Szabi

Sněží, ale velmi slabě, a než vločky dopadnou na zem, roztají. Všude jsou kaluže a bahno. Když si sundám čepici, je mi okamžitě zima, ale když ji mám na sobě, odporně se potím. A pořád posmrkávám, protože jsem zapomněl kapesník. Je přesně takové to počasí, kdy člověk vůbec nechce vycházet ven a nejraději by celé dny strávil pod dekou s knížkou v ruce.

Rozečetl jsem biografii o Edith Piaf a zbožňuju, že byla kvůli jedné scéně ochotná chodit opakovaně do kina. Klidně i dvacet sedmkrát. Vede mě to k zamyšlení, jestli bych si některé příběhy taky neměl přečíst znovu. Možná o něco přicházím. O významy mezi řádky, které jsem napoprvé nepochytil.

Není to tak, že bych žádnou knížku nepřečetl dvakrát, ale k těm, které mě zasáhly nejvíc, se bojím vracet. Teď bych to ale celkem bral, a dokonce bych u toho s radostí popíjel jeden z Eliho pověstných čajů. Místo toho soplím, přeskakuju kaluže a potím se.

Byl to můj nápad, když jsem řekl, že se po terapii projdeme. Chtěl jsem si vyčistit hlavu a trochu se po menším terapeutickém breku sebrat. Což se mi poslední dobou stává často, jak se víc a víc dostávám k jádru problému. Akorát mě nenapadlo, že by počasí nemuselo tak úplně spolupracovat.

Dneska mě teda dost nepříjemně překvapilo.

S Elim toho moc nenamluvíme, protože jsem vyšťavená rozinka, vymačkaný pomeranč a seschlá jahoda – takový je to pocit, chodit na terapii – a po hodině svěřování chci prostě jen existovat. Jenže místo abych si na čerstvém vzduchu vyčistil hlavu, jsem po chvíli přehlcený hlukem ulice, projíždějícími auty a všudypřítomnými lidmi.

Před Elim lidi instinktivně uhýbají, nebo mám aspoň ten pocit, jenže mě jako by ani neviděli. Neustále mezi nimi musím kličkovat a párkrát se stane, že dostanu ránu nákupní taškou. Pak červený kombík najede do kaluže a ohodí mi nohavice. Jako vážně?

Nakonec se ale vymotáme z centra a dojdeme do naší čtvrti. Pořád je nezvyk říkat naše. Naše čtvrť, naše ulice, náš dům. I když to ještě není ani rok, co jsem tady, mám pocit, že tu žiju celý život. Začínám poznávat sousedy, kteří na mě sem tam mávají nebo se ptají, jak se má táta. Vím, ve které zahradě bude za plotem štěkat pes a kdo už má od konce listopadu v oknech vánoční světýlka.

Mám to tady rád, a tak asi dává smysl, že sotva projdeme kolem autobusové zastávky a zahneme do naší ulice, automaticky se mi zlepší nálada.

Ještě včera bylo sucho a Eli se tu proháněl na skatu a učil se skákat z obrubníků. Předváděl se, což dělá často. Taky se mu v jednu chvíli povedlo jet jen po zadních kolečkách, a když přímo přede mnou zastavil, vyplázl jazyk.

Já zatím s termoskou seděl na lavičce a četl Edith Piaf. Musím naprosto upřímně říct, že to mě baví mnohonásobně víc než kdejaký sport.

Kouknu na Eliho a zeptám se, jestli nemám na obličeji nudli. Připadám si jako velká, ulepená a promoklá koule, co se v dobré víře chtěla projít a teď se místo toho valí a soplí. Navíc je mi jasné, že mám nejspíš pořád červené oči a z té zimy i nos.

Od mého kolapsu v bazénu, od chvíle, kdy jsem se svěřil, před Elim žádnou slzu neskrývám. Po tom všem mi to přijde zbytečné a hloupé. Zároveň ale nechci, abychom z každého pláče dělali zbytečné drama, obzvlášť když mě dokáže rozbrečet obrovská spousta věcí, třeba i scéna v knize, dojemná reklama, obrázek koťátka… Proto jsem rád, že Eli ví a chápe, že potřebuju, aby si z toho sem tam dělal srandu. Jako právě teď, kdy povytáhne obočí a řekne, že zasoplený rozhodně jsem, ale že je to v pohodě, protože jiného mě ani nezná.

Uchechtnu se a společně vejdeme do našeho domu. A hlavně do tepla.

