Szabi

Paulie a Floyd jsou poprvé sami doma! Jak si s takovou výzvou poradí? Obrátí všechno vzhůru nohama, nebo se jim podaří přežít bez zlobení? Odehrává se několik let zpátky, kde jsou naši kluci ještě malí párci. Lze tedy číst bez znalosti knihy LETNÍ BOUŘKY. ♥

před několika lety

Nemám jaro nijak zvlášť rád. Kdybych o něm měl něco napsat, asi bych ani pořádně nevěděl co. Je to prostě jenom takové břečkoidní období mezi zimou a létem, kdy taje sníh, brzy nato vykouknou bledule, nebo sněženky, prostě bílé kytky, všude je nálož bláta a psích hovínek, stromy se osypou květy, pak se osypou lidi, co mají alergii, a člověk postupně odhazuje oteplovačky a bundu, aby v létě vyběhnul jenom v šortkách. Jinak nic.

Nemám ho ale ani nijak zvlášť nerad. Pyl mi nevadí, hmyz je taky celkem v pohodě a fakt si užívám, když slyším zpívat ptáky. Navíc se dá trávit hodně času venku, což je rozhodně plus. Už se nemusím bát, že budu mít za chvíli zadek jak rampouch, sotva sednu na obrubník. A pneumatiky kola konečně nepodkluzují, ani nemusím mámu dloooouho přemlouvat, aby mi dovolila jít si zajezdit. Jaro navíc očividně znamená lepší náladu, protože krom toho, že jakoby ožívá příroda, ožívá i máma. Na jaře má vždycky nejvíc plánů a nápadů, a přestože taky dost otravuje s uklízením pokoje, ta její energie je super. Prý na ni jaro takhle působí. Jak kdyby do ní vrazilo nabíječku a dobilo jí baterky.

No ale o svojí mámě jsem mluvit nechtěl. Ta ať klidně obdivuje ty bílé kytky a chodí po baráku a zpívá si. Mnohem důležitější je, co si myslí Floyd, a protože my dva se vždycky shodneme…

„To je divný období,“ řekne. Zrovna sedíme na zídce před jeho barákem, který je naproti ob jeden tomu mému. Floyd drží klacek a vyšťourává si kamínky z boty. Má tenisky s podrážkou, kde se pořád všechno chytá. Navíc si je totálně zprasil, stejně jako kalhoty i tričko, protože jak jsme jezdili, byla tam taková stráň nedaleko obří kaluže a museli jsme držet fakt pevně řídítka, což nebylo úplně jednoduchý na těch trsech trávy, a z toho drkotání nám o sebe úplně cvakaly zuby. Dokonce i Floyd se několikrát rozsekal, a to je co říct, protože on je v tomhle boží. Většinou padám já.

Když jsme dojeli, hodili jsme kola před barák a nějakou dobu jsme leželi v trávě, až nám úplně navlhlo oblečení, sledovali jsme mraky a řešili, jak ptáci poznají, že je čas vrátit se z tepla, protože tady už se taky otepluje. Mají na to nějakej radar? Nakonec přiletěl obří motýl a sedl Floydovi na kšilt a vydržel tam, než Floyd kýchl. Pak na nás zaútočila armáda mravenců, takže od té doby sedíme radši na zídce a řešíme kamínky v podrážkách.

Floyd se skloní a čuchne si k botě. Hned nato se zaksichtí. „Smrdí to jak močůvka.“

„Boty, nebo tvoje ponožky?“

„Obojí! Hele.“ Natáhne ke mně nohu, tak si taky čuchnu. A vážně, je to hnus. Ale rozhodně zajímavej hnus, protože v těch ponožkách poznám svoje s Kačerem Donaldem a jsem si skoro jistej, že jsem je na sobě měl předevčírem. Takže to znamená, že zasmrádly i kvůli mně. Je to biologická zbraň. Vypočítáváme s Floydem, kdy naposledy viděly pračku a asi je to hodně dávno.

Přemýšlím, jestli zas někam jet, nebo si něco zahrát. Už se blíží večer a obloha pomalu tmavne. Když jsme u toho počítání, zkusím si spočítat dny do léta, ale pak to nechám být, protože do tak velké matematiky se mi nechce. Je to až za dlouho. Za hodně dlouho. Do té doby možná porostu mechem.

