Szabi

Zvládnu noc, zvládnu ráno, zvládnu dopoledne a nakonec i celé odpoledne, přestože jsem ze svých myšlenek unavený. A dveře od Eliho pokoje jsou stále zavřené. I když několikrát zaklepu, neslyším z druhé strany jediný zvuk.

Nepřijde ani na večeři a já celou dobu napjatě čekám, dokud mi Samantha neřekne, že Elimu není dobře. Pak jen rýpu do zeleninového koláče s hráškem, uždibuju malé kousky a pomalu je vkládám do pusy. Přestože mi koláč doopravdy chutná.

Samantha i táta poznají, že se něco muselo stát, ale ani jeden se neptá. Což ovšem neznamená, že bych si nevšímal pohledů, které po sobě házejí. Po patnácti minutách se vymluvím na rozečtenou knížku a odejdu do pokoje.

Doopravdy mám rozečtenou knihu, akorát na ni vůbec nemám náladu. Nemám náladu na nic, takže jen sedím na parapetu, koukám do zahrady a čekám, až… se něco stane. Třeba až z nebe začnou pršet meteority, až mi do pokoje vlétne hejno kobylek, až pode mnou parapet rupne a já dopadnu zadkem na posezení v zahradě, až se ochladí, až v hlavě dojdu ke smíření, až za mnou Eli přijde.

To poslední se samozřejmě nestane.

Ale ty ostatní věci by klidně mohly.

Někdy kolem desáté večer zkusím Elimu opět zaklepat na dveře, a když neotevře, zkontroluju, jestli není náhodou ve sklepě.

Není.

A tak jdu spát. S myšlenkou, že si Eli může třeba nasrat!

***

Nespím ani hodinu, když mi mobil na nočním stolku začne zvonit. Nejdřív mě to vyděsí. První myšlenka je, že volají z nemocnice, aby mi řekli, že se něco děje s mámou. Pak mi podvědomí dost ostře oznámí, že máma je dávno mrtvá, pitomče, a prvotní šok vystřídá otrávení.

Nechápu, kdo a proč mi volá po jedenácté hodině v noci.

Všichni lidé, co mají moje číslo, jsou v domě a nemají důvod volat.

Nemají… Nemají?

Vystřelím do sedu a popadnu telefon. Vůbec se mi neuleví, že na displeji bliká Eliho jméno. „Stalo se něco? Kde jsi?“ vyhrknu okamžitě a odkopu peřinu.

„Přijdeš za mnou?“ zašeptá hlas na druhé straně. Nezní vyděšeně, ale rozhodně je v tom něco divného a neznámého. „Můžeš vůbec? Ch-chci, abys přišel.“

Nakloním hlavu na stranu a přemýšlím. „Eli, ty jsi… opilej?“ zkusím nejistě. Opilý Eli je zvláštní představa, už jen proto, že v domě kvůli tátovi (a mně, samo sebou) žádný alkohol není, takže by Eli musel být někde jinde, a to je přece nesmysl, ne?

„Jsem na pláži,“ oznámí hrdě, jako kdyby slyšel, na co právě myslím. „Přijdeš?“

Měl jsem pravdu. Už podle toho, jak protahuje slova, je dost jasně poznat, jak se mu motá jazyk. Ježiši. A je na pláži? Kdy tam jako odešel? „Dobře, ano, tak jo, budu tam co nejdřív. Hlavně nikam nechoď. Už jsem prakticky na cestě.“ Vyskočím z postele a s telefonem u ucha se začnu oblékat.

„Jááá tady na tebe čekáááám, Nate,“ odpoví Eli.

Chci mu říct, aby nezavěšoval a byl se mnou celou dobu na telefonu. Musím vědět, že je v pořádku a nenapadla ho nějaká šílenost, třeba vlézt do vody, ale než stihnu zareagovat, na druhé straně se rozhostí ticho. A když odtáhnu mobil od ucha, poznám, že hovor skončil.

Kurva. Ježiši.

Takže Eli odešel z domu, ožral se a teď je na pláži.

Vyjdu potichu na chodbu a… Zastavím se hned u schodů. Kdyby šlo jen o mě, asi bych prostě odešel. V mnoha ohledech umím zklamávat lidi, kterým na mně záleží, jenže teď jde především o Eliho a jeho zklamat nesmím. Už jen proto, že se potřebuju dostat na pláž, co nejdřív to jde. A tak vejdu do ložnice rodičů, k tátově posteli, a jemně s ním zatřesu.