Sam okamžitě vykoukne z kuchyně. Má na sobě o číslo větší svetr a taky chlupaté papuče, ale podle zarudlých tváří poznám, že přijela domů teprve před chvílí. „Ahoj kluci,“ pozdraví a zvedne dvě papírové tašky. „Přivezla jsem večeři. Dejte mi pár minut, než ji nachystám. A Alex volal, že si musí ještě něco zařídit, tak přijede o chvíli později.“

Přikývnu a konečně si sundám čepici a šálu. „Dobře, skočím se ještě osprchovat. Zase byly potoky slz,“ vysvětlím a mávnu rukou, když se na mě Sam smutně a chápavě usměje. „Jsem v pohodě,“ dodám rychle a skopnu boty. Ohozená nohavice začíná zasychat a nepříjemně lepí.

Eli pověsí bundu na věšák. „Pomůžu ti s večeří,“ oznámí, jako by o nic nešlo. A ono o nic nejde, jen vyndají krabičky s jídlem a rozloží je na stůl, vytáhnou talíře a příbory a možná i skleničky, do kterých nalijí vodu. To je všechno. Jak říkám, o nic nejde. A zároveň jde o hrozně moc. Třeba o to, že se Eli poslední dobou začal vážně snažit.

Jsou to maličkosti. Zeptá se, jak se měla v práci, a poví jí, jak se měl on. Nechá se bez řečí odvézt na terapii. Donese jí deku, když se večer koukáme na Netflix. Pomáhá s prostíráním stolu.

Před pár dny jsem se zeptal, co je jinak. Eli pokrčil rameny a odvětil, že všechno. Jsem tady a snažím se uzdravit, i když mě to stojí hodně sil. A on to chce taky. Pro mě i pro sebe.

Takhle to podal a já v tom dál nešťoural. Ale i tak vím, že první změna, chvíle, kdy se v Elim něco zlomilo, nebo možná převrátilo, byl okamžik, kdy jsem se Sam svěřil s minulostí a ona ji bez mrknutí oka přijala. Když mě objímala, když mi pak uvařila čaj a použila správné množství heřmánku a meduňky a dalších bylinek, jejichž názvy neznám.

Ten den ke mně byla ohleduplná a vstřícná, milující a ochranářská a já si poprvé u Eliho všiml maličké změny.

Ale opakuju, zbytečně v tom nešťourám. Je to zatím nejistá, vrtkavá a nestabilní situace, co může každou minutou bouchnout. Myslím, že Elimu bude ještě nějakou dobu trvat, než se definitivně a kompletně otevře tak, jak ho vídám pouze já. A možná se to ani nikdy nestane, možná jsou vina a strach a bolest a výčitky zažrané příliš hluboko, ale třeba existuje nějaký kompromis někde uprostřed. Moc bych si to přál.

Nechám je v kuchyni a odejdu do sprchy. Do pořádně horké sprchy, abych si prohřál hlavně stehna a lýtka, umyl si vlasy a celkově se dal trochu dohromady.

Jestli mě něco poslední dny definuje, je to rozhodně dávání se dohromady. Všechno, co dělám, dělám proto, abych držel a fungoval. Je jedno, jak často brečím, nebo mám noční můry, nebo propadám smutku, vždycky jde hlavně o to, co bude pak. Jestli se nevzdám a jestli chci a jsem ochotný makat, aby mi bylo líp.

Není to tak, že jsem se svěřil a najednou je každá vteřina dne sluníčková.

Teď se cítím prázdně, po terapii se tak cítím poslední dobou furt. Jako bych ze sebe dostal tolik, že už toho moc nezbývá. A překvapivě nejde o úplně špatný pocit. Rozhodně lepší, než když jsem plný emocí a myšlenek.

V prázdnu je především ticho.

Když vylezu ze sprchy a osuším se, obleču se do domácího oblečení a hodím na sebe i modrošedou mikinu. Taky si nasadím brýle, které bych sice měl nosit pořád, alespoň tak to říkal doktor, ale já si na ně zatím nemůžu zvyknout. Občas na ně jednoduše zapomenu a někdy mám strach, abych je nezničil. Ale dneska je mám, a tak při pohledu do zrcadla nevypadám rozmazaně.

Asi za to může ta prázdnota a taky únava, ale po hodně dlouhé době vidím jenom sebe. A nic za tím. Žádné podělané výčitky, trauma a strach.

Pokud tedy všechny slzy vedou k tomuhle, myslím, že za to stojí.

Seběhnu po schodech, v havraspárských ponožkách dobrodružně kloužu, a vrazím do kuchyně, zrovna když Eli říká: „Nesmíš je míchat. Tenhle hummus je s paprikou a tenhle s římským kmínem, mami. Ježiši, dohromady to bude divný.“ Zakroutí hlavou a popadne obě krabičky s hummusy, aby je ochránil. Tváří se přitom správně rozhořčeně, jako kdyby šlo o fakt hodně velký prohřešek.

