Szabi

Vystoupím z auta a táta mi věnuje lítostivý, chápavý, smířlivý a možná i trochu pobavený úsměv. Všechno v jednom. Jako kdyby přesně věděl, co právě prožívám, co cítím, co mě tak strašně deptá. Jako kdyby tím sám už někdy prošel a věděl, že je to marný boj, ale zároveň nechtěl nic říkat, protože si na to musím přijít sám.

A tak si na to přicházím sám.

Rozloučím se s tátou, který jede do práce, a pak následuju Eliho do domu.

Říkám si, že budu v klidu. Takže hned nato vyštěknu: „Bože, ty seš tak neuvěřitelnej paličák!“ Zabouchnu za námi a rovnou zamířím do kuchyně. Kafe z nemocničního automatu a pytlík preclíků mě fakt neuspokojily. Navíc jsem nesmírně podrážděný, protože Eli je… praštěný a nedá si nic vymluvit!

„Já? To ty seš přesvědčenej, že víš, co je pro mě nejlepší,“ odsekne nazpátek. Vytáhne z ledničky vychlazenou vodu a pořádně se napije. Já popadnu misku a z cereálií vyberu čokoládové kuličky s oříšky. Když je sypu, sem tam mi nějaká kulička uteče a rozkutálí se po lince.

Hraně otevřu pusu a následně na sebe ukážu. „Já?! Tak snad ti to řekl doktor!“

„Doktor to doporučil. A neřvi, bolí mě hlava!“ Eli se znovu napije, nejspíš aby zakryl, jak krčí nos a čelo pokaždé, když hlavou blbě pohne.

Kouknu na náplast, kterou má na čele, pak sjedu pohledem k jeho očím a nakonec skončím u rtů – ty jsem ještě ne tak dávno líbal a chtěl bych zas, ale chápu, že teď není nejlepší chvíle. „Tak si dej ty prášky,“ vzdychnu.

Točíme se v kruhu. Od chvíle, co jsme vyjeli z nemocnice.

Kdyby ode mě ty prášky záměrně nedrželi dál, kdyby třeba ležely na lince, rychle bych po nich hmátl, a než by se Eli vzpamatoval, rval bych mu je do krku. Nebo bych si to alespoň představoval, protože bych samozřejmě nechtěl udělat něco, čím bych zradil jeho důvěru.

„Dám si je,“ přikývne Eli. „Až si je budu chtít dát. Není to tak hrozný, abych si je musel brát hned. Mám jen tři stehy.“

Tři stehy jsou přesně o tři víc, než jsem v jeho případě schopný akceptovat. Ale co mu mám říct? Že mě jeho bolest ničí? Že ji nedokážu snést? Jeho tělo na sobě nese tolik známek bolesti, že si ani neumím představit, co všechno už prožil. Co je další malá, neviditelná jizvička, která se časem ztratí úplně? Pro něj asi nic, pro mě hrozně moc.

„Fajn. Tak si je neber,“ vydechnu rezignovaně a posunu misku s cereáliemi o pár centimetrů doleva jenom proto, abych něco udělal. Taky posbírám rozsypané kuličky a ze šuplíku vytáhnu lžičku.

Eli přistoupí blíž. „Ty ses naštval,“ konstatuje překvapeně. „Naštval ses, že si nechci vzít prášky na bolest!“ V jeho výrazu je jasně vidět, že absolutně nechápe, jak jsem si něco takového dovolil.

Ale já ho líbal! Kurva, líbal jsem ho, protože ho miluju, a láska s sebou přináší i hromadu ne tak dobrých věcí. Jako třeba strach o toho druhého. Myslíš si snad, Eli, že je pro mě každý tvůj nádech samozřejmost? Protože není, nikdy nebude.

Odteď už bude všemu dominovat strach.

„Vidím, jak tě to bolí,“ pronesu smířlivě. Já se přece nechci hádat. Ne teď. „Nesnesu, aby tě něco bolelo. Jestli máš strach spát po prášcích, tak ti slibuju, že tu s tebou celou dobu budu. A kdyby se něco dělo, hodím si tě na záda a zachráním tě.“ Nemyslím to jako legraci a už nedodám, že kdybych ho nemohl zachránit, kdyby to jednoduše nešlo, lehnu si vedle něj a neodejdu.

Pochybuju, že by chtěl něco podobně fatálního slyšet.

