Szabi

Takhle brzy ráno už je trochu chladno.

Michael otevře garáž, urovná popruhy batohu a dopne si černou bundu až ke krku. Pořádně drahý bomber, který koupil na začátku léta v jednom obchodě na netu. Sluší mu, samozřejmě, ale Michael je prostě ten typ, kterému sluší úplně všechno.

V garáži stojí Porsche Taycan a taky sportovní motorka Kawasaki Ninja laděná do zeleno-černých barev. Michael ji vyveze ven a vrátí se pro helmu. Rukávem očistí malou šmouhu a ujistí se, že má u sebe všechno, hlavně mobil a peněženku. Pohladí řídítka, nastartuje a vyjede po příjezdové cestě na silnici. Vezme to první odbočkou ven z města.

Zatím není skoro žádný provoz, většina lidí ještě spí. První školní den je z principu k ničemu a málokdo se někam žene.

Silnice vede do kopců a po několika prudších zatáčkách se stáčí kolem polí a luk, kde to všelijak bzučí a štěbetá. Ne že by Michael něco z toho slyšel. Slyší jen motorku, má jí plnou hlavu prakticky od chvíle, kdy ji od rodičů dostal.

Na rovné asfaltce to pořádně rozjede a cítí, jak se do něj opírá vítr. Připadá si zatraceně dobře. Unaveně, ale dobře. V noci toho moc nenaspal. Sledoval stand-up Rickyho Gervaise a smál se, když Ricky sám sebe přirovnával k šimpanzovi. Taky sjel pár dílů nějakého sitcomu (náhodný výběr na Netflixu), poslouchal hudbu, a dokonce hrál se Zachem online hru, ve které společně okrádali trpaslíky o valouny zlata, což bylo dobře stupidní a rozhodně u toho nemusel namáhat mozek.

Poslední den prázdnin a on na rozdíl od spousty ostatních nezapil jejich konec.

Během cesty nikoho nepotká, jenom několik aut směřujících k městu, a zhruba na patnáctém kilometru odbočí u cedule, která navádí k jedné z vyhlídek. Zastaví pár kroků od dřevěného zábradlí, sundá helmu a prohrábne si vlasy. Odtud má celé město jako na dlani, všechny budovy a ulice, kterými dennodenně projíždí.

Užívá si výhled a nic ho netrápí.

Po chvíli zívne a z kapsy vytáhne mobil, aby zkontroloval sociální sítě. Ne že by na ně byl kdovíjak fixovaný, ale Instagram má, občas přidá nějakou fotku ze svých cest, jiného města, restaurace… Sám sebe skoro nikdy nefotí. 

Teď zvěční kýčovitý východ slunce nad městem, nebe zbarvené do růžova a fotku nahraje pod hashtagy #rano #vbarvach. Váhá, co dalšího k tomu napsat, a nakonec se spokojí se smajlíkem, který vyplazuje jazyk. Filtr nepoužije, nejnovější iPhone fotí sám o sobě víc než dobře.

Srdíčka a komentáře se začnou objevovat během vteřiny, a tak vypne data a chce schovat mobil do kapsy, když mu přijde esemeska od Rogera. Stavíš se pro mě?

Michael ho naposledy viděl asi před třemi dny, když spolu popíjeli v zahradním altánu. Máma měla zrovna noční, takže nehrozilo, že by proti tomu něco namítala. A Michael se smál a smál a smál. Skoro každé kravině, kterou Roger řekl.

I tak ale odepíše: Ne. 😀

Nasadí si helmu, nastartuje a rozjede se pryč. Dál od města, protože má ještě relativně dost času. Zrychlí a přitom cítí, jak se do něj opírá vítr. Na chvíli zalituje, že si nevzal bundu určenou přímo na motorku, ale jemu lítost nikdy nevydrží dlouho.

***

Azylový dům je omšelá budova s modrou omítkou. Michael nechá motorku co nejblíž u dveří, aby na ni viděl, a chvíli přemýšlí, jestli mu ji na takovém místě někdo nešlohne. Nakonec ale nemá na výběr, pokud ji nechce vzít přímo dovnitř. Což by se trenérovi asi moc nezamlouvalo. Ostatně, jemu se nezamlouvá víc věcí.

