Szabi

Město se nořilo do mlžného oparu a nad vysokými budovami bylo vidět brzké ranní slunce, které barvou připomínalo rozlité mléko. Nějakou dobu jsem seděl přikrčený na jednom z okapů a pozoroval výjev pod sebou, vojáky, kteří chodili ode zdi ke zdi, a obyčejné lidi, co se věnovali práci. Prostředkem ulice vedla kanalizace jako potok rudé krve a o kus dál ležela vyvrhnutá velryba.

Budu k tobě upřímný. Vždycky se rozhodnu hrát v módu plížení, prozkoumávám výklenky a okapy, vyhýbám se nechtěné pozornosti a pak stačí jedna drobná chyba a… Nakonec mi připadá jednodušší použít dýku než někoho jenom tak omráčit. Tak z města plného hemžících se lidí pomalu udělám město duchů. Teprve tehdy ho začnu doopravdy prozkoumávat, sám, procházím ulicemi beze strachu, že mě někdo uvidí.

Beru si všechno, co najdu. Rozbíjím, co jde rozbít.

Když jsem hrál tuhle hru poprvé, byl jsem opatrnější, vydržel jsem se skrývat ve stínech mnohem déle. Teď zabíjím skoro od začátku a v něčem je to uklidňující. Nemyslím, že hry v lidech probouzí násilí, jako spíš pomáhají ventilovat různorodé emoce.

A moje emoce byly v určitém okamžiku klubíčko na gauči vedle mě, byly ohromné, schovávaly se ve tvých řasách, a já věděl, že pokud se s nimi nějak nevypořádám, udělají ze mě hromadu střepů, ze kterých už nikdy nesložím svůj obličej, protože toho kluka v zrcadle nepoznávám. Ani po takové době.

Je zjizvený. Je zmatený. Je to jen ozvěna mého tehdejšího já směšně navlečená v šedých teplácích a mikině s dlouhými rukávy.

Na stole stál silný bylinkový čaj, ze kterého se trochu kouřilo. Chtěl jsem připravit i pro tebe, ale řekl jsi, že si budeš číst. A sotva jsi to řekl, pod prsty ti zašustilo pár stránek a usnul jsi na sedačce.

Díval jsem se na tebe a myslel na to, že od té noci, kdy jsem s tebou seděl na studené zemi v koupelně, ses ode mě prakticky nehnul. I v ten moment jsi měl ruku nataženou mým směrem, jako kdybych tě měl co nevidět chytit a proplést s tebou prsty.

Popravdě jsi první kluk, kterého jsem takhle držel za ruku. Vždycky jsem myslel, že se s propletenými prsty drží jenom milenci, ale možná se tak svírají i ti, co se navzájem tahají z propasti. A propast tvých očí byla hluboká a pohled zastřený jako arktická zima – odráželo se v něm něco dalekého, odtrženého a smutného.

Já stál většinu času opodál, ale tátův strach stejně zaplnil úplně celý dům. Nakonec jsem sám sebe slyšel pronášet ta slova, že s tebou zůstanu. Odteď už napořád.

Už zase jsi bloudil někde v meziprostoru a poznal jsem, že na mě nedokážeš pořádně zaostřit. Poznal jsem, že už nechceš, abych shořel.

Jak jsem to věděl? Začalo to ještě předtím, tam na pláži jsme směnili pár kapitol ze svých příběhů. Vyprávět ti o sobě bylo přirozené. Věděl jsem, že toho nijak nezneužiješ, a byl jsi vůbec první člověk, kterému jsem to takhle chtěl říct. Možná jsem si někoho takového přál, po všech těch terapiích, kdy mě nepřímo tlačili otevírat rány a rozplétat jizvy. A u tebe se zdálo, že rozumíš.

Kdyby bolest mohla mluvit, stal by ses na chvíli jejím hlasem. Muselo se ti přihodit něco opravdu hrozného. Až mě napadlo, jestli jsem přitahovaný právě k té bolesti, anebo k tobě. Stále jsem si ovšem nebyl jistý, nakolik jde jedno od druhého oddělit, a tak, zatímco jsi spal vedle mě na gauči, jenom jsem…

… sáhnul pro čaj, abych se napil,

… zkontroloval, jak se ti nadzvedává hruď,

… seskočil z budovy a vydal se hledat runu, která by mi pomohla zlepšit magické schopnosti,

… natáhnul nohy na noční stolek,

… tě znovu zkontroloval.

Vzpomínám si, že v koupelně, zatímco se k sobě naše ruce tiskly, mě napadlo, co dělají drogy s tvými orgány, jak je přetváří, co dělají se srdcem a taky s myšlenkami. Takhle mimo jsem tě ještě nezažil, a to už jsem tě stačil zažít všelijak.