„Přiznal jsem, že mě to bolí,“ řekne Eli a založí si ruce na hrudi. Působí nedostupně. V takových chvílích se obvykle uzavře do sebe, ale teď překvapivě udělá přesný opak. Svěří se. „Bože, mám pocit, že jsem za život bral už tolik prášků. A ne všechny prášky, co člověk má, musí sníst.“ Povytáhne obočí. Pobaveně, ale váhavě, jestli náhodou nepřestřelil, protože ano, naráží tím na můj vztah s prášky.

Zavrtím hlavou, jakože jsem jeho poznámkou nadmíru otrávený, a sednu si na linku. Chci se tomu smát. Chci být pobavený a uvolněný. Jenže Eli má bolesti a já strach, takže to pro mě není zrovna nejlepší situace. Roztáhnu ruce a naznačím, aby přišel blíž, jelikož ho potřebuju obejmout. Což on udělá, schoulí se u mě a já ho okamžitě začnu hladit po zádech.

„Fajn. Jestli je nechceš brát, tak to spolu zvládneme i tak,“ zašeptám mu do vlasů.

Stojíme tak docela dlouho, dokud se Eli neodtáhne. Ještě předtím mi ale dá pusu na tvář, tak jemnou, že ji skoro necítím, a přesto mám po ní pocit, že hořím.

Pořád mám kolem něj ruce, ale taky je mezi námi trochu prostoru, takže vidím, jak se tváří – přemýšlivě. Natáhne se k misce a vezme si pár čokoládových kuliček. Čekám, zatímco chřoupe.

„Tak dobře,“ hlesne nakonec. „Ale budeš u mě, ano? Prostě… budeš blízko?“

Usměju se. Nic jiného jsem ani nechtěl slyšet. „Jasně. Skočím si na záchod a pak jsem po zbytek dne jen tvůj.“

Eli si nervózně přejede rukou po vlasech. „Promiň, že z toho dělám takovou vědu.“

Jako někdo, kdo dokáže udělat vědu úplně ze všeho, si rozhodně nemyslím, že by to byl z jeho strany přemrštěný požadavek. Kdyby to mělo být obráceně, zoufale bych na Elim visel. Prosil bych a možná i škemral, aby zůstal poblíž. „Neděláš z toho žádnou vědu,“ ujistím ho.

Společně sníme cereálie. Eli si uvaří čaj, já do kapes strčím malé vanilkové mléko, lízátko a vitamíny, které jsem si dneska zapomněl vzít (jak by taky ne, když jsem měl krušné, zakrvácené ráno). Pak posbírám učebnice, sešity a propisku a všechno odnesu do sklepa.

Když jdu na záchod, Eli má za úkol vzít si dva prášky a krabičku s těmi zbylými někde schovat. O tomhle úkolu sice nemluvíme, ale oba o něm víme. Není to ideální řešení, protože kdyby mě popadl amok, pravděpodobně bych byl schopný převrátit dům naruby, takže by bylo lepší, kdyby tu vůbec nebyly, ale… Ideální varianta samozřejmě je amok nemít.

Zatímco si čistím zuby a nějakou dobu odevzdaně koukám do zrcadla, přesvědčím se, že žádné bažení nebude. Prostě ne, protože jde o Eliho a já pro něj dokážu být silný.

Překvapí mě, jak jistý si v tomhle jsem.

Vezmu s sebou i deník a rozečtenou knížku, a když vejdu do sklepa, najdu Eliho ležet na gauči, schovaného pod dekou. Dělal ramena, ale oba víme, že má bolesti, a navíc je unavený, protože celou noc nespal.

Sednu si vedle něj a pohladím ho po vlasech.

Ježišmarja, ten jeho pohled mě zabije.

Když jsme byli v nemocnici, doktor chtěl místo kolem rány umrtvit, aby Eliho šití nebolelo. Eli však dost rázně odmítl. Nejdřív jsem myslel, že žertuje, jenže táta přikývl a řekl, že je to v pořádku a aby mu to doktor zašil jen tak.

Díval jsem se, jak jehla propichuje Eliho kůži, a on přitom ani jednou nesykl, nepohnul jediným svalem v obličeji, neucukl. Byl trochu jako socha, a kdybych neviděl, jak se mu při každém nádechu zvedá hrudník, nejspíš bych doopravdy věřil, že zkameněl.