Trhne sebou, otevře oči a… Najednou je plně vzhůru. Je vidět, že je zvyklý probudit se z vteřiny na vteřinu. Pohlédne na Samanthu a pak vstane a odejde se mnou na chodbu. „Co se stalo?“ vyhrkne okamžitě, protože určitě čeká to nejhorší. „Proč jsi oblečený?“

„Eli mi před chvíli volal. Je na pláži. Opilej.“

Táta překvapeně zamrká. Kdybych mu řekl, že mi volala Samantha, že je na pláži a opilá, tak přesto, že ji právě viděl v posteli, pravděpodobně by tomu věřil spíš. Představa, že Eli jen tak odešel z domu, je šílená.

Pro mě samotného taky. Jak v hajzlu musel Eli být, když byl ochotný zajít takhle daleko?

„Cože? Elkan? Je v pořádku?“ vychrlí táta, a přestože jsem tvrdil, že se umí až zázračně rychle probudit, nejspíš teď téhle svojí schopnosti moc nevěří. Vsadím se, že ho určitě napadne, jestli ještě nespí.

„Zněl celkem v pohodě. Trochu žvatlal, ale byl spíš rozjařený, než…“ Raději se kousnu do spodního rtu. Nechci ukazovat, jakým směrem mé myšlenky směřují. Znal jsem kluka, který chtěl skákat z mostu vždycky, když se napil.

Pro lidi, jako jsme my – já, Eli a vlastně i táta – není alkohol legrace, není něco, co nás má uvolnit, není dobrá cesta. Nemám nejmenší tušení, jestli Eli vůbec věděl, jak mu bude, a jestli to v něm neotevře něco děsivého a bolestného.

„Dobře, jo, tak jedeme,“ přikývne táta a jen v pyžamu vyrazí.

Zatímco já jdu rovnou ven, on ještě skočí pro klíče od auta. Taky přinese dvě lahve, a když nasedneme do auta, obě mi podá. „Voda je pro Eliho. Cola pro tebe,“ řekne a nastartuje.

Překvapeně zamrkám „Tys mi přinesl třešňovou colu?“

„Je to špatně? Jako malej jsi ji zbožňoval,“ zaváhá táta.

„Miluju třešňovou colu. Dík.“ Okamžitě ji rozdělám a napiju se. Vím, proč ji táta přinesl. Protože tohle je dost nestandardní situace a on mě pro jistotu chce uchlácholit cukrem. Což občas doopravdy funguje.

Teď však uchlácholit nepotřebuju. Nemám chutě, nemyslím na sebe.

„Takže… Co teda přesně Elkan říkal? Co se stalo?“

Pokrčím rameny. „Vlastně toho moc neříkal. Jen že je na pláži a že mám přijet. Pak zavěsil a já tě šel vzbudit.“

Táta hlasitě vzdychne. Je nervózní a jede dost rychle. Naštěstí není moc velký provoz, a tak prostě jen šlápne na plyn a nemusí předjíždět. „Na pláži, super. A neříkal, kde přesně? Pláže mají desítky kilometrů. Může být kdekoli.“

Může. Ale nebude. Místo, kde Eli čeká, je určitě to samé, kde jsem stál po kolena ve vodě a docházel k zásadnímu rozhodnutí. Kde se mě poprvé zeptal, jestli bych ho líbal. „Jednou jsme se s Elim v noci vytratili z domu a šli na pláž. Promiň, že jsem ti to neřekl, ale bylo to ještě před… vším. Navedu tě.“

„Vytratili…“ zopakuje táta nevěřícně, možná trochu naštvaně, moc nevím, která emoce u něj právě převažuje, ale nakonec se rozhodne nechat to být. „Půjč mi mobil. Zkusím mu zavolat.“

Poslechnu a podám mu ho. Raději vyhlédnu z okna, než abych sledoval tátův výraz. Město je i v noci dost osvětlené, ale jak se postupně dostáváme dál k moři, světel je míň a rovná cesta se začíná stáčet kolem útesů. Vím, že tam budeme za chvíli, přesto mám dojem, že jedeme věčnost. A že Eli je tam celou dobu sám.

Co když ho napadne něco fakt děsně stupidního?

Co když potká partu ožralých a agresivních chlapů?

Co když potká jednoho ožralého a nadrženého chlapa?

Svět je odporné místo, když je člověk v noci sám a zlomený. Tohle by přece měl vědět! Copak jsem pro něj nebyl dostatečně odstrašující příklad?

