Szabi

Nejdřív jsem plánoval splnit úkol, který jsem dostal. Řekl jsem sám sobě, že tentokrát neuhnu z cesty a dotáhnu to až do konce. Ale pohled na ten nablýskaný sporťák ve mně něco probudil, jakousi impulzivní potřebu přepsat svět, ve kterém nejsi.

Takže jsem k němu zamířil. Na město se zrovna snášel soumrak a nebe v dálce bylo narůžovělé. Krásný moment pro to, abych něco ukradl.

Žena za volantem začala křičet, když jsem ji vytáhnul ven. Přišlo mi to jako spousta nesouvislých slov, která jsem nedokázal poskládat dohromady. Až zpětně vím, o čem to bylo. Její křik všechno lámal, byl mojí poslední šancí vzít svoje rozhodnutí zpátky, vydat se opačným směrem, vměstnat unavené tělo do oprýskaného fordu a vypadnout, jako kdyby se nikdy nic nestalo.

Ale najednou jsem držel pistoli. A náhle jsem měl velmi tíživý pocit, že nic nemá smysl. Hrubě jsem tu ženu odstrčil a připadal si mocný, když jsem sedal dovnitř. Představil jsem si, že auto voní novotou. Blažený, blažený pocit, stlačit pedál až k podlaze.

Po tom všem už jsem se nemohl držet zpátky. Jedno policejní auto, dvě, nebo pět a k tomu vrtulník, na tom nezáleželo. Byl jsem zabořený do opěradla gauče, tisknul jsem se do něj tím víc, čím víc jsem zrychloval, a mačkal joystick tak usilovně, až mě z toho rozbolely palce. Zkoušel jsem vyhnat svoje emoce do vyšších sfér.

Vsadím se, že v tomhle bys mi rozuměl.

Ale ať jsem dělal cokoli, vrážel do lidí na chodníku, vnímal jejich křik, vyměnil sporťák za jiný, nemohlo mě to vytrhnout z apatie. Nedokázal jsem si navodit pocit, že na tom záleží. Že to je skutečné.

Nakonec jsem hru vypnul a odevzdaně položil ovladač vedle sebe, poblíž místa, kde jsi lehával. Myslel jsem na svoji polární lišku stočenou do klubíčka s packou nataženou mým směrem. Dlaní jsem přejel po přehozu. Myslel jsem na to, jak sis mě ochočil.

Zajímavější než hra mi náhle přišla i prošívaná deka, kterou jsem tě kdysi dávno přikryl. Připadalo mi, že se to stalo před lety. Jako kdybychom pocházeli z doby, kdy lidé neuměli zapsat příběhy a jenom si je vyprávěli. Byli jsme ta nejvzdálenější vzpomínka.

Napadlo mě, jak dlouho ještě. Jak dlouho bude trvat, než znovu přijdeš a lehneš si vedle mě, abych mohl znovu hrát a ponořit se do jedné z neustále se zvětšující hromady her, které bez tvojí přítomnosti zcela postrádaly smysl.

Proč, Nathanieli? Nikdy předtím se ke mně nikdo tak blízko nedostal.

Po tom, co jsme přijeli z nemocnice, bylo všechno příliš rychlé. Vůbec jsi nevnímal okolní svět – možná si ani nepamatuješ, že jsi celou cestu spal na zadním sedadle, schoulený v mojí náruči, a sotva jsme dorazili domů a táta tě chtěl vzít a odnést, přitáhnul jsem tě ještě blíž. Na okamžik mi připadalo, že držím poklad, a my draci si svoje poklady střežíme. Nevím, jestli to o nás víš, ale umíme být dost marniví a majetničtí. Takže jsem tě za žádnou cenu nechtěl pustit.

Táta to pochopil. Byla tam jistá vteřina, kdy se mi podíval do očí a přikývnul. Možná mě chtěl ujistit, že to bude v pořádku. Ale stejně jsem ze sebe musel vydolovat veškeré sebeovládání a v duchu sám sobě říct: tomuhle člověku věříš.

A pak jsem měl náhle nesmyslně prázdné ruce, když tě vzal, jako bys nic nevážil. Rozešel se s tebou do patra, zatímco já zůstal dole a sledoval jsem ho.

Měl jsem dobrý pocit, že jsi doma a v bezpečí, ale zároveň mi připadalo hrozné vidět, jak tě nese dál ode mě. Ani jsem do sebe nestačil otisknout tvůj úsměv utlumený léky. Místo toho se do mě vepsal pohled na tvoje pokroucené tělo vyrvané i s kořeny, jak ležíš v motelovém pokoji, prázdný výraz a pootevřené rty v další z nevyřčených proseb, abych odešel.

Ale tohle všechno už se stalo dávno, Nathanieli.