„Jdeš pozdě. Sraz byl před půl hodinou.“

„Byl provoz.“

„To sis udělal zajížďku přes sousední stát, nebo si myslíš, že jsem úplně blbej?“ Trenér si cloní oči před sluncem a volnou rukou doluje z kapsy zmuchlanou krabičku cigaret. Je to menší, trochu zkostnatělý chlápek, který vypadá, jako kdyby trpěl podvýživou. Navíc se mu třesou ruce. Ale zdání klame. Michael moc dobře ví, že kdyby trenér chtěl, klidně by si hodil přes rameno stokilového hráče a dal s ním touchdown.

„Tak promiňte.“

„Jdi. Vem si to na starost. A žádný dohadování se Seinfieldem. Ten ať se stará o svoje hráče. Stačí, že vás mám dneska na krku všechny.“ Jeho nálada se přes léto očividně ani trochu nezlepšila, nenašel si žádný nový koníček, do kterého by vložil energii. Jediné co, tak změnil značku cigaret.

Michael přikývne, jako že to bere na vědomí (instrukce, ne změnu tabáku), a rozejde se dovnitř. Není tam žádná chodba, jenom něco jako malá předsíň s prázdnými odřenými botníky a starým věšákem. A hned za ní se nachází podlouhlá místnost, která rozlohou připomíná školní tělocvičnu. Podle bílých pultů nejspíš jídelna.

Na stolech se kupí nejrůznější věci: sprchové gely, hygienické pomůcky pro ženy, dětské pleny, ale taky obyčejné čaje, krabice sušenek a mletá káva. U stolů postávají kluci, jednak Michaelovi spoluhráči z amerického fotbalu, jednak basketbalisté. Většina z nich na sobě má sportovní bundy, ale jediné, co je na první pohled doopravdy spojuje, jsou otrávené výrazy.

Někteří na Michaela kývnou a někteří si s ním ťuknou pěstí.

Roger sedí skoro úplně vzadu vedle hromady velkých plyšových medvědů, jednoho z nich má za hlavou a klidně podřimuje. Trhne sebou, když mu Michael kopne do židle. „Sakra!“ Pak se ale usměje. „Michaele!“ A zvážní. „Ses na mě ráno pěkně vysral.“

„Jsem se byl projet. Navíc nejsem tvůj osobní taxík, už jsem ti to říkal.“

„Ňuňu,“ udělá Roger a zkusí ho medvědem polechtat na obličeji. Pak ale přitáhne druhou židli, aby si na ni Michael mohl položit helmu a batoh. Je to running back, nejrychlejší ze všech, a zároveň jeden z Michaelových nejbližších přátel. Nad levým okem má jizvu. Přišel k ní tak, že si jako dítě roztrhnul obočí o parapet, když se pod oknem schovával před mladší sestrou. Chtěl ji vyděsit, což se mu nakonec vážně povedlo, protože z rány teklo hodně krve a Rogerova sestra ječela a on taky ječel, jakmile mu krev natekla do oka.

Jeho oblíbená historka. Michael ji slyšel tak stokrát.

„Jak je?“ Roger se zhoupne na židli. „Trenér je dneska protivnej jak něco. Nejspíš tady taky nechce být, ale ředitel mu to přikázal. Zas na druhou stranu, kdyby bylo po jeho, tak už máme trénink. Sakra, vůbec se mi nestýskalo. Jako jo, super, miluju, ale prožít léto bez toho, aby se tě někdo snažil ustavičně sejmout, má něco do sebe.“

„Člověk by tě skoro politoval,“ odvětí Michael pobaveně. „Pořád můžeš přejít do golfovýho kroužku. Nebo k nim.“ Aniž by tím směrem pohlédl, kývne hlavou k Seinfieldovi.

„Zas tak marnej nejsem, abych musel hrát basket,“ řekne Roger nahlas, tak aby ho slyšeli i kluci na druhé straně místnosti. Pak ale rychle vstane, div se nepřizabije o židli, a sebere několik medvědů. Pohled upírá za Michaelovo rameno, k místu, kde stojí trenér, který se zjevil uprostřed místnosti jako duch.

