Szabi

Je teplo, ale od moře fouká chladný vzduch.

Nevím, proč jsem šel právě sem, ale jsem rád, že jsem vybral tohle místo a ne bar a ne taneční klub a ne Johnnyho byt. Tady je kromě šumění vody ticho a klid. Vyzuju boty a jdu po pláži až k vysokým útesům v dálce, ačkoliv vím, že k nim nemám šanci dojít.

Voda je ledová, dost mě studí prsty na nohou, ale stejně se brodím dál. Nechci zpomalit, dokud nedojdu k něčemu, co by za to stálo. Jsem pryč už dvě hodiny a svět se stále ještě nezastavil ani nezhroutil jenom proto, že jsem opustil Eliho.

Moje srdce pořád bije. Moje mysl pořád vymýšlí důvody, proč se vrátit.

Zvednu první kámen, který najdu, vtisknu do něj veškerou bolest a zahodím ho. Pak ještě jednou, akorát do něj vložím strach. A bez bolesti a strachu bych měl být schopen vyřešit, co vlastně chci. Ale není to od první chvíle jasné? Necítil jsem bolest a strach právě proto, že to, co chci, je nedosažitelné?

Nedosažitelné. Natea žádné štěstí na konci nečeká. Aspoň to jsem si poslední roky myslel. Bylo mnohem jednoduší přežívat, když mi každý den hrozila zástava srdce nebo udušení zvratky ve spánku. Tak nějak jsem nemyslel, že bych mohl od života dostat víc.

A pak mi Eli otevřel dveře. Byl bosý a v ruce držel sítko na čaj.

Kdybych mohl, chtěl bych se všech lidí, kteří mi měnili život, násilně i nevědomky, zeptat, jestli si zasloužím druhou šanci. Co by asi řekla máma? Don, Johnny, táta, Samantha… Co by řekl Eli? Že si všichni zasloužíme druhou šanci?

Nebo že si zasloužíme druhou šanci jenom v případě, že o ni skutečně bojujeme?

Dojdu tak daleko od cesty, že už ani neslyším projíždět auta. Potkávám pár lidí, potkám psa, který běhá sem tam jak šílený, skáče do vln, hrabe v písku, chytá míček… Seknu se na něm na několik dlouhých minut, než mi zmizí z dohledu. Potkám běžce, zamilovanou dvojici, rodinu se třemi dětmi, potkám skupinu přátel stavějící hrad, až nakonec všichni postupně zmizí a já jsem na pláži sám.

Myslím hodně na mámu. Na to, co by mi poradila. Jenže máma byla vždycky plná naděje a věřila, že si všichni zaslouží štěstí. Nejspíš by řekla, ať se seberu, ať udělám to nejlepší, co můžu, a druhou šanci vybojuju.

A kdybych si stěžoval, že nemůžu, že jsem na dně, že to bolí, že mám strach a že jsem k ničemu, prostě by jen zopakovala, ať nebrečím. Začínám mít dojem, že si máma nikdy pořádně neuvědomovala, že někteří lidé nejsou tak silní.

A hlavně já. Nejsem jako ona, nikdy jsem nebyl. Ona měla vůli a odhodlání. Já spadl do závislosti tak rychle, že jsem ani na chvíli nestihl uvažovat, co vlastně chci.

Co chci.

Dojdu k travnatým dunám, kde shodím batoh a vyvalím se do trávy. Pro jistotu znovu zkontroluju, jestli mám vypnutý mobil, aby mě otec nemohl najít, a pak vytáhnu sáček s bílým práškem. Je ho dostatek na dalších pár dní, akorát problém je, že ve vypjatých situacích nemám záklopku, a tak je možné, že bych ho dokázal vyšňupat za jedinou noc.

Prozatím ho ale schovám do kapsy a zahledím se na moře.

Co chci.

Nepamatuju si, co chtěl malý Nate. Nepamatuju si ani, jestli něco chtěl dospívající Nate. Všechny sny mám zamlžené, jako by neexistovaly. Na co by mi byly sny, když se všechno zredukovalo na jednoduchou tužbu – mít na další dávku. Euforie, kterou jsem po ní pociťoval, dlouhé měsíce stačila.

