Szabi

Od rána prší. Je to jeden z těch líných, odpočinkových dní, kdy nejdu plavat, kdy neřeším, co bych měl nebo neměl, a prostě jen sedím na parapetu a čtu. Knížku o klukovi, který píše terapeutovi dopisy o své schizofrenii. Ten příběh mnou z nějakého důvodu, nebo mám možná obecně rád příběhy s pohnutými osudy mladých kluků, už od první stránky prostupuje. Začíná to chvěním v prstech a končí lítostivým bodnutím u srdce.

Jeden z odstavců, kdy k hlavnímu hrdinovi promlouvají hlasy, čtu několikrát za sebou a nakonec ho napíšu i do deníku.

Zasloužila by si normální dítě, ne, Adame? Někoho, kdo neslyší hlasy. Někoho, kvůli komu nemusí její nový manžel schovávat nože. Co by se stalo, kdyby tvoje matka umřela a lék přestal působit? Co by se stalo, kdyby tě už Paul v rodině nechtěl a ona si musela vybrat mezi ním a tebou? Myslíš, že by se postavila na stranu někoho, kdo křičí kvůli přízrakům a zatahuje všechny žaluzie v domě jako upír? Jsi sobecký rozmazlený spratek.

Už nikdy nebudeš schopný žít normální život. Neutečeš tomu. (Vzkaz na zdi záchodků, str. 70)

Hned pod to napíšu svůj odstavec.

Zasloužil by si normálního kluka, ne, Nathanieli? Někoho, kdo nemá neustále nutkání se sjet. Někoho, kvůli komu není nutné zamykat a nemusí se kontrolovat každý jeho pohyb. Co by se stalo, kdybys měl další noční můru a něco si dal, jen abys zapomněl? Co by se stalo, kdyby si měl Eli vybrat mezi tebou a tvým otcem? Myslíš, že by si vybral někoho, kdo za ním tolikrát přišel opilej a sjetej, někoho, kdo může každou chvíli zklamat, nebo někoho, kdo mu zachránil život a pak tam pro něj vždycky byl? Jsi feťácká špína.

Už nikdy nebudeš schopný žít normální život. Neutečeš tomu.

Sotva tenhle konkrétní strach vložím do deníku, je to, jako kdybych ho na chvíli odsunul stranou a měl pro sebe pár klidných minut, kdy mě nic netíží. Potom se nejspíš vrátí, strachy se vždycky vrací, ale i chvilka je úlevou.

Je to první den, který trávím sám. Vím, že je táta někde v domě a nejspíš ostražitě poslouchá, jestli něco nevyvádím, ale jinak jsem to hlavně já, kdo se o mě musí postarat. Pohlídat, aby se myšlenky nevydaly špatným směrem. Přesto se od okamžiku, kdy mi otec daroval mi tisíce povzbudivých úsměvů a odešel z pokoje, cítím nesvůj. Jeho odchod zmáčkl tlačítko, které na povrch vypustilo všechna co by kdyby, která mě za život byť jen letmo napadla.

Ale jsem v pokoji sám už nějakou dobu, sedím na parapetu totálně zažraný do příběhu a ještě žádná vyloženě těžká chvíle nepřišla. A možná ani nepřijde, to ovšem nic nemění na tom, že ji neustále čekám. Napjatě a nervózně.

Třeba by bylo lepší, kdyby přece jen přišla a já věděl, že ji dokážu zvládnout.

Táta nechce, abych kouřil, v podstatě mě drží od všeho návykového (snad teda kromě cukru) a já s ním samozřejmě souhlasím, ale na druhou stranu, kdyby mi dovolil alespoň cigarety, dokázal bych některé stavy maličko utlumit.

Jsem přece dál, už bych špačky neházel z okna.

Ačkoliv vím, že o to nejde.

Asi je to tím počasím, déšť vždycky vzbuzuje melancholii.

I tak celý den zvládnu, minutu po minutě, vteřinu po vteřině, a když pak potkám v kuchyni tátu, řekne, že tohle je první den z mnoha.

Spočítám, že kdybych se dožil osmdesáti let, byl by to první den ze zhruba dvaceti šesti tisíc. Nepředstavitelné číslo, když jsem si ještě na jaře myslel, že je jen otázkou času, kdy se ráno neprobudím.

Je to zvláštní pocit. To, že mi najednou někdo nabízí tolik dní a oznamuje, že si s nimi můžu dělat, cokoli budu chtít. Samozřejmě z toho mám radost, ale zároveň musí být pochopitelné, že cítím úzkost, ne?

