Szabi

K večeři máme indické jídlo, takže zatímco všichni jedí čočkový dhal, já dost hlasitě křoupu čokoládové vločky se sušeným banánem a lískooříškovým mlékem. A ne, že bych indické jídlo neměl rád, to nejspíš fakt mám, ale poslední dobou se snažím tolik nefetit a moje skvělé tělo se mi odvděčuje častým průjmem.

Což taky řeknu otci, když přijdu ke stolu a on ke mně přisune talíř s prosebným výrazem, jako kdyby snad dát si dhal znamenalo, že se mezi námi všechno lepší. A já ho opět musím zklamat, protože raději vezmu misku a nasypu do ní cereálie. „Mám z absťáku průjem,“ oznámím celému stolu naprosto bez příkras. O kolik to může být horší, než když mě v noci najdou v křečích?

Otec chápavě přikývne, zatímco Samantha ryze prakticky řekne, že mi pak přinese něco z lékárničky. Což neodmítnu a taky jí poděkuju za sbírku cereálií, které zabírají celou jednu skříň. Navíc začala – aniž by to zmínila, prostě se najednou objevují v kuchyni – kupovat další druhy mléka.

A pak klidně jíme a je to jedna z nejuvolněnějších večeří od chvíle, co jsem tady.

Sedím naproti otci, takže pokaždé když vzhlédnu, mám ho přímo na očích.

Poslední dny hodně myslím na to, co říkal Eli. Že o mně mluvil, že mě hledal a že z toho byl v prdeli. Sice jsem tvrdil, že na tom nezáleží, ale občas se přistihnu, jak bych si přál, aby ano. Aby na tom záleželo.

Šťouchnu lžičkou do sušeného banánu, který plave na hladině mléka. „Vím, že jsme se na něčem domlouvali, ale dneska v noci musím být jinde,“ pronesu a nakloním hlavu na stranu. Vážně zkouším nepůsobit popudlivě, ale pořád si nemůžu zvyknout, že bych se měl kohokoli ptát na dovolení, abych směl večer ven.

„Kde?“ zeptá se otec a odloží příbor. Čeká snad hádku? Křik a obviňování?

Samozřejmě, že bych se s ním chtěl pořádně pohádat a vmést mu do ksichtu všechny křivdy. Klidně i ty, za které nemůže. Jenže z toho mám svým způsobem trochu strach. Jestli by se tím mezi námi něco nepročistilo.

Nezaslouží si, aby se náš vztah čistil.

„Slíbil jsem, že udělám inventuru,“ odpovím a naberu sušený banán. Ve skutečnosti jsem nic neslíbil, sám jsem se nabídl, protože kdo by nechtěl strávit noc mezi hromadou knih? „Vypomáhám v antikvariátu. Načerno. A majitelka plánuje inventury vždy na noc, když tam nejsou zákazníci, a dává za to dobrý příplatek,“ dovysvětlím.

Otec překvapeně zamrká. „Dávám ti málo peněz?“

„O to nejde.“ Sušený banán zase opatrně položím do misky a tu odsunu dál od sebe. „Mám to tam rád. A když tu inventuru bude dělat někdo jinej, tak mi může knížky přeskládat a já si s tím systémem dal fakt práci. Bože, budu si odškrtávat seznam a ne se sjíždět na záchodcích v klubu. Jestli chceš, můžu ti každou hodinu nahrát hlasovou zprávu o tom, jak tě zbožňuju, abys slyšel, že jsem v pohodě.“

Stojí mě hodně přemáhání udržet klidný tón. Dokonce vykouzlím úsměv, i když je dost kyselý.

Přece mu nebudu vykládat, jak moc to pro mě znamená, jak bych byl radši, kdyby mě pustil, než abych odcházel bez jeho svolení a on mi pak sebral prachy. Přece ho nebudu prosit.

„Nate, nevím, jestli tě tam můžu nechat samotného. Třeba bych tam ale mohl být s tebou,“ řekne opatrně a já na něm poznám, že z mojí strany očekává křik. A ano, nic jiného si nezaslouží.

Neví, jestli mě může nechat samotného? Vážně?

Nadechnu se, abych mu ne zrovna mile připomněl úplně každý den, kdy jsme se neviděli, jenže mě předběhne Eli, který poprvé za večer promluví. A i když mluví tiše, jeho hlas mnou rezonuje od hlavy až k patě.

