Szabi

Když otevřu oči, vím, kde jsem. Vím, že je to nejbezpečnější místo na celém světě, a vím, že jen pár centimetrů ode mě je Eli. Slyším tlumené mačkání tlačítek, hučení PlayStationu a Eliho ostrý nádech, když se mu něco nepovede.

Dřív hraní moc neprožíval. Teď se občas naštve, což je legrační, protože konečně poznávám, že ne vždycky bývá tak ledově klidný. I přesto je to stále ten nejklidnější člověk, jakého znám.

Ještě nějakou dobu předstírám, že spím. Peřinu mám přitaženou až k bradě, ale levé chodidlo mi trčí ven. Zkouším se na něj soustředit.

Soustředím se na chlad na noze. Soustředím se na otlačenou ruku, na dech.

Do háje.

Nechci se posadit a zničit noc tím, že se opět lámu. Bože, copak tohle nikdy neskončí?

Vždycky myslím, že se lepším, že zapomínám, že dokážu jít dál.

Někdy, a těch chvil není mnoho, mě dokonce napadá, že si zasloužím odpuštění.

Čeho se vlastně bojím víc? Že mi neodpustí svět – táta, Samantha a hlavně Eli, nebo že si nedokážu odpustit sám? A proč mám pocit, že kdyby mi Eli dokázal odpustit, odpustil bych sám sobě, zapomněl na minulost a klidně předstíral, že nejsem odpad?

Neměl bych dovolit, abych se viděl líp jenom proto, že mě někdo jiný vzal na milost. A přesto bych to chtěl slyšet. Chtěl bych slyšet, jak mi někdo naprosto upřímně říká: Nathanieli, to, co jsi dělal, bylo zvrácené, ale odpouštím ti. Účel světí prostředky. Jen jsi chtěl zachránit mámu.

Všechno to stejně bylo na hovno.

Máma je mrtvá.

A já mám navždycky vryté do paměti, jak jsem se svlékal. Stačí, abych zavřel oči, abych na chvíli usnul, a vzpomínky jsou zpátky. Jako bych z ložnice na konci chodby nikdy neodešel.

Tohle bolí, ježišikriste, tohle tak zatraceně bolí!

Zaplaví mě přehršel emocí. Ani jedna z nich není dobrá a nadějeplná. Ani jedna z těch emocí se mi nesnaží pomoct, jen se v nich topím. A k tomu myšlenky, které střídavě šeptají a křičí, jak jsem k ničemu, že nikdy nebudu šťastný a abych se na to vysral.

Koukni na sebe, ty fetko. Jak by tě Eli mohl milovat?

Na to nemám odpověď.

Příšerně se mi rozbuší srdce, cítím tlukot až v krku, jako kdybych se snad snažil vlastní srdce vykrkat. To mě upřímně vyděsí. Sice jsem mladý, ale po tom, co mám za sebou, bych řekl, že můžu infarkt dostat kdykoli. Proto se posadím a položím ruku na hrudník.

Říkám srdci, aby se laskavě uklidnilo, ale místo toho se k němu přidá i mozek, začne mi v něm nepříjemně tepat.

„Ahoj,“ řekne Eli. Nejspíš pauznul hru, protože odloží ovladač na stolek. Chvíli čeká, ale když neodpovím, váhavě dodá: „Je všechno v pohodě? Špatné sny?“

Sny, noční můry… Kéž by. Tohle byly vzpomínky. Odporné, nechutné vzpomínky, které mám vepsané tak hluboko, že je nikdy nevypudím. Je jedno, jak moc chci. Kurva.

Co když… Co kdyby to Eli viděl? Co kdyby…

„Musím do sprchy,“ vyhrknu. Vstanu tak prudce, že se mi zatočí hlava a narazím do stolku. Pak narazím do futer. Taky málem zakopnu na schodech. Možná je to proto, že právě zažívám infarkt, ale spíš bych to viděl na panický záchvat. Hysterčím, protože mi můj vlastní mozek KURVA NECHCE DÁT POKOJ!

Co kdybych si ho vyškrábal? Když ho nemůžu umlčet fetem, třeba by zabralo něco jiného. Vystřelit si ho?

Sklapni, Nate! Co to meleš?

