2 GABRIEL


Nebyl vždycky takový.

Od pěti ráno mu bylo špatně a nedokázal spát, ale zkoušel to ignorovat, protože s tím stejně nemohl nic dělat. Ležel s pohledem upřeným ke stropu a čekal, až zazvoní budík. Začínalo svítat a v pokoji bylo stále větší světlo a taky stíny na stropě, ale budík pořád nezvonil, takže ještě nemohlo být půl sedmé.

Gabriel věděl, že to přijde, jen netušil za jak dlouho, ale i tak si stihl minimálně dvacetkrát říct, že o nic nejde.

O nic nejde, o nic nejde, o nic nejde. Tak určitě, o nic nejde. Je to jen první den školy, o nic nejde. Hlavně klid!

Jasně, mohl otočit hlavu a kouknout na mobil, ale… To by musel otočit hlavu a kouknout na mobil.

A tak čekal. Mezitím se rozhodl, nebo to možná vyčetl v nějaké motivační knize a teď mu to jen vyskočilo v mysli, fungovat na autopilota. Až zazvoní budík, prostě všechny ty věci udělá bez přemýšlení, což je něco, co celý loňský školní rok trénoval, tím pádem by to nemělo být nic složitého.

Nemělo a stejně v tom bylo něco tak vyčerpávajícího, že by Gabriel nejraději vyhodil mobil z okna a celý zbytek dne proležel v posteli. Jenže sotva ho ta myšlenka napadla, spustil se na mobilu budík.

Gabriel přepnul na autopilota. Takže vstal a ustlal postel, takže se osprchoval a vyčistil zuby, takže se oblékl a nakrmil rybičky. Takže vzal batoh, naházel do něj nové, nepopsané sešity a sešel dolů na snídani. Všechno to proběhlo ve zvláštním, nejasném oparu, a zpětně si skoro nic z toho nepamatoval. Nějak podobně měl v plánu přežít i zbytek dne. Snadné jako facka.

Facky jsou na hovno, ale když člověk dostane facku, může se bránit. Nevím, jestli existuje pravidlo – facka za facku – ale rozhodně by to bylo ospravedlnitelné. Ne snad? Jenže pak jsou taky ještě pohlavky nebo popleskání po tváři. Nemyslím, že je ještě něco víc ponižujícího. Takové to, když k vám někdo přijde, dá vám letmý pohlavek, který vás jen šmírne o vlasy, a pak ho zajímá, jaký máte den.

– Jaký máš den, Garrete? Víš, že ti vzadu na hlavě stojí vlasy? –

V kuchyni hrála malá televize, kterou si většinou pouštěla máma během vaření, a osmiletý Max sledoval animované Avengers Assemble s takovým zaujetím, že vůbec neslyšel Gabriela přicházet. Držel přitom hrnek, ale byl tak fascinovaný, že ho měl nakřivo.

„Kape ti to na stůl,“ ukázal Gabriel na skvrny od kakaa. Vytáhl svůj oblíbený hrnek s obrázkem 101 dalmatinů, který měl od dětství, a začal si do něj vařit kafe. „Kde je máma?“

Max pokrčil rameny. Pořád ještě měl na sobě pyžamo a vlasy mu trčely na všechny strany, přesto to ale vypadalo, že je vzhůru už docela dlouho. „Možná ještě spí. Nebuď ji, zase mi vypne televizi a řekne, že se musím chystat do školy.“

To byla pravda. Kdyby ji Gabriel vzbudil, docela určitě by vypnula televizi a řekla, že musí do školy. Raději proto sebral misku, nasypal do ní cereálie, zalil je mlékem a posadil se vedle Maxe. Společně pak s plastovými postavičkami Hulka a Thora koukali na telku a Gabriel rozhodl, že nechá dnešní ráno osudu. Buď se máma vzbudí sama a vyžene ho do školy, anebo tady prosedí celé dopoledne a zmešká první školní den.