Kvůli tomu hlasu, abych ho mohl slyšet, trávím noci ve sklepě a chodím spávat až ráno.

„Budeš tam sám, nebo ještě někdo?“ chce vědět.

„Jenom já.“ A tisíce příběhů, ale na to se asi neptá.

Eli přikývne a trochu krčí čelo. „Napadlo mě, že bych mohl jít s tebou, když tam nikdo nebude,“ navrhne, jako kdyby nad tím už nějakou dobu přemýšlel. Tím pádem nepoznám, jestli to říká, aby mě zachránil před otcem, nebo by ho noc plná prachu, zatuchliny a slov mohla doopravdy zajímat.

Proto se na to taky zeptám. „A ty bys chtěl?“

„Vlastně proč ne. Hrabat se v knížkách zní celkem zábavně,“ pokrčí rameny. Všimnu si, že Samantha nás nevěřícně sleduje a otec mezi námi těká pohledem.

Ale no tak. Copak je vážně tak šokující, že by se mnou chtěl Eli trávit čas?

Zkusím je ignorovat. I to, co si nejspíš myslí. „No ale ty se v nich nemůžeš hrabat,“ upozorním Eliho škádlivě.

Škádlím ho moc rád.

„Máš strach, že ti zničím systém?“ pochopí a pobaveně se ušklíbne.

„Samozřejmě. Nemám tušení, jaký seš typ. Jestli dáváš věci na své místo.“ Ačkoliv to není tak úplně pravda. Hry po sobě vždycky uklízí, ovladače pokládá vedle televize a občas ho vidím, jak natřepává polštáře. Taky při skládání deky přikládá cíp na cíp. Ale přece mu tu jen tak u večeře nepřiznám, že si všímám spousty maličkostí.

„Jsem vezmu si s sebou Nintendo typ,“ oznámí nevzrušeně, jakože mu absolutně nevadí, pokud to bude dlouhá a nudná noc. Což asi bude, protože chodit postupně mezi regály a odškrtávat v seznamu opravdu není nic extra zábavného.

„Mít takového pomocníka je fajn,“ uchechtnu se a úplně nepatrně si dovolím cítit radost, že se Eli dobrovolně nabídl. Znamená to, že je se mnou rád?

Možná bych se neměl tolik radovat. Eli je hodný, třeba má jen strach, abych neudělal nějakou kravinu.

„Takže mě vezmeš?“ zeptá se a je přitom až roztomile vážný.

A tak úplně stejně vážně přikývnu. „Jsi přijat.“

Beru to jako hotovou věc, akorát že Eli se pak podívá na otce a já pochopím, že čeká i na jeho schválení. Že je úplně jedno, co řeknu já, protože moje slovo je vedlejší. Dokonce ani nekoukne na Samanthu. Jen na mého otce.

Jakože kdyby řekl ne, tak by se mnou Eli nešel?

Sevřu pod stolem ruce v pěst. Chci se Samanthy zeptat, jestli ji náhodou neštve být celkem očividně vyřazená z rozhodování. Jenže ona to na rozdíl ode mě přijímá překvapivě klidně.

Otec chvíli váhá a kouká na Eliho, až to vypadá, že mezi nimi probíhá telepatický rozhovor. Představuju si ho nějak takhle:

Eli: Nech mě s ním jít. Jinak bude dělat scény.

Otec: Neměl bys s ním trávit čas. Ještě tě něčím nakazí.

Eli: Neblázni. Nenechal bych ho na sebe sáhnout.

„No tak to by asi šlo,“ pronese otec a rozhodně nezkouší zakrývat, že je z toho lehce nervózní. „Pod jednou podmínkou. Odvezu vás tam a taky pro vás ráno přijedu.“

Všichni na to reagujeme jinak. Samantha se usměje, Eli vlažně přikývne a já ohrnu horní ret a nesouhlasně se zašklebím. Ale mlčím. Nejspíš je to to nejlepší, co můžu dneska večer dostat. Dvě cesty autem s otcem jsou nic v porovnání s vědomím, že strávím celou noc s Elim.

***

V antikvariátu je ticho, ostatně jako vždycky. I ve chvíli, kdy uvnitř bývá hodně zákazníků, z nějakého důvodu mají tendenci být nenápadní, šeptat a téměř neslyšně vytahovat knížky z regálů. Nikdy jsem úplně nepochopil proč, ale nejspíš za to může ta stísněná atmosféra a tmavé uličky.

