Szabi

Z nebe se v chuchvalcích snášel sníh a oblékal krajinu do bílé barvy. Ulpíval na všem, čeho se dotknul, skoro jako by to bylo nějaké kouzlo. Věže hradu se tyčily do výšky a zpola mizely v naducaných mracích, až splynuly s bílým nebem.

Ani mě sníh nijak nešetřil. Vločky se mi zaplétaly do růžových vlasů, padaly na hábit, na kterém roztávaly, a možná mi pár z nich ulpělo i na řasách. Sklonil jsem se a z kapsy vytáhnul hůlku, bylo to instinktivní, měl jsem ten pohyb rád, stejně jako jsem rád věci ničil a používal kletby, které se nepromíjí.

Vyběhl jsem po kamenných schodech, ty jsem pod nánosem sněhu spíš jenom tušil, a vrazil rovnou do vstupní haly. Kam jsem dohlédl, všude byly girlandy, hořící svíce a jeden obzvlášť vysoký, skoro až monstrózní vánoční strom.

Řekl jsem, že jsi na řadě. Ale neřekl jsem to ve hře, nýbrž doopravdy. Seděli jsme ve sklepě, tys byl blízko, i přes oblečení jsem vnímal horkost tvého těla a já ti podal ovladač. Vzal sis ho – prsty ses přitom dotknul těch mých, což zapříčinilo, že jsem neodolal a naklonil se k tobě.

Líbali jsme se a tvoje pusa voněla jako perníčkové koření, jako ořechové kostky, jako vanilkový krém, jako kakao s marshmallowny. Ochutnával jsem ji a tys nechal ovladač klesnout do klína, zatímco naše herní postava pořád ještě čekala u toho velkého vánočního stromu. Hůlku držela v ruce, jako kdyby se v dohledné době chystala bojovat s duchem Vánoc.

Byl to jeden z posledních prosincových dní a my jsme se společně potulovali po Bradavicích. Řekl jsi, že chceš hrát Hogwarts Legacy, a já nejdřív myslel, že se nebudu nijak zapojovat. Ale pak se objevil první souboj a tys po mně prakticky hodil ovladač se slovy, že mám vyhrát. Od toho momentu jsme se střídali.

Zamiloval sis prolézání nejrůznějších chodeb a skrýší, hledání vzácných předmětů, pochodování po zmijozelské místnosti, chození na hodiny a tlachání s profesory, zatímco já si bral ovladač ve chvílích, kdy bylo potřeba něco vybojovat, někoho zabít nebo se vydat do potemnělé jeskyně plné obřích lidožravých pavouků.

Hráli jsme spolu, Nathanieli, a já ještě nikdy nehrál tak rád.

Sdíleli jsme každé rozhodnutí. A ty polibky byly jednoznačně bonus. Slíbal jsem ti ze rtů chuť cukroví, otřel jsem se o tebe jazykem a prohrábnul ti vlasy. Bylo to v něčem až líné, klidné, odevzdané. Byl to přesně ten klid dvou kluků, kteří se předchozí den na tom samém gauči milovali a věděli, že se budou milovat znovu a znovu. Tím pádem nemuseli nikam spěchat.

Vsunul jsem ti ruku pod tričko, pohladil tě k lemu kalhot a ty ses mi zasmál do pusy. Rozverně jsi mě plesknul a posadil ses, vlasy rozhárané do všech stran. Začal jsi hrát a student Zmijozelu, kterého jsme stvořili, kráčel chodbou splnit další úkol. Ale přiznám se, že jsem tentokrát vnímal obrazovku jen napůl, spíš mě zajímalo:

… jak zrůžovělé máš tváře.

… jak se usmíváš, protože na sobě cítíš můj upřený pohled.

… jak blízko sedíš, aby ses o mě při každém pohybu otřel, protože my dva jsme byli tým. Vždycky budeme tým.

… jak klidné, rozjímavé, vzrušené a šťastné jsou tvoje oči. Neviděl jsem v nich žádné trosky a to, co mi připadalo jako trosky kdysi, byl tentokrát jenom materiál, který čekal, až ho použiješ a něco z něj postavíš. Něco nového. Něco dobrého. Něco jako chatu v horách.

Od chvíle, kdy ses mi svěřil s tím největším tajemstvím, které tě zaživa požíralo, se všechno ustálilo. Napětí v ramenou povolilo. A sotva ses dozvěděl, že jsou ta videa navždycky pryč, něco v tobě ožilo.

