Szabi

V autě je ticho. Sedím na zadním sedadle za Elim, takže ho nevidím, zato mám celkem dobrý výhled na otce. Vypadá extra unaveně, v držáku má termosku s kafem a už dvakrát zívl. Ale i tak o půl šesté ráno přijel a já necítil žádnou lítost, že jsme ho vytáhli z postele.

Přece to tak sám chtěl.

Navíc jde o Eliho, ne? Kvůli němu by vstal i mnohem dřív nebo klidně nešel spát, cokoli, hlavně když jeho skvělý a perfektní syn bude v pohodě a bezpečí. A ne, nejsem naštvaný na Eliho, ten za nic nemůže a sám přece vím, že je perfektní. Jen neumím překousnout, jak to otec dává najevo.

Vzdychnu a sesunu se na sedadle tak nízko, jak mi pás dovolí. Zařezává se mi do krku a do břicha, ale i tak nedokážu sedět rovně. Nejsem unavený, jen přehlcený dnešní nocí, Elim, tím, co jsem mu řekl, co řekl on mně, pohledy, úsměvy a náznaky. A především tím, co jsem si postupně domýšlel, i když jsem se v tom pokoušel brzdit.

„Nechcete zajet do vaflárny na snídani?“ navrhne otec do ospalého ticha.

Poslední dobou přemýšlím, jestli na něj nejsem příliš tvrdý. Některé věci se nedají odpustit, ale nemůžu zapomenout, co mi řekl Eli.

Táta byl v prdeli a hledal mě.

Toho otce, kterého jsem znával, v něm prakticky nevidím. Nikdy nekřičí, nevzteká se, neodchází… Možná se změnil, možná je tím, kým má být, a před lety byl jen opilecká troska, která zkoušela přežít den za dnem. Nevím.

Ale je zvláštní vidět ho šťastného se Samanthou, jak se usmívá a ochotně pomáhá, jak se stará a plní sliby, když moje máma nic takového mít nemohla. Několikrát kvůli němu brečela a často ho prosila, aby nepil. Proč to tenkrát nešlo a teď ano?

Vím, že je to hloupost. Otec je kretén, ale stejně mi v mysli vždycky vyskočí myšlenka, že to bylo kvůli nám. Nemiloval nás a je ano, proto je lepší. Oni ho dělají lepším.

Hloupost, a přesto si připadám shnilej.

„Raději bych jel domů,“ oznámí Eli. A sice zní velmi klidně, ale zároveň do toho zvládne přidat i trochu ráznosti, takže je jasné, že neexistuje nic, co by ho přesvědčilo, aby šel někam mezi lidi.

Nejspíš netuší, že o půl šesté ráno ve vaflárně moc lidí nebývá.

„Dobře. A co ty, Nate?“ pokračuje otec, a dokonce se na mě rychle otočí. Třeba aby viděl moji nadšenou reakci z faktu, že bych s ním měl trávit čas.

Se asi posral.

Ten jeho smutný, prosebný výraz mě rozčiluje, ale zároveň nedokážu z hlavy dostat tolik věcí, které se ho týkají. Mohl bych ho poslat do prdele, mohl bych je nechat konečně být, mohl bych předstírat, že neexistují. Nebo bych se mohl na některé z nich zeptat.

Ale co kdyby odpověděl tak, že bych to nedokázal přenést přes srdce?

No tak, Nate, oba víme, že podobné situace nezvládáš zrovna dobře. Skončíš zase zfetovaný na zemi. Skončíš nešťastný. Skončíš.

„Asi taky nechci,“ zamručím a vykouknu z okna, ačkoliv žaludek by pozvání rád přijal. Včera jsem moc nejedl, akorát to taky může být past. Něco mu dám a on se mi odvděčí dalším skvěle stráveným časem na záchodě.

Tentokrát se však otec nenechá jen tak odbýt. „Prosím, Nate. Jedna vafle nebo kafe, cokoli…  Slibuju, že nebudu mluvit, pokud sám nebudeš chtít.“

Uchechtnu se. Učí ho Samantha, jak se mnou mluvit?

„Znamenají tvoje sliby vůbec něco?“ zamumlám, ale není v tom téměř žádný vzdor.

