Szabi

Zhruba před hodinou někam odjeli a já předtím jasně slyšel, jak se Eli něčemu uchechtnul. Nebyl to vyloženě smích, ale rozhodně zněl pobaveně, a tak nedokážu přestat myslet na to, co mohl otec říct tak zatraceně vtipného, aby si to vysloužilo Eliho uchechtnutí.

A pořád nevím, kam spolu jezdí, protože jsem z nějakého důvodu zaseknutý a odmítám se na to zeptat. Jako by každá odpověď měla znít zhruba takhle: jezdíme daleko od tebe, utužujeme náš vztah a náramně se bavíme.

Přitom je to kravina, ale stejně jsem z toho extrémně otrávený, proto i otráveně sejdu do kuchyně, abych si nasypal úplně plnou misku těch nejsladších cereálií a zalil je tím nejsladším mlékem. Nevím, jestli to pomáhá na kocovinu a dojezd, ale na špatnou náladu určitě. Akorát přítomnost Samanthy je trochu čára přes rozpočet. Sedí totiž u jídelního stolu, popíjí kávu a luští křížovku. Nezdá se, že by plánovala v nejbližší době odejít. A jasně, mohl bych si jídlo odnést do pokoje, jenže jsem zjistil, že rád sedávám tady, na svém místě, protože mám pak přehled o celé místnosti, a hlavně, když natočím hlavu doprava, vidím oknem do ulice.

Baví mě sledovat projíždějící auta a procházející lidi, hlavně ty se psy.

Váhám jen chvíli, ale nakonec si přece jen sednu k ní. A přistihnu se, že mi Samantha vlastně vůbec nevadí. „Radíš Alexovi, jak se mnou mluvit, co?“

Samantha se usměje, velmi pobaveně, což je samo o sobě odpověď. Ještě nějakou dobu kouká do křížovky, než vzhlédne. „Možná,“ připustí. „Je do všeho moc hrr. Snažím se ho klidnit, aby na tebe netlačil. Mám pocit, že kdyby to dělal, už bys byl dávno pryč.“

Má pravdu a mě to nepředstavitelně štve. To, jak je… vědoucí. „Tomu nějak rozumíš,“ zamručím a naberu si čokopukance. Jsou hodně přeslazené a téměř vůbec nekřupou. Prakticky okamžitě se rozpadnou v puse a stane se z nich hutná hmota, co se lepí na zuby a jazyk. Takže ideální k povídání. „Seš terapeutka?“ napadne mě.

„Ne, to opravdu ne. Učím na jazykové škole francouzštinu. Ale je pravda, že jsem absolvovala pár psychologických a rozvojových kurzů,“ vysvětlí a zase skloní zrak ke křížovce. Evidentně jí to moc nejde, protože zahlédnu tři škrtance. A zrovna teď jednu odpověď zuřivě přepisuje.

„Na Eliho asi moc nefungují. Ty kurzy,“ nadhodím a ani se nepokouším znít uštěpačně, protože není třeba. Ono je to nejspíš už tak dost bolestivé téma. Já přece zažívám přesně to samé s otcem. Jsme snad dva vyvrhelové, které nikdo nechce?

Samantha si dá s odpovědí opět načas. „Víš co, Nate? Hodně lidí to asi rozčiluje, předpokládám, že i proto tak mluvíš, ale já mám tu tvoji přímost vlastně ráda. Je fajn, když se před sebou nemusíme přetvařovat, ne?“

„Někdy mě hrozně štveš,“ vyprsknu a vsadím se, že by to znělo mnohem lépe a důrazněji, kdybych nebyl zalepený od čokolády.

„V pořádku, ty mě taky.“

Zamračím se. „Čím třeba?“

Samantha odloží propisku a odsune křížovku trochu dál. „Tak třeba tím, že házíš vajgly z okna na zahradu. Že prakticky nejíš nic jiného než cereálie. Že se zabarikádováváš v pokoji, jako kdyby ti tam každou chvíli mělo vběhnout komando. A někdo mi vzal prášky na spaní, takže mám poslední dny chuť zadusit tvého otce polštářem, jak strašně chrápe.“

Nevím, co jsem čekal. Možná výčitky, že v jejím domě fetuju, že se občas vracím domů opilý, že jsem zvracel, že trávím čas s Elim a ona o něj má strach… Něco takového. Ale tohle mi přijde tak legračně normální, že se nad tím musím pousmát. „Ty prášky mě mrzí. Už jsem je všechny spolykal.“