„Elkane, to jsem já. Jsi v pořádku?“ vypálí táta, takže předpokládám, že je Eli stále při životě a nejspíš i relativně příčetný, když dokázal přijmout hovor. Já byl jednou tak ožralý, že jsem došel do bytu bez bot a nepamatoval si, co se s nimi stalo. „Jo, vzbudil mě a udělal dobře. Budeme u tebe za pár minut, hlavně nedělej hlouposti.“

Nevím, co Eli odpoví, ale asi nic hezkého, protože tátův výraz rozhodně nepůsobí nadšeně. Pevně semkne čelist a sevře volant. Tohoto otce si pamatuju z dětství, z tohoto chlapa jsem měl dlouhé roky strach. Zapadnu do sedačky a zkusím být nenápadný.

Co když zjistí, že Eli utekl, protože jsem mu zkoušel vykouřit? Dvakrát…

„Já ti rozumím, Elkane, ale…“ pokračuje táta a pak opět zmlkne. Můžu jen hádat, co Eli říká, a tak pořád čekám, kdy se do mě tátův pohled naštvaně zabodne, až padne moje jméno. „Dobře, fajn. Slibuju,“ zamručí nakonec a hovor ukončí.

V autě je ticho, nepříjemné, tíživé ticho.

„Takže?“ zašeptám, když už tu atmosféru nemůžu vydržet.

„Zněl celkem v pohodě. Trochu mimo, ale rozhodně ne… Bože, nechápu, co ho to napadlo. Takhle se obvykle nechová.“ Táta zavrtí hlavou a zároveň trochu zpomalí, jako kdyby si uvědomil, že nás nemusí rozsekat v zatáčkách. Jeho pohled se stočí ke mně.

Je to tady.

„Nestalo se mezi vámi něco?“

Nejistě poposednu. „Jak to myslíš?“

„No, jestli jste se nepohádali, nebo tak.“

Ve stresu neumím jednat s lidmi, to už nějakou dobu vím, takže mě nepřekvapí, když naštvaně vyjedu: „Takže je to moje vina?! Automaticky myslíš, že jsem něco provedl a přiměl ho, aby…“ Udělá se mi zle. Ježiši, je to moje vina. Je to moje vina!

„Nate, klid, nemyslím, že je to tvoje vina. Jen se ptám, jestli se něco nestalo. Elkan byl dlouhé roky na lécích, které ho před určitými pocity chránily. Teď je bez nich a já potřebuju vědět, jestli se nehorší bez zjevného důvodu. Chápeš? Je mu osmnáct. V tomhle věku je vlastně celkem normální se kvůli něčemu opít. Já jen potřebuju vědět, jestli ho něco vykolejilo a on to potřeboval vstřebat, nebo je to dlouhodobější pocit, o kterém nemluví a který se teď takhle projevil.“

Zavřu oči, ale není mi ani trochu líp, proto je znovu otevřu. „Něco ho vykolejilo,“ zamumlám.

„Něco?“ řekne táta a povytáhne obočí. Je vidět, že tuhle variantu považuje za lepší.

„Já!“ zavrčím. „Já jsem ho vykolejil! Posral jsem to. Prostě jsme se…“

… líbali.

Táta odbočí na dlouhou silnici vedoucí podél pláže a nějakou dobu mlčí. Možná sám neví, co říct, když netuší, o co jde. Nakonec velmi klidně pronese: „Lidi se občas hádají.“

Jistě, ano, to je pravda. Lidé se občas hádají, až na to, že my dva se hádáme pořád. Až na to, že tentokrát o hádku nešlo. Šlo o to, že jsem chtěl víc, že jsem sjel na kolena, že jsem ho vzal do pusy a že jsem ho nechal vyvrcholit.

Nic z toho však nevyslovím nahlas. Jsem srab a navíc nemyslím, že by o tom chtěl Eli někomu říkat. „Tady zastav,“ ukážu kousek od autobusové zastávky, kde jsme s Elim tenkrát vystupovali.

Je tu mnohem víc lidí než posledně, což asi dává smysl, když je léto a prázdniny. Na jednu stranu mě to uklidňuje, protože si říkám, že by se přece mohl najít někdo, kdo by opilému Elimu zabránil jít si zaplavat. Na druhou stranu se snáz může najít někdo, kdo by mu chtěl ublížit.

Sotva táta zastaví, vyskočím z auta a chci se rozběhnout k vodě, když mi dojde, že ani nevytáhnul klíčky ze zapalování. Takže se váhavě vrátím. „Jdeš?“

Vidím, jak táta přeskakuje pohledem mezi mnou a pláží a nakonec zavrtí hlavou. „Ne. Chce tam jen tebe.“

Tím mě totálně šokuje. Mám spoustu argumentů, ale zrovna teď je nějak nedokážu poskládat do slov, zasekávají se mi v krku a nejdou ani vyslovit, ani polknout. Jít sám. Na pláž, kde je spousta bavících se lidí.