Mohl bych cítit lítost nad tím, že ses musel sám před sebou tak dlouho schovávat, mazat svoje skutečné já pomocí drog, ale postupně, den za dnem, jsem lítost nahrazoval prostě jenom radostí, že ses osvobodil od všech těch závaží, která tě táhla k zemi.

Nejsem naivní, abych věřil, že už to nikdy nebude těžké. Ale jsem dost odhodlaný a zamilovaný dělat všechno pro to, aby to bylo co nejjednodušší.

Pokud přijdou těžké dny, budu tady.

Vždycky už budu tady. Stanu se tvojí náručí, tvým bezpečným prostorem, tvým domovem.

Víš, Vánoce pro mě dřív nic moc neznamenaly. Možná pro toho druhého Elkana, vzdáleného, malého kluka, který se pokusil otevřít zamčené dveře. Představuju si, že on měl Vánoce opravdu rád a vždycky s jiskřičkami v očích čekal, až si bude moct rozbalit dárky. Ale pro Elkana, který přišel potom, byly Vánoce jenom další z řady obyčejných průměrných dní. Nebyly natolik magické, aby dokázaly potlačit bolest.

Teprve s tebou jsem si uvědomil, že je mám vlastně rád.

Když jsem ti na začátku prosince řekl, že tenhle den nijak zvlášť neslavíme a nepřikládáme mu velký význam, byla to pravda. Ale sotva jsem to pronesl, napadlo mě, kdy jindy mu přikládat význam, než když jsi tady. Proč bychom nemohli dát šanci životu spolu, Nathanieli?

Ať se ti honilo hlavou cokoli, nedal jsi to najevo. Jenomže já na to nedokázal přestat myslet, pořád jsem sám sobě pokládal otázku, jestli by to tenhle rok nemohlo být jinak. Nejenom kvůli tobě, ale i kvůli nám. Pro nás všechny.

Ten večer, zrovna sis myslím četl některou z dalších tisícistránkových knih, jsem ti oznámil, že si jdu uvařit čaj. Ve skutečnosti jsem napůl lhal a za to se omlouvám (říkám napůl, protože jsem si čaj nakonec vážně uvařil). Zamířil jsem za tátou a ukázalo se, že na to taky nedokázal přestat myslet.

Řekl jsem, že bych chtěl, aby byly letošní Vánoce krásné, něčím výjimečné.

On řekl, že nedovolí, aby to byl jenom další obyčejný den. Tím spíš, když tolik Vánoc s tebou ztratil.

Rozhodli jsme se proto oslavit je se vším všudy, aniž bychom si byli jistí, co to přesně znamená. Naštěstí pro tebe – Gilmorky byly celkem návodné, takže jsem okamžitě věděl, že chci skoro až tradiční kýčovitou výzdobu, hodně světýlek, která by se ti mohla odrážet v očích, a v neposlední řadě cukroví, co provoní dům od sklepa až po půdu. A jmelí. Využít každou příležitost, abych tě mohl líbat.

Zasvětili jsme do svého plánu velkolepých Vánoc i mámu. Tak to poslední dobou je. Zasvěcování mámy. Unavuje mě vykopávat mezi námi propast pokaždé, když ji zkusí zacelit. Dávám tomu volný průchod. Třeba se jednou tak přiblíží, že bude jednoduché dovolit jí, aby mě objala, a moje tělo při tom doteku nepocítí žádnou křeč. Nebude to máma, která udělala chybu a nic víc. Bude to máma, která udělala chybu a krom toho má spoustu skvělých vlastností. (Přiznávám, Nathanieli, že v momentech, kdy vidím, jak je k tobě laskavá, jak je vůči tobě milující, překvapivě snadno zapomínám, že se ze mě tenkrát málem stalo uhlí. Uhlí. Chápeš? Uhlí v punčoše. Taková spojitost s Vánocemi. Jsem celkem šprýmař.)

Když jsem pak viděl, jak se tváříš na krabice plné vánočních serepetiček a jak s každou další girlandou a ozdobou a smrkovou větví ožíváš, byl jsem ochotný udělat Santovu vesničku klidně i ze sklepa. Rozložit světýlka na knihovnu. Naklepat polštáře s motivy vloček. Dotáhnout vánoční deku na gauč, na kterém jsme spolu strávili tolik dlouhých, smutných, krásných nocí.

Kde jsme se poprvé milovali.