Dokud mi neotevřel popálený kluk. Byl bosý, držel sítko na čaj a pozval mě dovnitř. A nejspíš už tehdy ve mně začalo růst něco, co jsem hodně dlouho nevnímal. Že bych chtěl víc.

Chtěl bych jíst jídlo a cítit jeho chuť.

Chtěl bych přečíst všechny knížky světa, číst nahlas úryvky a pak nad nimi dlouho do noci rozjímat.

Chtěl bych chodit na pláž, stavět hrad z písku, skákat ve vlnách, splývat na hladině a nebát se toho, co přijde.

Chtěl bych horskou chatu. Chtěl bych život.

Chci se jednou probudit, podívat se na sebe do zrcadla a vidět jen vlasy, oči, rty, tváře a nic za tím. Prostě jen sám sebe, bez minulosti. Chci být čistý, chci mít pocit, že nehniju zevnitř a že bych někdy mohl někomu věřit, že mě má rád. Chci být volný.

Mám strach žít, ale ještě větší strach mám z toho, že bych všechno vzdal.

Takže co?

Co mám teď dělat?

Schovám obličej do dlaní, ale vybrečel jsem už tolik slz, že žádné další nemám. A tak jen zhrouceně čekám, až mě pohltí apatie. Ta totiž nakonec vždycky přijde a já ji už tolikrát zaháněl fetem. Ale co kdybych se jí nechal pohltit? Aby prostoupila do každé částečky mého těla? Co by bylo pak?

Chceš přestat, Nate?

Pokud ne, co jsem ty poslední týdny teda dělal? Proč jsem se týral a stále víc si upíral?

Nakonec vím, co udělám. Možná je to spontánní rozhodnutí, kterého budu velmi brzo litovat, ale teď mi nic nemůže být víc u prdele. Vysypu celý obsah batohu a několikrát ho prohledám, abych měl jistotu, že najdu úplně všechno. Každý zapadlý sáček, krystalek, papírek, prášek… Pak to samé udělám s oblečením a kapsami.

Možná by bylo lepší hodit všechno do koše, jenže ten není nikde v dohledu a já mám pocit, že pokud se toho nezbavím hned, tak zaváhám a nikdy se neodhodlám. Proto vejdu po kolena do vody. Přijde mi příhodné a symbolické, že nechám všechno odplout.

Nejprve zahodím prášky, pak vysypu sáčky a papírky nechám na hladině.

Mám hrozný strach. Z toho, co bude.

***

Asi nikdy jsem nebyl sám sobě tolik vděčný, že jsem neutratil všechny peníze, co jsem každou neděli dostával, jako právě teď. Abych ušetřil, vyberu ten nejlevnější motel, zaplatím dopředu sedm nocí a v automatu poberu jídlo, především sušenky, a limonádu.

Ještě předtím jsem zašel do knihovny a na jednom z volně dostupných počítačů si našel pár informací o absťáku. Všude píšou, že sedm dní bude nejhorších.

Pokoj je hnusný, vlhký, jakoby nasáklý kouřem, a podlaha lepí. Povlečení nejspíš původně bývalo bílé, ale teď je zažloutlé a zatuchlé. Když vykouknu z okna, mám dokonalý výhled na stěnu vedlejšího domu. V koupelně žije vedle plísně i hromada divných breberek pobíhajících po zemi a neustále mizejících pod oprýskanou skříňkou. Rezavá voda teče naštěstí jen v záchodě, v umyvadle působí čistě. Ne že bych ji plánoval pít.

Nejde samozřejmě ani tak o to, že by byl tenhle pokoj natolik odporný, abych v něm nedokázal vydržet, jen… Velice rychle jsem si zvykl na čistotu a vůni. Návrat do reality je náročnější v mnohem více aspektech, než bych předpokládal. Věděl jsem, že se mi bude stýskat, ale neměl jsem ponětí, po čem všem se mi bude stýskat.

Když sednu na postel, cítím vděk, že nevrže.

Vytáhnu z batohu rozečtenou knížku a velmi rychle se začtu.