Jaro je prostě o ničem, nebo by alespoň bylo bez Floyda. S ním je všechno spíš o něčem.

Taková hluboká myšlenka!

„Nekoukneme na něco?“ nadhodí Floyd, sundá kšiltovku a prohrábne si vlasy. To dělá často, jeho kšiltovka je jako magnet, většinou si ji nesundává ani doma. Jeden čas jsem chtěl mít taky se svojí kšiltovkou s Mickeym takovej vztah, ale celkem rychle jsem ji někde ztratil.

„Asi jo, proč ne,“ souhlasím.

Společně vejdeme do dveří – tady je prostor pro menší strkanici, kdy závodíme, kdo bude uvnitř první, takže to ramenem vezmu o futra a Floyd zakopne a oba se tomu chechtáme – a já zamířím rovnou k lednici. „Dáme si colu?“

„Žádnou colu,“ ozve se mámin krutopřísný hlas. Máma na sobě má hezké šaty s obrázky kytek, což je u ní celkem nezvyk. Dokonce si i vyčesala vlasy do vysokého culíku, který připomíná koňský ocas. „A žádný bordel, až odejdeme, dobře? Věřím vám, kluci.“

Upřímně, podle jejího výrazu nemám pocit, že by nám věřila. Jenomže to je jedno, protože… Najednou si dám dohromady všechno se vším, jsem blízko tomu, abych tuhle rovnici vyřešil! Dneska se ve městě koná jarní bál a já na to úplně zapomněl!

Jak jsem mohl? Jak jsem jen mohl zapomenout?

Bude to poprvé, co naši rodiče odejdou a nechají nás samotné doma. A mně vůbec nedošlo, že to je zrovna dneska! Nejspíš teda vypadám dost nechápavě a zároveň dost zlotřile (to posledně řekla třídní – Paulie, proč se tváříš tak zlotřile?), protože máma vzdychne, jako kdyby si tím rozhodnutím nechat nás samotné najednou vůbec nebyla jistá. Nejspíš si myslí, že to tady podpálíme. Nebo uděláme mega svinčík, větší než obvykle, a já se ptám, jak by šlo naše vytváření svinčíku ještě znásobit. Nebo vymyslíme hru, během které si jeden z nás něco zlomí. Vypijeme šampón. Ne, dobře, takoví idioti podle ní snad nejsme. I když… Neříkám, že kdyby to byla zatraceně dobrá sázka, tak bych si neloknul.

Zkrátka podle toho výrazu má máma obavy, že se budeme chovat jako vždycky.

Nadechne se a mě napadne, že to je tady. A vážně. Nakonec si neodpustí velkou řeč, kdy nám vypočítá, co nesmíme, a na tom seznamu je snad úplně všechno, jako třeba sníst další sladkosti (tady se dívá jenom na mě), pít colu, pít cokoli, kde je kofein, lézt z okna, chodit ven, nosit do domu hmyz a stavět mu domek, nosit do domu cokoli slizkého a stavět tomu domek, lézt na police a vytvářet překážkovou dráhu, dělat domek!, využívat její podprsenku jako houpací síť pro žábu (jako sorry, ale ta žába vypadala nadšeně), chodit do ložnice, skákat jí na posteli, skákat na čemkoli v tomhle domě, vyrábět balanční desku jako posledně, kdy jsme dali na tenisák takové to malé žehlicí prkno a trénovali jsme, kdo se udrží delší dobu, vařit, vařit je obří zákaz od té doby, co jsme u Floyda doma málem roztavili pánev, koukat na nějaké masakry v televizi, čímž asi myslí kriminálky, rozřezané lidi a tak, a navrch přihodí hromadu dalších věcí, které prostě nemám šanci si zapamatovat.

Je toho hodně a další zákazy a příkazy přibydou, když se objeví Floydova máma Melinda a jeho táta – Floyd je nejvíc boží, protože mi půlku svého táty dal, jelikož já žádného nemám. Všechno fifty fifty. Až na sladkosti, ty Floyd nesnáší.

No prostě mi jde z toho všeho, co bychom měli a neměli, hlava kolem. V jednu chvíli zkouším poslouchat jako ve škole a najednou vidím svoji hlavu, co si vykračuje kolem a říká: „Čau, Paulie, já jdu, balím to.“

„Paulie? Posloucháš mě?“ Rodiče stojí u dveří a mně přijde, že mám najednou úplně blbečkovský výraz.