Poznal jsem, že tam v ten okamžik s námi není. Dokázal se od té bolesti úplně odstřihnout, nejspíš proto, že je na ni zvyklý. Jak si mohl natolik zvyknout, že mu nevadí, když mu někdo propichuje kůži na hlavě? Moje čelo bylo v pořádku, a přesto mě začalo okamžitě svědit, pálit a štípat. Několikrát jsem se musel poškrábat. Tohle všechno nakonec přerostlo v tupou bolest.

A Eli se ani nehnul. Tři stehy.

A teď má spát, nic víc se od něj nechce. Přesto mám dojem, jako bych mu dal ten nejtěžší úkol. Je plný děsů a je jich taková spousta, až se v nich téměř topím. Zpod deky vytáhne ruku a najde moji. Stiskne.

Nevím, co mu mám říct, protože ten strach není logický, a tak by každé z mých slov bylo prázdné. Nakonec udělám to jediné, co mě napadne a co umím. Vezmu knížku, nalistuju začátek a začnu nahlas číst.

Trpět pro umění, to umím pochopit – ale umřít pro něj? Tak to fakt není můj styl.

Jenomže to vypadalo, že smrt je opravdu na programu dne, jak jsem hádal podle sténání mostu pod mýma nohama. Volnou rukou jsem se chytil dřevěného zábradlí, kluzkého deštěm, a zadíval se dolů. Do nahnutých mostních pilířů bušila zpěněná hněď bahna, kamení a zlámaných větví. I já jsem zasténal. (Případ mrtvého redaktora, str. 7)

Eli se drží. Vždycky, když myslím, že už spí, znovu mi silně stiskne ruku, jako by se bál, že přestanu číst a odejdu. A tak čtu dál, i když už mám sucho v puse a pletou se mi slova, i když už nemůžu a pálení v krku je pomalu k nevydržení. Čtu Elimu tak dlouho, dokud nejsme na stránce padesát osm, kde končí pátá kapitola. Tam se na chvíli odmlčím a čekám, ale Eli už nevnímá. Spí dokonce tak tvrdě, že když mu dám pusu na čelo, ani nezamručí. A to on mručí vždycky, protože má hodně slabý spánek.

Ještě chvíli na něj koukám. Počítám řasy a sleduju konturu rtů. Hladím ho a pusinkuju kousek od bolavého místa. Velmi potichu, téměř neslyšně, zašeptám, že i když má tvrdou palici, je to ta nejhezčí palice na světě.

Teprve potom vstanu a jdu ke stolu, kde mám nachystané učení. Sednu si tak, abych na Eliho viděl, a otevřu sešit. Dřív jsem myslel, že mě zabije fet, teď si říkám, že to spíš bude matika.

***

Na chvíli taky usnu, ale probudím se ani ne za dvacet minut a na čele mám přilepený papírek se vzorečky. Na zemi leží tři roztrhané papíry, které jsem ve vzteku vytrhl ze sešitu a zahodil, protože jsem nebyl schopný vypočítat ani jeden příklad. Nakonec jsem si položil čelo na učebnici, že zkusím nasát vědomosti aspoň takhle, a o dvacet minut později…

Eli pořád spí, prášky a únava ho úplně odrovnaly, takže pochybuju, že se během dneška ještě probere. Díkybohu spí úplně klidně a tvrdě. Dokonce ho neprobere ani to, když do sklepa vejde táta. Nese tašku přes rameno a talíř se dvěma falafelovými wrapy. Ty položí přede mě. „Takže si ty prášky nakonec vzal?“ podiví se a dojde ke gauči, aby Eliho zkontroloval.

Sleduju, jak mu pokládá ruku na čelo a jak ho následně pohladí.

Nevím, co cítím.

„Jak to víš?“

Táta dojde zpátky ke stolu a sedne si. „Neprobudil se,“ vysvětlí, jako kdyby to bylo naprosto jasné. A vlastně je, někdy Elimu stačí sebemenší zvuk, aby okamžitě otevřel oči.

Kývnu na tašku, kterou má přes rameno, a uchechtnu se. „Už se stěhuješ? Zjistil jsi, že je to s námi k nevydržení?“

Je to blbý vtip, ani ne moc povedený vzhledem k minulosti, ale táta se i tak usměje. „No jako docela mi oba dáváte zabrat, ale ne. Něco pro tebe mám.“ Rozepne tašku a chvíli mě napíná, což moc neocením. Nakonec vytáhne stříbrný notebook, podobný jako má Eli.