Za ty dny, zatímco se mnou trávíš čas a obracíš stránky, jsem o tobě stačil zjistit spoustu věcí. Předně už celkem umím poznat, kdy jsi utlumený a kdy naopak najetý. Kdy skoro až líně sleduješ obrazovku a mě, jak mačkám joystick, a kdy vyletíš do sedu a pokládáš jednu otázku za druhou – někdy si snad ani neuvědomuješ, že na spoustu z nich neodpovídám. Neviditelná síla tě nutí mluvit a gestikulovat. Nevím, jak se říká drogám, co s člověkem tohle udělají. Je to kokain? Je to poslední věc, díky které sis do obou zápěstí nezabořil něco ostrého?

Znepokojuje mě představa, že bys to jednou mohl přehnat a srdce by ti puklo jako přezrálé rajče, do kterého člověk zakrojí nůž. A děsím se představy, že si toho dáš jednou tolik, ztratíš se a už nikdy nenajdeš cestu zpátky z temnoty.

Když jsem tě chytil za ruku, něco v tobě jako kdyby povolilo, skoro až smířlivě ses na mě usmál. Pamatuješ si to?

Nevím, jestli jsi to dělal záměrně, nebo mimoděk, ale palcem jsi mě začal hladit. Bylo to příjemné. I ve světě, kde páchly zvratky a chcanky, jsem si díky tomu dotyku připadal výjimečný.

Dokázal jsem tu výjimečnost vnímat i později toho dne, v momentu, kdy jsem hrál a tys ležel vedle mě – důvěřivě, odevzdaně. Vrhal jsem na tebe kradmé pohledy, dal jsem si za úkol hlídat tvůj spánek, zatímco jsem popíjel horký čaj, který ve mně rozkřesával něco příjemného. Tvoje přítomnost se do mě otiskovala.

Víš co? Jsme dva ztroskotanci, ale možná máme šanci stát se trosečníky. O něco usilovat, přežívat, tvořit něco z ničeho.

Jsi první člověk po nekonečně dlouhé době, se kterým se cítím opravdově. Nemám tendence utíkat před tebou ve svojí hlavě na míle daleko, a když usneš, nečekám, až se konečně zvedneš a půjdeš k sobě do pokoje. Naopak se těším z tvojí blízkosti, tolik známých rozčepýřených hnědých vlasů, jemně pootevřených rtů, napětí v té nepohodlné poloze, kdy ze všeho nejvíc připomínáš pokroucený strom, a hlavně těch očí, ve spánku ukrytých.

Překvapilo mě, kolik knih jsi schopný přečíst, kolik příběhů vdechuješ a nasáváš. Možná, že i tohle je svým způsobem droga.

K ránu bývá ve sklepě chladněji a květen rozhodně není nejteplejší měsíc, přestože jsou stromy obsypané květy a čas od času se i sem dolů zatoulá nějaká včela. Pauznul jsem hru a došel jsem ke skříni, ze které jsem vytáhnul poskládanou kostkovanou deku, abych ji přes tebe přehodil.

Pak mě napadlo, jestli to gesto není moc a já tě k sobě příliš nepoutám a nenápadně se krůček po krůčku nepřibližuju. Vždyť jak se pak vyrovnám s tím, pokud odejdeš? Ale na druhou stranu bylo na to, abych se držel dál, třeba už pozdě.

Byl jsem naivní, když jsem si přál dobrý konec příběhu, který měl depresivní začátek i prostředek, Nathanieli?

Alespoň tentokrát jsem tě nechal svému osudu, respektive nechal jsem tě s dekou a odešel do kuchyně. Po několika hodinách hraní jsem měl chuť na bezinkovou limonádu a možná něco na zakousnutí. V lednici jsem našel několik banánových muffinů, které jsme měli po večeři jako dezert, tak jsem si dva vzal, a do kapsy jsem strčil jablko.

O třetí hodině se říká, že je to hodina duchů, nebo možná strašidel obecně, ale vím jistě, že jediné strašidlo v domě jsem já. Takže jsem klidně vzal limonádu, lahev mě chladila v dlani, a rozešel jsem se zpátky do sklepa.

Než jsem dojedl druhý muffin, tys sebou ze spaní několikrát škubnul a třel jsi chodidla o sebe, až se ti shrnula chlupatá ponožka na noze čouhající zpod deky. Nejspíš jsi to dělal podvědomě, aby ses uklidnil.

Po všech těch myšlenkách, které ke mně přišly a znovu odešly, se objevila ta nejzákeřnější. Jestli existuje možnost, že bys s drogami přestal a uzdravil svoji duši. Jestli bych dokázal uzdravit svoji duši já, na to radši nemyslím, záměrně se tomu vyhýbám, ale u tebe… Nevím, nakolik za to mohl tvůj výraz. V jeden moment jsi mi připadal tak křehký, že jsem se pro tebe chtěl natáhnout a sevřít tě v pevném objetí.