Sam mávne rukou. „Obojí je z cizrny. Nedělej z toho vědu.“ A pak znovu o poznání dramatičtěji mávne rukou, pokývá hlavou a odkašle si. Nejsem si jistý, komu její nedělej z toho vědu patřilo. Jestli to náhodou neříká sobě, protože všichni víme, poletuje to ve vzduchu, že oslovení mami je další krok… někam. Já sám jsem z toho lehce v šoku, ale rozhodnu se tomu věnovat minimální pozornost.

Na jeden skluz dojedu k prostřenému stolu. Dneska máme tortilly nakrájené na trojúhelníčky, dva druhy hummusu, masové i zeleninové směsi, hodně čerstvé zeleniny a především, moje oblíbené, sójové kuličky.

Jednu okamžitě vezmu, vyhodím do vzduchu a zkusím chytit do pusy. Což se mi povede parádně, pokud parádně znamená, že se mi kulička odrazí od špičky nosu a spadne na zem.

Eli se pobaveně zašklebí, a tak nemám na výběr a zkusím to znovu. Tentokrát ale ne tak zbrkle a divoce, raději se připravím. Zapéruju v kolenech a procvičím výhoz. Je to složitá akce, kterou sleduje jak Eli, tak Sam, která přitom přeskakuje pohledem i ke kuličce na zemi, jako by přemýšlela, kdo ji zvedne.

Podruhé zaboduju a tentokrát jsem to já, kdo sebevědomě vyplázne jazyk. A tu první kuličku, zakutálenou pod stolem, sním vítězoslavně taky. Samantha nejprve vyděšeně vykulí oči a následně znechuceně nakrčí nos, ale nic si z toho nedělám. Jen pokrčím rameny a dodám: „No co, jedl jsem mnohem větší hnusy.“

Už mi nestihne odpovědět, protože se najednou otevřou hlavní dveře a tátovo hlasité „jsem doma“ přehluší všechno. Ani ne za minutu je v kuchyni a přinese s sebou zimu a pořádný úsměv. Jako by měl ten nejlepší den na světě.

Sam schytá pusu, já prohrábnutí vlasů a Eli poplácání po rameni. A to všechno dřív, než kdokoli z nás stačí byť jen pozdravit. Když dosedne naproti mně, nedá mi to. „Co se tak křeníš?“ ušklíbnu se. Pořád cítím zimu, která přišla s ním, proto si přes dlaně přetáhnu rukávy mikiny.

„Nekřením,“ zavrtí hlavou a začne si nabírat na talíř. Nejprve tortilly, hummus a obrovskou porci zeleniny. Nepřestane mě překvapovat, kolik zeleniny je schopný sníst.

„Ale jo, fakt se trochu křeníš,“ poznamená Sam podezřívavě. Vždycky když někoho z něčeho podezřívá, přivírá oči a nenechá to být, dokud se nedobere k pravdě.

Nejspíš proto si táta přestane všímat jídla a přikývne. Chápe, že nemá nejmenší šanci. „No dobře, ano, mám novinku, ale chtěl jsem to nechat až v klidu po jídle,“ připustí a poklepe prstem do stolu.

Předpokládám, že jde o něco v práci, proto začnu máchat tortillu v hummusu a zakousnu se. Během žvýkání popadnu sójové kuličky a valnou část přesypu k sobě na talíř. Ostatní je zase tolik nemusí, takže stačí, když jim nechám jen trochu. Vlastně tátovi úplně přestanu věnovat pozornost, dokud vesele neřekne: „Nate, ta videa… Jsou pryč.“

Já… přestanu s úplně vším. „Cože?“

Vím, že táta slíbil, že se o ta videa postará, ale ani v nejmenším mě nenapadlo, že ta chvíle skutečně někdy přijde. Že nezapomene, že se neobjeví překážky, že se mi jednou mezi řečí neomluví s tím, že nešlo nic dělat. A on místo toho… „Vážně?“ Zkusím co nejrychleji polknout. Jeden kus úplně nerozžvýkám a cítím, jak mi jede krkem až do žaludku, což není nejpříjemnější, ale zároveň se mi po těle začíná rozlévat teplo, které rozhodně příjemné je a přebije všechno.

„Jo, jel jsem z práce za Davem, osobně mu poděkovat. Říkal, že vzhledem k tvému věku to šlo rychle,“ vysvětlí táta.

Kurva, tohle… Nevím, co jsem myslel, ale rozhodně jsem nečekal, že půjde o úplně normální chvíli, kdy budu jíst tortilly a posouvat si brýle na nose. Že to bude klidné a nekomplikované a nic předtím k tomu nebude osudově směřovat. Ani jsem se nepřipravil.