„Jasně,“ přikývnu tou neexistující hlavou.

Floyd se zachichotá, protože má určitě úplně stejnou představu. Nevím, jak je to možné, ale nás skoro vždycky napadnou stejné věci. Jednou jsem našel rajče, ke kterému bylo přirostlé další rajče, prostě siamská dvojčata rajčat. Tak to jsme my s Floydem a ještě víc. Floyd je ten nejlepší kámoš na světě. Aby mě z toho vysekal, ukáže zvednutý palec. „Budeme koukat na animáky,“ slíbí.

A naši se pořád tváří celkem podezíravě, ale nakonec odejdou, protože představa pořádné jarní tancovačky je očividně ve finále zajímavější než jejich synové. Tím spíš, že na takových tancovačkách bývá ovocný punč, kde plavou jedlé kytky.

(Melinda takový punč umí vyrobit, Floyd mi jednou říkal, že ho vypila fakt hodně a usnula u knížky s divným přebalem a s názvem Dokonalý milenec s tváří anděla, haha. Dlouho jsme si z toho mezi sebou dělali srandu, třeba když se mi něco povedlo na kole, Floyd úplně vážně řekl: „Paulie, takhle by to nedal ani dokonalý milenec s tváří anděla.“)

Jdeme rodiče vyprovodit ke dveřím, ale jen abychom se ujistili, že fakt odchází, nasedají do auta a… jsou pryč.

Už je večer a slunce se schovává za mraky. Sedneme si na schůdek u dveří, co dost studí, a Floyd přehazuje kšiltovku v ruce. Na rozdíl od svých ponožek voní jako tráva a potok a bláto a jehličí, což je super.

Uvědomuju si, jak velká je tahle chvíle, kdy jsme poprvé sami doma! Najednou mám pocit, že je jaro vlastně celkem fajn a že ho budu mít navždycky spojené s tím, že už nejsme děcka a zvládli jsme to úplně na pohodku sami. Jsem dojatej.

Pak si Floyd krkne a je z toho parádní krkancová soutěž.

***

„Máš hlad?“ zajímám se, protože jsem nejlepší kamarád na světě. „Udělám ti hranolky, jestli chceš.“ Aspoň myslím, že bych to zvládnul, protože na tom vlastně není nic těžkého. Stačí je vysypat na plech a strčit do trouby. Nejhorší na tom všem je vlastně čekání, než se udělají. Nezapomenout. Jestli můžu mluvit za sebe, tak já na tom s pozorností nejsem zrovna-

Jé, máme i krokety!

Ale Floyd zavrtí hlavou a díky tomu se vyhneme kulce, jak se tak říká, protože z hranolek potažmo kroket by mohlo být uhlí a z trouby hromada šrotu, což by mámu rozhodně moc nepotěšilo. Tak aspoň vyndám colu a napiju se přímo z lahve. A protože Floyd je totální blb, když na to přijde (nevím kdo, ale já na to přišel už dávno), tak mi tu lahev zmáčkne a já dostanu plnou dávku coly pořádně do krku i do nosu, až se rozkašlu a vyhrknou mi slzy. Bublinky mě štípou snad až někde v mozku.

Zkusím ho na oplátku polechtat, zatímco chraptím jako zombie, ale on couvne a já jaksi zapomenu, že ještě pořád držím tu lahev. Cola šplouchne na zem.

Hodím přes to utěrku, řeknu Foydovi, že je mrtvej, a… svalíme se na gauč. Začnu přepínat mezi programy a na jednom z nich jsou Pokémoni.

„Hele, nepřišlo ti, že má mít Pikachu černou špičku ocasu?“ vyhrkne Floyd. „Teď ji nemá. Neměl ji náhodou?“

Nějakou dobu soustředěně koukáme na ocas Pikachua, vždycky když se objeví na scéně. Nakonec pokrčím rameny. „Asi ji mohl mít.“

Podle času na hodinách zjistím, že už jsme spolu doma sami nějakých čtyřicet minut. A máma mi zatím stačila napsat jenom jednu esemesku, jestli jsme v pořádku. Chvíli přemýšlím, co odepsat. „Seš v pořádku?“ zeptám se Floyda vážně, jako kdybych si tím vůbec nebyl jistý. Vlastně je to od mámy trochu chyták, protože podle ní jsme s Floydem úplně mimo, začínají s námi mlátit hormony, jdeme do puberty, jsme smradi, puboši, fakani, miláčci, dva nejzlobivější kluci na světě… Jsme toho hodně, ale ještě nikdy nenaznačila, že bychom byli v pořádku.