Já se přece nechci hádat. Dokonce ani s ním, přestože bych si přál dosáhnout nějakého zadostiučinění. Akorát vzhledem k situaci nevím, co by to mělo být. Asi těžko mu můžu dokázat, jak jsem se bez něj měl dobře.

Co jiného mi zbývá? Jak mi pomůže, když uvidí, co způsobil? Navíc… to už beztak vidí. Nic neskrývám. Neskrývám nenávist a výčitky, neskrývám bolest a závislost.

„Ano,“ odpoví otec jednoduše.

Mávnu rukou, zbytečně rozmáchle, až mám pocit, že mi ta ruka snad nepatří. „No tak jo,“ souhlasím.

„Dobře,“ přikývne. Vypadá, že právě vyhrál obrovskou bitvu a překonal nepřekonatelné. Přitom minule mě do vaflárny taky dostal. Jasně, vyhrožoval, ale šel jsem do háje, ne snad? Nejsem taková příšera.

Nejsem?

Vážně mě hledal? Jezdíval k benzínce a čekal, jestli se objevím?

Tenkrát řekl, že mě miluje nadevše na světě. Co když…

Zavřu oči a přiměju se myslet na chvíle, kdy tady nebyl. Jenom proto, aby mě nenapadla nějaká hovadina, jako třeba být na něj milejší.

Zavezeme Eliho domů a já sleduju, jak se plouží ke dveřím, jak odemyká a mizí vevnitř, a celou dobu si přeju, aby se vrátil a řekl, že se rozmyslel. Že na ty vafle s námi chce.

Jenže najednou je pryč a v autě se rozhostí trapné ticho.

Máme si vůbec co říct? Když pominu společnou minulost a pár ne moc dobrých vzpomínek, proč si nepřiznáme, že se navzájem neznáme? Mohl bych mu pokládat stejné otázky, které jsem v noci dával Elimu.

Jakou máš oblíbenou barvu?

Co bys dělal na horské chatě? Chtěl bys vůbec bydlet na samotě?

Čteš?

Já o něm totiž nic nevím. Dokonce si ani nejsem jistý, kde teď pracuje, kolik je mu let… Pamatuju si vůbec, kdy má narozeniny? A mám se stydět, že ne? Ví, jak bych na tyhle otázky odpověděl já?

Nepřesednu si dopředu a on na mě celou cestu nepromluví. Svírá se mi z toho žaludek a nemůžu se zbavit myšlenek, jak tahle snídaně asi tak může skončit. Křikem, hádkou, nebo zjištěním, že jsme si navzájem úplně cizí?

Napadne mě, že bych mu možná měl říct, že jsem se rozmyslel a chci jet domů, jenže v tu chvíli už parkuje před vaflárnou. A tak vystoupím a jdu za ním.

I když to hodně připomíná naši minulou návštěvu, je to v mnohém jiné. Nemám kocovinu, nesmrdím, nebolí mě hlava a nekrvácím ze rtu. Navíc v sobě nesu maličké, spokojené klubko, které poslední dny a týdny namotávám z chvilek, které trávím s Elim.

Otec tentokrát vybere jiný box. Možná už nechce hrát na sentimentální notu, nevím, ale ten, kam zamíří teď, je mi příjemnější. Je totiž dál od výlohy, dál od ostatních boxů a místo, kam si sednu, částečně zakrývá velký fíkus.

Popadnu jídelní lístek a váhavě ho přeletím očima.

Nemluvíme do chvíle, dokud nepřijde servírka. Otec si objedná kapučíno a slanou vafli s vajíčkem, zatímco já chci ovocný čaj a dvě suché vafle bez ničeho. Servírka se dvakrát zeptá, jestli vážně bez ničeho. Jakože i bez javorového sirupu? Ano. A nechcete to aspoň posypat cukrem? Ne.

Teprve když odejde a u stolu je zase ticho, cvrnknu do cukřenky. „Pořád mám problémy se zažíváním,“ přiznám. Ani sám nevím proč. Z nějakého důvodu mi přijde nesmírně důležité, aby otec chápal, že jsem si dal suché vafle kvůli sobě a nejde o žádnou promakanou formu pomsty.