„Pro mě?“ zeptám se naprosto hloupě. Řekl, že pro mě něco má, a hned nato mi ho podal, takže samozřejmě, že je pro mě. Jenže… Zasloužím si ho? Zasloužím si mít drahou věc, která se dá celkem lehce střelit a…? Vím, že mi táta věří, to prokázal už mnohokrát, i když pořád dodržujeme spoustu pravidel – jako třeba žádné prášky v domě, žádný alkohol, žádné peníze, neustále hlášení, kde jsem, a tak dál.

Věřím však já sám sobě?

Táta neodpoví. Jen sleduje, jak si beru notebook a téměř nábožně ho otvírám.

„Děkuju,“ vydechnu a přejedu dlaní po klávesnici. Je krásný, je můj a je to mnohem víc, než v co jsem kdy doufal. Jsem dojatý a myslím, že to táta vnímá, protože se ze mě nesnaží dostat víc. Upřímné děkuju mu stačí.

Radost, kterou cítím, velmi rychle zhořkne, když notebook odložím a všimnu si učebnic. Váhám, jestli něco říkat, jenže nejspíš ani nemusím, protože táta okamžitě zpozorní.

Plácnu dlaní do učebnice. „Nemám na to,“ řeknu. A stydím se. Už zase. „Dřív to bylo lehčí. Měl jsem celkem dobré známky, a tak jsem myslel, že to prostě nějak půjde. Dokonce jsem se viděl na vysoké. Bože, já jsem tak idiotsky naivní. Zkouším to, vážně, ale vůbec mi to neleze do hlavy.“

Mluvím s ním o tom hlavně proto, že s Elim nechci. Co když si uvědomí, jak jsem hloupý? Občas mi něco vysvětluje a já kývám, jakože chápu, ale ve skutečnosti kolikrát nerozumím vůbec ničemu. A není to jen matematika, není to jen chemie a fyzika, nejsou to jen technické předměty. Nedokážu do sebe dostat nic z historie a napsat esej o knížce je pro mě peklo.

„Moc na sebe tlačíš,“ řekne táta. „Ještě to nejsou ani tři měsíce, co jsi úplně čistý. Musíš tomu dát aspoň půl roku, přinejmenším, než budeš zase úplně v pořádku. A možná ani potom to nebude tak snadné jako předtím, ale hlavní je, že to zkoušíš. Když to nepůjde letos, půjde to další rok. A když to nepůjde ani pak… Věř mi, že plnohodnotný život se dá žít i bez vysoké.“

Přikývnu. Moc nechci propadat naději, že budoucnost všechno vyřeší, ale na druhou stranu v něco věřit potřebuju, jinak zešílím. Takže pro teď mi ta slova musejí stačit.

Táta klepne do stolu. Viděl jsem ho dělat to už mnohokrát. Vím přesně, co to znamená. Chce se na něco zeptat, jen přemýšlí, jestli může a jak. A tak nakloním hlavu na stranu a povytáhnu obočí.

„Jak to bylo dneska ráno?“ chce vědět. Mohl jsem čekat, že tohle přijde. Jde o Eliho. Taky bych se zajímal, kdybych ho našel mokrého s rozraženou hlavou. Ptal bych se a nejspíš i zuřil. Což táta zatím nedělá, ale třeba bude.

Kdysi dávno mi v mém pokoji řekl, že se musím oprostit od toho, že by mu dával přednost přede mnou. A někdy tomu dokážu věřit, jenže teď je ta chvíle, kdy musel Eli do nemocnice a já neumím myslet jasně. Mám strach a táta ho přece musel mít taky, ne?

„Nijak. Prostě… Nám to uklouzlo,“ zamručím a nezním zrovna mile. Strach se ve mně překlopí na tu špatnou stranu a já netuším, jak si s ním poradit. „Neříkej mi, že spolu nemůžeme být. Neříkej, že mu ubližuju. Není to pravda.“

Není to pravda. Není. To. Pravda.

Milovat někoho tak, jako já miluju Eliho, přece nemůže být špatné. Kdyby bylo, byl by svět fakt na hovno místo.

„Nate.“ Táta zavrtí hlavou a chytí mě za ruku. „Tak jsem to nemyslel. Já přece už docela dlouho vím, že se vy dva máte rádi. A je to v pořádku. Teda… Nebudu lhát, měl jsem a pořád mám pochybnosti, což je tím, že jste si oba prošli mnoha věcmi a já nechci, aby vás ještě někdy potkalo cokoli špatného. Ale to neznamená, že bych vám váš vztah chtěl zakazovat nebo vás od sebe držet dál. Já přece vidím, že na sebe máte dobrý vliv. Akorát líbat se v ponožkách ve sprše je fakt hloupost. To už nedělejte.“

Uchechtnu se a jedno z mnoha napětí, které v sobě mám, povolí. Další nádech je o maličko jednodušší.