Ví vůbec, jak snadno bych tam mohl něco sehnat?

Ví vůbec, že Eli rozhodně potřebuje lepší záchranu, než jsem já?

Jak to, že mu tohle nedochází?

„Ale já…“ začnu, jenže fakt nevím, co říct.

Táta se povzbudivě usměje. „Nate, klid. Vedeš si skvěle. Věřím ti.“

„Věříš mi?“ zopakuju překvapeně.

„Samozřejmě. Napiš mi, až Elkana najdeš, abych věděl, že jste v pořádku. Tady nemůžu parkovat dlouho. Kdyby něco, budu támhle na parkovišti. Dobře?“

Přikývnu a nechám ho odjet. Nebo takhle… Auto prostě odjede a já jsem příliš v šoku, než abych stihl zareagovat. Naštěstí mi mozek rázně oznámí, že mám myslet na Eliho. Jen a pouze na Eliho, což udělám. Rozběhnu se na pláž a písek mi podkluzuje pod botami. Mořský vzduch a sůl mi okamžitě vletí do nosu. Je teplá a vlahá noc.

Je to přesně ta noc, kdy se může stát spousta věcí.

Nedojdu nijak daleko, maximálně pár metrů, protože velmi rychle narazím na lidskou hvězdici vyvalenou v písku, jak pozoruje nebe. Nejdřív napíšu tátovi esemesku, že jsem ožralu našel, a teprve potom přijdu blíž. Zastavím přímo nad ním a zatarasím mu výhled.

„Jsi tady,“ uchechtne se Eli. Oči má lesklé a září víc než obvykle. Což může být dobře, jakože je rozjetý a všechno mu připadá úžasné. Nebo špatně, jakože se mu chce brečet a každou chvíli přijde zlom, kdy už slzy nezadrží.

Svalím se vedle něj a pomůžu mu do sedu. Jestli o něčem hodně vím, tak vsedě se mnohem líp zvrací. „Ty ses fakt ožral,“ poznamenám nevěřícně. Podám mu láhev s vodou a přinutím ho víc než polovinu vypít. Jsem rád, že se nevzpouzí. „Promiň, netušil jsem, že tě to, co se mezi námi stalo, tak vezme.“

Netušil, ale měl jsem.

Eli dlouho kouká na moře. Každou chvíli na břeh narazí vlna a šumění vody je něco, co bych dokázal poslouchat nekonečně dlouho. „Máš chuť sjet se, když jsi venku?“ pronese. Tentokrát žádné slovo neprotáhne, vlastně ani nepůsobí vyloženě opile. Asi toho zase tolik nevypil a začíná pomalu střízlivět.

Střízlivění bývá vždycky největší legrace. Už jen proto jsem rád, že na to není sám.

„Ani ne. Mám strach o tebe,“ přiznám a začnu do písku kreslit neurčité obrazce. Abych se zabavil a abych se nemusel dívat do smutných očí. Střízlivění bývá nanic třeba i proto, že si člověk uvědomuje, co všechno provedl. A teď sice nestřízlivím já, ale i tak si uvědomuju spoustu věcí. Například to, jak moc je Eli křehký a jak jsem si to předtím, když jsem mu znovu sedl na klín, nechtěl připustit.

„Postříkal jsem ti obličej,“ vydechne Eli a zakryje si tvář dlaněmi.

Ta chvíle ve sklepě… Ta měla být krásná, měla být začátkem něčeho hezkého, jenže místo toho nás dostala sem. „To se někdy stává,“ řeknu klidně a vstanu. Sedět vedle něj a dotýkat se ho ramenem není nejlepší nápad.

„Byla to naše první pusa a já tě postříkal!“ zopakuje Eli a plácne dlaní do písku.

Kolikrát to ještě vytáhne? Kolikrát ještě budu muset zopakovat, že o nic nešlo? Jenže možná na to celou dobu koukám úplně špatně. Možná o něco šlo a to je ten problém, který Eliho drtí. Který ho přinutil utéct ze sklepa, opít se, jít na pláž… „O čem to celé je, Eli?“ vyštěknu naštvaně. „O tom, že ses udělal, což je vlastně úplně normální, nebo o tom, žes to nechtěl se mnou?“

Eli taky vstane, a přestože v jednu chvíli vypadá, že přepadne dopředu, nakonec zůstane odhodlaně stát. „Nemělo to být s tebou. Měl jsem se držet dál. Ty seš… Nechápeš to,“ zavrtí hlavou. Působí vyčerpaně, skoro jako kdyby mi to poslední hodinu zkoušel několikrát vysvětlit, ale já byl extrémní dement, co si nedokáže dát jedna a jedna dohromady.