Nechat to osudu byla jedna z jeho dalších strategií, kterou měl z nočního vysílání rádia Věštec, kde podobné fráze padaly často. Jenže v jeho případě byl osud vždycky tak trochu zrádná mrcha. Máma totiž ještě před půl osmou vešla do kuchyně, vypnula televizi a oba je poslala do školy.

***

Nechápal, že je zpátky. Že zase stojí tady, před obrovskou čtyřpatrovou budovou s béžovou fasádou a sochou Edwarda Leara před hlavním vchodem. A přitom to bylo jako včera, když odtud odcházel a cítil nesmírnou úlevu, že ho čekají dva měsíce prázdnin.

Což letos vycházelo na šedesát tři dní, což bylo tisíc pět set dvanáct hodin, což považoval za něco neskutečného, klidně i zázrak, protože první rok na střední byl až krutě dlouhý.

A jak už teď věděl, prázdniny mezi prvákem a druhákem byly zase krutě krátké. Tisíc pět set dvanáct hodin se najednou zdálo jako mžik nebo mrknutí. Pořád se sám sebe ptal, co celé ty dva měsíce dělal. Co? A proč si toho víc nevážil? Jenže v tom byl asi ten fór. Vážil. A čím víc si těch hodin a minut vážil, tím rychleji o ně přicházel.

Jestli byl poslední školní den jeden z nejlepších dní, tak dnešek byl naopak nejhorší.

Ještě před rokem, když poprvé vcházel do haly střední školy Edwarda Leara, měl hodně dobrou náladu a tričko s nápisem Nejsem mimozemšťan, což mu připadalo nesmírně legrační. (Těžko říct, proč si zrovna teď vzpomněl, co si před rokem oblékl.) Taky měl nové, bílé botasky, které ještě ten den hodil do popelnice, protože byly od kečupu a máma mu řekla, že tohle rozhodně nepůjde vyprat.

Ale to bylo před rokem. Teď na sobě neměl nic nového a místo legračních triček s idiotskými nápisy nosil zásadně nevýrazné, většinou černé mikiny, alespoň o číslo větší, aby mohl mít kapuci přes hlavu a nebylo mu vidět do obličeje.

Prošel halou do chodby se skříňkami podél stěn, až k té svojí, a když ji otvíral, vážně čekal, že na něj vypadne něco nechutného nebo slizkého. Ale překvapivě se nic nestalo. Skříňka byla po prázdninách prázdná, nezůstal tam ani starý rozvrh, který nechal nalepený na dvířkách. Což dávalo smysl, protože přece říkali, že budou všechny skříňky chemicky čistit.

Učebnice, které měl na odpolední vyučování, hodil do skříňky a ze sešitu do matematiky vytáhl nový rozvrh, který ještě včera večer tiskl na tátově tiskárně. Nalepil ho na dvířka a chvíli na něj koukal. Červeně na něm vyznačil hodiny, které považoval za rizikové, jelikož se cesty k učebnám křížily s cestami třeťáků. Loni měl takových hodin sedm. Letos třináct!

Uslyšel hluk, proto si nasadil kapuci a zaujatě hleděl do učebnice dějepisu, na stránku číslo dvacet osm, než si uvědomil, že kolem něj prochází skupinka tří holek a ani jedna ho nebere na vědomí.

Gabriel cítil, jak mu i tak buší srdce.

Naštvaně skříňku zavřel a rozešel se k učebně na první letošní hodinu s panem Barnesem. To znamenalo, že ho čekalo čtyřicet pět minut monotónního výkladu o chemických sloučeninách, protože pan Barnes rozhodně nebyl typ, co by se zajímal, jak prožili prázdniny. Možná jim hned první hodinu napaří test a všem dá za pět.

Gabriel zrovna kontroloval, jestli za ním nikdo nejde, když přímo před ním zastavil kudrnatý kluk v modrobílém tričku.

Začátečnická chyba. Hned první den, ještě před první hodinou.

Oči musíš mít všude. Vidět dopředu, dozadu i za roh. Vidět všude a slyšet všechno. Je to přece jednoduché. Jak se tohle dá pokazit?