Otec přikývne a následně… vzdychne. Je to ten typ vzdychnutí, kterým jasně naznačuje, že by rád něco řekl, ale slíbil, že neřekne, takže mlčí, ale kdybych ho nechal…

„Co?“ vyprsknu.

„Jen… Snažíš se přestat?“

Pokrčím rameny, jakože o nic nejde. Protože ve skutečnosti nejde. Šance, že bych to dokázal, je mizivá, a tak nemá smysl zbytečně se nad tím pozastavovat. „Tak trochu,“ přiznám a schovám ruce do kapes. Nahmatám zapalovač a pevně ho stisknu.

Otec poposedne.

Vidím jeho nervozitu na míle daleko. Mělo by mě těšit, že má z mých reakcí strach, ale ve skutečnosti je to spíš obtěžující. „Můžeš se mnou mluvit, jestli čekáš, až ti dám svolení. Na to, abych na tebe ječel, jsem docela unavenej.“ A prázdnej.

„Dobře, tak fajn. Bojím se o tebe. Obzvlášť pokud zkoušíš přestat. Nechci, aby ses zbytečně trápil, nebo si nějak ublížil. Není dobré vysadit všechno najednou,“ řekne a nervozita v mžiku zmizela. Teď je až překvapivě rázný.

„Nejsem debil. Na kokainu jedu furt. Kokain je srdcovka,“ odseknu a uhnu pohledem k fíkusu. Na některých listech je pořád vrstva prachu, takže mám nutkavou potřebu ho setřít. Jen abych nemusel sám v sobě řešit, co jsem právě řekl. A že jsem ani nedokázal říct úplnou pravdu. Jsem slaboch. Jsem k ničemu. „To je jedno. Stejně to nedokážu.“

„A chtěl bys?“

Vzhlédnu a naštvaně nakrčím nos. „Ne, chci být fetka ovládaná závislostí. Chci, abys mě nacházel pochcaného na zemi. Chci honit svému dealerovi, aby mi něco dal.“ Vyštěknu to spíš automaticky, než že bych nad tím přemýšlel. A sotva sklapnu, připadám si mnohem špinavější, než když jsem tu byl minule.

Otec se ostře nadechne, ale udrží klidnou tvář. Dokonce se usměje na servírku, když nám přinese objednávku. Pak chvíli kouká na kapučíno, následně ho zamíchá a napije se. Jeho otázka je přímá, možná až příliš, a já z ní mám okamžitě husí kůži. „Nutí tě tvůj dealer, abys s ním spal?“

Cítím tolik studu, že nepřemýšlím a sáhnu pro čaj. Jenomže ruce mě i tentokrát zradí, takže se hrnek roztřese a já ho musím zase položit. Naštvaně si vjedu prsty do vlasů. „Ne, nešukal jsem s ním,“ vyprsknu. „Ale dělal jsem s ním jiné věci, jasný? To chceš slyšet? Neměl jsem prachy a byl jsem zoufalej. Navíc se před tebou nepotřebuju obhajovat.“

„Sam má bratra, je u policie. Jestli chceš, můžeme mu dát anonymní tip. U takových lidí není těžké je zavřít,“ pronese otec, aniž by hnul brvou.

Nečekal jsem, že bude reagovat právě takhle. Váhavě kousnu do vafle a převaluju ji v puse, než konečně odpovím. „Asi není dobrý nápad, abys nechal svému feťáckému synovi zatknout jeho dealera.“

Napadne mě, jestli se bude hádat, ale on jen přikývne a nechá to být. Raději nakrojí vajíčko a žloutek se rozteče po talíři. Trochu se na tom seknu, takže přeslechnu otcovu další otázku.

„Cože?“ zamrkám.

„Jestli si kupuješ kvalitní drogy. Nebylo by dobré zahrávat si s něčím říznutým.“

Znovu kousnu do suché, chuťově ne moc zajímavé vafle. „Jo, většinou.“

Otec přikývne a opět poposedne a váhavě se nadechne, díky čemuž poznám, že plánuje říct něco, u čeho předpokládá, že by mě tím mohl naštvat. „Mohl bys mi slíbit, že si na to budeš dávat pozor a brát jen to čisté? Peníze na to teď máš, ne?“

„To jako fakt? Říkáš mi, jaké drogy si mám kupovat?“ Kdyby mohlo, moje obočí by nejspíš vystřelilo někam do vesmíru.