Vpadnu do koupelny a vrazím do sprchového koutu. Pustím vodu a je mi jedno, jestli teče studená, nebo horká. Vlastně ji na kůži ani necítím. Úplně stačí, že oblečení nasává vodu a těžkne. Kapky mi stékají po obličeji a mísí se se slzami, takže bych mohl lhát a tvrdit, že poprvé po dlouhé době zoufalstvím nebrečím.

Je to dobrý. Mokrej si pro perník nedojdu. Haha.

Kurva, co je tohle za logiku?

Teprve teď si všimnu, že Eli šel za mnou a stojí před sprchou. A ty jeho obrovské oči mě pozorují – trochu vyděšeně, trochu smutně.

Chci mu říct, aby se takhle do háje nedíval, protože mě tím ničí, ale sotva dokážu dýchat. Natož mluvit.

„Chceš si povídat? Nebo mám něco říkat já?“ pronese. Nezavřel jsem dveře od sprchy, tím pádem mu kapky dopadají na pyžamové kalhoty. Jedna za druhou a za chvíli bude nejspíš celý promáčený.

Takže ti taky nebude moct dojít pro jehlu, Nate.

Už sklapni!

„Nate!“ promluví rázněji.

Jenže co přesně mám asi tak říct? Hele, soráč, jen další noční můra, která se mnou mrdla o dno. To je dobrý, fakt. Sice bych teď udělal cokoli, aby to přešlo – jo, cokoli, klidně bych se ušňupal do bezvědomí – ale jinak je všechno cajk.

„Jsem v pohodě,“ rozesměju se. Ale je to takový ten smích na hraně, kdy ani já sám nevím, jestli se ještě směju, anebo už brečím.

Připadám si tak malý, jako by mě měl svět zašlápnout.

Eli udělá krok dopředu.

Zavrtím hlavou. „Budeš mokrej,“ zašeptám. Kdybych měl sílu, řekl bych mu, že už stačilo. Že se mnou byl tu noc, kdy jsem přišel sjetý, že se mnou strávil noc u záchodu, že mě držel v nemocnici za ruku a protrpěl hodiny v mém pokoji a hlídal mě. Ale že jednou to musí skončit. Nemůže tu pro mě být napořád.

Nezasloužím si ho.

Nesmím po něm chtít, aby mě neustále tahal ze sraček.

Jenže Eli neposlouchá a najednou je celý ve sprše a jeho chlupaté proužkované ponožky do sebe nasávají vodu. Fascinovaně na ně koukám, jsou vlastně to jediné, čemu teď chci věnovat pozornost. Toho ostatního kolem, především Eliho a jeho blízkosti, se děsím.

Ponožky jsou jistota.

Eli mi však ukazováčkem zvedne bradu a přinutí mě, abych se na něj podíval. Což udělám, i když se příšerně stydím. Sotva vzhlédnu, v jeho očích zahlédnu… Nedá mi ani vteřinu na rozmyšlenou, nakloní se a jeho rty se přitisknou na moje.

Všude kolem prší a já ještě před chvílí brečel a doufal, že chcípnu, a najednou nedokážu myslet na nic jiného než na Eliho jemné a hebké rty.

Jaké noční můry? Jaké vzpomínky?

Vydechnu, a to je přesně ten moment, kdy se pouhý dotek změní na líbání. Vjedu mu dlaněmi pod tričko a nehty zaryju do kůže. Ne moc, aby ho to bolelo, ale rozhodně chci, aby to cítil. Stejně jako já cítím jeho pevný stisk na boku.

Je to z ničeho všechno. Eli je všechno.

Dotýkáme se jazyky a taky rozkroky a oba máme erekci. Ta jeho mě tlačí do stehna, proto mě napadne nadzvednout nohu a zapřít se o stěnu. Tím Eliho nepatrně posunu a… jo, bože, otře se přímo tam, o moje péro.

Nahlas zasténám a Eli pohne boky, jako kdyby se snažil přirazit. Oba chceme víc. Takže se začneme třít, hlavně hned, teď, rychleji… A pak… Přesně nevím, co se stane, ale hádal bych, že Eliho nacucaná chlupatá ponožka zradí a podklouzne. Eli tím pádem ztratí rovnováhu a celou vahou na mě sletí, což by asi nevadilo, kdybych nestál na jedné noze.