Nejsem schopný si vzpomenout, kdy jsem šňupal naposledy, kolik to může být zhruba hodin, ale určitě ne víc než dvacet čtyři. Zatím to zvládám překvapivě dobře. Přežil bych to i bez dunění v hlavě, ale na druhou stranu doopravdy nečekám, že bych tím prošel naprosto bezbolestně.

Je to v pohodě, já jsem v pohodě. A hlavně budu. Zvládnu to.

***

Zhluboka oddechuju a poklepávám nohou do rytmu děsivého bušení srdce, zatímco recepční na mě kouká trochu nedůvěřivě. Ale když vytáhnu prachy a položím je před něj na pult, bez váhání mi podá průhledný sáček, na můj vkus hodně malý. „Kdybys pak chtěl, přijď zas ráno. V noci je tu Fergus a ten ti prodá jen svinstvo. Ne jak já. Já mám kvalitní matroš.“

Zmůžu se jen na rychlé přikývnutí a zamířím k sobě do pokoje, kde za sebou okamžitě zamknu a pro jistotu za dveře postavím ještě židli, aby klika nešla stlačit dolů. Pak už sedím na zemi, zády opřený o postel, a dávám si pozor, abych nepromarnil ani jediné zrnko. Vyšňupu úplně všechno, následně sáček roztrhnu a vnitřek olížu. Zkontroluju, jestli mi něco nespadlo na tepláky nebo na podlahu.

Kurva, tohle jsem posral. Co to bylo za nápad skončit z minuty na minutu? Všechno vysypat do moře? Ale je to v pohodě, ano. Je to v pohodě, protože skončím postupně. Budu brát míň a míň, až nebudu fet vůbec potřebovat.

Je mi jasné, že je to ta nejlepší cesta a já ji zvládnu.

Seberu knížku, otevřu a následně mě pohltí nejlepší nápad na světě. Přihlásím se zpátky do školy, dodělám střední a vystuduju vysokou! Obor literatura. Možná bych mohl i učit, jsem v tom fakt dobrej, málokdo toho načetl tolik co já!

Prohledám batoh, abych našel zapadlou propisku, a na poslední stránku knížky, kde je trochu prostoru, začnu mravenčím písmem, abych toho vedle sebe vtěsnal co nejvíc, sepisovat učební plán. Z čehož nakonec vyjde seznam děl, která si chci ještě přečíst.

Dávám je dohromady takovou rychlostí, že některá slova nedopisuju do konce, prostě nahodím první dvě, maximálně tři písmenka s tím, že zbytek odvodím.

Nechápu, proč jsem měl strach. Všechno bude v pořádku. Zvládnu to, vystuduju školu, budu mít stabilní a dobrou práci a možná bych mohl napsat knihu o svých životních omylech a přešlapech. Proč jsem to ještě neudělal?

Hned pod seznam knih načrtnu, jak by mohla vypadat první kapitola.

Bože, je možné, že bych právě já mohl mít horskou chatu?

Vyskočím na nohy a začnu poskakovat, protože mám nesmírnou radost. Všechno dává smysl, všechno je, jak má být. Není nic, co by mě mohlo zastavit, co by mě…

Teda čistě teoreticky by mě mohlo zastavit, kdyby tu knihu nikdo nechtěl číst.

Přestanu poskakovat a vyčerpaně dosednu na postel. Nebyla by legrace, kdyby na křest nikdo nepřišel? Seděl bych za stolem s komínkem čerstvě podepsaných knih a nenašla by se jediná duše, kterou bych zajímal. Všichni by věděli, že jsem akorát pro smích.

Kdo by chtěl číst knihu kluka, co v životě nic nedokázal? Dokonce ani přestat šňupat! Jeden den s velkou parádou zahodil zásoby do moře a druhý si kupoval předražený fet u recepčního toho nejhoršího motelu ve městě.

Takže kdo by o tobě chtěl proboha číst knížku? Prober se, Nate. Jsi k ničemu, jsi troska. Taky jsi odporný a nechutný. Jsi zoufalý.

Pamatuješ na ten krásný pocit, který jsi měl ještě před chvílí? Který jsi měl už tolikrát? Jediné okamžiky, kdy si dokážeš reálně odpočinout od viny a cítíš štěstí.

Co když je to pravda?

Co když bez fetu nemůžu být šťastný?

