EPILOG

EPILOG


Kluci jako já brečí pořád. Kdyby tu teď byla máma, řekl bych jí spoustu věcí, ale na tohle bych si nejspíš vůbec nevzpomněl. A pokud ano, určitě by nesouhlasila a řekla, že ne, kluci opravdu nebrečí, Nathanieli. Pláč, fňukání, popotahování nebo brekot tě v životě nikam nedostane.

Občas vzpomínám na chvíle, kdy ona sama chtěla brečet, ale nikdy si nedovolila povolit, byla tak zatvrzelá a odhodlaná, až je mi občas líto, že zrovna tuhle vlastnost jsem po ní nezdědil.

Já se vzdával často.

Jenže o tom to nejspíš je. Ona se celý život snažila někam dostat. Zajistit nám lepší budoucnost, najít smysl, najít samu sebe. Já se nikam dostávat nechci, poprvé mám pocit, že jsem konečně na správném místě. Tohle je místo, kam jsem potřeboval dojít.

Kdybych tu měl ztvrdnout do konce života, kdybych měl do konce života sedět na kapotě auta a sledovat moře, vlny a Eliho, který se je snaží překonat, zatímco mi slunce praží do zad, bylo by to v pořádku.

A možná, někdy nad tím uvažuju, mi pláč, fňukání, popotahování a brekot ve skutečnosti pomohly. Díky nim jsem tady.

Položím si ruku na srdce a zkusím zachytit, jak bije. Dneska ráno jsem ležel s uchem přilepeným k Eliho hrudníku a poslouchal, zatímco on pomalu a soustředěně dýchal. Nechtěl jsem, aby mluvil, protože bych pak neslyšel.

Kdyby tu máma byla a já s ní mohl zase mluvit, jsem si jistý, že bych nechtěl mluvit o slzách a bolesti. Mluvil bych o tom, jak jsem poslouchal Eliho srdce.

Mluvil bych o našem prvním výletu autem na opuštěnou pláž daleko za městem. V rádiu hrály písničky a Eli tvrdil, že aspoň po kolena vleze do vody, a já se smál a říkal, že to nedá, na to je příliš velká zima. Ale on vystoupil z auta, vyzul si boty, sundal ponožky, vyhrnul nohavice a rozběhl se. A když se otočil a natáhl ke mně ruku, musel jsem za ním. Následoval bych ho kamkoli.

Řekl bych mámě, že v ten okamžik, kdy jsem se uprostřed února brodil ledovým mořem, jsem měl pocit, že žiju. Že je to jedna z mnoha nesmazatelných vzpomínek, které mi navždy zůstanou.

Mluvil bych o noci před týdnem, kdy jsem se vzbudil po hodně špatném snu a třásl se tak moc, až jsem drkotal zuby, a Eli mě držel a pusinkoval a vyprávěl poťouchlé historky, takže jsem se nakonec uprostřed noci smál a všechno ostatní jako by nikdy ani neexistovalo.

Myslím, že by byla šťastná, že mám někoho, kdo mě dokáže v těžkých chvílích rozesmát a uklidnit. Někoho, kdo mě vždycky poškrábe na zádech, když poprosím, a někdy ani nemusím prosit, udělá to sám od sebe, přestože oba víme, že rád využívám situace.

Mluvil bych o okamžiku, kdy mi položil dlaně na tváře, díval se mi do očí a trochu naštvaně a hodně frustrovaně opakoval, pořád dokola, jako by věděl, že nechci poslouchat: Nic z toho nebyla tvoje volba, Nathanieli. Donutil tě. Nebyla to tvoje volba, Nathanieli. Donutil tě.

Tohle nebyla nejhezčí chvíle, ale chtěl bych o ní mámě říct, protože to bylo vůbec poprvé, kdy jsem byl schopný cítit něco jiného než jen hlubokou a bezmeznou vinu. Kdy jsem se nadechl a zničehonic mi proletělo hlavou, jestli v tom náhodou není schovaná pravda. A to jen proto, že mám vedle sebe někoho, kdo to se mnou nechce vzdát.

Od té doby se těmi sračkami brodím téměř každou terapii. Učím se věřit sám sobě. Učím se chápat, že jsem byl… Pořád nedokážu říct zneužívanej, ale rozhodně zvládám připustit, že mnou Don často a nehezky manipuloval.

Je mi líp. To by máma měla vědět. Že navzdory minulosti mi je konečně líp, přestože občas mívám vztek, křičím a cítím nepředstavitelnou frustraci. Je tolik věcí, co bych chtěl Donovi vpálit do ksichtu… A někdy by mi stačilo si s ním v klidu promluvit a fakt, že ani tohle nemůžu, mě občas upřímně drásá, ale… Bože, každý den mi přijde lepší.

Připadá mi, že jsem měl poslední roky na hrudníku obrovský balvan a teď z něj začaly odpadávat kusy, zmenšuje se a já konečně smím svobodněji dýchat.