Jenže já stojím. A ta noha se ani nesnaží nás zachránit, prostě povolí a já si na velmi krátký moment uvědomuju, že padám.

Padáme.

Tak nějak divně a pokrouceně dopadnu na zadek, loktem se praštím do poličky na šampóny a odřu si lýtko o okraj sprchy. Ale spíš než bolest cítím šok z toho, že… jsem právě spadl ve sprše? A pak že protiskluzové kachničky jsou na nic – ty jsem míval jako malý ve vaně a neustále jsem je odlepoval a zahazoval, protože jsem tvrdil, že jsem na něj už velký. Ha, tak evidentně nejsem.

Eli dopadne v ještě pokroucenější poloze. Nohy mu celé trčí ven ze sprchy a hlavu má vraženou mezi mnou a stěnou.

„Au. Kruci. Tak to jsem nečekal,“ uchechtnu se a pohnu rukou. Bolest mi z loktu vystřelí do ramene i do prstů, ale není to nic hrozného. Nejspíš budu mít jen modřinu nebo tak něco. A co je jedna modřina v porovnání s tím, že na rtech pořád cítím Eliho chuť?

Eli se mezitím začne škrábat do sedu, tak ho podepřu a pomůžu mu. A pak si všimnu, že se voda zvláštně barví dorůžova. Nejprve mi to připadá legrační, respektive legrační je to přesně do chvíle, než mi dojde, co to znamená. Vyvalím oči a kouknu na Eliho čelo, ze kterého teče krev.

„Ježišmarja, krvácíš!“ vyhrknu. Vypnu vodu a natáhnu se pro ručník, zatímco Eli trochu vyjeveně sedí na zemi. Přitiskne si ruku na ránu těsně pod vlasy, a když na prstech uvidí krev… vyprskne smíchy.

Jako kdyby nikdy neviděl nic srandovnějšího.

Což mě spíš vyděsí, než že by mě to uklidnilo.

„Nesměj se! Vždyť máš rozraženou hlavu.“ Opatrně mu přiložím ručník k čelu a utřu krev, která mu po čele stéká do oka. „Jak se cítíš?“

Navzdory situaci se Eli nepřestane smát. „Šťastně,“ odpoví. „Musel jsem se praštit fakt pořádně.“

Vzdychnu. Co nejjemněji odtáhnu ručník. Krev pořád teče, i když asi ne tolik. „Super, takže odteď budeš popálenej a praštěnej,“ zamumlám. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že mnou jeho štěstí neprostupuje. Protože prostupuje a rozechvívá mě. „Pojď, pomůžu ti vstát. Vezmu tě na gauč.“

Eli se nechá zvednout. Uklidní mě, že se nemotá, ale když stojí naproti mně, tak blízko, že bychom se zase mohli začít okamžitě líbat, řekne: „Seš krásnej.“ To mi na druhou stranu přijde trochu… praštěné.

„Nežvatlej,“ pousměju se.

Projdeme chodbou a necháme za sebou spoustu mokrých ťápot. Ale na to kašlu. Kašlu i na gauč, na který posadím promočeného Eliho, akorát trochu posunu polštáře, ale to jen proto, aby se Elimu líp sedělo. Vezmu mu ruku a přiložím ji na ručník, aby si ho sám držel u čela. „Hlavně se nehýbej. Hned budu zpátky,“ řeknu a počkám, dokud nepřikývne.

Mluvím s ním trochu jak s děckem, ale to kvůli tomu, že se směje. Eli se nikdy nesměje takhle uvolněně a bezstarostně, takže jasně, že mám o něj strach. Jestli náhodou nemá vnitřní krvácení. Jestli nemá otřes mozku. Jestli… já nevím, cokoli.

Přece by bylo naprosto absurdní, kdyby se mu něco stalo, protože jsme se líbali ve sprše!

Nechám ho samotného v obýváku, co nejrychleji vyběhnu schody a… narazím na tátu, jak právě vychází z ložnice. Uvědomím si, že už musí být ráno, což asi dává smysl, když je venku světlo.

Venku je světlo, to jsem až doteď taky nevnímal.

„Ahoj, ty už jsi vzhůru?“ podiví se táta. Nejspíš mu nedojde, že jsem od hlavy k patě mokrý, nebo mě viděl mokrého tolikrát, že mu hned nedocvakne, že tohle není můj normální stav.