Nebo jiní lidé těch dvacet šest tisíc dnů dostanou a okamžitě vědí, co s nimi? Jak je správně využít?

První den jsem zvládl díky malým krokům, proto v tom hodlám pokračovat. A další krok vede nezadržitelně do sklepa. Nemohl bych ten krok zastavit, i kdybych se doopravdy snažil, protože neviditelná síla vycházející z Eliho mě dokáže přitáhnout i přes celý dům.

Sejdu po schodech do sklepa, kde okolní svět zdánlivě neexistuje, a proto mi potemnělá místnost s gaučem, polštáři, dekami a knihovnou s hodně starými knížkami připadá vřelá a útulná. Je to prostor, kde člověk může přečkat úplně každou bouři, aniž by o ní věděl.

Poprvé mi naplno dojde, proč tohle místo považuje Eli za bezpečné, proč si raději herní konzoli nedal do pokoje a netráví noci tam. Sklep je vytržený z reality.

Představa, že nejsem nikde, se mi líbí.

„Ahoj,“ řeknu okamžitě, abych Eliho nevylekal. „Můžu jít dál, nebo chceš být sám?“

Eli sedí na svém obvyklém místě, v obvyklé pozici a jako obvykle hraje.

Před dvěma dny se zhroutil, teď to na něm ale není skoro poznat. Nepůsobí bledě, vyčerpaně, smutně ani zlomeně. Ve tváři se mu ovšem neobjeví jediná emoce – to je vždycky znamení, že mu není nejlíp.

„Můžeš jít dál. Nebudu na tebe řvát,“ řekne bez zaváhání.

Je jako bez chuti. Jídlo, které není sladké, slané, kyselé ani hořké. Nepálí, nevystydlo. A nijak nechutná. A přitom Eli, tak jak ho znám, je v lepší dny plný chutí a barev. Takže mě samozřejmě zabolí, že se opět uzavřel do sebe.

Sednu si vedle něj, ne na místo na druhé straně gauče, kde sedávám normálně, ale přímo k němu. Stačí malý pohyb, abych se ho mohl dotknout. Kolenem, ramenem, prsty, rty… Dám nohy pod sebe a natočím se k jeho krásným, avšak bezútěšně prázdným očím. „Zeptal bych se, jak se cítíš, ale mě takové otázky většinou štvou. Takže se tě zeptám na něco jiného.“ Zamyslím se a vyberu otázku, která mi přijde bezpečná a jednoduchá. „Máš rád pomeranče?“

Eli pauzne hru a odloží ovladač. Taky se natočí, aby na mě viděl. „Mám rád pomeranče,“ řekne vážně. „Musí být ale šťavnaté, ideálně na fresh. Nemám rád seschlé pomeranče, ve kterých není šťáva.“

Přikývnu. „Asi nikdo nemá rád seschlé pomeranče,“ souhlasím a odhodlaně se nad tím pozastavím. Jestli jsem někdy měl seschlý pomeranč, jak jsem se ohledně toho cítil a jestli jsem ho dojedl.

Na nic si ovšem nevzpomenu.

Eli nakloní hlavu doleva, tím pádem odkryje pravou stranu. Nejspíš to udělá nevědomky, protože ji většinou skrývá. Znamená to, že už si přede mnou nepotřebuje dávat pozor? Nebo je přece jen unavený a zapomněl? „V tom případě se nijak nevymykám normálu. To je dobře. Mrzelo by mě, kdyby sis myslel, že jsem pomerančový psychouš.“

Uchechtnu se a mávnu nad jeho slovy rukou. „Víš, normální lidé by odpověděli ano, nebo ne. Rozhodně by to tolik nerozváděli. Myslím, že se přece jen zase vymykáš normálu.“

Vymyká se úplně vším.

To bylo něco, co mě napadlo už první noc tady. Tím, jak se choval, tím, jak se choval ke mně, tím, co říkal. Tím, že jsem se v jeho přítomnosti ani na okamžik nebál.