Žil jsem ve světě, kde si videa mohl kdykoliv pustit každý, a pak jedna vteřina a… jsou pryč?

Zkusím se nadechnout, a když zjistím, že to jde, zhluboka a úlevně vydechnu.

„Jsou pryč,“ pronesu, abych slyšel, jak ta informace zní. Je sladká a hřejivá.

„Ano,“ přikývne táta. Teď už chápu, proč se křenil. Určitě, aniž bych to ovládal, se křením taky. Navíc se klepu jak sulc, jak želatina, jak aspikový dort.

Eli mi musí položit ruku na stehno, aby mě částečně vrátil do reality. Jeho úsměv je stejně široký a upřímný jako můj. Rozjařeně mu skočím kolem krku. „Jsou pryč,“ zamumlám do jeho voňavého krku.

„Jo, to jsou,“ přikývne.

Nemůžu tomu uvěřit. Nemůžu. Myslel jsem… Mám takovou radost, přijde mi až neskutečná, a tak dává smysl, že mě napadne, jestli náhodou nesním. Jestli to není nový druh nočních můr, kdy ucítím naději, která zhasne stejně lehce jako svíčka.

„Není tohle sen?“ vypálím a štípnu se do ruky, ale přestože to zabolí, jsem pořád tady.

„Nate, ta videa jsou pryč,“ ujistí mě znovu táta. A tentokrát všechno zapadne na své místo a můj mozek se rozhodne tu informaci přijmout za svou.

Dostanu naprosto uvolněný, nezřízený a upřímný záchvat smíchu, který nejde zastavit. V jednu chvíli si nejsem jistý, jestli se nepřetaví v pláč, ale když se přidají i ostatní, tak se z toho rázem stane jedna z nejhezčích a nejčistších chvil.

„Děkuju! To je naprosto skvělý! A poděkuj i Daveovi, nebo mu poděkuju, až ho uvidím, nevím, to je jedno. Ježiši, to je tak… Děkuju, děkuju, děkuju!“ chrlím ze sebe. Nemám nejmenší tušení, jestli mi je vůbec rozumět.

A to je přesně ten okamžik, kdy mi docvakne, že je moje reakce nejspíš přehnaná, ale nedokážu ji ovládat. Emoce se totálně utrhly ze řetězu a bouchly. Pohlédnu na Eliho, který okamžitě chápe. Položí mi ruku na stehno a naznačí hluboký nádech. Zhluboka se nadechnu. Eli zadrží dech, já zadržím dech. Eli zhluboka vydechne, já zhluboka vydechnu. A několikrát za sebou, dokud se mi nepřestanou třást ruce.

Sam mi mezitím přisune sklenici s vodou a s pomocí Eliho se dokážu napít, aniž bych se pobryndal.

„Už je to lepší,“ zamumlám a otřu si čelo do rukávu, jako bych měl za sebou něco fakt náročného. Což asi mám.

Táta mi věnuje další úsměv. „Jsem rád, že máš radost, ale asi by nás nepotěšilo, kdybys kvůli tomu dostal infarkt.“

Uchechtnu se. „Jo, jen… Je to fakt zvláštní. Vědět, že jsou po takové době pryč.“ Když člověk žije s vědomím, že něco v jeho životě bude neustále, hrozba na pozadí, která se může kdykoli objevit, zjištění, že je pryč, se velmi těžko vstřebává. „Mám pocit, že konečně můžu pořádně dýchat. Že to na mě nečeká někde za rohem, aby mě to kouslo do prdele. Víš, jak to myslím?“

„Jasně že jo,“ přikývne a začne pomalu jíst. „Ale ještě to bude dlouhá cesta.“

Dloubnu do rozjedené tortilly a najednou si nejsem jistý, jestli ji dokážu sníst. Všechen ten adrenalin způsobil, že se mi stáhl žaludek. Při představě, že do sebe něco na sílu tlačím, se mi do krku akorát vrací to, co jsem dávno polkl.

Už nikdy nechci zvracet. Už nikdy nechci dělat strašně moc věcí.

„Já vím. Je mi jasné, že to nikdy nebude jenom snadné a krásné. Počítám s tím, že přijdou i horší chvíle, momenty, kdy budu sedět ve sprše a doufat, že bažení pomine. Určitě se objeví další noční můry a hromada vzpomínek se prodere na povrch. A taky beru to, že nikdy nedojdu k absolutnímu klidu, ale… ty jo, pro dnešek už chci prostě jen cítit nezměrnou radost.“

Uvědomím si, kde jsem byl před rokem a kde jsem teď. Uvědomím si, kdo sedí se mnou u stolu a jak moc pro mě každý jeden z nich udělal. Uvědomím si, že tohle je mnohem víc, než v co jsem kdy doufal. Zase jsem naměkko.