Přitom tomu rozumím.

Nemělo to být s tebou… Tím přece říká všechno. Zasloužil si první pusu od někoho mnohem lepšího.

„Jsem odpornej, klidně to řekni,“ doplním jeho větu.

„Cože?“ rozhodí Eli rukama.

„No tak klidně řekni, že jsem odpornej a žes to se mnou nechtěl!“ vykřiknu a naštvaně kopnu do písku, až se rozletí kolem a vletí mi do očí. Taková instantní karma. „Já to přece chápu,“ dodám o poznání klidněji, zatímco si mnu oko.

„Ne, nechápeš,“ stojí si Eli tvrdohlavě za svým, ale jinak mlčí. Že by mi hodlal něco vysvětlit… Ne, to bych vzhledem k situaci asi chtěl moc. Vlastně jsem celkem překvapený, že se nerozběhne na druhou stranu pláže a nenechá mě tady s hromadou otázek. To by k němu totiž celkem sedělo.

„Co nechápu?!“ zařvu z plných plic, takže se na nás pár lidí stojících nejblíž otočí. No a co. Klidně je všechny pošlu do prdele. Stejně jako Eliho. Za to, že… že… jsem o něj měl příšerný strach. „Co na tom kurva nechápu?!“

Eli mi odpoví s úplně stejnou nespoutanou energií. „Miluješ mě!“

Tohle řekne. Nebo spíš vykřikne. A moji energii tím vezme, smačká do kuličky a zahodí do vln. Úplně ztuhnu, vlastně ani nevím proč. Nikdy jsem svou lásku netajil a nikdy jsem nemyslel, že by to nevěděl. Jen…

Jsem naivní. Snil jsem o tom, jak mu vyznávám lásku v krásné a klidné chvíli, kdy budu cítit, že je to tak správně, kdy oba budeme cítit, že je to tak správně. Bez ohledu na to, jaká by byla Eliho reakce. Jenže místo toho moje vyznání vytáhne on, naštvaný, opilý, nešťastný z toho, že jsem se ho dotýkal.

Moje miluju tě asi nemá nárok být čisté. Moje miluju tě je plné hněvu a výčitek.

„To kurva nechápu já,“ pokračuje Eli, když neodpovídám. „Přestaň mi cpát, že seš odpornej! Přestaň… Kurva přestaň dělat, že je těžký se tě dotknout. Udělal jsem se už jenom z toho, že jsi na mě sáhl!“

Nerozumím tomu, co říká. „Tak proč jsi odešel? Proč jsi mě tam do háje nechal?“

„Protože mám strach, Nate. Mám strach z toho, jak se na mě díváš. Jsem v zatraceně debilní pozici, nemyslíš? Strašně moc se tě chci dotýkat a líbat tě, jenomže vím, žes prožil něco hnusnýho a bojuješ s tím, abys nezačal fetovat. Už jednou jsem to posral a řval jsem na tebe, a pak… Ježiši, pak ti postříkám obličej, jako kdybych byl…“ Zajede si prsty do vlasů, respektive to by asi udělal, kdyby vlasy měl. Takhle si jen přejede dlaněmi po hlavě. „Jsem takovej kripl, že ti určitě ublížím a ty do toho zase spadneš.“

Slyším každé jednotlivé slovo, dokonce rozumím i celku, jen to asi nedokážu správně poskládat. Řekl, že se mě chce dotýkat a líbat mě. A že mu nepřipadám odporný. Řekl, že to posral a že má strach, že to udělá znovu.

Poprvé od včerejška mi docvakne, kvůli čemu se doopravdy trápí.

„Přestaň říkat píčoviny,“ vydechnu. „Ty seš ten jedinej důvod, proč jsem to zatím nevzdal. Seš vlastně i důvod, proč jsem do toho šel! Chtěl jsem být dost dobrý pro tebe, chápeš? Chtěl jsem být silný a v pořádku, abych ti mohl pomoct, protože jsem viděl, jak se trápíš. A já vím, že je to na hovno, když musíš žít s pocitem, že tě miluju a že bys mi kvůli tomu mohl ublížit. Je mi líto, že jsem tě postavil do takové pozice. Nevím, jak z toho ven. Ale tohle si pamatuj! Kvůli tobě do toho znovu nespadnu. Kvůli tobě to vydržím! A je mi u prdele, Eli, U PRDELE, jestli ti to vadí, nebo mi nevěříš.“ Přestože jsem byl na začátku klidný, ke konci už se ve mně emoce opět bouří. Nic si nepřeju víc, než aby Eli všechno pochopil. Tak, jak to cítím já. „A postříkat někomu ksicht, když před tebou klečí a chce ti udělat dobře, JE NAPROSTO NORMÁLNÍ!“

