Szabi

Zaparkujeme na vyhlídce, respektive je to jen obyčejné parkoviště, ale máme krásný výhled na moře a vyhlídka zní poetičtěji. Vypnu motor a sotva auto ztichne a zhasnou i světla, připomene mi to chvíli, kdy jsem byl v bazénu pod vodou a nechtěl se vynořit.

Protože svět byl najednou jiný, klidný takovým způsobem, který jsem neznal. A tohle je tomu hodně podobné, akorát lepší, protože nehrozí, že se každou chvíli utopím. A především… je tu se mnou Eli.

Je zachumlaný do obrovské černé mikiny s oranžovým X na hrudi a obrázkem naštvaného Bakuga na zádech. Dostal ji ode mě k Vánocům a je to skvělá mikina, nejraději bych si ji nechal pro sebe, kdybych teda nehodlal být za každou cenu věrný Todorokimu. Nikdo ovšem neříká, že si ji nemůžu půjčovat. Třeba si ji někdy po sexu navleču a až do rána nesundám. A to bude ještě lepší, protože bude vonět po Elim.

Zabubnuju prsty o volant. Vždycky jsem viděl tátu, jak to dělá, a z nějakého důvodu jsem si představoval, jak taky budu bubnovat. Což je totálně zvláštní představa, ale já si ohledně auta vysnil velkou spoustu věcí.

Že budu mít v autě vždycky nějaké knížky, bonbóny a deku. Že budeme s Elim jezdit po plážích, přespávat na zadních sedadlech, která se dají sklopit, že povezeme skate, pro jistotu budeme mít i plavky a ručníky, a když narazíme na skvělou pláž nebo skate park, dáme pauzu a odpočineme si. Že zastavíme na benzínce a Eli půjde koupit limonády, zatímco já na něj počkám v autě, pustím si rádio a budu bubnovat prsty o volant…

Že se z auta stane něco jako náš druhý domov.

Sedíme v tichu a tmě. Nikde není ani noha, jako bychom byli na světě úplně sami. Což dává smysl, když je noc a k tomu všemu ještě Vánoce. Ačkoliv samozřejmě vím, že spousta lidí na Vánoce sere, ani je nevnímá. Znal jsem hodně takových.

Někdy na ně myslím. Na kamarády, se kterými jsem pařil, prožíval dlouhé profetované dny a ještě delší noci. Dost z nich mělo smutný příběh – někdy se svěřovali, někdy ani nemuseli, měli ho napsaný na čele. Přemýšlím, kde asi jsou. Jestli tam ještě vůbec jsou, protože náš způsob žití byl mnohokrát na hraně.

Většina z nich určitě neměla takové štěstí, aby pozdě v noci, možná už spíš nad ránem, zfetovaní, opilí a s rozbitým rtem narazili na benzínce na vlastního tátu, který se je rozhodl zachránit.

Kouknu na Eliho a usměju se. Udělal jsem hrozně moc chyb, ale pokaždé, úplně navždycky, budu sám sobě vděčný, že jsem si tátovu adresu tenkrát ve vaflárně vzal a nevyhodil.

Jsem dojatý, jsem šťastný, jsem zamilovaný. Dnešní den byl perfektní a krásný a ten vděk, co cítím, je jak hřejivá horká čokoláda.

„Fakt jsi nikdy neviděl Země, odkud přicházím?“ vrátím se k tomu, o čem jsme mluvili, než jsem zaparkoval a oba jsme následně zmlkli. Jako by Eli chápal, že si potřebuju srovnat myšlenky. Nebo si taky potřeboval srovnat myšlenky. I pro něj se tento rok hodně změnilo.

„Jo, viděl, asi tisíckrát a teď ti to úmyslně zatajuju,“ uchechtne se a zakroutí hlavou. Přestože si vlasy pravidelně holí, teď je má trochu delší, začínají mu padat na stranu a neuvěřitelně mu sluší. I když je nezvyk, že mě jeho vlasy neškrábou do dlaní nebo do obličeje, když se tulíme. A to my děláme často. „No tak řekni, že jsem nevzdělanec,“ pobídne mě.

„Kulturní barbar,“ přikývnu a současně ho po těch vlasech pohladím, abych se přesvědčil, že fakt neškrábou. A ne, neškrábou, jsou jemné jako pampeliškové chmýří. Přesto budu klidnější, až se zas oholí, protože mám strach, obrovský a smutný strach, že by si je v jednom z horších dní mohl začít vytrhávat.

Eli nakrčí nos. „Spíš nekulturní. Ale viděl jsem nějaké filmové adaptace her. V čem je teda ta Země, odkud odcházím zajímavá?“

Miluju, jak mi neustále předhazuje, že já jsem ten vzdělanější a sečtělejší. A přitom je to hovadina. Škola mi vůbec nejde, nejspíš budu muset o rok protahovat, protože můj mozek neustále odmítá nasávat informace, a on… Jde mu tolik věcí, jen to z nějakého důvodu odmítá vidět.