Eli se rychle narovná, jako by si uvědomil, že odkrývá jizvy. „Pár dní jsem tě neviděl,“ poznamená a já na vteřinu myslím, že teď se překlopíme do té smutnější a opravdovější konverzace, ale on to nakonec úplně převrátí. „Co ty víš. Třeba jsem se z hloubi duše toužil podělit o svoje názory na ovoce.“ Pokrčí rameny a… cukne mu koutek. Takže ano, uzavřel se, ale asi ne tolik, jak jsem se bál. „Jak je tobě? Ne, počkej… Máš rád citróny?“

„Citróny?“ zopakuju nevěřícně. „Existuje na světě vůbec někdo, kdo si dá jen tak na chuť citrón?“

„Mně by to nevadilo,“ odvětí Eli. „Nejsem přímo fanoušek, ale už jsem ho takhle snědl.“

Tímto prohlášením vůbec nejsem šokovaný. Sice by mě zajímalo, při jaké příležitosti si člověk jen tak řekne, že by si dal citrón, ale mnohem víc mě fascinuje, jak jsme s Elim rozdílní.

„Všiml sis, že se nikdy na ničem neshodneme?“ zeptám se pobaveně a zakroutím hlavou. Taky mi cukne koutek, ale je to jen předzvěst úsměvu, který se mi následně objeví na tváři. Nejde s tím nic dělat. Ve sklepě mi je dobře.

„Náhodou jo,“ odvětí Eli, čímž se dostaneme do fáze, kdy se neshodneme ani na tom, zda se shodneme. Což je dle mého dokonalé zacyklení. „Myslím, že přesně poznáme, kdy je oukej mluvit a kdy naopak mlčet. To mám na tobě rád,“ dodá.

Kdy mluvit a kdy mlčet.

Nechápu, že vybere zrovna tohle, protože jsem přece už několikrát dokázal, že mluvím v těch nejhorších chvílích a říkám ty nejhorší věci. A mlčel jsem jenom proto, že jsem byl na dně – fyzickém, psychickém, mentálním… Dotkl jsem se každého myslitelného dna, nebo existují ještě stovky pekel, ke kterým jsem se ani nepřiblížil?

Znám odpověď. Stačí pohlédnout na Eliho a v šeru tušit jeho jizvy.

Nejspíš proto a kvůli spoustě jiným věcem ze mě vypadne: „Mrzí mě to.“

Mrzí mě, že nemáš pravdu. Nevím, kdy mlčet a kdy mluvit. Dokonce i teď to kazím.

„Co tě mrzí?“

„Že je teď všechno o mně. Že nemůžeš s Alexem trávit tolik času. Že ti nebylo dobře. Že se na tebe furt věším a že jsi musel sníst citrón.“

Eli si odfrkne, jako bych řekl hroznou hloupost. „Ten citrón mě ani trochu netrápí,“ oznámí pobaveně. „Ani mě netrápí, že na mě táta nemá čas. Totiž… Je to hlavně tvůj táta. Nedělej si s tím starosti. A že se na mě pořád věšíš, to tě napadlo jak? Nemyslíš, že bych poznal, kdybych tě musel furt nosit?“

Líbí se mi, jak se přitom tváří.

Líbí se mi, že se mě úplně vždycky snaží uklidnit.

Líbí se mi, že i když není připravený vést vážnou konverzaci, teď to dělá jenom proto, abych se necítil špatně.

Líbí se mi.

„Líbí se mi, jak umíš spoustu vážných věcí převést v legraci. Třeba je to další vlastnost, co máme společnou,“ řeknu, i když to není pravda. Kdy já něco převedl v legraci a tam to udržel? Kdy jsem nesklouzl k výčitkám a obviňování?

Zatímco Eli tohle dělá pořád. Odvádí řeč, vtipkuje a uzavírá se. Jedno z toho ho vždycky dokáže zachránit před emocionálním… před emocemi obecně, dokud nebouchne.

Přikývne a zase zapne hru, čímž mi dá dost jasně najevo, že už dál mluvit nebudeme. A tak vezmu knihu a otevřu ji. Jsem přesně v té části, kdy všechno směřuje k finálnímu zlomu. Už teď z toho mám husí kůži, protože si nepřeju nic víc, než aby byl Adam, hlavní postava, v pořádku a šťastný.

„Líbal bys mě?“

Jsem začtený, takže mi chvíli trvá pochopit, že ta otázka byla pro mě. Že ji doopravdy řekl. Že… Co řekl. Je to stejná otázka, kterou položil na pláži. A přestože nemám nejlepší paměť, svoji odpověď si pamatuju velice přesně.

Řekl jsem, že to záleží na situaci. Chtěl bych ho líbat, protože se mi líbí a nejsem komplikovanej. A líbal bych ho, kdyby mi dal dobrý důvod, po kterém bych si nepřipadal jako děvka. Jenže to bylo tenkrát a za tu dobu se stala hromada věcí.