Možná jednou dojdu k tomu, že nic z toho, co se stalo, nebyla moje volba.

Mluvil bych o čajích. Řekl bych, že na každou situaci, na každou náladu a na každý pocit existuje bylinka, která se dá vylouhovat v horké vodě a vypít. Dřív jsem se tomu smál, ale poslední dobou tomu začínám věřit. Když jsem měl na sebe příšerný vztek, vztekal se a házel učebnicemi po místnosti, protože jsem si připadal jako debil, který není schopný vypočítat jediný příklad, Eli uvařil čaj, po kterém mi prý bude líp. A bylo, přestože si nejsem jistý, jestli za to spíš nemohl Eli a jeho krásně vykrojené rty.

Řekl bych mámě, že tohle je taky láska. To, že Eli na začátku května odmaturoval a mohl by jít na vysokou, ale on se rozhodl počkat a pomoct mi dokončit střední. Že je tady a vaří čaj a vysvětluje matematické příklady a chemické vzorce.

Poslouchá, jak předčítám.

Drží mě za ruku, když zkouším jezdit na skatu. Pořád mi to moc nejde.

Připisuje čokokuličky na nákupní seznam, protože ví, že já bych na to zapomněl.

Po každé terapii mě místo pozdravu pevně obejme a drží, dokud se sám neodtáhnu.

A ježiš, to, jak se na mě usmívá. Úplně každý den. Jsou to ty nejkrásnější úsměvy.

Mluvil bych o tom, jak trávíme každý den spolu. Všechen čas světa. A stejně máme někdy pocit, že ani to nestačí. Když jsme v antikvariátu a on zmizí v uličkách, vždycky ho hledám mezi regály, dokud ho nezahlédnu, jak z knih sfoukává prach. Nechávám ho pořád dokola vykládat mi budoucnost a on pořád přesvědčivě tvrdí, i když si vytahuju různé karty, že mě čeká horská chata s knihovnou. Náhodička.

Je ve výkladu budoucnosti vážně dobrý.

A stále si po směně objednává rajčatovou pizzu s extra porcí čerstvých i sušených rajčat. I tohle bych před mámou zmínil, protože je to zvláštní roztomilost, která patří jen Elimu.

Mluvil bych o anime festivalu, kde jsme oba měli kostým z Boku no Hero Academia a na chvíli mi připadalo, že můžeme být hrdiny. V ten den, s blond parukou a páskou přes oči, Eli zapomněl, že je kluk s jizvami.

Pořád jím je. Ale poslední dobou je taky kluk, co sjíždí vlny a jezdí na skatu. Je kluk, co vyráží na výlety, pije kafe ze Starbucks, pracuje v antikvariátu, ve vodě připomíná delfína, chodí do kina… Je toho tolik. A i když je občas i kluk, kterého přemůžou emoce, má strach, pláče a nedokáže se oprostit od minulosti, je taky někdo, kdo chce další den zase žít.

Nemluvil bych o dnech, kdy Elimu není dobře, kdy spolu sedíme schovaní pod dekou a prostě jen čekáme, až bude líp, protože tohle je jen Eliho příběh a já ho nikomu nesvěřím, ale řekl bych, s nezpochybnitelnou jistotou, že tu pro něj budu. Že budeme spolu.

V mých špatných dnech, kdy drkotám zuby.

V jeho špatných dnech, kdy si myslí, že je jen kluk s jizvami.

Mluvil bych o tom, že těch dobrých dnů přibývá. Možná bych tím dokonce začal. Že jsou dny, kdy brečívám, protože takový prostě jsem, ale že dobrých a hezkých a šťastných dnů je čím dál víc. Jako dnešek. Kdy sedím na kapotě auta, zatímco je Eli ve vodě.

Teď je daleko, ale nespouštím z něj oči. Sleduju každý jeho pohyb – to, jak rozráží vlny, jak zkouší na surfu stát, a taky každý jeho pád. Pokaždé zadržím dech, dokud se nevynoří. Prý nemám mít strach, surfuje jen na hodně malých vlnách a má u sebe instruktora, ale pravdou je, že o něj už vždycky budu mít strach.

Dokonce i když spím, mívám sny, jak ho ztrácím.

Zase spadne do vln, zmizí pod hladinou a já zadržím dech. Když se vynoří, má na tváři obrovský úsměv. Dneska je totiž kluk, který sjel poprvé vlnu. A taky kluk, se kterým půjdu na večeři do vaflárny. Kluk, se kterým se budu v noci milovat. Můj kluk.

Začínám si uvědomovat, že kdyby tu máma byla, mluvil bych jen o něm.

Nic dalšího totiž neexistuje.

Jen Eli.

