Szabi

Trvá mi nekonečně dlouho sebrat se a vyjít po schodech do kuchyně. Ačkoliv to asi nebude víc než pár minut. A kdybych v kuchyni nenarazil na otce a na ženu, předpokládám, že je to Eliho matka, asi bych vzal věci a vypadl. Protože mi najednou přijde nemožné zůstat tady po tom, co se právě stalo.

Jenže sotva uvidím scénku vystřiženou jak z filmu, klidné rodinné ráno, spokojený muž a spokojená žena, zapomenu, o čem jsem vlastně přemýšlel. Zůstanu stát ve dveřích, přeskakuju pohledem z něho na ni a pak zase zpátky na něj.

Teprve když táta v tmavě modrém obleku, oholený, učesaný a uhlazený, zvedne sklenici džusu, všimne si mě. „Nate, ahoj. Elkan říkal, že jsi tady,“ vyhrkne a usměje se. A vzhledem k tomu, že nic dalšího nedodá, o zbytku asi neví. Třeba o tom, že jsem jeho synovi sedl na klín, zkusil ho svést a řekl mu fakt hnusnou věc. Kdyby to totiž věděl, nejspíš by se neusmíval.

„No nazdar,“ vydechnu.

Pořád si neumím představit, jak by to mezi námi mohlo fungovat. Budeme se potkávat v kuchyni, tvářit se, jak je všechno v naprostém pořádku, a občas spolu prohodíme pár slov? Já budu ignorovat, že s Elkanem má super báječný vztah, a on na oplátku nebude komentovat moje skelné oči?

„Tohle je Samantha,“ představí ženu, která… Ale jo, něco málo v ní z Eliho vidím. Hlavně v očích a úsměvu. Samantha je hezká žena, nejspíš. Ne že bych byl na starší ženy, ale objektivně bych hádal, že je pěkná. Vysoká a štíhlá, ale ne moc, aby působila vychrtle. Taky má dlouhé vlasy, které se lesknou jak v reklamě na šampón, a když odloží nůž, kterým krájela papriku, všimnu si pěstěných nalakovaných nehtů.

Samozřejmě mě napadne, že je to zpovykaná panička z předměstí, ale ona se překvapivě mile usměje a přijde blíž. „Ahoj, Nate, moc mě těší. Už jsem o tobě ledacos slyšela, tak jsem zvědavá, jestli jsou ty zvěsti aspoň z poloviny tak šílené.“

Ach bože, nesnáším, když je mi někdo na první pohled sympatický. Je pak o tolik těžší být protivný a odtažitý. A ona je přesně taková. Lehce kolem sebe vykouzlí auru, která skoro jako by mě nutila taky roztáhnout koutky od ucha k uchu. Což naštěstí neudělám, ale ruku jí podám.

Moc nestisknu, asi působím jak leklá ryba, ale ona je rázná za nás oba.

„Dáš si něco k snídani?“ navrhne a ukáže na linku s polovinou nakrájené papriky. A musím říct, že takhle opižlanou papriku jsem ještě neviděl.

„To fakt ne,“ odmítnu a… Nevím. Kurva já vůbec nevím, co se sebou. Normálně bych šel asi spát, nebo bych koukal na telku, pokud by Johnny nebyl v dohledu, ale tady? Můžu si jen tak něco pustit? Nebo se mám dovolovat? A co když budu chtít něco k jídlu?

„Hele, Nate, Elkan bude celé dopoledne spát, toho dřív jak ve dvě asi nepotkáš, a Alex jde do práce. Takže si klidně můžeš sednout se mnou, dát si cokoliv, na co máš chuť, já si dochystám svačinu a slibuju, že se nebudu na nic ptát, pokud sám nebudeš chtít. Klidně dokážu přesvědčivě předstírat, že tady nejsi.“ Všechno řekne velmi seriózně, jakože to tak vážně bude, a já tím pádem zaváhám.

Protože mám fakt hlad.

Kouknu na otce a on rozhodí rukama. „Už jsem prakticky na odchodu.“ Aby dostál svým slovům, na dva loky do sebe hodí zbytek džusu, políbí Samanthu na tvář a pak… Z nějakého neznámého důvodu dojde k názoru, že je dobrý nápad mě pocuchat ve vlasech. Buď to dělá Elkanovi, nebo chce působit rozverně, nebo je debil. Já však velmi rychle uhnu a jeho ruka zůstane divně viset ve vzduchu.