„Nate, tohle není legrace. Už jsem viděl hodně případů, kdy lidé umírali, protože ani netušili, co berou. Špatně to promíchali nebo ani nevěděli, co vlastně míchají. Samozřejmě bych byl mnohem raději, kdybys přestal, ale z vlastní zkušenosti vím, že pokud sám nebudeš chtít, nemůžu udělat nic, abych ti v tom zabránil. Takže prosím, aspoň tohle.“

Je mi špatně. Už zase je mi špatně, jako kdyby moje tělo nezvládalo stres a na každou situaci reagovalo obracením žaludku, pálením žáhy, hučením v uších a bodáním v hlavě. Jako kdybych nemohl ani na okamžik myslet jasně a dýchat klidně. Položím si ruku na hrudník a zkusím srdci naznačit, že tohle není nejlepší chvíle na kolabování.

„Dobře, ano, slibuju,“ hlesnu.

„Kdybys chtěl skončit, jsem tady. Pomůžu ti. Udělám cokoli.“

Posrané, posrané srdce a ještě posranější mysl. Proč mi nedají ani chvíli pokoj? Proč si ani na jednu podělanou sekundu nemůžu připadat normální? Proč se mi chce brečet a napadají mě ty nejbolestivější otázky? Proč jsem tak strašně k ničemu?

„Nate,“ zašeptá otec. „Všechno je v pořádku.“ Natáhne se přes stůl a zkusí mě chytit za ruku, ale já ucuknu. Nezvládl bych, kdyby se mě teď někdo dotýkal.

A navzdory tomu, že jsem sám sobě slíbil, že se na to nezeptám, nedokážu tomu zabránit. „Kdybych… Kdybych ti kdykoli v minulosti zavolal, přijel bys za mnou? A řekni prosím pravdu. Nepotřebuju žádné prázdné kecy, nepotřebuju, abys mě uklidňoval. Prostě jen řekni pravdu. Přijel bys?“

Není tam ani vteřina váhání. „Ano.“

Ano. Ano. Ano.

Tím pádem spousta toho, co se mi stalo… Se mi stalo zbytečně. Protože jsem nezvedl pitomý telefon, protože jsem nezkusil všechno a prostě jsem se rozhodl, že žádná jiná možnost neexistuje. Ale ona tam byla a já o ní měl vědět, měl jsem o ní kurva vědět! Stačilo zavolat a všechno mohlo být jinak.

Nejhorší je, že už si ani nepamatuju, proč jsem to neudělal. Zlobil jsem se? Nebo jsem doopravdy věřil, že by otec nepomohl? To jsem se neměl dostatečně rád na to, abych tomu do prdele aspoň dal šanci?

I kdyby to nikam nevedlo…

Já už přece vím, že hrdost je k ničemu. K NIČEMU.

„Přál bych si, abys řekl ne,“ zašeptám.

Otec možná pochopí, co tím chci naznačit, anebo ne, ale rozhodne se mlčet. Za což jsem rád, protože potřebuju pár minut ticha, abych se sebral, abych dokázal zase trochu uvažovat. A přestal se hroutit.

A tak oba mlčky jíme. Teda já spíš uždibuju malé kousky a nabírám drobky, protože netuším, co by udělal žaludek, kdybych do něj narval celou vafli. Konečně se mi povede napít čaje, i když je mi jasné, že si otec všímá mých roztřesených rukou.

Někde v restauraci hraje rádio. Slyším ho jen hodně vzdáleně, ale After Dark poznám prakticky okamžitě. Řekl bych, že ideální píseň pro mou melancholickou náladu.

„S Elkanem si rozumíte,“ vypálí otec najednou bombu, kterou jsem absolutně nečekal. Zamrkám a pak ještě jednou.