Vzdychne. „Ty další si mnohem líp schovám,“ upozorní mě, ale následně jí jeden koutek vyletí nahoru a já poznám, že se chce taky smát. „Dobře. Teď ty. V čem tě štvu?“

Napadne mě hodně věcí, co bych mohl říct, jenže problém je, že žádná z nich by nebyla úplně pravdivá. Jde totiž o to, že… „Štveš mě tím, že mě neštveš,“ připustím a cítím, jak se mi celý hrudník nepříjemně stáhne. „Nechci tě mít rád. Nechci, aby moje máma měla pocit, že jsem ji za tebe vyměnil. Vím, že je to hrozná blbost. Máma je mrtvá a nejspíš jí je jedno, co dělám, ale já to nedokážu pustit z hlavy. Že by si myslela, že jsem na ni zapomněl.“

Zabodnu zrak do misky a upřeně sleduju rozpouštějící se pukance. Teď už je z nich v podstatě odporná břečka, která nepůjde jíst. Ale kdo mohl čekat, že se odpolední svačinka zvrhne v takhle vážný rozhovor? Že se zase budu muset postavit před obrovský problém, co v sobě řeším?

„Nate,“ začne Samantha a já mám okamžitě tendenci ji zarazit, aby si všechny utěšující kecy o tom, jak mi nechce nahradit mámu, protože každá máma je nenahraditelná, nechala laskavě pro sebe. Jenže Samantha mě opět šokuje. „Víš, že tvoje máma byla několikrát za Elkanem v nemocnici?“

„Cože?“ vydechnu a možná chvíli zírám s otevřenou pusou. Nevím, proč mě to tak překvapuje. Máma přece byla neuvěřitelně soucitná. Jenže jsem asi mámu a tátu vždycky vnímal jako dva odlišné a oddělené světy. Nevím, proč mě nenapadlo, že by se mohly prolínat.

Možná proto, že jsem je nikdy neviděl doopravdy spolu. Nepamatoval jsem si, že by se společně smáli, objímali, uklidňovali, mluvili…

Samantha přikývne. „Několikrát. Elkan byl v té době ještě v umělém spánku a já byla zničená. Myslela jsem, že to nezvládnu, pořád jsem jen brečela. A byla to tvá máma, kdo mi řekl, že pláč nic nezmění. Že se musím sebrat, protože až se Elkan vzbudí, bude hodně trpět a bude potřebovat tu bolest do někoho vložit a ten někdo budu já. Tenkrát jsem ještě úplně nechápala, co tím myslí, ale velmi rychle mi došlo, že měla pravdu. Elkan mě potřeboval silnou.“

Nic to nejspíš neznamená, ale stejně mi její slova duní v hlavě jako zvon. „Řekla ti, ať nebrečíš,“ zopakuju fascinovaně. Takže to není tak, že kluci nebrečí? Ani mámy nebrečí? Nebo obecně nikdo by neměl?

Viděl jsem mámu vůbec někdy brečet? Nepamatuju se. Copak už na ni zapomínám?

„Ano.“

Zírám na ni tak vyjeveně, že zapomenu mrkat. A právě proto mi po obličeji steče slza, žádný jiný důvod za tím není. „Co čekáš, že na tohle řeknu?“

„Nemusíš říkat nic. Vím, že ať udělám cokoli, nikdy ji nenahradím a ty na ni nikdy nezapomeneš. Ale co myslíš? Chtěla by, abys byl sám, nebo abych tady byla pro tebe?“

Neodpovím, ani to není potřeba. Oba odpověď známe a já nemám sílu připustit, že jsem v situaci, které jsem se tolik bál, ale zároveň jsem za ni v hloubi duše vděčný.

Cítím strach, že všechno špatně skončí, protože jak by někdo mohl mít rád někoho, jako jsem já?

Cítím tlak. Z očekávání, z budoucnosti, z toho, kam tohle všechno může vést.

Cítím sounáležitost, protože existuje někdo, kdo si mámu pamatuje a komu pomohla. Kdo o ní mluví a chápe, čím vším pro mě byla.

Cítím náklonnost. Takovou, o jakou jsem nestál.