„Nemysli si, že je teď mezi námi všechno dobrý. Jsem tu jenom kvůli prachům,“ upozorním ho. Pro jistotu. Aby věděl. Aby si nemyslel, že jsem… Teď zarazím sám sebe. Chtěl jsem říct prodejná štětka, ale to bych si něco dost nalhával. Já přece jsem prodejnej i štětka i obojí dohromady.

„Jasně, promiň,“ přikývne a vypadá přitom jako ztýrané štěňátko.

Za chvíli slyším otvírání a zavírání hlavních dveří a startování auta. Jsem rád, že je pryč.

„Takže, Nate, co to bude?“

Překvapuje mě, že Samantha není vůbec nervózní, i když jsme tu sami. Neříkám, že bych jí chtěl něco udělat, nebo nad tím přemýšlel, ale většina normálních lidí bývá z mé přítomnosti nesvá. Jako bych měl každou chvíli vyletět a všechny postřílet.

Jenže jim se tolik nedivím, Samanthě ano.

„Máš cereálie?“ zeptám se a sednu k jídelnímu stolu. Pořád jsem trochu mimo a klidně se nechám obskakovat.

Samantha nadšeně přikývne. „No jasně. Máme tu tři duhy. Skořicové polštářky, čokoládové kuličky a špaldové tyčinky. Které chceš?“

„Všechny,“ rozhodnu a nechám ji, aby mi podala misku, lžičku i tři zatím ještě neotevřené krabice. A taky mléko. Je sice sójové, ale aspoň mi není líto, když trochu vyliju na stůl, protože se mi zase příšerně třesou ruce.

Nedokážu ani držet lžičku.

A tak s tím dost bojuju. Nejdřív se snažím jednou rukou přidržovat tu druhou, ale nakonec se rozhodnu celou misku prostě vypít. I když jsem si dal přehnané množství kuliček a polštářků a ne zas tolik mléka, aby se to dalo na pohodu pít.

Takže asi vypadám jak totální kretén a je mi jasné, že to Samantha vidí, protože pár rozsypaných kuliček na stole a zemi nejde přehlédnout.

„Řekl jsem Elimu, že měl raději shořet,“ oznámím drze. A doufám, že ji tím naštvu a šokuju. Možná se jí snažím ukázat, že nejsem milej kluk, co poslušně chřoupe čokoládové kuličky. Nejsem kluk, se kterým chcete zůstat v místnosti sami. Nejsem pro smích.

Zavražděnou a rozřezanou papriku vloží do krabičky. Ne nějak extra úhledně, ale stejně si na tom dává záležet. Jako kdyby potřebovala čas, hromadu času, aby si rozmyslela, co říct. A přestože jsem jejímu synovi vpálil do ksichtu, že měl raději zhebnout, nerozčílí se, jak bych očekával.

Moje snaha kohokoli přimět ke křiku a výčitkám neúnavně selhává.

„A vážně si to myslíš?“ promluví nakonec.

Zvednu jednu spadlou kuličku a zkusím ji hodit do dřezu. Akorát mám příšernou mušku, takže se nejenže netrefím, ale ani nehodím nikam blízko. Čokoládová kulička zůstane ležet na lince poblíž rychlovarné konvice.

„Spíš ne, jen jsem ho chtěl naštvat,“ přiznám.

„Povedlo se?“

„Nevím, nic moc na něm nepoznám.“

Samantha zahozenou kuličku vezme a odnese do koše. Když přemýšlí, trochu krčí čelo, jako by se mračila. „Je pravda, že Elkan se hodně drží zpátky, ale to neznamená, že nic necítí.“

Vezmu další kuličku a znovu ji mrsknu pryč. Tentokrát mám lepší mušku a dopadne jen pár centimetrů od dřezu. Akorát se pak ještě nějakou dobu kutálí a skončí na zemi. „Kdyby se nepotkal s Alexem, třeba by to všechno bylo jinak,“ zamumlám. Vlastně spíš sám pro sebe, protože tohle je fakt jak vytažený z prdele. Všechno by bylo lepší, kdyby podělaný motýl jinak máchal křídly.

Jako kdyby mě pak měl otec milovat víc. Což je asi kravina.

„Kdyby tam ale nebyl, Elkan by zemřel,“ oznámí Samantha věcně a znovu zahozenou kuličku zvedne.