***

Než jsem tě poznal, nemyslel jsem, že je možné po někom tolik toužit. Že by drak jako já mohl chtít zlíbat každý kousek něčí kůže. Ale oba víme, že než jsem tě poznal, byl jsem jakýmsi prazvláštním způsobem uvězněný v čase. Procházel jsem napříč tisícem světů různých her, ale v žádném jsem nezůstal. A už vůbec jsem se nechtěl zdržovat v tom našem, o kterém tvrdíme, že je to jediná nezvratitelná skutečnost.

Jenomže pak jsem ochutnal tvoje rty – na mých rtech, na mém krku, v mém klíně – a šílel jsem z toho, jak strašně je to dobré. Chtěl jsem víc a zároveň jsem se bál, že to pokazím. Po tom, čím sis prošel, sis zasloužil, aby to bylo od prvního okamžiku prostě jenom krásné, a já měl strach, jestli ti to dokážu dopřát. Neublížit ti. Šikovně poskládat svoje blankytná křídla tak, aby ses o ně nepořezal.

Jenomže ty jsi řekl, že ses ještě nikdy s nikým nemiloval a chtěl bys, abych byl tvůj první. Tehdy se můj strach přetavil v odhodlání postarat se, aby se ti to líbilo. Přestal jsem se bát. Přece to nebyla atomová věda, ale prostě jenom potřeba sdílet s tebou úplně všechno, každý kousek kůže, jizvy, pihy a radost.

Pamatuju si, jak jsme stáli naproti sobě a já najednou s určitostí věděl, že se to stane a bude to krásné. Možná trochu trapné a nešikovné, ale doopravdy krásné. Přesně takové to totiž je, když to dělají dva lidé, kteří se milují.

Jsi nádherný.

Nevím, jaké to je, po něčem bažit, jsem si ovšem jistý, že se to blíží pocitu, jaký mám, když tě vidím nahého a můžu se tě dotýkat. Kdekdo by mohl říct, že jsi pořád dost hubený, ale já viděl, jak se ti na pažích začínají rýsovat svaly z plavání, jak ti kyčle už tolik nevystupují a že už nemáš tak ostré lícní kosti. Ale hlavně jsem viděl dlouhou cestu, kterou jsi stačil ujít, každodenní bitvy, které jsi zvládl vybojovat.

Zachvátilo mě skoro až prazvláštní dojetí, když ses přede mnou svlékl. Jako kdyby to bylo úplně poprvé. Vlastně to bylo poprvé. Pro nás oba. Stvořili jsme výjimečnost té chvíle.

Nenacházím správná slova, kterými bych mohl naše milování popsat. Vím jenom, že jsem dýchal s tebou a pak jsme najednou dýchali ve stejném rytmu. Následoval jsem tvůj hlas, když jsi mě naváděl a říkal, co mám dělat. Šeptaná slova. Pot, vůni mýdla, vůni našich těl, která se o sebe třela.

Hladil jsem tě na tváři a na rtech, nabíral jsem tvůj obličej do dlaní jako živou vodu, kterou jsem se chystal vypít, a kousek po kousku jsem byl čím dál víc tebou. A tys byl čím dál víc mnou. Hořel jsem, ale nebyly to plameny, které by mě stravovaly zaživa. Tenhle oheň přinášel ryzí euforii.

Neexistovalo nic měkčího, jemnějšího, příjemnějšího než být tvojí součástí. Být uvnitř. Dívat se, jak v tobě mizím a ztrácím se v pohledu očí, v úsměvu, v napůl bolestné grimase plné vzrušení.

Ať jsem si představoval cokoli, tohle bylo jiné, lepší. Nořil jsem se a narážel do tebe, jako se vlny tříští o útesy, a tys mě v sobě vítal, přitahoval sis mě, vzdychals moje jméno, pořád dokola jsi ho ochutnával a já ti ho slíbával ze rtů a pak zase naopak, předávali jsme si naše jména, naši podstatu a náš smysl na tomhle světě. Byli jsme v ten moment neuvěřitelně prostí, zaklesnutí jeden do druhého, nikdo by nás nedokázal odtrhnout. Srůstali jsme, jako když se člověku hojí rány.

Divoce jsme se líbali a pak už to nešlo, tak jsme k sobě jenom přikládali ústa, horká a lačná.

Srdce mi bušilo ve zběsilém rytmu.

Na-tha-ni-el. Na-tha-ni-el.

Tepal jsem v tobě.

Připadal jsem si opilý.

Roztříštěný.

Šílený.

Ryzí.