Duch v oparu cigaretového kouře. „Všichni začnou okamžitě něco dělat, jinak toho budou litovat. Ne jako jednotlivci. Ne zvlášť. Ale jako tým. Jestli uvidím, že se někdo fláká, odskáčete si to.“ Zvedne ruku, aby umlčel nespokojené brblání a pohledem vyhledá Michaela. „Ty si máš hlídat svůj tým, ať ti tady nechrápou. Protože kapitán má jít co, pane Cassidy? Příkladem!“

„Jasně.“ Michael poslušně sebere několik medvědů a odnese je ke stolu, kde skupinka jeho spoluhráčů připravuje dárkové balíčky a kontroluje, aby byl v každém z nich od každé věci jeden kus. Přesně jak to naplánovala škola.

Podobné charitativní akce se konají jednou do roka a obvykle připadnou na první školní den. Pro většinu přítomných je to ohromná nuda, ale zase mají jistotu, že díky tomu nebudou muset na odpolední vyučování jako zbytek školy.

„Máme to odnášet rovnou k autu, Michaele?“ zeptá se Zach, vysoký kluk v modré bundě. Vypadá zasněně, jako kdyby se tady objevil úplnou náhodou, což je jeho typický výraz. Má ho téměř vždycky a jedině, když běží po hřišti, působí dojmem, že je přesně tam, kde má být.

Dokonce ani během jejich nočního hraní, když ho jeden z trpaslíků rozmáznul valounem zlata, nedal najevo prakticky žádné emoce. Na rozdíl od Michaela, který se strašně smál.

„Ne, auto ještě nepřijelo. Noste to třeba ke dveřím, ať tím ušetříme čas. Nevím, co tady budou chtít nechávat a co se poveze dál.“ Michael se rozhlédne, úšklebek kluků na druhé straně místnosti velkoryse přejde – ty má na starosti jejich vlastní kapitán – a křikne na Rogera: „To asi nedává smysl, akorát ty věci házet na jinej stůl, nemyslíš? Rovnou to strkej do tašek.“ Ukáže na kluka, který má zrzavé vlasy. „Alex ti s tím pomůže. Vypadá, jako že se nudí. Tak dělejte!“ Sám se rozejde uličkou mezi stoly, aby zkontroloval, jak probíhá balení.

Trenér už tam není. A když Michael vyhlédne ven, aby zkontroloval motorku, vidí ho postávat u vchodu, jak si jednou rukou cloní oči a tou druhou otevírá krabičku cigaret.

***

Vrátit se znovu do školy v něm neprobouzí žádné velké emoce, příjemnou nejistotu, ani vzrušení. Jediné, co zvládne s jistotou říct, je, že se po několika hodinách, kdy chodil po azylovém domě, už docela těší, až zapadne do lavice.

Chvíli zírá na sochu Edwarda Leara a prohlíží si tvář vytesanou do kamene, než zamíří do vstupní haly. Občas někoho pozdraví, usměje se, nebo prohodí jak je, ale na odpověď nečeká. Jde rovnou ke své staré skříňce, která páchne čistícím prostředkem, strčí do ní helmu a taky většinu učebnic a sešitů. Na mobilu hledá rozvrh pro tenhle rok. Ten se musel objevit na stránkách už před několika dny, ale jeho samozřejmě nenapadlo zkontrolovat to dřív.

Stejně jako ho nenapadlo vytáhnout za celé léto batoh zpod postele.

Není to zrovna ten nejsnaživější student na světě.

Po chvíli hledání zjistí, že má biologii v učebně C2 a rozejde se ke schodům. Roger a Zach už čekají na konci chodby jako jeho osobní stráž, kterou nepotřebuje, a spolu s nimi je tam ještě jeden kluk, Pinky. Jediný z nich, kdo nehraje americký fotbal a místo toho chodí na výtvarku. Skoro všude s sebou nosí skicák a ve volných chvílích do něj kreslí docela věrné portréty náhodných lidí, anebo čmárá jednoduché postavy, které jako kdyby vypadly z japonského komiksu.

Má rád hentai. A většina přisprostlých obrázků na dveřích umýváren je jeho dílo.