„Eli spadl a krvácí!“ vyhrknu okamžitě a máchnu rukou směrem ke schodišti, abych mu naznačil, že musí jít za mnou. A on samozřejmě jde, protože tohle sdělení mu smaže klid z tváře.

Mám dojem, že nic jiného ani nedělám.

Mrzí mě to.

Samantha vyjde z ložnice. Pravděpodobně mě slyšela, protože okamžitě vypálí: „Kde je?“

„V obýváku.“

A pak se všichni společně jak velká voda vydáme za Elim, kterého najdeme úplně klidně sedět na gauči, s ručníkem pořád přitisknutým na čelo a klidným, řekl bych až pokojným výrazem. Kapky vody v jeho krátkých vlasech vypadají trochu jako třpytky.

„Jsi v pořádku?“ Samantha si sedne vedle něj a pohladí ho po rameni. Eli sice neuhne, ale je vidět, že mu to není zrovna příjemné. Jeho spokojený výraz zmizí, nebo spíš jakoby překlikne do o poznání chladnějšího.

„Připadám si jak vodník, ale ano. Jsem v pohodě,“ odpoví.

Táta si sedne na stolek naproti Elimu. „Ukaž, kouknu se na to.“

Já stojím u okna. Z krve se mi nedělá špatně, ale Eliho krev mi vadí. Nechci, aby Elimu něco bylo. Založím si ruce na hrudi a zhluboka dýchám. Jeden nádech a výdech za druhým. Je mi jasné, že tohle není smrtelné zranění, ale i tak. Nedokážu se zbavit svíravého strachu.

Táta si ránu prohlíží a má přesně takový ten soustředěný výraz, ze kterého nejde vůbec nic vyčíst. Všimnu si, že vůči němu je Eli vstřícnější, zatímco od Samanthy se nepatrně odtahuje.

„Bude v pořádku?“ vypálím.

„Mám dobrou a špatnou zprávu. Kterou první?“ pronese táta, který se narovná a zakrvácený ručník odloží na stůl.

„Špatnou,“ odpovím přesně v tu samou chvíli, kdy Eli řekne: „Dobrou.“

No jistě, neshodneme se. Eli je člověk, co klidně přepíše konce smutných příběhů, někdo, kdo věří na hrdiny, a hlavně někdo, kdo před problémy vědomě uteče. Stáhne se do ulity a celý svět mu může vlézt na záda. Takže samozřejmě, že vybere nejprve dobrou zprávu.

Kdyby nekrvácel a kdybych o něj neměl strach, hádal bych se s ním. Vysvětlil bych mu, že špatná zpráva tě sice rozhodí, ale ta dobrá tě pak možná trochu ukonejší. Obráceně je to samozřejmě na hovno. Nejdřív dostaneš naději, aby byla následně zašlapaná do země.

Jak to, že tohle nechápe?

Jenže je zraněný. Má právo nejdřív cítit naději. „Tak teda dobrou,“ vzdychnu a záměrně ignoruju tátův pobavený úsměv, který má vždycky, když se s Elim nedokážeme shodnout na naprosto banálních a obyčejných věcech.

„Budeš v pořádku,“ pronese táta směrem k Elimu. A já ucítím nebývalý příval úlevy. „A ta špatná – vypadá to, že budeš potřebovat jeden, možná dva stehy. Kdybych tu na to měl věci, zašiju ti to sám, ale bohužel nemám, takže tě čeká cesta na pohotovost.“ Podle lítostivého úsměvu, který táta nahodí, mi je jasné, že tohle bude Eliho štvát.

Což celkem evidentně štve. Eliho výraz mluví za vše.

Netuším, jak to má s nemocnicemi. Sice tam se mnou byl, ale to jsem nepřekvapivě příliš nevnímal. A nikdy předtím ani potom jsem se ho nezeptal, protože jakékoliv téma týkající se jizev je zapovězené. Ovšem vzhledem k minulosti předpokládám, že bílé chodby a smrad dezinfekce v něm nevzbudí ty nejlepší vzpomínky.