„Taky se chci dneska už jenom radovat,“ vypálí Sam a vstane, jako by poznala, že pokud něco neudělá, budeme s tátou slzet a objímat se a celé se to pitomě zvrhne. Z ledničky vytáhne čtyři limonády a z mrazáku kelímek se zmrzlinou. Za okny už je úplná tma, ale i tak prostě člověk pozná, že je tam příšerná zima, a ona stejně vytáhne zmrzlinu. Je to legrační. „Dneska už žádná zelenina,“ oznámí.

A tak jíme v prosinci zmrzlinu a já cítím, jak mi mozek pomalu zamrzá. Ale ta velká, skoro až očistná radost zůstane.

***

V domě je hřejivé teplo, až se doslova tetelím blahem.

A právě proto, že se tetelím, přesně ve chvíli, kdy vejdeme do sklepa, nadšeně skočím Elimu kolem krku. Objímám ho a hladím, z čehož plynule přejdu k líbání. Na tohle jsem posledních třicet minut dost intenzivně myslel. Jak budeme sami.

Což Eli z některých mých pohledů a doteků pod stolem musel vycítit.

Oba jsme snědli hodně zmrzliny, a i když jsme si vyčistili zuby, pořád máme trochu studené a sladké rty a líbat se je jako nepřestávat s ochutnáváním.

Akorát že teď je to mnohem lepší.

Není to cudná pusa, kterou si dáváme před rodiči, není ani romantická a pomalá jako ty těsně před usnutím. A není ani legrační, jako když sedím Elimu na klíně a on mě škádlí a lechtá a já mu za to foukám do ucha. Je to víc, chci víc.

Poslední dny jsme přežívali, plácali se v bahně, ale dneska… Přece není špatné, že chci Eliho. Že po tom všem konečně seru na to, co bylo. Je jedno, kolikrát jsem se svlékl, kolikrát jsem se podíval do kamery a kolikrát jsem vystříkl pro lidi, co mi za to posílali peníze. Odteď se budu svlékat jenom pro Eliho a nic jiného mě nezajímá.

Pohnu jazykem a vsunu Elimu ruce pod tričko, kde se nijak dlouho nezdrží. Mnohem víc je totiž zajímá, co je pod tepláky.

Je to skvělý, usmívám se, akorát… Když Elimu z legrace zmáčknu zadek, dojde mi, že nereaguje. Líbá mě, každou pusu mi oplácí, ale jinak stojí jako solný sloup, a dokonce má ruce spuštěné podél těla, což je ta nejdivnější pozice na líbání, co si dovedu představit.

Odtrhnu se od něj a zamrkám. Jeho oči mě pátravě sledují, ale nic neřekne. Čeká, dokud nepromluvím.

Takže je ticho, takže si mě nepřitáhne k sobě, takže se nenatáhne pro další pusu, takže možná není tak nedočkavý a hladový po dalším kontaktu jako já. Třeba tohle vůbec nechce.

Trvá celkem dlouho, než najdu odvahu říct: „Ty mě nechceš?“ Přál bych si, abych zněl sebevědomě, jakože se nestydím a nebojím, jenže místo toho zrudnu a na konci věty se mi hlas slyšitelně zlomí. Do háje.

Eli nakrčí čelo a napřímí se. Najednou mi přijde, že se nade mnou tyčí a já jsem oproti němu úplně maličký. „Jak to myslíš? Zrovna teď tě líbám,“ odvětí.

Schovám ruce do rukávů mikiny a nejistě přešlápnu. „No dřív jsme se od sebe nemohli odtrhnout a teď… Jo, líbáme se, ale nikdy nechceš víc. Je to kvůli mojí minulosti?“ zamumlám a hrudník se mi bolestivě stáhne. Kdyby to tak bylo, je to něco, s čím nemám jak bojovat.

Nebál jsem se, že tohle přijde? Že se Eli nebude chtít dotýkat použitého těla?

Bože, Nate, jak jsi mohl být tak naivní? To, že jsou videa pryč, minulost nevymaže!

„Vlastně jo,“ přizná Eli upřímně a rozhodně neskrývá rozpaky. Má je vepsané především v očích. „Bojím se, abych něco neposral. Abych ti třeba neublížil, nebo tě netlačil do něčeho, co nechceš. Dává to smysl? Nevím, co pro tebe nese různé asociace a co může spustit vzpomínky. Tak mi to trochu leží v hlavě. Strašně moc nechci být neohleduplnej. Obzvlášť když vím, že… no, že někdy rychleji stříkám, než myslím.“

Přejede si nervózně rukou po vlasech.