Ťukne si s Michaelem pěstí. „Zdar, tak co léto?“

„To mi řekni spíš ty,“ protáhne Michael. „Jak bylo v Austrálii?“

„Kámo,“ vloží se do toho okamžitě Roger, „prý viděl pavouka velkýho jak pes. Teda pěst. Mě by tam nikdo nedostal ani za milion.“

Pinky se pobaveně usměje. „Jo. Mám i jeho fotku, jestli se chcete podívat. Dokonce jsem ho nakreslil. Musel jsem si pak vyměnit trenky, protože jsem se strachy málem pochcal, ale ta kresba je skvělá. Jinak to šlo. Co ty, Michaele?“

„Byl jsem v divadle,“ oznámí, a když se kluci začnou smát, taky se uchechtne, ale pak zvedne ruku, aby je umlčel. „Pořád stejná tragédie, doslova. Nedivím se, že v minulosti tolik divadel shořelo. Ale jinak super. Taková normálka, znáš to.“

Společně se rozejdou chodbou, a zatímco Roger a Pinky zahnou do jedné z učeben, Michael a Zach pokračují nahoru do schodů. Většinu hodin mají jako třeťáci společných, akorát na biologii je Michael jenom se Zachem, na němčinu s Rogerem a dějepis má bez nich. Tak jako tak je bude vídat i při obědě a na trénincích, což je víc než dost. Na konci druháku z nich měl ponorku.

Vejde do třídy a přelétne spolužáky pohledem. Většina míst je zabraná, ale on najisto zamíří k jedné z lavic u okna. Odkašle si a Trevor, který v lavici sedí a listuje sešitem, k němu zvedne zrak. V jeho výrazu je cosi vzdorovitého, možná odhodlání, že to nevzdá tak snadno.

„Vážně?“ usměje se Michael.

Najednou je všichni sledují. I ti, kteří předstírají, že ne. A Trevor to nevydrží dlouho. Zrudne, sebere učebnici a beze slova odejde, aby si vybral místo vzadu.

Michael už mu nevěnuje žádnou pozornost. Svalí se na židli, vyhlédne z okna a zkontroluje motorku, jestli tam pořád je – je, a mezi všemi auty působí jako nějaký klenot. Leskne se v dopoledním slunci.

„Kdy myslíš, že budeme mít trénink?“ promluví Zach.

„Brzo. Zítra. Nevím. Trenér ani neříkal, že se chce předtím potkat, takže počítám, že to na nás prostě jeden den vybalí. Nebo mi napíše esemesku jako minulej rok, abych vás nahnal na hřiště.“ Michael nahlas zívne a zhoupne se na židli. Několik vteřin pozoruje batoh, jako kdyby zvažoval, jestli ho sebrat a lehnout si na něj. „Sakra, jsem unavenej.“

Zach odněkud vytáhne colu a posune ji k Michaelovi. „Máme jich doma spoustu, brácha je na tom úplně závislej.“

„Dík.“

Na to Zach už nic neřekne. Není ten typ, který by sám od sebe začínal konverzaci a už vůbec ji pak rozvíjel. Většinou se stane, že když začne o něčem vykládat, brzy se zarazí a zmlkne, jako kdyby měl nějakou vnitřní kontrolku. Roger a Pinky si z něj občas dělají legraci, že ho unavuje jeho vlastní hlas.

Do třídy vejde učitel, podsaditý chlápek s knírem, který vzdáleně připomíná mrože. Prakticky okamžitě začne mluvit o buňkách a zřejmě je mu naprosto ukradené, že je to sotva pár hodin, co prázdniny oficiálně skončily. Dokonce se nenechá utáhnout ani na záludnou otázku: jaké bylo vaše léto?, po které se většina učitelů rozpovídá o naprosto nudných dovolených. V Disney Parku, v muzeu, ve srubu u jezera… a bůhví kde.

Michael vlastně o životech ostatních lidí vůbec nic neví. Tak jenom unaveně zamručí a rozdělá colu.

***

„První den a už máme domácí úkoly!“ postěžuje si Roger. Sedí rozvalený na jedné z židlí, občas se trochu zhoupne a před sebou má hranolky a nakousnutý burger.

Michael si dal taky burger a zrovna teď z něj vytahuje okurku. Nesnědl skoro nic. Zaprvé nemá hlad a zadruhé v jídelně zřídka narazí na něco, co by ho uspokojilo. Tamní jídlo je prostě hnus.

Někdy, když má náladu, sjede na motorce do centra, kde poobědvá v jedné z italských restaurací.

„Posraná škola. Posraná!“ zavrčí Roger a mimoděk si promne jizvu nad okem. Občas ho svědí, když je teplo.

„Klidni to,“ poradí mu Zach. Pije přitom ochucené mléko. „Chcete někdo?“

„To je určitě banán, že jo? Chceš, abych se tady pogrcal?“ Michael protočí oči v sloup a rozhlédne se po jídelně.