Natolik ho jeho neschopnost překvapila, že chvíli jen zíral před sebe, než mu došlo, že na něj kluk mluví.

„Co?“ vydechl a zakroutil nechápavě hlavou.

„Jestli bys mi neporadil, kde najdu učebnu B9. Začínám mít pocit, že nic jako učebna B9 neexistuje. Našel jsem A9 a C9, ale přisámbohu, že žádné béčko tady není. Je to nějaký vtip, jak přivést nové studenty k šílenství?“ mluvil kluk se zpola pobaveným a zpola nechápavým výrazem. Batoh měl přehozený přes jedno rameno a působil ležérně. Kluk, ne batoh.

Gabriel se rozhlédl po chodbě. Byla prázdná, takže možná nešlo o žádný žertík na přivítanou. „Béčkové učebny jsou ve druhém patře a devítka je úplně na konci vlevo. Asi jsi ji neviděl, protože dveře jsou schované za automatem na kafe,“ vysvětlil a vrazil ruce do kapes.

„Aha. Jasně. Moc díky,“ usmál se kluk a přikývl. „Věděl jsem, že první den bude fuška. Do teď jsem chodil do školy v takovém zapadákově, že jsme měli jen jedno patro a moje máma si dělala srandu, že bych měl poprosit o mapu, až tady budu, ale teď si říkám…“ Zarazil se, chvíli na Gabriela zíral a poté mávl rukou. „Promiň. Melu. Vždycky hodně melu, když jsem nervózní. Jsem Teddy.“

Já se zase snažím propadnout do země, když jsem nervózní, protože, kámo, upřímná rada, mletí všechno jenom zhoršuje. To mám z vlastní zkušenosti.

„Gabe,“ pronesl klidně.

„Těší mě. Promiň, jestli jsem otravoval,“ řekl Teddy a sotva to vypadalo, že vyčerpal všechna slova a rozejde se znovu hledat učebnu B9, naklonil hlavu na stranu a pohlédl na sluchátka, která Gabrielovi trčela zpod mikiny. „Co posloucháš?“

Je ve škole nový, žádné naděje. Dobře? Stačí jeden incident a bude si od tebe držet odstup stejně jako ostatní. Protože v tomhle jsou nakonec všichni stejní. Nikdo nechce problémy.

„Hurts,“ odpověděl popravdě, ale nezněl nijak přátelsky. Vlastně mu dělalo problém dávat do toho vůbec nějaké emoce. Takže ano, nejspíš zněl, jako by měl každou chvíli padnout mrtvý na zem, ale zcela upřímně si tak i připadal. „Většinou,“ dodal a společně s tím vytáhl sluchátka a narval je do kapsy.

„Bezva. Ty znám,“ odpověděl Teddy, skoro jako kdyby na tom záleželo.

Gabriel upřímně netušil, co na to říct, a tak jen přikývl.

Teddy se usmál.

Gabriel sevřel rty pevně k sobě.

Teddy se zhoupl na špičkách.

Gabriel stál nehnutě na místě a čekal, jestli je to všechno.

Teddy vzdychl. „Asi bych fakt měl jít. Ještě jednou dík za pomoc,“ pronesl a zněl mile a upřímně a taky přátelsky. Pohodil hlavou, až mu kudrnaté vlasy poskakovaly, a v očích měl takovou tu živelnou jiskru, kterou mu Gabriel mohl jen závidět.

A to bylo nakonec všechno. Nic víc si neřekli. Teddy odešel do druhého patra hledat učebnu a Gabriel konečně zapadl do bezpečí svojí třídy. Nějakou dobu zkoušel pana Barnese poslouchat, dokonce si napsal i pár poznámek do sešitu, ale po deseti vyčerpávajících minutách se přistihl, že jen zírá do zdi.

***

Rozvádíme se, ale nebudeme z toho dělat žádnou vědu.

Takhle nějak to rodiče Gabrielovi a jeho mladšímu bratrovi Maxovi řekli.