„Jenomže ty bys to neměl dělat kvůli mně. Neměl by ses tak snažit kvůli mně, ale kvůli sobě!“ vyštěkne. Rudnou mu uši, mračí se a kolem očí má starostlivé vrásky. Nevím, jestli je spíš naštvaný, spíš vyděšený, spíš frustrovaný, nebo všechno dohromady. V tuto chvíli nemám ani ponětí, na koho se vlastně zlobíme. Sami na sebe, nebo na toho druhého?

„Já vím,“ přikývnu. „Jenže kvůli sobě mi to prostě nejde! Ty seš to jediné, za co mi to v životě stojí,“ vysvětlím. Možná je to smutné přiznání, že za to sám sobě nestojím. Ale ať dělám, co dělám, když koukám do zrcadla, nevidím nic, co bych zachránit chtěl. Možná to pak budou dlouhé rozhovory s terapeutkou, možná se kvůli tomu tisíckrát a jednou rozbrečím, ale co mám dělat teď?

Není to vůči Elimu fér, já vím.

Ale co mám dělat? Jak tohle zastavit?

Nechci mu ublížit. Chci tu být pro něj. Copak to nestačí?

„Ty seš snad úplnej debil!“ vyjede Eli a úplně poprvé se mu v obličeji objeví jasně vepsaná nenávist. Nejdřív myslím, že je mířená na mě, a dokonce na okamžik věřím, že to, co teď řekne, bude začátkem konce a už to nespravíme. Jenže ta nenávist… Se mnou nijak nesouvisí. „Viděls mě? A myslím doopravdy viděl?!“ S těmi slovy zvedne tričko až ke krku.

Takže ho vidím. Eliho. Takového, jaký je.

Je krásný.

A opravdu hodně popálený. Celý pravý bok má svraštělý, jsou to tisíce jizev propletených do jedné. Jedna velká, nezměrná bolest poskládaná z menších.

Chápu, proč se Eli nerad ukazuje. Tohle krásné není a oči si na ten pohled musí nejdřív zvyknout. I já, který znám jeho jizvy na ruce a tváři, potřebuju chvíli, abych vstřebal, co vidím.

A pak… Jak mám zareagovat?

Mám říct, že mi to nevadí? Že mi i tak přijde úžasný, protože tohle je jen jeho malá část a já ho vnímám jak celek a ten JE dokonalý? Eli by mi nevěřil, tohle určitě nechce slyšet.

Že se musí začít přijímat takový, jaký je? Asi těžko. Jak hloupě a pateticky by to znělo právě ode mě? A jak pateticky by znělo, kdybych řekl, že ho takového můžu milovat? Že můžu milovat i jeho jizvy za nás oba? Nedával bych pak těm jizvám zbytečně velký význam? Že ho miluju navzdory?

Ne, já prostě Eliho miluju. A i když se mu to nelíbí, i když by se kvůli tomu rozčiloval, já ho jiného ani neznám. I ty jizvy jsou pro mě Eli. Takže řeknu to jediné, co mi dává smysl: „Ty seš popálenej? Tak to jsem fakt netušil,“ odseknu, a dokonce se jízlivě ušklíbnu.

Promiň.

Eli tričko zase spustí. V očích má jasně viditelné slzy, ale dělá všechno pro to, aby nezačaly samovolně téct. „No jasně. Pojď to shodit, jakože o nic nejde a já jsem ve skutečnosti strašně krásnej, že jo. Bla bla bla.“

Ach Eli, přál bych si, abych to nemusel dělat. Abych do tebe nemusel šít. Raději bych tě objal a nechal tě vyplakat. Jenže moc dobře vím, že bys to nepřijal, že bys mě odstrčil a zase odešel. Já už tě ale nemůžu nechat odejít.

Asi je to riskantní, třeba tím přijdu i o to poslední, co mezi námi zatím je, ale pokud Eliho nepřiměju přiznat si, že jeho způsob přežívání není v pořádku, nejspíš bych ho tak jako tak nakonec ztratil.