„Takže?“ Táta mi znovu stiskne ruku.

Nechápavě pokrčím rameny. „Takže co?“

„Co se stalo ráno? Potřebovals do sprchy. Měl jsi noční můry?“

„Aha,“ hlesnu. „Jo, ale nechtěl jsem utéct nebo tak něco. Jsem v pohodě. Navíc Eli se o mě postaral.“ Mávnu nad tím rukou, protože teď mi ranní hysterie přijde vzdálená a nedůležitá. Od té chvíle se stala taková spousta věcí.

Táta nahodí zvláštní výraz, kterému nejdřív nerozumím. „To se vsadím,“ ušklíbne se.

Zčervenám jak malé rajčátko. „Sklapni,“ zamručím, ale akorát tím tátu ještě víc pobavím.

Drcne do mě a smířlivě pronese: „Ale no tak, já to přece chápu. Taky mi bylo sedmnáct.“ Následně ale velmi rychle zvážní a vrásky kolem očí mi najednou přijdou zřetelnější. „I když je pravda, že tě pořád vidím jako malého kluka. A tím, že jsem tě neviděl dospívat, je to ještě těžší. Nikdy mě nepřestane mrzet, kolik času jsem promeškal.“

„Taky na to někdy myslím. Jak mohlo být všechno jinak. Ale zároveň se v tom nechci zbytečně hrabat. Navíc…“ Usměju se. Je to zvláštní a matoucí, ovšem v tom dobrém smyslu. Tohohle tátu, který teď sedí naproti mně, toho, co se skoro nerozčiluje, je chápavý a podporující, toho, co si uvědomuje svoje chyby a cítí lítost, toho, co za mnou přijel na motel a strávil se mnou v pokoji dlouhé a nekonečné týdny, tak… tohohle tátu mám doopravdy hodně rád. „Teď jsem tady, ne?“

I táta se usměje, takže jsme jak dva vytlemení panáci. Myslím, že i to by mohla být definice štěstí. Být vytlemenej panák, kterému je jedno, že je vytlemenej panák. Což je rozhodně velice hluboká myšlenka.

„To je fakt,“ souhlasí táta. „Co kdybychom spolu něco podnikli? Vím, žes říkal, že tě celkem bavil hokej. Sám jsem už dlouho nebyl, ani nevím, jestli se teď hraje. Nebo kino. Páni, v kině jsem nebyl věčnost. A taky… Nemysli si, že jsem zapomněl na ten anime festival. Ale ten je až za dlouho. Jen chci, abys věděl, že na to myslím. Vlastně, tohle bych ti asi neměl říkat, ale už jsme se Samanthou koupili lístky. Dostaneš je k narozeninám.“

Tohohle tátu mám doopravdy hodně, hodně, hodně rád.

„Hokej i kino zní fajn, akorát…“ zarazím se. Mám pocit, že se mnou starosti nikdy nekončí. Jen narůstají. Jedna starost za druhou se kupí na obrovskou hromadu.

Táta to nejspíš pochopí úplně špatně, protože vyhrkne: „Nemusíme, jestli nechceš. Vážně. Vím, že se musím ještě hodně snažit, abych si tě zasloužil.“

Abych si tě zasloužil… Chce se mi smát. Ještě nikdy si mě nikdo zasloužit nemusel. Nebyl jsem na to dost dobrej, takže slyšet ta slova mi přijde legrační stejně jako hezké. „Ne, tak to není. Jen… Ach jo, vidím špatně do dálky. Teda myslím, na žádném vyšetření jsem nikdy nebyl. Takže jít na hokej nebo do kina by bylo sice fajn, až na to, že bych celou dobu koukal na rozmazané šmouhy.“

Nejdřív je docela dlouho ticho. Pak se táta nakloní blíž a nahodí pohled, kterým jako by říkal, že si z něj střílím. „Cože?“ vypadne z něj. Následně se narovná a podle vykulených očí mám dojem, že jsem řekl něco mnohem horšího, než co jsem doopravdy řekl. Trochu mě tím upřímně znervózní.