Rozvádíme se, ale nebudeme z toho dělat žádnou vědu, a přitom nebylo jasné, jestli tím myslí sebe, nebo oznamují synům, jak se mají k celé situaci postavit.

Max to nechápal a chvíli brečel. Když mu rodiče všechno velmi důkladně a podrobně vysvětlili a několikrát zopakovali, že se vůbec nic nemění, pořád ho mají rádi, a především dostal novou hru na počítač, na rozvod rychle zapomněl. Gabrielovi to bylo celkem jedno, rodiče měl moc rád, oba byli skvělí, ale vlastně je spolu vůbec neznal.

Máma pracovala jako letuška a bývala dva týdny v měsíci pryč. Takže je hlídal táta.

Táta pracoval jako překladatel a tlumočník a měl individuální pracovní dobu, což znamenalo, že dva týdny pracoval z domu a dva týdny trávil v kanceláři od rána do večera. A to je hlídala máma.

A rozvod znamenal, že… S nimi v domě bude dva týdny máma a dva týdny táta.

Rozdíl jak prase, dle Gabriela, takže jejich tvrzení, že z toho nebudou dělat žádnou vědu, bylo nakonec asi vážně pravdivé.

Tento týden s nimi byla máma, která se před pár dny vrátila z Paříže. A předtím byla v New Yorku a ještě předtím v Moskvě. Teď už moc o velkoměstech nemluvila, protože některá navštívila tolikrát, že celou dobu raději trávila na hotelu a četla knížky, nebo koukala na reality show.

Když přijela domů, prospala den v kuse, aby nějak dorovnala časová pásma, a poté byla máma asi jako úplně každá jiná. Což znamenalo, že pobíhala po domě, sbírala špinavé prádlo, kontrolovala domácí úkoly a brala kluky do obchoďáku, protože potřebovali nové boty a rifle. A večer chtěla, aby se sešli u stolu a povídali si o svých dnech. Poslední dobou tedy oficiálně bez táty, ačkoliv ten ani předtím společné večeře většinou nestíhal.

Max s tím měl problém, protože mámina jídla neměl rád. Nejedl houby, nejedl rýži, nejedl tu divnou bílou cihlu (tofu), nejedl ani luštěniny, především ty kuličky (cizrnu), a rozhodně by nedal do pusy nic z listové zeleniny. Zato mu ale nevadilo mluvit. Dokázal klidně hodinu vyprávět, co kdo ve škole řekl, proč to řekl, jak to řekl, co následovalo, co si o tom úplně každý spolužák myslel a jak se k tomu postavila třídní učitelka.

Gabriel to měl přesně obráceně. Mámina zdravá jídla mu ani v nejmenším nevadila. Jedl zeleninu i rýži. Luštěniny měl taky rád a tofu mu vyloženě chutnalo. Zato bytostně nenáviděl, když na něj máma pohlédla a chtěla vědět, co nového ve škole. V životě. S kamarády.

„Co nového, Gabrieli? Co škola?“

Gabriel vzdychl a pokrčil rameny. „Dobrý,“ odvětil a přitom si do pusy vložil největší bramboru na talíři, aby ji alespoň minutu mohl žvýkat a nemusel odpovídat. Doufal, že Max začne zase mluvit, ale ten zrovna šťouchal vidličkou do salátu, takže nejspíš nevnímal. A máma z Gabriela nespustila zrak, a tak mu nezbývalo než polknout a dostat ze sebe trochu nevrlé: „Co?“

„No já nevím,“ odpověděla máma. „To je všechno, co mi řekneš? To není nic, co bys mi mohl říct? Jak se měli kamarádi o prázdninách? Co jste dneska dělali? Máte někoho nového ve třídě? Zapsal ses konečně na fotbal? Už víš, kam pojedete letos se třídou na kurz?“ Nejspíš by pokračovala ještě dál, položila nekonečno krát nekonečno otázek, kdyby Gabriel nezačal koulet očima.