Teď jsme tu ovšem s Elim sami. Rozsvítil jsem jen polovinu světel a nějakou dobu jsem předstíral, že pracuju, zatímco jsem ho nenápadně pozoroval.

Čehož si velmi brzo všiml a já zrudl a uhnul pohledem.

„Takže se tady vážně prodávají knížky,“ poznamená a přejede prstem po hřbetech knih v druhé polici. Nejdřív moc nechápu, co tím myslí, ale on velmi rychle pokračuje. „Žádnej vchod do tajného klubu nebo drogového doupěte. Jen…“ zastaví a já už podle obalu, aniž bych skutečně viděl nápis, vím, o jakou knížku jde. Kreutzerova sonáta. „Tolstoj.“

V tmavě šedé mikině s obrázkem zabijáckého samuraje na hrudi působí mezi komínky knih téměř nepatřičně. Jako přízrak. Každou chvíli čekám, že mrknu a on se rozplyne.

„Do klubu vběhnu, až budeš na záchodě. Nemůžu ti prozradit, kterou knížkou pohnout, aby se otevřely tajné dveře,“ vysvětlím a nadzvednu obočí, aby bylo jasné, že tohle tajemství mu rozhodně nesvěřím. Ale je to lež. Začínám mít dojem, že bych mu nakonec dokázal svěřit hodně ze svých tajemství.

Možná někdy v nejvzdálenější budoucnosti i to úplně nejtíživější.

„Ty nečteš?“ napadne mě a odškrtám si celou další řadu ze seznamu. „Teda vím, že Přines mi hlavu čarovného prince jsi četl, ale jinak jsem tě s knížkou neviděl. Ne že bych tě nějak sledoval.“

Eli přejde ke křeslu, do kterého občas zapadnu, když mám volnou chvilku. Je hodně hluboké a lze se v něm snadno ztratit. Navíc zvláštně voní, ačkoliv jsem nikdy nezjistil čím. Eli se však jen opře zadkem o opěrku a bokem o jeden z regálů. „Ale jo, občas čtu. Akorát v noci bývám na čtení unavený, to je lepší hrát. Nebo jiná adrenalinová činnost jako třeba návštěva antikvariátu.“

V další polici zjistím, že dvě knihy chybí, tak si je poznačím. Buď je později najdu špatně zařazené, nebo je někdo ukradl, což se občas stává a mě to pokaždé nesmírně naštve. Tentokrát tomu však nevěnuju skoro žádnou pozornost. „Čím víc tě poznávám, tím víc mi připadá, že máš přece jen smysl pro humor,“ podotknu.

„Snažím se udělat dojem,“ pokrčí Eli rameny. Nintendo má nejspíš schované v kapse, zatím ho nevytáhl, a raději mě sleduje při práci. A já vnímám každý jeho pohled. Niterně. Rozechvívá mě způsobem, který mi není příjemný.

Představuju si, jak k němu přistoupím, jak se narovná, protože ví, že se něco stane. Představuju si, jak si k němu kleknu, toužebně a nedočkavě, a vezmu ho hluboko do pusy. Představuju si, jak se v magickém tichu ozývá jen jeho roztoužené sténání. Jak rukama bloudí po knihách, jak se zoufale chce něčeho chytit. Jak prosí. Jak říká mé jméno.

Nathanieli.

Měl by s těmi pohledy přestat.

Všimnu si knížky, o které jsem mu nedávno říkal. Je narvaná mezi dvěma bichlemi, takže ji málem přehlédnu. Když ji vytáhnu, je to skoro jako bych ji vysvobodil. Otevřu ji na úplném začátku. Myšlenky mám v jednom ohni, šílím, a tak udělám jedinou věc, která mě vždycky uměla uklidnit. Začnu nahlas číst.