A pak jsem vybuchl a nepřestal jsem opakovat tvoje jméno. Moje srdce nepřestalo.

Byl jsem ti z hloubi duše oddaný a vím, žes to cítil stejně, protože jsem si to přečetl z tvé tváře, z toho, jak jsi mi zatnul prsty do boků, z toho, jak jsi mě sevřel v sobě. Z dlouhého táhlého zakňourání. A taky vím, že ať se ti v minulosti stalo cokoli a tys byl sám sebou znechucený, povedlo se nám ten pocit společně setřást, něco důležitého jsme tím milováním přepsali.

Pokreslil jsem tvoji kůži svými doteky. Moje kůže byla pokreslená tvými doteky.

Milování s tebou bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. Najednou mi moje tělo nevadilo, byl jsem rád, že ho mám, protože vonělo jako ty.

Jako nejsladší cereálie, stránky starých knih, chlorovaná voda bazénu, čerstvě namletá káva, vyprané povlečení, sprchový gel s vůní granátového jablka.

Všechny emoce vkládám do tvého jména, Nathanieli.

***

Díval jsem se, jak hraješ. Zrovna jsi v Prasinkách hledal sošky opic, protože ti jeden učitel slíbil, že tě výměnou za ně naučí pokročilé kouzlo na otevírání dveří. Mě by nebavilo prolézat každý kout a hledat věci. Málo adrenalinu. Ale tys procházel uličkami, trpělivě jsi otevíral jedny dveře za druhými, prohlížel sis domovy jiných lidí a ani na vteřinu se nezdálo, že by ses snad nudil. Kdyby to bylo na mně, už bychom létali po lese na koštěti a zabíjeli všechno, co nám přijde do cesty.

Předtím, než jsem si šel uvařit čaj, jsme objevili tábor pašeráků. Seslal jsem na ně hromadu kleteb, to byla moje práce, a tys pak prolezl stany, abys našel klec s kouzelným stvořením. Pustili jsme ho na svobodu. Udělalo nám to skoro až dětinskou radost a to je jeden z důvodů, proč tě tak miluju.

Poslední dny byly doopravdy krásné. Těžké, ale přesto krásné v oné neodtrhnutelnosti, v té magické síle, která nás k sobě přitahovala a poutala. Zažívali jsme mrazivé noci a ještě mrazivější rána. Jeden od druhého jsme se nehnuli ani na krok. Jako dvě štěňata.

Položili jsme růže na hrob tvojí mámy a tys u něj klečel a plakal. Nijak ses nesnažil slzy skrýt. To je dobře. Myslím, že pláč má báječnou schopnost odplavit zlé věci. Držel jsem tě za ruku, celou tu dobu, a chvílemi tak pevně, až to trochu bolelo.

Pak jsme se vrátili k naší rutině, postupně jsme dohráli Hogwarts Legacy, uzavřeli jsme hlavní linku a dál jsme se potulovali po hradě, v tom světě. Myslím, že se nám oběma líbila moc, kouzla a dlouhé chodby. Ale tohle všechno přece víš. Byl jsi se mnou celou tu dobu. Sdíleli jsme vteřinu za vteřinou. Líbali jsme se. Mluvili jsme. Dělali jsme všechno pro to, aby nám bylo líp.

Někdy to nešlo, neměli jsme energii, a tehdy jsme jenom existovali. Ať už ve hře, nebo v knihách. Na tom gauči, kde jsme se poprvé… podruhé… potřetí… tolikrát milovali.

Občas si říkám, že minulost je něco, s čím se musíme vyrovnat. Pomalými krůčky. Postupně. Nebo se s tím nevyrovnáme nikdy, ale ta bolest se zapouzdří, jako když si člověk píchne do paty trn, který nejde vytáhnout a tělo si na něj postupně zvykne. Obalí ho a schová v sobě, aby ten trn nemohl ničemu ublížit, aby neputoval k srdci a neprotrhnul všechno, co mu bude stát v cestě. S bolestí, která se zapouzdří, se dá žít. Občas se připomene, když člověk špatně došlápne, ale někdy o ní dlouho vůbec nevíš.

Pak je tady budoucnost. Tu si můžeme vysnít, vyvěštit z balíčku karet, který jsme našli v antikvariátu. Jenomže ji neovlivníme. Je nejasná a rozmazaná jako odraz v hladině vody.

Ale přítomnost nám patří. Chci věřit, že ano.

Mám na ní rád, že je pořád tady.

Právě teď.