„Jo, dobře. Já chápu,“ pronesl a rozhodně by se pochválil za to, jak klidně zněl. „Nevím, kam letos pojedeme. Ještě jsme neměli hodinu s třídním, takže předpokládám, že nám to řekne ve středu, kdy s ním hodinu máme. Dneska jsme měli chemii, biologii, tělocvik, dějepis a němčinu. Nikdo nový ve třídě není. Všichni o prázdninách dělali úplně obyčejné, klasické věci. Byli na dovolené, pracovali, jezdili po výletech… Prostě normálka. Stačí?“

Nestačilo. Máma sice kývala, ale hned nato zopakovala tu jednu jedinou otázku, na kterou nechtěl odpovídat. „A co ten fotbal? Byl ses zapsat?“

Gabriel chvíli koukal na skleničku s vodou, jako kdyby se ji usilovně snažil přimět vybouchnout, ale když se nic nestalo, řekl: „Ne. Už fotbal hrát nechci.“

Máma překvapeně zamrkala. „Vždyť jsi byl loni tak zklamaný, že nepřijímají prváky. Tolik ses těšil, až začneš hrát.“

„No jo,“ pokrčil Gabriel rameny a obrátil pozornost k talíři. Strašně moc si přál, aby to nechala konečně být. Aby se věnovala Maxovi, nebo zeleninovému karbanátku, nebo globálnímu oteplování, čemukoliv jinému! Protože…

Co chceš slyšet? Že jsem loni lhal? Že prváky přijímají, jenomže já do toho týmu jít prostě nemohl? Že jsem přišel na zápis a ve zkušebním zápase mě jeden druhák sejmul tak, až mi vyrazil dech? Že jsem pak v šatnách – samozřejmě vlastní vinou – vrazil do skříňky? Že se mi boty samy polily kečupem? Tohle ti mám říct?

Máma mlaskla a určitě ne kvůli jídlu. Bylo to z její strany spíš nesouhlasné gesto, které ale Gabriel hodlal docela očividně ignorovat. Další bramboru žvýkal extrémně pomalu, dal si fakt záležet. Vnímal sice, že na něj máma pořád ještě kouká, ale zvládl pohled neopětovat.

„Teď jsem si vzpomněl!“ vyhrkl Max nadšeně, až mu vypadla vidlička z ruky a cinkla hlasitě o talíř. „Víš, co se stalo Lennymu v tělocviku? Dostal balónem do čela a měl tam potom velkou červenou bouli. Zkoušeli jsme ji s klukama zatlačit zpátky do hlavy, ale nešlo to. Navíc nás viděla učitelka a zakázala nám to.“

Gabriel se spokojeně usmál, protože v tenhle okamžik už byl Max k nezastavení. Poslechl si celou historku, jak k tomu došlo, a překvapilo ho, že v tom jeho mladší brácha nebyl úplně nevinně, ale zas asi vážně nemohl čekat, že se ten míč odrazí takhle nešikovně. Mezitím dojedl zbytek brambor a salátu.

„Půjdu nahoru,“ řekl a vstal. „Bylo to moc dobré, díky!“

Máma se na něj potěšeně usmála.

„Budu streamovat, tak…“

Nestihl to ani doříct, když zvedla v obranném gestu ruce a pronesla: „Neboj! Vyhnu se tvému pokoji obloukem. Rozhodně nestojím o to, aby na mě zase zírali cizí lidi, zatímco uklízím tvoje špinavé ponožky.“

Na to neměl co říct, protože ji předtím varoval, že je zapnutá kamera, a tak se jen omluvně usmál a raději beze slova odešel k sobě do pokoje.

Pořádně za sebou zavřel dveře a přešel k obrovskému akváriu v rohu místnosti. Chvíli koukal na rybičky, jezdil prstem po skle, a dokonce na ně mluvil, než se naklonil za akvárium, kde na stativu stála kamera. Zapnul ji a poté na počítači spustil streamování.