Nejraději bych ho zabil, protože mi tím svým vlastně jo málem přivodil infarkt. Jenže je natolik starostlivý, že mu velmi snadno odpustím. Sevřený hrudník povolí a napětí okamžitě, jako lusknutím prstů, zmizí. „Nemám ze sexu s tebou strach,“ oznámím.

Myslím to vážně. Neumím si představit, že by mi Eli, třeba nevědomky, z minulosti něco připomněl.

Mám chuť mu říct: Podívej se na sebe, podívej, jak jsi krásný a úžasný a hodný a skvělý – nic z toho z minulosti neznám, nic z toho mi nemůže připomenout jedinou noc v ložnici pro hosty. Že mě budeš líbat, hladit a milovat? To pro mě zatím nikdy nikdo neudělal. Nebuď blázen, neměj strach, s tebou nemám důvod se lámat a tříštit.

„Ještě nikdy jsem se s nikým nemiloval a chci, abys byl můj první,“ řeknu pevným a odhodlaným hlasem. Mám v životě hodně strachů, ovšem ani jeden se netýká Eliho blízkosti. Žádné pochybnosti. „Ale je pravda, že se předtím budeš muset aspoň jednou udělat, abychom se někam dostali,“ uchechtnu se. „Neboj, nezačnu hysterčit. Vlastně poslední dny nemyslím prakticky na nic jiného.“

„Já taky ne,“ vydechne Eli a rozhodí rukama. Jenže to není všechno, ještě něco dalšího má na srdci, což poznám, protože si zase přejede dlaní po vlasech. „Jenom… Někdy myslím na to, že ti říkám nějaký věci, co…“ Uhne pohledem směrem k vypnuté televizi. „Ne vyloženě, ehm, čuňačinky, chápeš, ale… Chtěl bych…“

Překvapeně zamrkám. Je nesmírně roztomilé, jak koktá. Mezi námi je vždycky ten sebejistější a vyrovnanější. Vidět ho takhle, jak mi ukazuje i svoji nervózní stránku, mi znovu dodá jistotu, že všechno bude v pořádku. Že neudělá nic, co bych nechtěl.

„Kde je ta hranice?“ pronese a konečně se mi podívá přímo do očí.

Pobaveně sednu na gauč a opřu se o ruce. Laškovně, flirtovně a potutelně mrknu. „To nevím. Jakou hranici máš na mysli?“ Nechci si z něj dělat legraci, ale zároveň ani nechci, abychom tuhle situaci brali smrtelně vážně.

„Ty si to užíváš, co?“ pochopí a zkříží ruce na hrudi.

Nejsem si jistý, jestli jsem Eliho někdy viděl vyloženě flirtovat. Nemůže se tím pádem divit, že mě zajímá, co by mi chtěl říct. Slyšel jsem snad už všechno, ale od Eliho je to jiné. „Když jde o tebe, tak ano. S tebou na minulost vůbec nemyslím. Takže jakou přesně čuňačinku bys mi rád řekl?“

Eliho tváře ještě víc zrudnou, stejně jako uši, to mu ovšem nezabrání mlčet. „Někdy si představuju, že jsi tak hotovej, že mě prosíš, abych pokračoval. Že se ti to tak strašně líbí. Že ti dělám tak dobře. Chápeš? Že to je jenom o tobě.“

Udiveně povytáhnu obočí. Tohle rozhodně čuňačinka není. A docela určitě je to jedna z nejhezčích a nejdojemnějších věcí, jakou mi právě teď mohl říct. Panebože, nechápu, že si ze všech lidí na světě ten nejlepší kluk vybral právě mě. Možná všechnu tu smůlu, co jsem v životě měl, vyrovná právě tohle štěstí. Nechci myslet na to, že moje máma měla umřít, že jí to bylo předurčeno, ale rozhodně věřím, že nás oba život vedl k sobě. Hloupými, klikatými a zapeklitými cestami, které se jednou v noci, když jsem nic podobného nečekal, konečně protnuly.

Vstanu a pomalu dojdu k Elimu. Ještě pořád stojí prakticky v pozoru, takže musím na špičky, abych mu mohl dát pusu. „Udělám tě, ať máš pak lepší výdrž,“ řeknu. A dál nečekám, čekal jsem fakt hodně dlouho a už nechci.

To, co jsem řekl dneska u večeře, platí. Počítám s tím, že budoucnost někdy bude hodně náročná, ale teď nic z toho neexistuje. Jak by mohlo, když jsme s Elim na našem bezpečném místě?