Vůbec jsem se ve svých emocích nevyznal (a to stále platí). Vyvěraly z místa, o kterém jsem myslel, že je taky z popela. Nedokázal jsem přijít na to, co mě k tobě táhne, ale byl jsem tebou přitahovaný víc než můra světlem. Přitom kdybys otevřel oči a zeptal se, co přesně chci, netušil bych, jak odpovědět.

Pohyb tvých nohou ustal a tys dlouze vydechl, ještě víc ses zachumlal.

Otřel jsem ruce od muffinů do tepláků a vrátil se ke hře, nicméně jsem hrál spíš automaticky – automaticky jsem zabíjel a házel mrtvoly piraňám.

Když jsme spolu byli na pláži, já a ty, byl jsi zcela určitě sjetý, ale zároveň přítomný, takže jsem neměl pocit, že mi ukazuješ jinou tvář. I kdyby, tak kdo jsem já, abych tě soudil? Dokážu si vybavit, jak jsi přeléval písek v dlani a naslouchal mému vyprávění a jak se vlny tříštily o slova, která ti vycházela z úst.

Nevím, proč jsem se zeptal, jestli bys mě políbil. Bylo to z mojí strany překvapivě nečekané a spontánní, ještě spontánnější než cesta k moři uprostřed noci. Ale jak jsem tu otázku položil, cítil jsem klid. Tak nějak mě napadlo, že řekneš pravdu, a byť jsi mohl odpovědět záporně, pravda by mě uklidnila. Možná, že o tom to celou dobu je. Nebojíš se mých jizev. Naopak si je někdy prohlížíš skoro až zaujatě, zvědavě, jako kdybys z nich mohl vyčíst něco, co mi celou dobu unikalo. Úplně novou verzi příběhu.

Netuším ani, co mě nakonec zarazilo a proč jsem řekl, že ne. Žádné líbání. Čeho přesně jsem se bál? Že to pokazím? Nebo že to bude tak dobré, abych tě od té chvíle chtěl líbat už navždycky? A proč hned musím používat slovo navždycky, když je naše podivné spojenectví ohraničené selháním jednoho z nás?

Každého prince, který se objeví, dřív nebo později zkusím sežrat. Moje prázdnota ho spolkne a vyflusne jenom kosti. Navíc to vůbec nedává smysl. V pohádkách končí princové s princeznami, maximálně princezny s drakem, pokud se o sebe nedokážou postarat, nebo pokud je jejich princ tak neschopný, aby je z toho vysekal. Ale drak a princ, takový příběh neznám, nikdy jsem o žádném neslyšel. V těch, co mi matka jako malému vyprávěla, princové nakonec setnuli drakovi hlavu. Nathanieli, pokud se to jednou rozhodneš udělat, doufám, že budeš něžný.

Jsem vlastně na hovno drak, když jsem se popálil.

Existuje tedy vůbec nějaká alternativní realita, možná verze příběhu, kde spolu můžeme fungovat?

Ani nevím, jestli bych chtěl. A nejsem si jistý, jestli bys chtěl ty, jestli bych se mohl stát tvojí osobní drogou, dychtil bys po mých slovech, nasával moje pohledy, vystřeloval do vesmíru z mých doteků. Tomu se ovšem věří ještě hůř. Nikdy jsem se nikoho nedotýkal a sám sebe se dotýkám jenom občas ve snaze ulevit si. Není v tom nic víc. A nikdy přitom na svoje tělo nekoukám. Když beru žiletku, abych si oholil klín, dělám to rychle. Dřív jsem se často nechtěně pořezal, ale teď jsem naučený… nedívat se na zbytek těla.

Snažím se tím říct – a možná jsem ti to chtěl říct i ve chvíli, kdy jsi spal – že rozhodně nejsem výhra. Ačkoli ten tvůj oddaný pohled plný arktické mlhy mohla být jenom iluze, chemická reakce ve tvém mozku. Krásná slova projevem laskavosti, kterou v sobě máš, přestože ji ukazuješ jenom ve výjimečných případech a jenom mně. Vlastním všechny tvoje úsměvy. Na mámu a tátu nezbylo. Jestli se směješ na jiné lidi, nevím. Někdy si rád představuju, že ne.

Nikdy jsem tohle necítil, ale co je tohle?

Ta záplava otázek mě unavovala, vyžadovala moji pozornost, odpoutávala mě od hry. Několikrát jsem zkontroloval čas na mobilu a viděl jsem, že je půl čtvrté ráno. A když jsem šel předtím do kuchyně, za okny byla stále úplná tma. Nepamatoval jsem si, v kolik hodin slunce vycházelo včera, ale asi to nebylo dřív než v pět. Takže mě čekaly zhruba ještě dvě hodiny. Jak by bylo hezké lehnout si na opačnou stranu gauče, schovat nohy pod deku k těm tvým a zavřít oči beze strachu, že mě probudí štiplavý kouř.