„Jo, seš krásnej,“ začnu. „A taky pěknej kretén. Máš skvělej život a schválně se před ním uzavíráš. Mně říkáš, že všechno zvládnu, ale sám se schováváš ve sklepě.“

Eli se hraně zasměje. „Počkej, to mi teď začneš vyčítat, že nechodím ven? Víš ty vůbec něco o mém životě, nebo seš tak zaslepenej vším tím hnusem, co se stal tobě?“

Rozhodím frustrovaně rukama. „A čí je to vina?! Že o tobě nic nevím. Kdo o sobě nechce mluvit, kdo se uzavírá před světem?“ Jsem si jistý, že teď už naši hádku může slyšet víc lidí, ale určitě jsme každému ukradení. Beztak existujeme jen jeden pro druhého, abychom si mohli vyčíst všechny malichernosti, co se mezi námi nastřádaly.

„Já kurva světu nic nedlužím! Nechci si dělat kámoše a fňukat každej tejden na terapii, jen aby byla matka spokojená a neměla výčitky. Třeba jsem ve sklepě rád, třeba tam i zhebnu. Proč tě to tak zajímá? Jo aha, zamiloval ses do mě, přestože teď říkáš, že o mně vlastně nic nevíš. Tak kdo je tady magor?“

Předně… Nikdy jsem netvrdil, že magor nejsem, ale o to teď vůbec nejde. Jde o to, že bych Eliho nejraději hodil do vln a trochu mu ve slané vodě vymáchal obličej, aby se konečně probral. „Ó můj bože, ty seš tak zamindrákovanej! A tak ponořenej ve vlastní lži, že snad i věříš tomu, že jsi ve sklepě šťastnej. Ale víš co? Všichni na tobě vidí, jak se trápíš.“

Eli se ušklíbne. Je zcela jasné, že se frustrujeme navzájem. „A ty seš o tolik lepší, že jo? Najednou máš nadhled a o kriplovi jako já víš všechno, seš teď mnohem dál, jen protože se místo šňupání sprchuješ.“

Vykulím oči. Co prosím? „Já se aspoň snažím. Co děláš ty? Teda kromě fňukání?“

„Víš co? Než jsem tě poznal, bylo mi vlastně celkem dobře,“ odsekne a zkříží ruce na hrudi. Jako malé uražené děcko. Jako pitomec. Jako bych ho nutil vypít granulovaný čaj. Jako kdybychom si vzájemně nesmírně ubližovali a jeho trápilo, že s tím neumíme přestat.

„No samozřejmě, protože se všichni bojí popáleného Eliho. Nikdo mu nic neřekne, může si dělat, co chce. Jenže teď jsem tady já a já ti říkám, že seš slaboch a srab! A že se tomu nechceš postavit čelem.“ Nejsem si jistý, jestli jsem nezašel příliš daleko, obzvlášť když nemám tušení, kam vlastně mířím, ale nechávám tomu volný průběh. Stejně nemůžu couvnout a tolik odhodlání se hádat jsem v Elim ještě nikdy neviděl.

„Postavit čemu?! Co to tady žvaníš?!“ vyštěkne a unaveně spustí ruce. Přesně jako by říkal: Ježiši, co to ten Nate zase žvaní, už z něj nemůžu.

„Strachu,“ vysvětlím. O ten jde přece v našem případě především, ne?

„Já nemám strach,“ zakroutí hlavou.

„Seš posranej strachy!“

„Jdi do prdele! Co po mně vlastně chceš, Nate?“

„Aby ses začal snažit žít,“ zařvu.

„Třeba to neumím!“ zařve Eli nazpátek, akorát mnohem hlasitěji. „Nevím, jak se to dělá. Dřív to bylo tak jednoduchý a přirozený. Než jsem… Ty si myslíš, že chci být ten kluk, kterej málem shořel a to ho změnilo a od té doby je magor? Já se snažím žít, Nate. Nebo se aspoň chci snažit. Ale problém je, že jsem tak dlouho nic nechtěl. Třeba už nevím, jak si užívat život. Asi mám fakt strach, že když to zkusím, dám tomu šanci, budu nakonec jenom hrozně zklamanej, anebo to poseru. Nebo že zjistím, že mi to nejde. Mám kurevskej strach, Nate, že když to zkusím, zjistím, že jsem ještě větší troska, než jsem si myslel. Já… mám prostě jenom hroznej strach, máš pravdu. A teď se ještě ke všemu bojím, že tě zklamu. Pokaždý, když chci dát životu šanci, poseru to, začnu řvát na lidi, co se mi snaží pomoct. Postříkám kluka, co se mi líbí, a pak zdrhnu. Tohle přece nechci být já, jenom… Mám strach.“

Skládá se jako domeček z karet.