Floyd se nad tím zcela vážně zamyslí. „Ale jooo,“ pokrčí nakonec rameny. Natáhne se ke mně pro ovladač, a zatímco smolím mámě esemesku, přepne na nějakou kriminálku, kde zrovna chlápek v rukavicích, jaké nosí i moje zubařka, něco nakládá na kolečko. Vypadá to jako ruce a nohy. Následně se objeví detektiv a řekne: „To už je třetí oběť za poslední měsíc.“

Zkusím ho parodovat a hlubokým hlasem řeknu: „To už je třetí oběd za poslední měsíc.“

Floyd se okamžitě přidá a začne mluvit za toho, který drží kolečko. „Musíte mít fakt hlad.“

Chlámeme se tomu, dokud se na scéně neobjeví vrah, co nosí kápi a řeže někoho motorovou pilou. „Ech,“ udělám.

„Jak myslíš, že dělají tu krev? Je to nějaká barva?“

„Třeba je to z kečupu. Taky si můžeme zkusit nějakou vyrobit!“

Floyd okamžitě vstane, tak ho napodobím, protože automaticky pochopím, že to chce zkusit hned teď. Jenomže najednou něco bouchne o okno. Ten zvuk je hlasitý, jedno rychlé třesknutí, jako kdyby na nás někdo ťuknul a zase utekl.

Nejsem žádná bábovka – pokud zrovna nemusím na vrtání zubů – ale tohle mě hodně vyděsí. Obzvlášť když detektiv v televizi přesně v tu chvíli řekne: „Obávám se, že dnes v noci zemře další člověk.“

„Co to bylo?“ vyjeknu. Nechci vypadat jako posera a trochu mě uklidní, že Floyd k oknu taky znepokojeně kouká. Už je tma a v odrazu jsou vidět jenom naše obličeje. A jeden kšilt.

„Nevím. Možná zvíře?“ Floyd nejistě přešlápne a pak se oba sehraně podíváme ke dveřím.

„Hele, co kdybych zamknul? Máma říkala, abych zamknul.“

Ale nejsem si jistý, jestli něco takového říkala. Naše město je podle mámy to nejbezpečnější na světě. Myslím, že poslední zločin, co se tu kdy odehrál, byl, když někdo před dvěma lety někomu ukradl sekačku na trávník. A o dva dny později ji vrátil. To je vlastně všechno. Prostě si jen potřeboval posekat trávu a navíc šlo o fakt starého chlápka, který hrozně často zapomínal, takže zapomněl i na to, že o tom majiteli sekačky neřekl.

Takže zdejší zločiny prakticky neexistujou. Ale stejně mě to trochu hlodá. Protože co když zrovna dneska dojde… nevímkdo. Třeba Vřískot! Náš spolužák se o Halloweenu oblíknul jako Vřískot a bylo to dobře hnusný.

Tak jako tak zamknu a otočím se na Floyda. „Můžeme se zabarikádovat.“

„Hmm.“ Vyskočí na gauč a začne pérovat, zatímco oči mu svítí. „Mám lepší nápad! Uděláme si bunkr.“

Okamžitě mě to nadchne, tak si vylezu k němu a pérujeme naproti sobě. Polštáře trochu nadskakují, až spadnou na zem. „To je geniální! Bude nejlepší!“

„Ten nejlepší bunkr v historii bunkrů!“ souhlasí Floyd okamžitě. „Bude obrovskej a nanosíme si tam všechno.“

„Máma má v ložnici deky a hodně polštářů!“

Tma už najednou není tak děsivá, když o chvíli později dupeme do schodů a já rozrážím dveře máminy ložnice – něco se mi mate, že sem nesmíme chodit, ale zas nevím, jak jinak si to vzít, takže… Nemám nadpřirozený schopnosti, abych to přičaroval na chodbu, je mi líto, prostě tam musím vběhnout, všechno nastrkat v rychlosti ke dveřím a s Floydovou pomocí to došťouchat ke schodům. Tam nás napadne vyrobit z deky něco jako vak, který si hodíme přes záda, a můžeme v tom všechno nést – další deky, další polštáře, a z mojí postele stáhneme prostěradlo. Popadá z něj spousta drobků.