Je to směsice emocí, které neumím zpracovat. A tak se vydám jedinou cestou, která mi připadá bezpečná. „Víš jistě, že se jen nesnažíš Elimu vrátit to, že tráví raději čas s Alexem?“ ušklíbnu se a zpříma jí pohlédnu do očí, aby věděla, že mě její slova nepoložila.

„No jistě, ano. Nejde si nevšimnout, že můj vztah s Elkanem není poslední dobou úplně ideální. Pracujeme na tom, ale bude to nejspíš nějakou dobu trvat. A co se tvojí otázky týče… Myslíš, že by to mohlo zabrat? Že bychom jim jako ukázali, že se taky umíme dobře bavit?“

„Haha, velmi legrační,“ odvětím a zakroutím hlavou. Ale pak už mi to nedá, potřebuju se zeptat, jinak z toho vyletím do stropu. „Kam vůbec jezdí?“ Jsem pyšnej, že zním vyloženě nezaujatě, jako bych se ptal pouze proto, aby nestála řeč.

Samantha úplně stejným tónem pronese: „Elkan má terapii a Alex ho tam vozí. Elkan totiž nechce, abych s ním jezdila já.“ Ke konci už hořkost zakrýt nedokáže a taky roztrpčeně klepne propiskou do stolu.

Nevím, co se mezi nimi stalo. Samantha o tom evidentně nechce mluvit, jinak by už asi něco naznačila, a já vlastně ani nepotřebuju nic vědět. Pochybuju, že by se Elimu líbilo, kdybych o něm tajně zjišťoval informace. Proto plácnu jedinou věc, která mě napadne: „Tss, to já bych si na odvoz rozhodně vybral spíš tebe.“

Samantha na mě ukáže prstem. „No vidíš, to nezní špatně. Příští týden terapie? Ty a já?“ Myslí to z legrace, přesto ale poznám, že kdybych jen naznačil zájem, tak to tak fakt bude.

Taky na ni ukážu prstem. „To už je trochu moc,“ varuju ji.

Pokrčí rameny a znovu otevře křížovku. Odevzdaně vzdychne. „Na tohle jsem fakt špatná,“ poznamená, zatímco já zkusím sníst zbytek rozpuštěných a slepených pukanců.

***

Něco se muselo stát, akorát nevím co.

Nejprve je Eli o něco zamlklejší a vzdálenější. Když za ním přijdu do sklepa, dostanu z něj jen pár úsečných odpovědí. Předpokládám, že prostě nemá svůj den, a celou noc si tiše čtu. Dokonce se na něj pokouším nedívat, abych ho zbytečně neštval.

Další den potkám Eliho odpoledne v kuchyni a jen tak z legrace se zeptám, jestli se vyspal dorůžova. Neodpoví, jen něco nesrozumitelně zamručí a odejde.

V noci do sklepa nepřijde. Čekám přes hodinu, než vyjdu nahoru do patra a uslyším z jeho pokoje zvuk televize a pod dveřmi vidím světlo, což znamená, že je vzhůru, ale nechce se mnou trávit čas.

Jde o mě. Něco se stalo a možná za to můžu já. Pravděpodobně za to můžu já.

Jde o moje city? Asi ano. Nebo ne? Co jiného? Procházím poslední dny, alespoň to, co si pamatuju, a nenajdu nic, co by ho mohlo naštvat. Pokud jsem ovšem nějaký incident nevytěsnil. Doufám, že jsem se nesjel a zase se po něm neplazil. Ačkoliv nemám dojem, že bych poslední dny byl tak mimo, abych na takovou situaci zapomněl. Jenže můžu sám sobě věřit?

Napadne mě zaklepat a prostě se zeptat, ale nakonec nenajdu odvahu. Bojím se toho, co by řekl, takže to raději nechám na zítra.

Jako kdyby to další den mohlo být snazší.

Samozřejmě nemůžu spát. Sedím na parapetu a čtu, některé odstavce i pětkrát, abych zjistil, že pořád nevím, o čem příběh vlastně je. A pak už jen zírám do tmy, na pouliční světla, na domy ve čtvrti, na sem tam se rozsvěcující okna a čekám na ráno.

Přitom Eli půjde spát a já ho uvidím až někdy odpoledne.