Táta odevzdaně vzdychne. „Řekne mi některý z vás, co přesně se stalo?“

Eli jen mávne rukou, jakože o nic nejde. „Líbali jsme se a já uklouznul.“

Ještě nikdy jsem neslyšel takové ticho. Je to takové to ticho, které samo vydává zvuk, nepříjemné hučení v uších, u kterého si člověk přeje, aby ho cokoli narušilo. Ale možná přeháním. Možná ve skutečnosti to ticho slyším jen já, protože Eli ani na vteřinu nevypadá, že by se něco dělo.

Ale upřímně… Eli je praštěnej.

Zato táta by se mnou určitě souhlasil. Nejdřív mu obočí vyletí nahoru, až někam k vlasům – kdyby to šlo, nejspíš by mu samotným překvapením zmizelo až ve vlasech – a on pak pohlédne na Samanthu, která pevně svírá rty, až si říkám, jestli nezačnou modrat.

Jde o to, že oba samozřejmě vědí, že vztah mezi Elim a mnou není jen kamarádský. O mojí lásce by se mohly psát básně, navíc nás už mockrát viděli, jak se objímáme, jak se dotýkáme, jak se na sebe usmíváme. Jednou vešla Samantha do kuchyně ve chvíli, kdy mě Eli zezadu objímal a bradu měl opřenou o moje rameno. A přitom se chechtal, protože jsme se zrovna dohadovali, které rostlinné mléko je nejlepší.

On hloupě tvrdil, že mandlové.

Já měl pravdu, když jsem říkal, že obyčejné sójové. Možná sójové s vanilkou.

A když Samantha vešla, sice se odtáhl, ale působil spíš líně, otrávený z vyrušení, než že by se styděl.

Tím vším chci říct, že nejspíš museli vědět, že mezi námi něco je, ale stejně jako jsem to neuměl pojmenovat já, ani oni netušili, co si o tom myslet. A z nějakého důvodu se o tom ani moc nemluvilo, protože o takových věcech – jakože je někdo do někoho zamilovaný a neví se, co cítí ten druhý – se tak nějak obecně nemluví.

A najednou Eli řekne líbali jsme se, jako kdyby vůbec o nic nešlo.

Trochu nejistě pohlédnu na tátu, který to nejspíš vycítí a pohled mi opětuje. Co když je tohle ten okamžik, kdy mu dojde, že vztah mezi námi začíná překračovat… něco (co přesně, na to by se musel asi zeptat Eliho, já sám jsem zmatený), a nebude chtít, abychom byli spolu (což asi ani nejsme)?

Řekne, že se k sobě nehodíme. Řekne, že…

Řekne: „Byli jste ve sprše oblečení? Je ti špatně?“

Vzpomenu si na sen, ale ten je teď hodně daleko. Zmizel v odtokovém kanálku hned poté, co mě Eli líbal. „Už je to dobrý. Eli…“ zarazím se. Asi bych neměl říkat, že mi Eli pomohl. „Eli potřebuje do nemocnice,“ vypálím, aby bylo jasno, že tohle je teď nejdůležitější.

A táta to nejspíš pochopí, protože přikývne. „Půjdu se převléct a zajedu tam s ním. Zavolám do práce, že se opozdím. Ty jeď klidně na školy,“ řekne směrem k Samanthě. Společně vstanou a odejdou do patra. Samantha ještě předtím slíbí, že nám přinese suché oblečení.

Nejraději bych ji objal. Že chápe, že teď bez sebe nemůžeme ani na chvíli být.

Unaveně dosednu vedle Eliho.

„Pojedeš taky, nebo si půjdeš ještě lehnout?“ zeptá se. Už není rozverný, uvolněný a vysmátý, ale sotva jsme sami, něco v něm opět povolí. Cítím tu změnu. To, jak se nepatrně otvírá.

Šťouchnu do něj. „To je následek toho praštění, že máš tak debilní otázky?“ Zavrtím nechápavě hlavou a chytím ho za ruku. Aby bylo jasno, nepustím ho, dokud nebude v pořádku.

„Dobře, vyspíme se potom,“ usměje se Eli. A jeho úsměv je… Je! Dlouhé měsíce jsem myslel, že neexistuje, a i když ho poslední dobou vídávám relativně často, pořád mám dojem, že jde o malý zázrak. A nemůžu se ho nabažit.

Pevně Eliho obejmu a konečně se trochu uklidním.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