Kleknu si a stáhnu Elimu kalhoty. Musím se usmát, tenhle pohled mám rád.

Začnu mu kouřit. Nikam nespěchám, nesnažím se to urychlit, právě naopak. Vím, že máme celou noc. Chci ho chvíli jen škádlit. Chci mu olíznout žalud a přesně v ten moment vzhlédnout. Chci mu zmáčknout koule a zasouvat si ho do pusy tak pomalu, až nakonec nevydrží a posledních pár milimetrů přirazí sám. Chci…

Jenže Eliho péro je během chvíli tvrdé a horké a připravené stříkat. Poznám to z toho, jak Eli vzdychá, jak se celý třese a hlavně mi vjede rukou do vlasů a jemně mi přitlačí hlavu k rozkroku. Nejsem si jistý, jestli mě pak bude chtít líbat, pokud spolknu jeho sperma, ale zároveň nechci, aby mi postříkal brýle – hrozně špatně se leští. Navíc přestat ho dráždit těsně před výstřikem mi nepřijde správné, a proto pokračuju, pohybuju hlavou, dokud se mi neudělá do pusy.

Což přijde velmi rychle.

Postavím se a spokojeně se ušklíbnu. Mám rád, když je ze mě Eli hotovej. A on, jako kdyby tušil, na co jsem předtím myslel, mě přitáhne k sobě a vášnivě políbí. Takže jeho sperma v mojí puse mu odporné nepřijde.

Odtlačím ho od sebe, dokud to ještě jde, dokud ještě myslím rozumně, a odložím brýle na stůl. Tím pro mě všechno kromě Eliho zmizí. Vážně. Vidím jen jeho. Vysvlékám se pro něj – nejprve mikinu, pak tričko, tepláky, ponožky a nakonec i boxerky, zatímco mě Eli upřeně pozoruje, každý můj pohyb, a ostře se nadechne, jakmile se mu celý s rozpaženýma rukama ukážu.

Tohle jsem já. Už mě sice viděl, ale stejně… Tohle jsem já.

Usměje se, dělá mu ovšem problém nekoukat mi do rozkroku, což je rajcovní, obzvlášť když vezmu v potaz, že se před chvíli udělal, a přesto… Tepláky má pořád dole, takže vidím, že se mu pohled na mě líbí.

Lehnu si na gauč a on ze sebe v rychlosti taky všechno oblečení strhá. Miluju, že už se za svoje jizvy nestydí.

„Říkej mi, kdybych měl něco dělat jinak, dobře?“ pronese, když si vleze za mnou. Automaticky na mě trochu nalehne. Jednou rukou se zapírá o matraci a tou druhou mi prohrábne vlasy. Jeho tělo je horké a pevné, oči mu úplně září a tváře má pořád zarudlé, ale teď už to určitě není studem.

Přejedu mu prstem po popáleném boku a on mě začne líbat.

Jdeme na to pomalu, přestože moje péro nesouhlasí a jeho péro se překvapivě rychle přidá. Učím ho, jak mě připravit, ukazuju, kde mě má držet a kde hladit. Kdy přestat a kdy pokračovat. Hladím ho po penisu a masíruju, zatímco mě prsty roztahuje.

Když vím, že můžu a chci a v tuhle chvíli především potřebuju, navedu si jeho penis k zadku a přikývnu, abych mu dal svolení, že smí přirazit. Šeptám pomalu, ale nejspíš úplně zbytečně, protože Eli je opatrný, klidný, a přestože je to jeho poprvé, ani na vteřinu si nedovolí podlehnout a ztratit kontrolu.

Kouše se do spodního rtu.

Zhluboka oddechuje, když se do mě tlačí.

Zkouším se co nejvíc uvolnit, ale trochu to bolí.

Cítím úplně všechno, každé zachvění, a jsem si jistý, že on taky.

A pak najednou… Je nade mnou a je ve mně. Je se mnou a je tu pro mě. Milujeme se. On a já.

Oba sehraně vydechneme, jako bychom společně překonali náročnou překážku. Nakloní se pro pusu a já z legrace, s pohledem zabodnutým do jeho čokoládových očí, řeknu: „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpoví zadýchaně. Vím, že pro něj nemůže být snadné se nehýbat, že mu každá buňka v těle říká, aby se pohnul, ale on navzdory tlaku vyčká, dokud nepřikývnu. Jsem si jistý, že by se zatnutými zuby vydržel klidně celou noc, kdybych to tak chtěl. Ale já samozřejmě nechci. Pálení a bolest přešla, teď už je to jen zvláštní pocit, který se postupně mění v něco teplého a příjemného.