KONEC

Autor: Klára Pospíšilová


* Líbil se vám příběh ELI? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥

Subscribe
Upozornit na
18 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
ErinSixx
16. 10. 2024 17:11

Nate mama to vsechno vi .Dava na tebe pozor stale a vzdy bude.Tohle je konec a ja nevim co rict.Kluci prirostly jste mi k srdci silene moc to jak jste zlomeny se nasli a dokazaly si pomoct.Vase laska prekona uplne vsechno.Dojima me ze je konec 🥹Rozhodne vas pribeh nectu naposledy.Budu se k vam vracet.Drzim vam vsechny palce co mam aby vas spolecny zivot byl.uz jen dobrej.Jsem na vas neskutecne hrda💙Holky dekuji za dalsi pribeh ktery me totalne emocne znicil a zaroven slozil a nechaly jste me kluky si zamilovat.Moc dekuji💙💙🍵🍵

Eva
16. 10. 2024 17:46

Jedním slovem : Paráda ! Teď ještě, kdy se můžeme těšit, že si to koupíme jako papírovou knížku.
škemry, škemry, smutně koukám !
Moc a moc děkuji za krásný příběh a těším se na další příběhy.

Radka
16. 10. 2024 22:58

Nate, máma je na tebe určitě neskutečně pyšná. Myslím, že by Eliho měla ráda.❤️ To, jak epilog zrcadlí prolog je geniální. Na začátku byl Nate sám, zlomený, ztracený a teď? Má Eliho, rodinu a postupně všechno překonává. Jsem na něj pyšná. Na oba. Je krásné, jak mu Eli pomáhá postupně pochopit, že nic z toho nebyla jeho volba ani vina. Je těžké vyrovnat se s minulostí, ale jde to, sice pomalu, ale jde. A člověk je mnohem víc než jeho minulost, bolest nebo jizvy, to nám kluci krásné ukazují. Stejně jako to, že cesta ze dna existuje, a i když… Číst vice »

Johy
17. 10. 2024 14:05

Nate, děkuju Ti za tvou obrovskou sílu. Díky Tobě jí dokážu nacházet i v sobě.
S Tvým příběhem jsem žila tři měsíce a obrovsky mi přirostl k srdci. Jsem na Tebe neuvěřitelně pyšná, že jsi to všechno zvládl.
A vám, autorky, děkuju, že jste Nata, Eliho i celý příběh přivedly k životu.. Už se nemůžu dočkat, až ho jednou budu mít v knihovničce ❤️

Zivot-s-karol
21. 10. 2024 17:20

❤️❤️❤️ Moc bych si přála, aby Eli vyšel v podobě knihy a mohl dělat společnost dalším knihám od Vás 😍 Protože tenhle příběh jsem si zamilovala. Jak Nathaniela, který mi byl rozhodně blíž a pár věcí máme společných, ale i Eliho, bez kterého by Nathaniel nenašel sílu bojovat. A já si jen přeji, aby každý měl v životě takové štěstí a mohl mít po boku svou spřízněnou duši. Děkuji za krásný příběh, který ve mě rezonoval celou dobu a užívala jsem si každé slovo. Přičemž to začalo jednou štafetou, kdy jsem si nebyla úplně jistá, jestli do toho mám jít,… Číst vice »

Veronika
28. 10. 2024 0:15

Po dlouhé době jsem opět četla knížku, která mě chytla za srdce, a kterou jsem musela dočíst hned a nechtěla se od ní odtrhnout. Byl to naprosto krásný, krutý příběh, který ve mě zůstane a budu si ho pamatovat. Usmívala jsem se, ale i si poplakala. Holky tohle se vám moc a moc povedlo. Určitě se k Natovi a Elimu vrátím a znovu si přečtu jejich nelehkou cestu, která mě naprosto dostala. Děkuji za takový příběh 🥰

Petra
22. 11. 2024 18:02

Tak to bylo kulervoucně silné…
Vaše/Naše/MOJE Neexistence mě dostala a zamilovala jsem se do celého příběhu a v podstatně bych jej mohla odrecitovat, ale Eli…. Sakra holky… Tady jste mě sejmuly…
Děkuji ❤️
Přeji klukům brzké vydání ❤️

Last edited 29 dní před by Petra
M.anon
2. 12. 2024 12:52

V jednom komentáři jsem vám psala, že mi kluci tak moc přirostli k srdci, že si je nechám vytetovat. Tak posílám foto jako důkaz…😀

IMG_2585
Pavel
9. 12. 2024 18:23

Tak už jsem tu přečetl úplně všechno, až na Mattias a Rufus, toho tématu se trošku bojím a nechal jsem si ho na závěr, i když jsem už zjistil, že vaše konce bývají i v těžkých životních situacích nakonec optimistické 😉 Několikrát jsem s vaší úžasnou tvorbou v metru přejel výstupní stanici, několikrát šel spát až k ránu, několikrát jsem všechny naplánované úkoly odložil a místo toho četl. Jste čaroDějky, ne snad bosorky, ale čarujete s dějem, slovem, s city a emocemi jako málokdo. Zrovna Eli je toho jasným důkazem, to bylo chvílemi hodně těžké čtení, tam by se nedojmul… Číst vice »