A i když se přesvědčím, abych si lehl do postele a spal, stejně nakonec skončím civěním do stropu, posloucháním zvuků v domě a přemýšlením o tom, co jsem provedl. A ještě větší strach mám z toho, že jsem nic udělal a Eli si prostě jenom uvědomil, že mě má dost. Nakonec bych se mu asi nemohl divit. Na hodně lidí už jsem tak působil. Jakože ze začátku je se mnou ještě celkem sranda, ale po čase moje závislost převáží, a to už sranda není ani náhodou.

Přemýšlím, jak bych reagoval, kdyby řekl, že chce, abych se od něj držel dál. Potkával bych ho u nedělního oběda, na chodbě, občas v kuchyni a bylo by to vždycky velmi trapné a tiché. Asi bych se nenáviděl ještě mnohem víc, že jsem pokazil to jediné hezké, co jsem v životě měl.

Nakonec usnu jen na půl hodiny a probudí mě bolest hlavy a sucho v krku. Dostanu obzvlášť milý záchvat kašle, který vyřeším vypitím zbytku kafe, co najdu v hrnku na nočním stolku. Nechci vědět, jak dlouho tam stojí, ale i ty dva poslední loky jsou fajn, proto se rozhodnu uvařit další.

Do kuchyně se šourám zpomaleně. Je mi jasné, že jsem v dojezdové fázi, v útlumu, v mezidobí, v prázdnu, v mlze, a brzo začnu padat do temnoty, což zní možná zbytečně dramaticky, ale ke stavu, který zažívám střízlivej, se to celkem hodí.

Jsem obklopen výčitkami, vzpomínkami, bolestí a frustrací. Temnota je výstižné označení.

Někde v polovině schodů mám zásek, kdy mi přijde, že jsem na chvíli usnul, ale trhnutím se proberu, jakmile zaslechnu Samanthu. „Dýchej, tohle zvládneme. Spolu. Hlavně dýchej,“ pronáší a já se v prvním okamžiku naštvu sám na sebe, protože předpokládám, že jsem se nejspíš zase vyvrátil, dostal záchvat, přestal dýchat… Něco z toho. Akorát že jsem na schodech jen já a celkem stabilně stojím a dýchám.

Takže mi dojde, že je Samantha v kuchyni a nemluví se mnou.

„My dva?!“ Jestli mě překvapí, že jí odpoví Eli? Nevím, trvá mi neskutečně dlouho pochopit, co se děje. Že se hádají. „My dva to… Cože? Jako fakt mi budeš opakovat takový kecy? Já už nemůžu, ne. Je toho moc, já zešílím. Chápeš to?“ ječí Eli hlasem, který u něj vůbec neznám.

Působí hystericky a plačtivě, smutně a naštvaně, bolestně a deprimovaně.

Až je mi z toho divně.

„Co chceš, abych udělala? Řekni a já to udělám. Udělám pro tebe přece cokoli,“ pokračuje Samantha.

Napadne mě, že bych měl jít zpátky do pokoje, neposlouchat, co si říkají, jenže… Mám dojem, že Eli brečí, a upřímně, chci být u něj, chci ho obejmout a říct, že všechno bude v pořádku, ačkoliv sám takovým frázím nevěřím. Ale co kdybych mu řekl, že teď je všechno v pořádku a je úplně jedno, co bude za minutu, dvě, anebo zítra?

A tak sejdu ze schodů.

„Chci to ze sebe servat! Rozumíš tomu, že je to, jako kdybych byl uvězněnej v něčem odporným? A nemůžu to dát dolů, je to jenom tvoje vina! Teď jsi tady, teď předstíráš, ale tenkrát jsi tam nebyla. Nechala jsi malý dítě doma! Nechalas mě tam chcípnout!“ řve Eli a v další vteřině, těsně předtím, než vejdu do kuchyně, zaslechnu ránu a tříštění skla. A pak už jen vidím Eliho s napůl šíleným výrazem, jak se snaží vmáčknout do prostoru mezi ledničkou a stěnou, jako kdyby v něm chtěl zmizet. A oči má tak plné slz, že přes ně určitě ani nemůže vidět.

Na zemi leží rozbitá mísa na ovoce a mezi střepy se povalují pomeranče. Nikdo tomu však nevěnuje pozornost. Samantha upírá veškerou pozornost na Eliho a ten působí, že je uvězněný ve vlastním světě. Nejspíš ani netuší, že jsem přišel.

„Víš, jak to ještě pořád bolí? Co s tím asi tak uděláš?“ křičí a rukama si tře hlavu. Napadne mě, že je to pravděpodobně důvod, proč má vlasy ostříhané na ježka. Aby si je nemohl vytrhat.