Dopil jsem vlažný čaj a znovu jsem stočil pozornost k obrazovce. První díl Dishonored zahrnuje možnost poštvat na někoho hejno krys, aby ho sežraly zaživa, ale druhý díl tohle nemá. Možná to vývojářům nakonec připadalo příliš kruté.

Nějakou dobu jsem se bavil hledáním obrazů, ze kterých mám vždycky sto mincí, co můžu utratit na černém trhu. Prolézal jsem prázdné místnosti a pokoje, prohlížel jsem si věci cizích lidí. Ale postupně jsem si čím dál víc uvědomoval, jak o hru ztrácím zájem.

Ten pohled jsem ucítil dřív, než mi doopravdy došlo, že jsi vzhůru. Ošil jsem se a teprve po chvíli jsem k tobě otočil hlavu, abych se mírně pousmál, což jsi mi oplatil. Tvoje oči nebyly po třech hodinách spánku ani trochu zastřené, ale naopak jasné. Představovaly hvězdy uprostřed tmy.

Protáhnul ses, načež jsi spustil nohy na zem a odešel jsi. Nejspíš do koupelny. Kus prostoru sis vzal s sebou, vesmír jako by pohasnul. A když ses o deset minut později vrátil, zaplavila mě nesmyslná úleva, což ještě umocnil fakt, že ses tentokrát svalil na druhou stranu, tak abys měl hlavu u mě. Při každém prudším pohybu, třeba když jsem skočil nebo se snažil někoho zastřelit, jsem se o tebe otřel látkou mikiny.

Zachumlal ses a mžoural na obrazovku.

Chtěl jsem ti říct: Zatímco jsi spal, prožil jsem si v duchu všechny důležité okamžiky poslední doby. Týkaly se tebe.

Mohl jsem natáhnout ruku a prohrábnout ti vlasy. Mohl jsem si konečně zkusit odpovědět na otázky, co pro mě znamenáš, nebo si s tebou o tom rovnou promluvit. A slíbil jsem si, že to udělám. V nejbližší době. Ale v ten moment bylo mlčení jednodušší.

Nahlas jsi zívnul a já ucítil vůni ústní vody. To je dobré, že ses vzbudil bez potřeby něco si šlehnout, a místo toho sis jenom vykloktal. Ležel jsi vedle mě a ani jeden z nás nic neřekl, připojil ses k mojí hře na ticho a já si přál, aby pro tebe to ticho a sdílení znamenalo to samé, co pro mě. Což snad znamenalo, když pořád vyhledáváš moji přítomnost. Dokonce ses drze natáhnul pro zbytek limonády a dopil ji. Fouknul jsi do lahve, položil ji na stůl a zároveň ses znovu svalil na polštář. Tvoje prsty mi mimoděk přeběhly po paži jako nožky pavouka, až jsem si nebyl jistý, jestli se mi to nezdálo.

Stříbro tvých očí řeklo, že ne, nezdálo.

Znovu jsem se pousmál. Najednou mě napadlo, že čas nemusí tak rychle ubíhat, zvládnu být ještě dlouho vzhůru, nemusím odcházet ze sklepa, abych si lehnul pod modrý strop svého pokoje a propadnul se do snu. Můžu být klidně tady a ve snaze prodloužit tu dobu můžu pořád dokola umírat a nechávat hru, aby mě oživila.

Posunul ses ještě blíž, prakticky ses tak částečně opíral o moje stehno. A dělal jsi to s naprostým klidem jako ten nejodvážnější princ, který se rozhodl odpočívat na šupinatém křídle tříhlavého draka, se skoro až nabubřelou jistotou, že si ho… že sis mě ochočil.

Byl jsem najednou mnohem soustředěnější, když jsem hrál, a možná jsem se trochu předváděl, když jsem běhal a skákal a bojoval s čarodějnicemi, které na mě v určité fázi hry čekaly. Chtěl jsem, abys věděl, že když o něco jde, bojovat zvládnu. Za nás oba. I když kus mě samotného zůstal v plamenech a kouř mi pronikal do každé buňky, dokázal jsem přežít, než mě táta dostal ven, a taky potom.

Co k tobě cítím, Nathanieli? Na to se ptám poslední dobou často, aniž bych promluvil nahlas. A ve tvojí blízkosti je něco tak sebevědomého, že mi stejně nepohnutě, bez použití slov, odpovídáš: Cítíš všechno.

Autor: Eva Pospíšilová

* Líbila se vám kapitola? Můžete nás podpořit komentářem, tím, že budete i nadále číst, nebo za námi pojďte na FORENDORS, kde příběhy vycházejí přednostně. ♥