„Na záda jsem si hodil batoh a vydal jsem se po dobytčí stezce, stoupal jsem lesem a pak přes zasněženou pastvinu až ke skupince polorozpadlých chat, z nichž jen jedna byla opravená, a tu jsem si pronajal. Když jsem došel ke dveřím, ohlédl jsem se: kolem dokola nebylo nic než les, louky a ty opuštěné rozvaliny, na obzoru hory, které uzavírají Údolí Aosty z jihu, směrem k Národnímu parku Gran Paradiso, a pak už jen horský pramen ve vydlabaném kmeni, zbytky na sucho postavené kamenné zídky, bublající potok. Tohle měl být můj svět po dobu, kterou jsem si předem neurčil, protože jsem netušil, co mi chystá. Toho dne měla obloha smutečně popelavou barvu, bylo to mrazivé ráno bez světla. Divoký kluk, strana 14.“

Eli mezitím tiše naslouchá, a když dočtu a pohlédnu na něj, pousměje se. „To se mi líbí. Odejít, nechat všechno za sebou. Být prostě jenom… sám.“

„Myslel jsem, že by se ti mohla líbit,“ přiznám a zase ji schovám zpátky. Jen hodně vzdáleně mě napadne, že bych si ji nechal, ale velmi rychle sám sebe zarazím. „Vždycky jsem si říkal, že být sám je něco špatného. Nebo možná ne špatného, ale obecně mi samota přišla spíš negativní. Až s tebou mi dochází, že to tak vůbec být nemusí.“

„No jo. Nějak zvláštně do té mojí samoty zapadáš, Nate,“ řekne a určitě si to jen představuju, ale slyším v té větě něco víc. Jako by bylo pod povrchem schované, že…

Měl bych přestat snít. Co nejdřív. Hned. Hned po tom, co si vysním, jak chutnají jeho rty.

„Ty bys v horské chatě asi dlouho nepřežil. Pochybuju, že by tam bylo dobré připojení na wifi,“ uchechtnu se. Žertovat a nemluvit vážně je to nejlepší, co pro sebe teď můžu udělat.

Eli si hlasitě odfrkne, jako bych tomu vůbec nerozuměl. „Třeba hraním prostě jenom zabíjím čas před tím, než do horské chaty odejdu.“

„Aha. A co bys tam celé dny dělal?“ nadhodím, protože si neumím představit, co by Eli dělal sám v horách. Nejde však o to, že bych Eliho viděl jen jako závislého hráče, pro kterého nic jiného neexistuje. Jde spíš o to, že ho jinak neznám. Další své stránky mi zatím neukázal. „Já bych si tam vzal kamion knížek a jednu po druhé přečetl. A možná bych někdy nějakou sám napsal.“

Eli nad otázkou chvíli přemýšlí a nakonec pokrčí rameny. „Třeba bych jenom koukal do blba nebo chodil na ryby, na procházky do lesa… Akorát by tam musel být moderní sporák, to jediné. Těžko bych mohl mít ohniště. Ale… Víš co? Mohl bych se naučit malovat. Nebo vyrábět ze dřeva. Chodit běhat. Nějak bych se zabavil. Navíc, ty bys mi určitě četl, nemám pravdu?“

Snít je v mém případě vždycky špatné, ale tohle je tak neskutečné a bláznivé, že si dovolím zářivě usmát. „Takže bychom tam byli spolu? Jakože každý ve své horské chatě?“

Já vím, zase ho škádlím. Zase ho chci přimět říct to, co bych si přál slyšet. A z jeho pohledu, trochu pobaveného a nervózního zároveň, poznám, že chápe, kam mířím. „Přivádíš mě do rozpaků,“ konstatuje a přejede si dlaní po hlavě, jako by se snažil rozcuchat, ale až zpětně si uvědomil, že má vlasy na ježka.

„Protože chci mít horskou chatu vedle tebe?“ pokračuju a zkouším působit naprosto klidně a nezúčastněně, ale je mi jasné, že se ve skutečnosti dost nápadně šklebím.

Eli povytáhne jedno obočí. „Protože chceš mít jednu horskou chatu,“ vysvětlí očividné.

No tak ano, kdybych si měl vybrat ze dvou možností, z nichž jedna by byla bydlet vedle něj a ta druhá s ním, samozřejmě bych vybral to druhé. Už jsem pochopil, že samota nemusí být špatná, a taky přiznávám, že samota je krásná, když ji lze s někým sdílet.

Mám mu připomenout, že dokážu sedět celou noc vedle něj a ani nedutat?

V regálu narazím na modrou knížku, kterou jsem četl kdysi dávno. Vytáhnu ji a zjistím, že má jeden roh ohnutý. Zkusím ho narovnat, ale některé škody nejdou tak snadno napravit.