Pinky si toho všimne. „Jak se má vlastně Lydia, Michaele?“

„Jak to mám vědět?“

Roger se nakloní blíž a sebere hranolku. Zamává s ní ve vzduchu. „Nejdůležitější otázka není, jak se má Lydia. Ale kde je Garret!“

Tím kluky rozesměje. Dokonce i Zach si přestane na chvíli všímat mléka a koutky mu cukají. A Michael znovu zapátrá v davu, jako kdyby čekal, že Garreta každou chvíli uvidí. Pak pokrčí rameny. „Třeba přestoupil na jinou školu,“ řekne bez zájmu.

„To by neudělal. By tě pak nemohl vídat. Šukat tě pohledem a tak.“

„Ty seš fakt debil, Rogere.“

Pinky vytáhne z batohu skicák a začne kreslit holku, která sedí ob jeden stůl a o něčem zapáleně diskutuje s kamarádkou. Tužka jezdí po papíře a vytváří trochu stylizovaný, ovšem jinak věrný portrét. „Zajímalo by mě, co dělal přes léto, když neměl Michaela nikde poblíž. To muselo být peklo,“ zamumlá a pomůže si stínováním. „Měl bys začít dávat na Instagram svoje fotky, aby si nad tebou mohl pohonit.“

„Mě nakresli.“ Michael si sedne bokem a přestane se na okamžik hýbat. Jenom trochu nakrčí nos, protože v jídelně to vždycky smrdí omastkem, brokolicí v páře a levnou sýrovou omáčkou. „Třeba bych mu to mohl dát jako dárek.“ Když se kluci znovu rozesmějí, mávne nám tím rukou a sáhne pro burger. „Kašlu na to, jsem unavenej. Zachu, pošleš mi dneska prosimtě poznámky? Zapomněl jsem si psát.“

Hovor se stočí zpátky ke škole a tréninkům – kdy začnou, jak budou náročné, jestli bude mít trenér lepší náladu (tady se shodnou, že rozhodně ne) a jestli zajdou o víkendu někam zapařit, protože přece musí zapít konec prázdnin.

Michael už se do toho moc nezapojuje. Občas přikývne, ale to je tak všechno. Pomalu žvýká burger, stejně zaujatě, jako kdyby žvýkal podrážku svojí staré tenisky, a kouká k jednomu z velkých oken. Sedí tam dvě holky a o něčem spolu klábosí, jedna z nich na něj dokonce vyplázne jazyk, ale on ji nevnímá. Kouká skrze ně, k parkovišti, i když odtud nemůže motorku vidět.

Po chvíli ho to přestane bavit, tak řekne klukům, že se uvidí zítra. Jde rovnou ke skříňce – vytáhne helmu – a s třísknutím ji zabouchne. Dneska by to ve škole až do čtyř přežíval hodně těžko.

Loudá se davem studentů, kteří spěchají na další hodiny, anebo jdou teprve na oběd, když do někoho vrazí ramenem. Automaticky se otočí a pohledem ulpí na klukovi se zelenýma očima a světle hnědými vlasy.

Cítí, jak se mu koutky samovolně roztahují v úsměvu. „Nazdar, Garrete.“

Jenomže Garret skoro okamžitě zařadí zpátečku a zmizí v davu. Ani mu neodpoví.

Michael chvíli kouká jeho směrem, ale pak pokračuje dál. Nemá náladu hrát s ním na schovávanou nebo bůhví co ještě.

Venku pořád fouká vítr, ale už není tak chladno jako ráno. Naopak, začíná být horko. Michael kráčí kolem sochy Edwarda Leara na parkoviště. Při pohledu na motorku se ho zmocní příjemný pocit výletů a dálek. Na světě je tolik míst, která ještě neviděl. Tolik strachů, které nikdy nepoznal.

Naučeně přejede dlaní po řídítkách, nasadí helmu a nastartuje. Přemýšlí, jestli to zvednout na zadní, ale tentokrát nemá zájem přitahovat k sobě pozornost.

Vyjede z parkoviště a přes centrum zamíří zpátky domů, do okrajové části města. Možná se staví na jídlo, nebo si něco objedná později přes donáškovou službu, to zatím neví. Před sebou má celé odpoledne a v zádech cítí slunce.

Nikam nespěchá. Nic ho netíží.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám první kapitola KLUKOVINY? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