Vezmu ti ovladač a pauznu hru. Položím ho vedle hromádky knih, z nichž ta úplně nahoře nese název Na Větrné hůrce. Tolikrát jsi prstem obkreslil věnování ukryté uvnitř, až se ti muselo vpít do kůže.

Chytím tě za ruku a bradou ukážu ke dveřím. Ani nemusím nic říkat. Vyjdeme do kuchyně, narušíme ticho domu svojí přítomností a ty vytáhneš ze spíže balíček sušenek. Já vezmu dvě plechovky třešňové coly. Za jiných okolností bych si udělal čaj do termosky, ale dnes večer už jsem vypil dva, a navíc pociťuju určitou naléhavost jít hned. Musíme pohnout, jestli chceme vidět východ slunce.

Hodíme na sebe bundy a čepice a zatímco si zavazuješ boty, v rychlosti naškrábu vzkaz, že jsme šli ven. Nemyslím, že se máma nebo táta probudí a budou se pídit po tom, co znamená naše nepřítomnost, ale pro jistotu. Je to věc důvěry. Nechci, aby se báli. Připnu vzkaz na lednici a seberu klíče od auta, které ti vtisknu do dlaně. Máš horkou kůži, rozpálenou mačkáním joysticku, a jemně mě pohladíš po zjizvených prstech.

Vyjdeme ven do tmy, a když dýcháme, vzduch se nám sráží u pusy. Je ledový. Je téměř lednový.

Zamíříme k autu a trochu se zdržíme, protože musíme očistit skla. Uvnitř je kosa, ale ty okamžitě zapneš topení. Vycouváš z příjezdové cesty a štěrk potichu křupe pod koly. Míjíme rozsvícené lampy a jenom pár aut. A čím víc se blížíme k jedné z našich oblíbených pláží, tím méně aut jede naproti nám. Silnice jsou prázdné. Jako neprobádaný svět.

Necháme auto na prázdném parkovišti a zamíříme po kamenné cestě rovnou k moři. Po cestě nazpátek se zastavíme pro vafle a horké kafe. Skoro až nezdravě jsem si tenhle náš rituál oblíbil. Cukr. Kofein. Naše sdílené závislosti. U tebe bych k tomu mohl přičíst ještě knihy.

Jdeme po písku a studený vzduch nás švihá do tváří. Držíme se za ruce, společně klopýtáme blíž k moři. Zůstaneme stát pár metrů od místa, kde se vlny setkávají s pláží. Zpěněné jako mléčná pěna kapučína.

Sleduju rozeseté hvězdy a velký kulatý měsíc, který připomíná zakutálený plážový míč. V dálce na horizontu začíná nebe pozvolna blednout. Inkoustově černá v sobě má odstíny tmavě modré. Blíží se svítání. Proto jsme koneckonců tady. Je to jeden z těch mrazivějších pikniků, navíc vestoje, ale stejně vytáhneš balíček sušenek a já colu, kterou otevřu zkřehlými prsty. Plechovka studí, ale chuť třešní je dobrá. Sladká. Políbím tě.

Stojíme vedle sebe a najednou nemáme vůbec potřebu mluvit. V podobných chvílích jsme zticha a zároveň jsme spolu každou buňkou. Dává to smysl?

Stránky mojí paměti se zaplnily, ale to je v pořádku. Už nevzpomínám. Žiju.

Věřím, že spolu dokážeme všechno. Budu tě utěšovat, když se vzbudíš s křikem, stižený temnotou nočních můr. Budeš mě držet, až se budu chtít v zoufalství vysvléct z kůže. Budu u tebe, až vejdeš oblečený do sprchy a zkřivíš tvář pod proudem ledové vody. Budeš u mě, až se jednou odhodlám a řeknu ti, že bych rád navštívil dům, ze kterého mě táta kdysi dávno zachránil. Budu v tobě, kolébat se ve tvém hebkém těle. Budeš ve mně. Chtěl bych. Můžeme. Kdykoli.

Budeme spolu v horské chatě (třeba klidně jen na okraji města nedaleko hor) a budeme si topit elektrickými kamny a já nechám zdi obložit knihovnou, abych ti udělal radost.

Nebe nad mořem je čím dál světlejší, hvězdy se postupně ztrácí.

Jíme sušenky a já nedokážu skrýt zívnutí.

Rád bych řekl: A to je všechno. Ale nebyla by to pravda, Nathanieli. Tohle je jen zlomek něčeho. Výsek mnohem většího příběhu, který spolu začínáme psát právě teď.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