Pamatuju si, že když jsem ji dočetl, měl jsem tenkrát dojem, že zvládnu cokoli.

Otevřu ji na náhodné stránce a očima přeletím několik odstavců.

„Všechno, co kdy budeš potřebovat vědět, je v tobě, tajemství vesmíru jsou otištěna v buňkách tvého těla. Ale ještě ses nenaučil vnitřnímu vidění, nevíš, jak své tělo přečíst. Zatím umíš jen číst knihy, poslouchat odborníky a doufat, že mají pravdu. Až se naučíš moudrosti těla, budeš Učitelem mezi učiteli. Cesta pokojného bojovníka, strana 23.“

Mohla by to být pravda? Že všechny odpovědi, které potřebuju, jsou ve skutečnosti ve mně? Že nemusím bloudit světem a hledat smysl, protože ho mám celou dobu schovaný v sobě?

Když knihu zavřu, ještě jednou zkusím růžek uhladit.

„Tomu bych věřil,“ promluví Eli. Vlastně mě překvapí, že raději poslouchal, než aby zapadl do křesla a hrál na Nintendu. „Že všechna tajemství jsou v buňkách. Ale zase to může znamenat, že moc tajemství nemám, protože mi spousta z nich shořela.“

Tváří se pobaveně, jakože vtipkuje, ale už ho malinko znám. Když jde o oheň, popáleniny a jizvy, nikdy ve skutečnosti nevtipkuje. I to, co pronáší s lehkostí a povzneseností, ho vnitřně sžírá.

Co mu mám říct? Neber to tak vážně, ty trumbero?

Hořel a málem shořel, takže to vážně asi brát musí. Taky si nedokážu držet odstup, když dojde na určitá témata.

Schovám knížku zpátky mezi ostatní a váhavě přešlápnu. Nakonec se rozhodnu vydat směrem, který považuju za nejbezpečnější. A ne proto, že bych se s ním nechtěl bavit o vážnějších tématech, jen mám pocit, že by to dnešní noc neocenil. „Ale no tak,“ mávnu rukou. „Určitě máš nějaké tajemství. Nemyslím obrovské, smutné a tíživé. Ale něco malého, co nechceš říct jenom proto, že se stydíš. Tak třeba já jsem se svěřil, že jsem zamilovaný do animované postavy.“

Eli se zaškaredí. „To je náhodou úplně normální.“

„Já přece neříkám, že to není normální. Jen že to bylo moje tajemství.“

I když zcela upřímně asi ani nešlo o tajemství, nikdy jsem se kvůli tomu nestyděl, jen shodou náhod, protože to předtím nikdy nikoho nezajímalo, byl Eli první, komu jsem to prozradil. Jak jsem řekl, roste ve mně pocit, že časem bych s ním dokázal sdílet úplně všechno. Nebo možná… ne že dokázal, ale chtěl. Hrozně moc bych chtěl, aby věděl.

Eli teatrálně vzdychne a chytne si kořen nosu. Pak ještě chvíli mlčí. Buduje napětí. „Viděl jsem celé Gilmorky.“

Zkouším působit v pohodě, jakože o nic nejde, ale vydržím to asi jen deset vteřin, než šokovaně otevřu pusu a vyvalím oči. Schválně přehrávám a náležitě si to užívám. „Cože? Tys… Úplně celé?“ Zakroutím hlavou, jakože kamaráde, tohle je velká střela, tohle nejde jen tak přejít. „Počkej!“ vyhrknu. „Zásadní otázka! Dean, Jesse, nebo ten třetí panák, kterého si nepamatuju, jak se jmenuje?“

Máma se na ten seriál taky dívala, několikrát. Myslím, že dokonce snila o tom, že se jednou přestěhujeme do dost podobného městečka, kde se všichni znají a život tam plyne velmi pomalu, až líně. Občas jsem sedával vedle ní, totálně ponořený v knížce, ale když se na obrazovce objevil Jesse, vždycky jsem nenápadně vykoukl. Možná že v té době mi pomalu začínalo docházet, že bych chtěl sladkou a nevinnou pusu spíš od něj než od Rory.