„Pohni se,“ zamručím, ale jsem tak nedočkavý, že se pohnu první.

A pak už je to… Není to nic, co bych doposud znal. Je to příliš. Eli je… nádherný, úžasný a jen můj. Všechno, co dělá, každý pohyb, pusu i dotek, dělá pro mě. Díky němu si připadám dokonalý a krásný, chtěný a milovaný, šťastný a spokojený, lehce mimo a dost hlasitý, zpocený a vzrušený, v křeči…

Pokaždé, když je úplně ve mně, zatmí se mi před očima. Pokaždé, když se vysouvá, prosím ho, aby znovu přirazil, aby byl rychlejší, aby mi tlačil na to jedno konkrétní místo. Nechci ho pustit, nechci, abychom ještě někdy byli bez sebe.

Pořád dokola ho prosím. Prosím, Eli, prosím, ještě, bože, Eli, prosím…

Milujeme se, pomalu a vášnivě, ale ke konci rozhodně taky trochu šukáme a já se z toho rozkoší úplně rozpadám na malé kousíčky.

Z posledních sil, z úplného dna, ze sebe vydoluju: „Říkej mi Nathanieli, prosím. Říkej mi… Moje jméno. Prosím.“

Eli se nakloní blíž. „Nathanieli.“

Nathanieli…

Cítím, jak tam dole… pulzuje, hřeje…

Jsem rád, že mě drží.

Vystříknu mezi naše těla jen chvíli před Elim. Svaly mi přestanou fungovat, dokonce ztratím hlas, prostě jen s vykulenýma očima zalapám po dechu. Je to nádherné, divoké a lehce šílené. Je to poprvé, co jsem se během sexu udělal, a nikdy jsem ani vzdáleně nemyslel, že bych se mohl cítit takhle.

Ježiši.

Nevím, co se děje pak. Musím alespoň na okamžik zavřít oči a ponořit se do tmy. Zkouším pobrat, co se stalo. Zkouším pobrat pocit, že někoho tak strašně moc miluju.

Eli mě mezitím pusinkuje. Už to nejsou polibky, jen krátké pusy na břicho, na bradavku, na bradu…

Otevřu oči, když je nade mnou.

Asi je normální, že po takovém zážitku se mi chce stejnou měrou smát a brečet. „Představoval sis to správně. Prosil jsem, jak jsem byl hotovej,“ řeknu roztřeseným hlasem.

Oba si lehneme na bok, obličeji k sobě.

Z nějaké hloupé, emocionální pohnutky chci znovu říct ahoj, jako bychom se delší dobu neviděli, nebo rovnou neznali. A možná to tak fakt je, rozhodně mám dojem, že jsem ještě před chvílí byl úplně jiný Nate. Pohladím Eliho po vlasech. „Už si tě nemůžu dobírat, že jsi panic.“

Eli se zasměje. Nejspíš ovšem taky vnímá, že jsme prožili něco nadpozemsky nádherného a je neuvěřitelně těžké nepřipadat si… mimo. „Bylo to krásné milování a jsem rád, že jsem byl tvůj první.“

Usměju se. Pořád cítím Eliho v sobě a zároveň si bez něj připadám prázdný. Na tenhle pocit, kdy nejsme spojení, si budu muset ještě zvyknout.

Chce se mi spát, jsem vyřízenej, ale než se tomu poddám, vytáhnu tu jednu věc, která mě už delší dobu zajímá, jenže jsem se vždycky zapomněl zeptat. „Eli?“

„Nathanieli?“

„Jakou barvu mají moje oči?“

Eli překvapeně povytáhne obočí. „To je chyták?“ uchechtne se, ale je vidět, že se nad tím doopravdy zamýšlí. Vím, že to není lehká otázka a nejspíš vůbec nezáleží na tom, co odpoví. Jsem prostě jen zvědavý. Dojatý, zamilovaný a zvědavý. „Jak kdy. Myslím, že se to mění podle tvojí nálady. Vím, že je to asi blbost, ale mně to tak připadá. Někdy se do nich dívám a připadají mi šedé, skoro až stříbrné, a někdy jsou zase světle modré. Někdy mám pocit, že v nich vidím zelenou, a někdy mi připadá, že máš oči jako ti velcí chundelatí psi. Řekl bych teda, že tvoje oči jsou většinou spektrum barev. Zrovna teď jsou namodralé. Ale víš co? Miluju každou jednu z těch barev.“

Usměju se. Chci říct: To je dobře. Jenomže u slova dobře mi vypoví hlas a já se vypnu.

Poslední, co vnímám, je, když si mě k sobě Eli přitáhne.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