„Ty se vážně chceš bavit o Elim?“ vydechnu nevěřícně, šokovaně, totálně vykolejeně. Není to náhodou tak, že když vytáhne jejich vztah, já okamžitě vybouchnu? „Takže jsi mě sem vzal, abys… Co vlastně? Chceš mě donutit, abych se od něj držel dál? Abych ho nechal na pokoji? Zakázat mi se s ním vídat? Nebo co to bude? Přednáška na téma: Ne že mu zničíš život?“

Otec okamžitě zavrtí hlavou. „Ani jedno.“

„Fajn,“ vyštěknu tak nahlas, až se na nás servírka otočí. Proto se zhluboka nadechnu a vydechnu a mnohem mírnějším hlasem dodám: „Protože já bych Elimu nikdy neublížil!“

Nikdy, nikdy, nikdy. Raději bych si ukousl jazyk, rozřezal tělo, ponořil se do temného moře, vešel do ložnice v obrovské vile s tapisériemi. Udělal bych ty nejhorší věci, pokud bych tím Eliho uchránil před bolestí.

„Já vím,“ přitaká otec a zvláštně a smutně se na mě usměje.

„Jak to myslíš?“ nechápu.

Znovu ten úsměv. Možná není smutný, možná je to spíš lítost. Nedokážu to rozklíčovat. Tak jako tak se mi kvůli tomu sevře srdce, jako kdyby otec věděl něco, co já ne. „Vidím, jak se na něj díváš,“ vysvětlí, ale ve skutečnosti se tím nevysvětluje vůbec nic.

NIC.

„Jak se na něj dívám?!“ vykřiknu. Teď už nás nepozoruje jen servírka, ale i starší muž z protějšího boxu. Jestli je ve vaflárně ještě někdo a věnuje nám pozornost, netuším, protože fíkus mi blokuje výhled.

„Nijak, promiň,“ zařadí otec okamžitě zpátečku, a dokonce zvedne ruce v obranném gestu. „Nechtěl jsem tě naštvat, dobře? Jen jsem chtěl, abys věděl, že jsem rád, že si rozumíte. Nic víc.“

Nic víc, ale zároveň všechno. Copak ví? Jak by mohl, když to nevím ani já sám?

Jednou větou spustí nekonečnou řadu otázek a pochybností a svět přestane existovat. Jenže mozek se nechce zapnout, nenabízí žádné odpovědi a mně okamžitě dojde, že kdybych si šňupl, určitě bych na něco přišel. Jednoduché řešení.

Stačilo by jít na záchod.

Jak se na něj dívám? Jak?

Jako bych do něj byl…?

A co když ano? Co když jsem?

„Nate!“ vyhrkne otec a já se leknu. Automaticky se odtáhnu co nejdál a zkusím se narvat do kouta. „Všechno je dobrý. Nechtěl jsem tě rozhodit nebo naštvat.“

Vlastně mi tím pomůže, protože aspoň vím, kterým směrem svoje pocity nasměrovat. „Vážně? No tak tos mě možná neměl opustit, nemyslíš?“ vyjedu, ale hlas se mi jasně třese a ruce… bože, moje ruce, ty jsou na tom nejhůř.

Myslím, že otec pozná, že ve mně něco spustil. Že se divně hroutím a skládám. A že nevím, co se sebou. A tak se rozhodne položit mi tu nejhloupější otázku, jakou zvládne vymyslet. Dokonce se i povzbudivě usměje, jako kdyby věřil, že existuje vesmír, ve kterém bych odpověděl. „Nechceš mi o sobě něco říct? Cokoli? Nic o tobě vlastně nevím. A je to moje vina. Nikdy jsem se tě nesnažil doopravdy poznat. Mrzí mě to.“

„Chceš, abych ti o sobě něco řekl?“ zopakuju. Překvapuje mě, že ho napadlo to samé, na co jsem myslel v autě. Že jsme si navzájem cizí.

„Jo. Co máš rád?“

Dlouho a odevzdaně na něj zírám, až úzkost postupně odezní. Nakonec zase cítím jen otupělost. Což je dobře. Otupělost dokážu zvládnout. „Tak třeba poslední dobou si fakt ujíždím na sebelásce,“ vyplivnu jízlivě. Vzdychnu a seberu druhou, zatím netknutou vafli. „Už chci jet domů.“

Jo, říkám tomu místu domov a otci to samozřejmě neunikne. Naštěstí se moudře rozhodne to nekomentovat. Jen přikývne a vytáhne z kapsy peníze.

Než zaplatí, nakreslím do prachu na listu fíkusu macaté srdíčko.

Celou zpáteční cestu mlčíme.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