***

Tohle ne. Tohle mi kurva nemůže můj mozek dělat. Nemůže. Nemůžu.

Nemůžu fungovat, pokud pokaždé, když zavřu oči, mozek vytáhne nějakou příšernou vzpomínku a donutí mě ji prožívat. Jaký má tohle smysl? Jaký má smysl přestávat, když je pak všechno tak strašně bolestivé?

Možná by mi bylo líp, kdybych nebyl. Kdybych vyšňupal všechny lajny světa a skončil s masivním infarktem na lepivé podlaze odporného motelu. Tohoto motelu, aby bylo jasno.

Občas mám dojem, že se mi chce zvracet, ale nikdy se neodhodlám vstát z postele a jít na záchod. Dokonce ani překulit se na bok a hodit to někam na zem. Ne, nic, ležím bez hnutí už několik hodin a jsem tak příšerně vyčerpaný, že nezvládám svoje tělo přimět zvracet.

I mrkání je kurevsky vyčerpávající.

Jenže mít zavřené oči nejde, protože moje mysl jednoznačně odmítá usnout a já pořád dokola prožívám noční můry. Jsou paralyzující, jsou skutečné, jsou všude. A já nemám sílu brečet nebo před nimi utíkat. Začíná mi docházet, že z té postele nezvládnu vylézt, že v ní zůstanu ležet už navždycky a nakonec tady najdou pouze rozkládající se mrtvolu. Ale je mi to jedno, mám útlum, mám zásek, mám příšerné chutě.

Snědl jsem všechny sušenky. Narval jsem je do sebe a některé velké kusy jsem zapomněl požvýkat, takže jsem cítil, jak mi roztahují krk. Vypil jsem limonádu a naštvalo mě, že jsem jí nekoupil víc. Co kdybych rozflákal automat?

Kdybych na to teda měl sílu.

Jenže pak mě napadne spásná myšlenka a je jako zjevení. Sám sebe v zoufalství přesvědčím, že tu někde musí být trocha fetu. Na zemi, na oblečení, pod postelí, v batohu… Něco, někde, malý kousíček, poslední zrnko. Na to energii mám a kdoví jak dlouho lezu po zemi, dokonce odtáhnu postel, kouknu za skříň, lampou svítím do temných koutů.

A nic. NIC! KURVA, DO PIČE!

K čemu mi je být střízlivý a čistý, když nejsem šťastný?

Sednu si zpátky na postel a schovám hlavu mezi kolena. Dýchám.

Nesmím na to myslet. Nesmím myslet na to, že kdybych se dokázal zvednout, dojít ke dveřím, odtáhnout židli, odemknout, projít chodbou, sejít jedny schody, překonat další chodbu a nakonec otevřít prosklené dveře, byl bych na recepci a mohl bych poprosit o další dávku.

Jen jednu.

Poslední. Jako taková rozlučka.

Má vůbec smysl žít bez štěstí? Má vůbec smysl žít?

***

Probudím se, aniž bych si pamatoval, že jsem vůbec usnul. Bolí mě svaly a klouby, jako kdybych právě doběhl maraton. Taky jsem podobně zpocený. Mohl jsem spát tři dny i tři minuty a nic mezi tím, přesně takový je to pocit, přimět se sednout si. Nakonec ale přepadnu zpátky do lehu, obličej zabořím do polštáře a rukama vjedu do vlasů.

Možná bych si je měl vytrhat jako Eli.

Ne. Nesmím myslet na Eliho.

***

Jsem zalezlý pod postelí a rukama šmátrám ve tmě. Prosím, doufám, modlím se ke všem bohům, abych něco našel. Jeden zapomenutý prášek. Jakýkoli. Cokoli. No tak. Prosím, prosím, prosím.

***

„Už seš tu zas?“ zasměje se recepční.

„Jak jako?“ slyším se říkat hodně z dálky. Připadám si jako lenochod. A k tomu všemu ještě unavený lenochod. Navíc mám rozostřené vidění. Dokážu zaostřit jen na prášek. Ten vidím dokonale, dokonce rozeznám i mikroskopické krystalky.

„Dneska seš tu už podruhé,“ oznámí recepční.