Držel mě za ruku, dal mi pusu na tvář, učil mě plavat, hodiny se mnou koukal na anime, smál se.

Spousta věcí, spousta vzpomínek a spousta vjemů.

Takže tentokrát, zatímco mě jeho oříškové oči sledují, odpovím mnohem jednodušeji. Ani přitom nezčervenám. Nemám důvod. „Ano, líbal bych tě.“

Eli pauzne hru a odloží ovladač. Je to přesně to gesto, ten pohled, ty náznaky, kterými říká, abych to udělal. Jak k tomu došel? Proč to chce? A proč teď?

Vadilo by mi, kdyby řekl, že už to chce mít za sebou? Že chce vědět, jaké to je? Nevím, ne, ano, pravděpodobně. Ale pořád bych se mohl utěšovat, že si k tomu vybral právě mě. Nejsem komplikovanej kluk, dokážu ocenit i maličkosti.

Dotýkat se Eliho rtů rozhodně není maličkost.

Uhnu pohledem. „Vzhledem k naší minulosti…“ začnu a ano, mám na mysli chvíli, kdy jsem mu sedl na klín a nabízel se. „Nejsem to já, kdo by měl udělat první krok.“

„Ještě nikdy jsem se nelíbal,“ pronese.

Nelíbí se mi, že to říká, jako by na tom bylo něco špatného. „To je sexy,“ přiznám. A taky bych mohl říct, že nechat se poprvé políbit od někoho, kdo je do něj šíleně zamilovaný, není špatný nápad. Rozhodně lepší než… NE. Zarazím se, na své první líbání rozhodně myslet nebudu.

Eli se zničehonic velmi upřímně rozesměje a uvolněný smích je něco, co mě vždycky zahřeje a uklidní. Taky se uchechtnu a zakroutím hlavou. Měl bych mu oznámit, že potřetí na stejnou otázku už neodpovím a rovnou se na něj vrhnu. Aby s tím počítal a schoval si ji na dobu, kdy ji bude myslet smrtelně vážně. Ale to by ji pak třeba nikdy znovu nevyslovil, a tak srabácky mlčím.

Znovu pohlédnu do knížky, protože Eli dlouho nic dalšího neřekne, takže předpokládám, že rozhovor je opět u konce. Nevadí mi to, nechávám to úplně klidně na něm.

Najednou přisedne blíž, nakloní se a nakoukne do knížky. „Sto sedmdesát pět,“ řekne. Nejdřív vůbec nechápu proč, jenže pak mi ji vezme a položí na stůl. Upřeně na ni koukám, ačkoliv to není dlouho, prostě jen chvilka, než ucítím na tváři Eliho dlaň.

Eliho dlaň na mé tváři.

Přiměje mě, abych se na něj podíval, a já se rozhodně nebráním. Nedýchám.

Jak říkám, hodně věcí z minulosti, hlavně ty hezké, jsem zapomněl. Ale samozřejmě si pamatuju většinu jazyků v mojí puse, některé jsou vyloženě nesmazatelné. Když mě Johnny škrtil, když mi nejdřív vrazil facku a já se nechtěně kousl a pak jsem během líbání cítil krev. Když mi jeden kluk v klubu vrazil jazyk tak hluboko, že jsem se chtěl okamžitě odtáhnout, ale on mě odmítal pustit. Pamatuju si… NE, tamto neexistuje.

A vlastně neexistuje nic, protože Eli všechno vymaže.

Eli řekl, že se nikdy nelíbal, a já mám najednou pocit, že jsem se taky nikdy nelíbal a nevím tím pádem, co přesně dělat. Nechám ho vést, nechám to na něm, nechám ho, aby rozhodl, co se stane.

Eli pohne rty, a tak ho napodobím a ucítím jeho horký dech protkaný vůní bylinek.

Voníš, Eli. Hřeješ, Eli. Líbáš mě, Eli.

Znovu pohne rty, ale tentokrát z něj vycítím nervozitu a váhání. Což je přesně ta chvíle, kdy pochopím, že ne všechno můžu a měl bych nechat na něm. Že na tohle jsme potřeba oba. A vzhledem k tomu, že je to jeho poprvé, chci, aby to bylo nezapomenutelné.

Aby pokaždé, když zavře oči, cítil to, co cítím já, když je mi nablízku.

Začnu ho pomalu líbat. Nakloním hlavu na stranu a slíbám z něj všechnu nervozitu. Ruce mu položím na stehna a pohladím. Nedovolím si je dát na jeho tvář a dotknout se jizev. Vím, že tohle mi zatím nedovolil.