„Eli,“ zašeptám, aby věděl, že jsem tady.

Nejsem si jistý, jestli slyší. Na okamžik mým směrem pohlédne, ale následně zase kouká na Samanthu. „Dejte mi pokoj, do hajzlu. Já seru na ty tvoje setkání, rozumíš? Nebudu se nikomu zpovídat z toho, co mi je, jak moc to bolí. Nic nechápeš. Nenávidím tě za to, žes mě tam nechala, kurva já tě tak nenávidím!“ Zničehonic udělá dva kroky k Samanthě a strčí do ní, naprosto nečekaně a překvapivě prudce. Ani ona sama to nečeká, takže klopýtne a narazí bokem do linky.

„Eli!“ řeknu o něco rázněji a přijdu blíž. Tak blízko, aby mě mohl vidět i přes závoj slz. „Přestaň,“ zaprosím mírně.

„Nesahej na mě!“ lekne se a zase se stáhne do kouta. Nevím, jestli je víc naštvaný nebo vyděšený, pravděpodobně něco přesně mezi tím. Trápí mě, jak moc se trápí. „Opovaž se mě třeba jen dotknout! Já vím moc dobře, jak na mě koukáš. Jako kdybych byl totální mentál, kterej potřebuje ujistit, že ty jizvy nejsou tak hrozný. Jenomže jsou. Přestaňte si všichni hrát na to, jak je to v pořádku. Přestaň předstírat, že pro tebe něco znamenám, když si myslíš, že jsem ti posral život! Oběma jsem vám posral život!“

Nevím, jak reagovat, a tak jen zakroutím nesouhlasně hlavou, což nejspíš vyzní úplně naprázdno.

Eli několikrát popotáhne. Dýchá čím dál rychleji, až mám strach, aby neomdlel.

„Sere tě, že mě táta vytáhnul ven, že jo? Nechali byste mě kurva shořet!“ pokračuje.

Tohle si ale ve skutečnosti nemůžeš myslet, že ne? Že ne, Eli?

Řekl jsem spoustu odporných věcí, i tu vůbec nejhorší, ale nikdy nebyla myšlená vážně a doufal jsem, že to ví. Kdyby nevěděl, kdyby v hloubi duše pořád myslel, že bych si něco takového přál… Nejspíš bych se mu nedokázal podívat do očí. Styděl bych se, protože jsem mu tím pádem dal k něčemu takovému důvod. „Tohle není pravda,“ promluvím klidně. „Eli, víš přece, že to není pravda. Vždyť… Mám tě rád. Moc rád.“ Už jsem skoro u něj, zoufale chci překonat těch posledních pár centimetrů, chytnout ho do náruče a nepustit, ani kdyby prosil.

Jenže Eli nechce, odrazí mi ruku a upře na mě tmavé oči. Jedním mrknutím z nich zmizí to, co u něj důvěrně znám, a nahradí to velmi čistá emoce, neředěná a silná. Nejdřív myslím, že je to vztek, hloupě ho zaměním za to, čeho se na světě bojím ještě víc. Za zhnusení. „Řekl jsem, ať na mě nesaháš, ty jedna feťácká špíno! Nech mě, nepředstírej, nech mě na pokoji! Furt za mnou jenom lezeš. Jdi do prdele, Nate. Když se na tebe podívám, je to, jako kdybych se díval na sebe. Je mi z tebe na blití.“

Tohle bolí, nemůžu lhát, že ne. Nemůžu lhát, protože moje tělo odmítne spolupracovat, odmítne předstírat, že se nic neděje. Ztuhne, zkamení, zamrzne. Je to šok, je to facka, je to pocit, který důvěrně znám. Ale taky poprvé vnímám něco nového a zvláštního.

Takže takhle vypadá smíření?

Když osoba, na které vám v životě záleží úplně nejvíc, sjede podél zdi na zem a usedavě se rozpláče, ale já nic necítím?

Co bych měl udělat? Kleknout k němu a zkusit to znovu, i když nechce?

Přál bych si, aby nebrečel. Jenže má pravdu. Já mu nemám jak pomoci.