Eli svraští čelo. „Ptáš se mě, který kluk se mi líbí? Co když řeknu Rory?“

Tohle trochu zabolí. Že předpokládá, že se ho snažím dotlačit k nějakému obrovskému teplému přiznání. „Nemysli hned na sex, ty panici,“ zamručím. „Myslel jsem, kterej kluk se ti nejvíc hodí k Rory.“

O tomhle jsme se vždycky s mámou hádali. Ona chtěla Deana, protože která matka by pro své dítě nechtěla hodného, milého a pracovitého kluka? Já samozřejmě bojoval za Jesseho a snažil se to obhájit tím, že máme oba rádi knížky. A máma se pak na mě dívala tak zvláštně a chápavě, jako kdyby věděla něco, co já zatím ne. Pamatuju si, jak mě jednou pohladila ve vlasech a řekla, že Jesse je rozhodně nejhezčí. Zaškaredil jsem se a raději se vrátil ke čtení.

Nikdy jsme se pak už o lásce nebavili. Nestihl jsem jí říct, že bych šel nejraději na rande s Jessem, že se na ulici dívám po klucích a že miluju Shota Todorokiho.

„K ní asi ten panák,“ poznamená Eli.

Rád bych si z něj udělal srandu, že nemusí předstírat, že nezná jeho jméno, ale on se rozejde uličkou a očima přejíždí po knihách. Poznám, že chce ještě něco dodat. A tak čekám, dokud nestojí téměř u mě, dokud mi nevěnuje další ze svých uhrančivých pohledů a dokud neřekne: „Jesse. Mám slabost pro ty zlomené typy.“

Nedá mi ani vteřinu, abych to zpracoval, a rovnou se vrátí ke křeslu, ale místo aby si sedl do něj, hupsne na parapet okna a bezstarostně zakomíhá nohama. Okno vede do postranní ulice, kde jsou popelnice a smrad, žádné pouliční světlo, takže za Elim vidím jen neprostupnou tmu. On sám s tou tmou tak trochu splývá.

Tím, co řekl… Vážně se tváří samolibě, nebo si jen představuju, že tím naznačoval…?

Polknu a v tichu mi ten zvuk připadá ohlušující. Že i lidé na ulici museli slyšet, jak zkouším nepřikládat tomu, co se právě stalo, příliš velký význam. Jenže nejsem ani trochu úspěšný, protože dávám význam všemu. Jeho úsměvu, jeho pohybům a především jeho slovům. Slyším v nich, že bych třeba mohl být jeho typ.

Zdá se mi to, nebo je dnešní noc hodně o nadějích a snech, které nejdou lehce zadusit?

Nechci, aby poznal, že vnitřně šílím, že si jako poblázněná školačka tvořím dokonalou představu budoucnosti nás dvou v horské chatě. Raději se vrátím k práci a odškrtám celou další řadu knih. Jsem už skoro na konci této sekce, za chvíli se přesunu dál, ale to, co jsme si řekli, to, co řekl on, se mnou půjde kamkoli. Rozhodně nejde o moment zachycený v čase, který nelze přenést.

Tohle si totiž ponesu ještě hodně dlouho.

Že by si krásný a úžasný Eli vybral zlomeného kluka. 

Vytáhnu další knížku a otevřu na náhodné stránce.

„Zdá se, že v moderní uspěchané kultuře neděláme nic naplno. Napůl sledujeme televizi a napůl jsme u počítače. Řídíme a přitom telefonujeme. Je pro nás těžké alespoň jednou si pořádně popovídat. Když si sedneme k jídlu, čteme si u toho noviny a sledujeme televizi, a dokonce i při sledování televize neustále přepínáme mezi kanály. Tato rychlost dává životu dojem povrchnosti. Nikdy nic neprožíváme naplno. Běžící buddha, strana 17,“ přečtu.

„Ty jo, tak to je velká pravda,“ přikývne Eli.

Koukám mezi stránky. Nakonec jsem ji možná neotevřel náhodně, možná kniha chtěla být otevřená, aby odhalila své tajemství. „Někdo v ní zapomněl slisovaný čtyřlístek,“ hlesnu a opatrně ho zvednu. Připadá mi křehký a téměř průsvitný. Kdoví jak dlouho tu byl. „Chceš ho? Třeba ti přinese štěstí,“ ukážu ho ve světle Elimu.

Jenže Eli bez váhání pronese: „Nech si ho ty.“

Což je od něj hezké, pokud ovšem něčemu takovému věří. Já ano, věřím, že maličkosti mohou přinést štěstí, když do nich vtiskneme důvěru a víru. Akorát že teď nic takového nepotřebuju a bylo by ode mě sobecké někomu vzít příležitost vytáhnout knihu z regálu, odfouknout prach a zažít vteřinu radosti, když nečekaně najde čtyřlístek.