Když se vrátíme do obýváku, zjistíme, že začalo pršet. Po tabulkách okna stéká déšť. Je teda možné, že to předtím byl jenom vítr a do okna narazila větev? Ha, fakt ale teď nepůjdu ven, abych to zjišťoval. Místo toho otevřu na ventilačku, a hned ji zas zavřu, když mě napadne, jestli někdo nemůže dovnitř prostrčit ruku nebo obří pařát, a následně zase otevřu, protože sám sebe ujistím, že je to v pohodě.

Do nosu mě okamžitě praští vůně deště. Miluju to. Třeba když Floydovi zmoknou vlasy a on si lehne vedle mě, což je, jako kdybych byl pořád venku.

„Myslíš,“ začne Floyd, pak se rozpačitě poškrábe na čele a přešlápne, „že nebude bouřka, viď?“

„Jasně že ne!“ řeknu okamžitě, ale ve skutečnosti nevím. Mohla by být? Většinou chodí až v létě. A Floyd s ní má dost složitý vztah. Nesnáší ji, i když někdy tvrdí, že bouřka ve skutečnosti nesnáší jeho. Jo a taky mám bouřku spojenou s dusnem, což určitě nebylo. Spíš jde jenom o nějakou jarní přeháňku, jak by řekla máma.

Nechci, aby teď Floyd na bouřku myslel a aby se bál. Nesnáším, když se bojí.

Položím mu ruce na ramena a vykouzlím nejzubatější úsměv. „Jak začneme? Jak se vůbec dělá bunkr?“

Naposledy nám bunkry stavěly mámy, to si pamatuju, někdy i táta, ale to jsem byl ještě hodně děcko. Myslím, že jde hlavně o přehazování dek přes nábytek, nějak je tam upíchnout, udělat z nich strop, ten je vždycky nejdůležitější, a až potom stěny. S Floydem o tom mluvíme a shodneme se, že bychom to chtěli vytuněnější. On dokonce zapomene na bouřku. Na tmu za oknem. Na všechno. Floyd je v tomhle úplně super, že dokáže něco jenom tak odložit a nechat být.

„Co nedělat malej bunkr, ale ten největší?“ navrhne zapáleně. „Aby se v něm dalo i lézt.“

„Boží!“

Stůl posuneme ke stěně a židle rozložíme dokola, to bude vlastně taková přijímací hala. Deku na stole zatížím máminými knížkami a hrncem, do kterého napustím vodu. Floyd mezitím natáhne cípy deky k židlím a tam je zkouší připevnit. Napadne ho donést kolíčky, což drží celkem dobře, až na jeden – odpinkne se a trefí Floyda do brady.

Je to sranda.

„Hele, čum!“ Připnu si kolíčky na pusu jako dva kly a Floyd mě okamžitě napodobí a udělá si jakoby upíří zuby.

„Sejmul bych tě!“ vykřikne. „Vypiju ti krev, úplně tě vycucnu.“

Zaječím a utíkám co nejdál od něj, než mi dojde, že mám kly a jsem zlobr, takže se okamžitě vrátím a začnu pronásledovat jeho. Je z toho vymazlená bitka na koberci, kdy děláme kopy s výskokem a zkoušíme se podkosit. Floyd mě nakonec povalí na zem a zasedne, drží mi přitom ruce. Trochu s těmi upířími kolíčky šišlá, ale chce, abych se vzdal. Zkouším se odtáhnout a zas to skončí tak, že se chechtáme.

Vzdám se.

Floyd vstane a sundáme si kolíčky, které jsou trochu poslintané. Vrátíme se ke stavění bunkru, venku teď hodně fouká a prší čím dál víc. Do okna zase něco bouchne a já poskočím, opakuju si, že to je jenom ta stará jabloň a přece se z jabloně jenom tak nepokadím do gatí. Hlavně že se neblýská a nehřmí.