Jednou jsem Donovi řekl, že si připadám odpornej, jako kdyby mi kůže postupně uhnívala, jenže to vychází odněkud zevnitř, tím pádem ze sebe nemůžu tu špínu smýt ani ji zastavit. A jeho to hodně zasáhlo, otočil se ke mně zády, aby mi nemusel ukazovat slzy. Možná tenkrát něco řekl, ale nejspíš nešlo o nic zásadního, když jsem si nezapamatoval jediné slovo.

To, v co jsem doufal, jsem však nikdy nedostal. Nepodíval se na mě, rázně a sebejistě, bez sebemenších pochybností a neřekl nic jako: Nejsi odpornej, nehniješ zevnitř ani zvenku, nejsi k ničemu, nejsi ten špatný.

Protože takhle nějak to všechno začalo. Snahou pomoct a zachránit. Měl jsem být zachránce. Tolikrát mi připomínal, abych na sebe byl pyšný. Jenže se postupně a nenápadně odmlčoval, přestával mě uklidňovat, sebejistota, že děláme dobrou věc, šla do prdele. Hnil jsem zevnitř a on mi nedokázal nic říct.

Takže když mi teď Eli řekne feťácká špíno, chápu, že je rozrušený a doopravdy to tak nemyslí, ale přesně vystihne, co o sobě už strašně dlouho vím.

Eliho kůže je zjizvená a bolí. Ta moje vypadá na první pohled v pořádku, nebolí, a přesto bych ji ze sebe chtěl stejně jako on strhat. Klidně po částech, pokud by to nešlo najednou. Jestli chce, abych ho nechal, abych za ním nelezl, že je mu ze mě na blití… Přece se nemůžu zlobit, když vůči sobě cítím veskrze to samé.

I tak to ale příšerně bolí.

Stejně jako otcův příchod. Snaží se co nejrychleji dostat k Elimu a nejspíš nechtěně do mě vrazí ramenem. „Elkane, všechno je dobrý. Už jsem tady,“ pronese a jeho hlas se nese kuchyní, celým domem, jako velká přívalová vlna. Nikdy jsem otce neviděl tak klidného, jakože přesně ví, co má dělat. A i když ho Eli zkusí odstrčit, nenechá se a o to pevněji ho drží.

„Je to pryč. Jsem tady s tebou. Nikdy tě neopustím. Zvládneme spolu úplně všechno. Nenechám tě v tom,“ opakuje. Dokonce i já mu věřím, i já bych chtěl, aby mi tohle řekl, takže není divu, že se k němu Eli přitiskne, stočí se na hrudi a nechá slzy volně téct.

Pohni se, Nate. Pohni se.

Přesně pro tuhle chvíli sis nikdy nevybalil batoh, přesně pro tuhle chvíli sis odkládal peníze, přesně tuhle chvíli jsi očekával. Víš, co máš dělat. Musíš se jen pohnout.

Nechce se mi do toho, ale není to poprvé, co musím udělat něco, do čeho se mi nechce. Takže nakonec zvládnu pohnout nohou, druhou, zvládnu odejít z kuchyně, vystoupat po schodech, vejít do pokoje, obléct se, vzít batoh a sejít dolů. Celou dobu mě přitom provází srdceryvný pláč.

Zkouším ho nevnímat, zkouším taky nebrečet.

To, že jsem celou dobu věděl, že k tomuhle dojde, vůbec nepomáhá.

Zase jsem blbě snil a všechno tím pro sebe ještě zhoršil.

„Nate, neodcházej prosím,“ promluví Samantha. Je v obličeji bílá, ale nedá na sobě nic dalšího znát. Už chápu, jak myslela, že musí být silná, aby do ní Eli mohl veškerou bolest vlít. „On to tak nemyslí. Někdy si ani nepamatuje, co říkal.“

„Vím, že to tak nemyslel. Nezlobím se. Jen… prostě musím pryč,“ vyhrknu a protáhnu se kolem ní ke dveřím. Neřeknu, že odcházím, protože pro něj nejsem dost dobrý. Neřeknu, že mám strach z toho, co cítím, a tak je pro mě mnohem jednodušší zmizet. Neřeknu, že s tím, co k sobě cítím já, bych nejspíš nikdy nedokázal věřit, že by mě někdo mohl mít doopravdy rád.

Neřeknu spoustu věcí. Hlavně taky proto, že je sám v sobě nedokážu pojmenovat. Jen je cítím.

Jsem jich plný.

Jediné, co vím naprosto jistě, je, že chci pryč.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