Od té doby to bylo čekání, jednotlivé barvy slité do sebe, a pokaždé, když jsem potkal tátu, přál jsem si, aby řekl, že už tě můžu vidět. Svým způsobem jsem snad i žárlil, že je tam s tebou zavřený, žil jsem s tím pocitem ve dne v noci a snažil jsem se ho zahnat.

Vždycky jsem zpomalil, když jsem procházel kolem dveří od tvého pokoje. Někdy jsem u nich zůstal stát a díval se, jestli pod nimi neuvidím stín tvojí bolesti, jestli náhodou nenarostla do takových rozměrů, že by se začala drát ven.

Ale i kdyby ano, jak bych ti mohl pomoct? Pochytat ji do síťky na motýly? Bolest je jako saze. Když už si myslíš, že ses jí zbavil, objevíš další šmouhy na kůži a zjistíš, že zničila tvoje oblíbené tričko. Že se ti usadila za nehty. Že je v plicích a dráždí tě při každém nádechu.

Strašně se mi po tobě stýskalo. Nejdřív jsem se ptal sám sebe, jak je to možné a jak můžu najednou cítit tolik. Po nějaké době jsem se ptát přestal. Prostě to tak bylo. Nová skutečnost mého života.

Jakmile táta konečně řekl, že za tebou můžu jít, nevěřil jsem. Připadalo mi, že mluví jinou řečí. Všimnul sis, jak moje prsty nervózně vyťukávaly melodii na notebooku, který jsem tisknul, Nathanieli?

Netušil jsem, co všechno si z poslední doby pamatuješ. Dal jsem si za úkol být co nejohleduplnější a omluvit se, protože jsem si nebyl jistý, jestli k tobě moje omluva dolehla, když ses brodil bílým práškem a tvoje tělo se chvělo. Ale i kdybych se omluvil tisíckrát, stejně nic z toho nemohlo smazat, jak ostrá byla některá z mých slov.

Tisíckrát radši bych se říznul o papír než ti říct znovu to nejhorší, co sis nezasloužil – klukům, kteří se ztratí uprostřed bílého prášku, se říkají úplně jiné věci. Měli bychom je vyhrabat, chytit za hubená zápěstí a pomoct jim z toho ven, aby dál nebloudili.

Tady se nabízí otázka, jestli jsem ten pravý, kdo by ti měl ukázat cestu.

Vešel jsem v tričku s krátkými rukávy. Chtěl jsem před tebou být odhalený a taky jsem tě chtěl částečně odehnat, říct podívej, moje šupiny jsou mnohem ohavnější, než sis možná myslel. Ale tys to i tentokrát ignoroval (a mně se ulevilo), závoj tvých očí se odhrnul a pohled studený jako arktická zima po mých jizvách netečně sklouznul.

Mám zimu tvých očí tolik rád, Nathanieli. Vůbec se nebojím, že mě promění v krustu ledu, naopak, nacházím v ní pro sebe něco utěšujícího, pocit naprostého klidu a odevzdání. Jako skočit do ledové vody a po prvotním šoku si uvědomit ten báječný extatický pocit: jsem naživu.

Nevím, jak přesněji to pojmenovat. Zajímalo by mě, na co jsi myslel, když tvoje ruka bloudila kolem a jemně se otřela o moje prsty. A stejně jako tě neposlouchaly prsty, neposlechla mě pusa, když jsem ti přitisknul rty na tvář, tam kousek pod výraznými lícními kostmi.

Byls tak hubený, vytesaný do ostrých úhlů, vůbec ne zaoblený, skoro jako kdybych se o tebe mohl pořezat. Ale jemnost tvé kůže mě přesvědčila o opaku. Připadalo mi to tak strašně intimní, měl jsem pocit, že jsme se v ten moment jeden druhému zcela odhalili.

Tvoje radost z toho, že se plánuju zdržet, ve mně budila až jakousi pýchu, že to já jsem její původce. Samozřejmě, že jsem stáhnul Boku no Hero Academia. Zajímalo mě, jaký je ten kluk, do kterého ses zamiloval. Zajímal mě jeho osud. Popálenina. Skoro jsem mu záviděl, že mu věnuješ tolik pozornosti – usmál ses pokaždé, když se objevil na obrazovce. Shoto Todoroki. Kdyby tak byla moje bolest a to, co jsem prožil, vykoupená schopností vytvářet led a sesílat oheň, nijak bych se nezlobil.

Líbilo se mi, jaký Shoto je a taky jak se bránil ohni, protože v něm viděl nástroj svého otce a tedy ničení. Mnohem víc mě ale zaujal Bakugo, divoký a impulzivní, věčně nasraný. Přál jsem si cítit k němu sympatie a byl jsem tomu víc než otevřený, protože výsledkem toho všeho bylo naše sdílení, moje a tvoje, naše společná záliba ve sledování anime.