Přikolíčkujeme deky a znovu vyrazíme do patra. Nijak se nemusíme domlouvat, ale jdeme spolu, protože by nebylo fér, aby na základně zůstával jenom jeden voják a riskoval, že ho něco napadne ze zálohy. Z máminy ložnice vezmeme židli od stolu na malování – najdeme rtěnky, kterými si nakreslíme bojové čáry na obličeji – a druhou židli vytáhneme z mého pokoje. Je s kolečky a nás napadne, jak by bylo bezva vzít si helmu a sjet na ní ze schodů. Ale zas se nechceme vyloženě zdržovat od dělání bunkru. Sjedeme to zítra.

Pomocí židlí vytvoříme průchod z kuchyně až do obýváku, co navazuje na zbytek bunkru. Gauč je naprosto boží stěna, tam by mohlo být řídící centrum.

Trochu se u toho zapotíme a Floyd si dokonce na chvíli sundá kšiltovku. „Svačinu?“ řekne a poplácá se po břiše. Dělá, že s ním mluví, a jak se mu vyhrne tričko, zkusí si chytit kůži u pupíku. „Čau, Paulie, mám chuť na chipsy. Načneme ten velkej sáček!“

„Joo,“ směju se, „je v kuchyni.“ Doběhnu pro něj, rozdělám ho a nacpu si do pusy plnou hrst. Pak jedním chipsem zkusím nakrmit i Floydův pupík a on dělá, že ho schramstne. Je to taková pauza mezi stavěním.

Opráším si ruce a vezmu jednu z dek, která slouží jako přehoz na gauč – máma ho vytahuje hlavně na podzim – a natáhnu ji přes okraj gauče. Jenomže druhý konec není kam přidělat.

„Možná můžeme donést skříň?“ napadne Floyda. „Ale zas nevím kterou. Hele a co botník?!“

Botník je super! Vypadne z něj několik bot, když ho táhneme, a taky trochu bláta. Jenomže bunkr je bunkr a musíme mu něco obětovat. Jakmile z něj navíc vytáhneme moje tenisky, vznikne něco jako okýnko. Když nadzvedneme deku, uvidíme skrze jednotlivé příčky ven a můžeme kontrolovat okolí, kdyby se blížilo nebezpečí.

Přineseme si vodní pistole a napustíme je, abychom je měli po ruce. Nevím, jestli se tma a to, co v ní číhá, aby okousalo naše kosti a vysálo nám mozky, může bát vody, ale zas brát třeba zapalovač nebo sirky nemůžu. To by mámu určitě hodně naštvalo. Ona má celkem dva typy naštvání. Jedno je v pohodě, sice se vytočí, ale celkem rychle přejde k úsměvu, nebo regi… redi…rezignovanosti. Ale to druhé naštvání je spíš pořádná nasíračka, a to je pak lepší se někam schovat, než ji to přejde.

Jednou, když jsem si málem zlomil vaz, řekla mi, že jsem hroznej pitomec, a přitom brečela.

„Hele, co mě napadlo!“ Floyd ukáže na kus gauče. Sundal z něj velký polštář, o které se většinou opíráme. „To by byla dobrá zeď.“

Popadnu další polštář, za kterým najdu svoje ponožky, kapesník, baterku do ovladače a prázdný obal od žvýkaček. Jednou jsem za ním našel i pár drobáků a vyšlo to skoro na polovinu kaktusových hranolek.

Společně vystavíme tu nejpevnější zeď a dost si u toho mákneme, protože ty proleželé polštáře prostě nechtějí držet. Potom ze skříně vytáhnu sušenky pro sebe, křupky pro Floyda, kdyby měl po těch chipsech ještě na něco chuť, a zbytek coly. Lahev je lepkavá a já z ní mám lepkavé i prsty. Zkouším na ně nachytat drobky z chipsů, což dost dobře drží.

Zalezeme si do bunkru jihozápadním vchodem (a popravdě nevíme, kde je jih, západ, východ a ten čtvrtej, prostě to jenom dobře zní) a uvelebíme se na koberci. Skrze deku nad námi dovnitř slabě svítí zářivka z kuchyně, nejvíc na místech, kde je deka maličko vetchá, takže to skoro připomíná hvězdy na obloze. Jinak je tady ale spíš tma a klídek, až na bubnování deště, který je slyšet čím dál víc. Vítr fučí a kvílí, vráží do oken jako velká pěst, co se je snaží vyrazit.