Když jsem přišel na pláž, byl klidně zamyšlený. Teď si zkouší rvát vlasy a v očích má slzy. Říká tolik věcí, které mi trhají srdce a jemu určitě taky. Ale aspoň je konečně říká a nedusí v sobě. Nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, to přesvědčení, že právě já ho smím odhalit na dřeň.

Co když mu tím vším zase jen ubližuju?

„Taky mám strach,“ přiznám.

Eliho naštvaná a vyděšená energie vyprchá a v jeho očích zůstane především únava. „Nesnaž se vetřít ke mně do týmu strachu,“ odfrkne si.

„Víš, proč jsem tak často ve sprše? Protože tam sedím mokrej v oblečení a čekám, až přestanu mít chutě. Je to něco jako bezpečné místo. Vsugeroval jsem si, že mokrej se k drogám dostanu hůř,“ vysvětlím a udělám krok blíž. Vidím teď všechny Eliho slzy, které už ani nezkouší schovat nebo zastavit. „Taky mám pořád ze všeho strach. Taky se bojím, že všechno poseru. Někdy si říkám, jestli by nebylo lepší to prostě pokazit a utéct z tohohle života. Pro lidi, jako seš ty a já, to asi vždycky bude těžší.“

„Není pak jednodušší zůstat ve sprše? Nebo ve sklepě?“ navrhne relativně klidně, ale s tím, jak mu po obličeji stékají slzy, je to jedna z nejsmutnějších věcí, co jsem zažil.

Má pravdu. V mnoha ohledech by to bylo jednodušší a asi bych se s tím dokázal i smířit. Kdyby ovšem neexistoval ten nejdůležitější argument ze všech. „Ale já chci od života víc,“ hlesnu. „Ty ne?“

Eli uhne pohledem a neurčitě pokrčí rameny.

Vzpomenu si, jak jsem strašně chtěl konečně začít žít, ale byl jsem natolik paralyzovaný strachem, že jsem pořád dokola zakopával. Až jsem nakonec musel vzít telefon a požádat o pomoc. Nevím, kde bych teď byl, kdybych to neudělal.

„Eli, chci ti hrozně moc pomoct, chci tu být pro tebe, chci ti být oporou, ale oba víme, že pokud to nebudeš chtít ty sám, tak je to k ničemu. Takže se teď ptám…“ Zhluboka se nadechnu, abych si dodal odvahu. „Chceš od života něco víc?“

Nedokážu říct všechno, protože některé dny mám pocit, že pro lidi, jako jsme my, je všechno dávno ztraceno, někde v minulosti nám proklouzlo mezi prsty, ale i něco víc může být dost, ne? Poslední dobou tomu věřím tolik, že se moje srdce neustále plní další a další nadějí.

„Než jsem tě potkal, tak jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Nemyslel jsem si, že může být něco víc,“ podotkne Eli a špičkou boty nakreslí do písku kolečko.

Já mlčím. Čekám.

Oba sehraně pohlédneme na moře.

Trvá přesně tři vlny, než se Eli uchechtne. „Ty fakt chceš slyšet ano, nebo ne, že jo? Bože, ty seš takovej tvrdohlavej blb, Nate.“ Zakroutí hlavou, rozhodí rukama a nejspíš udělá spoustu dalších zbytečných pohybů, než z něj nakonec přece jen vypadne odpověď.

Ta, na kterou tak tvrdohlavě čekám.

„Ano. Chci od života něco víc.“

Tělem se mi rozlije teplo, nebo možná rovnou horko, které mě naplní až po konečky prstů. Chci se smát, chci úlevně vydechnout, chci Eliho pevně a láskyplně obejmout… Akorát netuším, jestli smím, proto raději váhavě pronesu: „Co teď?“

Eli pokrčí rameny. „Mám hlad. A trochu mi třeští hlava.“

Líbí se mi, že to bere mnohem pragmatičtěji než já. „Můžeme zajít do vaflárny,“ navrhnu. Jsem rozpačitý, protože jsme si toho hodně řekli a já teď nemám tušení, jak to mezi námi vlastně je.

„No tak to…“ vyhrkne Eli velmi rychle, ale pak se zarazí a nakloní hlavu na stranu. „No tak to je dobrý nápad,“ vydechne a promne si kořen nosu. Jako by už litoval, že se odhodlal chtít něco víc.

Zhoupnu se na špičkách a další dvě vlny mlčíme, než se Eli pomalu rozejde.

„Nejsem tvrdohlavý blb,“ poznamenám do ticha. Jen aby bylo jasno.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