych slíbil první poslední, abych se odtamtud dostal, jenomže oni naopak přilezou jak dva spráskaní psi a působí nejistě.

Evidentně jsou spolu celkem zadobře, protože stojí vedle sebe, aniž by se chtěli zabít. Navíc museli Jona nějak přesvědčit, aby je pustil, což rozhodně nemohlo být jen tak.

Chtěl bych říct bod pro nás za to, jak skvěle plán vyšel, ale ve výsledku je to spíš plán mojí a Paulieho mámy, takže… Bod pro mámy.

Jenže ono to není tak jednoduché, to je jasné nám všem, protože tahle hádka nezahrnuje jen dva nejlepší kámoše. Tahle hádka je především o Lynn a Lynn sedí nakrknutá na střelnici a někdo bude muset přijít s mega krásnou omluvou, aby ho vzala na milost.

Lynn je zabiják. Fakt nezávidím nikomu, kdo si ji potřebuje udobřit.

Thomas nakonec přijde s plánem krásné romantické večeře v Blinku, nějaké svíčky, její oblíbené jídlo, bla bla… (Přiznávám, já v té chvíli moc neposlouchal, protože mě Paulie hladil po zadku.) Akio pomůže, Lynn bude nadšená, já kývám, co taky jiného, ačkoliv nevím na co… A nakonec se všichni rozejdou do různých směrů. Dokonce i Paulie.

„Co je? Kam jdem?“ vyhrknu.

Paulie rozhodí rukama. „Za Lynn přece! Máme ji zabavit, než to nachystají.“

Něco takového jsem měl asi očekávat. Začínám mít pocit, že se v tomhle městě beze mě a bez Paulieho žádný plán neobejde. Ale jestli je tenhle plán postavený na tom, že s Pauliem budeme v jednom týmu, nemám s tím sebemenší problém.

A tak ho doběhnu a společně ruku v ruce jdeme ke střelnici.

Lynn vidíme už z dálky. Sedí na vysoké židli, opírá se o pult a kolem ní leží hromada papírových růží, kterým trhá okvětní lístky. Podle výrazu (a trhání) nemá zrovna nejlepší náladu, ale když si všimne, že přicházíme, přece jen pookřeje. „Jak to šlo?“ vydechne s jasně patrnou nadějí v hlase.

Pokrčím rameny. „Ale jo. Padli si do náruče, dali si pár pus a teď prý budou spolu,“ pronesu a čekám, jestli přijde její typický úšklebek, který by znamenal, že je na tom přece jen o něco líp.

Jenže Paulie do mě okamžitě šťouchne loktem a řekne: „Nejdřív hrozně nadávali, že to tam uvnitř smrdí. A pošťuchovali se, takže málem shodili celou kadibudku, což by mě upřímně hodně pobavilo. Ale myslím, že nakonec se Thomas omluvil, že to Akiovi nechtěl říct. A Akio to vzal, i když tvrdil něco jako, že mu zlomí obě ruce, jestli ti ublíží. Nevím, to jsem už pak moc neslyšel.“ S těmi slovy popadne vzduchovku, a protože ho Lester, obsluha střelnice, moc dobře zná, vyděšeně uskočí na stranu.

Paulie je dobrý střelec, jen občas zmáčkne spoušť i ve chvíli, kdy zrovna střílet nechce. Takže Lestera vlastně chápu.

„Super,“ vzdychne Lynn a urve ze špejle celý růžový květ, který následně smačká v dlani. „Jsem ráda, že spolu zas mluví. Děkuju vám.“

„Máš nějakou blbou náladu, co?“ odtuší celkem empaticky Paulie.

Mohl bych zavtipkovat, říct něco jako: „Jaks to poznal? Vždyť se tváří přímo sluníčkově,“ ale Lynn nevypadá, že by to ocenila, a tak raději mlčím. Vezmu si od Lestera vlastní vzduchovku a zamířím na malé terče v dolní řadě.

Lynn znovu odevzdaně vzdychne. S takovou se brzo uvzdychá. „Jen se to zbytečně zkomplikovalo. Nechtěla jsem, aby se to Akio dozvěděl takhle. A pořád si říkám, jestli Thomas…“ Odmlčí se a raději zlomí jednu ze špejlí, která slouží jako stonek.

„Co?“ dotírá Paulie.

„Jestli mě má vážně rád. Přestaň na mě mířit, prosím tě.“

Lester chytne hlaveň a namíří ji na terče, zatímco Paulie se omluvně usměje. Musí Lesterovi slíbit, že už s ní nebude máchat, tím pádem je nejspíš řada na mně, abych řekl něco smysluplného.

„Zrovna kvůli tobě byl skoro půl hodiny zavřený v kadibudce, a když vyšel ven, nevypadalo to, že by mu na tobě nezáleželo. Vlastně bych řekl, že naopak. Takže klid,“ pronesu a vystřelím. Podaří se mi trefit terč, což mi udělá radost, o kterou se chci podělit s Pauliem, proto na něj pobaveně mrknu.

On mrkne na mě. Řekl bych, že s trochu jiným podtextem. Zatímco moje mrknutí bylo laškovné a veselé, jeho je vyloženě svádivé.

Zavrtím hlavou, jakože to mě tady zrovna zkoušíš sbalit? A on jen pokrčí rameny.

Lynn na to reaguje, jak jinak, vzdychnutím.

„Ta dramata,“ poznamenám potichu, spíš sám pro sebe.