Chvíli se jen opatrně a pomalu ochutnáváme. A je to dobré, ježiši, je to tak zatraceně dobré. Tohle je TA pusa, tohle je všechno. A tak není divu, že chci, chceme, víc. Že postupně polibek prohlubujeme, že se k sobě tiskneme a přitahujeme, ale pořád to nestačí, a tak se Eli posune a já okamžitě pochopím, že mu mám sednout na klín.

Což udělám. Obkročmo si na něj sednu a dlaně položím na hrudník.

Tolik mu bije srdce, nebo se mi to zdá?

Bije mu tolik srdce ze mě, nebo je to jen zbožné přání?

Už nedokážu vydržet, nezvládám se držet dál, proto mu poprvé vklouznu jazykem do pusy a dotknu se toho jeho. A Eli na oplátku zavzdychá. Asi ne úplně hlasitě, ale ten zvuk mě obestoupí, prostoupí mnou a zanechá chvění.

Slyšet Eliho zavzdychat je krásné, je vzrušující, je pohlcující, je dokonalé.

Slyšet Eliho zavzdychat je víc, než jsem si mohl za život přát, a kdybych měl teď ohluchnout, přijal bych to. Možná jsem až příliš teatrální a přeháním. Ale sedím na klíně tomu nejlepšímu klukovi, přece jen líbám toho nejlepšího kluka, a jsme si tak blízko, že mi přestává fungovat myšlení.

Mám nárok přehánět.

Eli se učí rychle. Kdybychom měli čas si povídat, pravděpodobně bych řekl něco jako: Ty že ses nikdy nelíbal? Tomu prostě nemůžu věřit. Omlouvám se, ale nemůžu, protože ti to jde naprosto dokonale.

Odpověděl by, že se mnou mu to jde překvapivě snadno?

Pasujeme k sobě.

„Seš úplně tvrdej,“ vydechnu a líbám ho dál.

Vím, jak je erekce v kalhotách nepříjemná, proto se lehce nadzvednu. Jenže on si to asi vyloží špatně, jakože je mi to nepříjemné, a odtáhne se. „Promiň,“ zašeptá a uhne pohledem.

Je v rozpacích. Je k smrti roztomilý.

„To nevadí. Je to hezký,“ zkusím ho uklidnit a přejedu mu dlaní po vlasech. Zbožňuju, jak to škrábe a jak se mu vzadu na hlavě vlasy sbíhají a jsou maličko hustší. „Můžu ti s tím pomoct, jestli chceš,“ navrhnu.

Eli se na mě podívá – má úplně rudé tváře. Nic neřekne, jen prostě kouká, a tak mi dojde, že to doopravdy chce, ale bojí se přiznat pravdu. Někdy, jednou, mu budu muset vysvětlit, že mi může říct úplně všechno. Ale teď ne, teď ani jeden z nás mluvit nechce, proto z něj slezu a rovnou se svezu na kolena.

Klečel jsem tolikrát, ale ty vzpomínky zase mizí. Už navždycky si budu pamatovat jen to, jak jsem klečel před Elim.

„Nate, já –“ řekne a následně se odmlčí. Možná proto, že mu v ten moment vykoukne péro.

Překvapí mě, jak strašně mě ten pohled vzruší. A jak tvrdý je. Jak krásný a jak mě ani na vteřinu nenapadne, že bych to nemusel chtít. Protože chci, tak moc, tak toužebně, tak šíleně. Být tu pro něj, s ním, spolu, první.

Skloním se a dám si ho do pusy. Doufám, že ví, že jsem nic úžasnějšího nezažil. Hned po tom mu to musím říct. Eli, ty jsi tak…

Sotva se ho dotknu, sotva jeho chuť cítím na jazyku a chci pohnout hlavou, Eli zavzdychá a propne se.

Úplně to nečekám, tím pádem se nestihnu odtáhnout ani všechno polknout. Trocha Eliho spermatu mi skončí v puse, ale mnohem větší dávku schytám do obličeje.

Čas se na chvíli zastaví, než nám oběma dojde, co se právě stalo.

Dosednu na paty a polknu.

„Sakra,“ vyjekne Eli. Vstane, natáhne si tepláky a dlaněmi si přejede po hlavě. Vím, co tohle gesto znamená. Chce si zajet prsty do vlasů. Je nervózní, je nesvůj a především vyděšený. „Omlouvám se. To jsem nechtěl. Do háje.“

„To je v pohodě,“ řeknu bezbarvě.