V jednu chvíli jsi povolil ramena a pohodlněji ses opřel. Při každém pohybu jsi o mě mimoděk zavadil a vnímat po takové době teplo tvého těla, sytit se tvojí blízkostí, to všechno mi přinášelo podobné potěšení, jako když člověk přijde během parného dne domů a někdo mu nabídne sklenici studené vody.

Bál jsem se, aby to nebylo nepatřičné a toporné, tím spíš, že jsem ti ukázal svoji druhou stránku, když jsem na tebe řval. Myslím toho bolavého ukřivděného kripla, který směřoval svůj vztek k tobě, jako by mu nezáleželo na tom, že jsi příliš křehký, než abys to unesl.

Měl bych to nechat být, já vím, nechci se k tomu pořád vracet! Udělal jsem chybu, omluvil jsem se, tys mě zbavil viny a vyhodil ji s tím, že je to nezvaný host v našich životech.

Ale někdy na to pořád myslím. Je to moje kotva k realitě, táhne mě dolů, když jsem příliš optimistický. Asi je to dobře, protože kdyby mě netáhla, mohl bych spadnout z mnohem větší výšky, Nathanieli. Ne všichni draci umí létat. Mám těžká a tvrdá křídla.

Slibuju, že až tě jednou obejmu, budu opatrný.

***

Vždycky jsem měl rád vodu. To je jedna z věcí, za kterou bych mohl být matce doopravdy vděčný, když krátce po mém narození rozhodla, že spolu budeme chodit plavat. K tomu se mimochodem váže i jeden z mých prvních snů, který mi utkvěl v paměti, jak plavu v hluboké černé vodě, kde nevidím na dno ani ke břehu a přitom nejsem vůbec nejistý. Vím, že se neutopím.

Možná to zní jako paradox, že jsem se plavání tak dlouho vyhýbal po tom, co jsem málem shořel. Neměl bych k tomu naopak tíhnout ještě víc? Ani nevím, proč to tak bylo. Měl jsem pocit, že mě voda zradila. Že byla na chvíli nepřítomná jako rodič, který nechá dítě bez dozoru. Že mě měla zachránit.

Ale když jste s tátou vyčistili bazén a rozhodli, že budete plavat, znovu jsem se učil vodě důvěřovat – jenom díky tobě a tvému odhodlání přeplavat bazén.

Plaval jsi legračně, Nathanieli. Jako kdyby tvoje hubené tělo nemělo proti vodě vůbec žádnou šanci. Ale stejně jsi to nevzdal, pořád ses pohyboval dopředu, nic než druhý konec bazénu pro tebe neexistovalo.

To mi imponovalo. A vracelo mi to vzpomínky na dobu, kdy pro mě voda znamenala bezpečí. Asi jsem jenom potřeboval záminku, proč jí dát šanci, a ta záminka jsi byl ty, když jsi předstíral, že se topíš. Nemusel jsem na to přistoupit, ale já jsem chtěl, to zaprvé. A zadruhé je pro mě důležité, abys věděl, že pokud by se to doopravdy stalo a ty ses topil, skočil bych pro tebe i do těch největších vln.

I kdyby existovala reálná šance, že mě nikdy nevyplivnou zpátky.

Vlézt znovu do bazénu ve mně vyvolalo vzpomínky na to, jak to kdysi dávno bylo dobré. Předtím, než se ze mě stal drak. Ale překvapivě v tom nebylo nic lítostivého, žádná nostalgie, jenom radost, že to může být dobré i teď.

Moje jizvy neměly takovou moc, aby mě poslaly na dno bazénu. Věřil bys tomu?

Na okamžik jsem si připadal silný, když jsem udělal pár temp a cítil jsem tvůj pohled, jak mi klouže po mokrém tričku, co se mi lepilo na tělo. Látka dokázala skrýt to nejhnusnější místo, ten největší spletenec tlustých jizev, svraštělé kůže a vzpomínek. V ten moment jsem snad i dokázal přiznat sám sobě, že bych se ti mohl líbit.

Nebylo to tak, že bych si to uvědomil. Už dlouho jsem věděl, s jakou intenzitou mě pozoruješ, když si chystám čaj a sypu bylinky do sítka, jak si leháš blízko, když jsme sami, a i když sami nejsme, držíš se u mě jako můj stín. Nebo já tvůj.

Takže ne, nedošlo mi to v bazénu. Jenom jsem to konečně dokázal pojmenovat. Byl to stud, vzrušení a radost smísená s nejistotou.

Přivítal jsem, když nás zavolali k jídlu, ale stejně jsem na to pak myslel. Jak je mi s tebou dobře a jak velký krok to pro mě byl, skočit do bazénu.

Dostat se blíž k tobě.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