Jenže Lynn to samozřejmě slyší a zamračí se. „No zrovna vy dva máte co říkat, jak jde o pořádný drama!“

Taky se zamračím, protože mi tohle tvrzení nepřipadá fér. „No ale za to jsi mohla ty. Takže je to možná všechno tebou,“ odseknu.

Konečně z Lynn dostanu pořádný, otrávený úšklebek. Takový, na jaký jsem poslední dva měsíce zvyklý. „Ježiši, už zase, Floyde! Nezapomeň, že ti ještě dlužím ránu mezi oči.“

Opřu se ležérně o pult a povytáhnu obočí. „To bys musela líp střílet,“ oznámím a myslím to vážně. Jestli mě bude chtít při dalším turnaji sejmout, musí být lepší. Zatím vyhrála jen pár papírových růží.

„Musíte do sebe furt šít?“ promluví Paulie, ale kouká přitom hlavně na mě. „Nejlíp tady střílím já,“ dodá ještě.

Což mě rozesměje, Lester si odkašle a Lynn je to asi jedno, jelikož se žádné její reakce nedočkáme. Chci říct: Vážně? Chceš se vsadit? Ale Paulie je rychlejší. „Za žádný drama nemůžeš. Jsi skvělá a Thomas to ví,“ oznámí sebejistě Lynn a potom, protože je moje spřízněná duše, pohlédne na mě. „A ty, můj kluku, o co, že trefím ten nejmenší terč?“

Ha. Nejmenší teč má velikost lískového oříšku a trefit ho není jen tak, ale jsem si téměř stoprocentně jistý, že já bych to dokázal. Lester ustoupí na stranu a hlubokým hlasem, takže to zní téměř epicky až osudově, pronese: „Poslední rána vyhrává!“

Paulie zamíří a po nějaké době soustředění vystřelí. Jak jsem řekl, umí střílet fakt dobře, ale pod tlakem občas zpanikaří a udělá nějakou blbost. Teď mu nejspíš neprospěje, že na něj všichni zíráme. Terč sice zasáhne, ale jen okrajově.

Zklamaně nakrčí nos a předá vzduchovku Lesterovi.

Pak jsem na řadě já. Určitě bych dokázal trefit terč přímo doprostřed a vyhrát, tím jsem si téměř jistý, ale vzpomenu si na dnešní houpání v síti a na Paulieho prosbu z legrace, že bych kvůli němu taky někdy mohl prohrát.

Nenávidím prohrávání. Vlastně to ani moc neumím a občas se kvůli tomu vztekám. Paulie je jediný člověk, co nade mnou sem tam zvládne zvítězit, ale o to soutěživější pak jsem.

Já neprohrávám. Ne.

A prohrát nějakou hru záměrně mi přijde fakt stupidní a hloupé a slabošské a…

Už jsem někdy řekl, že má Paulie ty nejkrásnější oči, a když se na mě dívá, je to, jako kdyby nic jiného na světě neexistovalo?

Trochu vzduchovku sklopím a střelím vedle. Jako… nic příjemného. „Vyhráls,“ pronesu odevzdaně.

Paulie překvapeně zamrká, než mu dojde, co se právě stalo, a následně roztáhne úsměv od ucha k uchu. „Já tě miluju,“ řekne.

Prohrávat bolí, ale za tohle to stálo. Dojdu k němu a dám mu pusu. Jen tak, protože mám dojem, že jsem to už dlouho neudělal.

„Zas se od sebe nedají odtrhnout, co?“ řekne někdo za mými zády, což mě přiměje pohlédnout na Akia, který se pobaveně šklebí. Jenže pak mu pohled padne na Lynn a veškerá sebejistota zmizí.

„Díky, kluci, my už se o to postaráme,“ oznámí Thomas.

Lynn chvíli nedůvěřivě přeskakuje pohledem z Akia na Thomase. Nic neřekne, ale i já na ní poznám, že je v šoku a neví, co očekávat.

Akio jí nabídne rámě. „Drahá sestřenko.“

Thomas pak z druhé strany udělá to samé. „Drahá… ženo?“ zkusí váhavě a právě tohle nejspíš pomůže, aby se situace maličko odlehčila. Lynn se na tváři objeví úsměv. Dojde k nim, přijme jejich rámě a nechá se odvést. Předpokládám, že do Blinku, kde pro ni připravili romantickou večeři. (Ty jo, teď doufám, že to nějak vymysleli, protože jestli jim tam bude Akio dělat křena, rozhodně to cenu za nejlepší romantické rande nevyhraje. Ale to už není můj problém, že?)

Lynn se ještě na poslední chvíli otočí a naznačí: „Děkuju.“

A tím celé to drama definitivně skončí. Úlevně vydechnu a obejmu Paulieho kolem ramen. „Konečně tě mám jenom pro sebe.“

Paulie dostane od Lestera obrovského plyšového medvěda, kterého chytne za packu a vede ho vedle sebe, jako kdyby to byl nový člen naší party. „Co takhle koupit si něco k jídlu a skočit pro Nooba, aby se taky proběhl?“

„Souhlas,“ přikývnu, a zatímco se nám nad hlavami postupně rozsvěcují lampiony, zamíříme ke stánku s burrity, kde si každý koupíme rovnou tři, i do zásoby, a Paulie se staví ještě pro dýňová lízátka, která si zastrká do klokaní kapsy mikiny. Pak pokračujeme na parkoviště ke kolům.

Těším se, až bude večer, a já budu moct svého kluka pořádně pomazlit.

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám doprovodná povídka PODZIMNÍ? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na PICKEY, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