Nemám ponětí, za co se omlouvá. Jestli za to, že se rychle udělal a postříkal mě, nebo protože jsme spolu… Nelituje přece toho, co se právě stalo, že ne? Sedím na patách, vzhlížím k němu a jeho sperma mě lechtá na obličeji. Nedokážu ho teď otřít, ne, dokud neřekne, že je všechno v pořádku. Dokud mi neřekne, abych vstal. Dokud neřekne, že se mu to se mnou líbilo.

Ne, nemůže litovat nejhezčího okamžiku v mém životě.

„Omlouvám se,“ zopakuje a pak… a pak… ježiši, kurva, ne, ne, tohle ne… a pak vystřelí ze sklepa takovou rychlostí, že ani nestihnu mrknout. Nebo mu říct, aby zůstal.

Je pryč. Nechal mě tady. Omluvil se a odešel. Takže to znamená, že toho lituje?

Veškerá naděje ve mně shoří jako papír.

Bolí mě stehna a taky kolena, ale nepohnu se. Strašně dlouho zírám do země, na svoje roztřesené ruce, na místo, kde jsme ještě před chvílí…

Uvědomím si, že zadržuju dech, a tak se zhluboka nadechnu.

Myslel jsem, že Eli všechny špatné vzpomínky smazal, ale teď si pamatuju… tolik. Zamrkám a zkusím pohnout rukou. Je to, jako kdyby ani nebyla moje. Vlastně mám pocit, že celé tělo není moje.

Cítím něco?

Kromě křeče v nohách a lechtání na tváři?

Nakonec se mi povede otřít obličej do trička. Připadám si špinavý.

Připadám si prázdný. Jakože už nikdy nedokážu cítit štěstí.

Přinutím se zvednout. Musím se opřít o gauč, ale nakonec stojím celkem pevně. Netřepu se, jak bych myslel. Jsem v pohodě. Najednou mám jenom hodně myšlenek, které mě vedou tím nejhorším směrem. Bylo by tak snadné odejít z domu, nasednout na autobus nebo jít klidně pěšky, bylo by jednoduché zaklepat na Johnnyho dveře a udělat mu to pusou tak, až bude škemrat, jenom abych sám sobě dokázal, že mě někdo chce. Bylo by směšně jednoduché se sjet a zapomenout.

Chceš se vysrat na budoucnost, Nathanieli?

Vystoupám po schodech, projdu kuchyní a zamířím do koupelny.

Je mi divně. Možná bych měl zavolat tátu a říct mu, že bažím. Jenže co když bude tátu potřebovat Eli? Nebylo by fér, abych si ho přivlastňoval. Navíc… někdy se přece musím naučit zvládat to sám.

V oblečení vlezu do sprchy a pustím na sebe vodu. Nemyslím, že moje chutě dokážou odplout odtokem, ale rozhodně se mokrý hůř přepravím k Johnnyho bytu. Autobusák by mě mokrého nevzal. Navíc si do mokrých kalhot jen tak nedám peníze, takže bych se musel převléct. A to už je nějaká šance, že bych se mezitím stihl rozmyslet nebo by mě někdo přistihl.

Být mokrý je bezpečné.

Sjedu do sedu a čekám. Nevím na co, asi až mi bude líp.

Myslím na Eliho. Jestli mu není špatně.

Myslím na mámu. Na to, jak jsem byl u jejího hrobu a říkal jí, že teď už to bude v pořádku. Že se nemusí bát a hlavně, pokud ví, co jsem prováděl, když byla nemocná, aby si to nijak nevyčítala. Udělal bych pro ni všechno. Znova a znova, i kdyby to znamenalo, že opět skončím tady.

Je to tak, ne? Udělal bych to zas?

Přitáhnu kolena a pevně je obejmu. Opřu si o ně bradu a sleduju, jak mi kapky stékají po těle. Původně jsem chtěl pustit vlažnou vodu, ale asi jsem to posral a za chvíli na mě dopadá horká voda a koupelna mizí v páře.

Trochu to pálí, ale co je trocha pálení oproti tomu, když člověk hoří?

Bože, Nate, měl by ses sebrat. Že tě kluk tvých snů nechce? Na odmítnutí, odchody a útěky jsi už přece zvyklý.

Na dveře sprchového koutu nakreslím macaté srdíčko. Nakreslím kříže. Piky. Káry.

Na dveře sprchového koutu nakreslím smutného smajlíka.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