Až na zpěv. Bože, slyšel jsem Eliho zpívat, a to už by rozhodně nikdy neměl dělat. Neříkám, že já jsem Taylor Swift, ale do háje, aspoň je poznat, o jakou písničku jde. Když zpívá Eli, začnou vlci výt. Fakt.

„Přicházím,“ opravím ho a ďábelsky se zašklebím. „A nemysli si, že ti to celé povyprávím. Musíš se na to kouknout. Hezky si to užiješ.“ Myslel jsem, že po mámině smrti se na její oblíbený film už nikdy nezvládnu podívat. Ale teď vím, že s Elim ano. A chci ho vidět, chci si připomenout chvíle, kdy byla máma šťastná, kdy si zpívala a tancovala a rozplývala nad Gilbertem Bécaudem.

Eli hraně zaúpí, ale jinak neprotestuje. „Na to můžu říct jen jedno.“ Zvedne termosku a zahrká s ní. „Čaj?“

„Ano, prosím,“ pronesu a zapnu stropní světlo.

Když mi Eli podá horký kalíšek, uznám, že čaj celkem dobře voní. Je to něco ovocného a kořeněného, ale nedokážu určit, o co přesně jde. A pak se napiju a nakrčím nos. Ta vůně byla lest. „Hmm,“ udělám uznale. „Tenhle se ti obzvlášť nepovedl. Miluju to.“

„Dal jsem si záležet, můj drahý,“ přikývne Eli pyšně, a když si srkne on, nasadí labužnický výraz. Jako by nikdy nepil nic lepšího.

Což nechápu. Když jsme spolu šli minulý týden po terapii do Starbucks, donutil jsem ho objednat perníkové latte a on sice nechtěl, ten jeho zachmuřený pohled byl nepřehlédnutelný, ale nakonec spokojeně usrkával a mlaskal. Rozhodně ovšem nebyl ani zdaleka tak nadšený jako teď.

Miluju, jak je divnej. Kdo má raději bylinkové čaje než přeslazenou kávu?

„Chtěl bych ti něco dát,“ řekne Eli zničehonic a sáhne do batohu. Předtím jsem nechápal, proč si ho bere, termosku mohl vzít klidně do ruky, ale když vytáhne zabalený dárek, je mi jasné, že mě chtěl překvapit.

Chvíli ho potěžkává v ruce, jako by váhal, jestli je to dobrý nápad než mi ho podá. „Miluju tě, Nate.“

„Já tebe taky. To je další dárek?“ Je to kniha, určitě, v pravém horním rohu je balicí papír natržený. Akorát nechápu, proč mi ji dává teď a tady. Proč mi ji nedal u vánočního stromku.

„Ten narozeninový,“ vysvětlí Eli a já povytáhnu obočí. Tak nějak jsem nečekal, že mi dá Eli dárek i k narozeninám. Přece jen jsem dostal auto, to je víc než dost. A Eliho vánoční dárky byly jedním slovem úžasné – hra na PSko, Hogwarts Legacy, o které jsem jednou řekl, že bych si ji chtěl zkusit zahrát, obrovský plakát se Shotem a dvě knihy, které jsem mu v antikvariátu přímo ukázal.

Jsem z toho trochu nervózní, protože automaticky předpokládám, že je tenhle dárek speciální a něco znamená. Jinak by mi ho nedával v soukromí, ne? Opatrně rozlepím papír, rozhodně ho nijak nemuchlám ani netrhám na kousíčky a do klína mi vypadne stará kniha se zelenou obálkou. Přejedu prstem po písmu. „Na Větrné hůrce,“ zamumlám, a i když je to moc hezký dárek, vyvolá ve mně smutek.

Nejde nemyslet na mámu.

„Stejná edice, jakou jsem dostal tenkrát od mámy,“ poznamenám a na okamžik zavřu oči. „Jak jsi věděl, že to byla tahle?“ zkusím se usmát, ale nějak to nejde. Je mi tak zatraceně smutno, že jsem o máminu knihu přišel, až to pomalu přerůstá v nenápadný hněv. Dřív než ale stihne vybublat na povrch, Eli mi položí ruku na stehno.

„Otevři ji,“ řekne.

Napadne mě jen jediný důvod, proč bych ji měl otevírat, jenže ten je šílený a nemožný. Hlavně nemožný. Jak by… Dál se v myšlenkách nedostanu, protože ji otevřu a otočím prázdnou stránku, abych se dostal na začátek. A tam, přímo pod názvem, najdu modrou propiskou psané věnování.

Pro milovaného syna, pro tebe, Nathanieli.