Streamoval takhle na YouTube posledních asi šest měsíců a z nějakého důvodu pár tisíc lidí bavilo mít celé hodiny puštěný stream, kde přes akvárium sledovali pokoj kluka, co nedělá nic zajímavého.

Někdy četl, někdy koukal na filmy a někdy spal.

Dneska seděl na posteli s notebookem na klíně a vyhledával ve školní online knihovně knížky k povinné četbě. Všechny byly ještě k dispozici. Většina studentů na Learově střední má první školní den asi lepší věci na práci, než objednávat knížky z knihovny.

Poté zkontroloval stream. Zrovna ho sledovalo tisíc pět lidí, což byl takový obvyklý průměr.

Chtěl notebook postavit na stůl a z postele na něm koukat na film, když si všiml, že mu na Facebooku bliká upozornění.

Někdo mu poslal žádost o přátelství.

Nejprve myslel, že je to jen omyl, nebo spam, protože i to se stávalo, ale když žádost rozklikl, vykoukl na něj profil kluka, kterého dneska potkal na chodbě.

Teddy M. Burke.

Kudrnatý, veselý kluk, co hodně mluví a zná Hurts.

Gabriel chvíli fascinovaně koukal na jeho profilovou fotku, kde Teddy doslova slzel smíchy a napadlo ho… Ne že by se za tu myšlenku nestyděl, protože styděl, jen… Teddy prostě vypadal jako někdo, ke komu se docela lehce může stočit pozornost. Ten jeho úsměv byl vlastně skoro stejný jako Gabrielův před rokem.

Takže…

Nebyl vždycky takový.

Nebyl zlý ani nepřející.

A přesto ho v první chvíli napadlo, jak by bylo super, kdyby se odteď Michael Cassidy zaměřil na Teddyho.

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit přes PAYPAL, komentářem, anebo tím, že budete i nadále číst.

9 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
MaCecha
21. 10. 2021 20:02

Fascinující.. to fakt někdo dělá? Že se nechává okukovat doma dobrovolně online? Mně i byty s okny bez záclon přijdou neskutečné :))).

Parádní úvod, kočky. Děkuju.

Karolina
24. 10. 2021 23:01
Reply to  MaCecha

Hrajeme dal? Zkusim: Dnes 😊

MaCecha
25. 10. 2021 8:48
Reply to  Karolina

Jasný! Dávám: V (nebo Ve) 😀

Karolina
24. 10. 2021 22:58
Reply to  szabi

Takze jsem normalni? Od te doby, co nam predelavali balkony a my kvuli delnikum meli nonstop nekolik mesicu zatazeno, jsem si na to tak zvykla, ze uz nechavam zatazeno schvalne 😂

Karolina
24. 10. 2021 22:55

Tohle bylo takovy depresivni seznameni, hrozne me zajima cely ten pribeh za tim, a kam to povede, aby se brzo zase Gabriel zacal smat. ❤

MaCecha
25. 10. 2021 8:50
Reply to  Karolina

Nebo se mu alespoň při pohledu na Michaela: „samovolně roztáhly koutky v úsměv“ ;).

Karolina
25. 10. 2021 12:07
Reply to  MaCecha

❤Ach my romanticky, to si asi jeste pockame, ikdyz seminko uz je urcite zaseto 😁

Květa
4. 11. 2021 19:52

Když jsem kapitolu četla poprvé, když vyšla, ani jsem nezanechala komentář, protože jsem neuměla přesně formulovat, jak to na mě působí. Pak jsem neměla na čtení čas, takže jedu dnes od začátku. Pamatuju si, že ve mě hodně rezonoval nepříjemný pocit, který se táhnul celou kapitolou. Měla jsem za to, že je to z Gabrielových pocitů a obecně z náznaku šikany, kterou nesnáším. A jediné, na co jsem vlastně dokázala myslet, byla úvaha, jak zvládnete dát kluky dohromady. Protože mě to přijde neproveditelné. 😅 Ale teď, na podruhé, už to dokážu lépe uchopit. Hned na začátku mě rozsekala věta, že… Číst vice »