Natočím se na bok, tak, abych viděl na Floyda. „Myslíš, že jsou obři?“

Floyd se taky natočí na bok a i v tom šeru poznám, jak se ksichtí. „Jasně. Asi jo. Jsou jako stromy, skály a tak. Představ si, že je jeden obr teď venku.“ Řekne to, aby mě vyděsil, ale najednou znovu něco práskne o okno, buď větev, nebo obr, a Floyd se posune trochu blíž. Nejspíš zvládnul vyděsit i sebe.

Přitáhnu si kolena k hrudníku, protože kdyby se náhodou někdo potulovat po baráku, nechci, aby mě vytáhnul za nohu. Jenomže jak to udělám, strašlivě nahlas si prdnu.

Jsem chtěl říct, že to trochu pročistí vzduch, ale vlastně vůbec. Akorát už se tolik nebojíme, spíš se nahlas chechtáme a Floyd předstírá, že se dusí a škube sebou. Naše mámy taky občas prdí, jenomže jim to nikdy nepřijde tak legrační. Někdy si z nich s Floydem kvůli tomu děláme legraci. On předvádí mámu Melindu a říká: „Och, to byl lord Prdek. To nic.“

A já hraju svoji mámu a říkám: „To je přirozené, Paulie, a není důvod se tomu smát. Z těla odchází škodliviny.“

Takže lord Prdek a škodliviny.

Smějeme se s Floydem tak nahlas, že nám z toho málem spadne střecha bunkru. Potom si sedneme naproti sobě a dáme turnaj, komu vydrží přilepený chips – musí se trochu olíznout – delší dobu na čele. Vyhraje Floyd, ale nevím, jestli tomu můžu věřit, protože je tam fakt blbě vidět. Stejně ten chips za trest sním, je to velká porážka. Radši ho zapiju colou. Taky nás napadne strkat si chipsy do očí a dělat, že máme brýle, jenomže mně pak spadne do oka sůl a pálí to jak čert. Floyd mi ji zkusí vytáhnout, ale akorát mě dloubne. Musíme se proto vyplížit z bunkru a já si následně vyplachuju oko pod studenou vodou ve dřezu.

Venku pořád hustě prší a máma mi stačila napsat další esemesku, jestli jsme v pořádku. Tak jí popravdě napíšu, že ne. A ona hned zavolá a ptá se, co se stalo, a jestli má přijet, jestli někdo nekrvácí, není mu špatně, jestli jsme si neublížili. Když jí vysvětlím, že mám v oku sůl, poví mi, že jsem pitomeček, ale prý se jí ulevilo.

Super, že má radost, když trpím!

Vrátíme se s Floydem do bunkru a lehneme si vedle sebe jako dvě placky. Já mám mokrou polovinu vlasů a kus trička. „Jaro je divný,“ plácnu, protože si to fakt myslím.

„Ale léto bude super! Nejlepší,“ přikývne Floyd vážně.

Od té doby, co můžeme být na Fíkové sami na kolech, je léto vždycky úplně super.

„Jednou budeme jezdit sami i do lesa a pořídíme si želvu a budeme chodit do bistra na jídlo,“ vypálím.

Floyda tohle zaujme. „Proč želvu? Proč ne třeba sovu?“

„Protože o želvách si všichni myslí, že chodí pomalu, ale ta naše bude skvělá. Uděláme jí domek a všechno-“

„Bude ninja!“

„No jo!“

„A co ještě?“ zeptá se Floyd. „Co dalšího budem dělat?“

„Já chci X-box nebo Péesko,“ zafuním. „Mohli bychom si ho přát k Vánocům a hrát na něm spolu. To by rodiče ušetřili fakt hodně peněz, kdybychom měli jedno, ne? Baví mě ty střílečky. Masakr!“ vykopnu nohou, abych naznačil kop, a Floyd se přidá a zaboxuje do vzduchu.

„Akorát že ty vždycky skončíš jako masakr. Neumíš se plížit!“

„Plížení je nuda, musíš zaútočit!“ dloubnu do něj prstem a málem mu ho vrazím do ucha, což nás oba zase rozesměje. A on pak zvážní, poznám to, když se přestane smát a taky si odkašle.