Moc netuším, jak reagovat, proto ze mě vypadne: „Omlouvám se.“

„Panebože, Nate,“ vydechne táta. „Ty nevidíš?“

„No… jako vidím, jen ne moc dobře.“

„Proč jsi mi nic neřekl? Měls pocit, že nemůžeš? Tohle je přece velká věc. Muselo tě to… Nate, chceš řídit auto! Dostaneš ho na Vánoce a ty zapomeneš zmínit, že nevidíš?“ Tátův výraz je natolik nevěřícný, že si říkám, jestli jsem mu to neměl říct už na úplném začátku. V den, kdy jsme se potkali na benzínce.

„Omlouvám se,“ zopakuju. „Jen jsem ti nechtěl přidělávat další starosti. Už toho se mnou bylo tolik. A teď ještě tohle. Vsadím se, že za chvíli se zase něco objeví. Prostě… se mnou to bude furt něco.“

Tímhle tátu nejspíš obměkčím, protože mě smířlivě pohladí po vlasech. „Asi tě to překvapí, ale všechny děti na světě musí chodit k doktorům. To není nic, v čem bys byl výjimečný. Hned zítra tě objednám. A taky k zubaři.“

Jsou to hlouposti, a zároveň jsou to pro mě obrovské věci.

„Díky, tati,“ řeknu.

Je to poprvé, co jsem ho neoslovil jménem, což mu okamžitě dojde.

Začínám chápat, po kom z rodiny jsem plačka. Po mámě evidentně ne.

„Ježiši, přestaň brečet, nebo se taky rozbrečím,“ zamručím.

„O čem to mluvíš? Já nebrečím. Jen je tu hrozně moc prachu,“ odsekne a popotáhne. Zhluboka se nadechne a nakonec se mu podaří uklidnit, přestože mu zůstanou skelné oči. Tohle se mi občas taky stává.

Abych tu situaci nějak odlehčil, protože brečet opravdu nechci, ušklíbnu se. „Takže lístky na anime festival k narozeninám a k Vánocům auto? Vážně?“ Jsou to obrovské dárky, až mi hlava nebere, že nejde o legraci a vážně se to děje. Loňské Vánoce a narozeniny jsem řešil, jestli budu mít co jíst. Pochopím někdy, jak se život mohl tak nečekaně překlopit na tu lepší stranu?

„Hlavně neříkej Sam, že jsem se prokecl. Jsem v tomhle hroznej. Ale tím končím, nic dalšího ti neprozradím,“ oznámí, čímž nejspíš naznačuje, že auto a lístky nejsou všechno.

Skvělý, odvedl jsem řeč, abych zabránil slzám téct, ale stejně… Zhluboka vydechnu, dokážu to zastavit, ale nejspíš mi taky zůstanou skelné oči. Jsem říkal, že jsme v tomhle s tátou stejní.

Naštěstí to vycítí a začne mluvit o plavání. Prý objednal ohřívač a ještě chce pořídit nějakou stříšku, abychom mohli plavat i v zimě. Nedá mi to a poprvé od chvíle, co bydlím tady, se zeptám, kde táta vlastně pracuje. Protože na tom finančně ani časově není vůbec špatně.

Chvíli na mě upřeně kouká. „Pořád jsem u hasičů. Akorát… Už nemám výjezdy. Teď jsem v kanceláři a je to fajn, občas trochu monotónní, ale klidné.“

Způsob, jakým to řekne, mě nutí položit další otázku: „Mrzí tě to?“

„Že nemám výjezdy?“ pochopí. „Dřív jsem myslel, že bych nemohl dělat nic jiného. Že pokud nebudu hasič, můj život nemá smysl. Jako bych tím měl Taylora znovu ztratit, nebo ho tím snad zklamat. Zároveň jsem ale věděl, že pokud se chci dát do pořádku, už to nemůžu dělat. Nakonec… Musím říct, že ten první krok byl nejtěžší. Chybí mi lidi z týmu, byli jsme si hodně blízcí, ale samotná práce mi nechybí. A naprosto upřímně, i když mě někdy to papírování ubíjí, jsem teď mnohem šťastnější.“

Nečekal jsem, že bude tak upřímný. Stejně jako jsem nečekal, že ho někdy budu chápat. „Jsem rád, že máš bezpečnou práci,“ přiznám.

Je v tom další strach, jsem plný strachů.

Prohlížím si tátu, koukám mu do očí, které jsem po něm zdědil, a vím, že pokud bych o něj přišel… Některé rány bych už nezvládl rozchodit.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