Proto ho tam nechám. Na straně sedmnáct.

Přejdu do vedlejší uličky a chvíli na Eliho nevidím. Zvláštní, jak rychle mi začne chybět, proto vypálím první otázku, která mě napadne. „Jakou máš oblíbenou barvu?“

„Nemám oblíbenou barvu,“ ozve se a velmi brzo zpoza rohu vyjde Eli. Obě ruce má vražené hluboko v kapsách kalhot a našlapuje tak pomalu a rozvážně, že působí, jako kdybychom se tu potkali náhodou, zatímco byl na procházce. „Teda… Mám hodně neoblíbených barev. Tak třeba nemusím oranžovou, žlutou, růžovou, hnědou, světle modrou ani bílou.“

„Ty jsi snob přes barvy?“ Eli je evidentně komplikovaná osobnost.

„No sakra. Už to tak vypadá, že jo?“ uchechtne se a znovu si přejede rukou po hlavě. Což je roztomilé. Což je rozptylující. Což je sexy.

„Oranžovou a žlutou celkem chápu, to je barva ohně, ne? Hnědá… Neznám nikoho, kdo by měl rád hnědou. Ale co máš proti bílé a růžové?“ nerozumím. „Počkej, už vím. Nemáš rád bílou, protože si tě už pár lidí spletlo se stěnou, když s ní tak často splýváš,“ usměju se.

Eli nahodí šokovaný výraz. „To jakože jsem bledý?“

Ha, bledý. Chci mu říct, jestli se poslední dobou díval do zrcadla. A pokud ano, jestli se v něm viděl, nebo byl skrz naskrz průhledný. Chci mu říct, že kdyby chtěl, mohl by se zdí splynout jako chameleon. A chci mu říct, že i když je hodně bledý a mívá kruhy pod očima, nemusí mít strach. Pořád je nádherný.

Místo toho jen pokrčím rameny. „Překvapivě má tvůj noční život i stinné stránky.“

„Překvapivě se moc rád neopaluju,“ odvětí a zase se trochu stáhne. Jako vždycky, když třeba i letmo přijde řeč na jeho popáleniny.

„Takže se tvoji oblíbenou barvu nedozvím?“ odtuším a vytáhnu knížku, kterou jsem četl celkem nedávno, a nesmazatelně mi v paměti zůstala především jedna scéna.

Zkusím ji nalistovat.

„Až zjistím, jaká to je, budeš první, kdo se to dozví, Nate. Takovou věc bych rozhodně neřekl nikomu dalšímu,“ pronese Eli ve chvíli, kdy najdu správný odstavec.

Je to o nepřenositelném zážitku, který nejde popsat slovy. Je to o zjištění, že některá dobrodružství nás nemají bavit, ale něčemu naučit. Je to o bolesti a odhodlání.

„Ticho. ‚Jaké to tam nahoře je?‘ Je to dobré, řekl jsem jim. Je to těžké, ale dobré. Některé dny jsou hodně tvrdé, ale je to dobré. Berte to prostě den po dni. Je to dobré. Zírali na mě. Ten pohled jsem znal. Snažili se přijít na to, proč jsem mluvil tak bezvýrazně. Bylo mi to jedno. Zítra na to přijdou sami a ten výstup jim bude tím, čím právě pro ně být má.

Když jsme se po večeři vraceli do svého pokoje, slunce právě zapadalo. Kilimandžáro se vznášelo nad zahradou jako bledý, zarudlý duch bez těla. Nezemský. Neskutečný. Už teď neskutečný. Cesty, strana 190.“

Celé bych to mohl přenést na dnešní noc.

Je to dobré. Trávit čas s Elim je dobré, až příliš dobré, tak dobré, že bych tu klidně zůstal uvězněný napořád.

Je to dobré, ale je to i těžké, protože mám chuť neustále snít a představovat si a doufat a věřit. Což mi v životě nikdy nic hezkého nepřineslo.

A některé dny jsou hodně tvrdé. Třeba když se mnou sedí vedle záchodové mísy a já brečím jako malé dítě.

Po dočtení odstavce nevím, jestli v tom nacházím útěchu.

Autor: Klára Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