„Ale budeme furt spolu, že jo?“ zeptá se. „Já bych nechtěl, aby sis našel novýho nej kámoše.“

„Ty seš můj nej kámoš!“ vypálím okamžitě, protože představa, že by to byl někdo jiný a ne Floyd, je totálně mimo. A já zas takovej mimoň nejsem. „Nafurt. Mám přece tu jizvu.“ Sotva o ní promluvím, přejedu po ní prstem. Tenkrát nikdo z nás nechtěl říznout tak hluboko, jenom jsme stvrdili přísahu! Jenomže táta den předtím naostřil nože. To je jedno. Mám tu jizvu a na tom záleží, protože Floyd má úplně stejnou.

Chvíli mlčíme a dál posloucháme déšť, nebo jestli už se nevrací naši. Ale nevím, kdy přijedou, musel bych se podívat, kolik je, a to by mě světlo mobilu úplně osvítilo. Místo toho zívnu a na chvíli zavřu oči. Měli bychom se jít osprchovat, furt mám na lýtkách hlínu a Floyd taky, navíc má ty svoje nožky smraďošky. A vyčistit zuby a převléct se do pyžama. Jenomže ani jednomu z nás se odtud nechce vylézat, je to tady bezpečný.

Tohle máma nedokáže pochopit. Že monstra nemůžou projít skrze deku.

Stočím se do klubíčka a Floyd něco zamumlá. Možná mluví o chipsech, nebo je ospalý. Krom deště k nám doléhají i zvuky televize, kterou jsme nevypnuli, a někdo tam někoho určitě zase seká sekáčkem a žere jeho maso, nebo tak něco.

„Floyde,“ řeknu tiše.

„No?“ řekne on.

„Já jen, jestli seš tady.“

„Jsem tady.“

Chci být vzhůru a dělat spoustu věcí, třeba kraviny, nebo si hrát na bitvu, nebo hrát hry, koukat na nějaký animáky, pustit si písničky, rozchodit tu starou videohru, vykrást se ven a dělat stezku odvahy k houpací síti, zachránit pár šneků a ubytovat je tady, dát jim lístky špenátu, co jsou v lednici, vyprávět si s Floydem vtipy, vyprávět vtipy šnekům a pojmenovat je, sníst další sušenky, ve kterých mám zrovna teď nejspíš tak trochu zabořený loket, protože cítím křupinky na kůži a taky karamel – proč si nedokážu olíznout loket? – a vymýšlet, co budeme dělat zítra, jestli zápas samurajů, nebo třeba fotbal a odpalování míčků vzadu na zahradě. Je toho tolik!

Jenomže v jednu chvíli tohle všechno vymýšlím a v další spím jako totální dřevo.

Už neslyším, když se rodiče vrátí a tiše spolu mluví. Neslyším, jak máma říká, že jsme udělali strašnej bordel, že je na zemi voda a cola, v televizi detektivka, všechno rozbordelený a všude drobky a povlečení nám tvoří stěnu. Neslyším ani, když někdo z nich tu stěnu opatrně odhrne a řekne: „Pojďte se podívat. No nejsou to takhle ti nejhodnější kluci na světě? Člověk by jim to i sežral.“

Ani si neuvědomuju, když nás Floydův táta jednoho po druhém vynese do patra a uloží do postele. Jenom na krátkou kratičkou vteřinku se probudím a zjistím, že venku už neprší, a já ležím u sebe v pokoji. Trochu mátožně se nadzvednu a zkontroluju, jestli je tady Floyd.

Je.

Leží vedle mě, kšiltovku má na nočním stolku, a klidně pochrupává.

To mi stačí, abych zase klidně usnul. Dneska to byla divočina, ale myslím, že jsme to s přehledem zvládli. Zvítězili jsme spolu nad obrem. Jsme nejlepší tým!

Tu noc se mi zdá neuvěřitelně dloooouhý a rozvleklý sen, kde spolu vyrábíme kolo z krabice od bot, se kterým pak vyhrajeme na závodech první místo a kuličky Nesquik.

KONEC

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám doprovodná povídka JARNÍ? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na PICKEY, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