Třetí už nehodím, ale to neznamená, že vzdám válečné tažení s úmyslem kohokoli přinutit říct, že jsem zavrženíhodná lidská bytost. Že to já bych si zasloužil shořet. Proto taky pokračuju: „To už není můj problém.“ Následně máchnu rukou a všechny kuličky na stole tím odhodím na zem.

Tak už řekni, že to nebyl dobrý nápad. Že bych měl vypadnout.

Stejně se to dřív nebo později stane. Akorát později už by třeba bylo těžší odejít.

Jenže Samantha na kuličky kašle. Ani náznakem je nevezme na vědomí. „Nechceš, abych ti ukázala tvůj pokoj?“ navrhne.

Existuje celá řada frází, které bych mohl říct, abych ji opět zkusil rozhodit, jenže zrovna teď dokážu myslet jen na postel. A tak přikývnu a jdu poslušně za ní.

***

Můj pokoj je malý, ale ne tím negativním způsobem, když si člověk řekne, že je to odporná špinavá díra. Můj pokoj je útulný a hezký, až má člověk chuť se automaticky usmát a trochu vyjeveně se zeptat: „Tohle je vážně moje?“

Samozřejmě mlčím, ale i tak si všechno zvědavě prohlížím.

Jedna stěna je vymalovaná tmavě zelenou, a jelikož zelená uklidňuje, asi to pro mě byla dobrá volba. V rohu stojí postel s hromadou polštářů, a když dosednu, je mi jasné, že je matrace úplně nová. A zelenkavé povlečení svěže voní. Mám tu psací stůl, lampičku, skříň a pár prázdných polic na knížky. Obrovské okno naproti zelené stěně vede do zahrady. Ani jsem netušil, že k domu patří zahrada.

Samantha po mně naštěstí žádné hodnocení nechce, já bych jí ho stejně nedal, a velmi rychle odejde. Takže tu můžu být sám, zhluboka dýchat a zkoušet pobrat, co tohle všechno znamená.

Co tohle všechno znamená?

Snažím se krotit, zbytečně se neradovat z maličkostí ani z velkých věcí, protože dřív nebo později stejně přijde doba, kdy o něco z toho přijdu. A tak je rozhodně lepší být připravený. Nevázat se na čisté povlečení, na pohodlnou matraci, na lampičku na čtení…

Asi i proto se rozhodnu nevybalovat, akorát z batohu vytáhnu dvě knížky. Jedna z nich je Přines mi hlavu čarovného prince, kterou jsem odtud minule odnesl. A tu druhou, Les bez srdce, mám rozečtenou.

A jakmile ji dočtu, vrátím ji do antikvariátu a místo ní vyberu jinou.

Takhle to kdysi začalo s Proklatým a pokračuje doteď. Nikdy u sebe nechci mít víc knížek, protože mám strach, že bych je ztratil. Od doby, co jsem přišel o výtisk Na Větrné hůrce s máminým věnováním, si pořád říkám, že se na žádnou z knih nesmím vázat. I kdyby to byly ty nejlepší příběhy na světě.

Teď však Přines mi hlavu čarovného prince položím na poličku a tu rozečtenou hodím na postel.

Zbytek věcí nechám v batohu, kdybych náhodou musel rychle odejít.

Nějakou dobu pak odevzdaně stojím uprostřed pokoje. Přemýšlím, co dál.

Zjistím, že se dveře nedají zamknout, ale naštěstí se otvírají dovnitř a ne na chodbu, takže si dám tu práci a přetáhnu psací stůl, abych je mohl zatarasit. Kdyby se někdo chtěl dostat dovnitř, sice by ho to nezastavilo, ale zpomalilo určitě.

Není nic horšího, než když člověk spí, dokonce ani nemá nejhorší sny, a najednou ho vzbudí opilý dealer s chtíčem v očích. Nebo pořádná facka.

Přejdu k oknu, otevřu ho a kouknu dolů. Je tam vybetonovaný plácek s posezením, takže kdybych se rozhodl vyskočit, asi by to bylo bolestivé přistání, ale v nejhorším případě bych to pravděpodobně dal.

Teprve s tímhle vědomím si dovolím lehnout do postele a chvíli číst. A když ani po hodině v domě neslyším vůbec žádné zvuky – chození po chodbě, bouchání dveří, mluvení – částečně mě to ukolébá ke spánku.

V mém pokoji. V mé posteli.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