Věčnost na ten text zírám. Nejspíš zapomenu i dýchat, nejsem si jistý, co dělat, protože tohle je prostě… Ten text, každé písmeno, psala máma. Držela tuhle knihu v rukách, dotýkala se stránek a hlavně ji četla. Bývala to její kniha, a když mi ji dala, položil jsem ji na stůl a nikdy se k ní nedostal. A tak moc jsem ji chtěl, když mě Don vyhodil.

A teď je tady.

Mámina kniha.

Ježiši.

„Jak jsi ji sehnal?“ vydechnu. Pořád od věnování nemůžu odtrhnout zrak, jako bych se bál, že následně zmizí. Jenže oči se mi velmi rychle zalijí slzami a stejně nic nevidím.

Neměl jsem po mámě nic, nezbyla mi jediná věc.

„S tátovou pomocí. Jeli jsme do domu, kde jsi dřív bydlel, abychom se zeptali nových majitelů. Nějaké knihy byly ještě na půdě. Nestačili je protřídit a vyhodit. Měli jsme štěstí.“

Nechápu to. Nechápu, jak mi může mámina knížka ležet v klíně. Nechápu, že se na světě našel někdo, kdo si zapamatoval, co jsem mu vyprávěl o staré knížce, a rozhodl se ji najít. Pro mě.

Kouknu Elimu do očí, ale popravdě ho moc nevidím, protože ty moje jsou plné slz. A tak aspoň natáhnu ruku, nahmatám jeho rameno a přitáhnu ho k sobě, abych ho mohl pořádně a pevně obejmout.

„Děkuju. Nemáš ponětí, co to pro mě znamená. Je to ten nejlepší dárek, cos mi mohl dát,“ zašeptám mu do krku a pak ho hrozně dlouho držím a nechám slzy téct. Dokud jich už není tolik, že je potřebuju otřít.

Odtáhnu se a Eli mi podá kapesník. Vysmrkám se a pak se vrátím ke knížce. Znovu si prohlédnu první stránku a taky nalistuju první kapitolu. „Máma tu knihu milovala,“ usměju se. Nejsem si jistý, jestli smutek úplně odezněl.

Máma mi tolik chybí a někdy se na sebe zlobím, že na ni víc nemyslím. Nechci, aby měla pocit, že jsem zapomněl, protože na ni se nedá zapomenout. A i když se stala šílená spousta věcí a strašně moc špatných zážitků se mi zažralo pod kůži a často mi smazávaly ty hezké chvíle z minulosti, nikdy nezapomenu, jak tancovala, jak mě utěšovala, jak kvůli mně vždycky byla pozitivní, i když zpětně vím, že se s ní svět rozhodně nemazlil.

Opatrně knížku zavřu a pohlédnu na Eliho, který celou dobu trpělivě vyčkává, než všechny myšlenky zpracuju. „Tohle je asi moc velká prosba a nemusíš to dělat, pokud nechceš,“ začnu a přejíždím nehtem po knížce. „Byl bych moc rád, kdybys se mnou šel za mámou. Aby tě poznala a viděla, že jsem šťastnej.“

I když chci věřit, že tohle dávno ví a nemusíme kvůli tomu chodit na hřbitov. Možná chci, aby Eli poznal ji, nevím. Dva nejdůležitější lidé v mém životě by se měli potkat, ačkoliv čistě teoreticky… Máma byla za Elim v nemocnici, jenže to byl jiný svět.

Eli bez rozmyslu přikývne. „Půjdu s tebou. Jasně že jo. Můžeme jet klidně hned zítra, kdybys chtěl,“ navrhne a prohrábne mi vlasy. Trochu přitom použije nehty, takže příjemně škrábe. Přivřu oči a maličko zavrním.

Nějakou dobu a já vůbec nevím, jak dlouho, ale je to přesně na pomezí toho, že mi to připadá jako mžik a věčnost zároveň, oba koukáme do tmy venku. Ačkoli zase taková tma není. V dálce pořád můžu tušit moře.

Na mobilu pustím oblíbenou písničku od Taylor Swift a Eli se automaticky ušklíbne. Ještě jsem nepřišel na to, který hudební žánr má rád, možná to neví ani on sám, protože hudbu příliš neposlouchá, ale Taylor to rozhodně není.

Vždycky koulí očima.

Zato já Taylor zbožňuju. Bude si muset zvyknout.

Midnight Rain není zrovna ta nejlepší písnička pro tuhle chvíli. Je o rozchodu a zlomeném srdci, ale hraje tak potichu, že slova skoro nejdou slyšet.

„Tohle byl opravdu divokej rok,“ pronese Eli.

Oba víme, že nás toho čeká ještě hodně, co budeme muset překonat. Eli bude brečet, já budu brečet, půjdeme nahoru a pak spadneme dolů, chvíli se budeme nořit v bahně, než zas postupně a hlavně společně polezeme nahoru.

Ale nic to nezmění na tom, co už jsme spolu dokázali.

„To jo,“ přikývnu a usměju se. „Zatím ten nejlepší.“

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