„To kecáš,“ odseknu. Jsem tu poprvé, ne? Byl jsem tu jednou, ale to nemohlo být dneska, protože venku bylo světlo a tma a pak zase světlo a teď je… nevím, co je. „Co je za den?“ vydechnu a musím se opřít o pult, abych se neskácel.

„Středa.“

Uvědomím si, že netuším, co to znamená, proto se přinutím položit další otázku. „Jak dlouho tu bydlím?“

„Pět dní,“ odpoví a vůbec nevypadá mým stavem znepokojený. Asi je na to zvyklý, protože co si budeme, tohle není ubytování pro lepší lidí. Tohle je přesně pro lidi, jako jsem já.

„Aha,“ vydechnu a dvakrát zkusím vytáhnout peníze z kapsy, než se mi to konečně podaří. A pak celou nekonečnou věčnost ruku zvedám a pokládám peníze před recepčního. Nedokážu myslet na nic jiného, v hlavě mi jede pořád dokola tak dělej, tak dělej, tak dělej, už ani nezkouším dojít do pokoje a všechno vyšňupu rovnou na recepci.

Nos mě přitom divně pálí. Ale úleva přijde prakticky okamžitě.

***

Klikuju. Nikdy jsem se žádnému sportu vyloženě nevěnoval, ale co když na to mám talent? Mohl bych mít. Vlastně jsem bytostně přesvědčený, že mám. Rozhodnu se přihlásit do atletického klubu.

***

Honím si péro ve sprše. Jsem příšerně nadrženej.

***

Ležím na zemi. Obličej mám přitisknutý ke studené podlaze a zkouším najít důvody, proč se zvednout. Jsem neschopný. Nedokážu pohnout rukou, nedokážu se přimět něco udělat. Proč? Proč se vůbec snažím? Proč se raději nevzdám?

Jenže pokud to vzdám, vím naprosto přesně, kde bych skončil. U Johnnyho v posteli.

Nechci být jeho šukací hračka, nechci být troska, nechci přestat bojovat.

Nechci už nic.

Nemám žádné cíle a tužby. Všechno se vypařilo a nezanechalo ani poslední zbytky odhodlání.

Když jsem na chvíli usnul, měl jsem odporně živý sen. A že šlo o sen, jsem věděl jenom proto, že je Don mrtvý, a tak jsem s ním těžko mohl mluvit. Od té chvíle už moje mysl odmítá usnout, dokonce i odmítá zavřít oči, jsem bytostně přítomný každou vteřinu svého úděsného, útrpného, bezmocného života.

Točím se v kruhu.

Jsem k ničemu.

Tohle nezvládnu.

Mám příšernou chuť.

Piko, piko, piko…

Už nemůžu.

Musím.

Nic nemá cenu.

Posral jsem to.

Vydrž, kurva.

Jedno šlehnutí. Poslední.

Prosím.

Nejde.

Musíš.

K ničemu.

***

Seděl jsem s otcem ve vaflárně a ze strany mě zakrýval obrovský fíkus. Pořád jsem přemýšlel, že něco nakreslím do prachu. Na talíři jsem měl dvě suché vafle a otec popíjel kapučíno.

Stalo se to?

Zeptal jsem se ho, jestli by přijel, kdybych zavolal.

Řekl ano? Stalo se to?

Jedno pozdní odpoledne jsem potkal otce v kuchyni. Podal mi úplně nový telefon a řekl, že tam uložil svoje číslo a že mu mám kdykoli zavolat. Na slovo kdykoli dal velký důraz, dokonce povytáhl obočí.

Stalo se to, ne?

Nemohlo jít o halucinaci. Mobil mám přece pořád v batohu. Nerozflákal jsem ho ani neprodal.

Stojí mě spoustu energie ho vytáhnout a ještě víc ho zapnout. Možná během toho na chvíli usnu. Vzbudí mě pípání, hlasité, vytrvalé a nekonečné. Když zamžourám na displej, všimnu si, jak mi naskakují nepřijaté hovory a nepřečtené esemesky. Jsou jich desítky, jenže nemám sílu je číst.

Možná umírám. Možná mě to vyčerpání zabije.

Potřebuju pomoct.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